Archiv štítku: stoner rock

Ancient Lights – Ancient Lights

Ancient Lights - Ancient Lights

Země: international
Žánr: psychedelic rock / stoner rock
Datum vydání: 3.7.2018
Label: Ritual Productions

Tracklist:
01. Decaying Lotus
02. Temple Ghosts
03. War of Attrition
04. Orichalcum Eater
05. Asakai Dasa
06. Against Nature
07. Miasmaculatum
08. Fallow Year
09. Vessel of Inevitability [CD bonus]
10. Slow Breath [digital download bonus]

Hrací doba: 73:37 (bez bonusů)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Už delší dobu se tu neobjevila recenze na nějaký psychedelický rock, takže je nejvyšší čas to napravit a zase se jednou ponořit do těchto omamných vod. Vyřešit absenci podmanivých monotónních rytmů a zdrogovaných kytar v naših recenzích nám tentokrát pomohou Ancient Lights.

Ancient Lights je úplně nová mezinárodní formace. Baskytary se ujal Brit Adam Richardson (11 Paranoias, Ramesses), kytary Američan Ben Carr (5ive) a za bicí usedl Tim Bertilsson (Switchblade, také zakladatel Trust No One Recordings) ze Švédska. K formalitám ještě můžeme dodat, že bezejmenný debut je venku sotva pár dnů a objednat si jej můžete u Ritual Productions na 2LP. Verze na kompaktním disku se aktuálně připravuje. A abyste náhodou nebyli zmateni, ještě mohu upozornit, že nejde o jediné letošní album s názvem „Ancient Lights“ – tentýž titul použila i britská jazzová formace Uniting of Opposites pro svou květnovou novinku.

To už ale mírně odbočujeme, takže se pojďme vrátit k Ancient Lights a jejich „Ancient Lights“ (doufám, že nejsem sám, komu selftitled desky příliš nevoní). Britsko-americko-švédské trio se v základě pohybuje ve dvou polohách, z nichž jednu – naštěstí tu hlavní, která na nahrávce zabírá delší plochu – jsem už vlastně prozradil. Je jí psychedelický rock ve své +/- typické podobě.

Skvělou ukázkou takového přístupu může být hned úvodní skladba „Decaying Lotus“. Dvanáct minut, které kupředu táhne konstantní rytmická práce – v tomto případě taková v dobrém slova smyslu líná, až ospalá, což napomáhá jakémusi snovému feelingu – okolo níž se nabaluje množství dalších motivů a kytarových etud. Nechybí ani postupná gradace, která tomu dodává patřičný šmrnc. Vše pak končí minimalistickou tišší pasáží, tedy ve stejném duchu, v jakém se i začalo. Podobně laděných kusů se na „Ancient Lights“ najde vícero a osobně bych z nich vyzdvihnul „War of Attrition“ a sedmnáctiminutovou „Fallow Year“.

V téhle poloze jsou Ancient Lights poměrně přesvědčiví, ačkoliv své mouchy to má i tak. K tomu se ještě dostaneme. O něco hůře se to ale má s druhou tváří desky. Na té je totiž cítit, že členové Ancient Lights za sebou mají působení v metalových kapelách. Přinejmenším já si takhle vysvětluji, proč v určitých riffech vystrkují růžky vlivy stoneru a sludge. Právě v takových chvílích, viz třeba písně „Miasmaculatum“ nebo „Orichalcum Eater“, mi muzika přijde o poznání méně záživná než v delších psychedelických kusech. Moc mi nesedla ani dronově laděná „Asakai Dasa“, která mi na nahrávce zní malinko nepatřičně.

K tomu dále můžeme připočíst, že i v těch lákavějších částech desky jsou Ancient Lights „jenom“ hodně fajn, ale ta opravdová hypnóza, jakou rocková psychedelie dokáže zprostředkovat, se tady nekoná. Za nedostatek bych pak označil i stopáž alba, kterážto přesahuje 70 minut na verzi pro gramofonovou desku. CD verze pak nabídne ještě bonusový song „Vessel of Inevitability“ (dalších šest minut) a digitální verze jiný bonus track „Slow Breath“ (sedm a půl minuty). Na každý pád je taková hrací doba zbytečně dlouhá a dramaturgii nahrávky by nějaké seškrtání dost prospělo. Osobně bych neměl problém vybrat kandidáty na vyhazov.

Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Ancient Lights“ trochu rozporuplné. V jistých ohledech mi je ta placka vcelku sympatická a některé skladby mě prostě baví. Sice jsem se nechal slyšet, že jsou „jenom“ fajn, ale ani to vůbec není špatné, i fajn někdy stačí. Nicméně jsou tu i momenty, které mě naopak nebaví, a celkově mám pocit, že ta deska mohla být lepší, než reálně je.


Monster Magnet – Mindfucker

Monster Magnet - Mindfucker

Země: USA
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 23.3.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Rocket Freak
02. Soul
03. Mindfucker
04. I’m God
05. Drowning
06. Ejection
07. Want Some
08. Brainwashed
09. All Day Midnight
10. When the Hammer Comes Down

Hrací doba: 49:57

Odkazy:
facebook / twitter

Čekání na novou řadovku Monster Magnet se docela protáhlo, ale musím uznat snahu kapely nám tuhle dobu vyčkávání něčím zpříjemnit. V období pěti let od vydání dosud poslední klasické studiovky „Last Patrol“ si totiž Američané připravili hned následující rok její předělávku nazvanou příznačně „Milking the Stars: A Re-Imagining of Last Patrol“ a stejného osudu se dočkala také předešlá deska „Mastermind“, která v upravené verzi dostala název „Cobras and Fire (The Mastermind Redux)“.

„Mindfuckeru“, letošní jubilejní desáté řadovce Monster Magnet, tedy předcházely dvě předělávky starších alb. Po jejich poslechu byl záměr tohoto kroku zřejmý: písně dostaly jiná aranžmá, zvuk byl o něco syrovější a všechno tak nějak směřovalo k daleko větší míře psychedelie. Dalo by se to označit jako návrat směrem ke kořenům, jelikož za poslední opravdu psychedelickou desku Monster Magnet lze s klidnou hlavou označit až letité „Dopes to Infinity“ z roku 1995. Přestože i poslední „Last Patrol“ mělo lehce omamný odér, jednalo se o na hony vzdálenou podobu vesmírným výletům typu „Spine of God“ nebo „Superjudge“.

Asi je logické po tomto shrnutí předpokládat, že novinka „Mindfucker“ volně naváže a potvrdí tak návrat zvuku klasických Monster Magnet, avšak není tomu tak. Ony dvě „redux“ verze jako když byly pouhým experimentem, krátkodobým potěšením a snad také uspokojením Wyndorfových choutek po starých časech. „Mindfucker“ je přeskakuje a jede se dál tak, jak Monster Magnet z posledních dvaceti let všichni dobře známe. Je na každém z nás, kterou tvář skupiny má raději, ale já bych se raději přiklonil k návratu ztraceného zvuku a vychutnal si v něm kompletně nový materiál.

Změna se tedy nekoná a hned úvodní šlapavá „Rocket Freak“ vás o tom dokonale přesvědčí. Silně hardrockový stoner rock se valí přímočaře kupředu a znalce Monster Magnet ničím nepřekvapí. Stejně tak další „Soul“ představí kapelu ve známé podobě, kdy si o hlavní slovo řekne refrén, v němž Wyndorfovy vokály ukážou svou stále působivou sílu naplno. Titulní „Mindfucker“ je klasický rockec, ale nějak mu trvá sebrat koule a pořádně se do toho opřít. K tomu dojde až v jeho druhé polovině, kdy se konečně dostane do správných otáček. Poté už následují dvě rozvleklejší kompozice a první z nich „I’m God“ nabídne refrén asi ze všech nejzábavnější. Jedná se sice v podstatě jen o vyřvávání titulu písně, ale jednoduše to má něco do sebe.

V druhé delší skladbě „Drowning“ se opět vše soustředí na silný refrén, ale ve slokách nelze nevnímat omamnou náladu, takže i na tu psychedelii tady dojde, i když pouze jen takto zlehka. Hlavním plusem celého opusu je jeho skvělá výstavba, ostatně jako u všech zde přítomných delších kusů. Dosud převládající pozitivní dojem kazí následující cover „Ejection“ od Roberta Calverta, zpěváka space rockerů Hawkwind. Přestože jsou Hawkwind inspirací pro Monster Magnet možná tou vůbec největší, připadá mi „Ejection“ jako pouhopouhá vata a moc nechápu její zařazení na konečnou nahrávku. Sice je chytlavá, ale v kontextu ostatních skladeb mi tam moc nesedí. Na předešlé kusy už stylově lépe navazuje „Want Some“ s povedeným valivým riffem a znovu skvělým zpěvem.

Monster Magnet

Další slabší chvilku si „Mindfucker“ vybere s dvojičkou skladeb s lehce odlišnou náladou – „Brainwashed“ a „All Day Midnight“. Obě oproti zbytku desky spíš nudí. Vše vyvrcholí až se závěrečnou „When the Hammer Comes Down“, kterou vystihuje její název a skutečně rázně praští do finálního gongu. Pokračuje v tom nejlepším z „Mindfucker“, tedy povedenému hraní si se správným vyvrcholením. Hutná rytmika a řízné kytary z ní také činí nejtvrdší kus celé novinky, zkrátka jako konec super volba.

„Mindfucker“ není špatné album, naopak se jedná o poctivou rockovou placku, která splňuje všechny standardy Monster Magnet, ale na druhou stranu ani nic víc nepřináší. Ono to nakonec nemusí být vůbec málo, akorát je z tohoto důvodu problém na ni najít něco, čím by byla lepší než zbytek jejich desek z tohoto tisíciletí. Najdete na ní jak své oblíbené tutovky, tak několik méně povedených zářezů. Škoda, že padla sázka na jistotu, po odvážnějším „Last Patrol“ a následujících dvou studiových pracích jsem čekal něco zajímavějšího.


Fu Manchu – Clone of the Universe

Fu Manchu - Clone of the Universe

Země: USA
Žánr: stoner rock / metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: At the Dojo Records

Tracklist:
01. Intelligent Worship
02. (I’ve Been) Hexed
03. Don’t Panic
04. Slower Than Light
05. Nowhere Left to Hide
06. Clone of the Universe
07. Il mostro atomico

Hrací doba: 36:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Service PR

S Američany Fu Manchu mám takový zvláštní vztah, kdy nedokážu nějak zjednodušeně popsat jejich dosavadní dráhu. Tím myslím takový základ, jakým třeba bývá označení nejsilnějšího období, nejslabšího období či významný mezník, který například znamená změnu v jejich směřování. Pravda, z hlediska sestavy byl zřejmě klíčový rok 1996, kde došlo k výrazné obměně, ale na stylu kapely se to tak zásadním způsobem neprojevilo. Za období klasické, tedy chcete-li nejsilnější, lze označit právě to počínaje zmíněným rokem a konče začátkem dvacátého prvního století. Mně osobně však nepřijde o nic horší ani lepší než předešlá, ani následující tvorba, „Clone of the Universe“ nevyjímaje.

Kvalita počinů těchto rockerů je konstantní po celou dobu jejich fungování, což je poměrně ojedinělá záležitost. Jasně, jsou alba, která se někomu líbí více či méně, ale na žádné nejde říci něco ve stylu – jak se ti může líbit zrovna tohle. Prostě to akceptujete. To klasické období představuje dobu, kdy byla kapela na vrcholu popularity, tedy podobně jako celý stonerový žánr, takže možná i proto je na tyto nahrávky dnes nahlíženo trochu jinou optikou.

Styl, jemuž se Fu Manchu věnují, tedy stoner rock / metal, je v jejich podání takřka stále totožný, občas přihodí psychedelii, jindy více tvrdosti, ale kolem a kolem je to pořád stejný zvuk. Většina jejich skladeb se pohybuje kolem tří minut a jede se buďto ve středním nebo rychlém tempu. Do pomalých vod občas tu a tam zabřednou také, ale není to jejich doménou. Ne náhodou jsou často spojování s kulturou skateboardistů, takže jestli si je chcete užít naplno, hurá na prkno.

Co se tu a tam mění, je nálada nahrávek. Tu lze vlastně jednoduše rozpoznat už z obalů desek, takže stačí zvolit, na co máte zrovna chuť. Zatímco na některých starších albech bylo průzračné nebe s palmami, sporťáky či právě skateboardista v akci, s posledním „Clone of the Universe“, ale třeba i minulým „Gigantoid“ převládá téma vesmíru a neprobádaných světů. Na hudbě se to zas tak neprojevuje, ale ta atmosféra z toho je znát a to je dobře.

Přestože „Clone of the Universe“ představuje obvyklé Fu Manchu, objevuje se tu také jedno menší (nebo spíše větší) překvapení. Tím je poslední, skoro 19minutový zásek „Il mostro atomico“. Takže tu máme rekordmana, co se stopáže týče. A aby toho nebylo málo, tahle skladba má ještě hosta, kterým je rovněž docela překvapivě člen legendárních Rush, kytarista Alex Lifeson. Celé to vzniklo údajně z jamování na jeden zátah, do něhož následovně zasáhl Lifeson svou hrou a různými efekty.

Fu Manchu

Tato poslední píseň od samého začátku zní jako outro v němž se ale stihne vystřídat hned několik poloh a nápadů, což ve mně evokuje jakési ohlédnutí za celou poutí Fu Manchu, jelikož tu najdete snad všechno, čím se kdy prezentovali. Rozhodně se jedná o nejzářivější kousek z novinky, hlavně pak pasáž kolem riffu z deváté minuty je super. Vyjma tohoto opusu je zbytek „Clone of the Universe“ v tradičním rozpoložení. Není tu žádná špatná věc, ale ani nic co by nadchlo. Chybí pecky typu „Evil Eye“ nebo „Squash That Fly“, ale baví mě třeba uvolněná „Intelligent Worship“ či sabbathovská titulka „Clone of the Universe“. Vrchol ale přichází se závěrečnou „Il mostro atomico“, tam se jim prostě povedlo vtěsnat všechno, co na nich mám rád.

Jestli jsou pro vás Fu Manchu neznámou, je takřka jedno jestli pro seznámení sáhnete po „Clone of the Universe“ nebo čemkoliv jiném. „Clone of the Universe“ jsou jednoduše Fu Manchu se všemi svými klady i zápory. Jestliže máte jejich tvorbu rádi, novinka vás jistě potěší. Překvapit zde dokáže jen „Il mostro atomico“, a to spíše jen svojí rozmáchlou kompozicí než něčím dříve neslyšeným. Mně tohle album docela sedlo a je stále zajímavé vidět, jak má tahle skupina svůj styl najetý a přesně ví, jak co udělat, aby nepodlezla svoji letitou laťku.


Elder – Reflections of a Floating World

Elder – Reflections of a Floating World

Země: USA
Žánr: stoner rock / heavy psych
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Stickman Records

Tracklist:
01. Sanctuary
02. The Falling Veil
03. Staving Off Truth
04. Blind
05. Sonntag
06. Thousand Hands

Hrací doba: 64:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapelu Elder zřejmě většina z vás už někdy zaregistrovala. Jejich dva roky starý opus „Lore“ způsobil pořádný humbuk a nutno uznat, že zcela po právu. Přestože mám raději ještě starší album „Dead Roots Stirring“, právě na „Lore“ bude se vší pravděpodobností nahlíženo jako na významný a zlomový počin. Nejenže je zkrátka povedené, ale především se na něm Elder našli, což potvrzuje i aktuální novinka „Reflections of a Floating World“, která v nastoleném rozpoložení pokračuje směle dál.

Pro ty, kdo nejsou obeznámeni s vývojem Elder, krátce nastíním, co že se to tak zásadního stalo. Tedy z celkem klasického, až revivalového stoner / doom tělesa se s postupem času vyklubalo uskupení daleko jemnější, náladovější a hlavně silně psychedelické. A tripy jsou to opravdu kouzelné, však stopáž jedné skladby nad deset minut není žádným překvapením. Jak jsem již napsal, to klasičtější „Dead Roots Stirring“ mě bavilo přeci jenom víc, jelikož na „Lore“ mi pořád něco chybělo a dodnes mi připadá zdlouhavé, ačkoliv není zas o tolik delší než jeho předchůdce. No, asi tušíte, jak jsem se cítil při zjištění, že „Reflections of a Floating World“ bude ještě delší.

Dalo se odhadnout, že Elder nepůjdou zpět v čase a namísto toho budou dále prozkoumávat své možnosti. Ještě aby ne. Koho „Lore“ nechytlo, muselo mu alespoň ukázat, jak velký potenciál se v této kapele nachází. „Reflections of a Floating World“ lze tedy brát jako další kus cesty, na niž nás s sebou Elder berou.

Prvním omámeným smyslem byl zrak. Na obal se kouká moc hezky. Jasně evokuje nejen název, ale i hudbu obsaženou na nosiči. Má v sobě ozvěnu dávných časů, pracuje s neotřelými barvami a až hypnoticky si žádá posluchačovu pozornost. Je to jeden z těch případů, kdy chcete mít obálku ve velkém formátu na vinylu, chcete ho neustále otáčet ze strany na stranu a zkoumat, co v sobě ještě skrývá za překvapení. A to vše samozřejmě za poslechu hudby.

Hudebně „Reflections of a Floating World“ jede na stejné vlně jako jeho předchůdce. Opět se zde nacházejí dlouhé kompozice přesahující či atakující desetiminutovou hranici, důraz na psychedelii zůstal neměnný, ba leckdy je ještě silnější a nápadů se zde vystřídá nespočet. Přesto má jeden podstatný rozdíl – nenudí. Přisuzuji to lehké stylové změně, a sice směrem k progresivnímu zvuku. Není to pouhá změna, ale rovnou obohacení. Je to ten chybějící kousíček, který dělil „Lore“ od titulu výborné desky. „Reflections of a Floating World“ je skutečně napěchované nápady, přičemž, a to je důležité, vše je v únosné míře, nijak se tu nepřehání, zkrátka všechny ty ideje zde mají svůj důvod.

Elder

Výbornou vlastností alba je postupná gradace. I když zde narážím na první a také vlastně jediný problém, ale o tom až později. Elder si hned od prvních tonů nastavili laťku setsakra vysoko a k mému překvapení se jim jí dokonce podaří ještě překročit. „Sanctuary“„The Falling Veil“ jsou skvělá díla, příjemná na poslech a hlavně s neskutečnou atmosférou. To je to, co tady funguje zcela bezpečně. Navíc všechny pasáže, v nichž Nicholas DiSalvo také zpívá, jsou prostě úžasné. Jeho hlas a cit pro frázování donáší hudbu do psychedelických výšin, v nichž se s třetí „Staving Off the Truth“ Elder také nachází. Snad nebudu moc přehánět, když napíšu, že moc lepšího toho ve stoner / psych žánru neuslyšíte. Vrchol alba. Neskutečně chytlavé motivy, zpěv, povznášející nálada, klidné tripové pasáže, epické výjevy, to vše tu je.

Právě v těch klidných, výletnických pasážích je slyšet jistá inspirace stonerovými bardy Yawning Man, z jejichž tvorby čerpali už třeba legendární Kyuss. Těch inspirací je ale znát více, například v kytarových sólech jsou cítit novodobí Mastodon, v progresivních partech zase Animals as Leaders. Nelze opomenout ani značný vliv post-rockových band. Hlavním znakem je ovšem opar let sedmdesátých, kterými je protkaná celá produkce desky.

S vrcholem logicky nastává pád, v tomto případě lépe řečeno jemný sestup. Čtyřka „Blind“ se stále pohybuje na úrovni prvních dvou písní, rozuměj velmi vysoké, ale už nemá ty momenty překvapení, jimiž první tři skladby přímo oplývaly. Kompletní přestavbu celého materiálu Elder přináší následující „Sonntag“. Krautrockovou instrumentálku by očekával asi málokdo, ale nějakým způsobem mi zde docela sedí. Představuje odpočinkové minimalistické rozptýlení, kdy se na jeden motiv nabaluje spousta dalších. Naopak jako by tohle odbočení vedle odnesla až poslední „Thousand Hands“, jež už sice pokračuje v klasickém stylu, ale bez většího váhání se dá označit za nejslabší kousek „Reflections of a Floating World“. To sice vzhledem k vysoké úrovni stále znamená dobrý výsledek, v kontextu celé desky je však trochu zklamáním.

Tohle si prostě zasloužilo nějaký velkolepý konec, na nějž by se posluchač těšil od samého začátku a utvrdil ho v tom, jak je tahle placka geniální. Nakonec i „Sonntag“ si tu našla svoje místo a do celého konceptu mi zapadá, ale závěr Američanům bohužel trochu ujel. Přitom podhoubí pro gradaci a epické zakončení si právě díky odpočinkové „Sonntag“ vytvořili dokonalé. Inu škoda, alespoň existuje nějaká rezerva pro příští nahrávky.

Elder

Asi netřeba dále zdůrazňovat, že „Reflections of a Floating World“ byste rozhodně měli slyšet. Ve výsledku lze za slabší moment označit pouze posledních devět a půl minuty, což z celkové hodiny není vůbec špatné, ne? Pro mě je tahle novinka stále tak trochu překvapením, jelikož jsem Elder jednoduše nevěřil. Jsem rád, že mě vyvedli z omylu a nahráli svoje doposud nejlepší album a zřejmě také pravidelného účastníka anket o nejlepší rockový výtvor roku 2017.


Mexican Chili Funeral Party – Mexican Warrior’s Revenge

Mexican Chili Funeral Party - Mexican Warrior’s Revenge

Země: Itálie
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. –
02. Vespucci
03. Power of Love
04. La ballata del Korkovihor Pt. II
05. Ranger
06. Waiting for the Sun
07. 1605
08. Lu Curt
09. Tomahawk
10. 11
11. Seul B

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Troufám si tvrdit, že o kapele Mexican Chili Funeral Party jste nikdy neslyšeli. Inu, já do nedávna také ne. O to zvědavější jsem po poslechu a zhlédnutí videoklipu ke skladbě „Vespucci“ byl. Právě na jejím základě jsem se odhodlal k prozkoumání celého alba téhle italské partičky z automobilového města Monza. „Mexican Warrior’s Revenge“ je už druhým studiovým zářezem a stylově zapadá do bariér stoner rocku, přičemž Mexican Chili Funeral Party nejsou žádní žabaři a snaží se o své vlastní ztvárnění tohoto stylu. Vlastně to zní, jako by se formule z legendárního okruhu vřítila mezi kaktusy v Sonoře. Občas má pedál u země, jindy zase bluesově zvolní nebo se kochá okolím… zřejmě tak nějak to bylo zamýšleno.

K těm rychlejším flákům patří právě moje stará známá „Vespucci“, která celé album otevírá. Předchází jí ještě kratičké intro, avšak ihned po něm už následují riffy, bicí, až se ocitáme v rock ‘n‘ rollové jízdě s veselou náladou a pronikavým hlasem v refrénu. Rozhodně nelze upřít chytlavost. Podobné představení nabízí také čtvrtá „Ranger“, našláplá, se sóly na svém místě, tahle poloha prostě Mexican Chili Funeral Party sluší. Do nejvyšších obrátek se album dostane ke konci se skladbou „Tomahawk“, ovšem tady už je to přílišné tlačení na pilu. Celá zní tak nějak samoúčelně, bez nápadu, dolů ji sráží nudné vokály a ani neustále se zrychlující tempo tomu nepřidá.

Abych nezapomněl, zpěvák Alessio Capatti disponuje dvěma polohami hlasu. V té jedné, konkrétně třeba ve třetí „Power of Love“, mi strašně připomíná někoho slavnějšího, ale ani za prase jsem se nerozpomněl. Tato píseň už patří k těm poklidnějším, spíše ve středním tempu, v němž je vhodnější prostor pro houpavé bluesové rytmy anebo třeba mezihru se zvláštní atmosférou. A tím se dostáváme k hlavnímu úskalí celé desky. Jelikož, jak je možná z dosavadních řádku poznat, většina materiálu se ponese v zadumaném, pozvolném rozpoložení, které si právě hraje s atmosférickými prvky, jež nesporně ke stoner rocku patří a dělá to stoner stonerem. Bohužel se zde setkáváme se situací, kdy tenhle prvek ne úplně funguje.

Tyto dvě tváře „Mexican Warrior’s Revenge“ od sebe dělí předělávka The Doors, „Waiting for the Sun“. Ta není vůbec špatně zahraná, ale pořád je to jenom cover, co ničím nepřekvapí, a o tom, že originálu nesahá ani po kotníky, asi není třeba psát. Další „1605“ a „Lu Curt“ představují nejdelší úsek nahrávky a také pravděpodobně plánovaný vrchol. „1605“ je instrumentální předehrou pro následující, takřka osmiminutovou skladbu „Lu Curt“. Její ospalá nálada brzy přestane bavit a nepomůže jí ani postupné gradování se sólovými výjezdy kytar. Po jednom takovém kvílení se pozornost přenese na baskytaru a poté už vyzní do ztracena. Po menší odmlce přijde ještě několika vteřinová třešnička na dortu v podobě zřejmě místního tradicionálu. Moc jsem tenhle krok nepochopil, ale je tam. Působí asi stejně zbytečně jako třetí skladba „La ballata del Korkovihor Pt. II“.

Mexican Chili Funeral Party

Ale zpátky k závěru. Jako kdyby ho unylá pasáž uspala a už se ne a ne probudit. Jak „11“, tak „Seul B“ opět ukazují bluesové počínání kapely, přičemž první jmenovaná sklouzává k úrovni nudných hardrockových kapel z rádií a druhá nabízí už o něco typičtější a promyšlenější aranžmá. Tak či tak, nic co by stálo za větší pozornost. Od coveru The Doors se na „Mexican Warrior’s Revenge“ jednoduše neděje nic hodného zvláštní pozornosti.

„Mexican Warrior’s Revenge“ není v žádném případě plackou, jakou prostě musíte slyšet. Ani nenabízí nic objevného, i když má svůj styl. Poslechnout se dá i vícekrát celkem v pohodě, ale já sám se k ní budu vracet jen stěží. Pár dobrých momentů se zde najde, hlavně tedy v rychlejších pasážích. Zbytek moc nefunguje a snaha o kýženou atmosféru přišla vniveč. Zkrátka na rozpálené planině najdete kvanta daleko lepších kousků. Tento můžete s klidem přeskočit.


Pontiak, Or, Bumfrang3

Pontiak, Or, Bumfrang3

Datum: 2.5.2017
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Bumfrang3, Or, Pontiak

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Květnové koncertní rojení jsem se rozhodl nakousnout hned takhle zkraje. Možná je pravdou, že vrcholy byly vytyčeny jinde a teprve čekají na své naplnění, večer s Pontiak však ani v bohatém květnovém kontextu rozhodně nebyl jen zahřívacím vstupem a položkou do počtu. Otevřel se zkrátka silný měsíc se silnými dny a ten druhý v květnovém pořadí nepatřil k výjimkám. V celé své délce, se vším všudy.

Za místo aktu si pořadatelé zvolili klubovou Lucernu, což byl asi jediný strašák, nicméně uznávám, že strašák to byl do velké míry neopodstatněný a mým veselým skepticismem značně prosycený. Stačilo mi málo, jedna tišší předskokanka před Russian Circles a bary nablízku. Kecalo se, cinkalo, já chudák z muziky nic neměl, a tím pádem byla Lucerna po jedné návštěvě už jen z principu špatná. Květnový otvírák-neotvírák naštěstí udělal Lucerně službu, předsudkům přítěž a ukázal, že v uličce kousek od koně to občas může být i veselé.

Na místo dorážím krátce před avizovanou půl devátou, stíhám krátkou připomínku kde co, oťukávám kazisvěta bara, načež záhy zaujímám místo k poslechu. Hrát se bude načas, neb čeští Bumfrang3 (že neuhádnete, kolik jich je?) již stojí v plné polní. Svůj set trio usazuje v nesnadno definovatelných vodách, nejblíž jsme asi post-rocku se všudypřítomnou psychedelickou příměsí, post-punkovější sound některých studiových skladeb je naživo opomenut. Možná až přemíra touhy hrát v nejasném oparu zapříčiňuje, že v jinak dobrém zpěvu lze jen stěží hledat konkrétní slova, na druhou stranu snaha o atmosférickou zastřenost nevyznívá naprázdno. Bumfrang3 předávají takřka snové nálady uvěřitelně, bez laciného užívání dnešních post-rockových klišé, bez přehnaných ambic, ale s nápady, třebaže ne těmi vyvolávajícími šok a rytmické bolehlavy. Dobrý rozjezd.

Or budou trochu jiná pohádka. Jistě, taky budou tři, taky budou mít kytaru, basu, škopky a hlas, ale samotná muzika odešle večer drobet jinam. Na projektoru se objevuje večerem křtěné „Jaro“ a kapela spouští. Decibely oproti otvíráku nabývají na síle, basy houstnou, mohutní, přesto se dá v řádcích ještě obstojně číst. Taky u Or to nebude s definicemi lehké, blízko je sludge, hardcorový nátlak a apel, punková neobroušenost (co do vokálů snad až přespříliš rozvolněná), nechybí ani zvolnění. Or jsou variabilní a dá se jim věřit. Od počáteční přímočarosti – minimálně pocitově – se kapela posouvá k posluchačsky nepřístupnějšímu pojetí, kde by už znalost desky bodla, jinak jsem ale v zásadě spokojen. Vydařený křest naléhavým „Jarem“.

Výjev „Jara“ vystřídaly větve „Dialectic of Ignorance“, tedy nových Pontiak. Znovu jiná pohádka, ale opět v duchu řízně kytarového večera. Přibyly fousy, věk a taky rozvaha, vůbec ústřední atribut úterního večera. Za své vzaly nátlaky, snad i jisté vážno, do Lucerny přijeli tátové-bratři, kteří tak rádi hrají ten svůj stoner, a zároveň přitom nepůsobí hloupě nostalgicky, ba snad dokonce senilně. Je to lehké, vzdušné; nadšenecké, ale precizně složené i zahrané; různorodé, přesto usazené v jedné přirozené linii. Vím sice, že Or byli až moc nahlas a teprve teď se z toho bazénu uši dostávají ven, z druhé strany jsem rád za přednost tišší srozumitelnosti. Nebyla by škoda o ty parádní vokály od bicích, od basy i od kytary přijít?

Pontiak bodují tóny novými i staršími, po čase nekrátkém dohrávají, odchází, vracejí se, štědře přidávají a nakonec se odebírají kamsi v dav, mimo jiné až překvapivě hlavami natřískaný. Ten neměl čeho litovat. Za velmi slušných zvukových podmínek spatřil dvě parádně zvolené a parádně hrající předkapely, jeden křest a vrchol pánů z Pontiak. Těch zábavných nejlepším možným způsobem.


Greenleaf – Rise Above the Meadow

Greenleaf - Rise Above the Meadow

Země: Švédsko
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Million Fireflies
02. Funeral Pyre
03. Howl
04. Golden Throne
05. Carry Out the Ribbons
06. Levitate and Bow (Part 1 & 2)
07. You’re Gonna Be My Ruin
08. Tyrants Tongue
09. Pilgrims

Hrací doba: 43:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože mají švédští Greenleaf na svém kontě již šest řadových alb, tak se vsadím, že stejně jako já jste o této naději severského stoner rocku slyšeli poprvé až u příležitosti vydání přelomového „Trails & Passes“ v roce 2014. Greenleaf na svém dva roky starém předchůdci nezměnili prakticky nic od dob dřívějších počinů, takže jsem toho názoru, že za oním proražením do světa relativně známých kapel je doba, která podobně laděným albům prostě a jednoduše začala před několika lety přát. Úspěch krajanů Graveyard svědčí o tom, že právě retro v posledních letech táhne, a tato čtveřice je jedním z dalších případů.

Greenleaf nejsou žádní zelenáči. To je ostatně jasné už na základě početné diskografie, do níž letos přibyl poslední zářez „Rise Above the Meadow“. Pojďme ale zpět do historie, protože tahle skupina není natolik profláknutá, aby se nehodilo projít si jen tak letmo její dosavadní kariéru. Vznik Greenleaf se datuje k roku 1999, kdy se dala dohromady parta přátel, která pod vlivem klasických alb Black Sabbath a Kyuss začala tvořit klasickými postupy protkaný stoner rock, jenž byl lehce ovlivněn psychedelií 70. let. To samo o sobě není samozřejmě nic novátorského, Greenleaf ovšem potvrzují pravidlo, že v posledních letech jsou to právě evropské kapely ze severu, jež jsou schopny tu atmosféru 40 let starých počinů přenést do současnosti velmi věrohodně.

Svého debutu se Greenleaf dočkali vcelku rychle, takže již v roce 2001 vyšlo „Revolution Rock“, které do detailu splňuje představu stoner rocku. Zahulená atmosféra, špinavé kytary a melancholický vokál, jenž podporuje retro vyznění desky. Zapomeňte na načančané melodie. Prim hraje přirozenost a neučesanost, díky čemuž jsou Greenleaf schopni působit věrně, ačkoli vzhledem k tomu, o jakou módu se v současné době jedná, tu upřímnost přestávám věřit čím dál více kapelám a ze jmen jako Blues Pills cítím prachsprostý kalkul. Ale o to nejde, pojďme zpět k Greenleaf. Výše uvedené prvky si skupina přenesla až do dnešních dní, takže posud je vše při starém.

V souvislosti s novinkou „Rise Above the Meadow“ se parta kolem kytaristy Tommiho Hollapy přesunula k většímu vydavatelství Napalm Records. To po úspěchu předchozí desky vsadilo na budoucnost kapely, a přestože co do prodejů si letošní placka s velkým labelem v zádech vede lépe než její předchůdci, tak co kvality se z mého pohledu jedná o zklamání. Skupina sice neopustila své dosavadní zvyky a servíruje skladby, které do poslední tečky splňují žánrové požadavky, přesto si ale nemůžu pomoct a „Trails & Passes“ pasovat do role alba povedenějšího.

Z „Rise Above the Meadow“ je cítit, že Greenleaf se jako skladatelé vyvíjí a přijdou mi o něco více progresivně ladění, takže novinka neboduje na první poslech jako „Trails & Passes“, ale ruku v ruce s tím jako by se vytratil tah na branku, jímž předchůdce nešetřil. Pokud pominu přímočaré kusy „Golden Throne“, jenž evokuje Queens of the Stone Age, či „Howl“, tak na desce převládají skladby, které bych minule označil za slabší. Zejména díky písním jako „Funeral Pyre“ a „Carry Out the Ribbons“ je „Rise Above the Meadow“ jednotvárnějším a ve výsledku méně zábavným výtvorem, k němuž se zcela určitě nebudu vracet tak často jako k předchozím dvěma albům.

Abych jen nekritizoval, tak s klidným svědomím jsem schopný uvést i nějaké vrcholy, které opravdu povedly. Mezi lepší polovinu „Rise Above the Meadow“ patří závěrečná „Pilgrims“ s povedenou rytmikou a atmosférou, jež desku uzavírá ve velkém stylu. Líbí se mi na poměry kapely tvrdší „A Million Fireflies“ a špatná není ani rozmáchlá „Levitate and Bow“. Ta působí skoro až epickým dojmem, kdy první polovina písně je o poznání komornější a atmosféričtější. Greenleaf tato podoba sluší a nenudí (vezmu-li v potaz, že jsem spílal nad nedostatkem přímočařejších momentů), takže v prvních minutách si připravují půdu pro druhou polovinu nesoucí se pod vlivem kytarové práce mistra Iommiho, jež do kontextu desky zapadá bez sebemenších problémů. Upřímně si myslím, že tohle je jedna z mála skladeb, která by se co do kvality na minulém albu neztratila.

Já vám nevím, přestože nahráli Greenleaf formálně takřka stejnou desku, jako se jim to podařilo před dvěma lety, tak nemám z poslechu „Rise Above the Meadow“ takovou radost, jakou jsem očekával. Zcela jistě je to problém celé scény, která je natolik přeplněná, že přijít s něčím, co se dokáže vyhoupnout nad rámec kvalit ostatních příbuzných kapel, je čím dál těžší. A Greenleaf, ačkoli tu káru táhnou již dlouho, na novince upadají do širších vod průměrnosti celé scény, na což bych si před vydáním nevsadil, takže pro mě osobně zůstává i s lehkým odstupem zklamáním.


The Sword – High Country

The Sword - High Country
Země: USA
Žánr: hard rock / stoner rock
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Razor & Tie

Hrací doba: 50:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Americká parta The Sword se vcelku rychle vypracovala v jednu z mladých nadějí slibující budoucnost zámořské kytarové muziky. Přesně takhle na ně bylo v dobových článcích nahlíženo někdy v období jejich třetího alba „Warp Riders“, pro nějž se nebáli vytvořit si vlastní sci-fi lyrický koncept, který jednotlivé skladby splétal dohromady. Kousek jistě ambiciózní, ovšem zároveň si na sebe The Sword upletli bič, protože nejen v mých očích bude už navždy každé jejich album podrobeno křížovému srovnání právě s třetí plackou, která naplnila pověry a ukázala se jako opravdu přelomová pro tuto čtveřici.

S přibývajícími alby se The Sword vzdalují svým metalovým počátkům, což je fakt, který i přes nepříliš klesající kredit od minulého „Apocryphon“ neslyším úplně rád, protože to byla právě kombinace heavy metalové drsnosti se vzletností starého hard rocku a špetkou stoneru, která na prvních třech albech odzbrojovala posluchače s velkou grácií. Na minulém „Apocryphon“ se The Sword zaměřili spíše na houpavé stoner metalové riffy a retro atmosféru, kdežto novinka je ještě o krok dál heavy metalu a naopak blíže k náruči hard rocku, jenž se je kombinovanán se stoner rockem po vzoru Kyuss.

Původně jsem se zdráhal odsuzovat The Sword za to, že se vyvíjí, protože to je přesně to, co člověk od kapely očekává a v mnoha případech po tom touží, ale já vám nevím, mně prostě přijde ostřejší a techničtější stránka hudby The Sword přitažlivější než jasně definované hard rockové postupy, které jsou na „High Country“ ke slyšení. Dalším krokem vedle je přetažená stopáž. Patnáct skladeb, 50 minut, to není nic, co by stoner rockové písně s retro nádechem dokázaly utáhnout jen tak na hezký úsměv. Zvlášť když si vezmu v potaz fakt, že s přibývajícími minutami působí „High Country“ čím dál víc repetitivně.

V tomto ohledu jsou tedy The Sword od své dřívější podoby vzdálení i kvalitativně, protože jako celek už to není taková palba, za jakou se daly označit dřívější placky. Přesto si však The Sword uchovali cit pro propracované vokální linky, v nichž tentokrát ubylo vícehlasů, které byly ke slyšení hojně na „Apocryphon“. S tím, jak ubývá technických a tvrdých momentů, mi přijdou The Sword nejsilnější v kouscích typu „Tears Like Diamons“, jenž je sám o sobě hudebně dosti minimalistický, ale po zapojení vokálu představuje efektní celek.

Za zmínku stojí třeba ještě „Empty Temples“ a „Suffers No Foods“ se zajímavými klávesami na pozadí. To jsou songy, které mi přijdou zajímavější než snaha o oživení v podobě akusticky teskné instrumentálky „Silver Petals“ či experimentální psychedelické „Turned to Dust“. Ty mi do konceptu „High Country“, které je plné střízlivě smýšlejících písní stojících na jasném motivu, příliš nezapadají. S mírným odstupem se novinka v diskografii The Sword neztratí a ostudu neudělá, ale že bych z ní spadl na zadek, to se tentokrát nestalo.


Psychedelic Witchcraft – Black Magic Man

Psychedelic Witchcraft - Black Magic Man
Země: Itálie
Žánr: stoner rock / hard rock
Datum vydání: 4.7.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.

V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…

Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).

A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.

Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.

Psychedelic Witchcraft

Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.

Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.


Cave of Swimmers – Reflection

Cave of Swimmers - Reflection
Země: Venezuela
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 4. 5. 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Prince of the Power of the Air
02. The Skull
03. Still Running
04. Reflection

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Future PR

Nestává se často, aby mě nějaké album k poslechu přesvědčilo pouze silou obrázku na obalu. „Reflection“ je výjimkou. Zatímco některé obaly v kombinaci s logem kapely a názvem alba doslova křičí „tuctový death metal“, „kýčovitý gothic rock“ nebo prostě „naprostá blbost nehledě na žánr“, obal „Reflection“ má jakousi tichou důstojnost, a pokud bych měl hádat, co kapela, jejíž hudba je pod obalem zaznamenaná, hraje, mohl bych leda střílet od boku. Protože jsem však shovívavý a protože už jste si to stejně dávno přečetli v boxíku napravo, mohu vám prozradit, že Cave of Swimmers hrají zajímavou a moderní variaci stoner rocku, byť sami pro sebe používají dalších pět žánrových škatulek, které se ve skutečnosti moc nekonají.

Cave of Swimmers je dvojice hudebníků Venezuelanů momentálně sídlících ve floridském Miami. Sestava je poměrně tradiční: G. E. Perez obstarává zpěv, kytary, baskytaru a případně přimíchává elektroniku (které však není mnoho), zatímco Arturo „Toro“ Garcia buší do bicích. V souladu se sestavou je i hudba samotná poměrně stručná: většinu času slyšíme jen kytaru a bicí, druhá kytara, baskytara i elektronika se pak objevují poměrně střídmě.

Důsledkem výše zmíněného je, že „Reflection“ je hlavně o kytaře, jak už se ke stoner rocku ostatně patří. Každou ze čtyř skladeb lze charakterizovat nějakým výrazným riffem, který se v obměnách line po většinu jejich hrací doby, případně se ztrácí a zase objevuje. Druhým z výrazných rysů Cave of Swimmers je zpěv, který je prostě a jednoduše špatný. G. E. Perez disponuje téměř operním hlasem, který jako výhybka přepíná mezi dvěma polohami, z nichž jedna je otravná a druhá falešná. Byť to může znít jako jasný hřebíček do rakve, „Reflection“ kvůli tomu není třeba zatracovat. Zpěvu je na něm poměrně málo a to nejlepší stejně skrývá v sekcích instrumentálních.

Úvodní „The Prince of the Power of the Air“ začne vlastně výborně, pomalým přechodem od elektroniky k hutnému energickému riffu. Jenže vše se sesype s příchodem zpěvu, který (kromě výše zmíněné pochybné kvality) navíc opakuje několik málo vět, a stává se tak dvojnásob otravným. Pokud si však počkáte na instrumentální sekci v druhé polovině, nebudete zklamaní, neboť hrát na kytaru (a psát povedené riffy a sóla) G. E. Perez umí.

„The Skull“ je nejdelší skladbou alba a jejím problémem je vlastně to samé co v případě „The Prince of the Power of the Air“, tedy utahané a otravné vokály, zde navíc ještě ve své velice falešné podobě. Ústřední motiv „The Skull“ je navíc výjimkou potvrzující pravidlo o povedených riffech, neboť doplňuje už tak příšernou utahanost zpěvu. Když však dojde na instrumentální sekci postavenou okolo tichých kytarových ruchů ústících v povedené sólo, zase vás napadne jen, že některé momenty jsou bez přehánění skvělé.

Možná aby vykompenzovali natahovanou „The Skull“, zařadili Cave of Swimmers na album i odsypající „Still Running“. Jednoznačně nejrychlejší skladba alba má výhodu krátké stopáže, ve které více vynikne instrumentální mezihra s basovým sólem, jenže navrátivší se zpěv prostě vše dobré zkazí. O to příjemnější je závěrečná „Reflection“, která je jako jediná čistě instrumentální, bohužel však postrádá lepších momentů, vyjma již tradičně dobrého sóla.

Snažil jsem se vypíchnout to nejlepší, co se na „Reflection“ nachází, protože ho nechci pohřbít jen kvůli špatnému zpěvu. Cave of Swimmers mají potenciál a s trochou zkušeností (a bohužel asi i výměnou vokalisty) by mohli být velice dobrou kapelou – náznaky jsou zde naprosto zřetelné. Jenže k čemu jsou skvělé a nápadité instrumentální sekce, okořeněné třeba sólem na baskytaru či bongo bubínky, pokud se všude kolem vznášejí vokály, jež prostě nejde s čistým svědomím označit jako povedené. Obávám se však, že pokud G. E. Perez shodou okolností neoněmí (ne snad, že bych mu to přál) či výrazně nezmění techniku zpěvu, zůstanou Cave of Swimmers navždy instrumentálně i skladatelsky zručnou kapelou, kterou si nikdy znovu neposlechnu.