Archiv štítku: stoner rock

Greenleaf – Rise Above the Meadow

Greenleaf - Rise Above the Meadow

Země: Švédsko
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Million Fireflies
02. Funeral Pyre
03. Howl
04. Golden Throne
05. Carry Out the Ribbons
06. Levitate and Bow (Part 1 & 2)
07. You’re Gonna Be My Ruin
08. Tyrants Tongue
09. Pilgrims

Hrací doba: 43:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože mají švédští Greenleaf na svém kontě již šest řadových alb, tak se vsadím, že stejně jako já jste o této naději severského stoner rocku slyšeli poprvé až u příležitosti vydání přelomového „Trails & Passes“ v roce 2014. Greenleaf na svém dva roky starém předchůdci nezměnili prakticky nic od dob dřívějších počinů, takže jsem toho názoru, že za oním proražením do světa relativně známých kapel je doba, která podobně laděným albům prostě a jednoduše začala před několika lety přát. Úspěch krajanů Graveyard svědčí o tom, že právě retro v posledních letech táhne, a tato čtveřice je jedním z dalších případů.

Greenleaf nejsou žádní zelenáči. To je ostatně jasné už na základě početné diskografie, do níž letos přibyl poslední zářez „Rise Above the Meadow“. Pojďme ale zpět do historie, protože tahle skupina není natolik profláknutá, aby se nehodilo projít si jen tak letmo její dosavadní kariéru. Vznik Greenleaf se datuje k roku 1999, kdy se dala dohromady parta přátel, která pod vlivem klasických alb Black Sabbath a Kyuss začala tvořit klasickými postupy protkaný stoner rock, jenž byl lehce ovlivněn psychedelií 70. let. To samo o sobě není samozřejmě nic novátorského, Greenleaf ovšem potvrzují pravidlo, že v posledních letech jsou to právě evropské kapely ze severu, jež jsou schopny tu atmosféru 40 let starých počinů přenést do současnosti velmi věrohodně.

Svého debutu se Greenleaf dočkali vcelku rychle, takže již v roce 2001 vyšlo „Revolution Rock“, které do detailu splňuje představu stoner rocku. Zahulená atmosféra, špinavé kytary a melancholický vokál, jenž podporuje retro vyznění desky. Zapomeňte na načančané melodie. Prim hraje přirozenost a neučesanost, díky čemuž jsou Greenleaf schopni působit věrně, ačkoli vzhledem k tomu, o jakou módu se v současné době jedná, tu upřímnost přestávám věřit čím dál více kapelám a ze jmen jako Blues Pills cítím prachsprostý kalkul. Ale o to nejde, pojďme zpět k Greenleaf. Výše uvedené prvky si skupina přenesla až do dnešních dní, takže posud je vše při starém.

V souvislosti s novinkou „Rise Above the Meadow“ se parta kolem kytaristy Tommiho Hollapy přesunula k většímu vydavatelství Napalm Records. To po úspěchu předchozí desky vsadilo na budoucnost kapely, a přestože co do prodejů si letošní placka s velkým labelem v zádech vede lépe než její předchůdci, tak co kvality se z mého pohledu jedná o zklamání. Skupina sice neopustila své dosavadní zvyky a servíruje skladby, které do poslední tečky splňují žánrové požadavky, přesto si ale nemůžu pomoct a „Trails & Passes“ pasovat do role alba povedenějšího.

Z „Rise Above the Meadow“ je cítit, že Greenleaf se jako skladatelé vyvíjí a přijdou mi o něco více progresivně ladění, takže novinka neboduje na první poslech jako „Trails & Passes“, ale ruku v ruce s tím jako by se vytratil tah na branku, jímž předchůdce nešetřil. Pokud pominu přímočaré kusy „Golden Throne“, jenž evokuje Queens of the Stone Age, či „Howl“, tak na desce převládají skladby, které bych minule označil za slabší. Zejména díky písním jako „Funeral Pyre“ a „Carry Out the Ribbons“ je „Rise Above the Meadow“ jednotvárnějším a ve výsledku méně zábavným výtvorem, k němuž se zcela určitě nebudu vracet tak často jako k předchozím dvěma albům.

Abych jen nekritizoval, tak s klidným svědomím jsem schopný uvést i nějaké vrcholy, které opravdu povedly. Mezi lepší polovinu „Rise Above the Meadow“ patří závěrečná „Pilgrims“ s povedenou rytmikou a atmosférou, jež desku uzavírá ve velkém stylu. Líbí se mi na poměry kapely tvrdší „A Million Fireflies“ a špatná není ani rozmáchlá „Levitate and Bow“. Ta působí skoro až epickým dojmem, kdy první polovina písně je o poznání komornější a atmosféričtější. Greenleaf tato podoba sluší a nenudí (vezmu-li v potaz, že jsem spílal nad nedostatkem přímočařejších momentů), takže v prvních minutách si připravují půdu pro druhou polovinu nesoucí se pod vlivem kytarové práce mistra Iommiho, jež do kontextu desky zapadá bez sebemenších problémů. Upřímně si myslím, že tohle je jedna z mála skladeb, která by se co do kvality na minulém albu neztratila.

Já vám nevím, přestože nahráli Greenleaf formálně takřka stejnou desku, jako se jim to podařilo před dvěma lety, tak nemám z poslechu „Rise Above the Meadow“ takovou radost, jakou jsem očekával. Zcela jistě je to problém celé scény, která je natolik přeplněná, že přijít s něčím, co se dokáže vyhoupnout nad rámec kvalit ostatních příbuzných kapel, je čím dál těžší. A Greenleaf, ačkoli tu káru táhnou již dlouho, na novince upadají do širších vod průměrnosti celé scény, na což bych si před vydáním nevsadil, takže pro mě osobně zůstává i s lehkým odstupem zklamáním.


The Sword – High Country

The Sword - High Country
Země: USA
Žánr: hard rock / stoner rock
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Razor & Tie

Hrací doba: 50:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Americká parta The Sword se vcelku rychle vypracovala v jednu z mladých nadějí slibující budoucnost zámořské kytarové muziky. Přesně takhle na ně bylo v dobových článcích nahlíženo někdy v období jejich třetího alba „Warp Riders“, pro nějž se nebáli vytvořit si vlastní sci-fi lyrický koncept, který jednotlivé skladby splétal dohromady. Kousek jistě ambiciózní, ovšem zároveň si na sebe The Sword upletli bič, protože nejen v mých očích bude už navždy každé jejich album podrobeno křížovému srovnání právě s třetí plackou, která naplnila pověry a ukázala se jako opravdu přelomová pro tuto čtveřici.

S přibývajícími alby se The Sword vzdalují svým metalovým počátkům, což je fakt, který i přes nepříliš klesající kredit od minulého „Apocryphon“ neslyším úplně rád, protože to byla právě kombinace heavy metalové drsnosti se vzletností starého hard rocku a špetkou stoneru, která na prvních třech albech odzbrojovala posluchače s velkou grácií. Na minulém „Apocryphon“ se The Sword zaměřili spíše na houpavé stoner metalové riffy a retro atmosféru, kdežto novinka je ještě o krok dál heavy metalu a naopak blíže k náruči hard rocku, jenž se je kombinovanán se stoner rockem po vzoru Kyuss.

Původně jsem se zdráhal odsuzovat The Sword za to, že se vyvíjí, protože to je přesně to, co člověk od kapely očekává a v mnoha případech po tom touží, ale já vám nevím, mně prostě přijde ostřejší a techničtější stránka hudby The Sword přitažlivější než jasně definované hard rockové postupy, které jsou na „High Country“ ke slyšení. Dalším krokem vedle je přetažená stopáž. Patnáct skladeb, 50 minut, to není nic, co by stoner rockové písně s retro nádechem dokázaly utáhnout jen tak na hezký úsměv. Zvlášť když si vezmu v potaz fakt, že s přibývajícími minutami působí „High Country“ čím dál víc repetitivně.

V tomto ohledu jsou tedy The Sword od své dřívější podoby vzdálení i kvalitativně, protože jako celek už to není taková palba, za jakou se daly označit dřívější placky. Přesto si však The Sword uchovali cit pro propracované vokální linky, v nichž tentokrát ubylo vícehlasů, které byly ke slyšení hojně na „Apocryphon“. S tím, jak ubývá technických a tvrdých momentů, mi přijdou The Sword nejsilnější v kouscích typu „Tears Like Diamons“, jenž je sám o sobě hudebně dosti minimalistický, ale po zapojení vokálu představuje efektní celek.

Za zmínku stojí třeba ještě „Empty Temples“ a „Suffers No Foods“ se zajímavými klávesami na pozadí. To jsou songy, které mi přijdou zajímavější než snaha o oživení v podobě akusticky teskné instrumentálky „Silver Petals“ či experimentální psychedelické „Turned to Dust“. Ty mi do konceptu „High Country“, které je plné střízlivě smýšlejících písní stojících na jasném motivu, příliš nezapadají. S mírným odstupem se novinka v diskografii The Sword neztratí a ostudu neudělá, ale že bych z ní spadl na zadek, to se tentokrát nestalo.


Psychedelic Witchcraft – Black Magic Man

Psychedelic Witchcraft - Black Magic Man
Země: Itálie
Žánr: stoner rock / hard rock
Datum vydání: 4.7.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.

V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…

Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).

A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.

Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.

Psychedelic Witchcraft

Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.

Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.


Cave of Swimmers – Reflection

Cave of Swimmers - Reflection
Země: Venezuela
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 4. 5. 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Prince of the Power of the Air
02. The Skull
03. Still Running
04. Reflection

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Future PR

Nestává se často, aby mě nějaké album k poslechu přesvědčilo pouze silou obrázku na obalu. „Reflection“ je výjimkou. Zatímco některé obaly v kombinaci s logem kapely a názvem alba doslova křičí „tuctový death metal“, „kýčovitý gothic rock“ nebo prostě „naprostá blbost nehledě na žánr“, obal „Reflection“ má jakousi tichou důstojnost, a pokud bych měl hádat, co kapela, jejíž hudba je pod obalem zaznamenaná, hraje, mohl bych leda střílet od boku. Protože jsem však shovívavý a protože už jste si to stejně dávno přečetli v boxíku napravo, mohu vám prozradit, že Cave of Swimmers hrají zajímavou a moderní variaci stoner rocku, byť sami pro sebe používají dalších pět žánrových škatulek, které se ve skutečnosti moc nekonají.

Cave of Swimmers je dvojice hudebníků Venezuelanů momentálně sídlících ve floridském Miami. Sestava je poměrně tradiční: G. E. Perez obstarává zpěv, kytary, baskytaru a případně přimíchává elektroniku (které však není mnoho), zatímco Arturo „Toro“ Garcia buší do bicích. V souladu se sestavou je i hudba samotná poměrně stručná: většinu času slyšíme jen kytaru a bicí, druhá kytara, baskytara i elektronika se pak objevují poměrně střídmě.

Důsledkem výše zmíněného je, že „Reflection“ je hlavně o kytaře, jak už se ke stoner rocku ostatně patří. Každou ze čtyř skladeb lze charakterizovat nějakým výrazným riffem, který se v obměnách line po většinu jejich hrací doby, případně se ztrácí a zase objevuje. Druhým z výrazných rysů Cave of Swimmers je zpěv, který je prostě a jednoduše špatný. G. E. Perez disponuje téměř operním hlasem, který jako výhybka přepíná mezi dvěma polohami, z nichž jedna je otravná a druhá falešná. Byť to může znít jako jasný hřebíček do rakve, „Reflection“ kvůli tomu není třeba zatracovat. Zpěvu je na něm poměrně málo a to nejlepší stejně skrývá v sekcích instrumentálních.

Úvodní „The Prince of the Power of the Air“ začne vlastně výborně, pomalým přechodem od elektroniky k hutnému energickému riffu. Jenže vše se sesype s příchodem zpěvu, který (kromě výše zmíněné pochybné kvality) navíc opakuje několik málo vět, a stává se tak dvojnásob otravným. Pokud si však počkáte na instrumentální sekci v druhé polovině, nebudete zklamaní, neboť hrát na kytaru (a psát povedené riffy a sóla) G. E. Perez umí.

„The Skull“ je nejdelší skladbou alba a jejím problémem je vlastně to samé co v případě „The Prince of the Power of the Air“, tedy utahané a otravné vokály, zde navíc ještě ve své velice falešné podobě. Ústřední motiv „The Skull“ je navíc výjimkou potvrzující pravidlo o povedených riffech, neboť doplňuje už tak příšernou utahanost zpěvu. Když však dojde na instrumentální sekci postavenou okolo tichých kytarových ruchů ústících v povedené sólo, zase vás napadne jen, že některé momenty jsou bez přehánění skvělé.

Možná aby vykompenzovali natahovanou „The Skull“, zařadili Cave of Swimmers na album i odsypající „Still Running“. Jednoznačně nejrychlejší skladba alba má výhodu krátké stopáže, ve které více vynikne instrumentální mezihra s basovým sólem, jenže navrátivší se zpěv prostě vše dobré zkazí. O to příjemnější je závěrečná „Reflection“, která je jako jediná čistě instrumentální, bohužel však postrádá lepších momentů, vyjma již tradičně dobrého sóla.

Snažil jsem se vypíchnout to nejlepší, co se na „Reflection“ nachází, protože ho nechci pohřbít jen kvůli špatnému zpěvu. Cave of Swimmers mají potenciál a s trochou zkušeností (a bohužel asi i výměnou vokalisty) by mohli být velice dobrou kapelou – náznaky jsou zde naprosto zřetelné. Jenže k čemu jsou skvělé a nápadité instrumentální sekce, okořeněné třeba sólem na baskytaru či bongo bubínky, pokud se všude kolem vznášejí vokály, jež prostě nejde s čistým svědomím označit jako povedené. Obávám se však, že pokud G. E. Perez shodou okolností neoněmí (ne snad, že bych mu to přál) či výrazně nezmění techniku zpěvu, zůstanou Cave of Swimmers navždy instrumentálně i skladatelsky zručnou kapelou, kterou si nikdy znovu neposlechnu.


Saiga, Sweeps04, Rawooze

Saiga, Sweeps04, Rawooze
Datum: 26.3.2015
Místo: Praha, Venuše ve Švehlovce
Účinkující: Rawooze, Saiga, Sweeps04

Jestli něco na Praze miluju, je to objevování nových, nevšedních prostor, což se v mém případě děje prostřednictvím zážitků filmových, anebo jako tomu bylo tentokrát, hudebních. O Venuši ve Švehlovce jsem do konání akce neměl ani ponětí, čemuž se v zásadě není moc čemu divit, neboť její hlavní náplní je alternativní divadlo a činohra, což jsou žánry, ve kterých se zdaleka neorientuji tak dobře jako v těch hudebních. Nicméně tentokrát divadlo vystřídala pražsko-sibiřská úderka Saiga v doprovodu dronového poutníka Sweeps04 a nováčků Rawooze, kteří byli představeni coby noise rock, což je nabídka, která se za bohůmlibých osmdesát korun nedala odmítnout.

Původně jsem měl v plánu dorazit do klubu pokud možno dřív, abych měl čas si jeho prostory, které z fotek vypadaly vskutku náramně, pořádně prohlédnout. Nicméně se tak nestalo a já byl nakonec trochu rád, že se začínalo o dobrých deset minut později, takže jsem set Rawooze tak tak stihnul od jeho začátku. Nevím, jestli bych si po jeho skončení vyčítal, že bych přišel o pár minut později, nicméně špatné to rozhodně nebylo. Trio muzikantů bylo sehrané a svůj materiál mělo v malíku, takže stonerová nálož, kterou sypalo do lidí, byla velmi solidní. Rawooze se navíc dokázali vytasit s několika slušnými páčidly nutícími nervovou soustavu minimálně poškubávat hlavou do rytmu i atmosférickými prvky. Jen si nejsem upřímně jist, kde vlastně přišli k označení noise rock, protože nějakou hlukařinu jsem zaznamenal všeho všudy jednou a zvuk kytary byl pořád docela uhlazený. Garáž to byla vpravdě slušná.

Jediným výraznějším škraloupem zůstává hrací doba. Nevím, jestli kluci pobrali, jak dlouho vlastně mají hrát, nebo prostě jen zapomněli na čas, nicméně rozpis ke mně vcelku jasně hovořil o půl hodině, nicméně původně čtvrthodinový skluz natáhli několika písněmi na dvojnásobek. Trochu škoda, tím spíš když uvážím, že po noisovém zářezu, který byl bez debat vrcholem jejich setu, šlo vystoupení pocitově dolů a z toho, co měli k dispozici, nevytěžili maximum. Dost ale výtek. Během balení strunného aparátu jsem měl dost času si prohlédnout, kde se vlastně hraje. Venuše je hodně nevšední prostor. Hala s oprýskanou omítkou, nádherným stropem a starými dveřmi má vskutku impozantní genius loci a koncert do ní sedl dokonale. Absencí pódia i atmosférou trochu připomíná Café v lese, působí ale mnohem vzletněji, vzdušněji.

Byl jsem zvědavý, jak s otevřeným sálem popasuje Sweeps04. Při našem prvním setkání mě jeho dronový trip napříč vesmírem odnesl ve vymrzlém kokpitu daleko mimo realitu a doufal jsem v obdobný zážitek. Vzhledem k tomu, jak na mě podobná hudba působí, jsem neriskoval kácení na podlahu a raději si sednul přímo před kytaristu, armádu krabiček skrývající mnohé efekty a s prvním úderem strun se jal pohroužit do vod představivosti. Ta na sebe nenechala pod vlivem hypnotického dunění dlouho čekat a vykreslila abstraktní tváře planet a hvězd na víčka. Nápad sednout si takřka přímo proti zdroji hlubokých tónů, vibrací, hluku, skřípotu a dalších ruchů se ukázal být pro pohroužení se do hudby takřka k nezaplacení. Skutečně těžko slovy (nebo jakkoliv jinak) zaznamenat, co se člověku v takových chvílích míhá myslí. Poněkud překvapující bylo zjištění, že za několik minut se kolem mě stačilo naskládat cirka deset dalších lidí a přímo přede mnou se naprosto suverénně další dva rozvalili na podlahu. Set dostal ještě hlubší meditativní nádech a Sweeps04 opět z večera vyšel jako bezkonkurečně nejsilnější zážitek.

Když se dostala ke slovu Saiga, večer už se nezadržitelně chýlil ke konci. Sibiřské psychedelické komando odpálilo svoji nálož krátce po půl desáté a ke mně dolehly známé tóny z poslední desky „Steppenlord“. Která skladba přesně to byla, si již vpravdě nepamatuji, nicméně to bylo mé poslední pojítko se známou tvorbou. Obsah tři, čtyř následujících skladeb totiž byl takřka výhradně nový materiál (jen si nejsem jist, jestli směrem k blížícímu se závěru nezazněla titulní skladba debutu) a Saiga sypala do lidí riffy a sóla s jistotou stejnojmenného poloautomatu. Pravda, vzhledem k dost netradičnímu nazvučení, v němž se bicí spoléhaly jen na svůj nativní zvuk, nevyzněla kapela až tak hutně, jak jsem si představoval, nicméně o co menší to byl náklep, tím víc bylo psychedelie.

Atmosféra se dala krájet a šamani velkoměsta měli nakročeno k solidnímu výletu do nekonečných lesů a plání, nebýt technických problémů s kytarou, což celistvost a sílu zážitku poněkud naředilo. Nepřispěl ani časový pres, jenž se neustále upomínal jako netrpělivý zákazník, takže kapela byla jako na trní. Kvůli zpoždění se o dobrých dvacet minut přetáhla policejní desátá, aby Saiga vůbec něco zahrála a nešlo se domů po dvou, třech skladbách. I přesto ale trojice odvedla za daných podmínek parádní výkon, před nímž nezbývá než smeknout, jakkoliv jsem očekával ještě trochu divočejší jízdu. Škoda ne úplně zvládnuté časové organizace, protože jinak by to byla vskutku bezchybná akce. Pro geniální symbiózu hudby a prostoru však do Venuše rád zavítám znovu.


Saiga – Steppenlord

Saiga - Steppenlord
Země: Česká republika
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 24.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Thick
02. Two
03. Rusted Koala
04. Ranch Hand
05. Steppenlord

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl: /-\

Jméno Saiga někteří z vás určitě znát budou – nicméně hádám, že většina z vás jej bude znát jako ruskou pušku, případně jako prapodivnou antilopu prohánějící se na euroasijských stepích… a jejíž trofej má dnes recenzovaná deska “Steppenlord” nádherně vyobrazenou na přebalu. Tahle prvotina tria pocházejícího ze Sibiře, jež už podle všeho nějakou dobu přebývá v Praze, toho však naštěstí nabízí mnohem víc než jen povedený, šamansky laděný artwork od Matouše Svěráka.

Když nepočítám, že počin kromě digitální distribuce vyšel i jako 99kusová limitka na kazetě, kterou prostě chcete mít doma, tak už další pohled je velmi slibný. Na necelých 40 minutách na vás čeká celkem pětice skladeb, což jsou čísla veskrze příznivá. Sice ještě nic neříkají o kvalitě toho, co na nich najdete, nicméně i kdyby se mělo jednat o průser, kratší stopáž samu o sobě hodnotím ve světle mnohdy přeceněných a krutě nezvládnutých desek trvajících hodinu a více rozhodně pozitivně. Nicméně průser nenásleduje ani omylem. Zběsilý začátek úvodní skladby “Thick” sice dává skrze zahulený, typicky stonerový zvuk velmi srozumitelně najevo, na jaké téma se bude ubírat zbytek nahrávky, nicméně brzké zklidnění a následná gradace skladby postupně odkrývá další detaily propracované struktury. Ta ponejvíc připomíná cestu – travnatou rovinou, vrchovinou, sibiří, vaší fantasií, čímkoliv, co vám zrovna vytane na mysl. Hlavní motiv roste do tvaru zvrásněných horských úbočí, jež jsou střídány klidnou stepí, v níž nejvíc vynikne charakteristická, výborně nazvučená baskytara. V horách naproti tomu jako vichr řádí Nikita s kytarou a ústřední riffy rozvíjí do mamutích rozměrů. Rytmus a tempo skálopevně určují Michalovy bicí, které ovládá s naprostou precizností a citem.

Pojetí skladby jako cesty je u Saigy příznačnější než kde jinde. Vzhledem k jejich menšímu počtu je jejich délka přinejmenším velkorysá a trio má dostatek prostoru k tomu, aby rozvinulo jednotlivé aspekty do posledních detailů. Zároveň se ale nebojí zvolnit a vytvořit napětí, klid před bouří, očekávání toho, co přijde dál. Perfektní práce s atmosférou a důraz na hloubku a detaily, které se neblyští někde u cesty, nýbrž si k nim tu cestu musíte prošlapat sami, mě na “Steppenlord” nesmírně baví. Když jsem v předchozím odstavci dotkl stoneru, vězte, že tohle je jeho prvotřídní ukázka, a to i přesto, že takhle “kamenná” škatule tu je jen čistě jako zemitý základ, z nějž kapela vychází. Je to rámec přesně definující zvuk desky, do něhož se toho ale schovalo mnohem, mnohem víc. Vedle klasických stonerových riffů místy až sludgová tvrdost, bluesová jemnost, progresivní postupy, noiserockový chaos, všudypřítomná psychedelie. To všechno tvoří nahrávku, která je zároveň ucelená a vyvážená, nikde z ní netrčí nic navíc, nikde jí ani nic nechybí a končí tak, jak by končit měla – v nejlepším.

Atmosféra ve vypjatých závěrech skladeb často až přesahuje lidské vnímání, a jestli podle mě nějak vypadá sibiřský šamanismus zhudebněný moderní formou, pak jedině takhle. “Steppenlord” není jen o hudbě samotné, ale i o jejím dalším, takřka až duchovním, očistném rozměru. Stačí vypnout naprosto všechny smysly kromě sluchu a nechat se unášet pod působením zatěžkaných, rozmáchlých riffů, které Nikita tahá z rukávu s naprostou lehkostí. Nechat kolem sebe prohánět vítr, pást sajgy a nic neřešit. Čistě instrumentální pojetí dává dost prostoru představivosti a asi bych se nedokázal do alba tak moc položit, kdyby se k nástrojům přidal ještě vokál. Zážitek navrch umocňuje perfektní produkce a post-produkce, která dává vyvážený prostor všem třem nástrojům, přitom ale zachovává požadovanou dynamiku, syrovost a neurvalost.

Stručně shrnuto: “Steppenlord” je deska, která s přehledem strčí do kapsy i kdejakou žánrovou konkurenci ze zahraničí. Odrovnala mě svojí upřímností a nespoutaností, živelností a hloubkou. V rámci jednotlivin neobjevíte nic vyloženě nového, ale i tak je Saiga pouze nezpracovává na výbornou, ale přidává ještě něco navrch. Vlastních nápadů má trojice hudebníků požehnaně a jejich propletenost a kombinace dosahují síly, o jaké se většině kapel může jen zdát. Jeden z nejlepších domácích počinů loňského roku.


Motorjesus – Electric Revelation

Motorjesus - Electric Revelation
Země: Německo
Žánr: stoner / hard rock
Datum vydání: 21.2.2014
Label: Drakkar Entertainment

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože oficíálně fungují němečtí Motorjesus od roku 2006 a nevypadají tak jako žádné rychlokvašky, které se zjevily jen tak z ničeho, tak je nutné k jejich historii počítat ještě dalších čtrnáct let, kdy existovali pod svým původním jménem The Shitheadz, což z nich už činí značně ostřílenou partu. Ačkoli v obdotí od roku 1992 do 2004 se nic moc zajímavé nedělo, protože debut “Dirty Pounding Gasoline” vyšel právě až v roce 2004, tak po změně názvu na Motorjesus sází na stůl už třetí album “Electric Revelation”, které není vůbec špatné.

Poslední řadovku “Wheels of Purgatory” jsem svého času několikrát slyšel, ovšem nijak výrazněji mi v paměti neutkvěla a pokud si dobře pamatuji, tak od té doby jsem ji vlastně ani jednou neslyšel, takže “Electric Revelation” pro mě byla po dlouhé době další šance, jak se ke šlapavým Němcům libujících si v kombinaci stoner/hard rocku a heavy metalu dostat zase nějak blíž. Hned při prvním poslechu mě docela nakrkla stopáž, kdy se mi dvanáct skladeb při padesáti minutách zdálo docela dost, nicméně po čase, kdy se mi podařilo si ke skladbám vytvořit nějaký vztah, tak už to nebyla taková hrůzna a nuda šla stranou.

Motorjesus sice nezískají body za originalitu, protože hrají ten úplně nejobyčejnější špinavý hard rock, ovšem i tak je celá řada skladeb z jejich čtvrté řadovky přesně tím, co od podobné hudby očekávám. Vzletnými refrény Chrise Birxe počínaje a hutnými kytarovými riffy konče. Jakmile se totiž spustí chytlavé jízdy typu “Trouble in Motor City”, “Speed of the Beast” nebo “The Warning”, tak je mi celkem u zadku, zda jsem některý z použitých motivů už slyšel. Některé momenty (“The Run”) znějí dokonce jako Nickelback, ovšem bez takové té křečovité vlezlosti, takže i jejich fandové by mohli u Motorjesus najít sobě blízké. Přičtěte ke skladatelské uvěřitelnosti a sebejistotě líbivý kytarový sound a je jasné, proč hodnotím takhle vysoko.


Youngblood Supercult – Season of the Witch

Youngblood Supercult - Season of the Witch
Země: USA
Žánr: stoner hard rock
Datum vydání: 17.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Youngblood Supercult z amerického Kansasu si řekli, že nemá cenu vymýšlet nic nového, ale že když teď tak frčí retro, tak by mohli svou trošku přispět taky. Tahle parta, která vznikla v roce 2011, totiž na své debutové desce “Season of the Witch” přináší slušnou porci stoner zvukem poprášeného hard rocku, jenž vychází ze starých riffů Black Sabbath říznutých bluesovým nádechem, což je pro mě už sama o sobě lákavá kombinace. Když k tomu připočtu ještě velmi příjemný vokál Wyatta Desche a nenásilnou stopáž, která se zastavila před čtyřiceti minutami, tak snad ani nemá cenu hledat na “Season of the Witch” nedostatky.

Ty tam sice jsou, ale oproti upřímné hudební produkci, kterou čtveřice produkuje, nestojí za řeč. Leckdo by mohl namítat, že je to až příliš jednotvárné a chybí albu nějaké oživení v podobě rychlejší skladby nebo naopak nějakého rozmáchlejšícho kousku s psychedelickým nádechem, jak se to dnes v daném žánru dělá velmi často děje, ale vězte, že i přes jistou jednotvárnost je “Season of the Witch” vyrovnaným a silným počinem. Hledat v jeho případě vyložené vrcholy tak není úplně fér, protože tahle deska – stejně jako tomu bylo kdysi v dobách, z nichž si toho pánové a jedna dáma berou nejvíc – funguje hlavně jako celek. Ale nebudu dělat drahoty – mezi největší pecky patří určitě “The Wealth” díky hodně jednoduché struktuře, zpěvné vokální lince a taky kytarovému sólu, které skladbu dělí na dvě poloviny. Hodně dobrá je i “Strawberry Tongue Cutters”, jež přes uvolněný úvod s vypjatým refrénem spěje k bluesovému závěru, jemuž vévodí opět sólová kytara. Ta je vůbec v mnoha skladbách považovatelná za vrchol; přestože nepřináší vyloženě prstylámající výkony, tak do této tvorby padne jako ulitá.

Pominu-li fakt, že si album svým způsobem plyne bez náznaku vyloženě nečekaného momentu, u něhož bych takříkajíc spadl ze židle, tak vlastně “Season of the Witch” nemá slabších stránek. Hudba je to velmi jednoduchá, takže netrvá dlouho do ní proniknout, čili hned po prvním poslechu víte, jak na tom jste. A já se bavím náramně.


Insula – Unfulfilled

Insula - Unfulfilled
Země: Itálie
Žánr: alternative / stoner rock
Datum vydání: 25.11.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Insula

Hodnotit dvouskladbová ípka, to je radost nehledě na kvalitu dotyčného materiálu. Stačí tomu věnovat dohromady slabou hodinku a člověk už ví, na čem je. A když je příslušný počin ještě navíc kvalitní, je to taková třešnička na dortu.

Přesně tohle je případ italské kapely Insula respektive jejich EP “Unfilfilled”. Na této jednohubce Insula prezentují mix alternativního a stoner rocku a dlužno dodat, že v jejich podání to nezní vůbec zle. Muzika je to vesměs kytarová, a to dvěma způsoby. Ostřejší stoner rocková tvář “Unfulfilled” se projevuje klasickými zatěžkanými riffy, zatímco ta klidnější nebo chcete-li alternativní tvář zase různými vybrnkávačkami a tak dále; že se tyto dva přístupy sem tam prolnou, to je celkem vedlejší. Důležitější je, že se Insula nebojí kláves, a jelikož s nimi umí nakládat, dodává to celku docela příjemný a místy vyloženě podařený podmaz.

Samotná kvalita materiálu je obstojná, byť trochu kolísavá. Osobně se mi víc líbí první skladba “A Bright Red Scream”, která má dost dobrou sloku, kde se klidnější kytarová poloha míchá s parádním vokálem a objeví se pár pěkných nápadů. Tvrdší refrén proti sloce působí malinko genericky, ale špatný není, dohromady to funguje a čím déle to poslouchám, tím méně mi to vadí. Titulní, takřka instrumentální skladba je v nosných motivech podstatně chudší, až to občas zavání amatérismem, ale na druhou stranu musím pochválit vkusné použití kláves a zejména svižnou pasáž v závěrečné třetině, kde nakonec zafunguje i jeden z těch slabších nosných motivů.

Podtrženo sečteno, “Unfulfilled” je poměrně příjemné dílko, jehož poslechem určitě nic nezkazíte. Je vidět, že v Insula rozhodně dřímá určitý talent a potenciál, a jelikož se to na “Unfulfilled” jasně projevuje, nadprůměrná známka je zcela určitě na místě.


Opossum Holler – It Comes in Threes

Opossum Holler - It Comes in Threes
Země: USA
Žánr: rockabilly / stoner rock / punk
Datum vydání: 10.11.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Platinum PR

Opossum Holler sami sebe popisují doslova jako vysokooktanovou směs rocku a punku s doomovými vlivy. Jakkoli se to může zdát protichůdně, tak jejich aktuální EP “It Comees in Threes”, které navazuje na debutový počin “What’s Done Is Done”, je důvodem k zaujetí protichůdného postoje, protože tato trojice z amerického Bowling Green v Kentucky toto vše spojila velmi příjemným způsobem.

Tři skladby, které se na aktuálním EP sešly, jsou zahaleny stoner rockovým hávem, takže to celé připomíná rychlejší verzi hvězdných Down, ale to nic nebrání tomu, aby se posluchač při poslechu nechal unášet špinavými kytarovými riffy a neméně špinavým vokálem Lloyda Nicely, který však v pomalejších pasážích nejednou přechází do zpěvných poloh, což jsou faktory, které dohromady tvoří velmi dobře se poslouchající počin.

“The White Witch of Yellow Creek” se svou jednodušší struktutou, jež sází na punkovou údernost se stonerovou atmosférou, působí tak trochu jako úvod pro věci nadcházející. Onou jednoduchou strukturou sice nemám na mysli klasickou rádiovou hitovku průhledného schématu, ale oproti dvojici “Sawdust” a “It Come in Threes” tento dojem tak trochu budí. Vrchol totiž přichází hlavně v podobě “Sawdust”, která začíná zlehka a uvolněně, ale v půli druhé minuty se sputí pořádný metalový uragán, který jako by se sem zatoulal od úplně jiné kapely. Skvělý kytarový motiv, jenž táhne skladbu kupředu, se po chvíli zlomí, aby mohla píseň v psychedelickém oparu doploužit ke svému závěru. “It Comes in Threes” je v jistém způsobu kopií své předchůdkyně, takže nepůsobí tak překvapivě, ale opět, první půle, která netrpí nedostatkem energie, zhruba v půli hrací přenechá místo pomalému závěru s krásně zvonivou kytarou, ale věřte, že se tak děje velmi přirozeně a nemůžu říct, že bych si víc oblíbil ony poklidnější, nebo rychlejší momenty.

Pokud tohle bude fungovat i jako celek při standardní stopáži celého alba, tak si z Opossum Holler udělám novou oblíbenou formaci, protože tenhle předkrm mě dostatečně navnadil na chystané album!