 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 36:49 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
S Američany Fu Manchu mám takový zvláštní vztah, kdy nedokážu nějak zjednodušeně popsat jejich dosavadní dráhu. Tím myslím takový základ, jakým třeba bývá označení nejsilnějšího období, nejslabšího období či významný mezník, který například znamená změnu v jejich směřování. Pravda, z hlediska sestavy byl zřejmě klíčový rok 1996, kde došlo k výrazné obměně, ale na stylu kapely se to tak zásadním způsobem neprojevilo. Za období klasické, tedy chcete-li nejsilnější, lze označit právě to počínaje zmíněným rokem a konče začátkem dvacátého prvního století. Mně osobně však nepřijde o nic horší ani lepší než předešlá, ani následující tvorba, „Clone of the Universe“ nevyjímaje.
Kvalita počinů těchto rockerů je konstantní po celou dobu jejich fungování, což je poměrně ojedinělá záležitost. Jasně, jsou alba, která se někomu líbí více či méně, ale na žádné nejde říci něco ve stylu – jak se ti může líbit zrovna tohle. Prostě to akceptujete. To klasické období představuje dobu, kdy byla kapela na vrcholu popularity, tedy podobně jako celý stonerový žánr, takže možná i proto je na tyto nahrávky dnes nahlíženo trochu jinou optikou.
Styl, jemuž se Fu Manchu věnují, tedy stoner rock / metal, je v jejich podání takřka stále totožný, občas přihodí psychedelii, jindy více tvrdosti, ale kolem a kolem je to pořád stejný zvuk. Většina jejich skladeb se pohybuje kolem tří minut a jede se buďto ve středním nebo rychlém tempu. Do pomalých vod občas tu a tam zabřednou také, ale není to jejich doménou. Ne náhodou jsou často spojování s kulturou skateboardistů, takže jestli si je chcete užít naplno, hurá na prkno.
Co se tu a tam mění, je nálada nahrávek. Tu lze vlastně jednoduše rozpoznat už z obalů desek, takže stačí zvolit, na co máte zrovna chuť. Zatímco na některých starších albech bylo průzračné nebe s palmami, sporťáky či právě skateboardista v akci, s posledním „Clone of the Universe“, ale třeba i minulým „Gigantoid“ převládá téma vesmíru a neprobádaných světů. Na hudbě se to zas tak neprojevuje, ale ta atmosféra z toho je znát a to je dobře.
Přestože „Clone of the Universe“ představuje obvyklé Fu Manchu, objevuje se tu také jedno menší (nebo spíše větší) překvapení. Tím je poslední, skoro 19minutový zásek „Il mostro atomico“. Takže tu máme rekordmana, co se stopáže týče. A aby toho nebylo málo, tahle skladba má ještě hosta, kterým je rovněž docela překvapivě člen legendárních Rush, kytarista Alex Lifeson. Celé to vzniklo údajně z jamování na jeden zátah, do něhož následovně zasáhl Lifeson svou hrou a různými efekty.
Tato poslední píseň od samého začátku zní jako outro v němž se ale stihne vystřídat hned několik poloh a nápadů, což ve mně evokuje jakési ohlédnutí za celou poutí Fu Manchu, jelikož tu najdete snad všechno, čím se kdy prezentovali. Rozhodně se jedná o nejzářivější kousek z novinky, hlavně pak pasáž kolem riffu z deváté minuty je super. Vyjma tohoto opusu je zbytek „Clone of the Universe“ v tradičním rozpoložení. Není tu žádná špatná věc, ale ani nic co by nadchlo. Chybí pecky typu „Evil Eye“ nebo „Squash That Fly“, ale baví mě třeba uvolněná „Intelligent Worship“ či sabbathovská titulka „Clone of the Universe“. Vrchol ale přichází se závěrečnou „Il mostro atomico“, tam se jim prostě povedlo vtěsnat všechno, co na nich mám rád.
Jestli jsou pro vás Fu Manchu neznámou, je takřka jedno jestli pro seznámení sáhnete po „Clone of the Universe“ nebo čemkoliv jiném. „Clone of the Universe“ jsou jednoduše Fu Manchu se všemi svými klady i zápory. Jestliže máte jejich tvorbu rádi, novinka vás jistě potěší. Překvapit zde dokáže jen „Il mostro atomico“, a to spíše jen svojí rozmáchlou kompozicí než něčím dříve neslyšeným. Mně tohle album docela sedlo a je stále zajímavé vidět, jak má tahle skupina svůj styl najetý a přesně ví, jak co udělat, aby nepodlezla svoji letitou laťku.