Monster Magnet - Mindfucker

Monster Magnet – Mindfucker

Monster Magnet - Mindfucker

Země: USA
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 23.3.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Rocket Freak
02. Soul
03. Mindfucker
04. I’m God
05. Drowning
06. Ejection
07. Want Some
08. Brainwashed
09. All Day Midnight
10. When the Hammer Comes Down

Hrací doba: 49:57

Odkazy:
facebook / twitter

Čekání na novou řadovku Monster Magnet se docela protáhlo, ale musím uznat snahu kapely nám tuhle dobu vyčkávání něčím zpříjemnit. V období pěti let od vydání dosud poslední klasické studiovky „Last Patrol“ si totiž Američané připravili hned následující rok její předělávku nazvanou příznačně „Milking the Stars: A Re-Imagining of Last Patrol“ a stejného osudu se dočkala také předešlá deska „Mastermind“, která v upravené verzi dostala název „Cobras and Fire (The Mastermind Redux)“.

„Mindfuckeru“, letošní jubilejní desáté řadovce Monster Magnet, tedy předcházely dvě předělávky starších alb. Po jejich poslechu byl záměr tohoto kroku zřejmý: písně dostaly jiná aranžmá, zvuk byl o něco syrovější a všechno tak nějak směřovalo k daleko větší míře psychedelie. Dalo by se to označit jako návrat směrem ke kořenům, jelikož za poslední opravdu psychedelickou desku Monster Magnet lze s klidnou hlavou označit až letité „Dopes to Infinity“ z roku 1995. Přestože i poslední „Last Patrol“ mělo lehce omamný odér, jednalo se o na hony vzdálenou podobu vesmírným výletům typu „Spine of God“ nebo „Superjudge“.

Asi je logické po tomto shrnutí předpokládat, že novinka „Mindfucker“ volně naváže a potvrdí tak návrat zvuku klasických Monster Magnet, avšak není tomu tak. Ony dvě „redux“ verze jako když byly pouhým experimentem, krátkodobým potěšením a snad také uspokojením Wyndorfových choutek po starých časech. „Mindfucker“ je přeskakuje a jede se dál tak, jak Monster Magnet z posledních dvaceti let všichni dobře známe. Je na každém z nás, kterou tvář skupiny má raději, ale já bych se raději přiklonil k návratu ztraceného zvuku a vychutnal si v něm kompletně nový materiál.

Změna se tedy nekoná a hned úvodní šlapavá „Rocket Freak“ vás o tom dokonale přesvědčí. Silně hardrockový stoner rock se valí přímočaře kupředu a znalce Monster Magnet ničím nepřekvapí. Stejně tak další „Soul“ představí kapelu ve známé podobě, kdy si o hlavní slovo řekne refrén, v němž Wyndorfovy vokály ukážou svou stále působivou sílu naplno. Titulní „Mindfucker“ je klasický rockec, ale nějak mu trvá sebrat koule a pořádně se do toho opřít. K tomu dojde až v jeho druhé polovině, kdy se konečně dostane do správných otáček. Poté už následují dvě rozvleklejší kompozice a první z nich „I’m God“ nabídne refrén asi ze všech nejzábavnější. Jedná se sice v podstatě jen o vyřvávání titulu písně, ale jednoduše to má něco do sebe.

V druhé delší skladbě „Drowning“ se opět vše soustředí na silný refrén, ale ve slokách nelze nevnímat omamnou náladu, takže i na tu psychedelii tady dojde, i když pouze jen takto zlehka. Hlavním plusem celého opusu je jeho skvělá výstavba, ostatně jako u všech zde přítomných delších kusů. Dosud převládající pozitivní dojem kazí následující cover „Ejection“ od Roberta Calverta, zpěváka space rockerů Hawkwind. Přestože jsou Hawkwind inspirací pro Monster Magnet možná tou vůbec největší, připadá mi „Ejection“ jako pouhopouhá vata a moc nechápu její zařazení na konečnou nahrávku. Sice je chytlavá, ale v kontextu ostatních skladeb mi tam moc nesedí. Na předešlé kusy už stylově lépe navazuje „Want Some“ s povedeným valivým riffem a znovu skvělým zpěvem.

Monster Magnet

Další slabší chvilku si „Mindfucker“ vybere s dvojičkou skladeb s lehce odlišnou náladou – „Brainwashed“ a „All Day Midnight“. Obě oproti zbytku desky spíš nudí. Vše vyvrcholí až se závěrečnou „When the Hammer Comes Down“, kterou vystihuje její název a skutečně rázně praští do finálního gongu. Pokračuje v tom nejlepším z „Mindfucker“, tedy povedenému hraní si se správným vyvrcholením. Hutná rytmika a řízné kytary z ní také činí nejtvrdší kus celé novinky, zkrátka jako konec super volba.

„Mindfucker“ není špatné album, naopak se jedná o poctivou rockovou placku, která splňuje všechny standardy Monster Magnet, ale na druhou stranu ani nic víc nepřináší. Ono to nakonec nemusí být vůbec málo, akorát je z tohoto důvodu problém na ni najít něco, čím by byla lepší než zbytek jejich desek z tohoto tisíciletí. Najdete na ní jak své oblíbené tutovky, tak několik méně povedených zářezů. Škoda, že padla sázka na jistotu, po odvážnějším „Last Patrol“ a následujících dvou studiových pracích jsem čekal něco zajímavějšího.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.