 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 50:28 Odkazy:
|
Nejzajímavějším na současné tvorbě Alice Coopera je to, že přestože naživo má stálou „mladou sestavu“, studiově opět spolupracuje se starými parťáky ze sedmdesátek. Začalo to celkem logicky s albem „Welcome 2 My Nightmare“ z roku 2012, jež samozřejmě představuje druhý díl k legendární jedničce. Příchod pamětníků zlatých časů Michaela Bruce, Dennise Dunwaye, Neala Smithe, Steva Huntera, Dicka Huntera a také producenta Boba Ezrina pomohl Coopera nasměrovat zpět k dávnému zvuku. Předcházející deska „Along Came a Spider“ je tak vlastně poslední nahrávkou Alice Coopera, která ho zachycuje v nějaké moderní podobě.
Na minulé placce „Paranormal“ se do sestavy přimíchali i další spoluhráči a stejně tak je tomu i v případě aktuálního „Detroit Stories“. Vytyčený směr však zůstává stále platný – vzdát hold původnímu hard rocku sedmdesátých let. „Detroit Stories“ v tom jde zatím asi vůbec nejdále. Neváhá zapojit do své hlavní rockové stránky i prvky blues, boogie či klasického rock ‘n’ rollu, přidat i několik dobových předělávek a navrch to zabalit do konceptu přiznané pocty Detroitu, jakožto zásadnímu rockovému semeništi. Sám Alice Cooper se ještě jako Vincent Furnier v Detroitu narodil a tohle město a jeho hudba na něm zanechala výrazný otisk.
Z dosavadní bohaté dráhy Alice Coopera se nová tvorba včetně „Detroit Stories“ dá samozřejmě poměřovat hlavně s tou původní, ale snad je všem jasné, že toto srovnání vychází ve všech ohledech jasně pro klasické desky. Nabízí se tak porovnání alespoň s érou z nultých let dvacátého prvního století, tedy s alby „The Eyes of Alice Cooper“ a „Dirty Diamonds“, které byly rovněž ve své době vnímány jako návrat k původnímu vyznění, což bylo ještě umocněno předchozím, industriálně tvrdým obdobím, avšak tyhle desky zní přeci jenom garážověji než třeba „Detroit Stories“. Především však mají daleko více energie a vůbec působí dost svěže, což bych o současných nahrávkách neřekl.
Z posledních tří desek mi ovšem „Detroit Stories“ vychází nejlépe. Netrápí ho roztěkanost materiálu jako v případě „Welcome 2 My Nightmare“ a také se jeho skladby tak brzy nevypaří z hlavy jako u „Paranormal“. I tady jsou sice momenty, které mě vyloženě nebaví, a udělat z těch patnácti skladeb třeba deset, mohlo celé „Detroit Stories“ působit ještě o něco lépe, nicméně ty kladné chvilky převažují. Jednou takovou je úvodních šest písní, z nichž mi všechny přijdou v pohodě. Tohle tvrzení sice začne trochu pokulhávat v momentě, kdy zjistíte, že v jednom případě se jedná o předělávku Lou Reeda, v druhém Outrageous Cherry a v dalším o vypůjčený riff od MC5, nicméně právě třeba „Our Love Will Change the World“ patří k tomu nejlepšímu z desky, zejména pro svoji krásně hořkosladkou náladu.
Naopak pasáž ke konci alba by si zasloužila notně přistříhat. Skladby jako „Independence Dave“, „I Hate You“ a „Hanging on by a Thread (Don’t Give Up)“ jsou jednoduše špatné. Ostatní nejmenované představují tak nějak Cooperův průměr, který neurazí, ale ani nenadchne. Stejně jako několik posledních desek, ani „Detroit Stories“ nenabízí žádný hit, ale to nejspíš není překvapením, když za poslední přinejmenším koncertní šlágr lze považovat již jednadvacet let starou „Brutal Planet“.
Alice Cooper spíše hraje to, co ho zrovna baví. Není to špatné, většina z „Detroit Stories“ se dá poslouchat, ale nadšení se rozhodně nekoná. Nová alba Alice Coopera si přesto vždy rád se zájmem poslechnu, snad abych věděl, jak na tom je. Po hlasové stránce stále stejně dobře. K „Detroit Stories“ se nijak pravidelně vracet nebudu, ale budu ho mít zapamatované jako solidní počin. Na závěr ještě jedna jízlivá poznámka – myslím, že Alice Cooper v současnosti tvoří kvalitnější a sympatičtější hudbu než jeho žáci Marilyn Manson a Rob Zombie. Stačí si poslechnout aktuální alba všech tří.
