Země: USA Žánr: hard rock Datum vydání: 19.10.2018 Label: Entertainment One Music Tracklist: 01. Without You I’m Nothing 02. Rockin’ With the Boys 03. Your Wish Is My Command 04. Bronx Boy 05. Pursuit of Rock and Roll 06. I Wanna Go Back 07. Mission to Mars 08. Off My Back 09. Quantum Flux Hrací doba: 37:07 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Kdo by si jen pomyslel, že jednou bude nejpilnějším členem Kiss právě Ace Frehley. Mnohými fanoušky označovaný za toho nejvíc cool z originální čtyřky, ten nejtalentovanější, ten co tvořil signifikantní zvuk kapely, ale taky tzv. problémový člen, co nechodil do studia, když se mělo nahrávat, topil se v drogách a alkoholu, a byl dokonce hned dvakrát vyhozen z kapely. Tak přesně ten za posledních deset let vydal čtyři sólová alba. Pravda, jedno z nich, „Origins Vol. 1“, obsahovalo pouze předělávky, ale i tak je to pořád více počinů, než kolik jich vydali jeho někdejší kumpáni Stanley & Simmons s Kiss, o Crissovi ani nemluvě.

Co za to asi může. Když vynecháme spekulace nad tím, jestli se jednalo opravdu o vyhazovy nebo odchody (verze obou stran se samozřejmě liší), či jestli na ta nahrávání kašlal nebo nebyl vůbec pozván (rovněž se rozchází), tak stejně zůstává hlavním závislost na všem možném, která koneckonců byla tím hlavním spouštěčem všeho. Jak Ace s oblibou připomíná, letos je už dvanáct let úplně čistý. Dvanáct let střízlivý, deset let pravidelně vydává desky a jezdí po turné. Zapadá to do sebe.

I vztahy s ostatními členy Kiss se v posledních letech dramaticky zlepšily. Jednak byli společně roku 2014 uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, nato následovala spolupráce se Stanleyem na minulé sólovce „Origins Vol. 1“, Simmonsovi zase pomáhal s turné k jeho box setu „Vault“, no a všichni dohromady byli pak ještě před pár dny doslova na stejné lodi v rámci osmého ročníku Kiss Krusie. Idylka. A to Kiss právě chystají poslední, už fakt prý úplně nejposlednější turné, End of the Road, takže nabízející se otázka je snad jasná…

Frehleyho nová fošna dostala jméno „Spaceman“ a hádejte, kdo s tímto názvem přišel. Simmons. Ten se mimochodem podílel hned na dvou skladbách, první „Without You I’m Nothing“ a „Your Wish Is My Command“, kde také hraje na basu. Ace si s posledními počiny „Anomaly“ a „Space Invader“ nasadil laťku docela vysoko. Nejenže ho tato alba vrátila do povědomí fanoušků, ale především byla skutečně kvalitní, kdy velice vkusně skloubila Aceův typický rukopis se současným zvukem. Má-li dojít na porovnání s nahrávkami Kiss z této doby, Ace rozhodně vítězí.

„Spaceman“ přišlo tak nějak znenadání. Bez velkých promo keců bylo najednou na světě, ty následovaly až po vydání. Ovšem jak se zjevilo, tak taky působí. Nenápadně a nevýrazně. Nedá se říci, že by bylo vyloženě špatné, jako spíše nudné. Většina písní se nese ve středním, pomalejším tempu, schází jim více života i výrazných momentů. Úvodní kusy „Without You I’m Nothing“ a „Rockin’ With the Boys“ znějí, jako by vypadly z šuplíku se štítkem osmdesátá léta. Mají onen stadionový nádech zapamatovatelného hymnusu, a nejenom ony, ale moc to nefunguje. Druhá jmenovaná by klidně mohla být na albu „Frehley’s Comet“, ale to není to, co bych od novinky zrovna chtěl.

„Your Wish Is My Command“ je asi nejslabší kus celé desky. Měkká věc, ve které je zajímavá jedině její mezihra, jinak není vůbec jasné, jestli chce teda Ace hrát pořádný rockový pecky, nebo takovýhle nic neříkající cajdáky. Podobně laděná je i „I Wanna Go Back“, která má alespoň lépe udělaný refrén, a opět unylá „Off My Back“. Jako kontrast pak působí ostřejší „Bronx Boy“ pojednávající o vyrůstání Ace v ulicích New Yorku nebo jediná rychlá skladba „Mission to Mars“ s pořádně rozjetým riffem a nakopnutým tempem, což z ní činí to nejzábavnější z celého „Spacemana“.

Závěrečná „Quantum Flux“ dává svým názvem jasně najevo, že půjde o pokračování tradiční variace na téma „Fractured“, která se táhne už od první, eponymní sólovky z roku 1978. Opět se povedla, ať už je to z nostalgie či sympatického ctění tradice, baví mě to. Ostatně kytarová sóla v jednotlivých skladbách patří k nejlepším momentům „Spacemana“, a kolikrát je tak zachraňuji od úplné šedi. Ace to s kytarou zkrátka pořád umí. Super je také konec celé placky, kde se začne drasticky zpomalovat páska, přesně jako na úplně prvním albu Kiss a jeho posledních několika minutách v klasice „Black Diamond“.

Když sečtu klady a mínusy, vyjde mi z toho čistý průměr. Na předešlé nahrávky „Spaceman“ ztrácí, a to ne zrovna málo. Bral bych z něj tak dvě, tři písničky, zbytek je jen slabý odvar toho, jak dokázal Ace řádit třeba na „Anomaly“. Většina nových fláků je tak divně připosranejch, jako když chybí odvaha nebo touha trochu upustit uzdu a nebát se to poslat z kopce. Tak třeba příště.