Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Straight to Hell
02. All My Life
03. Goodbye
04. Ordinary Man
05. Under the Graveyard
06. Eat Me
07. Today Is the End
08. Scary Little Green Men
09. Holy for Tonight
10. It’s a Raid
11. Take What You Want

Hrací doba: 49:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?

Předchůdci „Ordinary Man“ nenastavili laťku kdoví jak vysoko. „Black Rain“„Scream“ jsou jednoznačně tím nejslabším z Ozzyho repertoáru. Sice nepatřím k těm, kteří by je hanili úplně, pár solidních skladeb se tam najde, ale vracím se k nim velice málo. V souvislosti s novinkou „Ordinary Man“ jsem si je však pro osvěžení pustil. Vyšlo mi z toho, že i přes počáteční nevoli a zprvu pevné přesvědčení, že „Ordinary Man“ je tím nejhorším, co kdy Ozzy stvořil, to při porovnání se dvěma zmiňovanými alby není pravda.

To zrovna nezní jako ta nejlepší pochvala, ale jinými slovy to znamená, že na „Ordinary Man“ se těch povedených písní taky pár najde, a vlastně je jich víc než v případě posledních dvou nahrávek. Ozzyho novinka se drží jeho dobře známého stylu z posledních let. Na ten vlastně najel už s albem „Ozzmosis“ – masivní tvrdé riffy, střední zatěžkané tempo, zapamatovatelné refrény a mezi to několik balad. To vše zabaleno do moderního zvuku. Odskok od „No More Tears“ to byl znatelný, ale v případě „Ozzmosis“ rozhodně vítaný. „Down to Earth“ už podobnou kvalitou nedisponovalo, ale hlavně vzhledem k nostalgii spojené s touto plackou mě baví. Na „Black Rain“ už ani Zakk WyldeMikem Bordinem nedokázali tuto formuli poskládat dohromady, a nedlouho po vydání odešli. Snažení další sestavy na „Scream“Gusem G v čele nic výrazně lepšího nepřineslo.

Na „Ordinary Man“ se Ozzy nechal obklopit celou řadou muzikantů, z nichž největší podíl mají Duff McKagan, Chad Smith a především mladík Andrew Watt, který spolupracuje zejména s americkou popovou smetánkou. Zde si vzal na starosti téměř úplně všechno, od fotek, kytar, přes aranže a skládání až po produkci. Skladby jsou tak výhradně z jeho pera. Povedlo se mu stvořit výrazné singly, které fungují takřka na první dobrou. „Under the Graveyard“ je klasická Ozzyho tutovka, stejně tak baladická „Ordinary Man“ s přispěním Eltona Johna obsahuje všechny potřebné aspekty zdařilého ploužáku.

Album ale pokulhává zejména v tvrdších momentech, jako třeba úvodní „Straight to Hell“, kdy mu chybí opravdu nosné riffy, které prostě udeří do ksichtu. Takové tu nejsou. Možná právě proto je „Ordinary Man“ až překvapivě klidné a spíše pomalejší, což je ale v této situaci rozhodně správný krok, protože zde působí jistěji. Výjimkou potvrzující pravidlo budiž rychlá část v „Goodbye“, jež může sloužit jako ukázka dobré praxe. Na opačné straně spektra se pak nachází neuvěřitelně debilní zhovadilost „It’s a Raid“. Skončit nahrávka rozloučením „Holy for Tonight“, bylo by vše příjemnější. Tolik probíraná kolaborace s Post Malonem „Take What You Want“ je zařazena pouze jako bonus.

Kromě riffové impotence mi poslech stěžuje ještě přílišné upravování Ozzyho vokálu, což je znát znovu třeba v již zmiňované „It’s a Raid“. Občas to zní, jako kdyby ještě mutoval, jak moc mu ten hlas skáče. Ostatně otázkou je znovu zvuk celé nahrávky, ale řekl bych, že je lepší než tomu bylo v nedávné minulosti. Současný trend je prostě takový, takže mě to už ani nijak nepřekvapuje. Poslouchat se to dá, desku to nijak nevylepšuje ani nezhoršuje. Plusem je, že to alespoň nezní zaměnitelně s jakýmkoliv jiným albem.

Myslím, že „Ordinary Man“ udělá fanouškům Ozzy Osbourna radost. Nejvíce ho sráží nevalná kytarová práce (hostování Slashe nebo Morella na tom nic nezmění), což je pro rockovou desku celkem fatální, ale i tak dokáží skladby něčím zaujmout. Na nějaké pravidelné rotace to však výhledově nevidím. Z hlediska středněproudé tvrdé hudby dokázal Ozzy po letech znovu oslovit a vyhrabat se z unylého průměru na obstojnou úroveň. Má-li být „Ordinary Man“ jeho poslední nahrávkou, je to důstojné rozloučení. V nedávném rozhovoru se však nechal slyšet, že začíná chystat další, tak snad si to ještě neposere…


2 komentáře u „Ozzy Osbourne – Ordinary Man“

  1. Poslechnul jsem si jen klipovky a je to fakt špatný. Kýčovitá balada tradičně naprosto neposlouchatelná. Obal hroznej. Osobně nevidím důvod, proč se s tím zdržovat…

    1. Cítím to podobně. Sice chovám určitý respekt k jeho osobě, ale od Down To Earth je to vždycky jen jeden poslech novinky a konstatování, že dobře už bylo. Právě Down To Earth disponuje neskonale kýčovitou baladou Dřímoň, na kterou mám alergickou reakci i po těch dlouhých letech, co koluje éterem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.