Archiv štítku: Yuri Gagarin

Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Yuri Gagarin - The Outskirts of Reality

Země: Švédsko
Žánr: space rock
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Kommun 2 Records / Sound-Effect Records

Tracklist:
01. QSO
02. Oneironaut
03. Crystal Dunes
04. Laboratory 1
05. The Outskirts of Reality

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kosmické průzkumníky Yuri Gagarin ze Švédska jsem si zamiloval už dávno. Hned jejich dlouhohrající bezejmenná prvotina byla super. EP jednohubka „Sea of Dust“ mě taktéž bavila. Snažení Yuri Gagarin pak vyvrcholilo v druhém řadovém opusu „At the Center of All Infinity“, jenž nabídl bez keců výstavní psychedelický rock s hypnotickou vesmírnou náladou. Nejpozději tady jsem si plně uvědomil, že Yuri Gagarin mají potenciál na to, aby nebyli jen další kapelou, která se mi prostě líbí, a zařadili k těm opravdu oblíbeným formacím.

Od vydání „Sea Dust“ a „At the Center of All Infinity“ uběhlo něco přes čtyři roky, v jejichž průběhu Yuri Gagarin co do nového materiálu mlčeli. U skupin, které se vám jenom prostě líbí, většinou nebývá příliš velká motivace je v takovém hluchém období sucha poslouchat, ale tihle Švédové u mě v zapomnění neupadli. Postupně jsem si na LP dokoupil všechny dosavadní nahrávky a také jsem je docela pravidelně objížděl jehlou gramofonu. Asi je docela evidentní, že na třetí placku „The Outskirts of Reality“ jsem se tím pádem těšil fest…

Když se do světa dostaly první ukázky z „The Outskirts of Reality“, příliš mě nezaujaly. Jednalo se ale jenom o kraťoučké úryvky sestříhané ze všech písní, takže jsem nevyhlašoval žádnou paniku. Jak totiž známo, psychedelický rock nejlépe působí na dlouhých plochách, kde má prostor roztáhnout svoje chapadla a posluchače podmanit. Hned první poslech „The Outskirts of Reality“ v celé jeho délce jasně potvrdil, že tomu tak skutečně je, protože se jedná o další výstavní desku, s níž se Yuri Gagarin posouvají ještě o další stupínek blíž dokonalosti.

Základní recept zůstává stejný. Yuri Gagarin tepou hypnotickou rytmiku, jejímž prostřednictvím si posluchače omotávají kolem prstu. Změny tu nicméně jsou. „The Outskirts of Reality“ zní soustředěněji, Švédové své kompozice budují trpělivěji a nenechávají okolo létat vyjetou sólující kytaru tak často a takovým způsobem jako na „At the Center of All Infinity“. V tomhle ohledu přístup minulého alba nejvíce připomene finální titulní skladba, ačkoliv i na té lze cítit větší koherenci.

Hned úvodní „QSO“ dost překvapí. Yuri Gagarin se v ní totiž s ničím moc nemažou a začnou to valit se skoro až metalovou razancí. Některé dílčí momenty jsou nečekaně intenzivní, ale není to vůbec na škodu. Obzvlášť když si i tady kapela udržuje svůj ksicht a charakteristickou náladu, díky čemuž „QSO“ do kontextu tvorby zapadá zcela přirozeně.

Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Vrchol nicméně přichází s druhou „Oneironaut“, jež nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si space rock (krautrock, psychedelic rock atd.) tak zamiloval. Naprosto podmanivá muzika, „trippy“ atmosféra a trans, jemuž se dá jen těžko uniknout (ne snad, že by to člověk měl chtít). Když se postupně do skladby přidá jednoduchá, leč mimořádně sugestivní melodie, nastává stav absolutní blaženosti. Zkurvená nádhera, kámo; tohle prostě musíš slyšet.

„Laboratory 1“ je minimalistická ambientní mezihra, jež plní podobnou úlohu jako „I See No God Up Here“ na „At the Center of All Infinity“. „Crystal Dunes“ a titulní „The Outskirts of Reality“ už mají svým pojetím blíže stylu minulého alba, ale přinejmenším ta první jmenovaná ukazuje to, o čem mluvil výše, a sice že novinka zní víc semknutě. Kytara už nekvílí tak zdrogovaně a nevystupuje nad celek, naopak se do něj zapustila jako jeho nedílná součást a kytarová melodie se trpělivě podílí na vývoji písně.

„The Outskirts of Reality“ je každopádně excelentní album, jehož prostřednictvím si Yuri Gagarin opět o kousek posunuli svůj strop. Pro milovníky rockové psychedelie by se mělo jednat povinnost. Ostatní čtenáři by nějaký ten poslech měli zvážit taktéž. „The Outskirts of Reality“ totiž patří k deskám, u nichž si skoro myslím, že se můžou nelíbit snad jen úplně hluchému člověku bez špetky dobrého vkusu.


Redakční eintopf – leden 2020

Thy Catafalque – Naiv

H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis

Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy

Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue

H.

H.:

Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.

Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.

Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.

Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.

Cnuk

Cnuk:

Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.

Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.

Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.

Thy Catafalque

Dantez

Dantez:

„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.

U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.

Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.


Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.


Redakční eintopf #83 – prosinec 2015

Baroness - Purple
Nejočekávanější album měsíce:
Baroness – Purple


H.:
1. Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity
2. The Devil & the Universe – Benedicere
3. Secrets of the Moon – Sun

Kaša:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun

nK_!:
1. Vader – Future of the Past II – Hell in the East

Atreides:
1. Sunn O))) – Kannon

Skvrn:
1. Monolithe – Epsilon Aurigae

Onotius:
1. Baroness – Purple
2. Secrets of the Moon – Sun
3. Sunn O))) – Kannon

Prosinec 2015 je, jak se zdá, trochu rozporuplný. Zatímco někteří si vískají, že takhle silný závěrečný měsíc roku nebyl, kam až eintopfová historie sahá, jiným to stále nestačí a jen frflají, že je to furt nuda. Tak či onak, něco málo si přece jen každý z nás našel (byť v některých případech je to doslova málo), ale to už posuďte sami níže. V úvodu totiž zbývá dodat už jen to, že nejvíc bodů tentokrát nasbírala deska „Purple“ (nikoliv však „Deep Purple“ – skutečně jen „Purple“) od zámořských stoner / sludge metalistů Baroness

H.

H.:

Je to každoroční evergreen – prosinec je co do nové muziky slabý, hovno tam vychází. Alespoň tedy v našich oblíbených žánrech, protože mezi komerčním zvěrstvem je to naopak oblíbené období, v němž se sváteční kýč zneužívá ke zvýšení prodejnosti. Ale letos, přátelé, je to jinak, protože tenhle prosinec bude hodně silný i v podzemních vodách (podle mě snad nejsilnější za celou dobu, co ty eintopfy píšeme) – s naprosto klidným srdcem mohu říct, že tentokrát jsem se ani do třech předepsaných pozic v eintopfu nevešel a hned několik alb, na něž jsem tuze zvědavý, jsem musel opomenout. Nicméně, pojďme na věc. Největší očekávání mám vůči druhé desce psychedelických rockerů Yuri Gagarin ze Švédska. Bezejmenný debut byl skvělý, následné EP bylo stále solidní, takže na „At the Center of All Infinity“ mohu být klidně zvědavý – zvlášť s tak krásným přebalem (nemůžu si pomoct, mě tyhle vesmíry prostě strašně berou). Druhé místo putuje do Rakouska za okultními kozlíky The Devil & the Universe. Ashley Dayour (dále Whispers in the Shadow, Near Earth Orbit) má šílenou kadenci (ostatně, letos už to bude třetí dlouhohrající album, na němž se podílel), ale laťku si zatím drží, tak snad v podobě „Benedicere“ nepřijde zklamání, jelikož zrovna u The Devil & the Universe by mě to mrzelo. Poslední flek pak posílám na metalovou scénu a konkrétně do Německa za Secrets of the Moon, jejichž tvorba je velice zajímavá a vysoce kvalitní, tudíž i zde budu doufat, že sG a jeho smečka vydají v podobě „Sun“ další skvělý počin…

Kaša

Kaša:

V prosinci se metalová scéna pomalu a jistě ukládá ke krátkému zimnímu spánku, takže vybrat si mezi hromadou ničeho alespoň jednu nahrávku, na kterou bych se opravdu těšil, není zrovna jednoduchá záležitost. Nakonec jsem se tedy rozhodl jít cestou menšího odporu a vyzdvihnout hned dvě nahrávky, o nichž s jistotou můžu říct, že si je se zájmem poslechnu, ale v žádném případě nemůže být řeči o nějaké formě naprosté nadšenosti. Prvním jménem jsou chytří black metalisté Secrets of the Moon, jejichž předešlá placka „Seven Bells“ mě svého času bavila a od novinky „Sun“ čekám přinejmenším velmi solidní materiál. Překonat předešlý počin a jeho tíživou atmosféru bude pro Němce z mého pohledu dost těžké, ale na druhou stranu se velmi rád nechám překvapit. No, a tou druhou záležitostí, která se stala mou vyvolenou na měsíc prosinec, budiž zámořská stoner metalová čtveřice Baroness. Ti si udržují se svým kytarovým retrem relativně vysoký standard svých řadových nahrávek, a protože po minulé rozmělněnosti v podobě dvojité porce muziky pod jménem „Yellow & Green“ mají co napravovat, tak doufám, že se tentokrát kousli a „Purple“ naváže na první dvě placky „Red Album“ a „Blue Record“ a nakope nám všem zadky.

nK_!

nK_!:

Čím více se blíží konec roku, tím méně se připravuje muziky, kterou by si nK_! rád a dobrovolně poslechl. Ano, ano, oproti zbytku redakce mám opravdu vyhraněný (pro některé dost mimózní) vkus. Prosincová volba padla tedy na Vader, z jejichž tvorby jsem naposledy slyšel „Impressions in Blood“ kdysi dávno před devíti lety. „Future of the Past II“ bude album plné coverů, mezi nimiž nebude chybět ani několik českých klasických fláků, takže minimálně kvůli nim si novinku polských řezníků párkrát pustím. Na delší poslouchání to ale tentokrát zcela skepticky moc nevidím.

Atreides

Atreides:

Prosincová nadílka má v mém případě jediného výherce, kterého očekávám víc než co jiného. Sunn O))) jsou v poslední době ve formě kolaborací poměrně aktivní – stačí vzpomenout na počiny „Terrestrials“ či „Soused“. Obě alba ovšem doprovázel silný vliv druhé složky, která se na něm podílela, a vlastní přínos Sunn O))) jako by byl místy až na druhé koleji, jakkoliv šlo ve všech případech o materiál více než kvalitní. Proto mě nesmírně potěšilo, že se v závěru letošního roku dočkám další, již osmé řadovky, která by měla navázat na šest let starou desku „Monoliths & Dimensions“. Trochu se sice děsím toho, aby na velmi, velmi skrovné půlhodince dokázala „Sluníčka“ vůbec něco rozvinout, mou zvědavost a těšení to ovšem nijak nesnižuje, takže čtvrtého prosince uvidíme, zač je toho loket.

Skvrn

Skvrn:

Konec roku za dveřmi a prosinec už dokonce v nich. Vidím jeho ustaraný výraz a vyzařující pocit méněcennosti, že listopad byl s tím nížinným sněhem i pro letošek rychlejší. Ani obsah své hudební nůše neodkrývá úplně sebevědomě a vlastně není divu – je sotva z poloviny plná. Když už milý prosinec psychicky rezignuje a skromný ruksak položí s lhostejnou grimasou přede mě, z otevřeného batohu vykoukne obálka nových Sunn O))). Uznale pokyvuji hlavou a posledního z dvanácti uklidňuji, že zas tak zle přece není. Nenacházím však sílu mu do očí říct, že s touhle kapelou jsem si studiově zatím příliš nepotykal, ale co, teď zkrátka není vhodná chvíle k upřímnosti. Neuplyne však ani minuta a i upřímná radost se dostavuje. Když mi tuhle YouTube bez mého vědomí pustilo Monolithe, velmi dobře jsem se bavil a netušil, že zrovna prosinec přinese pokračování téhle doomové legrace. Každopádně, pravda to je. Z prosincového ruksaku na mě „Epsilon Aurigae“ hledí stejně upřeně jako já na něj a oči z něj spouštět na dlouho nehodlám, jelikož 11. prosinec, kdy deska vychází, je zatraceně blízko.

Onotius

Onotius:

Američtí progressive / sludge metaloví Baroness stihli od minulého alba zažít nepříjemnou dopravní nehodou, projít personální proměnou na pozici basy a bicích a nyní se hlásí s novou, opět podle barvy nazvanou deskou „Purple“.  A protože je jejich muzika parádní kombinací syrového, melodického a progresivního i psyhedelického, nemohu se dočkat, jak se letošní odstín vyvede. Dále si rozhodně nenechám ujít hned dvě slunce – v prvním případě novou desku „Sun“ německých blackových Secrets of the Moon, v případě druhém novinku ze světa ponurých zvukových koláží drone metalových Sunn O))).  Jinak se však prosinec drží v tradici slabšího listopadu, neboť mimo téhle trojice bych si asi moc nevybral.


Yuri Gagarin – Sea of Dust

Yuri Gagarin - Sea of Dust
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Ultraljud Records

Hrací doba: 12:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.

Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…

Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.

Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.

Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.