Země: Švýcarsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.3.2020 Label: Satanath Records / The Ritual Productions Tracklist: 01. Dans le pays de l’oubli 02. Est-ce mon corps Est-ce mon visage 03. Je ne volerai plus dans les cieux 04. Le silence et l’obscurité règnent 05. Ses crocs plantés dans ma chair 06. Tous ces maux que je vomis 07. Je n’existe que dans la souffrance 08. Le regard blanc Hrací doba: 47:13 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Satanath Records

Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji.

Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo. Z Bornyhakeho projektů mě to vždycky táhlo víc k Borgne, jehož některé starší nahrávky jsou super (ty novější už taky nejsou, co to bývalo).

K Enoid jsem se nakonec vrátil s minulou deskou „Exilé aux confins des tourments“. Šlo přesně o ten typ alba, které není nijak špatné, vlastně je i poměrně dobré, ale ne zas tak dobré, aby stálo za to si jej pamatovat, natožpak se k němu vracet. Jednoduše takový kvalitně odehraný standard bez větší přidané hodnoty. „Négation du corps“ svůj zvuk posouvá trochu jiným směrem než „Exilé aux confins des tourments“, jeho hodnocení ale může znít úplně stejně. Opět se jedná o nahrávku, na níž formálně není nic moc špatného, ale ani nic moc skutečně dobrého, neřkuli pamětihodného…

Zdá se mi, že „Négation du corps“ zní o něco „moderněji“ než „Exilé aux confins des tourments“, respektive se ochotněji otáčí za vývojem black metalu v posledních letech. To říkám zejména kvůli přítomnosti táhlých kytarových melodií, které se prolínají velkou částí skladeb nad blackmetalovým základem. Také z produkčního hlediska došlo k posunu směrem k čistšímu a výpravnějšímu zvuku, což může mnohým vyhovovat a není to nutně špatně. Přinejmenším tedy v tomhle případě ne.

Nastíněný recept je sám o sobě poměrně funkční. Když to sečteme se skutečností, že Bornyhake patří k hodně zkušeným muzikantům se spoustou dlouhohrajících zářezů na pažbě a spoustou zkušeností z různých zajímavých kapel (kromě vlastních projektů se podílí na Ancient Moon, hrával s Kawir, Cryfemal, Deathrow nebo Darvaza), tak nepřekvapí, že „Négation du corps“ netrpí na přítomnost nějakých vyložených přešlapů.

Na druhé straně ale nelze přehlížet, že Bornyhake toho tvoří fakt hodně a kvantita u něj dostává přednost před kvalitou. Myslím si, že tenhle týpek talent má, ale prospělo by mu, kdy jej netříštil do tolika projektů a tolika deska, protože kdyby trochu vytřídil nápady a pustil do světa jen to nejlepší prostřednictvím menšího počtu nahrávek, mohlo by to být fakt super. Když se podíváme na to, na čem se v letošním roce podílel, dostaneme slušný seznam:

Namlátil „Eterna oscuridad“ od Cryfemal, s Kozeljnikem z The Stone / May Result a Azluem z Manetheren udělal ípko „Relinquishment of Existence“ v rámci projektu Oculus, vyšla řadovka „Y“ od Borgne, vydal ípko „Heat Pain Redness Swelling and Loss of Function“ death/grindové bokovky Porifice a také pustil do světa debutovou desku „The World Seems to Be Fading“ funeraldoomového projektu My Death Belongs to You. Když budu fér a napočítám jen věci, na nichž se Bornyhake skladatelsky stoprocentně podílel (u Oculus si nejsem jistý a u Cryfemal jen třískal do bicích, takže obojí vynechávám), furt mi to vychází lehce přes tři hodiny. To je hodně na jeden rok.

Asi už tušíte, kam tím vším směřuji. Všechno to ústí v jedinou věc, a sice že „Négation du corps“ je profesionálně zahrané řemeslo. Neurazí, ale chybí tomu ksicht i charisma. Novinka Enoid tedy prohučí kolem, aniž by zanechala jakoukoliv stopu, a za pár dnů si člověk už ani nevzpomene, jak album znělo.

(Dovětek: Recenzi edituji dva týdny po jejím sepsání, takže poslední větu mohu sám sobě dosvědčit. Už teď si pořádně nepamatuji, jak „Négation du corps“ znělo.)