Enoid - Exilé aux confins des tourments

Enoid – Exilé aux confins des tourments

Enoid - Exilé aux confins des tourments

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.5.2016
Label: Satanath Records / Black Plague Records

Tracklist:
01. Je t’arracherai les cieux
02. Ces cicatrices dans mon âme
03. Mangez ma chair, prenez ma douleur
04. La croix de mon existence
05. Nouveau cycle destructeur
06. Sourire éternel sur mes lèvres
07. La lumière disparaît
08. Ode à la haine

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Ormenos, někdy též vystupují pod jménem Bornyhake, je docela činorodý chlapík. Budeme-li se bavit o jeho nejznámějších působištích, tak jste určitě mohli zaznamenat, že několik let tloukl do bicích v Kawir, působí v koncertní sestavě Deathrow (rovněž jako bubeník) a v pozici hosta se mihnul i u Manii (což je, jak známo, blackmetalová inkarnace Manes). Vedle toho má nebo měl i řádků dalších projektů a kapel, z nichž drtivá většina se pohybovala ve vodách black metal nebo grindcoru.

Z těchto osobních projektů pak vystupují nad ostatní zejména dva – Enoid a Borgne. V posledních letech se k nim do nejaktivnější trojky přidalo ještě novější jméno Pure. Všechny tyto tři kapely spojují dvě věci – jsou jednočlenné a jsou blackmetalové. Ve všech třech se však Ormenos na tento žánr dívá z trošku odlišného úhlu.

Ve všech případech ovšem platí, že Ormenos nepředvádí nic extrémně originálního. Všichni ale víme, že ne vždy je to potřeba, aby hudba byla dobrá. Mě osobně jeho pojetí black metalu baví a vlastně mám tvorbu tohohle holohlavého týpka docela rád. Tedy – do jisté míry. Abych byl totiž skutečně přesný, tak musím dodat, že mám rád především Borgne. Ten je i díky ambientním vlivům ze všech těch black metalů nejvíc zatížen na atmosféru, ale stále ve velmi syrovém, leckdy takřka až garážovém (viz „III“) podání. Ale baví mě to a minimálně „IV“ je jednoduše skvělé album, k němuž se stále rád vracím.

Jak ale vyplývá z nadpisu tohoto článku, předmětem dnešní recenze není Borgne (zde jsem příležitost k čerstvému představení v recenzi propásl – poslední album „Règne des morts“ vyšlo loni v září), nýbrž Enoid. Abych se přiznal, alba tohoto projektu zas tak podrobně nesleduji. Mám vcelku rád první dvě desky „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které jsou velmi dobré. Z dalších nahrávek už jsem slyšel jen něco a to, s čím jsem čest měl, mě zdaleka neoslovilo tolik jako debut a jeho přímý následovník. S letošním počinem „Exilé aux confins des tourments“ jsem se rozhodl to opětovně zkusit, tak si pojďme říct, jak to dopadlo…

Kdybych tu recenzi chtěl hodně omrdat, tak bych lakonicky prohlásil, že stále platí, že pro mě v rámci diskografie Enoid vede dvojice „Livssyklus“„Dodssyklus“, na čemž novinka nedokázala nic změnit. Hádám však, že s tímhle byste mě pěkně hnali, tak to zkusím trochu rozvést. „Exilé aux confins des tourments“ je do jisté míry trochu obyčejné a nemá tolik síly, aby člověka doslova strhlo a nabídlo mu tak poutavou atmosféru, aby šlo odpustit jakživ neduhy. Zrovna v tomto případě mě nijak nerozčiluje relativní jednotvárnost či absence výrazných skladeb, které by nějak vystupovaly z celku. Vzhledem k žánrovému směřování Enoid to není třeba. Neschopnost uhranout však zamrzí.

Enoid

Tím nicméně nechci říct, že by „Exilé aux confins des tourments“ byla hloupá nahrávka. V rámci black metalu, který bychom vágně mohli definovat jak dostatečně podzemní a čistokrevný, ale ještě ne garážový a echt špinavý, se jedná o dost solidní práci. Ormenos toho má za sebou přece jenom hodně a zkušenosti jsou z novinky jednoznačně cítit. Je to složené s jistotou a stále dostatečně kvalitně na to, aby šel poslech absolvovat v o poznání pozitivnějším duchu než jen stylem „nějak to přetrpím“. Některé pasáže jsou dobré a především ve druhé půli počinu se atmosféra přece jen zahušťuje. Skladby jako „Nouveau cycle destructeur“, „La lumière disparaît“ či „Ode à la haine“ jsou povedené a vlastně toho proti nim nelze moc namítat. Důstojnou laťku si ovšem udržuje celé „Exilé aux confins des tourments“ a ve finále tu není písně, na niž by šlo ukázat, že právě tahle je nadbytečná.

Největším problémem „Exilé aux confins des tourments“ ani není kvalita samotného materiálu, jaký se na nahrávce nachází. Desce spíš ubírá body skutečnost, že Ormenos už v minulosti natočil i výrazně lepší a poutavější alba, která tou silou posluchače strhnout disponují. A samozřejmě tím narážím zejména na „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, o nejlepších deskách Borgne ani nemluvě.  Tohle z „Exilé aux confins des tourments“ dělá počin, který si člověk právě teď, v době vydání, poslechne vcelku s chutí, vlastně ho to i baví, ale z dlouhodobého hlediska tu není moc důvodů, proč se vracet.

Jakkoliv si za tímhle prohlášením stojím, nechci, aby recenze vyzněla přehnaně negativně, jelikož se skutečně nejedná o špatnou záležitost. „Exilé aux confins des tourments“ je poctivé žánrové album, jež má své kvality, dobré pasáže, působí vlastně vcelku sympaticky a navzdory poměrně standardnímu výrazivu nezní vyčpěle. Což jsou věci, s nimiž se kolikrát nemohou chlubit ani výrazně známější skupiny. Je však na každém z vás, zdali to stačí k tomu, abyste se pustili do poslechu. Sám za sebe mohu říct jen to, že čas strávený ve společnosti „Exilé aux confins des tourments“ mi ztracený nepřipadá, jen nemám potřebu pokračovat dál.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.