Archiv štítku: CHE

Švýcarsko

Eluveitie – Everything Remains as It Never Was

Eluveitie - Everything Remains as It Never Was
Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 19.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Otherworld
02. Everything Remains as It Never Was
03. Thousandfold
04. Nil
05. The Essence of Ashes
06. Isara
07. Kingdom Come Undone
08. Quoth the Raven
09. (Do)minion
10. Setlon
11. Sempiternal Embers
12. Lugd’non
13. The Liminal Passage

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na dnešní přeplněné scéně, kdy je pomalu více kapel a desek než posluchačů, je velice těžké oddělit zrno od plev, zvláště v případě žánru, který se dostane do popředí zájmu jako nový trend. To se přesně týká folkového, pohanského nebo chcete-li vikinského metalu, jehož před pár lety nastal obrovský boom, jenž pořád trvá. Rojí se stále nové a nové skupiny, přičemž některé z nich jsou přinejmenším opravdu úsměvné (už jsem například narazil i na Vikingy z Brazílie apod.).

Samozřejmě ale existují i kvalitní folková uskupení, jenže objevit je v takové obrovské záplavě trendařů je občas opravdový problém. Eluveitie sice registruji už delší dobu, vždy jsem je ale považoval právě za podobný trendový produkt. Ani úspěch, kterého se jim v současnosti dostává, mi na důvěře moc nepřidal, spíše naopak, protože u mě osobně většinou platí, že čím více známější formace, tím méně se mi líbí její hudba (čest výjimkám!). Nakonec u mě však přece jenom převládla zvědavost a jejich čerstvou novinku „Everything Remains as It Never Was“ jsem si obstaral.

Po nějakém týdnu aktivního poslechu jsem musel svůj názor na Eluveitie změnit. Nevím, jak je tomu na minulých deskách, protože „Everything Remains as It Never Was“ je první počin skupiny, jemuž věnuji pozornost jako celku (z předchozí tvorby znám vlastně jen song „Inis Mona“), ale novinku jako špatnou muziku označit doopravdy nemohu, naopak, musím uznat, že jsem se v Eluveitie zmýlil, protože jsou prostě a jednoduše dobří.

„Everything Remains as It Never Was“ na mě působí velmi sympatickým dojmem, lehce a upřímně. A už jen to se musí ve srovnání s houfem křečovitého rádoby folku ocenit. Nemohu tvrdit, že by to byla kdovíjak originální či převratná muzika, v jistých momentech je folkovému trendu přece jenom lehce poplatná, Eluveitie ji však tvoří s obdivuhodnou gracií, nenásilně a nenuceně.

Kapela v rukách drží hned dva velké trumfy. Prvním z nich je fakt, že je z jejich hudby přímo cítit, že Eluveitie svou tvorbu berou vážně a že se doopravdy snaží něco sdělit, že to v žádném případě není zamýšleno jen jako bezduchý podklad k ožrání si držky a následné pařbě v kotli. To jim však nikterak nebrání (čímž se dostáváme ke druhému trumfu) psát opravdu chytlavé a na poslech příjemné skladby… ne, vážně, věřte mi, navzájem se to doopravdy nevylučuje. V podstatě každá písnička z „Everything Remains as It Never Was“ má šanci stát se potencionálním hitem a koncertní tutovkou.

Po klidném intru „Otherworld“, které posluchače zdárně naladí na věci příští, přichází titulní „Everything Remains as It Never Was“. A právě ta nám může posloužit jako vzorový příklad, na čem Eluveitie staví a v čem jsou dobří (co si budeme povídat, jednotlivé písničky skupiny jsou ve většině případů vystavěny podle jednoho klíče, k jejich cti však slouží fakt, že přesto nenudí). Velice kvalitně jsou odvedeny folkové party ve slokách. Právě zvuk tradičních nástrojů, jež nejsou metalovými skupinami hojně využívány, hraje Eluveitie do karet. Nesmírná síla kapely však tkví především v naprosto skvělých, chytlavých refrénech, jejichž opakováním dostávají songy jakousi velmi neotřelou gradaci a dodávají celé nahrávce na patřičné atmosféře.

Pokud bych měl vyjmenovat moje osobní nejfavorizovanější kousky, nemohu vynechat videoklipovou „Thousandfold“, která desku prezentuje už od prosince, dále pak lehce ostřejší „(Do)minion“ s krásně procítěným refrénem (přesně ten typ, o němž jsem hovořil v předchozím odstavci), „Sempiternal Embers“ (opět bezkonkurenční refrén), ale hlavně nádhernou „Quoth the Raven“, jež je podle mého skromného názoru tím nejlepším, co lze na „Everything Remains as It Never Was“ najít. Tím ale neupírám kvality ani zbytku písniček, protože i ty mají posluchači co nabídnout. Snad jediná, která mi nesedla, je „Lugd’non“. Ta je na můj vkus opravdu až moc sladká, klidně bych si ji i odpustil, jinak ale nemám vlastně moc co vytýkat, v rámci žánru „trendového“ (všimněte si uvozovek) folku se totiž jedná o nadprůměr, neřku-li zřejmě o jednu z těch nejlepších věcí.

Tímto se Eluveitie oficiálně omlouvám za to, že jsem dříve o jejich kvalitách pochyboval a jako důkaz usmíření přihazuji více než solidní sedmičku. Tak, a teď si jdu dosehnat předchozí placky.


Borgne – IV

Borgne - IV
Země: Švýcarsko
Žánr: ambient black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Sepulchral Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).

U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).

Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.

Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.

Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.