Země: Německo / Švýcarsko Žánr: gothic rock / metal Datum vydání: 7.9.2012 Label: Hall of Sermon
Tracklist:
01. Irgendein Arsch ist immer unterwegs
02. If the World Stood Still a Day
03. Verloren
04. This Is the Night
05. Interlude – Feuerzug (Part I)
06. Feuerzug (Part II)
07. Refugium
08. Weil du Hilfe brauchst
09. Rote Sinfonie
10. Revolution
Za jménem Lacrimosa se ukrývá německo-finské duo, které již dlouhé roky žije a tvoří ve Švýcarsku a které na letošek připravilo v pořadí již jedenácté řadové album. To nese název “Revolution” a já jsem si ho k recenzi vybral veden zoufalou snahou objevit pod hlavičkou gotického metalu kapelu, která není jen továrnou na peníze, bezskrupulní kopírkou několika zavedených žánrových veličin, nebo rovnou kombinací obojího. Zároveň jsem tuhle recenzi vzal jako příležitost konečně se podívat na zoubek kapele, která kolem mě dlouho kroužila, ale nikdy se nepřiblížila dost na to, abych po ní chňapnul.
Nač to zastírat, moje první přání se mi vyplnilo hned s prvním poslechem, protože i když jsem nebyl schopen s jistotou říct, co jsem to vlastně doposlouchal, bylo mi jasné, že nic podobného jsem ještě neslyšel. Nebo ne, jinak. Slyšel jsem spoustu věcí, které zněly jako určitá část nebo chcete-li složka “Revolution”, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by byly tyhle byť i zdánlivě neslučitelné složky namíchány takovým způsobem, jako to na své novince předkládá Lacrimosa. Tilo Wolf totiž operuje s motivy melancholického německého schlageru, přidává špetku vznešenosti klasických gotických uskupení z 90. let, nebojí se vlivů čistého industrialu nebo lehké elektroniky, a to vše podkládá stylově těžko zařaditelnými kytarami. Řekněte, dá se takováhle směsice vlivů vůbec pojmenovat? Já si na to netroufám, ale někdo povolanější by se o to pokusit mohl, protože v podobě, jaká se ukazuje na bezmála hodinovém “Revolution”, se jedná proti všem předpokladům o soudržný celek, kde se jednotlivé části doplňují, místo aby spolu zápasily. Překvapením ale není konec. Jak praví zkušenost, když někdo kombinuje tolik různých prvků, většinou mu z toho vyjde dílo, které je poměrně složité, komplexní a nemusí být úplně jednoduché se v něm zorientovat. “Revolution” je na tom trochu jinak a kdybych měl hledat nějaký výraz, jak shrnout, jakým jazykem k posluchači deska mluví, asi začnu hovořit o hudebním minimalismu, který však oplývá velkým množstvím rozličných nápadů a postupů. A je to skutečně tak, protože i přes značně umírněný charakter nahrávka oplývá opravdu zajímavými momenty – ať už co do melodií nebo kompozice.
Vynikající zprávou je, že se Tilo Wolf snad v žádné skladbě neopakuje a “Revolution” přináší deset svébytných a jasně odlišitelných skladeb. Dosaženo je toho velmi elegantně. V žádném případě se totiž nejedná o deset podle jednoho mustru šitých skladeb klasické struktury, ale je to přesně naopak. Jednou je to energická hitovka “Feuerzug”, jindy silný a rozvláčný žalm “Weil du Hilfe brauchst”, s folkem a elektronikou koketující sólo pro Anne Nurmi (“If the World Stood Still a Day”), svým minimalismem neuvěřitelně přitažlivá “Verloren” nebo třeba košatá a dlouhá kompozice “Rote Sinfonie”. Jednotlivých nástrojů je využíváno tak akorát střídmě, ne všechny jsou nutně stavěny na odiv na každém rohu a výsledkem je tak deska, která je i přes spoustu jednotících prvků velmi pestrá a nenudí.
Zcela dominantním a pro kapelu určujícím faktorem je páně Wolfův vokál. Nikdy jsem nikoho neslyšel zpívat jakkoli podobně a není se čemu divit. Barva, lehká zastřenost a jedinečné emoce, které jsou v jeho hlase skryty, vytváří v kombinaci s parádním německým přednesem vokál, který se prostě musel stát pojmem. Zajímavé ale je, že Tilův hlas místy zní jakoby trochu použitě nebo neudržovaně. Nevidím v tom však jiný důvod než záměr, protože jak jsem se na vlastní uši přesvědčil, naživo mu to zpívá opravdu skvostně. Svojí troškou do mlýna přispívá i klávesačka Anne, která se co se zpěvu týče angažuje především jako doprovodná vokalistka. Jak již ale bylo řečeno výše, svůj pěvecký um v plné šíři zužitkovává v krásné “If the World Stood Still a Day” a osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby dostala více prostoru i jinde, protože tady se ukazuje ve velmi příznivém světle.
Jak většinou není o jednotlivých nástrojích moc co psát, zde je to podstatně jednodušší, protože způsob, jakým bylo přistupováno ke kompozici “Revolution”, vysloveně ukazuje na jednotlivé linky nebo konkrétní pasáže a nechává posluchače, ať sleduje, kam plynou. Dojem na mě zanechalo střídmé, ale o to působivější využití kytar, které je radost poslouchat prakticky pokaždé, když se projeví. Jejich parádně strojový chraplák působí v kontrastu s jemným zbytek skladby vyloženě výborně a několik povedených sól – nebo rovnou celá skladba “Verloren” – ukazuje, jak skvěle zde kytary mohou promluvit do podoby celku. Neméně kvalitními party se může honosit bicí oddělení a rozhodně příjemné bylo zjištění, že není zapotřebí natahovat uši kdovíkam, aby šla od ostatních nástrojů rozeznat baskytara.
Tohle všechno zatím vypadá na mimořádné vysvědčení, ale nebylo by fér, kdybych to dosavadní nadšení trochu nezchladil, protože i když se mi album jako celek opravdu dostalo pod kůži, nelze přivírat oči nad některými zjevnými nedostatky, kterými trpí, ať už se mi to líbí nebo ne. Tedy nedostatky… žádné konkrétní nedostatky album nevykazuje, ale v jeho neprospěch hovoří skutečnost, že klady, kterých si tolik vážím, se nepodařilo plně zužitkovat na celé ploše alba. Místy tak člověk narazí na poněkud hluché pasáže, kde se není moc čeho chytit, a výsledek tím pochopitelně trpí. Asi nejvíce tu částečnou prázdnotu cítím ve skladbě “Refugium”, úplně jsem nepřilnul k “This Is the Night”, a dvojice “Weil du Hilfe brauchst” a “Revolution” přes své nezpochybnitelné kvality také není až tak dobrá, jak by mohla být. Když si ale vzpomenu na skvosty jako “Verloren”, “If the World Stood Still a Day” nebo velmi povedené “Irgendein Arsch ist immer unterwegs”, “Feuerzug” či “Rote Sinfonie”, musím nad těmi slabšími kusy přimhouřit oko.
A oko přimhouřím i v závěrečném verdiktu, protože z čistě objektivního hlediska bych musel “Revolution” hodnotit stejně jako kolega níže. Nicméně “Revolution” mě vedle celých podařených skladeb potěšilo nejen celkovou způsobem, jakým promlouvá k posluchači, ale i spoustou detailů, které když člověk objeví, zjistí, že dovedou i ty ne až tak podařené skladby vytáhnout o něco výše, než by asi měly být. A proto také hodnotím, jak hodnotím. Znát předchozí desky s černobílým harlekýnem na přebalu, možná bych se uchýlil k ještě úplně jiné známce, ale při současném stavu věcí nemohu nejnovější počin Lacrimosy hodnotit jinak než velmi příjemnou osmičkou. Za mě naprostá spokojenost.
Další názory:
Musím se přiznat, že ačkoliv samotné jméno Lacrimosa mi samozřejmě již po mnoho let není neznámé, vlastně nikdy jsem tvorbu kapely nějak hlouběji nezkoumal, díky čemuž je “Revolution” vlastně prvním albem vůbec, které věnuji nějakou větší pozornost. Nevím, jestli je to dáno právě tímto faktem, nebo jestli je “Revolution” opravdu dobré i v kontextu ostatních desek, nicméně se mi novinka opravdu líbí. Nutno uznat, že některé momenty jsou opravdu velice silné, zejména se to týká skvělé dvojice “If the World Stood Still a Day” a hned následující “Verloren”, které se obě velmi povedly, stejně jako třeba jedenáctiminutová “Rote Sinfonie”. Jsou zde sice i písničky, které mi tak úplně nesedí (jde hlavně o “Refugium”), ale ani to nic nemění na faktu, že můj celkový dojem z “Revolution” je velmi dobrý. H.
Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…
Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.
Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo Wolf – Anne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.
Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.
Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…
Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…
Země: Švýcarsko Žánr: ambient black metal Datum vydání: červen 2012 Label: Sepulchral Productions
Tracklist:
01. Fall of the Lost Souls
02. Suffer as I Paid My Grave
03. In the Realm of the Living I’m Dead
04. Only the Dead Can Be Heard
05. All These Screams Through Me
06. The Last Things You Will See
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl vždy rád obskurní jednočlenné projekty hrající hudbu, která je pro většinu populace neposlouchatelný bordel. Možná, že tomu tak i doopravdy je, přesto mne na podobných záležitostech vždy něco fascinovalo, nejspíš taková ta tajemná atmosféra mimo rámec toho, co je považováno za běžné, což se projevuje i v samotné hudbě. Právě z tohoto samého důvodu jsem se před nějakými lety – už ani nevím kolika – dostal ke švýcarskému projektu Borgne a z úplně stejného důvodu jsem si jeho muziku i oblíbil. Kapelu má na svědomí člověk známý pod mnoha jmény, aktuálně by si měl podle všeho říkat Ormenos, ale pokud byste narazili na někoho se jmény jako Bornyhake, Sergio da Silva, Sergio Moplat nebo dokonce Sergio Moplat Rifis Bornyhake, vždy jde o toho samého hudebníka, nutno dodat, že na švýcarské podzemní scéně opravdu činorodého hudebníka, jenž se pohybuje ve dvou poněkud odlišných rybníčcích – grindcoru/brutal death metalu a black metalu. Právě ten druhý styl je předmětem našeho dnešního povídání, neboť právě sem spadá i Borgne, mimo jiné má však Ormenos v rámci black metalu na svědomí i další výbornou věc Enoid (asi jeho nejznámější projekt) či další kapely/projekty jako Haine, Krigar nebo Organ Trails – ty jsou/byly ovšem aktivní jen minimálně, to hlavní se děje právě v Enoid a Borgne.
Původním zaměřením Borgne byl značně syrový black metal opravdu hodně garážového rázu. V tomto duchu se nesl dlouhohrající debut “II” (pokud byste hledali “I”, jde pouze o demosnímek), jenže zatímco ten se nesl ještě relativně v rámci mezí normálního raw black metalu (v rámci stylu, otázky, zdali něco jako normální raw black metal existuje, ponechme stranou), pokračování “III” už ale do toho hupslo přímo po hlavě, zvuk byl ještě mnohem (mnohem!) podzemnější a špinavější, takřka na hranici mezi “hudba” a “nějakej neposlouchatelnej brajgl”, smíchaný s hororovými ambientními klávesami. Přestože polovinu této desky tvoří opravdu hodně špatný ambient, oba black metalové vypalováky se mi i přes zmíněnou zvukovou prasárnu a obrovskou monotónnost velice líbí a mají opravdu silnou atmosféru. Ještě citelnější změna ovšem přišla s “IV”, kde Ormenos uhnul úplně jiným směrem, na místě sice stále zůstal misantropický black metal, ale mnohem členitější, propracovanější, na první poslech poslouchatelnější a zcela jasně hrající na atmosféru – a výsledkem je opravdu výtečná deska, kterou s odstupem považuji za to nejlepší, co kdy Ormenos stvořil (společně s “Livssyklus” od Enoid). Následující – už nečíslované – “Entraves de l’âme” mě z nějakého prapodivného důvodu příliš nevzalo, a přestože je na tom albu relativně vše v pořádku a jen rozvíjí to, co začalo na “IV”, příliš času jsem s ním nestrávil, i když by si to možná zasloužilo (ostatně, už nějaký ten pátek mám v plánu se k nahrávce zase vrátit a zkusit to znovu). Nicméně i tak to bylo právě na novince “Royaume des ombres”, aby napravila reputaci. Podařilo se jí to?
Nebudeme si nic namlouvat, stejnak jste se ještě předtím, než jste se pustili do čtení, podívali dolů na výsledné hodnocení, takže nemá cenu si hrát na nějaké napínání nebohého čtenářstva. Ano, opravdu si myslím, že “Royaume des ombres” je vážně povedená záležitost, dokonce bych si ji dovolil zařadit na druhou pozici v diskografii Borgne, hned za famózní “IV” a před bronzové “III” – i když nutno dodat, že kdyby “III” neobsahovalo onu nudnou parodii na ambient, ale jen ty dva black metalové vály, možná by “Royaume des ombres” skončilo až na třetím. Takovéhle řazení je ovšem docela bezpředmětné, takže si radši pojďme povědět, co je na tom dobré a proč je to dobré, když už jsme si řekli, že to dobré je…
Zjednodušeně se dá prohlásit, že zatímco první tři desky se nesly ve znamení prudkého vývoje a každá zněla úplně jinak, právě ta třetí, “IV”, se s odstupem času ukazuje být v historii Borgne zásadní. Právě s ní se totiž Ormenos evidentně našel a od té doby se tvorba Borgne více méně nese právě v tomto stylu – platilo to pro “Entraves de l’âme” a platí to i pro novinku “Royaume des ombres”. Jsou zde sice patrné jisté dílčí rozdíly, přesto je ten základ v případě těchto tří nahrávek stejný. Pokud by se tedy mezi vámi čistě náhodou našel někdo, kdo měl tu čest s předchozími počiny Borgne a “IV” s “Entraves de l’âme” se mu líbily, ale s “Royaume des ombres” ještě neměl tu čest, může si být jistý, že se bude líbit i tato pátá deska Borgne.
Pro ty z vás, kteří doposud Borgne v malíku nemají (a kterých si myslím – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – bude většina, vzhledem k tomu, jak moc velký je to underground), si nyní pojďme v krátkosti povědět, co to tedy vlastně znamená, že Ormenos pokračuje v duchu předchozích dvou desek. Od “Royaume des ombres” neočekávejte nic menšího než black metal v pomalém až středním tempu se znatelnými ambientními vlivy a v neposlední řadě – a to je ten hlavní důvod, proč Borgne poslouchat – s nesmírně hutnou a temnou-chvílemi-až-depresivní atmosférou. Kromě mrazivých riffů a vcelku monotónního vyznění této náladě napomáhají nově třeba i skvěle fungující náznaky něčeho epičtějšího (např. v “Suffer as I Paid My Grave”), což je třeba jeden z oněch zmiňovaných dílčích rozdílů; již delší dobu (konkrétně od “III”) se v hudbě Borgne vyskytují také “vesmírné” klávesové a od “IV” i kytarové melodie (na novince jasně slyšetelné třeba v průběhu celé “In the Realm of the Living I’m Dead”) – právě nejspíš díky nim bývá Borgne nezřídka přirovnáván k samotným bohům kosmického metalu, Darkspace, já osobně si však myslím, že tohle plyne spíše z původu ze stejné země a z potřeby každou skupinu k někomu přirovnávat, jinak mi Borgne i Darkspace přijdou co do hudební i náladové stránky dosti vzdálení. I z toho důvodu, že od Borgne – přestože se rozhodně nejedná o příliš “user-friendly” muziku pro každého – zdaleka nemusíte očekávat takový extrém v extrému, jaký předvádějí právě bernští kosmonauti. Je pravda, že i Borgne mně osobně v mnohých momentech evokuje právě vesmírnou nekonečnost, ale jak jsem řekl – na docela jiné úrovni. A to i přes fakt, že textová i grafická stránka o nějaký kosmos ani nezavadí.
“Royaume des ombres” otevírá ambientní intro “Fall of the Lost Souls”, nemusíte se však obávat takového průseru, který jsem zmiňoval v případě ambientu z “III”. Ormenos zjevně za těch pár let po skladatelské stránce hodně zesílil, takže se ani náhodou nejedná o takový opruz jako v případě “akt 2.3” a “akt 4.3”. Netvrdím, že bych se bez toho songu neobešel nebo že bych z pětiminutové stopáže “Fall of the Lost Souls” přinejmenším neukrojil značný kus, nicméně se to přežít dá, ačkoliv – jak se v následujících minutách ukáže – jde asi o největší slabinu “Royaume des ombres”. Následující pětici plnohodnotných skladeb už totiž takřka nemám co vytknout, jelikož všechny do puntíku oplývají tím, co od podobné hudby očekávám – působivou hypnotickou atmosférou, která se dá krájet, v hudebním kabátku, který byl letmo nastíněn výše. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by se našla spousta lidí, kteří by i přes toto mé tvrzení “Royaume des ombres” odsoudili jako neposlouchatelnou hovadinu (přece jenom je to docela extrémní hudba, navíc na první poslech dosti monotónní), nicméně to už není otázka kvality Borgne, nýbrž osobních žánrových preferencí. V rámci svého stylu si “Royaume des ombres” takto vysoké hodnocení, jaké dostalo, určitě zaslouží.
Již na začátku recenze jsem předesílal, že mám podobnou muziku velice v oblibě, což jistě také hraje svou roli, neříkám, že ne, přesto si však nemyslím, že bych “Royaume des ombres” jakkoliv nadhodnocoval. Zcela upřímně mě deska oslovila a po “Entraves de l’âme”, které jsem přijal poněkud chladněji (ačkoliv netvrdím, že je to nutně zlá nahrávka), mi opět dokázala, že hudba pod nálepkou Borgne je opravdu výtečná – ve výsledku vlastně mnohem lepší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak již bylo řečeno, atmosféra je opravdu silná a na celém albu je poschovávána velká spousta skvělých nápadů a detailů, které úspěšně nabourávají onu monotónnost (nic není takové, jak to možná vypadá, a monotónní se nerovná jednotvárné) a díky nimž je “Royaume des ombres” záležitost, kterou poslouchám už hodně dlouho – a namísto toho, aby bavit přestávala, je čím dál tím lepší.
Země: Švýcarsko Žánr: hard rock Datum vydání: 1.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Starlight
02. Give Me Real
03. Remember It’s Me
04. Fight
05. Yippie Aye Yay
06. Tell Me
07. Shine
08. The Story’s Over
09. Right On
10. S.O.S.
11. Take It All Back
12. I Can
13. Where Are You
14. Starlight (acoustic)
Jako by pro mě nemělo smysl začínat s nějakým vysvětlováním historie kapely. Jednak proto, že Gotthard jsou docela známá hard rocková kapela, a jednak proto, že bych se dostala k dobře známému smutnému bodu. Protentokrát jsem docela fanynka, pokud tak pravidelnému poslechu chcete tak říkat. Takže se prostě budu držet faktu, že Gotthard jsou zpět na scéně a že i po takové ráně se byli schopni sebrat a stvořit s novým zpěvákem Nicem Maederem album “Firebirth“. To zabrání mé sentimentálnosti se prodrat na povrch a zůstat aspoň trochu nad věcí, protože se mi nechce pochybovat jen kvůli svým osobním pocitům. Kdokoliv kdo má nějaké mezery, nechť si je “vygooglí”.
Možná je to v tomhle případě hodně tvrdé tvrzení, ale všechno zlé, a i to hodně zlé, je k něčemu dobré, ale já si tuhle poznámku nemůžu odpustit. Předchozí dvě alba Gotthard byla z mého pohledu jakýmsi stepováním na místě. Hodně milým a poslouchatelným stepováním, ale to bylo asi tak vše. Ostatně, co si žádají fanoušci, je jasné. Už s příchodem Nica se musela hladina mírně rozčeřit. Přiznejme si, že jeho barva hlasu je trochu rozdílná, než byla Stevova, i když se členové kapely jistě snažili vybrat hlasově nejpodobnějšího adepta. Já osobně miluji trochu té “mladické” nerozvážnosti, která se prolíná celým tím albem. Najednou to pro mě začalo vonět úplně jinak. Popravdě, když to vezmu trochu z ženského pohledu, je nemožné ty dva srovnávat. A tihle Švýcaři to okamžitě pochopili. Zkušené “Anytime Anywhere” nahradil drzý, ale trochu méně chytlavý, “Starlight“. Není to méně sexy. Jen je to jinak sexy. A mně to opravdu nevadí.
Ani větší drzost nového zpěváka ale nemohla zabít pevné srdce Gotthard. Když se budete hodně snažit, najdete zde motivy a známé tóny z předchozích alb. Jsou oblečené v jiném kabátku a tváří se nově. Ten mix starého a nového se mi docela líbí. Ale chvíli jsem vážně pochybovala, jestli se něco z té hudby nevytratilo. Možná, že bych po hudební stránce čekala méně klišé, a teď se nebavím o tom, že každá kapela v určitém smyslu navazuje na svá předchozí alba, jenže u některých písní se mi zdá, že snaha udržet si tvář byla příliš silná. Začíná to už samotným rozvržením skladeb na albu, které se drží toho, že po pořádné náloži přijde vždy něco klidnějšího. Zvyk je železná košile. Když to posloucháte jako celek, je “Firebirth” vyvážené. Překvapivě z mého pohledu na něm ani není slabších songů. Pár zvučných songů střídá pomalá romantika, a to je u počtu třinácti songů docela slušný výkon. Druhé “Give Me Real” zní stejně silně jako předposlední “I Can“. Ale aby to neznělo, že to jsou vyloženě slova chvály, moje otázka zní, jestli to stačí na Gotthard, jak jsem je znala – a myslím tím znala pár alb předtím. Právě tenhle slušný výkon může být problémem. Je to album, které si užijete, nikoho neurazí, jen možná, že dává menší prostor k tomu se odvázat.
Z těch slabších songů, o kterých jsem už mluvila, jde hlavně o dva. Prvním z nich je “Yippie Aye Yay“. Ten refrén je na Gotthard moc primitivní a celé provedení písně málo kreativní a nic nepomůže to, že se to snaží oživit různými prvky. Jakmile si to porovnáte s “Right On“, nemůžete se vzdát pocitu, že byste zrovna tuhle část rádi vypustili. Druhým je balada “Take It All Back“, která svým nápadem připomíná miliony podobných songů, které jste slyšeli předtím. A krutě ji pohřbívá i společnost písní, jako je “Tell Me“, která je ve své jednoduchosti tak krásně poslouchatelná, nebo poslední “Where Are You” věnovaná Stevovi, která profituje zase hlavně z dostatku citu.
Takže, zakončila bych to následovně. Myslím si, že nové “Firebirth” je jakousi dvousečnou zbraní. Mým názorem je, že je super, že Nic je jakási oživující voda a že i když zpěvem Steva připomíná, v projevu se odlišuje. A že mu celý ten počin dovolil být trochu víc drzý, než se od Gotthard očekávalo předtím. Jenže právě to je jediná věc, kterou si konzervativní Švýcaři dovolili. Zdá se mi, že tak moc chtěli vsadit na to, že si nerozhodí fanoušky, že po hudební stránce je to trochu repríza. I když velice pěkná a zajímavá repríza. Ostatně to byla už ta předchozí alba, ale tady je ta hrozná sázka na jistotu cítit o 100 % více. A ta snaha se neodvazovat se projevila tím, že na albu sice najdete písně, které se tváří jako hitovky, ale přitom jednoduše musím přiznat, že ani jedna z nic nemá tu správnou sílu tuhle možnost uskutečnit. Kult z toho nebude, nejsilnější album skupiny taky ne, ale poslechnout si to do konce a říct, že je to slušná věc, snad zvládne každý, kdo má uši.
Další názory:
Nikdy jsem nebyl žádným velkým fanouškem Gotthard, ani jsem zbožně neuctíval předchozího zpěváka Stevea Lee, který před dvěma lety zemřel, tudíž rozhodně nemám potřebu se na ty nové Gotthard dívat už předem skrz prsty jako někteří, přesto mi připadá, že dříve to bývalo o něco lepší. Určitě to není vina nového zpěváka Nica Maedera, jehož výkonu není vůbec nic co vytknout, jde spíš o takový ten celkový pocit. Když si poslechnu například takové “Domino Effect”, to byla naprosto přirozená a lehce zahraná muzika – a přesně to na “Firebirth” tak nějak necítím, což mi, nemohu si pomoct, přijde u kapely typu Gotthard jako vcelku zásadní nedostatek. Netvrdím, že by “Firebirth” byla vyloženě špatná deska, to ne, poslouchá se to docela příjemně (akorát ty pomalé patetické cajdáky alias balady mě opravdu nudí, jenže to je zase můj problém, že je obecně příliš nemám v lásce), ale něco tomu prostě chybí… H.
Eluveitie jsem měl vždycky rád a i přesto, že se v posledních letech stali mainstreamem, jsem bránil jejich jméno, neboť i ten mainstream byl proveden navýsost kvalitně. Je mi tedy záhadou, kde se v případě jejich aktuální novinky “Helvetios” stala chyba…
Aby bylo jasno, nečekal jsem žádný návrat ke kořenům a tedy ani žádný nášup syrové pohanské atmosféry, jako tomu bývalo v dobách výborného debutu “Spirit”. Naopak. Po skvělé zkušenosti, jakou mám s mnohými tradicionalisty zatracovaným “Everything Remains as It Never Was” bych spíš tipnul, že při zachování vycizelovaného zvuku a širším masám přístupnému charakteru hudby samotné zkusí Eluveitie stvořit zase něco trochu jiného. Popravdě, ono to jiné je, ale poněkud jiným způsobem, než jsem si představoval. Lze jen těžko popsat moje upřímné zděšení, které následovalo po prvním poslechu. Absolutní plytkost, zoufale málo zapamatovatelných momentů a slušný riff aby člověk pohledal. Za vše mluví přemáhání, jakého bylo třeba k dalším poslechům. Ovšem dlužno dodat, že když už jsem se k nim přemluvil, po nějaké době jsem zjistil, že to nakonec není až tak úplně tragická žumpa, jako to vypadalo na poprvé. Jenže tahle prohlášení by bylo dobré něčím podložit, že?
Zásadním kamenem úrazu je enormní podíl naprosté vaty, který jedině vyniká díky neúměrné délce alba. Při takřka hodinové stopáž je složité udržet pozornost i u alba, jež nabízí daleko hodnotnější hudební zážitek než “Helvetios”, které v této disciplíně selhává na plné čáře. Na to, jak je dlouhé, totiž obsahuje zoufale málo skutečně dobrých pasáží, které nahrazuje již zmíněná vata. Co se týče celých skladeb, tam už je bilance vyloženě tragická. A přitom by stačilo zkrátit stopáž o čtvrtinu, některé skladby vyhodit úplně, některé zkrátit na polovinu, zbylý materiál zahustit slušnými pasážemi těch skladeb, které neprošly sítem, a voilà – rázem se bavíme o něčem jiném. Ne, nepředstavuji si to jako Hurvínek válku a pro ilustraci to snad stačí. A jak že se ta všudypřítomná vata projevuje? Tak především kytary. Nevědět že v Eluveitie figurují dva kytaristé, až na těch pár výjimek vážně nepoznám, že se do strun neopírá pouze jediný. Když si ovšem vzpomenu, co všechno se dá vytvořit za pomoci jediné kytary, potom kytarové party “Helvetios” nemohou už vůbec aspirovat na jakoukoli obecnou pochvalu. Sice se tu a tam urodilo, ale většina riffů postrádá nějaký nosný nápad a především koule. A na bezpohlavních a rozplizlých základech se špatně staví…
Nedostatek nápaditých a energických riffů jde v ruku v ruce s povětšinou nevýraznými a místy až otravnými slokami. Když už se případný potenciál skladby projeví, je to především v refrénech anebo mezihrách, a to prostě na dobrý song nestačí, je mi líto. Alespoň že si folkové nástroje udržují jakous takous úroveň, ale tady musím do poslední tečky souhlasit s poznámkou H. na toto téma (viz níže) – niněra, píšťaly, housle a kdovíco ještě pospolu prostě znějí slušně snad pokaždé, když se na ně hraje něco folkového. Ale abych tu jen nekritizoval, i “Helvetios” má svoje světlejší stránky. Za zmínku rozhodně stojí výkon niněristky Anny, která dostává v rámci Eluveitie čím dál tím víc prostoru i co se týče zpěvu a pokaždé, když otevře ústa, je to přinejmenším dobré. Třeba jinak nechutně přeslazenou rádobybaladu “A Rose for Epona” dovedu poslouchat jedině když se soustředím na Annin emotivní zpěv. Rovněž frontman a ústřední postava kapely, monsieur Chrigel Glanzmann, odvádí standardně nadprůměrný výkon a potěšil mě i novou polohou, která je slyšet v sypačce “The Siege”. A pak tu máme pochopitelně množinu vážně dobrých pasáží, které však trestuhodně zanikají v záplavě těch špatných až průměrných, z čehož ve výsledku zbývá akorát hořká pachuť promarněné příležitosti.
Ale abych to konečně nějak rozetnul – “Helvetios” rozhodně obsahuje slušné skladby. Za zmínku stojí určitě “Santonian Shores”, která má jako jedna z mála skutečný odpich, tah na branku a koule. Prostě je to vážně solidní nářez. “Luxtos” se mi sice oposlouchala, ale pořád patří k tomu lepšímu, co lze na “Helvetios” najít. Stydět se nemusí ani klipem doprovázená a rovněž velmi příjemně odsýpající “Havoc” nebo na hranici prachsprostého popíku balancující, ale stále ještě velmi slušná “Alesia”. Do tohoto výčtu by se mohl řadit i srdceryvný žalm “Scorched Earth”, kdyby končil tak o minutu a půl dřív. “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo “The Siege” jsou skladby ucházející, které obsahují velmi slušné momenty. Problém je, že to jsou většinou jen ty momenty a zbytek je bohapustá generická výplň. Ano, přesně tady se skrývá podstatná část toho promarněného potenciálu. A pak nám tu zbývá odpad, nevýrazné a naprosto zbytečné skladby, které na albu akorát překáží, nudí a přispívají ke všeobecné mizérii. Kdybych o tom mohl rozhodovat, ukončím album s posledním tónem “Alesia” a do horoucích pekel pošlu i titulní “Helvetios”, neuvěřitelně utahanou “Home”, až na vokál nesnesitelně přeslazenou “A Rose For Epona” a čistě folkovou vložku “Hope”, která působí, že na albu je jedině proto, aby tam nějaká ta čistě folková vložka byla. S nimi by šel svou cestou prolog s ukecanou částí epilogu, které by v už tak zbořeném konceptu (který, ruku na srdce, není nikterak oslnivý) nebyly zapotřebí, a rázem bychom byli na slabých čtyřiceti minutách, ke kterým by se klidně dva nebo tři dobré songy přilepit daly. Pak bych možná “Helvetios” zhodnotil výrazně lépe. Bohužel tak ale musím učinit v jeho současné podobě a ta je všechno jen ne uspokojivá.
Dlouho jsem přemýšlel, kolik bodů mám nakonec “Helvetios” udělit. Nakonec jsem se rozhodl tnout do živého a alespoň tímhle způsobem vrátit kapele zklamání, jaké mi svým aktuálním počinem připravila. Není v tom nic osobního, to rozhodně ne, a ono zklamání jsem se snažil ohraničit čistě racionálním přístupem, jenže ono nelze hodnotit celé, ještě navíc koncepční album podle toho, že se vedle těch několika málo slušných skladeb objeví v těch mizerných nějaký dobrý moment. “Helvetios” je bez debat nejhorší řadové album, které kdy Eluveitie vydali, a já doufám, že to příště bude lepší. Kdyby to mělo být horší, to už bych nad kapelou musel definitivně zlomit hůl…
Další názory:
“Helvetios” už od půlky ledna, kdy jej nějaký dobrák jistě k velké radosti kapely i firmy vypustil na internet, budí velmi rozporuplné názory. Zatímco fanoušci opět šílí a vyzdvihují Eluveitie do nebes jako cosi unikátního, ostatní posluchači, kteří ještě neztratili soudnost, se chytají za hlavu. Zatímco minulá deska byla slušná a poslouchatelná (i když musím říct, že přestože jsem ji v dobové recenzi dost pochválil, za nějakou dobu jí velmi rychle také došel dech, přesto však proti “Everything Remains as It Never Was” stále nic nemám), novinka už je s prominutím opravdu příliš nedobrá. Nejlepší na “Helvetios” jsou folkové nástroje – ne snad proto, že by jejich linky byly tak dobře napsané, ale čistě z toho důvodu, že tyto instrumenty zní dobře samy o sobě, ať na ně hrajete s nadsázkou cokoliv. Zbytek alba je ovšem prázdný jak hospoda po zavíračce. Proč tam hrají dvě kytary nechápu, když na ozdobu by byla i jedna samotná, vždyť takhle by to pomalu zahoblovala i moje babička. A to je jen jeden příklad za všechny – celkově je to plytké, nevýrazné, šité horkou jehlou. Těžko říct, čím tato situace vznikla… buď samotným Eluveitie prostě docházejí nápady (že velká část nápadů už od jejich debutu nebyla ani původních, to teď ponechme stranou), nebo se label Nuclear Blast prostě a jednoduše snaží na kapele, jež je aktuálně v laufu a posluchačstvo ji žere, vytřískat pokud možno co nejvíc peněz v co nejkratší době, tudíž Švýcarům nedává dostatek času na vytvoření odpovídajícího materiálu (kdo někdy zaslechl občasné zákulisní drby o tom, jak Nuclear Blast neváhá kecat do tvorby svých nejúspěšnějších koní, ten určitě ví). To jsou ovšem jen spekulace a těžko vynášet nějaké soudy, jediným faktem zůstává to, že “Helvetios” je z velké části opravdu slabý materiál. Jediné světlejší momenty vidím v “Santonian Shores” a “Havoc” – ne, že by to byly vyloženě skvělé songy, jen jsou mezi tou ostatní mizérií jednookým králem mezi slepými. Chtělo by to méně skladeb, menší stopáž, více kvality. Uznávám, že je to možná přísnější, ale za mě 5,5, víc s prominutím nemohu dát, jelikož se mi “Helvetios” víc nelíbí než líbí, vlastně možná s touto známkou ještě přivírám oči… H.
Oproti předchozímu dílu (“Everythig Remains as It Never Was”) mi “Helvetios” přijde určitým způsobem roztříštěný a decentralizovaný. Poukazuji hlavně na celkovou (ne)celistvost nahrávky, protože minule mi celkový koncept alba sedl více a tady si místy připadám jako na návštěvě u pejska a kočičky. Možná je to mnou, ale prostě mi nové skladby přijdou na placku naházené bez jakéhokoliv ladu a skladu. Samotný obsah materiálu proti předchůdci také maličko pokulhává, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního a v praxi jde jen o několik slabých kousků. Z těch lepších se mi naopak líbily “Meet the Enemy”, “Neverland” nebo nástrojově laděná “Scorched Earth”. nK_!
Dva roky po skvělém “Everything Remains as It Never Was” přicházejí Eluveitie s další řadovou deskou a já byl náležitě zvědavý, s čím moje nejoblíbenější folk metalová kapela přijde. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. “Helvetios” je v podstatě dobré album, které má ovšem několik zásadních chyb, které ho sráží na kolena. V první řadě je to délka. Téměř hodinová stopáž se k hudbě Eluveitie jednoduše nehodí. Rozdíl deseti minut oproti předchozím albům se může zdát nevelký, ovšem na vyznění celé desky to má zásadní vliv. Moje druhá výtka směřuje k instrumentálním folkovým intermezzům. Na “Everything Remains…” mě všechny tyto předěly bez výjimky bavily (dokonce jsem si občas cíleně pouštěl jen je), kdežto na “Helvetios” je mám chuť přeskakovat. Extrémem je v tomto případě “Scorched Earth”, jejíž umístění na albu považuju za největší omyl Eluveitie v dosavadní kariéře. “Helvetios” kvůli ní ztrácí i ten zbytek konzistence a jednoduše nefunguje jako celek, což je pro koncepční album zásadní problém. Právě koncepčnost celého projektu je pro mě dalším zklamáním. “Helvetios” působí jako kompilace několika dobrých skladeb, několika horších skladeb a několika nudných předělů a tak by koncepční album v žádném případě fungovat nemělo. Správné koncepční album by mělo diváka donutit poslouchat pozorně od začátku do konce, jenže “Helvetios” jako by vás přímo nabádalo k tomu, abyste si z něj pustili jen pár skladeb a zase ho vypnuli. Původně jsem chtěl Eluveitie vytknout ještě nepřítomnost alespoň jedné opravdové hitovky, která by se mohla rovnat skladbám “Inis Mona” či “(Do)Minion” z předchozích desek. Nakonec jsem takovou skladbu ovšem našel. “Alesia” je ukázkou, že i přes kupu výtek, které k albu mám, dokážou Eluveitie v roce 2012 stvořit opravdu silnou píseň. Jen je škoda, že takových není na “Helvetios” víc. Takto ho musím hodnotit za pouhých šest bodů a to mě velice mrzí. Zajus
Už je to několik let, co mám Eluveitie zaškatulkované jako jednu z mých mnoha oblíbených kapel. Jenže ono už je to pěkně dlouho, co jsem si pustil nějakou jejich desku celou. A musím se přiznat, že předešlé album “Everythig Remains as It Never Was” jsem slyšel pouze jednou. Už mne to k téhle bandě moc netáhne a můj opravdu malý zájem se projevil i u “Helvetios”. Tato deska obsahuje obrovské množství zbytečné vaty s pár světlými momenty, které desku nemají šanci zachránit. Stále to jsou klasičtí Eluveitie, ale už mne to prostě moc nebaví. Jako vždy jsou zde skvělé folkové nástroje, jenže kam se poděly kytary? Kde je ten parádní melodický death, který si vyhrávali dřív? Zdánlivě se tváří, že tam stále je. Jenže já o něj během poslechu nezavadil. Je prostě tak nevýrazné, až bych brečel. A co jako, u všech svatých, má znamenat ta téměř hodinová stopáž? Tak snad jsou alespoň fanoušci spokojeni. Mne totiž deska k dalšímu poslechu nepřiměla. A tak přesouvám Eluveitie ze své škatulky “oblíbené kapely” do škatulky “kdysi jsem poslouchal” ke kapelám jako In Flames či Killswitch Engage. Beztak
Eluveitie jsem neměl nikdy rád. O to víc mě překvapilo, že nové album začíná skvělým songem “Helvetios”, následovaným podobně povedeným kouskem “Luxtos”. Bohužel tím více méně končí pozitiva a v dalším průběhu se potvrdil můj zažitý obraz Eluveitie coby nezáživné kapely, která na obyčejný agresiviní death metal namíchala sem tam nějaké to nástrojové fidlátko a z nějakého důvodu to neuvěřitelně široké masy fanoušků vzaly jako nový a objevný vítr na poli folk metalu. Krásně je to toto mé obvinění vidět například na skladbě “Havoc” – první minuta naprosto tuctový death, pak se tedy chvíli jakž takž fidlá (ale fúze nefunguje zdaleka tak dobře jako třeba u maďarské Dalriady), pak opět hrají prim deathové riffy a growl, kterým se v samém závěru marně snaží sekundovat jakési folkové pozadí. Jistě, jsou přítomny i skladby jako “Scorched Earth” nebo závěrečný nesmírně hezký “Epilogue”, jenomže z mého pohledu převažuje nezáživný materiál. A ke všemu album obsahuje dva vyloženě odpuzující, řekl bych popově laděné kousky – “Alesia” a potom naprostý výblitek “A Rose for Epona”. Záměrem zjevně bylo slevit z běžné agresivity, nabídnout něco baladického a vyvolat emoce prostřednictvím “silného textového námětu”. Emoce se tedy u mě vyvolat podařilo, ovšem jiné, než si asi kapela představovala. Na albu je pár nadějných kousků, ovšem tak na jedno dvacetiminutové EP a ne na hodinovou stopáž full-length nahrávky. Podle mého by Eluveitie prospělo dát si chvíli tvůrčí pauzu a přestat chrlit jedno album ročně ve snaze vytřískat co nejvíc z aktuální vlny popularity. Pak možná budu uvažovat, že nějakému vyzrálejšímu výtvoru přídělím větší dávku bodů. Ellrohir
Po poslechu “A Rose for Epona” jsem měla pocit, že se Eluveitie možná totálně zbláznili a kytaristovi možná přerazili obě ruce, aby nemohl hrát. To tak strašně “zpopovatěli” a “zhitovatěli”? Naštěstí moje nervozita značně povolila po prvních minutách celého alba. Začalo mi to totiž znít jako skupina, kterou tak dobře znám. Možná až moc mi to začalo znít jako skupina, kterou znám. Eluveitie by si měli dát oddech a najít nový směr svým nápadům. Je to kvalitní a dobré pro zarputilé fanoušky. Ti mají jistě radost. Člověk, který si dopřeje odstup a podívá se na jejich diskografii komplexně, pochopí, že “Helvetios” je jakési prapodivné omílaní starých dobrých tónů a motivů. Když už je znáte tak dobře jako já, je vám to ještě očividnější. Písnička stejně nazvaná jako album je sic kvalitním, ale do očí bijícím příkladem celé té maškarády. Jako by se to ani nesnažili popírat. Na celém neštěstí přidává také to, že když už vykrádáte svoje staré nápady, neměli byste je seřadit, jak vás to napadne, ale dát celému albu nějakou tu přesně danou linku. To se Eluveitie podle mě až tak nepovedlo. A když už se tam pokusili o něco nového, tak po podle mě až tak taková pecka, jako v rámci “Epony”, nebyla. Možná příště. Opravdu doufám v to, že se příště přes tu pětku přehoupnou. Madeleine Ailyn
Temné industrialisty Samael mám již delší dobu v oblibě. Přestože jsem od přírody rozený příznivce black metalu, oslovovalo mě vždy trochu paradoxně spíše jejich elektronické období, nikoliv ony black metalové počátky (ačkoliv takové “Ceremony of Opposites” je hodně fajnová fošna, to se musí nechat), přesto nemohu ignorovat fakt, že onen proklamovaný návrat ke kořenům na minulé desce “Above” byl velice povedený. Aktuální nahrávka “Lux mundi”, celkově již jubilejní desátá dlouhohrající v kariéře těchto Švýcarů, se však navrací na cestu, po níž Samael kráčí bratru již dobrých 15 let – cestu nápaditého industrialu.
Je ale nutno jedním dechem dodat, že v táboře Samael se nic neodehrává násilně, právě naopak, veškerý vývoj probíhá neuvěřitelně plynule. To ve výsledku znamená, že i onen návrat ke kořenům, chuť zahoblovat si po čase nějaký ten pořádný black metal, jejímž výsledkem bylo “Above”, neházel za hlavu dlouholetý vývoj a byl načichlý oním pro Samael typickým electro odérem. Stejně tak ale tento v rámci diskografie kapely experiment dále ovlivňuje i jejich další tvorbu, čehož je důkazem právě novinka “Lux mundi” – vezměte si například úvod závěrečné “The Truth Is Marching On”, nádherná to sypačka. Když samotní členové skupiny v rozhovorech tvrdí, že “Lux mundi” je jakýmsi průsečíkem mezi “Above” a předchozím čistě industrial-electro-metalovým počinem “Solar Soul”, nelze s nimi nesouhlasit. Aby nám tu však nevznikla nějaká mýlka, musím zdůraznit, že “Lux mundi” je přece jenom v první řadě industriální metal, černě kovový kolega black metal vystrkuje své růžky pouze v několika málo momentech, které výslednou podobu desky vkusně koření.
Samael ukazují svou sílu hned zpočátku alba. “Luxferre” je energický otvírák, který byl zvěčněn i jako videoklip. Ten ale doposud bohužel nebyl zveřejněn, tudíž ještě není k dispozici u recenze. Osobně bych ale radši vyzdvihl dva následující kousky – valivou “Let My People Be!”, v níž Vorph předvádí skutečně robotickou barvu svého hlasu, a “Of War” se skvělou klávesovou linkou (zejména v úvodu skladby) a drtivým refrénem. Mezi další vrcholy “Lux mundi” dle mého názoru patří také výtečná “The Shadow of the Sword” a závěrečný náklep “The Truth Is Marching On”, čímž však neříkám, že zbytek fošny stojí za velké prdalčky. I ostatní písně mají v podstatě ve všech případech něco do sebe a plynou v typickém duchu Samael. Nezapomínejte však, že typický duch Samael je velice proměnlivý, tudíž nejde o žádný kolovrátek.
Suma sumárum je “Lux mundi” určitě kvalitním počinem. Možná ne tím nejlepším, který jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že kvalitním. To je asi tak vše, co bych k tomu měl. Nebo spíše, lépe řečeno, je to asi tak vše, co k tomu stíhám říct. Jelikož – ačkoliv jsem si vědom toho, že je to značně neprofesionální – mě již tlačí časová tíseň a nemohu tak psát déle, rozloučím se s vámi se slovy, že se jedná o zábavnou záležitost a že pokud vám muzika Samael v minulosti šmakovala, “Lux mundi” vás rozhodně nezklame.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 26.10.2010 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]
Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.
Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.
Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.
Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.
Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.
Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.
Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno Culto z Darkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.
Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 23.3.2010 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging
Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.
Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…
„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.
„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.
Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.
Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.
Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“ z „Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.
Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.
P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!
Země: Švýcarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 19.2.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Otherworld
02. Everything Remains as It Never Was
03. Thousandfold
04. Nil
05. The Essence of Ashes
06. Isara
07. Kingdom Come Undone
08. Quoth the Raven
09. (Do)minion
10. Setlon
11. Sempiternal Embers
12. Lugd’non
13. The Liminal Passage
Na dnešní přeplněné scéně, kdy je pomalu více kapel a desek než posluchačů, je velice těžké oddělit zrno od plev, zvláště v případě žánru, který se dostane do popředí zájmu jako nový trend. To se přesně týká folkového, pohanského nebo chcete-li vikinského metalu, jehož před pár lety nastal obrovský boom, jenž pořád trvá. Rojí se stále nové a nové skupiny, přičemž některé z nich jsou přinejmenším opravdu úsměvné (už jsem například narazil i na Vikingy z Brazílie apod.).
Samozřejmě ale existují i kvalitní folková uskupení, jenže objevit je v takové obrovské záplavě trendařů je občas opravdový problém. Eluveitie sice registruji už delší dobu, vždy jsem je ale považoval právě za podobný trendový produkt. Ani úspěch, kterého se jim v současnosti dostává, mi na důvěře moc nepřidal, spíše naopak, protože u mě osobně většinou platí, že čím více známější formace, tím méně se mi líbí její hudba (čest výjimkám!). Nakonec u mě však přece jenom převládla zvědavost a jejich čerstvou novinku „Everything Remains as It Never Was“ jsem si obstaral.
Po nějakém týdnu aktivního poslechu jsem musel svůj názor na Eluveitie změnit. Nevím, jak je tomu na minulých deskách, protože „Everything Remains as It Never Was“ je první počin skupiny, jemuž věnuji pozornost jako celku (z předchozí tvorby znám vlastně jen song „Inis Mona“), ale novinku jako špatnou muziku označit doopravdy nemohu, naopak, musím uznat, že jsem se v Eluveitie zmýlil, protože jsou prostě a jednoduše dobří.
„Everything Remains as It Never Was“ na mě působí velmi sympatickým dojmem, lehce a upřímně. A už jen to se musí ve srovnání s houfem křečovitého rádoby folku ocenit. Nemohu tvrdit, že by to byla kdovíjak originální či převratná muzika, v jistých momentech je folkovému trendu přece jenom lehce poplatná, Eluveitie ji však tvoří s obdivuhodnou gracií, nenásilně a nenuceně.
Kapela v rukách drží hned dva velké trumfy. Prvním z nich je fakt, že je z jejich hudby přímo cítit, že Eluveitie svou tvorbu berou vážně a že se doopravdy snaží něco sdělit, že to v žádném případě není zamýšleno jen jako bezduchý podklad k ožrání si držky a následné pařbě v kotli. To jim však nikterak nebrání (čímž se dostáváme ke druhému trumfu) psát opravdu chytlavé a na poslech příjemné skladby… ne, vážně, věřte mi, navzájem se to doopravdy nevylučuje. V podstatě každá písnička z „Everything Remains as It Never Was“ má šanci stát se potencionálním hitem a koncertní tutovkou.
Po klidném intru „Otherworld“, které posluchače zdárně naladí na věci příští, přichází titulní „Everything Remains as It Never Was“. A právě ta nám může posloužit jako vzorový příklad, na čem Eluveitie staví a v čem jsou dobří (co si budeme povídat, jednotlivé písničky skupiny jsou ve většině případů vystavěny podle jednoho klíče, k jejich cti však slouží fakt, že přesto nenudí). Velice kvalitně jsou odvedeny folkové party ve slokách. Právě zvuk tradičních nástrojů, jež nejsou metalovými skupinami hojně využívány, hraje Eluveitie do karet. Nesmírná síla kapely však tkví především v naprosto skvělých, chytlavých refrénech, jejichž opakováním dostávají songy jakousi velmi neotřelou gradaci a dodávají celé nahrávce na patřičné atmosféře.
Pokud bych měl vyjmenovat moje osobní nejfavorizovanější kousky, nemohu vynechat videoklipovou „Thousandfold“, která desku prezentuje už od prosince, dále pak lehce ostřejší „(Do)minion“ s krásně procítěným refrénem (přesně ten typ, o němž jsem hovořil v předchozím odstavci), „Sempiternal Embers“ (opět bezkonkurenční refrén), ale hlavně nádhernou „Quoth the Raven“, jež je podle mého skromného názoru tím nejlepším, co lze na „Everything Remains as It Never Was“ najít. Tím ale neupírám kvality ani zbytku písniček, protože i ty mají posluchači co nabídnout. Snad jediná, která mi nesedla, je „Lugd’non“. Ta je na můj vkus opravdu až moc sladká, klidně bych si ji i odpustil, jinak ale nemám vlastně moc co vytýkat, v rámci žánru „trendového“ (všimněte si uvozovek) folku se totiž jedná o nadprůměr, neřku-li zřejmě o jednu z těch nejlepších věcí.
Tímto se Eluveitie oficiálně omlouvám za to, že jsem dříve o jejich kvalitách pochyboval a jako důkaz usmíření přihazuji více než solidní sedmičku. Tak, a teď si jdu dosehnat předchozí placky.
Dnes si dáme zase porci pořádného undergroundu. Tentokrát se v rámci našich nepravidelných výletů do podzemí podíváme do země bankovnictví, hor, hodinek a kurvy (pardon, krávy) Milky – do Švýcarska, kde řádí blázen známý jako Bornyhake. Tento multiinstrumentalista se angažuje hned v několika grindových a black metalových kapelách, ale jeho nejprofláklejší (berte samozřejmě s rezervou) a dle mého skromného názoru i hudebně nejzajímavější působiště jsou jednočlenné projekty Borgne a Enoid. V dnešní recenzi se budeme věnovat tomu prvnímu jmenovanému a asi půl roku starému albu “IV” (pod hlavičkou Enoid ale jen tak mimochodem také letos vyšla nová řadovka s názvem “Ataraxiis”).
U “IV” se oproti minulým deskám “III” a “II” událo spoustu změn (pokud byste hledali ještě “I”, tak se jedná pouze o demo). Název alba v podobě římské číslice zůstal, ale zato samotné písně jsou vůbec poprvé pojmenovány (dříve byly také číslovány, přičemž číslo bylo doplněno slovíčkem Akt, např. “Akt 1.3” pro první píseň třetí desky atd.).
Co se týče samotné hudební složky, jedná se o jednoznačně největší posun v historii projektu. Borgne byli vždycky o misantropii a do jisté míry i depresi, což platí i o “IV”, která na to jde ale jiným způsobem. Snad poprvé není hudba kapely jen o neprostupné stěně hluku bez špetky melodie či rytmu (nepočítáme-li ambientní klávesy, které občas probleskují i na aktuální placce). Na “IV” se Bornyhake odhodlal nějaké ty melodie do svých dlouhých kompozic propašovat a je to jenom dobře! Rozhodně šťastná volba, dokonce ani misantropii sem tam nějaká vyhrávka nezabije (jen tak na okraj, už jednou zmiňovaný druhý projekt Enoid se také zabývá misantropií, ale jde na to ještě jinak, takže to teď možná bude znít trochu složitě, ale alespoň vidíte, jak to dopadá, když má jeden člověk tisíc projektů podobného zaměření a pak aby se v tom prase vyznalo). Každopádně právě takováhle (pro někoho) “samozřejmost” jako melodie činí “IV” dosud nejlepší deskou Borgne. S tím také souvisí rapidní zlepšení zvuku, předchozí počiny byly totálním garážovým zlem, jenže novinka je v tomto ohledu mnohem přístupnější.
Další výrazný a šťastný krok kupředu – Bornyhake se tentokrát vybodnul na čistý ambient (nebo spíš parodii ambientu), předváděný na přechozím “III”. Ono poslouchat 15 minut dlouhé ticho možná působí ojediněle a nekomerčně, ale je to vážně nuda, takže další palec nahoru. Podobná zvrhlost se totiž na “IV” vyskytuje jen jako intro a outro, což už ale posluchač dokáže přežít bez psychické újmy.
Takže, když to shrneme, “IV” nám předkládá porci vysoce kvalitní muziky těžce se vymykající střednímu proudu metalového žánru. A pokud prahnete po takové kombinaci, s klidem vám mohu doporučit právě tenhle dobře utajovaný kousek švýcarské scény. Stále se sice jedná o hodně specifickou záležitost, ale ze všech Bornyhakeho alb se mi “IV” líbí zřejmě nejvíce. Blázen se tentokrát vytáhnul a já tak neváhám vytáhnout vyšší ohodnocení.
