Archiv štítku: depressive

None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Make a Change… Kill Yourself – IV

Make a Change… Kill Yourself - IV

Země: Dánsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 15.1.2018
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. Once Awake
02. Shadows of a Meaningless Reality

Hrací doba: 40:53

Odkazy:
web / bandcamp

Zdá se, že Ynleborgaz, jehož já osobně řadím k čelním představitelům dánského black metalu, byl poslední dobou skladatelsky při chuti. Nezvykle dlouho mlčel v rámci obou svých hlavních projektů, ale začátek roku 2018 pro jeho příznivce vše vynahrazuje. Co se Angantyr týče, koncem ledna vyšla po šesti letech první nová muzika v podobě minialba „Foragt“, na nějž koncem března naváže šestá řadovka „Ulykke“. Pokud ale někdo preferuje pomalejší a sebevraždenější část Ynleborgazovy tvorby, bude jej spíš zajímat čtvrtá deska „IV“ projektu Make a Change… Kill Yourself (což je jen tak mimochodem kurevsky skvělý název pro kapelu), shodou okolností taktéž šest let po předchozím počinu „Fri“.

Make a Change… Kill Yourself (vlastně stejně jako Angantyr) nepatří k formacím, které mají (a chtějí) předvádět nějakou hudební invenci. Myslím, že kdokoliv, kdo se na tomhle albu nesetká s Make a Change… Kill Yourself poprvé v životě, nemůže být podobou „IV“ překvapen. Deska si nese všechny charakteristické znaky skupiny, které dost nápadně korelují i s typickými znaky celého subžánru depresivního black metalu.

Vše začíná již u zrnitého šedavého obalu. Na němž se z nějakého důvodu nachází jakási kárka nebo vozíček, což teda mně osobně nepřijde zrovna depresivní. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já teda kvůli zrnité fotce vozíku nemám chuť si podřezat žíly nebo si hodit mašli. Ale třeba mám moc málo depky na to, abych pochopil tíživost vozíčku o čtyřech kolečkách zaparkovaného vedle plechové boudy…

Jasně, dělám si z toho prdel, ale jen tak mezi námi, pořád lepší vozíček než namalovaný oběšenec u „Fri“. Nicméně pokračujme. Stejná zůstala i forma hudby – projekt Make a Change… Kill Yourself vždycky je odjakživa spjat s dlouhými skladbami a ani zde tomu není jinak. „IV“ nabízí dva pomalé eposy, z nichž ten první má necelých 23 minut a druhý 18 minut. Tedy nic pro netrpělivé posluchače.

Očekávatelně samozřejmě zní i vlastní obsah. „IV“ je v tomto ohledu „prostě další“ depressive black metal. Popravdě ani nemusíte znát starší věci Make a Change… Kill Yourself, stačí, abyste měli něco málo naposloucháno v celém subžánru, aby vás tahle deska nemohla zásadně překvapit. Je to většinou pomalé, většinou docela monotónní, vokál uječený až za roh, prostě klasika.

Make a Change… Kill Yourself

Nicméně, musím připomenout a zdůraznit, že Ynleborgaz nikdy neplatil za inovátora, ale rozhodně jde o talentovaného skladatele. A „IV“ dokazuje, že i prostřednictvím standardních a již slyšených postupů lze vytvářet kvalitní alba, že i s podvědomě povědomými pasážemi lze postavit povedené písně, které bez větších problémů zvládnou utáhnout takto ambiciózní hrací čas.

Ono to až do nynějška mohlo znít všelijak, z obalu jsem si dělal prču, kecy o standardnosti nejspíš také nevystřelily případná očekávání do výšin. Ale věřte tomu, že „Once Awake“„Shadows of a Meaningless Reality“ jsou opravdu dobře vymyšlené kompozice, jimž nechybí hlava a pata, nechybí jim ani nezanedbatelná porce atmosféry. Mě osobně to jednoduše baví (dokonce si myslím, že „IV“ je lepší než třeba minulé „Fri“), což říkám i s vědomím toho, že ta muzika mi ve skutečnosti nijak depresivní nepřijde. Avšak ani tohle není specifikem Make a Change… Kill Yourself, nýbrž celého DSBM – výraz depresivní zde beru pouze jako formální označení, nikoliv jako výstižné pojmenování dojmu z poslechu. Ale co já vím, třeba si z toho tu mašli fakt někdo hodí.

Navzdory tomu, co jsem řekl výše, si myslím, že Ynleborgaz má svůj rukopis, akorát mi vždy přišlo, že tento se projevuje spíš v Angantyr. Tím spíš je zajímavé, že na „IV“ jej nyní znatelně cítím. Asi nebude náhoda, že u některých pasáží zejména v „Once Awake“ mám pocit, že by se klidně uživily i v Angantyr. A jen tak mimochodem, v první skladbě se nachází i moment, při němž si vždy vzpomenu na Darkestrah, což je taky docela zajímavé zjištění. Myšleno v dobrém.

Pro „IV“ mám nakonec schované pozitivní hodnocení. Něco v recenzi mohlo vyznít docela pejorativně, ale nic z toho jsem v reálu opravdu špatně nemyslel. Novinka Make a Change… Kill Yourself možná má nějaké formální nedostatky, ale mě osobně baví od prvního poslechu a rád ji doporučím i dál.


Lebenssucht – Fucking My Knife

Lebenssucht - Fucking My Knife

Země: international
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

Abych řekl pravdu, do poslechu Lebenssucht se mi zpočátku příliš nechtělo. Trochu mě odrazovala už kombinace jména kapely a žánru depressive black metalu, ale ještě víc mě odpuzoval název debutového minialba – „Fucking My Knife“. Ten mi prostě připadá docela hloupý a věci, které se již na první pohled tváří hloupě, nemám potřebu poslouchat. Přesto jsem do toho nakonec šel a musím uznat, že jsem neprohloupil.

Nejprve si však Lebenssucht trochu představme. Zdálky to vypadá na začínající bandu, ale jak už tomu tak v mnohých podobných případech bývá, v sestavě se ukrývají jména, která už něco za sebou mají. Najdeme zde dva členy Humanitas Error Est (a třetí člen formace se nachází v koncertní sestavě Lebenssucht), i když zrovna tohle je reference, jež mě ze židle zrovna nezvedá, protože jejich loňský debut „Human Pathomorphism“ mi připadal tuze průměrný. Mnohem zajímavější je však třetí týpek – původem belgický muzikant Déhà, jehož můžete znát z kapel a projektů jako Yhdarl, K.F.R., Merda mundi, Slow, Clouds či We All Die (Laughing), ani nemluvě o bohaté činnosti v oblasti studiové zvukařiny. Jednoduše činorodý frajer.

Nicméně tím hlavním, proč by měl kdokoliv Lebenssucht věnovat pozornost, je ve finále vždy a zase jenom hudba. A zde musím říct, že mě „Fucking My Knife“ příjemně překvapilo. Očekával jsem nudný DSBM průměr bez špetky inovace a v těch nejobehranějších stylových kolejích, ale realita je naštěstí trochu jinde a je mnohem příjemnější. Zaprvé se nejedná o takový ten DSBM echt standard s pomalými riffy, melancholickými kytarovými melodiemi a se zpěvákem, který ječí jak píča. Přesto je docela zřejmé, do jakého žánru Lebenssucht spadají.

Zadruhé (a za hlavní), „Fucking My Knife“ má kvalitní temnou atmosféru, jež EP táhne kupředu a díky níž se nakonec jedná o výborný poslech. Zejména první skladba „Beloved Depression“ je skvělá a je na ní znát, že byla složena někým, kdo ví, která bije. „Until We Die“ maličko zaostává, ale naštěstí nikterak zásadně a pořád se jedná o docela dobrý song. Závěrečná titulka opouští metalové vody a Lebenssucht si jejím prostřednictvím pohrávají se soft-noisem a industrialem.

Lebenssucht

V neposlední řadě musím kromě povedené sebevražedné atmosféry vyzdvihnout i vokál, o nějž se stará jistá S Caedes – ženský rod použit záměrně a správně. Ta má v hlasivkách kvalitní zlo a navíc na koncertních fotkách, v bílých šatech a zbrocená krví, vypadá démonicky. A z obou těchto důvodů to dá hodně práce, aby se člověku nevybavila vzpomínka na Onielar – v tomto případě je přirovnání myšleno v dobrém.

Samozřejmě, „Fucking My Knife“ není žádné veledílo. Přesto mě album příjemně překvapilo a jsem ochoten jej doporučit. Nečekal jsem nic a dostal jsem kvalitní a poctivou žánrovou práci, která se pohybuje v nadprůměrných vodách a má co říct. Kdybych tohle mohl prohlásit o každé neznámé kapele, jež se ke mně dostane, hned by se recenzovalo lépe!


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.


Pale from Sunlight – Love Was Never an Option

Pale from Sunlight - Love Was Never an Option
Země: USA
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 19.4.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 38:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Black metal je styl, který můžu vždy a všude a na všechny způsoby, depresivní odnož nevyjímaje. Nejsem však nekritickým příznivcem stylu a tak nějak pořád (doufám, že relativně střízlivě) vnímám, že ta mrška statistika funguje i tady, takže ta největší žánrová masa patří do okolí průměru a těch podprůměrných věcí je cca stejně jako těch nadprůměrných. Proč o tom mluvím, je asi nasnadě – připravuji si půdu pro prohlášení, že dnes recenzovaná deska „Love Was Never an Option“ do nadprůměrných hodnot zrovna nepatří…

Duo Pale from Sunlight pochází ze Spojených států amerických a jedná se o velice mladou formaci. Rokem vzniku je totiž ten loňský. Američané ovšem nijak nelení a ihned začali přidávat nové položky do své diskografie. Nejprve tak vzniklo pilotní eponymní minialbum z února, na nějž v dubnu navázal řadový debut „Love Was Never an Option“, o němž si nyní pohovoříme. Nicméně, za zmínku jistě stojí, že v listopadu Pale from Sunlight stihli vydat nový singl „Hopeless Lament“, který má navnadit na chystanou druhou desku „The Familiarity of Loss“, jež by se měla objevit co nevidět.

Když si ovšem člověk poslechne „Love Was Never an Option“, začne se vkrádat myšlenka, že by Pale from Sunlight prospělo trochu delší zrání ve zkušebně a delší pilování nápadů a vlastního zvuku, jelikož ona dlouhohrající debutovka je čistokrevný průměr, který nenabízí ani náznak něčeho, co by člověka mělo zaujmout. Ne snad, že by to Američané hráli vysloveně blbě, to zase ne, protože – a to se přece jenom musí nechat – v tom nějaká úroveň je a rozhodně to nepůsobí nějakým vysloveně neumětelským dojmem. Nicméně, o to menší je důvod se na to koukat smířlivou optikou, která je sice v případě debutujících kapel jakýmsi nepsaným pravidlem, ale mnohdy je spíše na škodu, neboť může vzbuzovat plané naděje i tam, kde to na místě není.

„Love Was Never an Option“ tedy nekrachuje v té jakési formální technické rovině. Album odsuzuje k zapomnění právě naprostá obyčejnost a průměrnost hudby Pale from Sunlight. Ačkoliv se Američané snaží vzbudit dojem nějaké zajímavé skupiny (alespoň tak mi to z jejich prezentace připadá), to hudební jádro je jednoduše naprosto tuctový depressive black metal. Nějaké kvalitní nápady – nula; působivá atmosféra a sugestivní vyznění – nula. Sorry, ale tak to prostě je­… „Love Was Never an Option“ není ničím jiným než zcela elementárním cvičením na téma dsbm.

Jestli tím pádem „Love Was Never an Option“ potažmo celí Pale from Sunlight stojí za pozornost, to je už myslím docela zřejmé, nicméně pro jistotu to řekněme explicitně – ne, nestojí. Je to taková tuctovka, že to ani debutovým statusem neomluvíte. A vzhledem k tomu, že nějaký solidnější potenciál ke zlepšení tam necítím a úplný idealista, abych pořád věřil, také nejsem, nechám si další počínání Pale from Sunlight s klidným srdcem ujít…


Deadspace – The Promise of Oblivion

Deadspace - The Promise of Oblivion
Země: Austrálie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Promise of Oblivion
02. With Tears of Callous Lust
03. I’ll Buy the Rope
04. The Clouds Won’t Shade the Pain
05. Oblivion
06. Schadenfreude
07. Pain’s Grey
08. In the Coldness of the Darkest Night

Hrací doba: 34:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je sranda, jaké zdánlivě úplné voloviny mohou člověka přimět k tomu, aby si pustil muziku nějaké kapely. Vzpomínám si třeba, že jsem před nějakým časem objevil jeden hodně zajímavý black metal z Portugalska jen proto, že mě zaujaly fotky, na nichž má kapela podobné kápě jako Cult of Fire. Obdobně vtipně jsem si pustil i Deadspace – klidně se smějte, ale vlastně jediným důvodem, proč jsem si z desítek pro mě bezejmenných skupin vybral k poslechu právě tuhle, je to, že její název zní podobně jako Darkspace. Se švýcarskými kosmickými bohy však Deadspace nemají společného nic – pomineme-li tedy fakt, že hudební jádro je v obou případech black metal.

Inu, tak co že jsou tedy ti Deadspace vlastně zač? Tahle aktuálně pětičlenná formace pochází z Perthu v Austrálii a vlastně jde o hezký prototyp mladé kapely. Australané se dali dohromady v loňském roce (a podle všeho to vypadá, že až někdy na konci) a ještě v jeho průběhu stihli dát dohromady splitko s podobně „zavedeným“ ambientním projektem Onomy (za nímž, jestli se nemýlím, stojí jeden bývalý – i když tehdy asi ještě stávající – člen Deadspace). V letošním roce pak následoval dlouhohrající debut s názvem „The Promise of Oblivion“ vydaný vlastním nákladem – a právě na ten se nyní podíváme. Nějaké známé muzikanty v sestavě Deadspace rovněž nehledejte… dle dostupných informací sice někteří členové něco málo nahráno mají a už kdesi působili, ale ve všech případech to jsou (v našich končinách) v podstatě neznámé skupiny lokálního významu.

Povídání o „The Promise of Oblivion“ by samozřejmě bylo záhodno začít tím, do jakého žánru že se to Deadspace vůbec pustili. Výše jsem sice řekl, že se jedná o black metal, ale to je poměrně vágní označení, neboť jak známo, tento styl může nabývat mnoha rozličných podob. Deadspace se tedy rozhodli přispět svou troškou do sebevražedného mlýna a jali se orat pole depresivního black metalu.

Nicméně, stejně jako u mnoha dalších depressive black metalových formací, i u Deadspace mám takový ten pocit, že to „depressive“ je čistě formální označení hudební formy. Samotná muzika mi totiž nijak zvlášť depresivní nepřijde. Jasně, samozřejmě to není žádná rozjuchanost, vedle níž by i Maxim Turbulenc měli vypadat zachmuřeně, ale prostě to ani zdaleka není taková nálož hnusu, abych měl chuť při poslechu spáchat seppuku, vyskočit z okna, natáhnout si penis na skřipec a následně se na něm oběsit, umlátit se gumovou kachničkou, prostřelit si hlavu brokolicí nebo zvolit jakýkoliv jiný způsob sebevraždy.

Zrovna v případě Deadspace bych jako přívlastek, jenž nejlépe vystihuje náladu té hudby, nevolil depresi, nýbrž melancholii. Jak říkám, depresivní black metal je to jen formálně co do výraziva, ale co do atmosféry v tom žádnou depku prostě nevidím. Jasně, grafická podoba „The Promise of Oblivion“ je žánrová a jsou to takové ty typické výjevy zkrachovalce s flaškou v jedné ruce, cigárem ve druhé ruce a s utrápeným výrazem na ksichtě (je-li do ksichtu vůbec vidět), ale vizuální podoba to „nezachrání“. Neříkám, že je to negativum, když ta muzika působí pocitově takto – jen říkám, jak to (podle mě) zní.

Na poměry svého subžánru jsou ovšem Deadspace v jedné věci malinko zvláštní – touto věcí je výrazná melodika. Což o to, mrazivé kytarové vyhrávky samozřejmě patří k základnímu arzenálu každé DSBM skupiny, o tom se s nikým ani náznakem nepřu, nicméně u Deadspace ty melodie nijak mrazivé nejsou. Naopak jsou skutečně „melodické“ (chápu, že spojení „melodická melodie“ zní poněkud retardovaně, ale snad si rozumíme), někdy až takřka „přívětivé“. Jistě, třeba zpěvák se snaží ječet, jak depresivní zákon káže, nicméně třeba výrazné melodické, skoro až rockové kytarové sólo v hned úvodní titulní skladbě mi stran té přívětivosti dává za pravdu.

Rád bych ale upozornil na jednu věc – až doposud jsem říkal jen a pouze to, jak to z mého úhlu pohledu zní a působí. Stále však nepadla jediná zmínka o tom, jestli je ten výsledek dobrý nebo špatný… pokud vám ono žehrání na to, že se nejedná o muziku tak odpornou, že z toho dostanete lepru, přišlo jako něco, co by bylo Deadspace vyloženě vytýkáno, pak jsem to takhle nemyslel. „The Promise of Oblivion“ je totiž stále poměrně slušná a relativně zajímavá nahrávka, u níž se lze na chvíli solidně pobavit… pobavit v tom smyslu, že se při poslechu člověk nebude nudit, nikoliv v tom smyslu, že by se tomu smál.

Deadspace

Atmosféra (byť melancholická, ne depresivní) docela funguje a nějaké dobré skladatelské nápady Australané také mají. Například „With Tears of Callous Lust“, „I’ll Buy the Rope“ nebo „Pain’s Grey“ bych se nebál označit za vcelku povedené skladby; třeba závěrečná „In the Coldness of the Darkest Night“, která přesáhla hranici sedmi a půl minut a stala se tím pádem nejdelší písní na desce, má také něco do sebe. A ten zbytek nějakou ostudu taktéž nedělá, a když nic jiného, alespoň ctí celkovou náladu alba a udržuje posluchačovu náladu v „patřičných mezích“… vlastně zde není jediný song, o němž bych si řekl, že tu je navíc nebo že bych jej tam radši neviděl (neslyšel). Záživnosti ostatně napomáhá i střízlivá hrací doba 35 minut.

Celkově vzato je tedy „The Promise of Oblivion“ poměrně pohodovou nahrávkou, s jejíž pomocí si Deadspace hned napoprvé suverénně nakráčeli do příjemného mírného nadprůměru – a to není na debutující formaci úplně málo.


Nocturnal Depression – Spleen Black Metal

Nocturnal Depression - Spleen Black Metal
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Elégie
02. L’isolement
03. Acédie
04. Méditation grisâtre
05. Un immense désespoir
06. Remords posthume
07. Spleen Black Metal

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Řekl bych, že depresivní black metal patří mezi ty subžánry, jež vlastně nemají žádné vyložené lídry a vůdčí formace. Pokud by na to však přece jenom přišlo, jedněmi z mála kandidátů, kteří by na tento post mohli aspirovat, jsou zcela jistě francouzští Nocturnal Depression – a to rozhodně nejen proto, že na rozdíl od mnoha jiných DSBM formací se jim povedlo vydat víc než jednu desku, fungovat delší dobu a relativně aktivně i koncertovat.

Poslední roky však Nocturnal Depression diplomaticky řečeno nezastihly zrovna v životní formě. Během prvních šesti let svého fungovaní tihle francouzští sebevražedníci vydali čtyři alba, nicméně od roku 2010, kdy vyšlo „The Cult of Negation“, nastalo co do nové studiové tvorby ticho po pěšině. Namísto toho se Nocturnal Depression začali utápět ve vydávání dost nudných a zcela zbytečných přetočených verzí svých raných demosnímků. V roce 2011 došlo nejprve na „Suicidal Thoughts“ (původně 2004) a loni na „Near to the Stars“ (původně také 2004). A singl „L’isolement“, jejž Francouzi mezitím vydali jako návnadu na dlouho slibovanou novou desku, byl poměrně nepřesvědčivý.

Když navíc ke všemu výše zmíněnému přidám i fakt, že Nocturnal Depression nikdy nepatřili mezi skupiny, jež by měly potřebu se ve své tvorbě nějak zvlášť vyvíjet, asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem novinku „Spleen Black Metal“, která nakonec vyšla letos na jaře, nevyhlížel s nějakou velkou nedočkavostí. Popravdě řečeno se mi do poslechu ani moc nechtělo, a když jsem placku konečně poprvé pouštěl, doufal jsem jen v to, aby se to po loňském propadáku „Near to the Stars“ dalo alespoň trochu poslouchat…

Jenže „Spleen Black Metal“… nechci říkat, že to album překvapilo, protože o překvapující nahrávku se rozhodně nejedná, ale i přesto je výsledek mnohem lepší, než jsem očekával. Co se však hudební stránky týká, bylo by bláhové doufat v nějaké změny oproti tomu, co Nocturnal Depression předváděli v minulosti. Opět se tedy jedná o krystalicky čistý depresivní black metal se vším, co k tomuto specifickému stylu patří. Střední až pomalé tempo, mrazivé melodie, trpělivě předoucí baskytara a samozřejmě i sebevražedný jekot – to vše (a nic jiného) zde najdete.

Nicméně, depresivní black metal vždy patřil spíše ke konzervativnějším žánrům a více než o překotné inovace zde šlo o atmosféru, což je přesně ten důvod, díky němuž „Spleen Black Metal“ funguje. Ačkoliv jsem to nečekal a příliš jsem tomu nevěřil, nakonec zpětně musím uznat, že jsem Nocturnal Depression příliš podcenil a odepisoval je předčasně, protože se svou novinkou Francouzi ukazují, že to v sobě ještě pořád mají a dokážou vytvořit parádní desku.

V rámci celku dokonce působí mnohonásobně lepším dojmem i skladba „L’isolement“, která je prvním regulérním kusem po vcelku povedeném „polo-intru“ „Elégie“. Samostatně na singlu se mi „L’isolement“ svého času příliš nepozdávala, avšak zde s ní nemám sebemenší problém, přestože jsem v ní žádné změny (snad vyjma trochu jiného zvuku) nezaznamenal. Následující „Acédie“ bez problému udržuje nastavenou depresivní hladinku a řekl bych, že je o kousek lepší než „L’isolement“, nicméně to skutečně nejzajímavější je stále ještě před námi.

Hlavní síla „Spleen Black Metal“ totiž tkví v jeho druhé „polovině“. Teprve od „Méditation grisâtre“ totiž začnou Nocturnal Depression tahat svá esa z rukávu a vykládat na stůl ty nejlepší nápady. Atmosféra ještě zhoustne a nepoleví až do konce desky. Kvarteto písní „Méditation grisâtre“, „Un immense désespoir“, „Remords posthume“ a především úplné finále v podobě titulní „Spleen Black Metal“ je vážně výtečně a zejména díky této části alba je dojem z nahrávky tak dobrý.

Nocturnal Depression

„Spleen Black Metal“ rozhodně není překvapivá desky a technicky vzato vlastně do tvorby Nocturnal Depression nepřináší zhola nic nového… když to řeknu na férovku, jde prostě jen o pár dalších skladeb s typickou žánrovou náladou. Avšak samotná atmosféra je povedená a – přesně dle názvu nahrávky – patřičně zasmušilá a právě díky ten počin funguje. Nejedná se o nějaké vyložené veledílo, ale dobré to podle mě je.


My Dying World Mako – My Dying World… and Life!

My Dying World Mako - My Dying World... and Life!
Země: Ukrajina
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 1.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Awakaning of…
02. Untitled Melancholy
03. Apati Dreams Through Rainfall
04. Opressive Lie
05. Crying Fake Soul
06. Faiding Life Line

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O poloostrově Krym ležícím na severu Černého moře bylo v poslední době slyšet především díky místní politické krizi, o níž jistě všichni máte ponětí, pokud jste tedy poslední rok nestrávili v jeskyni bez kontaktu s vnějším světem. Evidentně však existují i lidé, kteří si navzdory nestabilní situaci dokážou najít čas k tomu, aby se věnovali hudbě. Jedním z nich je i jistý Sergey Tereshchenko, rovněž známý též jako Mako, pocházející z městečka Krasniy Mak na jihu poloostrova. Tento poměrně mladý muzikant v roce 2013 založil projekt s názvem My Dying World Mako a právě v jeho rámci se pustil do realizace svých hudebních potřeb, výsledkem čehož se stala debutová deska “My Dying World… and Life!”, jež vyšla v listopadu 2014. Kromě samotné hlavní postavy se na ní podíleli ještě další dva lidé, a sice jistý Shadow na kytaře a Ioria, jenž obstaral vokál a texty.

Hudební snažení tria (nebo lépe řečeno spíš dua, jelikož Ioria na albu figuruje pouze v roli hosta, nikoliv jako stálý člen) lze popsat vlastně docela jednoduše – My Dying World Mako produkují naprosto klasický, čistokrevný a ničím neředěný depressive black metal, který kvůli všudypřítomné lenosti a vlastnímu pohodlí všichni mnohdy nazýváme říznou zkratkou DSBM. Nic víc než toto vlastně na “My Dying World… and Life!” nenajdete, jelikož Ukrajinci tento specifický black metalový subžánr skutečně nabízejí v krystalicky čisté formě. Nahrávka zní úplně přesně tím způsobem, jaký si nejspíš všichni představíte, když někdo řekne depressive black metal.

V překladu to znamená, že My Dying World Mako na 36minutové ploše v rámci šesti skladeb, z nichž dvě jsou čistě instrumentální a jedna z nich je dvouminutové intro, nabízejí táhlé monotónní riffy, za nimiž podobně monotónním způsobem brumlá baskytara. Stejně minimalistická je i práce bicích, jejichž hlavním poznávacím znamením je pomalé tempo a jen minimum nějakých přechodů… o nějaké parádičce či technických finesách si můžete nechat leda tak zdát, protože takové věci do tohoto druhu muziky zjevně prostě a jednoduše nepatří. A samozřejmě – snad jste si nemysleli, že by bylo možné na tohle zapomenout – nesmí chybět ani obligátní kytarové melodie, jež k depresivnímu black metalu patří stejně nerozlučným způsobem jako Laurel k Hardymu, Bolek k Lolkovi nebo Pat k Matovi. Samply jako klepání nebo startování motoru či občasné výjezdy do rychlejšího tempa (obojí ukázkově přítomno třeba v nejdelší kompozici “Crying Fake Soul”) jsou spíše jen takové ostrůvky v moři, jelikož “My Dying World… and Life!” je především o pomalé zachmuřenosti – právě tento pocit totiž v člověku po dohrání alba zůstane, na čemž výjimečná zrychlení nemají šanci cokoliv změnit.

Celé počínání My Dying World Mako zcela evidentně směřuje k jedné jediné věci, jíž je silně melancholická posmutnělá atmosféra, jež celou deskou prostupuje skrz naskrz. Právě ona je tím, oč tu běží především. Nespočítal bych, kolikrát v minulosti jsem to už v různých recenzích psal, že v takovýchto žánrech se vsází právě a jenom na tuto atmosférickou kartu, čemuž je podřízeno zcela vše. “My Dying World… and Life!” toho budiž dalším důkazem. Bohužel však tato atmosféra není v případě My Dying World Mako natolik silná, aby vás skutečně dostala do kolen – ta melancholie a s ní spojená nálada zde dozajista je, nahrávka díky ní nenudí ani s opakovaným poslechem a ta společnost s ní je vlastně docela příjemná (to není protimluv – jakkoliv se to může zdát paradoxní, to, co formálně nazýváme depresivním black metal, mně osobně skutečně nepřipadá depresivní a je mi to na poslech příjemné). Naneštěstí však z “My Dying World… and Life!” víc nevypáčíte ani heverem. Na jednu stranu to není zas úplně málo, avšak to, že kohokoliv, kdo slyšel víc jak jednu DSBM desku, nemohou My Dying World Mako překvapit ani omylem, je prostě fakt.

Na výsledném dojmu z poměrně slušné muziky trochu ubírají i chyby v anglických názvech skladeb. “Awakaning of…”, “Opressive Lie” a “Faiding Life Line” totiž skutečně nejsou překlepy autora recenze, nýbrž samotné skupiny. Příště radši zpívejte v rodném jazyce – pro posluchače to myslím bude přitažlivější a pravděpodobnost podobných kiksů je mnohonásobně menší.

“My Dying World… and Life!” není špatné album. Nemohu jej sice doporučit všem, ale máte-li rádi depressive black metal, nevidím důvod, proč vás od případného poslechu odrazovat, neboť ten počin vlastně docela funguje. Tedy za předpokladu, že se smíříte s faktem, že od My Dying World Mako nedostanete nic, co byste již dávno neslyšeli na jakékoliv jiné desce tohoto stylu…


Grisâtre – Paroxystique

Grisatre - Paroxystique
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Meditation
02. Contemplation
03. Vae soli
04. L’astre gris
05. Paroxystique

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.

A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…

Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.

Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.

A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.