Archiv štítku: depressive

Lebenssucht – Fucking My Knife

Lebenssucht - Fucking My Knife

Země: international
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Proximity Productions

Abych řekl pravdu, do poslechu Lebenssucht se mi zpočátku příliš nechtělo. Trochu mě odrazovala už kombinace jména kapely a žánru depressive black metalu, ale ještě víc mě odpuzoval název debutového minialba – „Fucking My Knife“. Ten mi prostě připadá docela hloupý a věci, které se již na první pohled tváří hloupě, nemám potřebu poslouchat. Přesto jsem do toho nakonec šel a musím uznat, že jsem neprohloupil.

Nejprve si však Lebenssucht trochu představme. Zdálky to vypadá na začínající bandu, ale jak už tomu tak v mnohých podobných případech bývá, v sestavě se ukrývají jména, která už něco za sebou mají. Najdeme zde dva členy Humanitas Error Est (a třetí člen formace se nachází v koncertní sestavě Lebenssucht), i když zrovna tohle je reference, jež mě ze židle zrovna nezvedá, protože jejich loňský debut „Human Pathomorphism“ mi připadal tuze průměrný. Mnohem zajímavější je však třetí týpek – původem belgický muzikant Déhà, jehož můžete znát z kapel a projektů jako Yhdarl, K.F.R., Merda mundi, Slow, Clouds či We All Die (Laughing), ani nemluvě o bohaté činnosti v oblasti studiové zvukařiny. Jednoduše činorodý frajer.

Nicméně tím hlavním, proč by měl kdokoliv Lebenssucht věnovat pozornost, je ve finále vždy a zase jenom hudba. A zde musím říct, že mě „Fucking My Knife“ příjemně překvapilo. Očekával jsem nudný DSBM průměr bez špetky inovace a v těch nejobehranějších stylových kolejích, ale realita je naštěstí trochu jinde a je mnohem příjemnější. Zaprvé se nejedná o takový ten DSBM echt standard s pomalými riffy, melancholickými kytarovými melodiemi a se zpěvákem, který ječí jak píča. Přesto je docela zřejmé, do jakého žánru Lebenssucht spadají.

Zadruhé (a za hlavní), „Fucking My Knife“ má kvalitní temnou atmosféru, jež EP táhne kupředu a díky níž se nakonec jedná o výborný poslech. Zejména první skladba „Beloved Depression“ je skvělá a je na ní znát, že byla složena někým, kdo ví, která bije. „Until We Die“ maličko zaostává, ale naštěstí nikterak zásadně a pořád se jedná o docela dobrý song. Závěrečná titulka opouští metalové vody a Lebenssucht si jejím prostřednictvím pohrávají se soft-noisem a industrialem.

Lebenssucht

V neposlední řadě musím kromě povedené sebevražedné atmosféry vyzdvihnout i vokál, o nějž se stará jistá S Caedes – ženský rod použit záměrně a správně. Ta má v hlasivkách kvalitní zlo a navíc na koncertních fotkách, v bílých šatech a zbrocená krví, vypadá démonicky. A z obou těchto důvodů to dá hodně práce, aby se člověku nevybavila vzpomínka na Onielar – v tomto případě je přirovnání myšleno v dobrém.

Samozřejmě, „Fucking My Knife“ není žádné veledílo. Přesto mě album příjemně překvapilo a jsem ochoten jej doporučit. Nečekal jsem nic a dostal jsem kvalitní a poctivou žánrovou práci, která se pohybuje v nadprůměrných vodách a má co říct. Kdybych tohle mohl prohlásit o každé neznámé kapele, jež se ke mně dostane, hned by se recenzovalo lépe!


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.


Pale from Sunlight – Love Was Never an Option

Pale from Sunlight - Love Was Never an Option
Země: USA
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 19.4.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 38:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Black metal je styl, který můžu vždy a všude a na všechny způsoby, depresivní odnož nevyjímaje. Nejsem však nekritickým příznivcem stylu a tak nějak pořád (doufám, že relativně střízlivě) vnímám, že ta mrška statistika funguje i tady, takže ta největší žánrová masa patří do okolí průměru a těch podprůměrných věcí je cca stejně jako těch nadprůměrných. Proč o tom mluvím, je asi nasnadě – připravuji si půdu pro prohlášení, že dnes recenzovaná deska „Love Was Never an Option“ do nadprůměrných hodnot zrovna nepatří…

Duo Pale from Sunlight pochází ze Spojených států amerických a jedná se o velice mladou formaci. Rokem vzniku je totiž ten loňský. Američané ovšem nijak nelení a ihned začali přidávat nové položky do své diskografie. Nejprve tak vzniklo pilotní eponymní minialbum z února, na nějž v dubnu navázal řadový debut „Love Was Never an Option“, o němž si nyní pohovoříme. Nicméně, za zmínku jistě stojí, že v listopadu Pale from Sunlight stihli vydat nový singl „Hopeless Lament“, který má navnadit na chystanou druhou desku „The Familiarity of Loss“, jež by se měla objevit co nevidět.

Když si ovšem člověk poslechne „Love Was Never an Option“, začne se vkrádat myšlenka, že by Pale from Sunlight prospělo trochu delší zrání ve zkušebně a delší pilování nápadů a vlastního zvuku, jelikož ona dlouhohrající debutovka je čistokrevný průměr, který nenabízí ani náznak něčeho, co by člověka mělo zaujmout. Ne snad, že by to Američané hráli vysloveně blbě, to zase ne, protože – a to se přece jenom musí nechat – v tom nějaká úroveň je a rozhodně to nepůsobí nějakým vysloveně neumětelským dojmem. Nicméně, o to menší je důvod se na to koukat smířlivou optikou, která je sice v případě debutujících kapel jakýmsi nepsaným pravidlem, ale mnohdy je spíše na škodu, neboť může vzbuzovat plané naděje i tam, kde to na místě není.

„Love Was Never an Option“ tedy nekrachuje v té jakési formální technické rovině. Album odsuzuje k zapomnění právě naprostá obyčejnost a průměrnost hudby Pale from Sunlight. Ačkoliv se Američané snaží vzbudit dojem nějaké zajímavé skupiny (alespoň tak mi to z jejich prezentace připadá), to hudební jádro je jednoduše naprosto tuctový depressive black metal. Nějaké kvalitní nápady – nula; působivá atmosféra a sugestivní vyznění – nula. Sorry, ale tak to prostě je­… „Love Was Never an Option“ není ničím jiným než zcela elementárním cvičením na téma dsbm.

Jestli tím pádem „Love Was Never an Option“ potažmo celí Pale from Sunlight stojí za pozornost, to je už myslím docela zřejmé, nicméně pro jistotu to řekněme explicitně – ne, nestojí. Je to taková tuctovka, že to ani debutovým statusem neomluvíte. A vzhledem k tomu, že nějaký solidnější potenciál ke zlepšení tam necítím a úplný idealista, abych pořád věřil, také nejsem, nechám si další počínání Pale from Sunlight s klidným srdcem ujít…


Deadspace – The Promise of Oblivion

Deadspace - The Promise of Oblivion
Země: Austrálie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Promise of Oblivion
02. With Tears of Callous Lust
03. I’ll Buy the Rope
04. The Clouds Won’t Shade the Pain
05. Oblivion
06. Schadenfreude
07. Pain’s Grey
08. In the Coldness of the Darkest Night

Hrací doba: 34:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je sranda, jaké zdánlivě úplné voloviny mohou člověka přimět k tomu, aby si pustil muziku nějaké kapely. Vzpomínám si třeba, že jsem před nějakým časem objevil jeden hodně zajímavý black metal z Portugalska jen proto, že mě zaujaly fotky, na nichž má kapela podobné kápě jako Cult of Fire. Obdobně vtipně jsem si pustil i Deadspace – klidně se smějte, ale vlastně jediným důvodem, proč jsem si z desítek pro mě bezejmenných skupin vybral k poslechu právě tuhle, je to, že její název zní podobně jako Darkspace. Se švýcarskými kosmickými bohy však Deadspace nemají společného nic – pomineme-li tedy fakt, že hudební jádro je v obou případech black metal.

Inu, tak co že jsou tedy ti Deadspace vlastně zač? Tahle aktuálně pětičlenná formace pochází z Perthu v Austrálii a vlastně jde o hezký prototyp mladé kapely. Australané se dali dohromady v loňském roce (a podle všeho to vypadá, že až někdy na konci) a ještě v jeho průběhu stihli dát dohromady splitko s podobně „zavedeným“ ambientním projektem Onomy (za nímž, jestli se nemýlím, stojí jeden bývalý – i když tehdy asi ještě stávající – člen Deadspace). V letošním roce pak následoval dlouhohrající debut s názvem „The Promise of Oblivion“ vydaný vlastním nákladem – a právě na ten se nyní podíváme. Nějaké známé muzikanty v sestavě Deadspace rovněž nehledejte… dle dostupných informací sice někteří členové něco málo nahráno mají a už kdesi působili, ale ve všech případech to jsou (v našich končinách) v podstatě neznámé skupiny lokálního významu.

Povídání o „The Promise of Oblivion“ by samozřejmě bylo záhodno začít tím, do jakého žánru že se to Deadspace vůbec pustili. Výše jsem sice řekl, že se jedná o black metal, ale to je poměrně vágní označení, neboť jak známo, tento styl může nabývat mnoha rozličných podob. Deadspace se tedy rozhodli přispět svou troškou do sebevražedného mlýna a jali se orat pole depresivního black metalu.

Nicméně, stejně jako u mnoha dalších depressive black metalových formací, i u Deadspace mám takový ten pocit, že to „depressive“ je čistě formální označení hudební formy. Samotná muzika mi totiž nijak zvlášť depresivní nepřijde. Jasně, samozřejmě to není žádná rozjuchanost, vedle níž by i Maxim Turbulenc měli vypadat zachmuřeně, ale prostě to ani zdaleka není taková nálož hnusu, abych měl chuť při poslechu spáchat seppuku, vyskočit z okna, natáhnout si penis na skřipec a následně se na něm oběsit, umlátit se gumovou kachničkou, prostřelit si hlavu brokolicí nebo zvolit jakýkoliv jiný způsob sebevraždy.

Zrovna v případě Deadspace bych jako přívlastek, jenž nejlépe vystihuje náladu té hudby, nevolil depresi, nýbrž melancholii. Jak říkám, depresivní black metal je to jen formálně co do výraziva, ale co do atmosféry v tom žádnou depku prostě nevidím. Jasně, grafická podoba „The Promise of Oblivion“ je žánrová a jsou to takové ty typické výjevy zkrachovalce s flaškou v jedné ruce, cigárem ve druhé ruce a s utrápeným výrazem na ksichtě (je-li do ksichtu vůbec vidět), ale vizuální podoba to „nezachrání“. Neříkám, že je to negativum, když ta muzika působí pocitově takto – jen říkám, jak to (podle mě) zní.

Na poměry svého subžánru jsou ovšem Deadspace v jedné věci malinko zvláštní – touto věcí je výrazná melodika. Což o to, mrazivé kytarové vyhrávky samozřejmě patří k základnímu arzenálu každé DSBM skupiny, o tom se s nikým ani náznakem nepřu, nicméně u Deadspace ty melodie nijak mrazivé nejsou. Naopak jsou skutečně „melodické“ (chápu, že spojení „melodická melodie“ zní poněkud retardovaně, ale snad si rozumíme), někdy až takřka „přívětivé“. Jistě, třeba zpěvák se snaží ječet, jak depresivní zákon káže, nicméně třeba výrazné melodické, skoro až rockové kytarové sólo v hned úvodní titulní skladbě mi stran té přívětivosti dává za pravdu.

Rád bych ale upozornil na jednu věc – až doposud jsem říkal jen a pouze to, jak to z mého úhlu pohledu zní a působí. Stále však nepadla jediná zmínka o tom, jestli je ten výsledek dobrý nebo špatný… pokud vám ono žehrání na to, že se nejedná o muziku tak odpornou, že z toho dostanete lepru, přišlo jako něco, co by bylo Deadspace vyloženě vytýkáno, pak jsem to takhle nemyslel. „The Promise of Oblivion“ je totiž stále poměrně slušná a relativně zajímavá nahrávka, u níž se lze na chvíli solidně pobavit… pobavit v tom smyslu, že se při poslechu člověk nebude nudit, nikoliv v tom smyslu, že by se tomu smál.

Deadspace

Atmosféra (byť melancholická, ne depresivní) docela funguje a nějaké dobré skladatelské nápady Australané také mají. Například „With Tears of Callous Lust“, „I’ll Buy the Rope“ nebo „Pain’s Grey“ bych se nebál označit za vcelku povedené skladby; třeba závěrečná „In the Coldness of the Darkest Night“, která přesáhla hranici sedmi a půl minut a stala se tím pádem nejdelší písní na desce, má také něco do sebe. A ten zbytek nějakou ostudu taktéž nedělá, a když nic jiného, alespoň ctí celkovou náladu alba a udržuje posluchačovu náladu v „patřičných mezích“… vlastně zde není jediný song, o němž bych si řekl, že tu je navíc nebo že bych jej tam radši neviděl (neslyšel). Záživnosti ostatně napomáhá i střízlivá hrací doba 35 minut.

Celkově vzato je tedy „The Promise of Oblivion“ poměrně pohodovou nahrávkou, s jejíž pomocí si Deadspace hned napoprvé suverénně nakráčeli do příjemného mírného nadprůměru – a to není na debutující formaci úplně málo.


Nocturnal Depression – Spleen Black Metal

Nocturnal Depression - Spleen Black Metal
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 11.5.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Elégie
02. L’isolement
03. Acédie
04. Méditation grisâtre
05. Un immense désespoir
06. Remords posthume
07. Spleen Black Metal

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Řekl bych, že depresivní black metal patří mezi ty subžánry, jež vlastně nemají žádné vyložené lídry a vůdčí formace. Pokud by na to však přece jenom přišlo, jedněmi z mála kandidátů, kteří by na tento post mohli aspirovat, jsou zcela jistě francouzští Nocturnal Depression – a to rozhodně nejen proto, že na rozdíl od mnoha jiných DSBM formací se jim povedlo vydat víc než jednu desku, fungovat delší dobu a relativně aktivně i koncertovat.

Poslední roky však Nocturnal Depression diplomaticky řečeno nezastihly zrovna v životní formě. Během prvních šesti let svého fungovaní tihle francouzští sebevražedníci vydali čtyři alba, nicméně od roku 2010, kdy vyšlo „The Cult of Negation“, nastalo co do nové studiové tvorby ticho po pěšině. Namísto toho se Nocturnal Depression začali utápět ve vydávání dost nudných a zcela zbytečných přetočených verzí svých raných demosnímků. V roce 2011 došlo nejprve na „Suicidal Thoughts“ (původně 2004) a loni na „Near to the Stars“ (původně také 2004). A singl „L’isolement“, jejž Francouzi mezitím vydali jako návnadu na dlouho slibovanou novou desku, byl poměrně nepřesvědčivý.

Když navíc ke všemu výše zmíněnému přidám i fakt, že Nocturnal Depression nikdy nepatřili mezi skupiny, jež by měly potřebu se ve své tvorbě nějak zvlášť vyvíjet, asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem novinku „Spleen Black Metal“, která nakonec vyšla letos na jaře, nevyhlížel s nějakou velkou nedočkavostí. Popravdě řečeno se mi do poslechu ani moc nechtělo, a když jsem placku konečně poprvé pouštěl, doufal jsem jen v to, aby se to po loňském propadáku „Near to the Stars“ dalo alespoň trochu poslouchat…

Jenže „Spleen Black Metal“… nechci říkat, že to album překvapilo, protože o překvapující nahrávku se rozhodně nejedná, ale i přesto je výsledek mnohem lepší, než jsem očekával. Co se však hudební stránky týká, bylo by bláhové doufat v nějaké změny oproti tomu, co Nocturnal Depression předváděli v minulosti. Opět se tedy jedná o krystalicky čistý depresivní black metal se vším, co k tomuto specifickému stylu patří. Střední až pomalé tempo, mrazivé melodie, trpělivě předoucí baskytara a samozřejmě i sebevražedný jekot – to vše (a nic jiného) zde najdete.

Nicméně, depresivní black metal vždy patřil spíše ke konzervativnějším žánrům a více než o překotné inovace zde šlo o atmosféru, což je přesně ten důvod, díky němuž „Spleen Black Metal“ funguje. Ačkoliv jsem to nečekal a příliš jsem tomu nevěřil, nakonec zpětně musím uznat, že jsem Nocturnal Depression příliš podcenil a odepisoval je předčasně, protože se svou novinkou Francouzi ukazují, že to v sobě ještě pořád mají a dokážou vytvořit parádní desku.

V rámci celku dokonce působí mnohonásobně lepším dojmem i skladba „L’isolement“, která je prvním regulérním kusem po vcelku povedeném „polo-intru“ „Elégie“. Samostatně na singlu se mi „L’isolement“ svého času příliš nepozdávala, avšak zde s ní nemám sebemenší problém, přestože jsem v ní žádné změny (snad vyjma trochu jiného zvuku) nezaznamenal. Následující „Acédie“ bez problému udržuje nastavenou depresivní hladinku a řekl bych, že je o kousek lepší než „L’isolement“, nicméně to skutečně nejzajímavější je stále ještě před námi.

Hlavní síla „Spleen Black Metal“ totiž tkví v jeho druhé „polovině“. Teprve od „Méditation grisâtre“ totiž začnou Nocturnal Depression tahat svá esa z rukávu a vykládat na stůl ty nejlepší nápady. Atmosféra ještě zhoustne a nepoleví až do konce desky. Kvarteto písní „Méditation grisâtre“, „Un immense désespoir“, „Remords posthume“ a především úplné finále v podobě titulní „Spleen Black Metal“ je vážně výtečně a zejména díky této části alba je dojem z nahrávky tak dobrý.

Nocturnal Depression

„Spleen Black Metal“ rozhodně není překvapivá desky a technicky vzato vlastně do tvorby Nocturnal Depression nepřináší zhola nic nového… když to řeknu na férovku, jde prostě jen o pár dalších skladeb s typickou žánrovou náladou. Avšak samotná atmosféra je povedená a – přesně dle názvu nahrávky – patřičně zasmušilá a právě díky ten počin funguje. Nejedná se o nějaké vyložené veledílo, ale dobré to podle mě je.


My Dying World Mako – My Dying World… and Life!

My Dying World Mako - My Dying World... and Life!
Země: Ukrajina
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 1.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Awakaning of…
02. Untitled Melancholy
03. Apati Dreams Through Rainfall
04. Opressive Lie
05. Crying Fake Soul
06. Faiding Life Line

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O poloostrově Krym ležícím na severu Černého moře bylo v poslední době slyšet především díky místní politické krizi, o níž jistě všichni máte ponětí, pokud jste tedy poslední rok nestrávili v jeskyni bez kontaktu s vnějším světem. Evidentně však existují i lidé, kteří si navzdory nestabilní situaci dokážou najít čas k tomu, aby se věnovali hudbě. Jedním z nich je i jistý Sergey Tereshchenko, rovněž známý též jako Mako, pocházející z městečka Krasniy Mak na jihu poloostrova. Tento poměrně mladý muzikant v roce 2013 založil projekt s názvem My Dying World Mako a právě v jeho rámci se pustil do realizace svých hudebních potřeb, výsledkem čehož se stala debutová deska “My Dying World… and Life!”, jež vyšla v listopadu 2014. Kromě samotné hlavní postavy se na ní podíleli ještě další dva lidé, a sice jistý Shadow na kytaře a Ioria, jenž obstaral vokál a texty.

Hudební snažení tria (nebo lépe řečeno spíš dua, jelikož Ioria na albu figuruje pouze v roli hosta, nikoliv jako stálý člen) lze popsat vlastně docela jednoduše – My Dying World Mako produkují naprosto klasický, čistokrevný a ničím neředěný depressive black metal, který kvůli všudypřítomné lenosti a vlastnímu pohodlí všichni mnohdy nazýváme říznou zkratkou DSBM. Nic víc než toto vlastně na “My Dying World… and Life!” nenajdete, jelikož Ukrajinci tento specifický black metalový subžánr skutečně nabízejí v krystalicky čisté formě. Nahrávka zní úplně přesně tím způsobem, jaký si nejspíš všichni představíte, když někdo řekne depressive black metal.

V překladu to znamená, že My Dying World Mako na 36minutové ploše v rámci šesti skladeb, z nichž dvě jsou čistě instrumentální a jedna z nich je dvouminutové intro, nabízejí táhlé monotónní riffy, za nimiž podobně monotónním způsobem brumlá baskytara. Stejně minimalistická je i práce bicích, jejichž hlavním poznávacím znamením je pomalé tempo a jen minimum nějakých přechodů… o nějaké parádičce či technických finesách si můžete nechat leda tak zdát, protože takové věci do tohoto druhu muziky zjevně prostě a jednoduše nepatří. A samozřejmě – snad jste si nemysleli, že by bylo možné na tohle zapomenout – nesmí chybět ani obligátní kytarové melodie, jež k depresivnímu black metalu patří stejně nerozlučným způsobem jako Laurel k Hardymu, Bolek k Lolkovi nebo Pat k Matovi. Samply jako klepání nebo startování motoru či občasné výjezdy do rychlejšího tempa (obojí ukázkově přítomno třeba v nejdelší kompozici “Crying Fake Soul”) jsou spíše jen takové ostrůvky v moři, jelikož “My Dying World… and Life!” je především o pomalé zachmuřenosti – právě tento pocit totiž v člověku po dohrání alba zůstane, na čemž výjimečná zrychlení nemají šanci cokoliv změnit.

Celé počínání My Dying World Mako zcela evidentně směřuje k jedné jediné věci, jíž je silně melancholická posmutnělá atmosféra, jež celou deskou prostupuje skrz naskrz. Právě ona je tím, oč tu běží především. Nespočítal bych, kolikrát v minulosti jsem to už v různých recenzích psal, že v takovýchto žánrech se vsází právě a jenom na tuto atmosférickou kartu, čemuž je podřízeno zcela vše. “My Dying World… and Life!” toho budiž dalším důkazem. Bohužel však tato atmosféra není v případě My Dying World Mako natolik silná, aby vás skutečně dostala do kolen – ta melancholie a s ní spojená nálada zde dozajista je, nahrávka díky ní nenudí ani s opakovaným poslechem a ta společnost s ní je vlastně docela příjemná (to není protimluv – jakkoliv se to může zdát paradoxní, to, co formálně nazýváme depresivním black metal, mně osobně skutečně nepřipadá depresivní a je mi to na poslech příjemné). Naneštěstí však z “My Dying World… and Life!” víc nevypáčíte ani heverem. Na jednu stranu to není zas úplně málo, avšak to, že kohokoliv, kdo slyšel víc jak jednu DSBM desku, nemohou My Dying World Mako překvapit ani omylem, je prostě fakt.

Na výsledném dojmu z poměrně slušné muziky trochu ubírají i chyby v anglických názvech skladeb. “Awakaning of…”, “Opressive Lie” a “Faiding Life Line” totiž skutečně nejsou překlepy autora recenze, nýbrž samotné skupiny. Příště radši zpívejte v rodném jazyce – pro posluchače to myslím bude přitažlivější a pravděpodobnost podobných kiksů je mnohonásobně menší.

“My Dying World… and Life!” není špatné album. Nemohu jej sice doporučit všem, ale máte-li rádi depressive black metal, nevidím důvod, proč vás od případného poslechu odrazovat, neboť ten počin vlastně docela funguje. Tedy za předpokladu, že se smíříte s faktem, že od My Dying World Mako nedostanete nic, co byste již dávno neslyšeli na jakékoliv jiné desce tohoto stylu…


Grisâtre – Paroxystique

Grisatre - Paroxystique
Země: Francie
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Meditation
02. Contemplation
03. Vae soli
04. L’astre gris
05. Paroxystique

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.

A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…

Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.

Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.

A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.


Ofdrykkja – A Life Worth Losing

Ofdrykkja - A Life Worth Losing
Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 23.7.2014
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 2.4.2014, Temple of Death Productions

Tracklist:
01. A Life Worth Losing
02. Livets dystra gång
03. Urban Enlightenment of Desolation
04. Under My Influence (Guided to Damnation)
05. Ensam kvar efter dödens år
06. Omöjligheten till lycka
07. Västerås
08. Bury Them Under Nails and Crust
09. I skuggan av mig själv
10. Befrielsen
11. Bitterljuv nostalgi

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

“The main valuation of Ofdrykkja is to reflect our view of our contemporaries which often can be quite tangled and complex. But we try to be honest with what we do and do not exaggerate or fictitious catch on with the DSBM culture of total negativity. Though we sometimes use extreme expressions (as a kind of visual art or authentic presentations). But those incidents that rarely happens and affects the members of the band are unfortunately parts of our lives.”

Projekt Ofdrykkja ze švédského města Västerås se objevil zdánlivě zničehonic. Lidé, kteří za ním stojí, za sebou nějaké hraní v jiných skupinách mají, nicméně se jedná o lokální kapely, o nichž stejně nikdo z nás nikdy neslyšel, a některé z nich toho stejně nenahrály víc než nějaké to demo. Podle dostupných informací někteří mají členové Ofdrykkja spíš delší kariéru v sanatoriích, psychiatrii, vězení a drogovém opojení.

Takže tedy další DSBM projekt z mnoha, řekne si člověk? Jenže ono ne a právě tohle ne je velice důležité. Ofdrykkja totiž není póza, ale autentická záležitost, okolo níž se na zkrvavené podlaze válí injekční stříkačky, zatímco vedle v místnosti umírá kamarád na předávkování a za dveřmi čeká deprese. Rozdíl mezi Ofdrykkja a obyčejnými žánrovými kapely vystihl vokalista Pessimistenrozhovoru následovně: “Oni se snaží být zkažení, zatímco my se snažíme se vyléčit.”

To vše je obsaženo v “A Life Worth Losing”, albu, jehož booklet obsahuje lékařské a policejní zprávy jednotlivých členů Ofdrykkja a jehož vydání jeden z nich zažil v žaláři. Je to deska hnusná, syrová a silná, špinavá, plná otrávenosti, nihilismu, zmaru a nepovedeného života.

Hudebně Ofdrykkja není extrémně originálního, to nikdo netvrdí. Ačkoliv se jejich hudba od běžného depressive black metalu v jistých ohledech liší, z větší části “A Life Worth Losing” do tohoto ranku skutečně spadá a nepostrádá mnohé výrazové prostředky typické právě pro tento specifický subžánr black metalu. Kromě toho je z hudby Švédů cítit i obrovský vliv Burzum z období legendárního “Filosofem”. Zrovna tak se však okolo Ofdrykkja vznáší nálada, která není úplně vzdálená raným Shining v jejich sebedestruktivním období.

Důležité je ovšem to, že i navzdory hudební neoriginalitě “A Life Worth Losing” funguje ohromným způsobem, a to především díky silné a uhrančivé atmosféře, již deska v žádném případě nepostrádá. Už první a zároveň titulní song “A Life Worth Losing” posluchače vtáhne dovnitř a až do konce jej nepustí. Jakmile začnou hrát kusy jako “Urban Enlightenment of Desolation” (kterou navíc ozvláštňuje fenomenální ženský vokál, jenž ovšem syrovosti neubírá zhola nic) nebo “Ensam kvar efter dödens år”, bude vám úplně volné, že už jste podobně táhle špinavé riffy s mrazivými melodiemi a ztrápeným jekotem v pozadí slyšeli už dostkrát jinde, jelikož u Ofdrykkja to funguje. Stejně tak nepřekvapí ani čistě klavírní “Omöjligheten till lycka”, nicméně hudební překvapení hlavní předností (a myslím, že ani smyslem) nahrávky není.

“A Life Worth Losing” rozhodně není albem, jaké by si mohl s klidem pustit každý. Jeho účelem je být odpudivé a odporné po stránce obsahové i co do formy, protože špinavý a zahuhlaný sound nezůstává povaze samotné muzice nic dlužen. Pokud vám však není depressive black metal cizí, je pro vás Ofdrykkja naprostou povinností, protože na rozdíl od většiny téhle scény jsou skutečně uvěřitelní a jejich misantropická hudba rozhodně nepůsobí jako póza. A právě to z téhle desky činí tak uhrančivou záležitost, která patří k vrcholům letošního roku v rámci tohoto subžánru.


At Dusk – Anhedonia

At Dusk - Anhedonia
Země: USA
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Recordings

Tracklist:
01. Anhedonia
02. Agonia
03. Miseria
04. Melancholia

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

At Dusk je projekt, jehož jméno asi nebude v našich končinách příliš známé. Největší undergroundoví nadšenci sice mohli zaznamenat třeba dva roky starý split se slovenským kolegou Koronasem a jeho Korium, ale jestli se díky tomu někomu podařilo At Dusk zaregistrovat, byl úspěšnější než já, protože já osobně jsem se k téhle skupině dostal až s příchodem letošní desky “Anhedonia”.

Každopádně, At Dusk je jednočlenným projektem z Kalifornie (onen muzikant si říká Korihor, pokud vás to zajímalo), který funguje nějakých pár let (ale ne zas tak moc dlouho) a za tu dobu stihl vydat několik splitů, obligátní demosnímek a letos ještě jednu kompilačku, na níž se s jednou výjimkou objevily už dříve vydané songy. Mimoto se však letos objevila i první dlouhohrající nahrávka, již zmiňovaná “Anhedonia”, jež je venku od půlky října a na kterou se nyní zlehka podíváme.

Jedna důležitá věc tu ještě nepadla, tak to řekněme teď, protože je to důležité – At Dusk je black metal jak noha. “Anhedonia” obsahuje čtyři dlouhé (všechny okolo čtvrt hodiny) skladby, jež se v celé své délce nesou v duchu monotónního podzemního black metalu. Tu a tam se třeba objeví záhrobní klávesové intro, jaké by vám klidně mohlo hrát na pohřbu a nebylo by na tom vůbec nic divného, což se děje hned v první “Anhedonia” nebo ve třetí “Miseria”, ale jinak je to zlo jak prase, kde pro byť i jen náznak něčeho pozitivního není sebemenší místo. Špína, undergroundový sound, ztrápený řev… tu a tam nesmí chybět ani závan ambientu, ale nějakou opravdovou melodii abyste hledali lupou. Ono ne, že by tam melodie nebyly vůbec, ale vážně budete potřebovat hodně silnou lupu… no, spíš rovnou mikroskop (teleskopy nechte hipsterům!), abyste je tam někde vzadu zahrabané našli.

Nalijme si však čistého vína – At Dusk rozhodně není synonymem pro originalitu. Netvrdím, že se mi to nelíbí, protože na to, jaká je hudební náplň “Anhedonia” se mi to líbí takovým způsobem, až se sám sobě trochu divím, ale ve skutečnosti Korihor předvádí něco, co tu bylo již mnohokrát a klidně bych si i vsadil na to, že ještě mnohokrát bude. Jistá podobnost by se dala kupříkladu najít s výše jmenovaným projektem Korium, ačkoliv co do kvality je tvorba Koronase ještě o nějaký ten stupínek výše. Takhle z hlavy mě dále napadá třeba španělská smečka Grim Funeral, k jejímuž loňskému albu “Abdication Under Funeral Dirge”“Anhedonia” možná ještě o kus blíže než ke Korium. Příkladů by šlo bezpochyby vymyslet ještě více (ostatně, vytáhnout Burzum by taky nebylo úplně od věci, že ano), ale myslím, že by to bylo zbytečné, protože pro hrubou představu, jak by hudba At Dusk mohla znít, to snad postačí.

U takové muziky je navýsost důležitá hlavně jedna věc. Sice to opakuji v každé podobné recenzi, ale opravdu to tak je, takže je na místě to zopakovat i nyní – alfou a omegou takovéhle hudby je samozřejmě atmosféra. Nějakou virtuozitu nebo chytlavost nebo něco takového by bylo zhola bezpředmětné hledat, protože v podobných depresivních monotónních suitách jde jenom a pouze o to, jestli se daří nějak působivě pracovat s náladou totálního zmaru. V tomto ohledu naštěstí Korihor nesehnal a ona pověstná atmosféra mu na “Anhedonia” skutečně funguje. Jistě, jestli už máte něco málo z tohoto žánru naposloucháno, tak si z této desky rozhodně nesednete na zadní partie, ani vás neuhrane, ale pořád to funguje, díky čemuž i ona hodinová délka ubíhá poměrně dost rychle.

Takovýhle přístup je něco, na čem si člověk může dost úspěšně nabít ústa, ale v případě At Dusk sázka na jednu jedinou kartu vyšla. Nejedná se o nic výjimečného nebo skutečně dechberoucího, ani to není nahrávka, jež by vás k téhle muzice přivedla, pokud jste jí doposud neholdovali, ale fandům minimalistického a monotónního black metalu to nemám důvod nedoporučit. Já osobně se mezi příznivce podobné hudby neskromně řadím a “Anhedonia” se mi líbí, tudíž chovám důvodné podezření, že i dalším posluchačům tohoto stylu by mohla zachutnat.