Archiv štítku: crust punk

Gattaca – Monumenty selhání

Země: Česká republika
Žánr: crust / post-hardcore / screamo
Datum vydání: 1.10.2019
Label: MxFxL / Contraszt! Records / Rope or Guillotine

Tracklist:
01. –
02. Pomníky
03. Rozděl a panuj
04. Kódy, čísla, znaky
05. Dohled 2.0
06. Tohle není moje město

Hrací doba: 24:16

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Česká kapela Gattaca funguje už celkem dlouho. Přestože jejich první demíčko pochází už z roku 2009, já se s nimi setkal až minulý rok na podzim, a to při příležitosti vydání placky „Monumenty selhání“. Nepočítaje velké množství splitek a jedno EP, jedná se o jejich druhou studiovou desku. Tou první bylo eponymní album vydané před pěti lety, k němuž jsem se dostal až nyní zpětně.

Gattaca zaujme především svou angažovaností a mírou agrese. Tyto dva základní body naplno představují světu skrze svůj crust punk, přesněji řečeno tzv. neocrust, ale onoho crust punku je v případě novinky daleko méně, než tomu bylo v dřívějších letech. V současnosti je asi lepší mluvit o post-hardcoru, chceme-li nějak škatulkovat. Jejich styl kromě neurvalosti spočívá také v silnějším budování atmosféry. Ta je v případě alba „Monumenty selhání“ melancholicky zastřená a všeobecně nasraná. Agresivita nespočívá v klasickém rozjetí monotónního tanku, jenž by převálcoval všechno před sebou. Gattaca na to jde skrze promyšlenější a nápaditější kompozice, které tvoří podklad k velice emotivnímu projevu zpěvačky Lady, čímž se kapela dostává k devadesátkovému screamu.

Právě zpěv a hlavně pak texty jsou v tvorbě Gattaca tím nejzásadnějším. A je to jasné už od prvního kusu „Pomníky“. Lehce chaotická hudba, jíž vévodí zejména bicí s brutálními nálety činelů, vykreslí pochmurnou náladu, na jejímž povrchu pak uši plně zaměstnává řinčivý zpěv snažící se své pocity vyřvat z plna hrdla ven. Občas se přidá i čistější vokál, někdy pro znásobení síly, jindy zcela samotný. Zejména v následujících skladbách „Rozděl a panuj“ a „Kódy, čísla, znaky“ se objeví i několik vyloženě chytlavých momentů. Tento emoční marasmus trochu pročísne úvod „Dohled 2.0“, který se nese v přímočařejším tempu a má o něco blíže ke klasickému hardcore/crustu, který je mi více po vůli. Ne, že bych si někdy modernější pojetí crustu neposlechl, ale přeci jenom stejně vždycky skončím u hnojů typu Doom nebo Disrupt.

O své názory se Gattaca zjevně velice rádi dělí, jelikož kromě hesel jako Go vegan nebo Fuck patriarchy lze najít na kapelním Bandcampu také veškeré texty, a to včetně anglických překladů a různých dovysvětlení a zdrojů. „Monumenty selhání“ se na své ploše zabývají Assadovým režimem v Sýrii, otázkami zodpovědnosti za činy obětí dezinformací, nasazení dronů ve válce nebo používání záběrů z kamerových systémů v televizi. Tohle všechno, a ještě více vám za dvacet minut proletí hlavou. Napsané je to vkusně, ne nijak prvoplánově či povrchně. Člověk ty texty ale musí mít před sebou, protože rozklíčovat jednotlivá slova je samozřejmě velice těžké, ale to snad není ani třeba nějak zmiňovat.

Gattaca

Pravdou ale je, že i tak na hudbě vždycky beru jako hlavní prioritu právě hudbu samotnou. Jak už jsem poznamenal výše, ta je tu spíše v pozadí a nepředstavuje nic moc extra, takže třeba ohledně kytar tu ani není moc o čem psát, protože slouží vyloženě jako doprovod, nějaké kulervoucí riffy nečekejte. Hudba jde prostě naproti vyznění textů a trýznivým náladám. Je to dobré, ale není to tak docela to, co bych já vyhledával. V tomto ohledu mi předchozí řadovka „Gattaca“ sedí daleko lépe.

I přestože nejsem ideální cílovka Gattaca, „Monumenty selhání“ jsem poslouchal s chutí. Věřím, že všem těm, kteří si libují v melodičtějším a modernějším hardcoru by tahle deska měla zpříjemnit pár chvilek. Sám to vnímám jako dobré album, ale je mi jasné, že se mu už nadále věnovat nebudu.


Halshug – Drøm

Halshug - Drøm

Země: Dánsko
Žánr: crust / hardcore punk
Datum vydání: 19.7.2019
Label: Southern Lord

Tracklist:
01. Kӕmper Imod
02. Dø Igen
03. Fantasi
04. Giv Alting Op
05. Spejl
06. 02:47
07. Tænk Pâ Dig Selv
08. Ingen Kontrol
09. Et Andet Sted
10. Illusion

Hrací doba: 30:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Okolo dánské úderky Halshug jsem nějaký ten čas pouze bez zájmu kroužil. Zanedbatelný počet nahodilých poslechů na YouTube neberu jako skutečné objevování a seznámení se s kapelou. Změna, ostatně jako u většiny podobných případů, nastala s ohlášením nové placky. Tou je „Drøm“, v pořádí třetí dlouhohrající počin Halshug za jejich šestiletou dráhu. Konečně jsem se do nich pořádně zakousl a stejně tak se oni zakousli do mě.

„Drøm“, stejně jako celí Halshug, je ve své podstatě totálně jednoduchou záležitostí. Už dlouho jsem neslyšel něco tak tradičního, nic nepředstírajícího a upřímného jako právě tuto desku. Jako by snad říkali: Vy chcete punk? Tak tady ho kurva máte. Nic víc, ani nic míň v tom není. A ono to funguje.

Přesto i oni prošli na svých deskách jistou obměnou. Už obálka prvotiny „Blodets bånd“ ukazovala, že to asi nebude nic zrovna lehce stravitelného, a tak to také bylo. Severem načichlý dis-hardcore, nasraný vokál, zahuhlaná produkce a to vše směřované přímo do černého. Žádná šance na úhyby, prostě jasná rána do ksichtu. Dvojka „Sort sind“ ve stylu pokračovala, ale vše se začalo přeci jenom trochu vyjasňovat. Rocková stránka celého bordelu vylezla do popředí, což vrhlo na tvorbu nový pohled. Tento trend pokračuje i na „Drøm“. S klidem ji tak mohu označit za rockovou desku, přestože škatulkově zapadá do crust/hardcore šuplíku.

Jednoduchost Halshug na „Drøm“ spočívá zejména v užívání typicky šlapavého punkového tempa, ke kterému po tom všem postupném budování a vyčkávání stejně vždycky dojde. I když je to po chvíli vysoce předvídatlené, je to podáno tak, že to baví. Špinavá estetika tomu navíc spolu s dánštinou přidává potřebný smrad sídlištních podchodů a hočících popelnic. I tak se ale na „Drøm“ najde pár drobností, které se tuto bezhlavou jízdu snaží narušovat.

Hned samotný úvod evokuje víc než cokoliv jiného „Deathcrush“ od Mayhem. Ve stejném duchu se nese dokonce v kompletní stopáži šestá „02:47“ s podobně industriálovým cítěním. Její zařazení pro mě bylo zprvu podivné, ale brzy si na své místo sedla. Rovněž tak v posledním kusu „Illusion“ se tyto vlivy objevují. Výraznou změnou oproti předešlým nahrávkám je zapojení post-punkových postupů. Ostatně o onom vyčkávání před bouří jsem již psal. Právě toto přešlapování a postupné vystavění skladeb sahá kolikrát až někam k deathrocku, což je pro mě vítané oživení. I když se takhle může zdát, že „Drøm“ vlastně není zas takový primitivismus, věřte, že je. A cílený. Deska je postavena na pár riffech a osvědčených přechodech ze středního do rychlého tempa, mezi čímž se nachází právě výše vyjmenované prvky. To je celá podstata „Drøm“.

Nejdůležitejší je, že z toho sálá ta správná energie, kterou by každá punková nahrávka měla bezpochyby mít. Půlhodina strávená s „Drøm“ vždy velice rychle uteče a oblíbených momentů se tu najde dostatek, což vede k častému opakování, až mě překvapilo jak často si „Drøm“ dávám. Samozřejmě (ale je opravdu nutné na to upozorňovat?) se nejedná o žádné velkolepé či snad vyjmečné dílo, ale s tímto očekáváním snad do poslechu Halshug nikdo nejde.

„Drøm“ je velice zábavná záležitost, která zase jednou potvrzuje staré známé – v jednoduchosti je krása. Pokud máte chuť na porci přímočarého a nesmlouvavého rock ‘n’ rollu, novinka Halshug je správnou volbou.


Obduktio – Holotna

Obduktio - Holotna

Země: Finsko
Žánr: crust punk
Datum vydání: 29.3.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Koffia hanassa pt. I: The Thirsty Journey Through Frostbitten Landscapes
02. Ihmistarha
03. Räjähdys
04. Kääntöpuoli
05. Paskablues
06. Mustat siipenne
07. Väkivallan eskalaatio
08. Napalmia
09. Laukaus
10. Vääräuskoiset
11. Kuka?
12. Psykoottinen masennus
13. Koffia hanassa pt. II: … of Golden Taps and Devilish Bureaucrats

Hrací doba: 30:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Dnešní lekce finštiny se bude týkat odborného ohledání mrtvoly a jejího nachlazení, tedy v originále řečeno Obduktio a jejich desky „Holotna“. Ne, že bych byl nějaký specialista na finštinu, ale výrazem obduktio jsem si vzhledem k podobnosti slova obdukce jistý, avšak holotna je už větší oříšek. Jedná se o nějaký zapomenutější výraz pro nachlazení, přičemž je zřejmě myšleno jako pořádné, až smrtelné, jelikož příkladem je ve slovníku uvedena věta, že v Saariselällä poznali holocaust i Rusové, což má asi odkazovat na Zimní válku. No pojďme se věnovat raději hudbě, jelikož ta je přeci jenom jasnější než překlady finštiny.

Obduktio je trojice finských punkerů, která má za sebou včetně „Holotna“ tři nahrávky. Ta první „MAKSA“ z roku 2014 je pouhým EPčkem, avšak eponymní debut, jenž vyšel o rok později, je již plnohodnotným počinem. Stejně jako „Holotna“ vyšel u Caligari Records, floridského podzemního labelu, a rovněž pouze na kazetě a digitálně.

Materiál na „Holotna“ je asi takový, jaký pod škatulkou crust punk čekáte. Tedy ano, je to špinavé, je to hrubé a má to v sobě metal. Nepouští se do d-beatových poloh, jako je u tohoto žánru vcelku běžné, ale spíše nabídne klasický hardcore křížený grindcorem. Muziku tvrdí deathmetalové vlivy znatelné především v pomalejších tempech a vokálech. Samozřejmě je vše nastrojené do vhodné produkce-neprodukce.

Celá nahrávka zní jako z garáže, což je dobře. Vcítit se do této hudby a prožívat ji je jednoduché. Vlastně je Obduktio tou kapelou, kterou bychom všichni chtěli pro víkendové večery s partou kámošů. Nikoho neurazí a pobaví. Zvuk alba připomíná demáče, kde se občas vše promění v jednu změť hluku, jindy zase zasyčí činel tak, že nevíte, jestli náhodou bubeník nehraje šroubovákem, nebo jsou vzadu slyšet ozvěny, jako když něco padá z regálů u stěny nad ponkem. Prostě to má svoji ryzost.

Deska je ohraničena intrem a outrem, které uvádí a ukončuje píseň „Koffia hanassa“ rozdělená na dvě části. Oba party mi připadají téměř totožné a strašně mi připomínají dávný evergreen „Who Are You?“ od Void. Správnou energii si udržuje taky klasická hardcorová řež „Ihmistarha“, asi můj nejoblíbenější kus. Jestli se něco Obduktio daří, tak určitě ověnčit skladby dobrou zásobou riffů, na kterých vydrží stát celou svoji stopáž, ať už jde o rychlé, ani ne minutové sypačky nebo tříminutovky. Tyto dva typy písní se vhodně střídají, takže zatímco „Kääntöpuoli“ a „Paskablues“ jsou spíš ve středním tempu, přičemž v druhé jmenované jsou i náznaky melodie a s tím spojené chytlavosti, následující „Mustat siipenne“ je zase pěkně od podlahy a během mžiku odezní pryč.

Nelze nezmínit „Napalmia“, u níž jsem si vzpomněl na legendární Hellhammer. Pomalejší táhlé a řízné riffy, které vyústí do kvapíku, jakého se ani Švýcaři neštítili. A ani ikonické „ugh“ tu nechybí. Když už jsem u těch podobností, zpěv bych přirovnal k L-G PetrovoviEntombed. Ono i celkové vyznění Obduktio vychází zřejmě ze stejných kořenů, z nichž čerpali Entombed pro tvorbu svého death ‘n’ rollu. Lehkým překvapením je předposlední „Psykoottinen masennus“. Ta překonává šest minut a nabízí všechny možné polohy Obduktio. Klidně by seděla jako konec. Myslím, že by to fungovalo lépe než trochu zbytečná druhá část „Koffia hanassa“, avšak myslím, že nějaký důvod má.

Obduktio

Texty jsou ve finštině, ale jejich rozbor jsem vzdal hned po prvním pokusu, jelikož jsem se dostal rychle do úzkých, podobně jako u samotného názvu alba. Přeložil jsem si pouze názvy skladeb, které jsou víceméně žánrově klasické. Většinu z těchto slov asi v běžné konverzaci nepoužijete hehe, tedy s výjimkou jednoho – „Kuka?“ je kdo?.

„Holotna“ je albem, které dokáže bez problémů na dobrou půlhodinku zabavit. Připomíná punkový večírek, na němž nechcete chybět. Sáhnutím po této placce nic nezkazíte, ale když se jí vyhnete, o nic zásadního nepřijdete. Mně se podobné oddechovky líbí, takže jestli to máte stejně, Obduktio vás nezklamou.