Archiv štítku: ambient

Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Eldamar – The Force of the Ancient Land

Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.


Wardruna – Runaljod – Ragnarok

Wardruna - Runaljod - Ragnarok

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 21.10.2016
Label: By Norse Music

Tracklist:
01. Tyr
02. UruR
03. Isa
04. MannaR – Drivande
05. MannaR – Liv
06. Raido
07. Pertho
08. Odal
09. Wunjo
10. Runaljod

Hrací doba: 58:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Lidé se zjevně mění. Třeba takový Einar Selvik alias Kvitrafn se za poslední roky změnil docela dost. Klidně bych se vsadil, že málokterý kovaný paganista uctívající Wardrunu by dnešního vousatého zadumaného pána poznal před dvanácti lety, když s metalovou mařenou a s naplácaným corpsepaintem mlátil do škopků na nechvalně proslulém koncertu Gorgoroth v Krakově v Polsku. Kdo z jeho dnešních fandů si ještě vzpomene na projekty jako Jotunspor nebo snad dokonce polozapomenutou formaci Bak de syv fjell, jež po sobě v 90. letech zanechala jedno demo a EP „From Haavardstun“?

Skoro to až vypadá, jako by se Kvitrafn od své blackmetalové minulosti odstřihl. Ani vedlejšák Skuggsjá, jemuž letos na jaře vyšel debut a na němž se Selvik podílel s Ivarem BjørnsonemEnslaved, lze jen těžko považovat za pojítko s black metalem. Ostatně už i ten Gaahl řady Wardruny nadobro opustil. Je tenhle zdánlivý distanc špatně? Nakonec vlastně ani ne, protože Einar má pro něj více než pádnou omluvu – kvalitu desek Wardruny.

Ambiciózní trilogie „Runaljod“, která započala v roce 2009 s „Runaljod – gap var Ginnunga“ a pokračovala o čtyři léta později prostřednictvím „Runaljod – Yggdrasil“, se nyní dočkala svého završení „Runaljod – Ragnarok“. Cílem bylo zhudebnit a vyložit význam run staršího futharku – každé album osm run. Mohlo by se zdát, že novinka nemůže přinést žádná překvapení – vždyť jen navazuje na to, s čím už přišli její předchůdci, pouze dokončuje příběh, jehož linie byla nastavena před lety. A přesto má „Runaljod – Ragnarok“ poněkud jinou pozici než „Runaljod – gap var Ginnunga“ a „Runaljod – Yggdrasil“.

Jednak to je už zmiňovaný odchod Gaahla, jenž Wardrunu opustil v mezičase od posledního alba, tudíž jedinými stálými členy zůstali Kvitrafn a Lindy Fay Hella. Klidně si o Gaahlovi můžete myslet, že to je teplouš (haha), ale zpívat rozhodně umí a jeho vokál patřil na předchozích deskách k výrazným elementům. Hlavně má ale „Runaljod – Ragnarok“ dočista jinou pozici co do počtu lidí, kteří její příchod očekávali. Řekněme si to na rovinu – jméno Wardruny v posledních jednotkách let hodně vyrostlo, čemuž jistě výrazně napomohla i skutečnost, že se skupina podílela na soundtracku k jedné řadě populárního seriálu „Vikings“, kde si nakonec Kvitrafn i zahrál (alespoň tak jsem si to přečetl, sám to nesleduju).

A ruku v ruce s tím vším novinka přináší jisté menší změny i v hudební rovině. Můžeme polemizovat, nakolik větší přístupnost „Runaljod – Ragnarok“ souvisí s oním rostoucím věhlasem, anebo se jedná o nutný vývoj v rámci konceptu respektive jeho završení. To ať si každý vybere sám dle svého nejlepšího uvážení. Ve finále je to nakonec jedno, stěžejní je jiná věc – ta deska je pořád super a trilogii završuje důstojně.

Wardruna

Základní směřování v podobě folk / ambientu samozřejmě zůstává nezměněno, přesto je „Runaljod – Ragnarok“ trochu jiné. Pokračuje ve vývoji nastoleném „Runaljod – Yggdrasil“, tedy méně minimalismu naopak rytmičtější zaměření, díky němuž leze rychleji do ucha, vlastně hned na první poslech. Místy dokonce nabízí v rámci nastavených mantinelů až majestátní či epické momenty. Přesně tohle jsem myslel, když jsem výše narážel na větší stravitelnost, ale ono to tak skutečně je. „Runaljod – gap var Ginnunga“„Runaljod – Yggdrasil“ si žádaly vícero poslechů, než trochu rozkvetly, zatímco „Runaljod – Ragnarok“ se člověku otevře mnohem dříve, prakticky ihned.

Naštěstí to neznamená, že by tím trpěla poutavost samotného materiálu, protože novinka není skoupá na krásné momenty. Nabízí se samozřejmě jedovatá otázka, jak bude počin fungovat v kontextu delšího horizontu a jaká bude chuť se k „Runaljod – Ragnarok“ vracet třeba za rok, ale měsíc po vydání se album drží statečně. Ačkoliv je pravda, že jsem s poslechem nezačal hned den poté, tudíž nemohu tvrdit, že bych s nahrávkou strávil měsíc času. Což ale nic nemění na tom, že zatím mě to stále baví. Třeba „Isa“, „MannaR – Liv“ nebo „Runaljod“ jsou výborné skladby, velmi mě baví i umírněnější desetiminutovka „UruR“, jež má asi nejblíže ke starším věcem, a deska má obecně povedenou atmosféru. A co si budeme nalhávat, právě o ni jde v případě Wardruny především…

Zcela bezchybné však „Runaljod – Ragnarok“ jistě není. Jestli bych si něco odpustil, tak je to především dětský sbor. Začátek „Wunjo“ je díky němu zbytečně sladký, byť následný song špatný není. Podobně v několika málo jiných momentech letmo zavane kýč (zde svá slova mířím hlavně na „Pertho“). Na druhou stranu, vždy se to ještě dá skousnout a ani v jednom případě se nejedná o natolik iritující záležitost, aby bylo nutné písničky přeskakovat, díky čemuž lze s klidným srdcem prohlásit, že to celkový kladný dojem z celku nepotápí.

Možná by se hodilo „Runaljod – Ragnarok“ zavrhnout – vzhledem ke stoupajícímu jménu kapely ukázat svoje elitářství a desku patřičně zkritizovat. Jistě se najdou tací, kteří to i udělají. Já osobně bych ale kecal, kdybych tvrdil, že nejsem spokojen. Sice si také myslím, že by formaci slušelo, kdyby byla víc skrytá a takříkajíc pro fajnšmekry, ale to už je trochu jiná věc než samotné hudební kvality. Ty tam bezesporu stále jsou. Kouzlo možná není tak silné jako před lety, když vyšlo „Runaljod – gap var Ginnunga“, které stále považuji za nejlepší, ale něco tam pořád je a dokáže to zapůsobit. A to rozhodně není málo, vlastně je to víc, než dokáže nabídnout mnoho okolních skupin. Jinými slovy řečeno, i v roce 2016 je Wardruna stále natolik poutavá, aby stálo za to ji poslouchat a užít si s ní hodinku severských nálad a atmosfér.

Wardruna


Forma – Physicalist

Forma - Physicalist

Země: USA
Žánr: psychedelic electronica / ambient
Datum vydání: 23.9.2016
Label: kranky

Tracklist:
01. Collapse of Materialists
02. Sane Man
03. Spin Glass
04. Ghosts
05. Maxwell’s Demon
06. Descent
07. Wanderer Imitates a Cloud
08. As If Pianos Grew on Trees
09. Collapse of Materialists 2
10. Physicalist
11. Improvisation for Flute and Piano

Hrací doba: 67:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Podívejte se na obal „Physicalist“ a povězte mi upřímně – co byste od toho očekávali za žánr? Věřím, že nejsem sám, koho okamžitě napadne rocková psychedelie. Je samozřejmě otázkou, jestli půjde o klasický psychedelic rock nebo spíš space rock nebo dokonce vytripovaný krautrock, ale to už je vedlejší. Stěžejní je, že z obalu na člověka okamžitě dýchne takový ten duch hudby, jež způsobuje pohnutí mysli, přenášení do cizích světů a supluje drogy. Zkušeným okem odborníka (vtip) bych si vsadil na klasickou formu psychedelického rocku vycházejícího z dávno vymyšlených a daných postupů – však retro nádech obálky k tomu svádí.

A přece všechny takové odhady nejsou stoprocentně pravdivé… zároveň ale nejsou ani nesprávné. Přijde vám to nějak složité? Naopak, rozuzlení je nanejvýš jednoduché! Všechny pocitové požadavky na to, aby šlo muziku zařadit do psychedelické škatulky, zámořské trio Forma splňuje naprosto hravě a bezezbytku. Jediný háček tkví v tom, že kapela nespadá do rockové škatulky. Namísto přímočaré rockové rytmiky a zdrogovaného kytarového sólování totiž Forma dosahují stejného účinku pomocí chladnokrevných beatů a klávesových ploch. Chcete-li slyšet nějaké přirovnání, vzpomeňte si třeba na podobně starý (debuty obou formací vyšly ve stejný rok) řecký projekt Alwoods – jen s tím rozdílem, že Forma jsou přemýšlivější a méně taneční.

Elektronika neelektronika, nakonec je to jen forma (tahle formulace je vzhledem k názvu kapely delikátní). Hlavní je, že Američané dokážou všechny ty psychedelické nálady budovat přesvědčivě a poutavě. Nakonec – účel světí prostředky, někdy je cíl důležitější než cesta. Věřte tomu, že pokud vám je psychedelie vnitřně blízká, určitě se vám „Physicalist“ bude líbit, i kdybyste třeba elektronickou produkci obecně v lásce neměli a dávali přednost kytarové muzice.

„Physicalist“ – což je jen tak mimochodem třetí dlouhohrající deska Forma – má neskromnou délku bezmála sedmdesáti minut. Je to však ten druh nahrávky, u níž ani vysoká stopáž není překážkou. Američané totiž mají dostatek nápadů a skladatelského charisma, aby takovou plochu utáhli, aniž by byl výsledek plný hluchých míst. Tomu dost napomáhá i slušná rozmanitost nabízeného materiálu.

Jsou zde chytlavější skladby postavené na inteligentních beatech, v nichž se Forma asi nejvíc blíží konvenčnímu psychedelickému rocku – pouze bez kytar. Skoro by se chtělo říct, že právě v téhle poloze jsou nejpoutavější, ale nebyla by to tak úplně pravda. Spíš jsou zde Američané nejpřístupnější, tyhle písně jednoduše volí přímočařejší přístup a cesta do posluchačova srdce je tedy o poznání méně trnitá než u ambientního minimalismu. Ale tím v žádném případě nechci vzbudit dojem, že se jedná o něco prvoplánového či hloupoučkého – tak to prostě není. I sem, na pozadí základní linky, zvládnou Forma přidat vícero vrstev a malých motivů, které se nabalují, vzájemně proplétají, objevují se a zase mizí. Skvělým příkladem mohou být „Sane Man“, „Spin Glass“, titulní desetiminutovka „Physicalist“ nebo „Maxwell’s Demon“, jejíž některé momenty jsou vskutku nádherné.

Vedle toho, jak už ostatně nenápadně padlo, se tu nacházejí i minimalističtější věci, jež si berou postupy z ambientu („Wanderer Imitates a Cloud“, „Collapse of Materialists 2“) nebo artové electronicy („Ghosts“, „Descent“), aniž by se vytrácel onen psychedelický feeling, který je pro „Physicalist“ stále určující. Vedle toho se tu však najde i místo pro menší experimenty jako třeba v úvodní „Collapse of Materialists“ (místy zavání až dronem) a „As If Pianos Grew on Trees“ (zvláštní, leč stále výborná nálada) nebo pro citlivé zapojení živých nástrojů (hlavně „Improvisation for Flute and Piano“ – tu prozrazuje už jen název).

Každopádně, „Physicalist“ za poslech dozajista stojí. Asi ne všem, abychom nezobecňovali přespříliš, ale… komu by to za pozornost stát mělo a důvody, proč si to myslím, to snad bylo aspoň trochu srozumitelně nastíněno výše. Parádní věc.


Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


Urfaust – Empty Space Meditation

Urfaust - Empty Space Meditation

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Meditatum I
02. Meditatum II
03. Meditatum III
04. Meditatum IV
05. Meditatum V
06. Meditatum VI

Hrací doba: 43:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IXVRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Urfaust

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Urfaust


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

Urfaust

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).


Antimateria – Valo aikojen takaa

Antimateria - Valo aikojen takaa

Země: Finsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 1.9.2016
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Intro
02. Sieltä mistä valokaan ei milloinkaan karkaa
03. Tieni kohti lopullista tuhoa
04. Roihuten läpi yötaivaan
05. Kun aukeaa mysteerit kuoleman
06. Kadoten merien hautaan
07. Valo aikojen takaa

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je hezké, jak občas nějaké skupiny a projekty klamou tělem a jak v reálu nabízejí trochu něco jiného, než co člověk na první pohled očekává. Když se podívám na prezentaci finské jednočlenné formace Antimateria, tak bych tedy očekával o poznání větší zlo, než jaké debutová deska „Valo aikojen takaa“ skutečně nabízí. Při pohledu na obal alba, logo kapely i černobílou zlo fotku v zasněženém nočním lese jsem si myslel, že dostanu spíš nějakou syrovost typu – abychom zůstali ve Finsku – Goatmoon. To se ovšem nekoná.

Jistěže Antimateria stále nabízí black metal, který lze z obecného hlediska považovat za špinavý. Vážně se nejedná o žádnou sterilní produkci a ten punc finské školy ve zvuku kytar tam dejme tomu je. Rychlé vichřice, agresi či misantropii však bude nutno oželet. Produkce Antimateria se nese v pomalejším duchu bez snahy posluchače jakkoliv ničit či trápit. „Valo aikojen takaa“ je vlastně dost pohodové poslouchání, nikam se nespěchá, riffy jsou melodické, nechybí ambientní klávesy. Popravdě, spíš než k elitním finským zběsilostem má Antimateria blíž k atmo-blackové větvi. Jenže tam, kde i ty mnohými nenáviděné „kaskády“ dokážou nabídnout rychlé mrazivé pasáže, se „Valo aikojen takaa“ jen drží v pozvolna plynoucím tempu.

To prozatím nebylo žádné hodnocení, neříkám, jestli je to dobře nebo špatně – jen konstatuji očividná fakta, abychom si ujasnili, jak by „Valo aikojen takaa“ mohlo znít. Nemusíte se ovšem bát, nějakému hodnocení se vyhnout nehodlám – to bude následovat záhy. A nutno dodat, že nebude nijak nadšené, poněvadž Antimateria nepředvádí žádné zázraky. Samotný fakt, že nahrávka nenabízí žádné vzrušení, žádné uzemnění posluchače či jakýkoliv nátlak, bych ještě dokázal přežít – ostatně, já jsem měl pro pomalé monotónní black metaly vždy docela slabost a mnoho recenzí v našem archivu to dokazuje. Jenže v takovém případě vyžaduji hypnotickou atmosférou, již „Valo aikojen takaa“ bohužel nedokáže vytvořit ani náznakem.

Zcela záměrně jsem výše volil obraty jako pohodové poslouchání, protože něco takového debut Antimateria dost přesně vystihuje. Jen si to tak plyne v poměrně jednotvárném tempu, většinou to moc neruší, ale že by to dokázalo cokoliv předat? To vážně nehrozí. Ani z toho krákorajícího vokálu žádná velká mrazivost neplyne. Je pravda, že se tu a tam objeví vcelku ucházející melodie, asi ty nejvýraznější se nacházejí ve dvou závěrečných písních „Kadoten merien hautaan“ a titulní „Valo aikojen takaa“. Na druhou stranu, mnohé jiné melodie vyznívají spíš trochu kýčovitě a poněkud pohádkově, což fakt není něco, co bych od black metalu očekával a vyžadoval.

Antimateria

Nakonec je i vcelku jedno, zdali se budeme bavit o úvodních dojmech či naopak o názoru po větším množství poslechů. Hned na první pokus mi totiž „Valo aikojen takaa“ přišlo dost laciné. Napodruhé jsem si říkal, že jsem to možná napoprvé trochu přehnal s příkrým úsudkem, ale tento naivní záchvěv pozitivnějších očekávání se velmi rychle rozplynul, neboť další poslechy vcelku jednoznačně ukázaly, že ten první dojem byl prostě správný. Debut Antimateria je jednoduše nezáživný, obyčejný, bez atmosféry, namísto zaujetí v posluchači místy vyvolává spíš znechucení kýčovitými melodiemi. Prostě nuda, jež za pozornost nestojí.

Dobré album lze poznat docela lehce – když jej slyšíte, zatoužíte mít jej ve své osobní hudební sbírce. „Valo aikojen takaa“ vyšlo jako standardní jewelcase CD a jako limitovaný (99 kopií) A5 digipak. Ani jednu verzi jsem ovšem nezatoužil do své sbírky zařadit. „Valo aikojen takaa“ totiž nestojí ani za to, aby to člověku zabíralo megabyty na disku. I to by totiž pro takovýhle podprůměr byla příliš velká čest.


Shadowdream – The Sunsettler’s Motel

Shadowdream - The Sunsettler's Motel

Země: Srbsko
Žánr: ambient / dark jazz / experimental
Datum vydání: 7.7.2016
Label: Wormholedeath Records

Tracklist:
01. Good Evening and Welcome to the Sunsettler’s Motel
02. The Sunsettler’s Theme
03. The Murder Story Part 1 – After Midnight I Heard Someone Scream in the Room No. 217
04. The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor
05. While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted
06. The Hour of the Wolf, Alfa and Omega
07. The Obsession Begins Tomorrow
08. Good Morning and… It Starts Today…

Hrací doba: 40:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Wormholedeath Records

Podzimní slunce pomalu zapadá a pan Norman Torrance přijíždí k motelu Sunsettler’s. Už při vstupu do budovy, kdy se jde zapsat na recepci, pocítí jakousi napjatou atmosféru, která se kolem prostírá, přesto jí nevěnuje pozornost a rozhodne se kvůli únavě zůstat. Když v hluboké noci usíná a začíná snít, znenadání jej probudí nelidský jekot. Okamžitě vybíhá ze svého pokoje, aby zjistil, co se stalo, ale nikde ani živáčka – až na jedinou osobu, jejíž obličej však Norman z rozespalosti pořádně nevidí. Když se chce k postavě přiblížit, najednou je pryč.

Torrance běží zpět do svého pokoje, vystrašený se snaží uklidnit a ideálně se uložit zpět ke spánku. Co se stalo? Byla to vražda? Řev by tomu odpovídal. Noc pomalu postupuje, brzy začne úsvit a myšlenky jej sžírají. Opět vychází z pokoje a snaží se někoho najít, ale motel zeje prázdnotou. Rozhodne se tedy sbalit věci a radši co nejdříve odjet pryč, když vtom zaslechne startující automobil na parkovišti před motelem. Rychle sebere klíče od svého auta a běží dolů. Nasedne do svého vozu a začne sledovat auto, které právě viděl odjíždět. Je to snad vrah? Podepsal si teď Torrance svůj ortel a stane se jeho příští obětí? Anebo je snad právě on ten pronásledovatel?


To není začátek žádného krimi příběhu (i když… jak se to vezme), nýbrž koncept alba „The Sunsettler‘s Motel“. A ještě než se dostaneme k jeho hudebnímu ztvárnění, zdržím se chvíli právě u příběhu. Ten je pro hudební desku možná trochu nezvyklý, ale to není na škodu. Trochu mě však mrzí, že Rastko Perišic – jediný člen projektu Shadowdream, jenž za počinem stojí – rezignoval na jakékoliv rozuzlení či pointu. Žádná tam není. Nemyslete si, že bych měl to srdce vám kus příběhu odepřít – skutečně jsem to převyprávěl celé a album prostě končí tím, že hlavní postava odjede z parkoviště motelu a sleduje nějaké auto. Dvě vcelku laciné otázky, jaké jsem si v závěru druhého odstavce dovolil parafrázovat – „Is it the murdered, is Mr. Torrance now becoming the next victim? Or is Mr. Norman Torrance the actual predator?“ – prostě pointu nedělají.

Koncept „The Sunsettler‘s Motel“ tím pádem končí jaksi uprostřed věty, jejíž druhou půli odmítne sdělit. Pokud by snad mělo jít jen o první část příběhu, jehož děj by byl rozvíjen na další nahrávce, pak asi budiž, ale jestli taková informace byla někde potvrzena, tak mi to uniklo. A tím pádem to na mě působí jako umělecký záměr, který se příliš nepovedl – nechat otevřený konec, ať si posluchač důsledky domyslí sám. Ale i otevřené konce se musejí umět a potřebují nějakou přípravu půdy, aby měly účinek, nejde prostě udělat jednoduchý rádoby příběh a useknout jej v nějakém náhodném místě.

Říkáte si, že něco může být skryto mezi řádky, co jsem jen nedokázal rozluštit? Pak se ptám – jaké řádky, mezi nimiž bych měl číst, máte na mysli? „The Sunsettler‘s Motel“ je totiž čistě instrumentální deska a výše nastíněné ji provází jen jako psaný text, aby měl posluchač představu, oč běží. Nicméně je znát, že se Rastko Perišic snaží hudební produkci přizpůsobit tomu, co se právě děje v příběhu. Jeden příklad za všechny: když se hlavní postava zaobírá temnými myšlenkami u sebe v pokoji a přemýšlí, co dělat dál, tak tuto pasáž reprezentuje skladba „While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted“. Ta je tím pádem temnější, minimalističtější, aby odpovídala noční prázdnotě a nejistotě, kupředu ji táhne plíživé tempo, nad nímž se ozývají těžké klavírní klapky a místy i saxofon. Podobně třeba „The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor“ potřebuje navodit ještě zlověstnější pocity, tudíž se uchyluje až k darkambientní výrazivu.

Abych ale řekl pravdu, „The Sunsettler‘s Motel“ mi bylo o něco sympatičtější, když jsem si jej pustil poprvé, aniž bych byl seznámen s onou dějovou linkou. Některé písně samy o sobě jsou dobré, osobně se mi asi nejvíce zalíbila druhá „The Sunsettler’s Theme“ (ta má v příběhu vyjadřovat napjatou náladu motelu, jakou Torrance pocítí, když sem poprvé vejde). Hlavně kvůli minimalistické klávesové lince v pozadí, příjemné subtilní rytmice a uvěřitelné atmosféře. Výborná je i předposlední „The Obsession Begins Tomorrow“ nebo „The Hour of the Wolf, Alfa and Omega“. Obecně vzato lze tvrdit, že nahrávka i jako celek je drtivou většinu času sympatická a poslouchá se velice dobře. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že brzy nad ránem, kdy teprve začíná svítat, tma neochotně začíná ustupovat prvním slunečním paprskům a v kopcích okolo se ještě převalují cáry mlhy, má nahrávka svůj účinek.

Shadowdream

Ve finále je tedy „The Sunsettler‘s Motel“ i přes jisté výhrady ke zvolenému konceptu a především k jeho zpracování příjemná nahrávka. V jádru je poklidná a ambientní, nicméně v některých jejích zákoutích lze cítit i temnější spodní proudy, jinde zase posmutnělý saxofon, výrazný jazzový pel či dokonce vzdáleně folkový motiv. Náladotvornost tomu navzdory minimalismu nechybí a poslech nenudí. Kladné dojmy tedy převažují. A vlastně bych lhal, pokud bych tvrdil, že jsem si „The Sunsettler‘s Motel“ neposlechl docela s chutí a jsem poměrně rád, že jsem to slyšel. Na druhou stranu mi produkce Shadowdream neuhranula natolik, abych se okamžitě vydal zkoumat předešlé kousky v diskografii. Letošní novinku vám však mohu s klidným srdcem doporučit.


Goatcraft – Yersinia pestis

Goatcraft - Yersinia pestis

Země: USA
Žánr: neoclassical / ambient
Datum vydání: 15.7.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement

Hrací doba: 38:58

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.

Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.

Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.

Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.

Goatcraft

Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.

Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.