Archiv štítku: ambient

David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


Ramihrdus – Eternity

Ramihrdus - Eternity

Země: USA
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 17.8.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cold Winds of the Wild
02. The Ethereal Forest
03. Lake Evendim
04. The Prancing Pony
05. Crypts of the Frost Storm
06. Eternity
07. Closure

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
twitter / bandcamp

Řekl bych, že kdyby někdy proběhl komplexní výzkum na zjištění nejvíce napodobované blackmetalové formace, Burzum by se jistě umístil hodně vysoko, pokud by rovnou nebyl vítězem. Dnes už sice nenacházím tolik nových kopírek Burzum jako před x lety, poněvadž nyní v žánru frčí jiná odvětví, ale na nějaké lze stále narazit. Jistě správně tušíte, že bych o tom jen těžko psal, kdyby mezi ně nepatřila i skupina Ramihrdus.

No, říkám skupina, ale je to asi trochu nadnesené pojmenování. Dle tradice a dle norského vzoru se totiž jedná o jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Bryce Witt z Wisconsinu. Ten se samozřejmě stará úplně o vše – veškerý zpěv, nástroje i programování bicích. Počin s názvem „Eternity“ je první nahrávkou Ramihrdus, ale samotný projekt prý existuje již od roku 2014. V textech klasicky nějaká příroda, prostě všechno na svém místě.

A co se hudební stránky týká? Inu, co k tomu říct, když jsem vlastně vše podstatné řekl? Že jste si nestačili všimnout? Ale no tak, co tak asi můžete očekávat od alba, o němž jsem prohlásil, že se mocně ohlíží za black metalem à la Burzum? Tohle je vlastně všeříkající prohlášení, které podstatu „Eternity“ vystihuje dostatečným způsobem.

Vezměme to ovšem trochu podrobněji, abyste si náhodou někdo nemyslel, že to psaní omrdávám až takhle moc. Ono sice to o té podobnosti s norskou legendou platí, ale nějaké mírné odlišnosti se nalézt dají. Tempo je samozřejmě pomalejší a rozvážnější, napříč čtyřmi „hlavními“ skladbami se líně převalují syrové riffy, monotónní rytmika a krkavčí ryk. Nezapomněl jsem snad na něco? Ale jistě – ambientní klávesy. Nemusíte se bát, že by něco tak zásadního chybělo – nechybí.

Nicméně právě v klávesách najedeme jednu z těch věcí, v nichž se Ramihrdus alespoň trochu odlišuje od svého bergenského vzoru. Ambient – a s ním i celé vyznění desky – působí na „Eternity“ o poznání melancholičtěji. Na druhou stranu, ruku v ruce s tím přichází i menší porce syrovosti, což může leckomu vadit. A proč bych se tím tajil – mně osobně také víc sedí ty chladnější klávesy.

Výše jsem použil plurál, tudíž je asi zřejmé, že lehce odlišné vyznění kláves a mírný posun atmosféry celého směrem k větší melancholii asi nebude jedinou inovací, jakou lze v hudbě Ramihrdus nalézt. Onou druhou je občasný folkový nádech, jenž naplno propuká ve dvouminutové mezihře „The Prancing Pony“. Trochu paradoxně právě ona patří k nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším momentům „Eternity“. Pokud byste však čekal folkový pel i v intru a outru, možná vás trochu zklame, že „Cold Winds of the Wild“ a „Closure“ mají blíž spíš k dungeon synthu.

Tak či onak, srovnávat s Burzum samozřejmě nemá smysl. Jedinečná aura tohoto projektu je prostě nezopakovatelná, přestože se o to mnozí snaží (Ramihrdus vlastně nevyjímaje). Příznivcům monotónnějšího ambientního atmo-blacku však může „Eternity“ na chvíli posloužit. Na první poslechy je to vcelku příjemná záležitost. Velmi rychle ale začne zájem uvadat a dojmy chřadnout – přinejmenším u mě tomu tak bylo, na základě čehož si dovolím usuzovat, že trvanlivost materiálu příliš vysoká není. Nicméně máte-li rádi burzumoviny, několikrát se to dá v klidu otočit. Na Bandcampu to lze stáhnout za name-your-price, tak za zkoušku nic nedáte.


BardSpec – Hydrogen

BardSpec - Hydrogen

Země: Norsko
Žánr: ambient / electronica
Datum vydání: 23.6.2017
Label: ByNorse Music

Tracklist:
01. Deposition
02. Bone
03. Fire Tongue
04. Gamma
05. Salt
06. Teeth [bonus]

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Lze vůbec recenzi na BardSpec začínat jinak než tím, kdo se za tímhle norským projektem skrývá? Myslím, že snad ani nejde, a docela pochybuji o tom, že byste dokázali najít nějakou, která by se na začátku vyhnula sdělení, že je BardSpec vedlejšákem Ivara BjørnsonaEnslaved. Už druhým, do nějž se v nedávných měsících pustil – loňský debut Skuggsjá, kde se Ivar potkal s KvitrafnemWardruny, snad ještě máme všichni v paměti. V rámci BardSpec se ovšem Ivar Bjørnson pouští do výrazně odlišných vod, než v nichž se pohybuje s Enslaved – do ambientu.

Kořeny BardSpec ve skutečnosti sahají až do roku 2015, kdy formace odehrála svůj první koncert na nizozemském festivalu Roadburn. Od té doby se rozrostla sestava do klasické kapely, přestože se o BardSpec stále mluví především jako o vedlejším projektu Ivara (byť ten je nepochybně hlavním mozkem i hybatelem událostí). Bjørnson se svou láskou k ambientní hudbě netají a právě toto má být vytoužený projekt, kdy se do ambientního žánru konečně vydává.

Přesto bych o „Hydrogen“ – které jen tak mimochodem zdobí skutečně krásná obálka – nemluvil jako o čistě ambientním albu. Nejedná se totiž o pouhé minimalistické a monotónní plochy. Podstatná část skladeb se nebojí na ambientní poměry velmi hybné trip-hopové rytmiky, která s člověkem doslova šije v „tanečních“ tempech. Takové prohlášení ani v nejmenším nemyslím ve zlém, právě naopak! Nejedná se o samoúčelnou ani samolibou záležitost, desce to takhle naopak vysoce sluší, protože si dokázala najít přesně tu linii mezi chytrostí, atmosférou a přístupností. Může se zdát, že se některé z těchto tří pojmů navzájem vylučují, ale věřte tomu, že to tak není – na „Hydrogen“ se tyto vlastnosti vzájemně nádherně doplňují a tvoří dohromady krásný kus muziky. Nechybí ani umně provedené gradování jednotlivých kompozic a dostatek zajímavých detailů ve spodních proudech. Na první poslechy si člověk například skoro ani neuvědomí, že takřka po celé ploše nahrávky zní i kytara.

Zpočátku se jako vrchol „Hydrogen“ jeví dvojice „Bone“ a „Fire Tongue“, jimž ani v jednom případě nechybí nic z toho, o čem už jsem hovořil výše. Zato druhá polovina desky při úvodních posleších působí slaběji. Snad za to může i „Gamma“, která počin dělí na dvě pomyslné poloviny a po neodolatelně rytmické dvojici, jež svého posluchače ve správném rozpoložení dokáže přivést až na hranici transu, působí se svým minimalismem poněkud nevýrazně. Nicméně následná „Salt“ se vrací k podobnému receptu jako „Bone“ a „Fire Tongue“, byť k němu přistupuje malinko jinak.

BardSpec

CD verze navíc přináší ještě bonusovou píseň „Teeth“. Ta danou formulku posouvá ještě o kus a vydává se ještě odlišnějšími zákoutími, ale rozhodně má také hodně co do sebe, byť podobně jako u „Salt“ jsem její obsah nedokázal uchopit hned, jako se mi to podařilo v případě „Bone“ a „Fire Tongue“. Ve všech čtyřech případech se ovšem jedná o podobně trvanlivé záležitosti – „Bone“ a „Fire Tongue“ totiž navzdory své relativní přístupnosti nepatří k záležitostem, které rychle přijdou a stejně rychle odejdou. Jako slabší mi tedy vychází pouze „Gamma“ – nikoliv proto, že by sama o sobě byla zlá, ale spíš kvůli tomu, že vše okolní je ještě lepší a působí výraznějším dojmem.

Jako celek však „Hydrogen“ považuji za vysoce povedenou nahrávku, jejíž poslech jsem si užíval a rád jsem se k ní vracel. I když… pročpak ten minulý čas? Nepochybuji totiž o tom, že se k „Hydrogen“ budu vracet i k budoucnu, protože tohle je až příliš dobré na to, abych to nechal upadnout v zapomnění. Za mě obrovská spokojenost a upřímně řečeno – produkce BardSpec mě oslovuje o poznání víc než současná tvorba Ivarových domovských Enslaved, kteří se mi v posledních letech hodně vzdálili. Ale něco jako „Hydrogen“ si tedy líbit nechám!


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.


Bill Laurance, Zabelov Group

Bill Laurance

Datum: 8.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bill Laurance, Zabelov Group

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

V neděli 2. dubna odstartoval již osmý ročník mezinárodního festivalu Mladí ladí jazz a ani ne týden poté se představila jeho největší hvězda, Bill Laurance. Ten vystoupil spolu s předkapelou Zabelov Group v sobotu 8. dubna v prostorách bývalé továrny, klubu MeetFactory. Už z názvu festivalu je zřejmé, že se tu cíli především na mladé a dle toho je nastavena také cenová politika vstupenek, kdy se studenti mohou na koncerty dostat za příznivý peníz. Letošním motem celé téhle jazzové mašinérie je „Jazz je nářez!“, takže se pojďme podívat, jaký že nářez nás to v sobotu potkal.

Už při cestě do klubu bylo možné potkat natěšené zájemce a pod zavěšenými auty Davida Černého se tvořil stále delší had diváků. Koncert měl začít ve 20:00, ale jak už to tak bývá, bylo zpoždění, zhruba půlhodinové, tedy nic hrozného. Alespoň se mohla většina čekatelů před vstupem dostat dovnitř. V sále přítomný moderátor o půl deváté představil bělorusko-českou dvojici Zabelov Group a večer mohl začít. Onu dvojici tvoří akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Jejich vystoupení sázelo především na atmosféru. Hudbu, kterou tato dvojice tvořila, lze označit z velké části za ambientní, experimentující se zvuky a hodně náladovou. Zkrátka bylo zapotřebí se na jejich minimalistické vyznění správně naladit. Jedna z písní například byla variací na soundtrack k němému filmu Alfreda Hitchcocka. Nejednalo se o jazzové onanie v podobě hráčských výkonů, ale o postupnou gradaci jednotlivých skladeb, které v určitých okamžicích vybuchovaly a následně zase zalézaly do klidnějších poloh s cílem strhnout posluchače. I za pomoci abstraktního vokálu, elektroniky a různých efektů se jim to občas dařilo obstojně, jindy však o něco méně. Výslednému dojmu nenapomáhal ani neustálý ruch (kecání) publika, který zkrátka toto niterné vystoupení často přehlušoval. Nevím, jak moc se kapele podařilo prostory klubu správně nažhavit na hlavní hvězdu večera, ale na Zabelov Group bylo vidět, že si koncert užívají a především pak byli rádi za docela početné publikum.

S pomalým houstnutím davu v sále bylo jasné, že se blíží hlavní představení večera a k radosti všech přítomných k němu po krátké pauze s přípravou pódia došlo. Klavírista Bill Laurance, doprovázený basistou Chrisem Hysonem a bubeníkem Joshuou Blackmorem, se ihned na začátku překvapeně podivil, kolik stojících lidí v sále vidí, a tak na úvod prohlásil, že dnes zvolí rock’n’rollový set. Troufám si tvrdit, že těmito drobnými poznámkami si publikum velice rychle získal na svou stranu. A když to trio podpořilo také bezchybnými muzikantskými výkony, nebylo co řešit. Hudebníci to mají v rukou skutečně od pánaboha, a když se řekne jazz, ještě přesněji moderní jazz, takhle nějak bych si ho představoval.

Důležité je, že ve svých kompozicích borci nijak nepřeháněli, a přestože tu a tam každý dostal svůj prostor, aby předvedl své umění v podobě sóla či kratší improvizace, celé to drželo pohromadě jako celek, což je rozhodně příjemné. Kapela také sázela na tvorbu atmosféry, avšak k jejímu vytvoření se dostávala za pomoci své zručnosti bez jakýchkoliv přídavných efektů navíc. Velice sympatické bylo také rozpoznání publika, kdy aplaudovat, jásat a kdy se naopak neprojevovat a nechat kapelu dohrát i tiché party. I když samozřejmě, občas to nevyšlo a někdo se utleskl o něco dříve.

Bill Laurance navíc každou skladbu uvedl a náležitě představil, takže když například sdělil, že následující píseň složil ve Francii za pozorování západu slunce, a vy jste si poté při poslechu vše podle jeho slov představovali a ono to fakt fungovalo, mělo to něco navíc do sebe. Vůbec jeho kontakt s publikem je kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem neviděl, aby tenhle vztah tak moc fungoval. Zejména jeho průpovídky a chvála na publikum měly skvělý ohlas. Jasně, říká to asi každý večer, ale člověk mu to věřil. Neodpustil si ani komentář k politice Velké Británie, ale naštěstí se v tom nepatlal příliš dlouho. Jeho projev častokrát doplnil výkřikem někdo z publika, naštěstí trefným výkřikem, a tak v sále MeetFactory panovalo skutečně příjemné ovzduší. Všichni tři jsou navíc sympaťáci od pohledu, což je další velké plus.

Na stávajícím turné se Laurance věnuje pouze své sólové tvorbě a věci natočené s domovskou kapelou Snarky Puppy vynechává. Prostor tak dostaly „Time to Run“, „Swag Times“ nebo „Aftersun“. Těžko vypíchnout nějaký extra moment, který by všemu kraloval. Přestože se občas sklouzlo do trochu zdlouhavých pasáží, vysoko nastavení laťka se tu nepodlézala. Po odehrání celého setu samozřejmě došlo na vytleskávání přídavku, k němuž došlo v podobě jedné skladby. Poté celá kapela udělala několik selfíček na Instagramy a Facebooky a všichni zúčastnění se začali pomalu a spokojeně rozcházet. Ti vytrvalejší vydrželi ještě na afterparty.

Mladí ladí jazz

Myslím, že si festival Mladí ladí jazz nemohl přát lepšího headlinera, jelikož jestli Bill Laurance nemá přilákat mladé posluchačstvo k jazzu, pak už asi nikdo. Působí skromně, lidsky, přestože skutečně umí a je mimo jiné ověnčený třemi cenami Grammy. Minimálně naživo se mu daří v lidech zájem o jazz vzbudit, já jsem toho jasným důkazem, přestože nejsem nijak pravidelným posluchačem tohoto žánru, téměř dvou hodinový koncert jsem si užil a mohu na vystoupení vzpomínat jenom v dobrém.


The Necks – Unfold

The Necks - Unfold

Země: Austrálie
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Ideologic Organ

Tracklist:
01. Rise
02. Overhear
03. Blue Mountain
04. Timepiece

Hrací doba: 74:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rest jménem The Necks mě provází od dob, kdy vytryskl můj zájem o nekonvenční jazzové vyjádření. Se snahou pochopit, oč běží, jsem se entusiasticky pustil již do minulé řadovky. Říkala si „Vertigo“ a dávala mi svou neuspořádaností natolik zabrat, že jsem po tuhém boji musel přiznat porážku. Australanům i sobě jsem však slíbil návrat. Touha pochopit a s potěšením se přisát nadále hořela, s jedinými otázkami kdy a jak znova. Odpověď na kdy mám už nyní – „Unfold“ tu je letos; v případě jak se pokusím o postupné rozkrytí.

Plátkem jazzovým nejsme, a proto bych si dovolil malé historické okénko pro obeznámení. Je tomu letos třicet let, kdy se pianista Chris Abrahams, perkusista Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton dali dohromady a tuhle hromadu následně zaštítili názvem The Necks. Dva roky nato byla první dlouhohrající práce na světě, jmenovala se „Sex“. Po debutových avantgardně jazzových orgiích poté pravidelně přicházely další, ob rok dva tři, třebaže už s názvy vzrušivými poněkud jinak. K aktuálnímu bodu, dost těžko však ke konečné, došli Australané v totožné sestavě, za zvuků více než desítky řadových alb a pokoncertních aplausů. Ty neradno vynechávat, ze spontaneity těžící The Necks odkrývají svou sílu údajně až naživo. Než se o tom v květnu budeme moci přesvědčit, přijměte prosím několik slov ohledně vydatného studiového předkrmu.

Jakkoli to zní vágně, zásadním elementem – s prostředky improvizace silně pracujícího – „Unfold“ je nástrojová symbióza, nemožnost najít vůdčí roli nebo poddaného. Chvilkové sólo i nepatrně hlasitější vůdcovství jednoho z nástrojů by narušilo klíč, pomocí jehož prostředků The Necks album budují. Není ani jistiny perkusí a basy, ani melodičnosti klávesové hry. Vše je melodie i rytmus zároveň. Nástroje nepůsobí individualisticky, bavíme se o jednolitém hlasu, na němž pro kvalitu vylouděného tónu nezištně spolupracují plíce, bránice, hrtan.

Svět The Necks plyne bez zastavení, proud hudby se neúnavně valí, některé z linek nenápadně vyskočí, jiné se zase rozhodnou vytratit. Důsledkem je naprostá kompaktnost sdělení i přirozená návaznost, jako by to měly jednotlivé nástroje odjakživa v popisu práce. Zapomeňme na výkyvy, akcentování výrazných momentů, na chytlavost, ani tu náznakovou. Zřejmým gró je naprostý opak, permanentně tekoucí dění. První, třetí i čtyřicátá sekunda (minuta) nevyčnívá, zároveň ji však nelze přehlížet. Stěží lze poukázat na chytlavost, byť jen nepatrný náznak, melodičnosti ani refrénům „Unfold“ nepřeje, naproti tomu prosazuje bytostnou repetitivnost.

Tok – až k ambientu tíhnoucí – řeky podporuje neustálý přísun nosných myšlenek a neoposlouchatelné variace motivů, které se přerývají s lehkostí a omračující samozřejmostí po celou hodinu a čtvrt. A ta atmosféra. Stačí pohlédnout na obal a sajeme. Jsme ve hře odstínů, příjemného zamšela až tajemna. Zajati ve vrstvách, svědky křížení horizontů, houstnoucích mlh a dramatických tlaků.

Předchozí řádky doufám odhalily mnohé. Implicitně možná též to, že nejde o hudbu lehce poslouchatelnou, připravenou pro okamžité vychutnání. The Necks naopak bez ostychu tvoří nepřístupně, nač nějaké ohledy na okolí. Receptem na společnou lebedu je soustředěný poslech a trocha obrnění se vůči prvotnímu šoku, alespoň pro případ, že jste doposud netknutí. Odměnou vám bude dechberoucně organický celek, monolit, proud nevysychající svobody.


Апорєа – На рєкахъ Вавл҃нскыхъ

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Země: Jugoslávie (Makedonie)
Žánr: religious / ambient / neofolk / atmospheric / experimental
Datum vydání: 19.3.2017
Label: AnnapurnA
Původní vydání: 1988, selfrelease

Tracklist:
01. Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє
02. Бєсѣда при Въходє въ Їєрꙋсалимє: Лꙋка 19
03. Мѵръ прєждє рождєства
04. На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137
05. Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки

Hrací doba: 20:03

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.

Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.

Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.

Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.

Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.

„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.

Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.

Aporea - Na rekah Vavilonskih

Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.


Earthen Sea – An Act of Love

Earthen Sea - An Act of Love

Země: USA
Žánr: ambient / psychedelic electronica / ambient techno
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. The Present Mist
02. About That Time
03. Delicately in the Sunlight
04. Apparent Lushness
05. Exuberant Burning
06. Above the Clouds
07. The Flats 1975
08. Also an Act of Love

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jacob Long dle hustého plnovousu vypadá jako ukázkový produkt hipsterského rádoby hnutí, ale generický post-rock se zvonivými kytárečkami od něj očekávat nemusíte. Muzika, jakou tvoří v rámci svého osobního projektu Earthen Sea, je totiž mnohem zajímavější. Přinejmenším letošní album „An Act of Love“ dostatečně potvrzuje, že tahle záležitost za pozornost stojí.

Už jen label Kranky, který je pod „An Act of Love“ podepsaný jakožto vydavatel, rámcově trochu napovídá, co by se na albu mohlo odehrávat. Dle očekávání se jedná o elektroniku klidnějšího rázu – nečekejte žádnou taneční záležitost, spíše se připravte na atmosférickou poslechovku. Sluchátka, tma a chuť se ponořit do hlubin zvuků i myšlenek, však to jistě znáte. Je-li pro vás taková představa lákavá, pak neváhejte a čtěte dál, abyste zjistili, zdali vás „An Act of Love“ může skutečně zajímat.

Earthen Sea má na novince vlastně dvě tváře. Tou první je čistokrevný náladotvorný ambient. Na jednu se formálně jedná o minimalismus až do morku kostí, přesto deska v téhle poloze nepostrádá hloubku. Je to přesně ten případ, kdy mají ambientní tóny další rozměr a nejedná se jen o prázdné šolíchání po povrchu, které si na nějakou atmosféru pouze hraje. Těžko se ten pocit popisuje, možná je to vnímání do jisté (jak velké?) míry subjektivní, ale pro mě osobně to tam na „An Act of Love“ je. A vzhledem k tomu, že právě tento pocit, že se za rozvážnými klávesovými tóny skrývá něco víc, je na podobně laděném ambientu tím hlavním (alespoň tedy dle mého skromného názoru), jsem spokojen. Skladby „The Present Mist“, „Delicately in the Sunlight“, „Apparent Lushness“, „Also an Act of Love“ a nakonec i „Above the Clouds“, ačkoliv je poslední jmenovaná kraťoučká a vesměs jde jen o intermezzo, mě baví a i navzdory tomu, jak málo se tam toho papírově děje, se při poslechu nenudím.

Asi lze očekávat, že písně, jejichž názvy ve výčtu v předešlém odstavci nezazněly, tedy „About That Time“, „Exuberant Burning“ a „The Flats 1975“, představují tu druhou tvář „An Act of Love“. A ta je jaká? O něco výraznější a rytmičtější než okolní minimalismus – a snad právě z toho důvodu vám z prvního poslechu (prvních poslechů?) v paměti utkví právě ona. Bavíme se o psychedelické elektronice, s přivřenýma očima bychom to klidně mohli nazvat také jemným technem. Než abychom se ale párali s vycizelovanou a terminologicky přesnou žánrovou definicí, bude užitečnější, když vám prozradím, že tyto kompozice stojí na subtilním monotónním beatu, okolo něhož se budují další melodické motivy. Asi je pravda, že tyto linky mají mnohdy dost blízko tomu, co se děje v čistě ambientní části „An Act of Love“, nicméně díky přítomnosti jasně nalinkované rytmiky jsou obě dvě skupiny písniček značně rozdílné a pramení z nich jiné nálady.

Earthen Sea

Takové prohlášení ovšem nechápejte tím způsobem, že by se snad mezi sebou jedna a druhá tvář nahrávky hádaly a navzájem si nějak konkurovaly. Naopak je současné rozkročení nad dvěma odlišnými přístupy dost příjemné, a to z jednoduchého důvodu. Odpadá tím totiž jakákoliv jednotvárnost, jež by se třeba mohla dostavit, pokud by 40 minut hrál pouze minimalistický ambient nebo pouze skladby stavěné okolo jednoduchého monotónního rytmického motivu. Za současného stavu působí „An Act of Love“ krásně variabilně, a přitom stále drží pohromadě, přechody mezi oběma světy jsou plynulé a nenásilné.

Vzato kolem a kolem je určitě „An Act of Love“ povedená deska, jíž nechybí určité kouzlo a schopnost zaujmout, nenudit a plynout v poutavém tempu. Zprvu posluchače zaháčkuje na těch výraznějších písních, ale ještě než se stihnou ohrát, nabídne zjištění, že tímhle lákavost nekončí. Za mě tedy spokojenost, takhle si to rozhodně líbit nechám.


Ols – Ols

Ols - Ols

Země: Polsko
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 6.9.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O drzewach
02. Woda
03. Chmielna
04. Kołysanka
05. Krew na mchu
06. Pożegnalna
07. Unfurl [Katatonia cover]
08. Bloodbirds [Agalloch cover]

Hrací doba: 40:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.

Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.

No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.

Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.

Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.

Ols

Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.

Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.