Země: Kanada Žánr: ambient / electronica / drone / experimental Datum vydání: 28.9.2018 Label: Kranky Tracklist: 01. This Life 02. In Death Valley 03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light 04. Keyed Out 05. In Mother Earth Phase 06. A Sodium Codec Haze 07. Across to Anoyo Hrací doba: 59:20 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This Life“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.