 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 55:31 Odkazy:
|
Když skupina, která má na krku již 30 let existence vydává eponymní album, značí to zpravidla jednu jedinou věc. Posluchači se můžou těšit na sázku na jistotu a s tím ruku v ruce na příslib jakési formy bilancování dosavadní kariéry a jejích stěžejních milníků. A arizonští Flotsam and Jetsam nejsou žádnou výjimkou, protože novinka „Flotsam and Jetsam“ je albem, které si fanoušci této kapely jistě přáli již několik let. Abych pravdu řekl, neměl jsem původně v plánu se této placce jakkoli věnovat, takže když tito power/thrasheři oznámili její vydání, nechávalo mě to v naprostém klidu. Ne, že bych byl vůči Flotsam and Jetsam nějakým způsobem zaujatý nebo na jejich tvorbu alergický, ale vycházel jsem z toho, čím své posluchače metaloví klasici zásobovali v letech nedávných.
Pokud totiž přehlédnu naprosto zbytečnou přetáčku klasiky „No Place for Disgrace“ z roku 2014, tak posledním počinem, jímž se Flotsam and Jetsam vytáhli, byla přetěžká nuda jménem „Ugly Noise“. To zní přesně tak, aby dostálo svému výstižnému názvu. Tohle album je pro mě dodnes jen stěží poslouchatelné a nyní bych své dobové hodnocení ještě o chlup srazil dolů, protože za takovou břečku by si takové jméno nezasloužilo nic jiného než vymáchat hlavu v pomejích. Nicméně, o to tady nejde. Tím hlavním impulsem, jenž mě nakonec k poslechu „Flotsam and Jetsam“ dokopal, bylo pozitivní přijetí jak ze strany fanoušků, tak z druhé strany barikády, tedy hudebními kritiky.
Hned na první poslech je patrné, že Flotsam and Jetsam tentokrát nijak neexperimentují a nesnaží se svou tvorbu jakýmkoli způsobem ozvláštnit, protože eponymní novinka, která už je nějaký ten pátek venku, je vrací zpět do hry hudební náplní, jež je zakořeněna v hloubi 80. let. Tedy v době, kdy pětice zažívala svůj umělecký vrchol prostřednictvím prvních alb. Alb, jež dodnes patří ke zlatému fondu amerického thrash metalu; zejména debut „Doomsay for the Deceiver“ je opravdu znamenitá deska. Od té doby ušli Flotsam and Jetsam dlouhou cestu, již nyní jako by popřeli, zatáhli za ruční brzdu a natočili dvanáctku skladeb, jež jsou všechno jen ne nudnou výplní, jako bylo svého času „Ugly Noise“. V tomto ohledu tedy příjemné překvapení.
Arizonští nestoři se vzpamatovali z personálního zemětřesení, které u nich od doby vydání posledního alba proběhlo a po němž zůstala v kapele dvojice ve složení Eric A. K. u mikrofonu a kytarista Michael Gilbert, což jsou oba zakládající členové. Ty brzy doplnili staronový basák Michael Spencer, jenž už nějaký ten rok odkroutil na konci 80. let. A aby současná sestava byla kompletní, tak nám chybí už jen bicmen Jason Bittner z Shadows Fall a kytarista Steve Conley. Nevím, do jaké míry má tato změna na aktuální formu Flotsam and Jetsam vliv, ale oproti nedávným letům znějí jako pokropení živou vodou, takže ať již byl tento návrat ke kořenům kalkulem či nikoli, „Flotsam and Jetsam“ zní přirozeně a energicky. Tedy přesně tak, jak by taková deska měla.
Dalším překvapením je pro mě Eric A. K., jemuž to zpívá velmi dobře, a když si vzpomenu na hubené výkony na zmíněné dvojici předchůdců, tak je to jako nebe a dudy. Nepopírám, že svou roli v tom hraje zázemí ve formě šlapavého a dobře poslouchatelného materiálu, ale Eric je zpívá variabilně a rozhodně Flotsam and Jetsam nijak nebrzdí. Velmi dobrý výkon, jímž podporuje dynamické snažení svých čtyř kolegů.
Největším kladem „Flotsam and Jetsam“ je bezesporu jeho energičnost. Od úvodního válu „Seventh Seal“, jejž zdobí povedená kytarová linka a zpěvný refrén, přes rychlovku „Life Is a Mess“, až po říznou „Smoking Gun“ je na albu jen minimum hluchých míst. V té záplavě power/thrashových jistot mě nechytla jen vyložená vycpávka jménem„Creeper“ s velmi jednoduchým rytmem a rockově přímočarou kytarou a poněkud tuctová „Monkey Wrench“, což není předělávka letité pecky od Foo Fighers, ale záležitost, která se mezi věcmi jako „Time to Go“, nebo „Iron Maiden“ s krásnou osmdesátkovou atmosférou bezpečně ztrácí. Eric A. K. v předposlední jmenované předvádí to nejlepší ze svého hlasového fondu, jenž už není tak ostrý jako v nejlepších letech, ale přihlédnu-li k faktu, že se jedná o v podstatě návratové album letité party, tak je jeho přednes hodně silný.
Zmíněná „Iron Maiden“, následující „Verge of Tragedy“ a závěrečná „Forbidden Territories“ jsou z mého pohledu nejstyčnější body poslechu „Flotsam and Jetsam“. Prvně jmenovaná připomene kytarovými melodiemi a frázováním v refrénu náladu starších alb britských legend. „Verge of Tragedy“ zaujme zamyšlenější strukturou se změnami temp, které v atmosféričtějších momentech okoření východně laděné kytarové aranže. Na úplný závěr si Flotsam and Jetsam nechali rozmáchlejší „Forbidden Territories“, což je reminiscence starých thrashových klasik s krátkým úvodem, jenž v posluchači buduje patřičnou atmosféru, rychlejším tempem, chytlavou kytarou a četnými sóly, jimiž se v tomto případě nešetřilo. Na závěr velmi povedená záležitost.
Jsem překvapen, s jakou grácií se podařilo Flotsam and Jetsam dát dohromady album, jaké je vrací zpět do hry. Přestože je nemožné ignorovat ten zpátečnický odér, s nímž se do novinky vrhli, tak je mi sympatické, že se nejedná o chaotické hoblování s cílem probudit v posluchačích animální pudy. Naopak, „Flotsam and Jetsam“ je vyspělá deska. Ctí kořeny svých tvůrců, a přesto zní v rámci možností současně, což je dáno jednak povedeným zvukem, druhak samotnou hudební náplní, jejíž melodický příklon je datován k aktuální době a díky tomu se nejedná o prachsprostou vykrádačku sebe sama. A za tu energii a jiskru, která je z „Flotsam and Jetsam“ znatelná, dávám pánům palec nahoru.
