Archiv štítku: power metal

Orden Ogan – Ravenhead

Orden Ogan - Ravenhead
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 16.1.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Orden Ogan
02. Ravenhead
03. F.E.V.E.R
04. The Lake
05. Evil Lies in Every Man
06. Here at the End of the World
07. A Reason to Give
08. Deaf Among the Blind
09. Sorrow Is Your Tale
10. In Grief and Chains
11. Too Soon

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Němečtí Orden Ogan sice nejsou nijak zvlášť neznámí, ale k nějakému výraznějšímu věhlasu mají také poměrně daleko, takže si dovedu živě představit, že se najdou lidé, kteří po vyslovení tohoto jména asi nebudou hned vědět a spíše si pomyslí něco o další mladé kapele, které si, čert ví proč, všiml nějaký ten label a vydal jí desku. Nebo spíš opačně – těžko někoho obviňovat, když rozhodně netipne, že téhle kapele pomaličku, ale s neochvějnou jistotou táhne na dvacátý služební rok.

Přesně tohle jsem netipoval ani já, když jsem se dva a půl roku nazpět vypravil na koncert Luca Turilli’s Rhapsody, kterým tito Němci předskakovali, a tak mě poměrně překvapilo, když mě jejich produkce nejenže neznechutila, ale dokonce se mi místy vyloženě líbila. Žádný zázrak to nebyl, to netvrdím, ale na podnícení zvědavosti to vystačilo bohatě a právě tehdy se začala odvíjet nitka, která zatím vede až k téhle recenzi. Orden Ogan totiž zkraje roku vydali svou pátou řadovku „Ravenhead“, a jak už to tak bývá, právě ta se stala impulzem zanechat odkladů a výmluv a podívat se kapele konečně na zoubek.

Jak už zde padlo, Orden Ogan hrají power metal a týká se to samozřejmě i novinky. Takhle široký pojem toho ale sám o sobě moc nepoví, takže by se slušelo dodat, že power metal v podání Orden Ogan brnká na symfonickou strunu a že se pánové rozhodně neštítí použití sborových zpěvů a melodií, které sice jen hodně nepatrně, ale přeci jen odkazují směrem k folkovým žánrům. Že má taková směska poměrně epický charakter, asi není třeba zdůrazňovat, a když si to dáte dohromady, pak vás asi nepřekvapí ani tvrzení, že mi muzika, která se sešla na „Ravenhead“, místy připomíná novější tvorbu Blind Guardian, což je vlastně docela kompliment, jelikož zároveň určitě nemůžu říct, že by Orden Ogan od krefelských bardů nepokrytě opisovali, byť inspirace je zde zřejmá.

A v komplimentech můžeme pokračovat, protože „Ravenhead“ navzdory klišovité obálce rozhodně není typicky nudná a vyčpělá žánrovka, která jen do blba opakuje to, co vymysleli jiní Němci někdy v polovině 90. let. Orden Ogan sice v zásadě ctí mantinely žánru, nikterak z nich nevybočují a nesnaží se o žádnou progresi, ale přitom dokazují, že i v takových podmínkách jde napsat poctivá a zábavná deska. Tajemství, v němž celé kouzlo spočívá, je ale až směšně prosté – Orden Ogan se totiž nebojí využívat své nástroje (samozřejmě hudební, vy zvrhlíci) v poměrně širokém spektru, takže je takřka pořád co poslouchat.

Vyloženě dobrá je práce kytar. Oba kytaristé sází pestré a nápadité riffy, vyhrávky, sóla a kdo ví co ještě v takové kadenci, že prakticky nezbývá prostor na generickou vatu, a navíc to dělají tak zkušeně, že to nepůsobí ani trochu nepřirozeně, dává to smysl a ta muzika je díky tomu tak nějak… ehm… plná muziky. Když si vzpomenu na borce typu Eluveitie (což je sice dost jiný žánr, ale zrovna v tomhle případě to nevadí) a stovky a tisíce dalších, určitě by jim prospělo vzít si u Orden Ogan lekci z využívání dvou kytar…

Neméně důležitou roli hrají bicí. Sice to není nějaká strhující vichřice celých 48 minut, ale Dirk Meyer-Berhorn žene desku vpřed velmi zodpovědně a právě na jeho bedrech leží velký podíl na tom, jak „Ravenhead“ peláší a jaký má povětšinou drive. Další palec nahoru pak putuje na adresu Orden Ogan za zpracování „symfonické“ složky. Uvozovky z toho důvodu, že na „Ravenhead“ nezaslechnete symfonický orchestr, nýbrž klávesy, což je ale vzhledem k charakteru desky jedině dobře. Klávesy totiž plní přesně tu funkci, která jim přísluší, a hudbu doplňují o melodické pozadí, aniž by se ale nějak cpaly dopředu a přebíjely kytary. Kdepak, tady se žádné schovávání za přívaly epických klapek nekoná (slyšíte, pane Holopainen?), je to pořád v první řadě metal a klávesy mu „jen“ dodávají na lesku.

No, a pak tu máme zpěv. Melodické metalové žánry fatálně trpí na nedostatek opravdu charismatických zpěváků, což v mnoha případech končí vpravdě děsivou kombinací koule–svěrák, jenže ani tohle se naštěstí Orden Ogan netýká. Sebastian Levermann je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, který se nebojí využívat v plné šíři, a je ho opravdu radost poslouchat, což se jen násobí v okamžiku, kdy Orden Ogan sáhnou po hymnických refrénech a dalších výrazných melodiích, které jsou jejich silnou disciplínou.

Jak vidno, z „Ravenhead“ se tedy vyklubala velmi solidní deska. Nechtěl bych ale někomu přivodit mylný dojem, že se jedná o mistrovské dílo, na kterém není špatně absolutně nic, byť to tak z dosavadního průběhu recenze může vyznívat. Tak tedy na rovinu – ne, o genialitě, albu měsíce a náhodou objeveném pokladu tu opravdu nehovořím. Stejně jako nekonečný zástup dalších – ať už malých nebo velkých kapel – se ani Orden Ogan nevyhnuli mírné nevyrovnanosti a sem tam to trochu zaskřípe, ať už tím myslím možná zbytečně (i když nijak extra) patetický závěr „Too Soon“ nebo několik vcelku obyčejných/lehce ohraných pasáží, které se nacházejí víceméně rovnoměrně napříč celým albem.

Zkrátka není každý song takový hit jako klipovka „F.E.V.E.R“, což je vážně parádní šleha, nicméně faktem zůstává několik skutečností. Předně – na „Ravenhead“ není žádná špatná skladba a i ty řekněme slabší jsou obecně vzato slušné a drží si úroveň, která na potenciální konkurenci určitě stačí, pokud ji rovnou nepřekonává. Dále lze těžko polemizovat o tom, že všechny ty kvality, o nichž jsem psal výše, s ležérním nadhledem stačí k tomu, aby posluchač (nebo alespoň v mém případě se tak stalo) nad mírnými výkyvy kvality mávl rukou a kapele je odpustil. A pak je tu poslední věc. Nevím jak vy, ale já od power metalu žádné velké umění neočekávám, a když si nějakou žánrovou desku pustím, chci se především dobře bavit – a v tomto ohledu „Ravenhead“ funguje výtečně, a i když jsem tu desku poslechl mnohokrát, i s odstupem si ji pustím rád znovu.

Orden Ogan

Abych to nějak uzavřel, „Ravenhead“ je deska, která v rámci žánru bezesporu patří k tomu lepšímu, ne-li úplně nejlepšímu, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Na nic si nehraje, ale co dělá, dělá dobře, a pokud vám není power metal úplně proti gustu, myslím, že není mimo mluvit o povinnosti. Žádná díra do světa se samozřejmě nekoná, ale zjištění, že pořád existují kapely, které umí zahrát power metal tak, aby z něj posluchači nebylo blivno, je rozhodně příjemné. Skrze „Ravenhead“ Orden Ogan dávají jasně najevo, že k takovým kapelám patří, a abych řekl pravdu, s výjimkou Blind Guardian (to jsou ale náhodičky) a Kamelot v období 2005–2010 mě nenapadá power metalová kapela, která by mě bavila víc. Ne, že bych chtěl svůj názor přeceňovat, ale to je myslím vcelku slušná vizitka…


Druhý pohled (H.):

Podle kolegovy recenze to pomalu může vypadat, jako kdyby snad Orden Ogan natočili žánrovou extratřídu a že „Ravenhead“ patří na nejvyšší power metalovou špičku, nicméně od toho jsem tady já, abych ten dojem zmírnil, jelikož Ježura podle mě mírně přehání. „Ravenhead“ je určitě pohodová nahrávka a určitě patří do nadprůměru, o tom se nijak nepřu a nijak o tom nepochybuji, ale až taková šleha to myslím zase není.

Nutno ovšem uznat, že Orden Ogan v těch svých nejlepších momentech jsou vážně skvělí, protože když si všechno sedne, tak jim z toho vyleze bez přehánění power metalová hymna jak hovado. Úplně nejkřiklavějšími příklady jsou v tomto případě „F.E.V.E.R“ a „Evil Lies in Every Man“, což jsou obě tutové hitovky se skvělými sborovými refrény, jež člověk z hlavy jen tak nedostane. Zároveň to ale není nic vlezlého nebo otravného – jednoduše power metal, jak má být, byť ani v těchto vrcholech Orden Ogan vlastně nepředvádějí nic originálního nebo neslyšeného. A pokud by byl celý materiál na takovéhle úrovni, pak by nebylo o čem diskutovat, jelikož titul power metalového alba roku by byl jasný už od ledna.

Bohužel však „Ravenhead“ nedrží takovouhle laťku po celou svou dobu. Kromě dvou výše zmiňovaných pecek je tu několik dalších songů, které jsou úplně v pohodě a poslouchají hodně dobře, akorát nejsou až takhle kulervoucí – tato skupina je nejpočtenější. To se týká kupříkladu „Here at the End of the World“, v níž si zahostoval Chris Boltendahl z heavy metalové veličiny Grave Digger, „Deaf Among the Blind“, „Sorrow Is Your Tale“ (ve které se zase mihne Joacim CansHammerFall) nebo „The Lake“. V reálu sice v hlavě zůstanou především vícehlasé refrény (které Orden Ogan fakt umí, to se jim musí nechat) a ten zbytek tak nějak pluje okolo, ale stále je to dobré a nemám proti tomu nic. Poměrně zajímavá je i lehce folkově laděná „A Reason to Give“, takže vlastně i tu bych zařadil mezi povedené tracky.

A pak je tu třetí množina písniček, jež stále nejsou vyloženě jalové a vlastně se poslouchají docela v klidu, ale ve skutečnosti jsou takové docela nevýrazné a vesměs plní jen úlohu natažení stopáže. Do téhle sorty pro mě patří určitě „Ravenhead“, která sice celou nahrávku hned po intru „Orden Ogan“ otvírá a navíc je ještě titulní, tudíž by papírově měla být jakousi vlajkovou lodí desky, ale mě osobně moc nesedla a zdá se mi spíše nudná. V druhém sledu mě pak příliš neoslovily ani dva závěrečné kusy, které jsou dost utahané, zejména úplně poslední „Too Soon“. Sice je pěkné, že se v nich Němci pokusili vyklouznout z power metalového kolovrátku, ale žádné terno to naneštěstí není.

V konečném součtu je však bilance „Ravenhead“ stále pozitivní. Jedná se o docela povedenou power metalovou placku, jež má své silné stránky a několik povedených kusů, a když na to přijde, žánrový fanoušek by si ji asi sktuečně neměl nechat ujít. Vlastně ani i když nejste vyložení fanatici do power metalu, ale zrovna máte chuť si něco z tohohle stylu pustit a nechcete pořád dokola točit dávno známé klasiky, není důvod nesáhnout zrovna po Orden Ogan. I přesto se však stále nejedná o nic výjimečného – zkrátka jen taková pohodovka.


Kiske / Somerville – City of Heroes

Kiske/Somerville - City of Heroes
Země: international
Žánr: melodic / power metal
Datum vydání: 17.4.2015
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. City of Heroes
02. Walk on Water
03. Rising Up
04. Salvation
05. Lights Out
06. Breaking Neptune
07. Ocean of Tears
08. Open Your Eyes
09. Last Goodbye
10. After the Night Is Over
11. Run with a Dream
12. Right Now

Odkazy:

Představovat fanouškům melodického metalu ústřední jména projektu Kiske / Somerville, tedy Michael Kiske a Amanda Somerville, je jako nošení dříví do lesa. Nicméně, je třeba předpokládat, že ne všichni jsou chodící encyklopedie, takže jen v krátkosti si nemůžu dovolit nezmínit, o koho že to vlastně jde.

O klikaté cestě prvně jmenovaného až na vrchol Olympu melodického metalu v řadách Helloween, následném pádu na samé dno spojeném s averzí k metalové scéně jako takové a konečně velkolepém návratu v řadách několika kapel pod vlajkou Frontiers Records již byly sepsány celé archivy materiálů. O upřímnosti změny jeho názoru diskutovat nebudu, ale nemůžu si odpustit menší rýpnutí o úsměvnosti části textu úvodní “City of Heroes”, v níž Kiske pěje „I don’t sell my soul to the one who pays most“, když to po těch letech odmítání vypadá přesně opačně. Ale co, zpívá mu to pořád parádně, takže už mlčím. Amanda Somerville nedosahuje svým jménem takových výšin jako její vokální kolega, nicméně za ta léta spolupráce s Tobiasem SammetemEdguy v rámci opery Avantasia  či Saschou Paethem v další metalové opeře Aina se stala vokalistkou vcelku jasně identifikovatelnou.

A právě za spojením líbivě melodických hlasů ucítil ředitel Frontiers Records, Serafino Perugino, hromadu Eur a první album jménem „Kiske / Somerville“, které vzali skladatelsky do svých rukou Mat Sinner a Magnus KarlssonPrimal Fear, bylo na světě. Musím říct, že jakkoli mám zejména vokál Michaela Kiskeho rád, tak debut mě příliš neoslovil. Dokážu se povznést nad fakt, že se jedná vlastně o hudbu „na klíč“, kdy hrabivý ředitel zadá dvojici realizátorů úkol složit pro své pěvecké duo líbivé písničky, jež se budou dobře poslouchat a fanoušci melodického rocku budou chrochtat blahem. To bych ještě pochopil, každý musí platit inkaso a z něčeho žít, ovšem tím hlavním je problémem, který se táhl debutem a bohužel se částečně nevyhnul ani letošnímu následníkovi, „City of Heroes“, je tradičně kvalita oněch písní.

Kiske / Somerville stojí a padá na schopnosti přijít se songem, který je chytlavý, nemá v sobě hromadu nechutně přesládlého patosu a dobře odsýpá. A toto se i nadále nedaří plnit s takovou jistotou, jakou bych si já ke své absolutní spokojenosti představoval, i když oproti debutu je na tom dvojka o něco lépe. Pokud vezmu seznam písní na „City of Heroes“ a rozeberu jej na samostatné skladby, tak za zbytečné kompozice považuji příkladně hned druhou položku, jíž se stal klipový cajdák „Walk on Water“. Ten si tak nějak nezajímavě plyne volně na vlně melodických linek Amandy Somerville, jíž letmo doplňuje Kiske. Nebýt opravdu povedené melodie v refrénu, tak tahle věc nestojí vůbec za řeč. Něco podobného platí i o „Ocean of Tears“, která je plytká, až to bolí, a patetické „After the Night Is Over“, jíž ani ta pěkně zvonivá akustická kytara nezachrání. Aby to nevypadalo, že jsem zaujatý proti skladbám, kde se tolik nehrabe do strun, tak navrch přihazuji závěrečnou krávovinu „Right Now“, jíž chybí jenom nějaké samply, aby se mohla objevit na lokálních tanečních zábavách. Fuj.

Co se mi na „City of Heroes“ naopak líbí, jsou písně, jež dobře odsýpají a pravidelné střídání vokálů AmandyMichaelem budí dojem vytváření jakési atmosféry, což je případ skvělé „Salvation“ a nakonec i „Breaking Neptune“, která je prvních pár poslechů celkem nenápadnou vložkou v půli hrací doby, ale zejména díky skvělé druhé polovině postupem času dorostla úrovně vrcholů desky, jež jsou patrné na první poslech. K těm lze určitě počítat úvodní pecku „City of Heroes“, která se Sinnerovi a Karlssonovi povedla od kytarových slok až po vzletné refrény vážně na jedničku. Potěší rockově svižná záležitost „Lights Out“ a pamětníky Kiskeho začátků by nemusela nazlobit “Open Your Eyes” s helloweenovským feelingem a částečně snad i „Run with a Dream“, která se kytarových riffů a šlapavé rytmiky pod vedením Veroniky Lukešové, jež za bicí stoličkou odvádí skvělou práci (vždycky potěší, když našinec s talentem dostane v zahraničí takovou šanci), taky nebojí.

Přestože je z alba hmatatelná všudypřítomná snaha zalíbit se, tak ve většině případů jsou písně na „City of Heroes“ vcelku dobrou prací na téma melodický heavy metal a líbí se mi uvolněná atmosféra, jež je z desky patrná. Kdybych měl vytknout něco, co se netýká samotné kvality skladeb, tak si myslím, že propojení vokálů Michaela Kiskeho a Amandy Somerville by mohlo být trochu nápaditější a trochu variabilnější, protože ani podruhé se tomuto projektu nepodařilo (až na výjimky jako „Salvation“ a „Breaking Neptune“) naplno probudit tu magii spojení vokálů, které oba pěvci do svých alb vnáší. Takhle je to sice elegantní řešení, které neurazí, ale nic víc. Jestli si „City of Heroes“ někdy v budoucnu pustím i takhle sám od sebe, potvrdit nemůžu, ale zase bych se tomu nedivil, protože ten čas, jejž jsem albu věnoval, nepovažuji v žádném případě za promarněný. Naopak, poslech jsem si mnohdy příjemně užíval.


Civil War – Gods and Generals

Civil War - Gods and Generals
Země: Švédsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 6.5.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. War of the Worlds
02. Bay of Pigs
03. Braveheart
04. The Mad Piper
05. USS Monitor
06. Tears from the North
07. Admiral Over the Oceans
08. Back to Iwo Jima
09. Schindler’s Ark
10. Gods and Generals
11. Knights of Dalecarlia [bonus]
12. Colours on My Shield [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Debutové album heavy metalových Civil War jsem před dvěma lety trestuhodně minul. Momentálně se v návaznosti na jejich novinku „Gods and Generals“ snažím vše dohnat a uznávám, že jde o to nejlepší, co tehdy melodická metalová muzika mohla nabídnout.

Pro ty, kteří na tom byli doteď jako já, jen v krátkosti. Kapela Civil War vznikla poté, co se čtyři členové Sabaton před třemi roky sebrali a jednorázově odešli. Krátce na to začali společně zkoušet, nabrali zpěváka a vznikla nová metalová hvězdička. Jejich debut byl napjatě očekáván a v očích mnoha posluchačů dokonce předčil vše, co do té doby nahráli samotní Sabaton. Ti jsou Civil War současně největší konkurencí, protože tematicky se zaobírají velmi obdobnými tématy, a to převážně těmi válečnými.

Civil War dokonce i zní podobně jako jejich starší bratříček Sabaton. Celé je to ale takové nové, nablýskané a svěží. Kluci se zkrátka chtěli předvést a ukázat Brodénovi (lídr Sabaton), že úspěšná muzika není jen o tajtrlíkování na pódiu a skandování laciných narážek. „Gods and Generals“ je tak minimálně o dvě třídy lepší než poslední zářez Sabaton jménem „Heroes“. Se starší tvorbou se může směle měřit a je na každém, na čí stranu se přikloní. V budoucnu si s radostí pustím jak dřívější tvorbu Sabaton, tak i nový materiál Civil War.

Jestli něčím „Gods and Generals“ strčí veškerou ostatní současnou heavy metalovou tvorbu do kapsy, je to určitě promyšlenými texty. Ty nejsou vůbec prvoplánové a z písniček díky nim dýchá neuvěřitelná atmosféra. Oslavují velké bitvy, hrdinské oběti nebo nezapomenutelné vojevůdce. Vlastně stejně jako texty Sabaton. Civil War si však vybírají méně známá témata a texty často nejsou jen o silných refrénech. Dokážou zaujmout po celé své délce a s „Gods and Generals“ se poslouchač ani vteřinu nenudí. V případě Sabaton jsou některé písně vyloženě slabé a vycpávkové. Ano, opět koukám přímo na tebe, „Heroes“.

S předchozím odstavcem přímo souvisí i výkon frontmana Nilse Patrika Johanssona. Polohy, v nichž zpívá, se do prezentované látky výborně hodí. Jeho nakřáplý hlas není tak čistý jako u některých heayvy/power metalových kolegů, ale to vůbec nevadí. Vše zvládá s přehledem a jistá podobnost s řízným hlasem frontmanů Accept či slovutných AC/DC jistě naláká více posluchačů. Zpočátku jsem měl trochu problém s intonací, ale hned během prvního poslechu jsem si v pohodě zvykl.

Hudebně jde spíše o více epický hevík a nebýt neotřelého podání a unikátních témat, nešlo by až na pár výjimek o nic zvláštního. Zpracování je obecně nadprůměrné. Důraz klade hlavně na vojenské melodie tu proložené například dudy, tu klávesovou linkou. Dovedl bych si představit ještě okázalejší melodie, ale možná by potom „Gods and Generals“ ztratilo na části svého kouzla. Vůbec nevadí, že doprovodná hudba spíše sekunduje textům, naopak.

Dovolím si vypíchnout tři opravdu výborné songy. V poslední době si nepamatuji lepší otvírák, než je „War of the Worlds“. Příjemný rozjezd a především vynikající refrén navnadí na poslech desky na jedničku. „Braveheart“ se nese ve velmi pomalém duchu a oslavuje osvoboditele Skotska Williama Wallace. Mým favoritem se ale trochu překvapivě stala bonusová „Colours on My Shield“ se zcela uchvacujícím refrénem. Při poslechu této písně má člověk opravdu pocit, jako by se ocitl na bojišti v plné zbroji, v ruce třímal meč a štít a vyrážel proti nepřátelské přesile. Působivé a vtahující.

„Gods and Generals“ je poctivé a řemeslně zručně vypiplané album, které si klade za cíl položit protivníka jménem Sabaton definitivně na lopatky. Povedlo se mu to? To si musí každý rozhodnout sám. Pro Sabaton mluví větší jednoduchost, vstřícnost a energičnost. Materiál Civil War je naopak promyšlenější, atmosféričtější a momentálně i sympatičtější. Sabaton by si každopádně už neměli být tolik jisti svým postavením, protože jestli ne teď, tak do budoucna se jim v sousedství tvoří opravdu silná konkurence.


Druhý pohled (H.):

Možná ne každý z nás, ale myslím, že většina z nás má nějakou známou kapelu, již všichni okolo žerou a považují ji za skvělou, zatímco vám připadá strašně nudná, přeceňovaná a mnohdy dokonce i vysloveně blbá. Jednou z těchto skupin jsou pro mě Sabaton… pár vcelku poslouchatelných písniček jim sice upřít nemůžu, ale jedná se spíše jen o výjimky, jelikož obecně mi jejich tvorba přijde fakticky totálně jalová.

Když se od Sabaton v roce 2012 trhli hned čtyři členové a následně zformovali novou kapelu s názvem Civil War, nebyl vlastně jediný důvod, abych tomu věnoval jakoukoliv pozornost. Přesto jsem si jejich debutovou desku „The Killer Angels“ pustil a navzdory všem očekáváním a předpokladům (včetně mých vlastních) se mi to skutečně upřímně zalíbilo a to album mě prostě a jednoduše bavilo. Jeho pokračování „Gods and Generals“ jsem sice nevyhlížel netrpělivě a jako na trní, to zase ne, ale když tento počin světlo světa skutečně spatřil, s chutí jsem se mu taktéž podíval na zoubek. A opětovně musím říct, že mě to prostě baví…

Civil War

Na novince mě mírně mrzí jen jedna věc. Zatímco na „The Killer Angels“ byl znatelný nádech hard rocku, který tu nahrávku velice příjemně osvěžoval, v případě „Gods and Generals“ tohle až na výjimky takřka vymizelo a Civil War jsou tentokrát čistší heavy / power metal. Nicméně ve výsledku to není žádný skutečný problém není, jelikož se Švédům i tak povedlo dát dohromady několik velmi povedených heavy metalových písniček, jež se poslouchají jedna báseň, aniž by byly – a to se mi na Civil War líbí především – vyloženě prvoplánové a nebo útočily na první signální za pomoci prostoduchých halekaček.

Právě tohle je ten důvod, proč mi nejenže nevadí, že Civil War vlastně nejsou hudebně zas až tak vzdálení od svého dřívějšího působiště (ostatně, i textová stránka nebo nálepka „ex-Sabaton“ úplně všude svědčí o tom, že trochu té reklamy si na svých známějších kdysi-kolezích Civil War dělají), ale dokonce si i myslím, že tuhle záležitost pojali v mnohem lepším duchu. Zatímco Sabaton totiž bodují právě těmi odrhovačkami a instantně hitovými refrény, které mi lezou krkem, Civil War jsou takoví… trvanlivější, určitě sympatičtější a nebojím se říct, že i inteligentnější. A také – umějí s citem využívat i klávesy, což je oproti trylkovému cirkusu od Sabaton hodně, hodně příjemná změna.

Co se týče oněch povedených písniček, několik svých favoritů jsem si na „Gods and Generals“ určitě našel. Mezi ně patří třeba klipová „Bay of Pigs“, která šlape přímo ukázkově ve slokách i refrénech, hezky vystavěná „Braveheart“, další refrénová paráda „USS Monitor“, „Admiral Over the Oceans“ s pěknou melodií a v neposlední řadě rovněž „Schindler’s Ark“ s (opětovně) výtečným refrénem, v jehož případě by šlo mluvit i o působivosti. Zajímavé je ovšem i to, že za pozornost stojí taktéž bonusy na limitované edici, protože ty určitě nejsou jen tak navíc, aby se neřeklo, a oba dva jsou rovněž velmi dobré. Vlastně bych řekl, že silnější než jiné kusy ze základního alba…

…Ačkoliv si totiž Civil War drží vysokou laťku po celou dobu a „Gods and Generals“ je jako celek bezesporu výborná nahrávka, Švédové se bohužel nevyhnuli ani troše té vaty. Tu pro mě osobně představuje hlavně pomalá „Tears from the North“ a titulní „Gods and Generals“, které bych si obě bez sebemenších problémů odpustil, a popravdě řečeno nejsem tak úplně na větvi ani z otvíráku „War of the World“.

Obecně vzato se mi však „Gods and Generals“ stále velice líbí a ukazuje, že i v žánru, který je vyčpělý a většinou skrz naskrz prolezlý klišé a naneštěstí mnohdy i vyloženou tupostí, se stále dá vytvořit skvělá deska. Civil War sice ani v nejmenším nejsou novátoři a hranice nikam neposouvají, přesto mě jejich muzika vážně baví a určitě budu jejich činnost sledovat i nadále. „The Killer Angels“ mi asi přišlo o kousíček lepší – možná i proto, že novince už logicky schází ten efekt příjemného překvapení – ale i tak za mě rozhodně palec nahoru.


Neverworld – Visions of Another World

Neverworld - Visions of Another World
Země: Velká Británie
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 22.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tempus
02. Visions of Another World
03. They Live
04. Blood and Romance
05. Ghosts
06. Wheel of Misfortune
07. Eminent Reprisal
08. Salt Water Bandits
09. This Fire

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pojmenovat kapelu Neverworld, desku obdařit názvem „Visions of Another World“ a na její přebal nacpat photoshopovou pohádku, to chce řádné power metalové koule. Ano, je možná nefér, že už zkraje začínám, co si budeme povídat, poměrně negativisticky, v případě Neverworld jsem však nemohl jinak. Už jméno kapely i název jsou tedy hodně silná „kafata“, jenže obal, to je teprve něco. Definici kýče jsem vždy pokládal za problematickou, každopádně nyní bych neváhal a člověku toužícím po pojmové osvětě do rukou vrazil právě tuhle nádheru. Stále tu ale byla stará dobrá záchrana slyšící na jméno hudba, která mohla udělat hromadícím se průserům přítrž. Dočkali se Neverworld spasení?

Abychom se vyhnuli veškerým nesrovnalostem, za „Visions of Another World“ stojí pětice hudebníků z Velké Británie, která se v roce 2009 sešla, zvolila si ono strašidelné jméno a již zanedlouho začala osvobozovat prsaté princezny i svou hudbou. V roce 2010 Neverworld vydávají debutové EP (nádhera číslo dvě, klik) a o čtyři roky později také právě „Visions of Another World“, dlouhohrající debut. To jen na okraj, že Neverworld můžeme stále pokládat za plus mínus začínající kapelu.

Nyní konečně k hudbě. Co se formy týče, tam zůstává vše při starém, tedy tam, kde jsou obálka, potažmo názvy alba a kapely. Neskutečným klišé totiž začínají i první tóny, jež se nesou pro nastolení té pravé epiky ve znamení tikání hodin. Naštěstí je zanedlouho dotikáno a na řadu přichází první plnohodnotný song, a to hned titulní. Díky němu zjišťujete, že za a) kýče ani nadále nebudete ušetřeni, za b) se to dá i jakžtakž vydržet. Řemeslně Neverworld předvádí veskrze klasický power metal s hromadou kytarových sól, pseudosymfonickým nánosem kláves a teatrálním heavy metalovým vokálem. Kytary se naštěstí drží co do ekvilibristiky relativně při zemi, což osobně kvituji. Co do klávesového cukrkandlování, tak i to je vlastně také celkem poslouchatelné a přiznám se, že jsem to čekal ještě o poznání hloupější. Nechávám teď stranou pasáže, kdy klávesy hrají naprosto osamoceny, tam už je to horší. A zmiňované vokály? Zpěvák Ben Colton si častokrát není jistý, ale na druhou stranu jeho barva hlasu mi je pocitově příjemná, tak proč si jen stěžovat.

Za zmínku i skladatelská složka, která je na to, jak to všechno ze začátku vypadalo, sem tam docela obstojná. Ačkoliv k finální podobě jednotlivých písní Britové užívají mnohdy barbarských prostředků, několik skladeb má solidní refrény, které zaručují, že prvotní skepse nebude přetavena v závěrečné konstatování průseroidního výsledku. Zmínění zaslouží třeba vzpomínaná titulka a především „Blood and Romance“, v níž po Coltonově boku hostuje zpěvačka Christina Gajny. Což o to, samotný vokální projev lze bez větších obtíží označit za zaměnitelný, ale track je to nesmírně občerstvující, a jak se kolem rozhlížím, tak i nejlepší.

Za polovinou hrací doby ale následuje strmý sešup dolů. Další kousky jsou už výrazně podprůměrné, což je především případ „Ghosts“, která se svou strukturou snaží působit progresivně, ovšem výsledkem je zcela prázdné šestiminutové nic. „The Wheel of Misfortune“ svou cirkusáckou atmosférou zatouchající vody sice rozčeří, ale ve výsledku spíš vede k zamyšlení, zda má na desce svou povahou vůbec právo na existenci. Lépe na tom jsou heavy metalovější kousky výrazněji se opírající o kytary. Ne, že by jinak znuděného posluchače postavily na nohy, na to jsou slušné pasáže třeba v takové „Eminent Reprisal“ moc krátké, ale na pootevření nedobrovolně sklopených víček to stačí. Naopak závěrečný tandem „Salt Water Bandits“, „This Fire“ pokračuje v progresivnějším pojetí. V jeho vodách ale Neverworld zápasí neúspěšně a veškerá zauzlovanost spánek jen a jen prohlubuje. Skladby to jsou i bezdůvodně natahované (obě mají něco přes osm minut) – a já jsem přesvědčen, že především bez druhé jmenované by se „Visions of Another World“ dýchalo lépe. Poslední tóny desky postupně doznívají a na scénu se již dostává poslední útržek – další, tentokrát už naštěstí poslední „tik, ťak“ várka je tu. A hele, je kratší, přijmeme ji tedy pozitivně, dobrá?

Od věci nebude návrat na samotný počátek našeho povídání. V něm jsme si položili otázku, zda kapelu vedenou pečlivě budovanými klišé spasila hudba záchranářka. Spása v mých očích sice vypadá trochu jinak, nicméně byla to právě muzika, která Brity uchránila od absolutního uměleckého dna. „Visions of Another World“ nabízí především v první půlce několik nadějných střípků, avšak v celkové ploše čítající 58 minut nemají šanci na přežití. Pečlivého vyzobávání se ale v případě „Visions of Another World“ dobrovolně vzdávám, neb i lepší momenty pokořují průměr jen velmi upoceně.


Nightwish – Endless Forms Most Beautiful

Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
Země: Finsko
Žánr: symphonic / power metal
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Shudder Before the Beautiful
02. Weak Fantasy
03. Élan
04. Yours Is an Empty Hope
05. Our Decades in the Sun
06. My Walden
07. Endless Forms Most Beautiful
08. Edema Ruh
09. Alpenglow
10. The Eyes of Sharbat Gula
11. The Greatest Show on Earth

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

S nadsázkou by šlo říct, že na alba Nightwish najdete jen dva typy recenzí – od nesoudných fanoušků, kteří kapelu vychvalují za všech okolností, a od zarytých odpůrců, kteří ji naopak haní za všech okolností. Já nejsem ani jedno. Možná by se hodilo říct, že jsou mi Nightwish docela lhostejní, ale to by asi nebylo to správné slovo, protože lhostejnost by znamenala, že mám tu skupinu jednoduše na salámu a vůbec se o ni nezajímám, jenže skutečnost je taková, že její tvorbu znám. Papírově bych měl tuhle finskou mašinu na prachy vlastně nesnášet, ale abych řekl pravdu, nijak mi nevadí a jednou za uherský rok nastane speciální konstelace hvězd, kdy si nějaký ten song pustím i dobrovolně. Můj pohled na Nightwish je tedy, dovolím si říct, nezaujatý.

Jak tak o tom ale přemýšlím, když ona konstelace hvězd nastane, většinou pustím něco ze starší tvorby ještě předtím, než se v sestavě začaly točit zpěvačky. Není to ovšem proto, že bych byl nějaký ortodoxoní “Tarjofil” a nade vše původní vokalistku miloval, popravdě mi ani její nástupkyně Anette Olzon nijak nevadila, akorát hudebně jsou ta alba s ní za mikrofonem prostě slabší. S novinkou “Endless Forms Most Beautiful” však Nightwish načínají pomyslnou třetí éru svojí existence, protože deska kapelu poprvé představuje s novou tváří za mikrofonem, díky čemuž mnoho lidí doufalo v jakýsi hudební impuls.

Na komerční úspěch si sice nahrávky “Dark Passion Play” (2007) a “Imaginaerum” (2011) stěžovat nemohly, přesto mi přišlo, že příznivci Nightwish nepřijali Anette Olzon úplně za svou – je samozřejmě otázkou, nakolik to byla její vina, když musela nahradit dosavadní symbol skupiny (nenechte se zmýlit – mozek Nightwish sice sedí za klávesami, ale tvář kapely byla přinejmenším do alba “Once” u mikrofonu), a jestli by na tom byl někdo jiný lépe. Přijetí Floor Jansen je však od začátku jiné. Když se ujala vokálů nejprve jako koncertní host poté, co byla Anette Olzon vyhozena uprostřed turné, asi málokdo pochyboval o tom, že právě ona se posléze stane novou permanentní zpěvačkou Nightwish. Zbytek kapely sice po konci světové šňůry na podporu “Imaginaerum” chvíli dělal vlny, koho že to vezmou, ale nakonec Finové příliš dlouho neotáleli a Floor (ještě společně s Troyem Donockleym, jenž do té doby rovněž působil jen jako host na folkové nástroje) do sestavy zcela nepřekvapivě skutečně přibrali.

Vlastně je ono spojení Nightwish + Floor Jansen zcela logické a výhodné pro obě strany. Anette Olzon se vzala takřka “odnikud” a její angažování zas takové nadšení nevzbudilo. Oproti tomu Floor Jansen má v rámci symfonického metalu už dávno zavedené jméno díky dlouholetému působení u dnes již nefunkčních After Forever, v jejichž rámci zároveň dostatečně předvedla schopnosti svých hlasivek. Po rozpačitém mezidobí s Anette Olzon se tedy Nightwish přijetí někoho takového jistě hodí. Logické je to pak i z pohledu samotné Floor Jansen, jelikož té se po konci After Forever zas tak nedařilo svou kariéru v rámci ReVamp znovu nastartovat – ostatně, první eponymní deska tohoto projektu svého času prohučela takřka bez povšimnutí a druhá “Wild Card” na tom byla lépe hlavně díky tomu, že v té době už Floor békala na koncertech s Nightwish.

Přijde mi, že právě její přijetí v mnoha lidech vzbudilo jakousi naději v to, že se Nightwish na “Endless Forms Most Beautiful” vrátí do své nejvyšší formy na úroveň svých nejlepších alb. Mně osobně však toto očekávání přišlo poměrně naivní a spíše jsem očekával, že bude kapela úspěšně pokračovat na své cestě k čím dál tím větší nudě. A ne, že bych se chtěl nějak zvlášť vychloubat, ale výsledná podoba “Endless Forms Most Beautiful” mi dala jednoznačně za pravdu. Nightwish totiž stále pokračují v zajetém stylu po stránce formy i její kvality, jako tomu bylo minule i předminule. Nicméně to, že ani čistě po pěvecké stránce nedokázala Floor Jansen finskému “zázraku” vtisknout nějakou specifičtější tvář, zklamáním jistě je… skoro mi až přijde, jako by místy jela takřka na půl plynu. A to v kombinaci s nepříliš záživným hudebním podkladem dává album, jež patří k tomu horšímu, co kdy Nightwish vydali.

Samozřejmě, jak už to tak bývá, je formálně vlastně vše v naprostém pořádku. Celý projev Nightwish je patřičně megalomanský a kapela se opětovně (z mého pohledu zbytečně a především neúspěšně) snaží vzbudit dojem hodnotného uměleckého veledíla. Hned úvodní skladba “Shudder Before the Beautiful” dává jasně najevo, o čem to bude – mohutné záchvěvy orchestru, z nichž se skladatelský maestro Tuomas Holopainen nebojí přeskakovat do poklidných meziher s nádechem folku, kytary spíše na ozdobu a samozřejmě evidentní důraz na chytlavý refrének, který mi oné snaze o velké umění jednoduše brání uvěřit.

Víc než rádoby artové sdělení a nepředstíraná megalomanie to totiž Nightwish vždy slušelo spíše v jednodušších polohách, kdy power metalová složka měla navrch nad tou symphonic metalovou a kdy se nehrálo na snahu stvořit hudební opus magnum. Proto mě i na těch pozdějších albech baví spíš ty triviálnější hitovější kousky, z nichž na “Endless Forms Most Beautiful” vyčnívá především druhá “Weak Fantasy”, která v parádním refrénu dokazuje, že i tohle může funfovat ve spojení s velkým orchestrem. Podobně, ale o trochu méně dobře je na tom – a opět především díky refrénu – také “Yours Is an Empty Hope”. Třetí nejsolidnější věcí do party je pak “My Walden”, ačkoliv u ní je to z trochu jiného důvodu, jímž je nejznatelnější folkový nádech.

Abychom si však rozuměli, hitovějšími kousky rozhodně nemyslím obligátní podbízivé písničky, s nimiž Nightwish většinou vyrážejí do boje na pozici singlů. Přesně do téhle sorty spadá trochu hovězí “Élan”, kterou od nemilosrdného přeskakování zachraňují částečně jen klidnější sloky a hlavně Troy Donockley. Ten je pro mě osobně jen tak mimochodem asi nejpříjemnějším překvapením nahrávky, protože zatímco na “Dark Passion Play” a “Imaginaerum” mě jeho píšťalky spíše obtěžovaly, na “Endless Forms Most Beautiful” patří jeho příspěvky k tomu nejzajímavějšímu. Což ostatně potvrzuje i výše zmiňovaná “My Walden”.

Když už jsme u těch obligátních záležitostí, nesmí samozřejmě chybět ani rádoby dojemná balada, kteroužto v tomto případě prezentuje “Our Decades in the Sun”. Zrovna tahle disciplína Nighwish nikdy příliš nešla a tenhle song to opětovně potvrzuje. Úplný závěr písničky je v podání orchestru sice poměrně pěkný, avšak vzhledem k tomu, že mu předchází téměř šest minut čistokrevné nudy, nemá cenu na něj čekat, protože zas až tak skvělý zase není.

Stejně jako se Nightwish nevyhnuli rádiové jakoby hitovce a baladě, i tentokrát se nevyhnuli ani regulérní vatě, a tak je na “Endless Forms Most Beautiful” hned několik skladeb, bez jejichž přítomnosti by se posluchač bez sebemenších problémů obešel. Mezi takové zcela jistě patří vysloveně otravná “Edema Ruh”, jež je společně s “Our Decades in the Sun” suverénně nejslabším dílkem nahrávky. Nicméně ani takové “Alpenglow” či titulní “Endless Forms Most Beautiful” nejsou vůbec ničím zvláštní, desku nikam neposouvají a dohromady vlastně představují jen dalších deset minut navíc – sice poslouchatelných, avšak v důsledku vlastně nadbytečných. Podobně slabě je na tom i již jmenovaná “Shudder Before the Beautiful”, již od toho, aby zapadla úplně stejně jako třeba “Alpenglow”, zachraňuje jen a pouze to, že v tracklistu stojí na první pozici.

Jakousi vlajkovou lodí a zdánlivým vrcholem celého “Endless Forms Most Beautiful” by však papírově měl být až jeho závěr v podobě 24minutového kolosu “The Greatest Show on Earth”. Ten ještě navíc uvozuje šestiminutová instrumentálka “The Eyes of Sharbat Gula”, jež pomyslně ukončuje “základní” album a připravuje nástup pro suverénně nejdelší (nemýlím-li se) skladbu, jakou Nightwish doposud vytvořili. Tato je ovšem z mého pohledu poměrně dost nezáživná. Po orchestrálním intru, které s nadsázkou vlastně podruhé dělá to, co už udělala “The Eyes of Sharbat Gula”, tedy přípravu na nástup muzikálního opusu, se totiž rozjede vlastně další vcelku obyčejný song Nightwish, pouze natažený na neúměrnou délku. Jednak povedená pasáž přesně v půli kompozice a závěrečný proslov, k němuž předchozí dvacetiminutovka celou dobu vcelku evidentně směřuje, takovou stopáž obhájit z mého pohledu prostě nedokážou. “The Greatest Show on Earth” na mě tudíž působí úplně stejným dojmem jako třeba “Song of Myself” na “Imaginaerum” – samoúčelná a zcela zbytečná mamutí stopáž, kterou má píseň spíš jen proto, že prostě můžeme, než aby to mělo nějaké skutečné opodstatnění. Vylouhovat z “The Greatest Show on Earth” ty opravdu dobré nápady, jimž naředění na takovou plochu spíše ublížilo, mohl to být tak sedmi-, osmiminutový vrchol alba.

O tom, že se dá “Endless Forms Most Beautiful” poslouchat bez nějakých větších problémů, se vůbec nepřu – o tom vlastně vůbec nepochybuji. O tom, zdali má album nějakou skutečnou hodnotu, si však už pochybovat dovolím. Navzdory veškerému megalomanství a poměrně atraktivnímu evolučnímu tématu totiž v samotné muzice cítím mnohem méně, než za co se Nightwish vydávají. I v rámci jejich vlastní diskografie není problém najít mnohonásobně zábavnější nahrávky, což “Endless Forms Most Beautiful” značně podráží nohy. Velmi smutným faktem ovšem zůstává, že i s deskou, jejíž nezanedbatelná část prachsprostě nudí a většina času je jen poslouchatelná, nikoliv vážně dobrá, Nightwish stále patří k tomu (nej)lepšímu v rámci symphonic metalové scény…


Druhý pohled (Kaša):

Dovolím si úvodem lehce naťuknout svůj vztah k těmto finským hvězdám, protože nemůžu říct, že bych se řadil k jedné nebo druhé skupině lidí, kteří Nightwish bezmezně uctívají, respektive nesnáší byť jen pohled na jejich promo fotky. Osobně preferuji alba, jež nadcházela “Century Child”, protože ta předchozí jsou na mě až příliš nekonfliktní a cukrkandlová a dokonce ani vyzdvihované “Oceanborn” nejsem schopný snést v celé délce, takže v reálu to vypadá tak, že když dostanu chuť na Nightwish, tak si poskládám své osobní “best-of” čítající asi 20 skladeb z jejich studiových alb a jsem spokojený. A bohužel můžu říct, že s příchodem “Endless Forms Most Beautiful” se můj personální výběr toho nejlepšího z pera Tuomase Holopainena příliš nerozroste, protože ačkoli jsem se na novinku “Endless Forms Most Beautiful” těšil (nebudu zastírat, že hlavním důvodem je příchod Floor, pro kterou mám slabost), tak výsledek skončil za očekáváními.

“Endless Forms Most Beautiful” je další z poměrně nezáživných alb finských melodiků, které přináší několik slušných songů a hromadu vaty. Začnu od konce, protože největším překvapením je pro mě závěrečná “The Greatest Show on Earth”. Nečekal jsem, že z písně, jíž jsem se vzhledem k její stopáži tolik bál, se nakonec vyklube vrchol desky. Vážně klobouk dolů za to, že Tuomas dokázal tuto věc tak skvěle zdramatizovat a naplnit emocemi, takže prázdná a dlouhá jízda melodiemi bez ladu a skladu se zaplaťpánbůh nekoná. Z té zbylé desítky skladeb mě baví úvodní “Shudder Before the Beautiful”, ačkoli zní jako slepenec starších věcí (jsem jediný kdo tam slyší neskutečné vykrádačky “Dark Chest of Wonders”?), dále pak titulní “Endless Forms Most Beautiful”, vypjatý duet “Yours Is an Empty Hope” a celkem slušná hitovka “Edema Ruh”, která singlovou “Élan” strčí hravě do kapsy. Ten zbytek s výjimkou trojice “Élan”, “My Walden” a “Our Decades in the Sun” není vyložený balast, jako ty nejslabší věci z posledního “Imaginaerum”, ovšem do kvalitních skladeb jim toho schází hodně a působí spíš jako nudná výplň.

Celkově mi přijde materiál na “Endless Forms Most Beautiful” takový nijaký. Floor Jansen zpívá jen tak na půl plynu, novic Troy Donockley dostal nějaký ten prostor takřka v každé skladbě, takže po chvíli už mi ty jeho dudy, píšťaly a nevím na co všechno vlastně hraje začnou občas lézt na nervy, protože zatímco v minulosti vkusně okořenil nějakou tu píseň, tak nyní to se všemi těmi chorály a orchestracemi ne vždy funguje úplně bezproblémově (děs jménem “My Walden” hovoří za všechny). A za co by Nightwish zasloužili napráskat na holou, je trestuhodné omezení prostoru pro Marca Hietalu, protože když už kapela disponuje tak skvělým zpěvákem, tak mu snad dám taky možnost to předvést a se zpěvačkou, která by mohla příště trochu zatlačit na pilu, předvádět pravé vokální orgie, což se bohužel neděje.

V kontextu diskografie kapely si nakonec “Endless Forms Most Beautiful” zařadím někam mezi “Dark Passion Play” a “Imaginaerum”, což bych před prvním poslechem neřekl a spíše jsem doufal v atak pozic, které dodnes drží nepřekonatelné “Once”. To se tak opravdu stává takovým tím albem, které se povede jednou za život a které “Endless Forms Most Beautiful” nemůže ohrozit, protože nic víc než průměr za novinkou nehledejte.


Třetí pohled (Zajus):

Já vím, říkat “mě Nightwish nezajímají” je teď v módě, ale mě Nightwish opravdu nezajímají. Přesto, jak prozrazuje neoblomný archiv Sicmaggotu, poslední album kapely, “Imaginaerum”, jsem slyšel a dokonce se mi celkem líbilo. Dnes si z něj sice nepamatuji ani notu, ale těžko dělat, že nevím, o koho jde. Na druhou stranu výměnu zpěvaček bych snad ani nepoznal. Se vší úctou mezi Floor a Anette nevidím rozdíl, snad jen, že první jmenovaná mi přijde z evolucevíproč (vzhledem k tématu alba si nedovolím používat obvyklejší bůhvíproč) sympatičtější. A vy si určitě říkáte: no jo, píše jen proto, aby Nightwish pohanil a své ego pohonil, žvanil. Jenže tomu tak není. “Endless Forms Most Beautiful” jsem si poslechl z jediného, myslím zcela osvíceného důvodu: kvůli jeho názvu a názvu jedné z jeho skladeb. “The Greatest Show on Earth” pro mě totiž nesymbolizuje hudební kompozici, nýbrž mou oblíbenou knihu o evoluční biologii. A když se s kapelou rozhodl spolupracovat sám její autor Richard Dawkins, tak nějak jsem musel výsledek slyšet.

Sám pro sebe jsem album rozdělil na dvě části: jedna zahrnuje prvních deset skladeb a druhá skladbu závěrečnou. Skladby z první části (lidsky řečeno všechny kromě poslední) mi vlastně nic neříkají. Dobře se to poslouchá, je tam pár pěkných momentů i celých písní (zejména “Yours Is an Empty Hope”, “Our Decades in the Sun” a “Endless Forms Most Beautiful”). I čistě instrumentální “The Eyes of Sharbat Gula” je velice příjemná. Celkově však unešený nejsem. Kdyby mi někdo místo těchto skladeb pustil některé ze starších alb kapely, vůbec bych si toho nevšiml.

Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná píseň. Pro dlouhé skladby mám slabost a z 24 minut závěrečné kompozice se mi téměř podlamují kolena. I když jsem to považoval za velice nepravděpodobné, Nightwish dokázali mamutí stopáž utáhnout úplně jednoduše a možná i díky ohromnému prostoru mohli jednotlivé nápady rozvinout a neskákat od jednoho chytlavého momentu k druhému. Vstupní orchestrální pasáž je nádherná a nesmírně emotivní a první proslov Richarda Dawkinse tak dobře navržený, že neobtěžuje ani po mnoho posleších. Následný nástup kapely patří mezi nejlepší “metalové” části alba a je fascinující sledovat, jak zásadně se změní nálada skladby kdesi okolo její poloviny, přestože použité prostředky zůstávají stejné. Jenže to nejúžasnější je pořád před námi. Druhá orchestrální sekce s dalším Dawkinsovým vstupem možná hraje na city, ale dělá to tak dobře, že se vůbec nezlobím. Člověk se ani nenaděje a 24 minut je pryč.

Samotný Dawkinsův vstup však stojí za komentář. Jeho text je krásný a během několika málo řádků (jejichž každé slovo je naprosto pečlivě voleno) jednoduchými slovy popíše eleganci vědeckého zkoumání a ještě ke všemu přidá étos stoické filosofie (“We are going to die, and that makes us the lucky ones”). Když na svůj vlastní text naváže v úplném závěru slavnou citací z Darwinova “On the Origin of Species” (z něhož pochází i ono krásné “From so simple a beginning, endless forms most beautiful and most wonderful have been, and are being, evolved.”), těžko se ubránit dojetí.

A snad jen závěrem: k albu obsahující tak dojemnou vsuvku o evoluci mi přijde poněkud nevkusně zvolený cover. Chápu záměr kapely, ale výsledek působí cirkusovým dojmem a spíše než biology musí potěšit kreacionisty. Ale je mi jasné, že nemůžu mít všechno.


Čtvrtý pohled (Onotius):

S novinkou finských Nightwish se podobně jako s tři roky starým koncepčním “Imaginaerum” ocitám v jisté schizofrenii. Na jednu stranu je nutné přiznat, že hlavní skladatelský mozek kapely, klávesista Tuomas Holopainen, se momentálně nachází ve stádiu jisté kreativní stagnace, jež se vyznačuje častým nadužíváním variací na již mnohokrát vyřčené téma, na druhou stranu je ovšem jejich projev často zpestřován o šikovné aranže a detaily. Zatímco tři roky stará deska, jež zároveň fungovala jako soundtrack ke stejnojmennému filmu, se snažila zuby nehty zakrývat ohrané postupy bombastickými aranžemi a žánrovou diverzitou, ačkoliv se samotné kompozice (respektive jejich struktury) nesly v o dost přímočařejším duchu než kdy dříve, novinka se snaží znít upřímněji a vlastně jí to celkem sluší. Zatímco “Imaginaerum” na mě totiž působilo lehce pokrytecky, neboť se snažilo hrát si na velkolepý ambiciózní projekt, přičemž obsah byla více méně sadou tu lepších, tu slabších klasických písniček (jež se dost rychle začaly zajídat), “Endless Forms Most Beautiful” na mě působí mnohem přirozeněji. Pravda, v mnoha momentech má člověk oprávněný pocit již slyšeného, na druhou stranu mi Nightwish mi už dlouho nepřišli tak instrumentálně vynalézaví, precizní a hlavně střízliví (čímž narážím především na orchestrální ztrátu soudnosti, jež se snažila na minulé řadovce zaplácnout co šlo).

Pohodář: Hele, hned úvodní “Shudder Before the Beautiful” zní fakt dobře.

Kat: To je sice možné, ovšem zaposloucháš-li se do riffu, záhy zjistíš, že je to taková uvolněnější vykrádačka “Storytime”.

Pohodář: No jo, ale rozvíjí ten motiv, má zajímavější strukturu a navíc je to kořeněné takovou precizní orchestrací.

Kat: Na druhou stranu je to ale méně chytlavé… A nesliboval náhodou Holopán, že se bude s těmi svými aranžemi mírnit?

Pohodář: Buď rád, když se spustí závěrečný refrén s tím podkladem, připomene to až charisma starého dobrého otvíráku “Dark Chest of Wonders”.

Kat: Takže i ten to vykrádá?

Pohodář: Ale zalez, je to fajn. A chceš-li něco originálnějšího, zkus hned dvojku “Weak Fantasy” – temnější tvář orchestrace, na poměry kapely neobvyklá práce s kytarou, dobrá atmosféra a v neposlední řadě více prostoru i pro Marca.

Nightwish

Kat: Jedno vybočení ze stereotypu a ty hned z toho děláš bůhvíco, pak už to jde ale až na výjimky stejně jen z kopce. Třeba ta “Élan” je takové unylé klišé, nemastné, neslané…

Pohodář: …celkem příjemné…

Kat: …a kytary tam hrajou kulový. A co věci typu “Endema Ruh”, “Alpen Glow” a ta variace na variaci “Last of the Wilds”. Taková přehlídka dobře konzumovatelného papundeklu.

Pohodář: Myslíš “My Walden”? Tak ta má celkem neohraný refrén a dobře pracuje s vokály.

Kat: To je další věc, co mi vadí. Vzít zpěvačku formátu Floor Jansen a plýtvat jejím potenciálem v celkem obyčejných rejstřících.

Pohodář: Ale její hlasový temperament a ten kontrast mezi něžným a agresivním je mnohdy schopen skladby slušně nakopnout. Třeba ve sloce “Yours Is an Empty Hope” zní dostatečně teatrálně (nemluvě o jejím growlingu v pozadí refrénu). Další z těch silnějších kousků. Anebo třeba “Endless Forms Most Beautiful” má super refrén.

Kat: Ale přitom klišé, jaká sype Tuomas z rukávu na požádání.

Pohodář: Ale je to fajn harmonie obou vokálů a naživo to bude fungovat.

Kat: Zapomněli jsme ještě na něco?

Pohodář: Co takhle závěrečný 24minutový opus, jenž po slabším předchůdci celkem napravuje reputaci nejdelších Nightwishovských skladeb? Motivy jsou celkem neoposlouchané…

Kat: Ale natahované…

Pohodář: Ale vyvíjí se, nápady se prolínají i plynule přecházejí, občas se vyloupne perfektní osvěžující detail a aranže nepřehání. Tentokrát mají dostatek motivů na to, aby se to dalo poslechnout vcelku a člověk na konci neměl pocit, že kapela mele z posledního. Zatímco “Song of Myself” byla podle mě regulerně samoúčelně natahovaná skladba (na níž by pět minut úplně stačilo), tak tady je to prostě příběh. Motiv střídá motiv a stopáž jde podle nápadů, ne nápady podle stopáže. Hudba zvratů a dialogů.

Kat: Pamatuju časy, kdy tohle platilo pro celou desku. Ale rok 1998, dobu, kdy výborný nápad střídal výborný nápad v perfektně poskládaných kompozicích, asi nevrátím.

Takže k čemu vlastně tento schizofrenický brainstorming vedl? Novinka Nightwish určitě není nic převratného, stejně tak ovšem nejde o žádný průšvih. Jde o desku, jež místy disponuje výbornými momenty a jako celek je schopna i při opakovaném poslechu potěšit, v mnoha nápadech však nezapře inspiraci svými staršími sourozenci. Co se týče struktur kompozic, potěšil návrat k sofistikovanější práci s motivy a jejich členěním. Pokud jde o zpracování, jsem spokojen, nová střízlivější tvář mi v mnohém přijde dospělejší než velkolepá pohádkovost předchůdce. Celkově tedy přetrvává pozitivní pocit s tím, že se občas Kat celkem mrzutě ozve (a vlastně na to má i patřičné argumenty)…


Kaledon – Antillius: The King of the Light

Kaledon - Antillius: The King of the Light
Země: Itálie
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. In Aeternum
02. The Calm Before the Storm
03. Friends Will Be Enemies
04. Elisabeth
05. New Glory for the Kingdom
06. The Party
07. The Evil Conquest
08. Light After Darkness
09. The Angry Vengeance
10. My Will
11. The Glorious Blessing
12. The Fallen King

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Pokud Sicmaggot už nějakou dobu čtete, asi pro vás není žádnou novinkou, že to u nás italský power metal nemá vůbec jednoduché. Asi bych ani nespočítal, kolikrát od nás taková muzika dostala pěkně do kožichu, a myslím, že případů, kdy to bylo alespoň poslouchatelné, bylo naopak tak málo, že by mi na jejich spočítání pohodlně vystačily prsty jedné ruky. Kaledon, kteří před dvěma lety nakráčeli do ringu s deskou “Altor: The King’s Blacksmith”, se ale alespoň u mě nějakým zázrakem a navzdory všem příznakům kardinálního průseru podařilo do tohoto vybraného klubu o prsa probojovat, a i když jsem dotyčnou fošnu od té doby neslyšel ani jednou, přeci jen mi jméno Kaledon ulpělo v paměti s nálepkou “potenciálně slibné”. A přesně to je důvod, proč jsme se tu sešli nad deskou “Antillius: The King of the Light”, s níž se Kaledon vytasili ke konci loňského roku.

Protože nepředpokládám, že by mezi čtenáři bylo mnoho znalců Kaledon, a už vůbec nečekám, že by si snad někdo pamatoval moje tlachy na adresu jejich předchozí desky, myslím, že neuškodí, když si ve stručnosti zopakujeme, co jsou tito Římané vlastně zač. Už jen pohled na diskografii to říká dost jasně – Kaledon si evidentně libují v epických ságách, kde si to blonďatí gerojové neohroženě rozdávají se silami zla, jinými slovy se jedná o ukázkový a kýčem přetékající power metal jak podle učebnice. A protože pánům zřejmě nestačil jeden příběh o šesti pokračováních, s předchozí deskou rozjeli sérii novou, která s “Antillius: The King of the Light” pokročila do druhé fáze – a podle očekávání se od posledně nezměnilo prakticky nic.

Kaledon na novince tedy stále produkují rozmáchlý power metal, který doslova oplývá každým myslitelným žánrovým klišé od zběsilého sólování přes naivní melodie až po vysoko položený mužský vokál – což takhle sepsané nepůsobí ani trochu jako dobrá vizitka. Nepomáhají tomu ani fakt šílené texty (jasně, je to čistá žánrovka, ale tohle fakt někdo může myslet vážně?), poměrně volné nakládání s angličtinou (občas jsou tam regulérní kiksy) nebo kýčovitý námět s nímž samozřejmě koresponduje kýčovitá obálka… Jenže i když se to zdá nemožné nebo přinejlepším hodně nepravděpodobné, přesto všechno nemůžu “Antillus: The King of the Light” jen tak odstřelit.

Se vším tímhle balastem si totiž Kaledon od posledně přinesli naštěstí také schopnost dát dohromady místy i poměrně solidní matroš. Většina alba je sice taková normálka a vyloženě dementní moment mě z hlavy napadá jediný (rozjezd “The Party” je prostě dost retardovaný i přes zjevný úmysl), ale technická úroveň je nezpochybnitelná, smysl to většinou dává vcelku obstojně a vzato kolem a kolem se to vlastně dá poslouchat, aniž by člověk utrpěl poškození mozku, jak se občas v podobných případech může stát a také stává. No a pak jsou tam ty bez nadsázky slušné pasáže, u kterých si člověk říká, že být to takové celou dobu, tak by měl dost možná co do činění s opravdu podařenou deskou.

Sedmnáct let zkušeností sice není zárukou dobré muziky, ale v případě Kaledon se ty zkušenosti zřejmě nějakým záhadným způsobem projevily a z formálně naprosto kokotského power metalu udělaly záležitost, k jejímuž přehrání budete pádné důvody hledat sice asi marně, ale když už tu placku protočíte, nakonec nejspíš uznáte, že je to i přes více jak hodinovou délku a nemálo reálně bídných aspektů vlastně docela v pohodě a občas dokonce příjemné. V celkovém kontextu sice zůstává faktem, že “Antillius: The King of the Light” není albem, které by si zasloužilo přednost před čímkoli opravdu dobrým, ale pořád platí, že jde o desku lepší, než jak se na první pohled tváří. A protože se tváří fakt otřesně, je nakonec lepší docela o dost.


Battle Beast – Unholy Savior

Battle Beast - Unholy Savior
Země: Finsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 9.1.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Lionheart
02. Unholy Savior
03. I Want the World… and Everything in It
04. Madness
05. Sea of Dreams
06. Speed and Danger
07. Touch in the Night
08. The Black Swordsman
09. Hero’s Quest
10. Far Far Away
11. Angel Cry
12. Push It to the Limit [Paul Engemann cover; bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…

Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.

O to větším překvapením pro mě byl před dvěma lety poslech eponymní druhé desky finských Battle Beast. Ne však proto, že by snad kapela pojala ten žánr nějakým inteligentnějším způsobem a nabídla skutečně kvalitní heavy/power metal – překvapení to pro mě bylo v tom, že Battle Beast do posledního puntíku přímo ztělesňovali onen přístup, jaký obecně vzato nemám rád, a přesto mě to album neskutečně chytlo. Dokonce takovým způsobem, že si jej dodnes tu a tam s náramnou chutí pustím… sice vím, že je to vlastně fakt blbá muzika, ale nemůžu si pomoct, prostě mě to baví. Jasně, je tam sice zpěvačka, která vážně umí, ale jenom tímhle špatnou hudbu nezakryjete, takže na tom albu něco asi fakt bylo…

Stravitelná a pekelně chytlavá muzika, zpěvačka za mikrofonem (na babu za mikrofonem se přece jenom kouká lépe, než když tam hulaká upocený chlupatý kořen s pivním pupkem, že ano) a tlačenka od velkého labelu za zády… není divu, že o Battle Beast je v poslední době slyšet čím dál tím více. A protože známé moudro praví, že je nutné kout železo, dokud je žhavé, není divu, že od “Battle Beast” nestačily uběhnout ani dva roky a už je venku jeho pokračování v podobě “Unholy Savior” (a že ona tlačenka nese své ovoce, potvrzuje i fakt, že novinka okamžitě vystřelila na první příčku ve finském žebříčku prodejnosti), na které jsem byl zvědavý i já.

Naší zcela zásadní, dokonce až kruciální otázkou je to, zdali “Unholy Savior” dokázalo udržet laťku nastavenou svým eponymním předchůdcem a zdali se opětovně jedná o tak zábavnou a našlapanou jízdu. Hudebně se nezměnilo takřka nic, tudíž se opětovně jedná o formálně blbý heavy metal, který po vás bude metat jedno klišé za druhým, ale přesně to jsem čekal, a abych byl skutečně upřímný, vlastně jsem to takhle i chtěl, protože právě tohle na “Battle Beast” tak parádně fungovalo. Stejně tak jsem se těšil i na další porci skvělého vokálu již zmiňované zpěvačky Noory Louhimo, která je prostě výborná a vládne jak příjemným sametovým hlasem, tak i řízným rockovým chraplákem. A i to je na “Unholy Savior” na svém místě. Jednoduše řečeno, Battle Beast se technicky vzato neuhnuli ani o píď (což by v tomhle konkrétním případě mělo být dobře)… a přesto všechno je novinka bohužel opravdu výrazně horší než “Battle Beast” (což je už je samozřejmě špatně).

Stejně pocitové jako určení toho, co je a co není agro, je i ten rozdíl mezi “Unholy Savior” a “Battle Beast” vlastně spíš pocitovou záležitostí, protože na první poslech oba ty počiny neznějí nijak zvlášť odlišně, pokusím se to ovšem nějakým způsobem vysvětlit. Důvod, proč u mě “Battle Beast” takovým způsobem bodovalo, je vlastně docela jednoduchý… navzdory veškerému klišé a zdánlivému vidláctví z toho totiž byla cítit ohromná radost z hraní, plynulo to strašně lehce, přirozeně a bylo to v dobrém slova smyslu naprosto extrémně vlezlé a chytlavé. Finové hned od prvních vteřin začali střílet jednu parádní hitovku za druhou, doslova sypali z rukávu návykové refrény a šlapalo jim to po čertech dobře. Když prostě slyším tak skvělé pecky jako “Let It Roar”, “Out of Control”, “Out on the Streets”, “Neuromancer”, “Over the Top” nebo “Black Ninja”, tak upřímně dlabu na to, že je to objektivně vzato kravina, protože mě to baví takovým způsobem, že jsem ochoten to odpustit. A tohle je přesně to, co “Unholy Savior” tak zoufale, opravdu zoufale postrádá…

Onu lehkost, díky níž “Battle Beast” fungovalo, totiž na novince takřka neslyším. Když trochu přivřu očko, tak jedinými písničkami, z nichž mám podobně dobrý pocit jako z minulého alba, jsou třetí “I Want the World… and Everything in It”, jejíž refrén má právě ty pověstné koule, které tam jinak postrádám, a sedmá “Touch in the Night”, jež se nese v trochu odlehčenějším duchu, Noora v ní nechá stranou svůj rockový ječák a zpívá pouze čistě. Docela v pohodě je ještě “Push It to the Limit”, což je ale jen bonus na limitované edici a ještě navíc předělávka od zpěváka Paula Engemanna (původní song jen tak mimochodem pochází ze soundtracku z kultovního bijáku “Scarface”Al Pacinem v hlavní roli). Když budu hodný a budu počítat i tohle, jsem na třech kouscích – z dvanácti. A to ani nemluvím o tom, že tyhle vrcholy “Unholy Savior” se na hitovky minulé desky zmiňované v předchozím odstavci nechytají ani zdaleka.

Netvrdím, že zbytek je úplně na vyližprdel, třeba titulní věc “Unholy Savior” nebo desítka “Far Far Away” se dají poslechnout celkem v pohodě, aniž by z toho člověk dostal osypky, ale prostě už to není úplně ono – prostě se to jen dá poslechnout, ale žádná velká zábava to není. Stejně tak musím z jistého úhlu pohledu ocenit, že ani pokusy o balady v podobě “Sea of Dreams” a “Angel Cry” nejsou žádné extrémní zvratky a také se dají poslouchat (čímž ale neříkám, že jsou to nějaká veledíla). Na druhou stranu, jsou tu i vyloženě nudné tracky jako “Lionheart” (proč je tohle sakra otvírák alba?) nebo “Madness” (proč je tohle sakra první singla alba?), zbytečnosti, jimž vévodí cosi jako mezihra “The Black Swordsman” a pseudo-epická (= klávesově pohádková) instrumentálka “Hero’s Quest”, nebo doslova otravné věci jako obyčejná a podprůměrná odrhovačka “Speed and Danger”, kterou nezachrání ani okaté citování Yngwieho Malmsteena v jedné pasáži, možná spíš naopak.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože “Unholy Savior” je skutečně zklamání jak kráva – jinak mluvit nelze, když na tak parádní placku jako “Battle Beast” naváže ledva průměrná nuda. Zatímco druhou desku budu s chutí točit i nadále, vím jistě, že “Unholy Savior” po dopsání téhle recenze okamžitě poletí do koše, protože ani ty dva, tři solidní songy nejsou natolik dobré, abych byl ochoten trpět ten zbytek. Nijak ovšem nezastírám, že mě tenhle výsledek upřímně mrzí, protože “Battle Beast” jsem si za tu dobu hodně oblíbil a od jeho pokračování jsem vážně něco čekal…


Whispers in Crimson – Suicide in B Minor

Whispers in Crimson - Suicide in B Minor
Země: Írán
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Suicide in B Minor
02. Nightmare Within a Dream
03. Project Sinister
04. Do You Believe
05. Coming Home
06. US for Fools
07. Cask of Amontillado

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
SixtySix Records

Když se říká, že hudba stmeluje, mnohé asi napadne, že je to jeden z těch typických bullshitů, který bez ohledu na realitu může vypustit z úst snad jen stárnoucí rocker, zatímco rovná kreditkou lajnu koksu na zádech striptérky, či snad mladá popová hvězdička, kterou by bez týmu vizážistů, stylistů, producentů, skladatelů a promotérů znal jen Venca z vedlejší vesnice. Prostě fráze bez obsahu. Jenže co když na ní něco alespoň vzdáleně pravdivého opravdu je?

Co si většina Evropanů vybaví při představě Íránu? Tipuji, že islám, sebevražedné atentátníky a ženy zahalené od hlavy k patě. Málokdo si vzpomene na Teherán, patnáctimilionovou moderní metropoli na kraji kolébky zemědělství, kde, jako ve většině Íránu, žijí lidé jako vy a já a kde si ženy oblékají čádor asi stejně často jako Moravanky kroj. Zkušenost nás však naučila, že hudba může pocházet odkudkoli, a překvapivá by byla snad jen nihilistická punkovka ze Severní Koreje. Proto nikoho nezarazí, že předmětem dnešní recenze je právě íránská kapela, zatímco kdyby vám její zakladatel Amirali Nourbakhsh zazvonil u dveří, skočili byste do vany rychlostí vystrašené srnky, protože vana prý odolá výbuchu. Prostě: hudba stmeluje.

Jenže stmeluje i hudba průměrná? “Suicide in B Minor” je album, o kterém jsem dlouho nebyl schopný vymyslet nic kloudného, neboť je přesně v té nešťastné hladině, kdy o hudbě není co psát – není ani tak dobré, aby bylo co vyzdvihovat, ani tak tragické, aby se bylo čemu vysmívat. Na jednu stranu z něj kýč a klišé přímo čiší, na druhou na něm najdeme několik výborných momentů a není ho žádný velký problém doposlouchat do konce.

Žánr, který Whispers in Crimson hrají, je vlastně pompézní power metal, byť ho sám Amirali alespoň slovně halí do progresivního hávu. Natažený krk z osla žirafu neudělá, a tak i natažení písniček na délku kolem osmi minut neudělalo z power metalových odrhovaček progresivní klenoty. Jisté kouzlo albu však upřít nelze. V první řadě je Amirali dobrý kytarista, ze kterého semtam vypadne velice povedené sólo a (o něco méně často) solidní riff. Album je silně podepřeno klávesami, které mimo nezbytná sóla však hrají spíše podružnou roli vůči kytaře a rytmické sekci. Basa je slyšet dobře, i když je vlastně úplně nečitelná a jen si “cosi” brumlá, podobně jako bicí, kterým je však rozumět přeci jen o něco lépe a navíc i skladatelsky nabízejí mnohem zajímavější jízdu.

Vše však stojí na souhře kytarových melodií a vokálním výkonu Herbieho Langhanse, který je jednoduše excelentní. Pokud je vám Langhansovo jméno povědomé, tak jako bylo povědomé mě, možná vás překvapí skutečnost, že jde o německého zpěváka, jehož hlas jsem tu chválil v recenzi dva roky starého debutu kapely Beyond the Bridge. Jakým způsobem se dostal na desku íránské kapely, je záhadou, ačkoli v tom jistě bude mít prsty Amiraliho mnohaleté studium v Evropě. Langhans je však stále výborný a už jen kvůli němu si album zaslouží pozornost fanoušků žánru.

Pokud jde o samotnou hudbu, možná nejzábavnější je hned první a zároveň titulní skladba, která tak nějak hezky ilustruje, co posluchače v necelé hodině alba čeká. Začíná totiž povedenou kytarou, přes pomalejší moment, v němž jasně dominuje zpěv, se dostane k první větší sólovací sekci, kde svá kouzla staví klávesy i kytara. V polovině přijde solidní zlom jak obsahové náplně, tak i nálady, ovšem vše se brzy vrátí do starých kolejí, dokud nezačne asi nejhezčí část skladby, krátká akustická mezihra následovaná postupným budováním atmosféry. K tomuto schématu bych neměl co vytknout, kdybych ho v následujících skladbách neslyšel ještě několikrát. Velice povedená je tak například “Project Sinister” či větší část “US for Fools“, naopak nejdelší “Nightmare Within a Dream” mě vyloženě míjí. Na power metalovém albu nesmí chybět balady, čemuž Whispers in Crimson snadno vyhoví. Z “Do You Believe” kýč přímo tryská, jenže víte co? Ono je to jedno. Celou skladbou provází úžasný Langhans, který posléze předá slovo Amiraliho dojemnému kytarovému sólu, šest minut patosu je pryč a vás to docela mrzí.

Při poslechu mě nejednou napadlo jméno dánských Wuthering Heights, jejichž tvorba dle mého patří k tomu nejlepšímu z inteligentního power metalu. K nim mají Whispers in Crimson ještě přeci jen daleko, protože Dánové jsou skladatelsky i hráčsky schopnější, nemluvě o tom, že jejich alba oplývají mnohem čitelnějším zvukem. Naopak unikátní je textová náplň desky, kterou Amirali dlouhými odstavci popisuje na webu kapely. Nalezneme zde tak skladby o palestinském pastýři, který se, lidově řečeno, odpálí v centru Jeruzaléma, o fanatismu Usámy Bin Ládina či o zpovědi Tonyho Blaira. Není třeba se děsit, neboť všechny texty jsou psány s nadhledem na západě vzdělaného autora, který se zjevně pokusil vše pojmout “nadstranicky”. Ačkoli je tak nepovažuji za nijak výjimečně kvalitní, jejich zajímavá obsahová náplň je dalším důvodem k pozornosti.

Možná, že z recenze nevyplynulo zcela zřejmě, co si vlastně o albu myslím. Poměr kritiky a pochval byl snad poměrně vyvážený, a to je přesně ten důvod, proč je výsledné hodnocení náročné. Převažují však pozitivní dojmy, a proto bychom měli bodovat nadprůměrně. Šestka se zdá jako velice vhodné číslo.


Evergrey – Hymns for the Broken

Evergrey - Hymns for the Broken
Země: Švédsko
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 26.9.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. The Awakening
02. King of Errors
03. A New Dawn
04. Wake a Change
05. Archaic Rage
06. Barricades
07. Black Undertow
08. The Fire
09. Hymns for the Broken
10. Missing You
11. The Grand Collapse
12. The Aftermath

Hodnocení:
Onotius – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená, že bychom byli ochuzeni o skladatelskou nápaditost, pouze docházelo k vyrovnávání mezi chytlavým a propracovaným. Za desku, jež nejlépe vyjadřuje hranici mezi starým a novějším vyzněním, považuji “The Inner Circle” z roku 2004, která vytvořila pomyslný můstek mezi zlomovou “In Search of Truth” a následující střídmější “Monday Morning Apocalypse”. Má trestuhodná neznalost následující dvojice desek, které se údajně pohybovaly někde mezi oběma vytyčenými směry, v mém případě prohlubovala zvědavost, jakým směrem se vydá nová deska, jež vyšla koncem září a stihla sklidit množství pozitivních ohlasů.

V pořadí deváté album nazvané “Hymns for the Broken” mě donutilo začít se zase o Evergrey opět trochu zajímat. Než se začaly šířit první informace, měl jsem kapelu podvědomě zařazenou jako kreativně stagnující, což nebylo moc opodstatněno zkušeností, nýbrž povědomím z reakcí na celkem chladně přijatého předchůdce (což je spíš zavádějící, vzhledem k tomu, kolikrát většina odsoudí něco zajímavého). Do té doby pro mě jejich tvorbu symbolizovalo především již zmiňované “The Inner Circle”, na nějž jsem narazil již před nějakými pěti lety, tudíž je můj zážitek z něho v některých momentech ovlivněn idealizací spjatou s dobou, kdy jsem to poslouchal. I proto pro mě byly změny zvuku, stylu a atmosféry o to výraznější, neboť jsem možná přišel o pozvolný přechod.

Jak již název napovídá, skladby jsou totiž tentokrát stavěny více hymnicky (s přehlednějšími strukturami skladeb a chytlavými refrény), a jak napovídá obal a videoklip singlu “King of Errors”, úzkostnou temnotu nahradila uvolněnější zádumčivost a buřičská velkolepost. Hymničnost zde ovšem na rozdíl od “Monday Morning Apocalypse” nebrání epičtějšímu vyznění. Většina ze dřívějších specifik byla pochopitelně zachována, na to jsou stále Evergrey dostatečně věrni svému kopytu, i přesto může však tato uvolněnost působit jako svěží vánek.

Jak vlastně rozebrat desku plnou chytlavých náladotvorných a instrumentálně propracovaných skladeb, aniž bych u každé z nich jednotlivě říkal “příjemný refrén se silnými vokálními linkami, jež naživo musejí znít fantasticky, ovšem celkem klasický postup, zajímavé sólo, atmosféra graduje a celkové vyznění je pozitivní”? Takže začnu asi tím, čeho si na desce cením, následovat budou aspekty, které mi přijdou průměrné, a poté si posvítím i na věci, jež bych já třeba udělal jinak. Za největší klad desky považuji asi upřímné vyznění, ukazující, že si kapela nepotřebuje na nic hrát a rozhodla se prostě zkomponovat album plné naléhavých melodií, jež se v jejich koncertním repertoáru neztratí. Poslední dobou mám totiž pocit, že často kompoziční zjednodušování provází spíš opačný efekt, jenž pak v posluchači budí dojem, že kapela předstírá velké umění, přičemž hraje jednoduché hitovky. V tomto případě hudebníci nepotřebují žádné přídavné prostředky, jimiž by museli obhajovat to, jak velcí jsou umělci.

Dále by bylo dobré opět pochválit Tomův zpěv, neboť hudbě přidává ten správný důraz, vážnost a především emoce, gradace delších kompozic na albu (“The Grand Collapse”) i jednotlivé pecky (“Wake a Change”, “A New Dawn”, “King of Errors”, “The Fire”). Melodie jsou často založeny na klávesách, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby se ovšem způsob jejich využívání v jednotlivých skladbách nějak lišil, takhle mám ovšem trochu pocit, že jsou si skladby navzájem dost podobné. Výjimkami v tomto případě jsou klavírní balada a závěrečná povedená, akustickou kytarou doprovozená “The Aftermath”. Navíc jakožto klavírista občas trpím takovým syndromem přemýšlet, jak bych to či ono zahrál, což mě vede k tomu, že některé postupy shledávám celkem konvenčními.

Nová deska Evergrey je velice příjemnou ukázkou poctivých propracovaných hymnických metalových skladeb plných emocí. Na jednu stranu některé progresivněji založené fanoušky může trochu zklamat zpřehlednění stavby kompozic či otevřenější atmosféra, ovšem některé povedené melodie mají zase potenciál stát se koncertními stálicemi. I přesto všechno mám ovšem pocit, že by neuškodilo držet se trochu méně standardních postupů a obohatit desku o nějaké trochu překvapivější aspekty. Každopádně příjemná a vyzrálá záležitost.


Další názory:

Při poslechu novinky švédských Evergrey jsem si zase jednou mohl říct, jak ten čas letí. Je tomu totiž už dobrých osm let, co jsem slyšel poslední z jejich nahrávek. V době vydání se mi “Monday Morning Apocalypse” docela líbilo, nicméně od té doby jsem si k Evergrey nějak nedokázal najít cestu, takže poslední dvě desky mě zcela minuly a krom klipů jsem s jejich hudbou nepřišel do styku. Důvod, proč jsem se u “Hymns for the Broken” rozhodl toto změnit, je čistá zvědavost. Prostě mě zajímalo, co dnes borci hrají a jak se mi to zalíbí. S tou hudební náplní se toho příliš nezměnilo. Můj dojem je, že Evergrey trošku vyměkli a kytarové riffy už nejsou tak dominantní, jak jsem měl rád na “The Inner Circle” nebo právě “Monday Morning Apocalypse”, ale to se dá přežít. Hlavní devízou je Tom S. Englund, jehož podmanivý vokál utáhne i slabší věci typu “Wake a Change” nebo “Black Undertow”, což jsou hudebně docela nevýrazné skladby. A správně tušíte, co se stane, když táhne skladby, jež jsou dobré samy o sobě, jako třeba rozmáchlou “The Grand Collapse”, chorály oživenou “A New Dawn” nebo hymickou “King of Errors”. Správně, výsledek je zatraceně dobrá a emocemi nabitá power metalová jízda. Mohlo by se sice ubrat na množství pomalejších songů, protože “Missing You” a “The Aftermath” v závěru už vážně nudí, ale v zásadě nemám co vytknout. Englund a spol. mě příjemně překvapili a prostřednictvím “Hymns for the Broken” si mne na chvíli zase získali na svou stranu.
Kaša


Kattah – Lapis Lazuli

Kattah - Lapis Lazuli
Země: Brazílie
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Behind the Clay
02. Inside My Head
03. Apocalypse
04. Alpha Centaury
05. Vetus Espiritus
06. Rebirth of Pharoahs
07. The Hidden Voice
08. Lapis Lazuli
09. A Capoeira
10. Land of God
11. You Will Never Be Dead
12. Untitled
13. Last Chance

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný.

Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší. Dobře, to jsem asi trochu přehnal, taková ta moderní, agresivní a šlapavá nátura je třeba z první skladby “Behind the Clay” cítit dost jednoznačně, stejně tak nejde přeslechnout zcela očividnou inspiraci trademarkovými rozjezdy rozmáchlejších skladeb od Iron Maiden v takové “Vetus Espiritus” (ale i jinde), sólo na hammondky v závěrečné “Last Chance” zase jako by vypadlo z repertoáru Deep Purple (dlužno dodat, že jde o povedenou citaci) a některým při poslechu místy poněkud svérázného vokálního projevu Roniho Sauafa zase hned několikrát napříč albem vytanou na mysli Queensrÿche. Faktem ale zůstává, že je “Lapis Lazuli” poměrně pestrá směska celé řady různých vlivů a dohromady to smysl jakž takž dává.

Přesto mi ale připadá, že desce poměrně výrazně škodí trochu přehnaná snaha udělat to na všech frontách co nejpestřejší, a místy by tomu asi prospěla větší střídmost. Očividná a z obecného hlediska rozhodně chvályhodná snaha o to znít jinak, progresivně, totiž výsledný dojem v praxi poněkud podkopává a člověk si akorát říká, jaká je to škoda, protože držet se Kattah trochu více při zemi, tak bychom se tu mohli bavit o skutečně výtečné nahrávce. Schopnosti takovou nahrávku stvořit totiž kapele rozhodně nechybí a je to zřetelné i na “Lapis Lazuli”.

Upřímně řečeno, oddělit někdo na téhle desce zrno od plev, tak máme co do činění s možná nejlepší žánrovou nahrávkou roku. Kattah totiž rozhodně umějí být svoji a ještě to navíc podat v dost působivé formě. Parádní melodie, neokoukané (nebo alespoň relativně neokoukaně působící) kytarové party, vkusné klávesy celá řada dobrých nápadů a v neposlední řadě také doslova parádní vokál – to jsou atributy, které jsou zde přítomny v poměrně hojné míře a krystalizují v celé řadě skladeb. Nechce se mi moc jmenovat, protože drtivá většina ze třinácti skladeb obsahuje opravdu hodně dobré momenty. Bohužel, stejně tak většina skladeb obsahuje i něco toho materiálu, který to poněkud kazí, a vzhledem k tomu, že deska trvá skoro hodinu, je to přeci jen trochu zřetelnější, než bych byl ochoten přejít bez povšimnutí.

Přesto se ale Kattah potažmo “Lapis Lazuli” nedá upřít jedna dost zásadní věc. To opravdu dobré, co se zde sešlo (a že toho není vůbec málo) má totiž dost síly a charismatu na to, aby to přerazilo většinu záporů, a deska je tak ve výsledku vlastně více než poslouchatelná a čím déle ji točím, tím více jí přicházím na chuť. Jasně, určitě bych se nezlobil, kdyby to bylo o pár minut kratší nebo kdyby si zpěvák odpustil některé zcela evidentně záměrné disharmonie svého zpěvu. Stejně tak hodně do očí bijící citace nejlepší kapely na světě (rozuměj Iron Maiden) nejsou objektivní optikou pranic košer, jenže i v tomhle stavu je to nakonec vlastně dost dobré.

Největším zklamáním je tedy fakt, že to mohlo být ještě o hodně lepší, ale na kdyby se tu nehraje. “Lapis Lazuli” má své vady, ale kvalit je zde podstatně víc a ve výsledku to funguje vlastně hodně uspokojivě. Pro tentokrát tedy solidních 6,5 a uvidíme, jestli se Kattah na třetí desce pochlapí a natočí opravdovou pecku. Potenciálu v nich k tomu dřímá víc než dost.