Po světě běhá poměrně solidní množství výborných kapel. Zároveň však po něm běhá i množství špatných kapel – ta mrška statistika jednoduše skutečně funguje. Posluchač se většinou snaží vyzobávat ty první zmiňované, to dá rozum, ale občas se prostě stane, že vám do přehrávače zavítá i nějaká nudná kravina. A přesně ta do mého přehrávače nedávno zavítala prostřednictvím francouzské skupiny Maleficentia…
Maleficentia nejsou žádní nováčci – fungují již od konce 90. let a loňský počin „Finis gloriae mundi“, o němž si nyní budeme povídat, je jejich čtvrtou řadovou nahrávkou. Přesto jsem o nich poprvé slyšel až teď a hned na rovinu říkám, že by mi bylo lépe, kdyby se tak nestalo. Zdálky se Maleficentia netváří jako něco, co už od pohledu zavání průserem… papírově by zkušenosti měli mít a kombinace symfonického black metalu a francouzského původu mě taktéž nijak neodrazovala. Ostatně, proč by také měla, když toto žánrově-původové kombo dalo světu kupříkladu dodnes nepřekonané Anorexia Nervosa. Samozřejmě, nebyl jsem natolik bláhový, abych předem čekal, že se Maleficentia vyrovnají kultovním králům dekadence, ale přinejmenším v solidní záležitost jsem jen při pohledu na povedenou obálku, již zdobí obraz „Le déluge“, jehož autorem je francouzský malíř Léon François Comerre (1850-1916), tak trochu doufal. Bohužel marně.
Maleficentia jsou až bolestivě nevýrazní a průměrní; tak moc, že víc už to snad ani nejde… vlastně jsou tak moc průměrní, až se mi zdá, že nazývat je průměrem je příliš milosrdné. Na „Finis gloriae mundi“ nehledejte nic jiného než zcela tuctový symphonic / melodic black metal ve stylu starších Cradle of Filth – akorát v mnohonásobně nudnějším podání. Takový desetkrát vylouhovaný čajíček z „krejdlové filcky“.
„Finis gloriae mundi“ je naprosto jednotvárná nuda, v níž jsou nějaké solidnější nápady tak vzácné, že i ten šafrán je proti tomu zcela běžná komodita. Jediný moment, jenž mě vždy dokázal vytáhnout z letargie, je jeden klávesový motiv v instrumentálce „The Crimson Path“, ale vše okolo je jedno bezbřehé moře šedivé nudy. Jen si to tak nějak hraje… jsou tam nějaké kytary, nějaké klávesy, bicí, zpěv… no, a to je asi tak všechno, co k tomu jde říct. Jinak jde o 50 minut hudebního placeba o devíti chodech. „Finis gloriae mundi“ je přesně ten typ nahrávky, která vás nebaví už během prvního poslechu – avšak ne proto, že byste se s tím snad ještě nestihli sžít. Důvod je ten, že tu desku máte skrz naskrz prokouknutou ještě dřív, než poprvé dospěje ke svému konci.
Tohle je prostě po všech stránkách naprostá ztráta času. Pro mě byla ztráta času to poslouchat a psát o tom. Pro vás byla ztráta času tohle číst a buďte si jistí, že poslouchat to by byla ještě větší ztráta. Protentokrát uděláte dobře, když mi budete věřit, a půjdete si radši pustit něco jiného, co za to stojí, protože tahle placka člověka nepotěší, ani ho nenasere nebo neznechutí… prostě úplně nic, emoce nula, vakuum…
Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.4.2015 Label: Ritual Execution Productions
Tracklist:
01. Krzyk który zmienił się w wiatr
02. Nie ma prawa…
03. Talionis
04. I choćby noc…
05. Purpurowy błękit
06. Kiedy słońce zachodem wzejdzie
07. Właśnie tam II
08. Zamkniętych powiek czar
09. Zaburza
10. Ceremonia upadku
Jsou skupiny, které vydávají jedno album za hodně dlouhou dobu, ale když to přijde, tak to člověka prostě složí, jaká je to šleha. Jsou ale i hudebníci, kteří jsou na tom s vydáváním přesně opačně a zjevně trpí neskutečným tvůrčím přetlakem, protože jsou schopni dlouhodobě střílet nové desky ve vysokém tempu. Bez problémů třeba jednu dlouhohrající nahrávku každý rok, ale někdy klidně i ještě více. Polský muzikant Filip Mrowiński patří právě mezi takové.
Jméno tohohle chlapíka bylo vždy spojeno s projektem Hellveto, pod jehož hlavičkou páchal Filip (skrytý za pseudonymem L.O.N) páchal symfonikou protkaný pagan black metal. S touto kapelou Filip Mrowiński stihl vydat 15 plnohodnotných desek za 11 let a k tomu ještě několik málo neřadovek, což je docela šílená kadence. V roce 2013 se však z mně neznámého důvodu odmlčel, aby se vloni opětovně vrátil, ale tentokrát již v jiné podobě. Činnost Hellveto byla ukončena a na jeho místo nastoupil nový projekt Neoheresy (podobnost názvu s albem „Neoheresy“ od Hellveto z roku 2008 nejspíš nebude náhodná), pro jehož potřeby si muzikant zkrátil jméno prosté F (což já osobně se svým jménem H. beru, jen tak mezi námi).
Nicméně, název kapely je v podstatě to jediné, co se změnilo, protože jinak Neoheresy pokračuje po úplně stejné cestě, jež byla vytyčena již v rámci Hellveto – a to platí po hudební i grafické stránce. A vlastně to vypadá, že to bude platit i co do kadence vydávaných počinů. Loni se projekt Neoheresy přihlásil o slovo poprvé s debutem „Noc która dniem się stała“, na nějž letos na jaře navázalo krátké ípko „Wyrocznia“, které hned vzápětí vyšlo znovu jako část splitu s pagan black metalovými kolegy Hegemoon. Především však „Wyrocznia“ mělo navnadit na chystané druhé album, jež se objevilo o měsíc později pod názvem „Talionis“…
Nutno zmínit, že jednotlivé nahrávky Hellveto / Neoheresy jsou si velice podobné a obzvláště poslední roky je to skutečně na jedno brdo – ostatně, asi jen těžko lze očekávat nějaký překotný vývoj, když nové album vychází každým rokem. Na druhou stranu je však nutno dodat, že si Filip Mrowiński i navzdory brutální kadenci drží až překvapivě vysokou kvalitu, díky čemuž je každá nová věc i přes nulový vývoj zábavná – přinejmenším tedy pro mě, jelikož já jsem měl pro Hellveto (a nyní už i Neoheresy jakožto přímého následovníka Hellveto) vždy tak trochu slabost, protože ta atmosféra, jakou Filip kouzlí, mě vážně oslovuje a nemůžu se jí nabažit.
„Talionis“ žádné velké překvapení nepřináší a technicky vzato je to prostě jen další album od tohoto polského nezmara. Novinka pokračuje v tomtéž duchu, omílá tytéž hudební postupy a dýchá toutéž atmosférou. Nicméně z jiného úhlu pohledu – „Talionis“ dokázalo opětovně udržet vysoko nastavenou laťku a může se bez sebemenších obav postavit po boku kteréhokoliv ze svých předchůdců (ať už jde o přímého předchůdce v podobě „Noc która dniem się stała“, nebo nepřímé předchůdce z dob Hellveto). Nevím, jak to ten ďábel dělá, ale i když je „Talionis“ vlastně pořád to samé, co tu již x-krát bylo, ohromně mě to baví a strašně se mi to líbí.
Jak již padlo, Filip Mrowiński tvoří symfonický pagan black metal, tudíž byste měli očekávat výpravnější pohanské nálady. Musím však zdůraznit, že v hudbě Neoheresy (resp. Hellveto) nenajdete ani náznak nějakého patosu, s nímž se potýká drtivá většina symfonického metalu – právě patos, nechutná nabubřelost a zbytečná pompa láme oné většině symfonických metalistů vaz a posílá je do šuplíku hudebních blbostí. Filip však dokázal najít recept, díky němuž v jeho hudbě nic podobného neuslyšíte – ta muzika je symfonikou prošpikována a tvoří její neoddělitelnou složku, ale stále to působí velice přirozeně a střízlivě. Možná právě to je – vedle skvělé atmosféry – jedna z těch věcí, co mě na tom tak baví.
Dokonce bych řekl, že pocitově je „Talionis“ ještě o kousek symfoničtější a méně metal než minulá alba, protože elektrická kytara jako by už místy hrála spíše roli doplňku. S oním nulovým vývojem si však tohle prohlášení neprotiřečí, jelikož je to „změna“ čistě kosmetického rázu. Ona atmosféra, v níž šlo v téhle muzice vždy především, totiž stále zůstává neměnná.
Pomalu se blížíme k závěru – finálního verdiktu vlastně ani není třeba, neboť z předchozích řádků musí být zřejmé, že „Talionis“ považuji za další skvělou nahrávku z Filipovy dílny. Recenzi tedy zakončím poznámkou, že mě na novince potěšila i forma, v jaké vyšla. Poslední desky Hellveto byly do světa pouštěny v podobě hezkých elegantních digipacků, takže mě docela zklamalo, že „Noc która dniem się stała“ posléze vyšla v obyčejné plastové krabičce. „Talionis“ se však vrací k digipackové tradici, za což rozhodně palec nahoru.
Když nebudu počítat takové ty velké státy jako USA, Německo či Velká Británie a zaměřím se čistě na ty „hudebně menší“, pak mám vlastně takřka každou zemi vnitřně spojenou s nějakým konkrétním žánrem. Ačkoliv jsem si třeba vědom toho, že se tam hraje spousta jiných věcí (a některé z nich mám klidně i ve velké oblibě), je to většinou právě tenhle jeden styl, který se mi vybaví jako první, když na tu zem přijde řeč. Kupříkladu Rumunsko mám tímhle způsobem zafixované s black metalem, folk metalem a případně s kombinací obého.
Avšak skupina, o jejímž albu si dnes budeme povídat, ani do jedné z těchto škatulek zdánlivě nespadá – Whispering Woods totiž sami sebe na svém Facebookovém profilu označují jako symphonic / gothic / doom metal. Ve skutečnosti mi však toto označení přijde poměrně nepřesné a minimálně s tím doom metalem si tato početná parta dost fandí. Naopak bych řekl, že vedle symphonic metalu (dobře, i toho gothic metalu – dejme tomu) v jejich tvorbě probleskuje spíše ten folk metalem, což má na svědomí především flétna (a v některých momentech i klávesy), již Whispering Woods užívají ne jako koření, ale jako regulérní nástroj, který má v sestavě pevné a stále místo.
I přes hojné užití flétny však gró druhé desky „Perditus et dea“ (jež jen tak pro pořádek navazuje na debut „Fairy Woods“ z roku 2011) přece jen tvoří něco, co bychom mohli bez obav nazvat tím symphonic gothic metalem. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, není problém si při poslechu vzpomenout kupříkladu na největší stylové hvězdy Nightwish – ačkoliv je pravda, že u Whispering Woods to není vyloženě do uší bijící podobnost a vlastně spíš než hudebně (i když občas samozřejmě i hudebně) mají Rumuni k finským velikánům blízko díky vokálům. Ty totiž mohou nápadně připomenout „ledovou královnu“ Tarju Turunen, jelikož i zpěvačka Alexandra Burcă vládne sopránem… a kolegyně druhá zpěvačka Corina Hamat zase mezzosopránem. Ano, chápete to správně, Whispering Woods skutečně mají dvě vokalistky.
Už jsme se tedy dozvěděli, že Whispering Woods disponují dvěma zpěvačkami, flétnou a klávesami… možná by někoho v téhle chvíli pomalu mohlo napadnout, zdali tam vůbec jsou nějaké kytary a rytmika, kde je vlastně ten metal? Nebojte, i klasické nástrojové obsazení metalových formací je v sestavě Whispering Woods přítomno – tahle formace je totiž rovnou sedmičlenná, přičemž zajímavostí je, že co do počtu v ní má převahu to pohlaví, které za normálních okolností nedisponuje penisem. Nicméně, jak tomu u podobných (formálně stále metalových) skupin bývá, spíše než kytary vám po dohrání alba v hlavě zůstane onen vysoký zpěv a klávesy… a flétna.
Stále nezodpovězenou (a až doposud vlastně i nevyřčenou) otázkou ovšem zůstává, jak je na tom „Perditus et dea“ po kvalitativní stránce – vše výše řečené jsou totiž technicky vzato pouhá suchá fakta bez jakéhokoliv hodnocení. To hodnocení však nebude úplně jednoduché a jednoznačné. Whispering Woods se musí rozhodně nechat jedna věc – jejich pojetí symfonického (gothic) metalu (s popraškem folk metalu) není vyloženě tuctové. Rumuni nejednou v průběhu „Perditus et dea“ ukážou, že jim nechybí skladatelský potenciál ani schopnost přijít se zajímavým motivem. Své bezesporu dělá i ono využití flétny, jež základnímu žánru přidává lehce odlišný nádech, ale i ty klávesy umějí potěšit hezkou linkou. Mnoho pasáží lze bez obav označit jako vyloženě povedené – namátkou třebas výtečné finále „Demon Blood“, v dobrém slova smyslu zvláštní rozjezd „Călușarii“ anebo hned několik pasáží v rozmáchlé „Farewell Ladybug“ s největším vrcholem v její sedmé minutě. Až sem vše v pořádku.
Na druhou stranu, jako celek bych se zdráhal říct, že je „Perditus et dea“ nějak skvělé album – jistě má svoje kvality, což Rumunům v žádném případě neupírám, ale jaksi mám z toho všeho pocit, že potenciál Whispering Woods ještě není vyždímán do poslední kapky. Především nahrávce škodí přílišná délka, jež album značně rozmělňuje – „Perditus et dea“ trvá celých 66 minut, ale mám-li mluvit za sebe, jsem hudebně nasycen už po nějakých 40 minutách, a ačkoliv jsem se o to nejednou snažil, tak skladby, které následují po již jmenované „Farewell Ladybug“, vlastně nejsem s to vnímat, jaksi mi splývají do sebe a nedokázal jsem si v nich najít žádné silnější motiv. A tím pádem je z mého pohledu závěrečných 20 minut v podstatě zbytečných. Stejně tak musím zmínit i to, že na tak dlouhé ploše se mi časem vždy začne zajídat i onen vysoký „operní“ vokál – a i když se třeba v „Poetica“ ozve i growling, nejedná se o nic, co by tuto situaci zvrátilo.
Výsledek je tedy asi takový, že jsem z „Perditus et dea“ trochu rozpolcený. Ona ta hudba Whispering Woods není špatná a má svoje silné chvilky, to jí upřít nemohu – nebál bych se mluvit o nadprůměrných kvalitách (byť třeba ne nějak extrémně vysoko nad průměrem). Pokud se však sám sebe zeptám, zdali budu mít někdy v budoucnu chuť si tuhle nahrávku pustit znovu, vím už teď, že upřímná odpověď zní: bohužel ne. Hůl nad skupinou obecně ovšem nelámu.
Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem si tedy loga téhle kapely všímal na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu.
Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému metalovému štěstí naproti a na rozdíl od jiných případů nečekají na zadku, až to přijde samo (což se samozřejmě dost určitě nestane). Jedna věc však při tom všem skupině citelně chyběla – konečně nová nahrávka. Dlouhohrající debut „Зимняя лунная симфония“ vyšel už v roce 2008 a následné EP „Апейрон“ o rok později… od té doby už byl na studiové frontě klid, který sice Welicoruss tu a tam pročísli třeba videoklipem, jímž lákali na další, dlouho chystanou desku s názvem „Аз есмь“. Ta nakonec vyšla až koncem ledna letošního roku a nyní se na ni v krátkosti podíváme…
První dojem, který si člověk z jejího poslechu asi odnese (přinejmenším v mém případě tomu tak bylo), je ten, že Welicoruss zjevně nejsou ambiciózní jen v obecném počínání okolo kapely, ale i ve své muzice samotné. Právě „ambiciózní“ je asi to nejpřesnější adjektivum, jímž lze „Аз есмь“ popsat, jelikož z desky doslova sála snaha vytvořit působivé dílo. Welicoruss nabízejí vrstevnaté propracované kompozice plné nánosů epických kláves a neméně epických melodií, různorodých vokálů… zároveň to však dělají takovým způsobem, aby to nebylo nějak těžce stravitelné, naopak je znát, že navzdory snaze vytvořit majestátní opus kapela stále cílí na širší metalové publikum (byť třeba ne vědomě a leze to tak z nich přirozeně, to už samozřejmě nejsem schopen posoudit). Tomu ostatně napovídá i stále písničková forma desky nebo velká porce zapamatovatelných momentů. Na druhou stranu z toho ale nečiší nějaká vyložená podbízivost, takže proti takovému přístupu asi nelze něco principiálně namítat.
Hlavní ingredience, z nichž Welicoruss ten svůj epický koktejl kuchtí, jsou tu dvě. Tou první a také tou nejhlavnější je bezesporu symfonický black metal, který je, řekněme, „dimmuborgirovského“ typu, tedy velmi pompézní a bez sebemenších problémů stravitelný i pro středněproudového posluchače metalu… jednoduše takový ten black metal, o němž si fandové kapel jako Bestial Mockery myslí, že nemá s black metalem nic společného. Proti tomu v zásadě nic moc nemám, nicméně mi trochu vadí jiná věc, která je také tím hlavním problémem, jejž s „Аз есмь“ mám. Úplně na první poslechy to možná ještě nevyplyne, ale jakmile jsem se do té nahrávky ponořil trochu víc, začalo mi připadat, že navzdory vší té ambicióznosti a výpravnosti je to takové trochu prázdné. Jako kdyby epičností „Аз есмь“ nejen začínalo, ale i končilo a uvnitř pocitově nic moc nebylo.
O poznání sympatičtější jsou mi Welicoruss v té své druhé poloze, kterou by šlo nazvat pagan metalem. V průběhu celé desky totiž porůznu vykukuje folklórní nádech, který „Аз есмь“ nejen oživuje, ale z mého pohledu dokonce představuje i jeho vrcholné momenty. Jako důkaz může posloužit třeba výtečná střední pasáž ve videoklipové skladbě „Сыны севера“ anebo bohatýrská „Огни родных земель“, jež je jednou z nejzajímavějších skladeb na celém „Аз есмь“. Na jednu stranu si říkám, že je trochu škoda, že podobných věcí na desce není ještě víc, ale na tu druhou mi připadá, že do jisté míry možná fungují tak dobře právě díky tomu, že je Welicoruss dávkují s rozumem.
Jako celek však na mě „Аз есмь“ stále působí takovým dojmem, že formálně je všechno vlastně naprosto skvělé, technicky bezchybné a že se jedná o album, jež se v tomto ohledu může bez sebemenších obav postavit do ringu proti jakékoliv západní produkci těch nejznámějších metalových kapel, ale vnitřně jsem se s ním nedokázal ztotožnit a prostě mi tam pořád něco nesedí. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle přesněji popsat, aby to bylo pochopitelné, až jsem vymyslel pojem „Nuclear Blast metal“, který na Welicoruss sedne jako ulitý. A to i v tom smyslu, že zatímco někdo jej může stejně jako já chápat v negativním smyslu, pro jiného to bude naopak pozitivum. Hudebně je to takový „chytřejší mainstream metal“ a tomu, kdo si v podobných věcech libuje, může novinka Welicoruss klidně připadat jak veledílo… kdo ne, dopadne nejspíš stejně jako já.
„Аз есмь“ ve své podstatě není špatná deska, rozhodně není hloupá, nelze jí upřít kvalitu a po technické stránce i takřka bezchybnost. Stejně tak se na ní nachází i několik sympatických věcí, což se netýká jen zmiňovaných folkových vlivů, ale také velice dobrých vokálů, dalších povedených motivů (třeba skvělé sólo v „Аутсайдер“ – škoda, že tak kraťoučké) nebo užívání ruštiny namísto standardizované angličtiny. Vlastně proti tomu poslechu žádnou velkou averzi nemám, akorát to poslouchání s radostí nechám na někom jiném.
Země: Francie Žánr: symphonic metal Datum vydání: 17.2.2015 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. While the Witches Burn
02. Tears of a Hopeless God
03. Let’s Play with Fire
04. Eve’s Last Daughter
05. Don’t Try to Blind Me
06. The Mask
07. Asylum of Eden
08. Waking Up the Titans
09. Theory of Life
10. Where Are the Angels
11. Pandora’s Tears
Spousta metalových subžánrů se v dnešní době nachází v jakési slepé uličce, ve stavu stagnace, nulového vývoje a bez snahy kohokoliv ten styl nějakým způsobem posouvat kupředu. Jistě, do jisté míry má s tímto větší či menší problém snad úplně každá odnož, což je ostatně přímý důsledek ohromné masy průměru, jíž je už jen z logiky věci (průměr se tomu neříká jen tak pro nic za nic) nejvíce. Nicméně třeba v takovém black metalu či death metalu obecně stále cítím snahu jít někam dál a jsou zde kapely, které se v rámci nalinkovaných standardních mantinelů striktně nedrží.
Pak jsou tu ale subžánry, u nichž žádnou podobnou snahu nevidím, a právě takové jsem měl na mysli v první větě… Mezi takové patří i symphonic metal – obzvláště ten s princeznami za mikrofonem – který se již dávno utápí v moři nudy a uniformního zvuku, díky němuž znějí všechny skupiny takřka totožně. Nicméně i přes tenhle zaměnitelný zvuk jsou mezi jednotlivými kapelami stále znát rozdíly ve kvalitě – jen se prostě měří pouze tím, komu se podařilo vymyslet chytlavější a zapamatovanější písničky (o to v symfonickém metalu vždy šlo především – navzdory svému názvu tenhle styl nemá moc co dělat s uměleckou hodnotou skutečně orchestrální nebo klasické hudby), aniž by u toho musel sklouznout k laciné podbízivosti.
Francouzi Whyzdom rozhodně nejsou žádní mesiáši svého stylu, kteří by onu uniformnosti nabourávali. Ve skutečnosti je to přesně naopak, jelikož i tahle pařížská šestice zvukově naprosto dokonale spadá do šuplíčku obyčejného symfonického metálku se zpěvačkou v čele (a fakt, že zrovna tahle skupina ty zpěvačky rotuje s úctyhodnou rychlostí a prozatím každé album nazpívala jiná, je vedlejší). A vlastně to neplatí pouze o hudební stránce, ale i o té vizuální – nechybí princeznovské šatičky, umělý digitální photoshop na obalu (fakt mi nedochází, proč všechny tyhle skupiny musejí mít na přebalech takové kýče) ani cokoliv dalšího, co vám pod pojmem symphonic metal naskočí jako první.
Přesto všechno se Whyzdom na své letošní novince „Symphony for a Hopeless God“, jež je celkově jejich třetím dlouhohrajícím počinem, řadí k tomu zábavnější, co v téhle odnoži za poslední měsíce vyšlo (přinejmenším tedy v rámci toho, co jsem měl možnost slyšet). Ten důvod, proč tomu tak je, je ve své podstatě velice jednoduchý a vlastně jsem jej už nepřímo řekl – Whyzdom jednoduše dokázali dát dohromady pěkné a chytlavé písničky, aniž by podceňovali posluchačovu inteligenci a aniž by byli nějak extrémně podbíziví a vlezlí. Ten konec předchozí věty samozřejmě platí jen relativně v rámci mezí, jelikož tenhle druh muziky je vlastně podbízivý už sám o sobě jen ze své podstaty, ale naštěstí to zrovna u Whyzdom není takový extrém, aby to člověka znechutilo.
To, co bylo popsáno v předcházejícím odstavci, je ve své podstatě to stěžejní, co o „Symphony for a Hopeless God“ potřebujete vědět, protože v tom je celý ten vtip. Sice to není tak úplně moc, ale v reálu je to dost k tomu, aby šlo o docela zábavné album… abych byl úplně upřímný, naposled mě takhle z podobných žánrů bavilo snad „Herons“ od Evenoire, což je už cca rok. A přitom se vlastně na „Symphony for a Hopeless God“ nenachází nic, z čeho by si měl člověk skutečně sednout na prdel. Pár hezkých, chytlavých a především nevtíravě zapamatovatelných refrénů („Tears of a Hopeless God“, „Let’s Play with Fire“ nebo „Asylum of Eden“ – hlavně druhá jmenovaná je jasná hitovka) a dalších dobrých pasáží (hlavně „Waking Up the Titans“), sem tam povedené sólo (například to v „Eve’s Last Daughter“ je skutečně skvělé – beze srandy) a hlavně fakt, že se to celé poslouchá doslova samo a nenudí to.
Samozřejmě, bez chyby „Symphony for a Hopeless God“ určitě není. Ačkoliv se celých +/- 68 minut, co nahrávka trvá, zvládnout dá, aniž by u toho člověk umřel nudou, dokázal bych si představit, že by deska měla třeba o jednu, dvě písničky méně – přestože „Symphony for a Hopeless God“ jde poslechnout na jeden zátah, mírně zkrácení by albu jenom prospělo a posluchač, ruku na srdce, by o nic zvláštního ochuzen nebyl. Stejně tak ten počin není zrovna nesmrtelný a po nějakém čase omrzí… i když abych byl zase férový, je pravda, že tomu zase nedojde dech už během pátého poslechu (což mi přijde, že je v tomhle žánru docela běžné) a ta desítka se na tom dá v klidu nechat.
Nic opravdu výjimečného „Symphony for a Hopeless God“ není ani omylem, ale i tak se jedná o docela příjemné překvapení. I vzhledem k tomu, jaký balast v téhle stylové oblasti běžně vychází, je to vlastně poměrně sympatický počin, jehož poslech se nerovná ztrátě času. Jasně, když to neuslyšíte, váš život rozhodně nebude ochuzen o nějaký nevídaný duchovní zážitek, ale pokud nemáte do čeho píchnout a pustíte si tohle, dá se u toho vcelku slušně pobavit.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 23.2.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Once Upon a Time
02. There’s No Place Like Home
03. When Crows Tick on Windows
04. Two Flies Flew into a Black Sugar Cobweb
05. Dreaming of a Nightmare in Eden
06. Possessed by a Craft of Witchery
07. Killed and Served by the Devil
08. The Witch Perished in Flames
09. Tragedy Ever After
Nejsem si tím úplně jistý, jelikož to už nějaký ten rok je, ale tuším, že jsem svého času obdobným způsobem začínal recenzi i na „Where the Corpses Sink Forever“, předcházející album nizozemských Carach Angren z roku 2012. Nedá mi to však a i kritiku na letošní novinku „This Is No Fairytale“ musím začít prohlášením, že scéna symfonického a melodického black metalu v posledních letech naprosto zoufale postrádá nějakou vůdčí skupinu, jež by byla právoplatným králem nejen co do popularity, ale i co do kvality…
Možná jsem jenom slepý, ale poté, co svou činnost v roce 2007 (bohužel) ukončili dekadentní Francouzi Anorexia Nervosa, tu takovou kapelu prostě nevidím. Dimmu Borgir si sice na popularitu stěžovat nemohou, ale buďme upřímní – jejich poslední alba jsou slabounké sterilní nic, jehož trvanlivost je minimální. Ancient ve své činnosti již dávno paběrkují a za poslední dekádu nedokázali vytvořit jedinou nahrávku. Old Man’s Child jsou na tom s tou aktivitou podobně, jelikož Galder se radši věnuje právě Dimmu Borgir, protože ti mu zaplatí účty. Covenant se již před drahně lety přejmenovali na The Kovenant a vrhli se na electro metal (a navíc ani oni se posledních deset let vůbec nepřetrhnou), třeba Sear Bliss na to taktéž dlabou čím dál tím víc a po Nazgûl se po vydání geniálního debutu slehla zem. Formace jako třeba Vesania, Graveworm, Darkend nebo Quintessence Mystica na to zase při vší úctě nemají. A když už se tu a tam objeví něco fakt zajímavého jako Istapp, tak po vydání první desky taky žádná sláva s aktivitou (i když druhé album už je prý hotové, tak uvidíme).
A v téhle situaci se před pár lety z Nizozemska vynořili právě Carach Angren s velmi kvalitní muzikou, nesporným talentem, vizí, zajímavou duchařskou stylizací a hlavně evidentní chutí skutečně fungovat. Nebylo tedy divu, že to trvalo jen dvě alba, než kolem skupiny začal dělat námluvy nějaký velký vydavatelský hráč v metalovém rybníčku… nadějné Holanďany ulovili Season of Mist a i s „Where the Corpses Sink Forever“, první nahrávkou pod jejich křídly, Carach Angren ukázali, že v nich skutečně něco je. Jenže abyste si mohli nárokovat korunu ve svém subžánru, musíte si kvalitu držet pořád, celou svou tvorbu… povedlo se to Carach Angren i na jejich nejnovějším počinu „This Is No Fairytale“?
Popravdě řečeno, odpověď je dle mého názoru trochu nejednoznačná a vlastně zní ano i ne zároveň – přijde na úhel pohledu a optiku, jimiž se na „This Is No Fairytale“ budete dívat. Budeme-li totiž pozorovat v kontextu předcházející tvorby samotných Carach Angren, dovolím si tvrdit, že holandská trojice v roce 2015 neobstála ve srovnání se sama sebou z minulosti. Řečeno trochu srozumitelnějšími slovy, „This Is No Fairytale“ je doposud asi tím nejméně dobrým ze všech čtyř dosavadních dlouhohrajících nahrávek. Nizozemci samozřejmě nijak neuhnuli ze své nastolené cesty, a pokud se pustíme do srovnání s přímým předchůdcem „Where the Corpses Sink Forever“, vůbec není těžké si všimnout, že Carach Angren pokračují v tom samém duchu. Nicméně to, že si skupina drží svůj zvuk, samozřejmě není problémem…
Onen problém „This Is No Fairytale“ totiž tkví zejména v tom, že minulá alba byla jednoduše silnější po kompoziční stránce, ty skladby měly silnější atmosféru a byly působivější než to, co se nachází na novince, byť čistě po formální a technické stránce jsou Carach Angren stále na svém. Po té vnitřní a pocitové stránce v tom však už není nic, co by vás skutečně zasáhlo… a snad netřeba dodávat, že právě tohle je ta důležitější věc.
I přes tento poměrně nemalý handicap však „This Is No Fairytale“ není špatným počinem… stále se to poslouchá velice dobře a několik velmi povedených momentů Carach Angren dokázali dát dohromady, o tom není sporu. Navzdory všemu, co padlo, si totiž Holanďané stále drží ne úplně nízkou kvalitativní úroveň, a ačkoliv „This Is No Fairytale“ z mého pohled příliš velkou životnost nemá, nemohu té nahrávce upřít, že jsem ji neměl problém poslechnout.
A kde je zakopána nejednoznačnost odpovědi na výše nastíněnou otázku? V tom, že bohužel i se svým doposud nejslabším albem mají Carach Angren nejblíže k tomu, aby byli tou nejzajímavější symphonic black metalovou kapelou, jež bude spojovat jak kvalitu hudební produkce, tak i fakt, že nebude jen pro pár vyvolených fajnšmekrů. Velkou měrou to však dělá i fakt, že stylových formací, jež by Carach Angren na tento pomyslný souboj mohly vyzvat, je zoufale málo. Samotný trůn však stále zůstává prázdný.
Jaké tedy „This Is No Fairytale“ vlastně je? Je to deska lehce nadprůměrná, příjemně poslouchatelná, obsahuje několik pěkných klávesových obratů, ale vzato kolem a kolem vás do týdne nejspíš prostě přestane bavit. A to přece jenom není úplně nejlepší výsledek… a i vzhledem k tomu, že na starších deskách bylo lépe, je na místě mluvit o mírném zklamání.
Druhý pohled (Onotius):
Nizozemští Carach Angren jsou vlastně celkem pozoruhodný úkaz. Ačkoliv mají na kontě již čtvrté album, ze stínu svého skvělého debutu se jim vykročit nepodařilo. Jako kdyby čím víc o své hudbě přemýšlí a snaží se jí vtisknout koncept, tím méně energie věnovali nápadům a kompozicím jako takovým. A je to škoda, protože když člověk poslouchá nové album, nemůže říci, že by to hudebníci byli nezruční, pouze má pocit, že tomu něco chybí – nějaký snad sjednocující prvek, nějaký originální postup, nápad přijít s něčím alespoň trochu jiným. V případě „This Is No Fairytale“ mám zkrátka pocit, že forma značně předbíhá obsah. A je to škoda, vzhledem k tomu, že kluci bezpochyby mají na víc.
Ono to ze začátku zní zajímavě – tím, že se deska snaží vyprávět příběh, dočkáme se zde hromady zvratů – po čase však přichází zjištění, že jakkoliv to zní pěkně, motivy jako takové nejsou nic slavného, ba mnohdy absolutně univerzální symfonická vata. A opět musím postesknout, jaká je to škoda, neboť šikovnost, s jakou jsou skladby zaranžovány, není žádná samozřejmost a v tomto ohledu je deska excelentní. Dalším možným důvodem, proč na mě nahrávka působí jako celek nevýrazně, je asi sterilní zvuk, jenž ony zvraty oklešťuje o větší míru překvapení. Navíc na black metalovou desku je sound až zoufale neprůbojný a zvuk kytar zde i přes nebanálnost samotných postupů tvoří spíš skelet pro ony teatrální postupy. Pravda, co se týče zvuku, Carach Angren nikdy neoplývali nějakou větší špinavostí, zde to ovšem budí pocit, jako by ani kompozice moc negradovaly. A hudba se zvraty, ovšem bez gradací, není zrovna to pravé.
Pocit překvapení z lehkého příklonu k více death metalovému vyznění a nápadu zpracovat desku jako takto epický koncept se záhy proměnil ve zklamání. Ačkoliv jsou zde povedené kousky jako „When Crows Tick on Windows“ či „The Witch Perished in Flames“, v porovnání s nápadovou bohatostí, nábojem, energií debutu je novinka pouze plná univerzálního patosu a místy precizní, avšak ne moc zábavné virtuozity.
Země: Slovinsko Žánr: symphonic / folk metal Datum vydání: 18.12.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Po poti življenja
02. Glas srca
03. Divja jaga
04. Spomin tisočerih dni
05. Temnina
06. Nov začetek
07. Pozabljeni svet
08. Moč brez imena
09. Na odprto morje
10. Sledi zvezdi
11. Spev zmagoslavja
Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.
Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…
Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.
Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.
No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.
Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal! Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.
Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.
Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 27.3.2015 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Shudder Before the Beautiful
02. Weak Fantasy
03. Élan
04. Yours Is an Empty Hope
05. Our Decades in the Sun
06. My Walden
07. Endless Forms Most Beautiful
08. Edema Ruh
09. Alpenglow
10. The Eyes of Sharbat Gula
11. The Greatest Show on Earth
S nadsázkou by šlo říct, že na alba Nightwish najdete jen dva typy recenzí – od nesoudných fanoušků, kteří kapelu vychvalují za všech okolností, a od zarytých odpůrců, kteří ji naopak haní za všech okolností. Já nejsem ani jedno. Možná by se hodilo říct, že jsou mi Nightwish docela lhostejní, ale to by asi nebylo to správné slovo, protože lhostejnost by znamenala, že mám tu skupinu jednoduše na salámu a vůbec se o ni nezajímám, jenže skutečnost je taková, že její tvorbu znám. Papírově bych měl tuhle finskou mašinu na prachy vlastně nesnášet, ale abych řekl pravdu, nijak mi nevadí a jednou za uherský rok nastane speciální konstelace hvězd, kdy si nějaký ten song pustím i dobrovolně. Můj pohled na Nightwish je tedy, dovolím si říct, nezaujatý.
Jak tak o tom ale přemýšlím, když ona konstelace hvězd nastane, většinou pustím něco ze starší tvorby ještě předtím, než se v sestavě začaly točit zpěvačky. Není to ovšem proto, že bych byl nějaký ortodoxoní “Tarjofil” a nade vše původní vokalistku miloval, popravdě mi ani její nástupkyně Anette Olzon nijak nevadila, akorát hudebně jsou ta alba s ní za mikrofonem prostě slabší. S novinkou “Endless Forms Most Beautiful” však Nightwish načínají pomyslnou třetí éru svojí existence, protože deska kapelu poprvé představuje s novou tváří za mikrofonem, díky čemuž mnoho lidí doufalo v jakýsi hudební impuls.
Na komerční úspěch si sice nahrávky “Dark Passion Play” (2007) a “Imaginaerum” (2011) stěžovat nemohly, přesto mi přišlo, že příznivci Nightwish nepřijali Anette Olzon úplně za svou – je samozřejmě otázkou, nakolik to byla její vina, když musela nahradit dosavadní symbol skupiny (nenechte se zmýlit – mozek Nightwish sice sedí za klávesami, ale tvář kapely byla přinejmenším do alba “Once” u mikrofonu), a jestli by na tom byl někdo jiný lépe. Přijetí Floor Jansen je však od začátku jiné. Když se ujala vokálů nejprve jako koncertní host poté, co byla Anette Olzon vyhozena uprostřed turné, asi málokdo pochyboval o tom, že právě ona se posléze stane novou permanentní zpěvačkou Nightwish. Zbytek kapely sice po konci světové šňůry na podporu “Imaginaerum” chvíli dělal vlny, koho že to vezmou, ale nakonec Finové příliš dlouho neotáleli a Floor (ještě společně s Troyem Donockleym, jenž do té doby rovněž působil jen jako host na folkové nástroje) do sestavy zcela nepřekvapivě skutečně přibrali.
Vlastně je ono spojení Nightwish + Floor Jansen zcela logické a výhodné pro obě strany. Anette Olzon se vzala takřka “odnikud” a její angažování zas takové nadšení nevzbudilo. Oproti tomu Floor Jansen má v rámci symfonického metalu už dávno zavedené jméno díky dlouholetému působení u dnes již nefunkčních After Forever, v jejichž rámci zároveň dostatečně předvedla schopnosti svých hlasivek. Po rozpačitém mezidobí s Anette Olzon se tedy Nightwish přijetí někoho takového jistě hodí. Logické je to pak i z pohledu samotné Floor Jansen, jelikož té se po konci After Forever zas tak nedařilo svou kariéru v rámci ReVamp znovu nastartovat – ostatně, první eponymní deska tohoto projektu svého času prohučela takřka bez povšimnutí a druhá “Wild Card” na tom byla lépe hlavně díky tomu, že v té době už Floor békala na koncertech s Nightwish.
Přijde mi, že právě její přijetí v mnoha lidech vzbudilo jakousi naději v to, že se Nightwish na “Endless Forms Most Beautiful” vrátí do své nejvyšší formy na úroveň svých nejlepších alb. Mně osobně však toto očekávání přišlo poměrně naivní a spíše jsem očekával, že bude kapela úspěšně pokračovat na své cestě k čím dál tím větší nudě. A ne, že bych se chtěl nějak zvlášť vychloubat, ale výsledná podoba “Endless Forms Most Beautiful” mi dala jednoznačně za pravdu. Nightwish totiž stále pokračují v zajetém stylu po stránce formy i její kvality, jako tomu bylo minule i předminule. Nicméně to, že ani čistě po pěvecké stránce nedokázala Floor Jansen finskému “zázraku” vtisknout nějakou specifičtější tvář, zklamáním jistě je… skoro mi až přijde, jako by místy jela takřka na půl plynu. A to v kombinaci s nepříliš záživným hudebním podkladem dává album, jež patří k tomu horšímu, co kdy Nightwish vydali.
Samozřejmě, jak už to tak bývá, je formálně vlastně vše v naprostém pořádku. Celý projev Nightwish je patřičně megalomanský a kapela se opětovně (z mého pohledu zbytečně a především neúspěšně) snaží vzbudit dojem hodnotného uměleckého veledíla. Hned úvodní skladba “Shudder Before the Beautiful” dává jasně najevo, o čem to bude – mohutné záchvěvy orchestru, z nichž se skladatelský maestro Tuomas Holopainen nebojí přeskakovat do poklidných meziher s nádechem folku, kytary spíše na ozdobu a samozřejmě evidentní důraz na chytlavý refrének, který mi oné snaze o velké umění jednoduše brání uvěřit.
Víc než rádoby artové sdělení a nepředstíraná megalomanie to totiž Nightwish vždy slušelo spíše v jednodušších polohách, kdy power metalová složka měla navrch nad tou symphonic metalovou a kdy se nehrálo na snahu stvořit hudební opus magnum. Proto mě i na těch pozdějších albech baví spíš ty triviálnější hitovější kousky, z nichž na “Endless Forms Most Beautiful” vyčnívá především druhá “Weak Fantasy”, která v parádním refrénu dokazuje, že i tohle může funfovat ve spojení s velkým orchestrem. Podobně, ale o trochu méně dobře je na tom – a opět především díky refrénu – také “Yours Is an Empty Hope”. Třetí nejsolidnější věcí do party je pak “My Walden”, ačkoliv u ní je to z trochu jiného důvodu, jímž je nejznatelnější folkový nádech.
Abychom si však rozuměli, hitovějšími kousky rozhodně nemyslím obligátní podbízivé písničky, s nimiž Nightwish většinou vyrážejí do boje na pozici singlů. Přesně do téhle sorty spadá trochu hovězí “Élan”, kterou od nemilosrdného přeskakování zachraňují částečně jen klidnější sloky a hlavně Troy Donockley. Ten je pro mě osobně jen tak mimochodem asi nejpříjemnějším překvapením nahrávky, protože zatímco na “Dark Passion Play” a “Imaginaerum” mě jeho píšťalky spíše obtěžovaly, na “Endless Forms Most Beautiful” patří jeho příspěvky k tomu nejzajímavějšímu. Což ostatně potvrzuje i výše zmiňovaná “My Walden”.
Když už jsme u těch obligátních záležitostí, nesmí samozřejmě chybět ani rádoby dojemná balada, kteroužto v tomto případě prezentuje “Our Decades in the Sun”. Zrovna tahle disciplína Nighwish nikdy příliš nešla a tenhle song to opětovně potvrzuje. Úplný závěr písničky je v podání orchestru sice poměrně pěkný, avšak vzhledem k tomu, že mu předchází téměř šest minut čistokrevné nudy, nemá cenu na něj čekat, protože zas až tak skvělý zase není.
Stejně jako se Nightwish nevyhnuli rádiové jakoby hitovce a baladě, i tentokrát se nevyhnuli ani regulérní vatě, a tak je na “Endless Forms Most Beautiful” hned několik skladeb, bez jejichž přítomnosti by se posluchač bez sebemenších problémů obešel. Mezi takové zcela jistě patří vysloveně otravná “Edema Ruh”, jež je společně s “Our Decades in the Sun” suverénně nejslabším dílkem nahrávky. Nicméně ani takové “Alpenglow” či titulní “Endless Forms Most Beautiful” nejsou vůbec ničím zvláštní, desku nikam neposouvají a dohromady vlastně představují jen dalších deset minut navíc – sice poslouchatelných, avšak v důsledku vlastně nadbytečných. Podobně slabě je na tom i již jmenovaná “Shudder Before the Beautiful”, již od toho, aby zapadla úplně stejně jako třeba “Alpenglow”, zachraňuje jen a pouze to, že v tracklistu stojí na první pozici.
Jakousi vlajkovou lodí a zdánlivým vrcholem celého “Endless Forms Most Beautiful” by však papírově měl být až jeho závěr v podobě 24minutového kolosu “The Greatest Show on Earth”. Ten ještě navíc uvozuje šestiminutová instrumentálka “The Eyes of Sharbat Gula”, jež pomyslně ukončuje “základní” album a připravuje nástup pro suverénně nejdelší (nemýlím-li se) skladbu, jakou Nightwish doposud vytvořili. Tato je ovšem z mého pohledu poměrně dost nezáživná. Po orchestrálním intru, které s nadsázkou vlastně podruhé dělá to, co už udělala “The Eyes of Sharbat Gula”, tedy přípravu na nástup muzikálního opusu, se totiž rozjede vlastně další vcelku obyčejný song Nightwish, pouze natažený na neúměrnou délku. Jednak povedená pasáž přesně v půli kompozice a závěrečný proslov, k němuž předchozí dvacetiminutovka celou dobu vcelku evidentně směřuje, takovou stopáž obhájit z mého pohledu prostě nedokážou. “The Greatest Show on Earth” na mě tudíž působí úplně stejným dojmem jako třeba “Song of Myself” na “Imaginaerum” – samoúčelná a zcela zbytečná mamutí stopáž, kterou má píseň spíš jen proto, že prostě můžeme, než aby to mělo nějaké skutečné opodstatnění. Vylouhovat z “The Greatest Show on Earth” ty opravdu dobré nápady, jimž naředění na takovou plochu spíše ublížilo, mohl to být tak sedmi-, osmiminutový vrchol alba.
O tom, že se dá “Endless Forms Most Beautiful” poslouchat bez nějakých větších problémů, se vůbec nepřu – o tom vlastně vůbec nepochybuji. O tom, zdali má album nějakou skutečnou hodnotu, si však už pochybovat dovolím. Navzdory veškerému megalomanství a poměrně atraktivnímu evolučnímu tématu totiž v samotné muzice cítím mnohem méně, než za co se Nightwish vydávají. I v rámci jejich vlastní diskografie není problém najít mnohonásobně zábavnější nahrávky, což “Endless Forms Most Beautiful” značně podráží nohy. Velmi smutným faktem ovšem zůstává, že i s deskou, jejíž nezanedbatelná část prachsprostě nudí a většina času je jen poslouchatelná, nikoliv vážně dobrá, Nightwish stále patří k tomu (nej)lepšímu v rámci symphonic metalové scény…
Druhý pohled (Kaša):
Dovolím si úvodem lehce naťuknout svůj vztah k těmto finským hvězdám, protože nemůžu říct, že bych se řadil k jedné nebo druhé skupině lidí, kteří Nightwish bezmezně uctívají, respektive nesnáší byť jen pohled na jejich promo fotky. Osobně preferuji alba, jež nadcházela “Century Child”, protože ta předchozí jsou na mě až příliš nekonfliktní a cukrkandlová a dokonce ani vyzdvihované “Oceanborn” nejsem schopný snést v celé délce, takže v reálu to vypadá tak, že když dostanu chuť na Nightwish, tak si poskládám své osobní “best-of” čítající asi 20 skladeb z jejich studiových alb a jsem spokojený. A bohužel můžu říct, že s příchodem “Endless Forms Most Beautiful” se můj personální výběr toho nejlepšího z pera Tuomase Holopainena příliš nerozroste, protože ačkoli jsem se na novinku “Endless Forms Most Beautiful” těšil (nebudu zastírat, že hlavním důvodem je příchod Floor, pro kterou mám slabost), tak výsledek skončil za očekáváními.
“Endless Forms Most Beautiful” je další z poměrně nezáživných alb finských melodiků, které přináší několik slušných songů a hromadu vaty. Začnu od konce, protože největším překvapením je pro mě závěrečná “The Greatest Show on Earth”. Nečekal jsem, že z písně, jíž jsem se vzhledem k její stopáži tolik bál, se nakonec vyklube vrchol desky. Vážně klobouk dolů za to, že Tuomas dokázal tuto věc tak skvěle zdramatizovat a naplnit emocemi, takže prázdná a dlouhá jízda melodiemi bez ladu a skladu se zaplaťpánbůh nekoná. Z té zbylé desítky skladeb mě baví úvodní “Shudder Before the Beautiful”, ačkoli zní jako slepenec starších věcí (jsem jediný kdo tam slyší neskutečné vykrádačky “Dark Chest of Wonders”?), dále pak titulní “Endless Forms Most Beautiful”, vypjatý duet “Yours Is an Empty Hope” a celkem slušná hitovka “Edema Ruh”, která singlovou “Élan” strčí hravě do kapsy. Ten zbytek s výjimkou trojice “Élan”, “My Walden” a “Our Decades in the Sun” není vyložený balast, jako ty nejslabší věci z posledního “Imaginaerum”, ovšem do kvalitních skladeb jim toho schází hodně a působí spíš jako nudná výplň.
Celkově mi přijde materiál na “Endless Forms Most Beautiful” takový nijaký. Floor Jansen zpívá jen tak na půl plynu, novic Troy Donockley dostal nějaký ten prostor takřka v každé skladbě, takže po chvíli už mi ty jeho dudy, píšťaly a nevím na co všechno vlastně hraje začnou občas lézt na nervy, protože zatímco v minulosti vkusně okořenil nějakou tu píseň, tak nyní to se všemi těmi chorály a orchestracemi ne vždy funguje úplně bezproblémově (děs jménem “My Walden” hovoří za všechny). A za co by Nightwish zasloužili napráskat na holou, je trestuhodné omezení prostoru pro Marca Hietalu, protože když už kapela disponuje tak skvělým zpěvákem, tak mu snad dám taky možnost to předvést a se zpěvačkou, která by mohla příště trochu zatlačit na pilu, předvádět pravé vokální orgie, což se bohužel neděje.
V kontextu diskografie kapely si nakonec “Endless Forms Most Beautiful” zařadím někam mezi “Dark Passion Play” a “Imaginaerum”, což bych před prvním poslechem neřekl a spíše jsem doufal v atak pozic, které dodnes drží nepřekonatelné “Once”. To se tak opravdu stává takovým tím albem, které se povede jednou za život a které “Endless Forms Most Beautiful” nemůže ohrozit, protože nic víc než průměr za novinkou nehledejte.
Třetí pohled (Zajus):
Já vím, říkat “mě Nightwish nezajímají” je teď v módě, ale mě Nightwish opravdu nezajímají. Přesto, jak prozrazuje neoblomný archiv Sicmaggotu, poslední album kapely, “Imaginaerum”, jsem slyšel a dokonce se mi celkem líbilo. Dnes si z něj sice nepamatuji ani notu, ale těžko dělat, že nevím, o koho jde. Na druhou stranu výměnu zpěvaček bych snad ani nepoznal. Se vší úctou mezi Floor a Anette nevidím rozdíl, snad jen, že první jmenovaná mi přijde z evolucevíproč (vzhledem k tématu alba si nedovolím používat obvyklejší bůhvíproč) sympatičtější. A vy si určitě říkáte: no jo, píše jen proto, aby Nightwish pohanil a své ego pohonil, žvanil. Jenže tomu tak není. “Endless Forms Most Beautiful” jsem si poslechl z jediného, myslím zcela osvíceného důvodu: kvůli jeho názvu a názvu jedné z jeho skladeb. “The Greatest Show on Earth” pro mě totiž nesymbolizuje hudební kompozici, nýbrž mou oblíbenou knihu o evoluční biologii. A když se s kapelou rozhodl spolupracovat sám její autor Richard Dawkins, tak nějak jsem musel výsledek slyšet.
Sám pro sebe jsem album rozdělil na dvě části: jedna zahrnuje prvních deset skladeb a druhá skladbu závěrečnou. Skladby z první části (lidsky řečeno všechny kromě poslední) mi vlastně nic neříkají. Dobře se to poslouchá, je tam pár pěkných momentů i celých písní (zejména “Yours Is an Empty Hope”, “Our Decades in the Sun” a “Endless Forms Most Beautiful”). I čistě instrumentální “The Eyes of Sharbat Gula” je velice příjemná. Celkově však unešený nejsem. Kdyby mi někdo místo těchto skladeb pustil některé ze starších alb kapely, vůbec bych si toho nevšiml.
Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná píseň. Pro dlouhé skladby mám slabost a z 24 minut závěrečné kompozice se mi téměř podlamují kolena. I když jsem to považoval za velice nepravděpodobné, Nightwish dokázali mamutí stopáž utáhnout úplně jednoduše a možná i díky ohromnému prostoru mohli jednotlivé nápady rozvinout a neskákat od jednoho chytlavého momentu k druhému. Vstupní orchestrální pasáž je nádherná a nesmírně emotivní a první proslov Richarda Dawkinse tak dobře navržený, že neobtěžuje ani po mnoho posleších. Následný nástup kapely patří mezi nejlepší “metalové” části alba a je fascinující sledovat, jak zásadně se změní nálada skladby kdesi okolo její poloviny, přestože použité prostředky zůstávají stejné. Jenže to nejúžasnější je pořád před námi. Druhá orchestrální sekce s dalším Dawkinsovým vstupem možná hraje na city, ale dělá to tak dobře, že se vůbec nezlobím. Člověk se ani nenaděje a 24 minut je pryč.
Samotný Dawkinsův vstup však stojí za komentář. Jeho text je krásný a během několika málo řádků (jejichž každé slovo je naprosto pečlivě voleno) jednoduchými slovy popíše eleganci vědeckého zkoumání a ještě ke všemu přidá étos stoické filosofie (“We are going to die, and that makes us the lucky ones”). Když na svůj vlastní text naváže v úplném závěru slavnou citací z Darwinova “On the Origin of Species” (z něhož pochází i ono krásné “From so simple a beginning, endless forms most beautiful and most wonderful have been, and are being, evolved.”), těžko se ubránit dojetí.
A snad jen závěrem: k albu obsahující tak dojemnou vsuvku o evoluci mi přijde poněkud nevkusně zvolený cover. Chápu záměr kapely, ale výsledek působí cirkusovým dojmem a spíše než biology musí potěšit kreacionisty. Ale je mi jasné, že nemůžu mít všechno.
Čtvrtý pohled (Onotius):
S novinkou finských Nightwish se podobně jako s tři roky starým koncepčním “Imaginaerum” ocitám v jisté schizofrenii. Na jednu stranu je nutné přiznat, že hlavní skladatelský mozek kapely, klávesista Tuomas Holopainen, se momentálně nachází ve stádiu jisté kreativní stagnace, jež se vyznačuje častým nadužíváním variací na již mnohokrát vyřčené téma, na druhou stranu je ovšem jejich projev často zpestřován o šikovné aranže a detaily. Zatímco tři roky stará deska, jež zároveň fungovala jako soundtrack ke stejnojmennému filmu, se snažila zuby nehty zakrývat ohrané postupy bombastickými aranžemi a žánrovou diverzitou, ačkoliv se samotné kompozice (respektive jejich struktury) nesly v o dost přímočařejším duchu než kdy dříve, novinka se snaží znít upřímněji a vlastně jí to celkem sluší. Zatímco “Imaginaerum” na mě totiž působilo lehce pokrytecky, neboť se snažilo hrát si na velkolepý ambiciózní projekt, přičemž obsah byla více méně sadou tu lepších, tu slabších klasických písniček (jež se dost rychle začaly zajídat), “Endless Forms Most Beautiful” na mě působí mnohem přirozeněji. Pravda, v mnoha momentech má člověk oprávněný pocit již slyšeného, na druhou stranu mi Nightwish mi už dlouho nepřišli tak instrumentálně vynalézaví, precizní a hlavně střízliví (čímž narážím především na orchestrální ztrátu soudnosti, jež se snažila na minulé řadovce zaplácnout co šlo).
Pohodář: Hele, hned úvodní “Shudder Before the Beautiful” zní fakt dobře.
Kat: To je sice možné, ovšem zaposloucháš-li se do riffu, záhy zjistíš, že je to taková uvolněnější vykrádačka “Storytime”.
Pohodář: No jo, ale rozvíjí ten motiv, má zajímavější strukturu a navíc je to kořeněné takovou precizní orchestrací.
Kat: Na druhou stranu je to ale méně chytlavé… A nesliboval náhodou Holopán, že se bude s těmi svými aranžemi mírnit?
Pohodář: Buď rád, když se spustí závěrečný refrén s tím podkladem, připomene to až charisma starého dobrého otvíráku “Dark Chest of Wonders”.
Kat: Takže i ten to vykrádá?
Pohodář: Ale zalez, je to fajn. A chceš-li něco originálnějšího, zkus hned dvojku “Weak Fantasy” – temnější tvář orchestrace, na poměry kapely neobvyklá práce s kytarou, dobrá atmosféra a v neposlední řadě více prostoru i pro Marca.
Kat: Jedno vybočení ze stereotypu a ty hned z toho děláš bůhvíco, pak už to jde ale až na výjimky stejně jen z kopce. Třeba ta “Élan” je takové unylé klišé, nemastné, neslané…
Pohodář: …celkem příjemné…
Kat: …a kytary tam hrajou kulový. A co věci typu “Endema Ruh”, “Alpen Glow” a ta variace na variaci “Last of the Wilds”. Taková přehlídka dobře konzumovatelného papundeklu.
Pohodář: Myslíš “My Walden”? Tak ta má celkem neohraný refrén a dobře pracuje s vokály.
Kat: To je další věc, co mi vadí. Vzít zpěvačku formátu Floor Jansen a plýtvat jejím potenciálem v celkem obyčejných rejstřících.
Pohodář: Ale její hlasový temperament a ten kontrast mezi něžným a agresivním je mnohdy schopen skladby slušně nakopnout. Třeba ve sloce “Yours Is an Empty Hope” zní dostatečně teatrálně (nemluvě o jejím growlingu v pozadí refrénu). Další z těch silnějších kousků. Anebo třeba “Endless Forms Most Beautiful” má super refrén.
Kat: Ale přitom klišé, jaká sype Tuomas z rukávu na požádání.
Pohodář: Ale je to fajn harmonie obou vokálů a naživo to bude fungovat.
Kat: Zapomněli jsme ještě na něco?
Pohodář: Co takhle závěrečný 24minutový opus, jenž po slabším předchůdci celkem napravuje reputaci nejdelších Nightwishovských skladeb? Motivy jsou celkem neoposlouchané…
Kat: Ale natahované…
Pohodář: Ale vyvíjí se, nápady se prolínají i plynule přecházejí, občas se vyloupne perfektní osvěžující detail a aranže nepřehání. Tentokrát mají dostatek motivů na to, aby se to dalo poslechnout vcelku a člověk na konci neměl pocit, že kapela mele z posledního. Zatímco “Song of Myself” byla podle mě regulerně samoúčelně natahovaná skladba (na níž by pět minut úplně stačilo), tak tady je to prostě příběh. Motiv střídá motiv a stopáž jde podle nápadů, ne nápady podle stopáže. Hudba zvratů a dialogů.
Kat: Pamatuju časy, kdy tohle platilo pro celou desku. Ale rok 1998, dobu, kdy výborný nápad střídal výborný nápad v perfektně poskládaných kompozicích, asi nevrátím.
Takže k čemu vlastně tento schizofrenický brainstorming vedl? Novinka Nightwish určitě není nic převratného, stejně tak ovšem nejde o žádný průšvih. Jde o desku, jež místy disponuje výbornými momenty a jako celek je schopna i při opakovaném poslechu potěšit, v mnoha nápadech však nezapře inspiraci svými staršími sourozenci. Co se týče struktur kompozic, potěšil návrat k sofistikovanější práci s motivy a jejich členěním. Pokud jde o zpracování, jsem spokojen, nová střízlivější tvář mi v mnohém přijde dospělejší než velkolepá pohádkovost předchůdce. Celkově tedy přetrvává pozitivní pocit s tím, že se občas Kat celkem mrzutě ozve (a vlastně na to má i patřičné argumenty)…
Země: Rumunsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 16.2.2015 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Din miez de munte
02. Străjerul timpului
03. A vremii rînduială
04. Trecerea mistică
05. Ăl din ochi de apă
06. În gerul Iadului
07. Stăpîn peste stăpîni
08. Faurul munţilor
09. Scrijelit în piatră
10. Răscrucea timpului
Osobně dávám přednost tomu, když můžu psát recenze na nová alba kapel, jejichž předchozí tvorbu nějakým způsobem znám. I když třeba v samotném článku na přímé porovnání novinky s jejími předchůdci nemusí dojít, člověk si prostě je trochu jistější, když má přehled. Nicméně bohužel ne vše může člověk znát a bohužel ne vždy je čas a vůle před recenzí prostudovat i to, co ta která skupina vydala v minulosti.
Ne, že by pro mě byla rumunská formace Syn ze șase tri úplně novým pojmem, o němž jsem v souvislosti s novinkou “Stăpîn peste stăpîni” slyšel poprvé. Naopak jméno téhle symfonicky black metalové party ze západorumunského Temešváru (nebo také Timișoara, preferujete-li původní názvy) registruji již delší dobu a rámcovou představu o tom, co to je za muziku, jsem měl, ale až doposud jsem jaksi neměl potřebu se podívat na zoubek jejím prvním dvěma deskám “Între două lumci” (2011) a “Sub semnul lupului” (2012). Tím pádem je pro mě “Stăpîn peste stăpîni”, které završuje vzájemně provázanou trilogii o historii a mýtech rodné Transylvánie, vlastně premiérou.
Tato situace má vlastně jen dvě možná vyústění. Tím prvním by mohlo být to, že bych si začal rvát vlasy a spustil tu lavinu tlachů o tom, jaký jsem byl debil, že jsem se k tvorbě Syn ze șase tri nedostal dříve. Tím druhým by pak mohlo být to, že bych na základě poslechu “Stăpîn peste stăpîni” jen (obrazně) mávnul rukou a prohlásil, že pokud na tom byla minulá alba podobně, tak jsem až doposud o nic zvláštního nepřicházel. A věřte tomu nebo ne, realita jedné z těchto dvou nastíněných možností skutečně odpovídá. Bohužel pro Syn ze șase tri i pro mě je to však ta druhá, o poznání méně pozitivní…
Již bylo zmíněno, že Rumuni produkují symfonický black metal. To v překladu znamená, že byste od “Stăpîn peste stăpîni” měli očekávat muziku epičtějšího pojetí s bohatým využitím kláves i melodií – ostatně to lze vcelku úspěšně odhadnout už jen z přebalu desky, který má svým pojetím mnohem blíže třeba k Ensiferum než k Mayhem. Vzhledem k výše zmiňovanému textovému zaměření Syn ze șase tri pak jistě nikoho nepřekvapí ani občasné folklórní vlivy, které tu a tam v průběhu nahrávky vystrčí růžky – naprosto ukázkově třeba v začátku šesté písničky “În gerul Iadului”.
To vše na “Stăpîn peste stăpîni” určitě je a samo o sobě to v základě nemusí být špatně – pokud tedy není výsledek trochu obyčejný, což ale v tomto případě jednoduše je. Technická úroveň je samozřejmě v pohodě, v žádném případě netvrdím, že by snad Syn ze șase tri neuměli hrát, ale to prostě není všechno. Když na to přijde, tak ony se na té desce najdou i relativně povedené a přinejmenším trochu chytlavé momenty, mezi něž bych namátkou zařadil třeba rozjezd titulní “Stăpîn peste stăpîni”, několik solidních pasáží v “Ăl din ochi de apă” nebo již jmenovanou “În gerul Iadului” a obecně i další kusy, v nichž se objeví náznaky folku, jež jsou v rámci celku poměrně osvěžující.
Přesto všechno to prostě není deska, již bych měl potřebu poslouchat. Syn ze șase tri své hudbě dle všeho věří a mají představu o tom, jakým směrem se chtějí ubírat – vše je tím pádem patřičně epické a košaté a celé to působí snahou o skutečně výpravnou záležitost. Máme tedy co dělat s albem, jehož ambice jsou evidentně neskromné, avšak vlastní kvalita, o niž běží především, je přinejlepším průměrná. Pod nánosy vzletných klávesových linek je totiž celé “Stăpîn peste stăpîni” jaksi nijaké a prázdné. Jenže co lze čekat od kapely, jejíž hudba je postavena především na klávesách, aniž by v sestavě měla klávesistu…
Syn ze șase tri je takový trochu pohádkový rádoby black metal, jenž s podstatou stylu (a upozorňuji, že podstata black metalu pro mě rozhodně není garážový zvuk a dva akordy!) nemá společného takřka nic, je to takové symfonické cosi, čemu se občas s nadsázkou říká kinder black metal. A i v jeho rámci není “Stăpîn peste stăpîni” žádným zázrakem. Počin by možná mohl zachutnat příznivcům Dimmu Borgir a jim podobných, akorát jen těm nepříliš kritickým, jelikož třeba zmiňovaní Norové jsou i na svých nejslabších nahrávkách zábavnější než Syn ze șase tri na “Stăpîn peste stăpîni”.
Hádám, že po všem, co jsem až doposud řekl, vás můj finální verdikt nijak nepřekvapí – “Stăpîn peste stăpîni” je sice poslouchatelné album, rozhodně však nemá cenu jej poslouchat. Čistě proto, že je to nuda, a poslouchat nudná alba je ztráta času. I v rámci načančaného klávesového black metalu najdete mnohem hodnotnější věci.
“Runa” je nahrávka, která si svým charakterem přímo říká o to, aby se s ní člověk neobtěžoval na “dlouhohrající” recenzi a na férovku ji napálil mezi minirecenze, kam rádi dáváme právě neřadové počiny. Jenže aby toho náhodou nebylo málo, nebudeme se zde bavit jen o pouhém minialbu, ale rovnou jen o jeho reedici. Přesto mě muzika na této nahrávce zaujala takovým způsobem, že si myslím, že si vlastní článek rozhodně zaslouží.
The Howling Void je jednočlenný projekt pocházející ze zámoří, konkrétněji řečeno z amerického státu Texas, nicméně jeho hudební náplň je diametrálně odlišná od toho, co člověk od muziky z Texasu běžně čeká. Ryan Wilson, což je právě ten jediný člověk, jenž za The Howling Void stojí, totiž produkuje bravurní funeral doom se znatelným symfonickým nádechem, a kdybych neměl bližší informace, ani by mě nenapadlo, že to není hudba odněkud z Evropy (což není myšleno ve zlém).
Když jsem ovšem hovořil o symfonickém nádechu, rozhodně si nepředstavujte nějaký bombastický orchestr – způsobem, jakým ta symfonika u The Howling Void ve skutečnosti zní, mi docela připomíná přístup, jaký praktikuje kupříkladu i Filip Mrowiński v rámci svých projektů Neoheresy a dříve Hellveto, byť to oba muzikanti uplatňují v jiných metalových subžánrech. Tak jako tak, rozhodně to není nic lacině bombastického či uměle epického, spíše se jedná o jakousi umírněnou a s rozumem dávkovanou formu, která ovšem i přesto (nebo snad právě proto?) dělá doslova divy a muziku dopuje ohromnou porcí atmosféry. A právě atmosféra je jednou z těch věcí, díky nimž “Runa” za pozornost bezesporu stojí.
Pod hlavičkou The Howling Void vyšla doposud čtyři dlouhohrající alba, z nichž to první se jmenuje “Megaliths of the Abyss” a objevilo se v roce 2009, zatímco to poslední nese název “Nightfall” a pochází z prosince 2013. Mezi třetí a čtvrtou deskou pak vyšlo právě to naše slavné EP “Runa” – konkrétně se tak stalo v březnu 2013 a objevily se na něm dvě písně “Irminsûl” a “Nine Nights” o souhrnné délce necelých 18 minut. Vysoce povedeného materiálu si ovšem všimla italská firma Avantgarde Music, jež v říjnu 2014 vypustila reedici na fyzickém nosiči, který byl vybaven odlišnou obálkou a navrch přihodil ještě třetí a novou kompozici “The Wolf and the Eclipse”, jež celkovou stopáž posunula na 25 minut.
Naštěstí lze ovšem říct, že přidáním třetí písně soudržnost počinu nijak neutrpěla, jelikož “The Wolf and the Eclipse” ke zbylým dvěma kolegyním pasuje naprosto přirozeně po hudební i zvukové stránce, díky čemuž “Runa” stále budí dojem uceleného počinu. Vrchol celého EP se však dle mého soudu přece jen nachází v jedné z oněch starších skladeb, jmenovitě hned v té první. V nejdelší “Irminsûl”, jež celé album otevírá, je totiž ona atmosféra asi nejkoncentrovanější a nápady nejpůsobivější. To způsobuje, že si “Runa” vaši pozornost vynutí hned od úvodních vteřin, a kdybyste na tom byli jako já, tedy že jste o The Howling Void nikdy předtím neslyšeli a k nahrávce přistupovali bez jakýchkoliv konkrétních očekávání, klidně se může stát, že při úvodním poslechu vám hned spadne čelist, jak výtečné to je. Na druhou stranu, ačkoliv jsem označil “Irminsûl” za vrchol, i “Nine Nights” a “The Wolf and the Eclipse” drží laťku setsakra vysoko, díky čemuž je výsledek opravdu skvělý.
Nemohu říct, jak si “Runa” stojí v porovnání s ostatními deskami The Howling Void, ale toto EP mě zaujalo takovým způsobem, že to rozhodně hodlám časem zjistit. Pokud si Ryan Wilson drží takovouhle kvalitu i na dlouhohrajících albech, pak rozhodně bude co poslouchat, o tom nepochybuji. Do té doby však můžu doporučit k poslechu alespoň toto minialbum, protože “Runa” za vyzkoušení rozhodně stojí!
