Archiv štítku: gothic metal

Recenze

After Rain – The Sound of War

Napsat komentář
After Rain - The Sound of War
Země: Česká republika
Žánr: black / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.4.2014
Label: The Old Storm

Tracklist:
01. Before the Storm
02. They Are Coming
03. The Wings of a Bird
04. The Country Is Bleeding
05. Auschwitz
06. And the Graves Are Forgotten

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
After Rain

Pokud mě paměť neklame, o českobudějovických After Rain si dnes alespoň ve formátu recenze povídáme vůbec poprvé, přičemž předmětem tohoto povídání je samozřejmě jejich třetí a zatím poslední deska, které After Rain dali do vínku jméno „The Sound of War“. Jestli si ale pojem After Rain asociujete s něčím na způsob post-rocku a „The Sound of War“ zase pro změnu s nějakou variací na staré Grave Digger, jste vedle úplně stejně, jako jsem byl já, když jsem na tohle album poprvé zaostřil. After Rain totiž produkují muziku, již škatulkují jako doom / black metal, což je sice poměrně obecné zařazení, ale i takhle obecné zařazení začne nabývat poměrně jasných rysů, jakmile je zmíněn jeden detail, který sice není úplně na očích, ale v celkovém důsledku osvětluje mnohé…

Tím detailem je sestava, kterou After Rain z velké většiny sdílí s kapelou, o níž tu již řeč byla, a to ne jednou. Onou kapelou jsou jistí Dark Angels, a kdo snad zavadil o před časem publikovanou recenzi na jejich aktuální desku „Embodiment of Grief“, tomu už asi začíná svítat. Ať už patříte mezi první nebo druhou skupinu, vězte, že na hudbě, již After Rain vměstnali do 37 minut „The Sound of War“, je personální spřízněnost obou kapel opravdu slyšet.

Rukopis muzikantů je na „The Sound of War“ vážně znát a přeslechnout lze jen těžko – zejména riffy jsou postaveny úplně stejným způsobem. Jenže i když to teď může vypadat, že After Rain je jen krycí jméno pro Dark Angels, ve výsledku to není tak docela pravda. Předně, s trochou nadhledu lze opravdu říct, že After Rain hrají to, co si napsali do kolonky žánru. Samozřejmě se nejedná o nic ve stylu Forgotten Tomb a jiných, protože After Rain to pojali v poměrně umírněném duchu a zejména díky klávesám a ženskému zpěvu mi to spíš než jako black / doom připadá jako nepatrně ostřejší devadesátkový gothic metal, ale minimálně ten záměr z toho znát je. Trochu.

Tím chci říct, že stejně jako v případě Dark Angels je z desky cítit takové neurčité cosi, co neustále posluchači brání říct „je to dobré“. Snad to bude zvukem kláves, který jak by vypadl z repertoáru podprůměrné provinční gothic kapely, asi se na tom podepsala i kytara s nehorázně nakopnutým gainem, což má asi působit mrazivě, ale v reálu to působí spíš jako sprostě odfláklý zvuk, dost určitě na to má vliv i ne moc naplněný (ale zase ne zcela drastický) prostor pro zajímavé nápady… Tohle všechno (a možná i další věci) dohromady má za následek, že to prostě není úplně ono.

Tady však následuje jedno velké ALE. Navzdory tomu všemu není „The Sound of War“ špatná nahrávka, protože se After Rain podařilo výše zmíněné neduhy skrouhnout na přijatelnou míru a navíc se takřka úplně zbavili jiného těžítka – šílené kvalitativní nevyrovnanosti v rámci skladeb, která mi děsně pila krev na obou předchozích deskách Dark Angels. Asi jedinou zásadní výjimku tvoří první a rovnou nejdelší skladba, jedenáctiminutová „Before the Storm“, jež z naprosto nijakého a nekonečně dlouhého klávesového intra (tady ty klávesy tlučou do uší suverénně nejvíc) přejde v ucházející střed s příjemným riffem, který se ale brzy zají, načež jej nahradí jen nic extra závěr. Kratší skladby ale fungují, a i když to občas mírně zakolísá, pořád jde o pohodový materiál, od něhož když nečekáte žádné vysoké umění, tak vám nějaký ten čas zpříjemnit dovede.

Kdybych chtěl, mohl bych tu nadávat na spoustu věcí – nedostatek vlastního ksichtu, technickou stránku věci, díky níž ta deska občas zní, jako by se nahrávala v obýváku u telky, zpěvačku, kterou kdykoli jsem viděl živě, tak se mi její výkon líbil, ale tady mi nějak ne a ne sednout, a tak dále a tak dále. Věřte, že bych to asi udělal, jenže nějak k tomu postrádám důvod. Z „The Sound of War“ se totiž nakonec vyklubala deska, jež má sice plno záporů, ale klady jí rovněž nechybí, a tyhle dvě misky vah jsou ve výsledku vyvážené takovým způsobem, že se mi to nakonec docela líbí. Předchozí alba After Rain neznám, ale „The Sound of War“ je už třetí deskou od těchto lidí, již jsem slyšel, a zatím obě předchozí překonává, což v překladu znamená, že místo slabšího průměru se tu bavíme o albu, které míří do vyšších pater průměru. Je to sice pořád průměr, ale to nakonec není nic opovrženíhodného.

Recenze

Paradise Lost – The Plague Within

Komentáře: 3
Paradise Lost - The Plague Within
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.

Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.

Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.

Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.

Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.

Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.

„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.

Recenze

Dark Angels – Embodiment of Grief

Napsat komentář
Dark Angels - Embodiment of Grief
Země: Česká republika
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 8.9.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fall of the Light
02. The Testament
03. Holy One
04. Prophet of Doom
05. The Calling
06. King of Misery
07. The Minion
08. Love Is Blind

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dark Angels

Jestli dovolíte, tentokrát začneme menší řečnickou otázkou – co si tak představíte, když na vás z nadpisu vybafne jméno Dark Angels? Abych byl upřímný, nebýt toho, že předchozí desku téhle kapely mám najetou celkem zodpovědně, tak si rozhodně nepředstavím vůbec nic lichotivého a tuhle fošnu bych si na recenzi nevzal ani za zlaté prase, protože, co si budeme povídat, klišovitější jméno si tihle budějovičtí bardi mohli vybrat jen stěží a na první dobrou to na mě působí mírně řečeno rozporuplně. Jak jsem ale už přiznal, předloňskou desku „Bittersweet Devotion“ znám, onehdá jsem ji dokonce recenzoval, a i když mě v žádném případě na pozadí neusadila a od té doby jsem si na ni ani nevzpomněl (natož abych si ji pouštěl), poslouchat to přeci jen šlo a určitou úroveň to také mělo. Pojďme si tedy popovídat o tom, jak se vybarvil její nástupce, album „Embodiment of Grief“.

Pokud si dobře vzpomínám, „Bittersweet Devotion“ by se s trochou fantazie dalo zařadit někam do hájemství gothic nebo dark metalu s mužským vokálem. Vzhledem k tomu, že „Embodiment of Grief“ na něj navázalo po pouhém roce, a pokud je mi známo, k žádnému zásadnímu personálnímu zemětřesení v kapele také nedošlo, bylo by asi naivní předpokládat, že se pánové z čistajasna vrhli na bluegrass – a vskutku. Jakkoli si netroufám obě desky přímo srovnávat (paměť je děravá a ochota se k „Bittersweet Devotion“ vracet mizivá), „Embodiment of Grief“ se nese ve velmi podobném duchu.

To je na jednu stranu docela dobře. Už jsem se zmínil o tom, že „Bittersweet Devotion“ šlo poslouchat, a aktuální počin na tom není jinak. Přístup, s jakým Dark Angels s výše zmiňovanými žánry pracují, je obecně vzato příjemný, instrumentálně jsou na tom pánové solidně, zpěvák umí zpívat docela slušně a citu pro poskládání obstojné muziky se tu také něco urodilo. Dokonce můžu bez uzardění říct, že napříč albem (když ne v každé, tak určitě ve většině skladeb) dovede až nečekaně příjemně překvapit celá řada pasáží, které se vyloženě povedly, takže v žádném případě není sporu o tom, že jsou Dark Angels schopni vymyslet solidní muziku.

Kdybych v tomhle okamžiku skončil, Dark Angels by se mohli plácat po ramenou, protože ta bilance se zatím jeví veskrze příznivě. Bohužel je tu ale ještě odvrácená strana mince, která znamená strmý návrat zpátky na zem. „Embodiment of Grief“ trpí dvěma zásadními problémy, z něhož první je nevyrovnanost. Stejně, jako jsou tu dobré momenty, je tu také celá řada nedobrých, které úporně kazí vše, co se za využití citu pro věc podařilo vybudovat. Je vážně k vzteku, když si užíváte nějakou pěknou melodickou pasáž, na níž však navazuje totálně nudné, suché, vyčpělé a melodicky naprosto divné cosi, co namísto pozitivních emocí vzbudí spíše údiv nad tím, že jsou pod tím podepsaní stejní lidé, jako pod tím dobrým materiálem. Tímhle neduhem trpí asi všechny songy a otázkou je jen to, v kterém případě se misky vah přiklonily k té či oné straně.

Nepomáhá tomu ani trochu nepochopitelné koketování s jinými žánry. Což o to, pestrost je hezká věc, v hudbě obzvlášť, ale ne v okamžiku, kdy do občas ostřejší, občas mírnější, ale jinak náladou vyrovnané nahrávky vetknete tu vyloženě death/blackový („Fall of the Light“), támhle zase rádoby doomový („Prophet of Doom“) riff a tak podobně. Působí to nepatřičně, rušivě, zejména v druhém případě to opravdu není dobré a zbytečně to nabourává celkovou poslouchatelnost nahrávky. Troufám si tvrdit, že kdyby se Dark Angels drželi toho, co umí, tedy silných melodií, a nesnažili se na ně roubovat zbytečnosti, bylo by to určitě lepší.

S tím poměrně úzce souvisí druhý ze dvojice zásadních problémů, s nimiž se „Embodiment of Grief“ potýká. Ty melodie Dark Angels vážně jdou, jak je vidět třeba na „The Calling“ nebo „King of Misery“, a tehdy to funguje dobře. Jakmile však dojde na nějakou odbočku nebo pokusu o kontrast, najednou to jde do kopru a výsledkem jsou přesně ty divnosti z minulých dvou odstavců. Nechtěl bych muzikantům křivdit, ale vidím za tím prachobyčejný skladatelský strop respektive neschopnost dát tvůrčí představě takovou formu, která by měla úroveň a zbytku pomáhala, nikoli naopak.

Na začátku jsem mluvil o tom, že se „Embodiment of Grief“ nese v duchu svého předchůdce. V závěru musím dodat, že mě to vlastně docela mrzí, protože navzdory vší slyšitelné kvalitě, talentu, soudnosti (35 minut stopáže opravdu kvituji s povděkem) a proti posledně i pocitově zajímavějším nápadům se bohužel nepodařilo eliminovat tu největší slabinu, která má za následek jediné – „Embodiment of Grief“ je ve výsledku zkrátka průměr, jehož silnější pasáže nejsou tak silné, aby vyvážily ty špatné, které alespoň pro mě v celkovém obrázku hrají asi nejvýraznějšími barvami. A to je škoda, protože – a to už se opakuji – na té desce je řada povedeného materiálu.

Recenze

Moonspell – Extinct

1 komentář
Moonspell - Extinct
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Breathe (Until We Are No More)
02. Extinct
03. Medusalem
04. Domina
05. The Last of Us
06. Malignia
07. Funeral Bloom
08. A Dying Breed
09. The Future Is Dark
10. La Baphomette

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (H.):

Moonspell, kteří jsou bez nějakých větších sporů suverénně největším vývozcem tvrdé kytarové hudby ze svého rodného Portugalska, se do zlaté kroniky metalu zapsali hned na začátku své kariéry se svými prvními dvěma deskami „Wolfheart“ a „Irreligious“. Zejména debutové „Wolfheart“ je podle mě dodnes fantastická záležitost, již si s obrovskou chutí kdykoliv pustím. Naštěstí však Moonspell později ukázali, že s prvními počiny zajímavost jejich kariéry nekončí a po trochu slabším a obecně chladněji přijatém konci 90. let se po roce 2000 zvedli do působivé formy, která sice kulminovala s krvavě rudým monumentem „Memorial“ z roku 2006, ale i ostatní počiny z této éry jsou přinejmenším důstojné. Jenže… nic nemůže trvat navždy.

Slyšel jsem mnoho názorů, které zatracovaly již „Night Eternal“ (2008), ale mně se i tohle album velmi líbí a myslím si, že je na něm hned několik silných kusů. Oproti tomu následující počin, jenž byl naopak přijat velice dobře kritikou i fanoušky (přinejmenším mi to tak přišlo), se pro mě stal s odstupem času trochu rozporuplný. Moonspell jej rozdělili na dvě půle, přičemž ta první, „Alpha Noir“, jež Portugalce prezentovala pouze v tom tvrdším spektru jejich tvorby, mě v době vydání vysoce bavila, jenže postupně jsem zjistil, že zpětně už nemám důvod se k ní vracet a radši sáhnu po předchozích albech. Naopak druhá půle, „Omega White“, v jejímž rámci zase Moonspell hráli čistě na klidnější a atmosféričtější notu, mě příliš nebavila ani v době vydání a postupem času se na tom nic nezměnilo. V této chvíli jsem si říkal, že to asi bylo jen krátké zaváhání a že nejnovější deska „Extinct“ vše opětovně vrátí do starých kolejí a že půjde o další album Moonspell, které budu poslouchat s chutí. Jenže… nějak se to nestalo…

Nechápejte mě zle. Abychom si vše vyjasnili hned ze začátku „Extinct“ je kvalitativně stále nad průměrem (ostatně stejně jako „Alpha Noir“). Pouze v rámci tvorby Moonspell patří k tomu méně výraznému. Portugalci si samozřejmě stále drží svůj charakteristický zvuk, jímž disponují již dlouhodobě – z tohoto pohledu novinka nijak nevybočuje z linie posledních několika desek, jenže možná právě v tom začíná být trochu problém. Až po „Memorial“ se Moonspell s každou nahrávkou vyvíjeli, byť to nutně nebyly vždy nějaké překotné změny na sílu, ale nyní znějí vlastně již potřetí v řadě takřka totožně, s čímž nijak zvlášť nepohnula ani změna producenta (což se ani nelze divit, když trochu uniformního Tue Madsena vystřídal Jens Bogren, který ta alba také seká jak na výrobní lince). Na „Alpha Noir“ to ještě díky rozseknutí na dvě odlišné poloviny nebylo tak znát, ale u „Extinct“ už si začínám říkat, že je to album v diskografii Moonspell málo výlučné.

Na druhou stranu, nijak nezastírám, že se „Extinct“ stále poslouchá velice příjemně a neměl jsem problém mu věnovat slušný počet poslechů. Jen mi přijde, že po většinu hracího času to je vážně jen na úrovni příjemně se poslouchajícího řemesla zkušených veteránů, kteří už prostě mají ten cit, aby věděli, kam na tom hmatníku sáhnout, aby to nebylo špatné. Za srdeční sval mě však na celém albu vzala pouze působivá „Malignia“ s mocným refrénem a se silnou atmosférou. Tahle skladba je sice super, ale když si vezmu, že na takovém „Memorial“ podobně excelentní kusy Moonspell sypali jeden vedle druhého, je to poměrně rozdíl. Neříkám, že třeba aranže s lehce orientálním nádechem v písničkách „Breathe (Until We Are No More)“ nebo „Medusalem“ nejsou fajn, vlastně bych si dokonce dokázal představit, že v podobném duchu by mohla vést cesta z případné stagnace, jež Portugalcům (řekněme si to upřímně) pomalu začíná hrozit, ale že bych o tom hned musel domů volat mamince, jaká je to bomba, to zase ne.

Stejně tak nelze ignorovat fakt, že se na „Extinct“ nachází i několik písniček, které jsou prostě na poměry Moonspell takové trochu obyčejné a nikam neposouvají ani album, ani kapelu samotnou. Zářným příkladem budiž třeba „Domina“, což je taková pomalejší Moonspellovská klasika, nijak zvlášť jsem si ovšem na zadek nesednul ani z „A Dying Breed“ nebo „The Future Is Dark“. Taková titulní „Extinct“ má sice poměrně lehce zapamatovatelný refrén, který živě určitě bude fungovat, ale když na to přijde, vlastně to taky není nic, co by už Portugalci v minulosti nepředvedli. Jasně, i všechny tyhle kusy stále mají svou kvalitu, a jak již padlo výše, nedělá mi sebemenší problém je poslouchat, ale když chci, aby mi muzika Moonspell něco skutečně předala, musím bohužel sáhnout po starších deskách.

„Extinct“ je tím pádem albem, s nímž jsem nějakou dobu dokázal strávit, aniž bych měl pocit, že to byl ztracený čas, akorát jsem si docela jistý, že nebudu mít potřebu jít a tu placku vrazit do přehrávače i třeba za dva, tři roky. Mluvit v případě „Extinct“ o docela pohodlné sázce na jistotu a normálnímu standardu kapely rozhodně je na místě. Nepopírám, že je to standard, za nějž by jiné skupiny mohly být vděčné, ale to nic nemění na tom, že Moonspell mají v portfoliu i mnohem silnější nahrávky, jejichž poslechu se budu věnovat radši.

Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že se Moonspell albem „Memorial“ z roku 2006 vzedmuli k působivé a konstantně přetrvávající formě, která dala zapomenout na slabší přelom tisíciletí, tak jsem neměl důvod očekávat od „Extinct“ něco jiného než důstojné pokračování skvělých opusů, jakými ve své době byly „Night Eternal“ a „Alpha Noir“. Osobně jsem tipoval, že se Moonspell na rozcestí jménem „Alpha Noir / Omega White“ vydají spíše směrem agresivnějšího „Alpha Noir“, ovšem Fernando a jeho smečka vlků oprášili velké množství melodických vokálů a vzdušnější kytary, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, protože tahle podoba Moonspell se mi zamlouvá, ovšem výsledek je poměrně nepřesvědčivý.

Některé skladby nejsou vůbec špatné a hodně líbí se mi jak baladičtější „Domina“, tak rockově řízná hitovka „The Last of Us“ a samozřejmě nepohrdnu ani trošku ostřejší „Extinct“, která se v refrénu stejně zlomí v pekelně nakažlivou věc. Problém, který s „Extinct“ mám, je ale jeho nevyrovnanost. Vedle opravdu dobrých písní se tentokrát Moonspell „podařilo“ umístit kompozice, které bych při troše dobré vůle byl ochotný označit maximálně jako uspokojivé. Mluvím teď hlavně o úvodní „Breathe (Until We Are No More)“, „Malignia“, „The Future Is Dark“ a závěrečné „La Baphomette“. Zejména díky nim se pro mne stal poslech „Extinct“ záležitostí, u které jsem si říkal, že by mě to přece mělo bavit, ale ve výsledku mnou novinka proplouvala tak nějak volně a aniž by ve mně zanechávala výraznější stopu, což je od portugalských náladotvůrců věc nezvyklá.

Možná mě „Extinct“ nezastihlo v tom správném rozpoložení, možná si Moonspell vybrali slabší chvilku, nicméně i přes příznivou hrací dobu strádá tahle placka na celkovou vyrovnanost a napěchovanost skvělými nápady, díky čemuž stojí ve stínu svých silnějších předchůdců.

Recenze

Ecnephias – Ecnephias

Komentáře: 2
Ecnephias - Ecnephias
Země: Itálie
Žánr: gothic / dark / death metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Here Begins the Chaos
02. The Firewalker
03. A Field of Flowers
04. Born to Kill and Suffer
05. Chimera
06. The Criminal
07. Tonight
08. Lord of the Stars
09. Wind of Doom
10. Nyctophilia
11. Nia Nia Nia
12. Vipra negra
13. Satiriasi

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Uplynuly takřka dva roky od vydání předchozího alba “Necrogod” italských metalistů Ecnephias a vida, máme v redakci jeho přímého následníka, jímž je eponymní počin “Ecnephias”, který v diskografii kapely získal pořadové číslo pět mezi řadovými alby. Nebudu lhát a přiznám, že ačkoli mě v době svého vydání “Necrogod” docela slušně bavilo, tak od sepsání recenze jsem jej ani jednou neslyšel a na skupinu vlastně celkem úspěšně zapomněl, a protože nečekám, že byste na tom vy, čtenáři našeho blogu, byli jinak, tak mi dovolte osvěžit alespoň základní fakta spojená s historií skupiny.

Ecnephias vznikli v roce 1996 v italské Potenze, avšak této pětici kolem zakládajícího člena a zpěváka Mancana trvalo osm let, než se představila studiově prostřednictvím debutového alba “Domíníum noctís”. Od té doby je evidentně při chuti, protože v celkem pravidelných intervalech servíruje jedno album za druhým. A soudě dle posledních dvou počinů, které jsem měl možnost slyšet, jim to nejde vůbec špatně. Stejně jako minule je pro pětici škatulka “dark occult metal” vcelku spravedlivá. Přijde mi, že od minula ubylo čistokrevných death metalových pasáží a naopak přibylo více melodií, přičemž je jedno jestli tím myslím obšírněji pojaté vokály Mancana nebo klávesy v pozadí, jež si probily cestu skrze parádně ozvučené kytary, u kterých si milovníci krystalicky čitelných riffů užijí každý kontakt trsátka se strunami.

Tím, jak se Ecnephias posunuli jakoby více k melodickému vyznění, jemuž však vyložený optimismus schází a melodie hrají spíš na melancholickou strunu, tak znějí ještě o něco výrazněji jako Moonspell, což je umocněno i tím, že Mancan má hlas, který k tomu Fernandovu nemá zas tak daleko. Jen si poslechněte skvělou úvodní záležitost “The Firewalker” nebo třeba klipovku “Vipra negra” a pochopíte, o čem mluvím. Aby to ale zase nevypadalo, že chci Ecnephias obviňovat z bezmezného opisování, tak to není tak, že by se po celou dobu trvání “Ecnephias” nemohl člověk zbavit pocitu nutícího ke srovnání se slavnějšími Portugaly. Jejich hudba jen prostě a jednoduše vaří se stejnými ingrediencemi.

“Ecnephias” bohužel strádá v tom, v čem mělo “Necrogod” navrch. Je to počet skladeb a jejich celková hrací doba. Novinka v tomto ohledu přestřelila, protože 70 minut je vážně moc. Ony jednotlivě ty skladby jsou dobré, ale soustředěným poslech v takové délce Italové zatím neutáhnou. A to, že na závěr zařadí příjemnou hitovku v podobě “Vipra negra” nebo naopak košatě vystavěnou semi-baladu “Nyctophilia”, tomu bohužel nezabrání. Písně jsou dobře vyvážené pokud jde o kombinaci silných melodií a tvrdých metalových výjezdů ve středním tempu, z nichž je cítit death metal i navzdory všudypřítomným klávesám, ovšem na takové ploše to přijde vniveč, takže v tomto ohledu je novinka lehkým krokem zpět.

I přes celkovou jednotvárnost, která plyne z přemrštěné hrací doby, obsahuje páté album italských metalistů nemalý počet hodně slušných skladeb, přičemž ty nejlepší se dle mého názoru nachází v první polovině desky. To ale může být důsledek toho, že ke konci už zážitek z poslechu není tak intenzivní. Krom zmíněné“The Firewalker” jsou to “The Criminal”, “Lord of the Stars” nebo druhá “A Field of Flowers”.Ecnephias v posledně jmenované umně přecházejí od poklidných melodických momentů k těm kytarovějším, v této kompozici se ovšem nejedná pouze o temný, growlingem podpořený death jako v páté“Chimera”, ale i když Nikko s Mancanem hrábnou do strun, tak klávesák Sicarius Inferni nepouští “A Field of Flowers” z étericky klidnějších končin. Ona tvrdší pasáž se jako protiklad ke všem těm melodiím ke slovu nakonec dostane, ale Ecnephias ji dávkují opatrně a s rozmyslem a z této kompozice je rázem jeden z vrcholů celé kolekce.

Vyloženě nářezovou skladbu na albu nenajdete, protože i když to vypadá, že taková “Born to Kill and Suffer” bude po celou dobu zatěžkanou jízdou v neklidné atmosféře a Mancan se v ní slušně vyřve, tak se po chvíli zvrhne v pěkně melodickou píseň, jejíž vrchol přichází s refrénem. Jen škoda toho nekonečného prozpěvování ve stylu “la la la la”. Co mi na desce schází, je skladba, která by navázala na “Anubis (The Incense of Twilight)” z předchozí placky, která díky orientálnímu nádechu posouvala Ecnephias do vod blízkých Rotting Christ. Ale nedá se svítit, “Ecnephias” toho nabízí už tak dost, že každá další skladba by byla jen ke škodě věci.

Přestože to vypadá, že jsem desku docela shodil hlavně díky její dlouhé stopáži, tak vězte, že se pořád jedna o dosti kvalitní záležitost. Kdyby při nahrávání zakročil producent nebo sami Ecnephias a ubrali dvě až tři písně, tak bych neměl problém házet nadšené názory na všechny strany, protože sama o sobě mě hudba, která se pod pokličkou “Ecnephias” skrývá, strašně baví. Jen škoda, že je rozmělněná do tak šíleně široké plochy, takže dopad nahrávky není tak mocný, jako byl u “Necrogod”, které jsem při naslouchání novinky oprášil a musím mu přiznat vyšší kredit než “Ecnephias”.

Minirecenze

Rise of Avernus – Dramatis personæ

Napsat komentář
Rise of Avernus - Dramatis personæ
Země: Austrálie
Žánr: gothic / death metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Code666 Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666

Když jsem před rokem sepisoval recenzi debutového alba Rise of Avernus, “L’appel du vide”, nešetřil jsem chválou. Tehdy naprosto neznámá parta si mne svým počinem získala natolik, že je čas od času v přehrávači otočím a stále se dobře bavím, což se mi v případě promáčů, jež k nám do redakce přicházejí, zas tak často nestává. Jejich letošní EP tak ve mně vzbuzovalo docela jiné pocity a hlavně jsem očekával minimálně pokračování cesty, jak ji nyní už jen čtveřice předloni započala.

“Dramatis personæ” k mé vlastní spokojenosti pokračuje tam, kde Rise of Avernus minule skončili, přesto jsou v konečném výsledku lehce jiní. Hned na první poslech bylo zřejmé, že ubylo gotických momentů, klavír je dávkován opatrněji a v řadách kapely již nepůsobí Catherine Guirguis, jejíž podmanivý vokál byl jedním z vrcholů debutu. “Dramatis personæ” je o poznání temnější a ostřejší, ovšem nečekejte primitivní death metalovou řežbu staré školy… spíš si dokážu představit, že si v Rise of Avernus najdou zalíbení fanoušci Moonspell nebo třeba Septicflesh. Tu klávesy, tu smyčcové samply a i to piáno si svou cestu na povrch najde, takže na pozadí kytarových hradeb se stále něco děje.

Za hlavní “hvězdu” “Dramatis personæ” lze díky personálním změnám považovat zpěváka Bena, který veškeré vokály převzal na svá bedra a odvádí zatraceně dobrou práci. Jeho hluboký growling je přesně tím, čím má být, a do košatě stavěného death metalu padne náramně. Stejně tak umí stále hezky melodicky zapět, což předvedl třeba v “Path to Shekinah”, jež je díky éterickému refrénu jednou ze skladeb, která se okamžitě usadí v paměti. Na druhou stranu i hutné valivé pecky jako “In the Absence of Will” nebo “Acta est fabula”, v níž si zahostoval Grutle Kjellson z Enslaved, zatraceně baví.

Co jsem čekal, to jsem taky dostal, takže můžu s klidným srdcem hovořit o “Dramatis personæ” spokojeně. Rise of Avernus mají dost slušně našlápnuto, takže doufám, že se něco nezlomí a další (doufám, že tentokrát už plnohodnotné) album se objeví co nejdříve.

Recenze

Cadaveria – Silence

Napsat komentář
Cadaveria - Silence
Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal
Datum vydání: 18.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Velo (The Other Side of Hate)
02. Carnival of Doom
03. Free Spirit
04. The Soul That Doesn’t Sleep
05. Existence
06. Out Loud
07. Death, Again
08. Exercise1
09. Almost Ghostly
10. Loneliness
11. Strangled Idols

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Kdo to je Cadaveria a odkud se tato osoba vzala, to předpokládám, že snad všichni víte. Pokud by se však přece jenom našel někdo neznalý těch nejprofláklejších poměrů italského black metalu, radši si to povíme… pokud tu historii znáte, tak vás těch pár vět navíc snad nezabije. Tak či onak, chceme-li se dopátrat hudebního původu této zpěvačky, jejíž občanské jméno z ní Raffaella Rivarolo, musíme hledat u skupiny s názvem Opera IX. Kdo to jsou Opera IX… no, pokud někdo neví ani toto, asi měl na nejbližší pobočce odevzdat svojí průkazku fanouška metalového undergroundu, protože nevědět o existenci téhle italské kultovky, to je asi jako kdybyste se považovali za odborníka na pornografii a neměli tušení, kdo to je Rocco Siffredi.

Každopádně, Cadaveria je zpěvačka, která se do Opery IX přidala v raném období kapely a nazpívala s ní první tři desky včetně (dle mého skromného názoru) vrcholného díla “The Black Opera: Symphoniae mysteriorum in laudem tenebrarum”, což je deska, jež zcela právem patří do učebnic klávesového black metalu. Zároveň však jde o poslední počin, který Cadaveria v sestavě Opery IX natočila, protože v roce 2001 se ještě společně s bubeníkem Flegiasem trhla a založila novou skupinu, jež se jmenuje taktéž Cadaveria.

Přijde mi, že dost lidí Cadaveria po svém odchodu z Opery IX tak trochu přestala zajímat… na jednu stranu to možná i chápu, protože Opera IX byla hudebně trochu jinde a – při vší úctě – i kvalitou asi trochu výše. Já osobně jsem ovšem mezi takové nikdy nepatřil a vlastně mě Cadaveria (myšleno kapela) docela baví… do jisté míry. První dvě alba “The Shadows’ Madame” a “Far Away from Conformity” z let 2002 a 2004 mám poměrně rád. Netvrdím, že jsou to nějaké zvláštní skvosty a klenoty, ale i více jak dekádu od jejich vzniku nemám problém si je pustit a docela si je užít, což vlastně také není úplně málo.

Hodnoceno s odstupem času musím říct, že třetí desku “In Your Blood” trochu táhne dolů nevyrovnanost jednotlivých skladeb, nicméně i přesto jsem neměl problém si tu placku docela oblíbit a některé kusy z ní mám vážně a naprosto upřímně rád. Když ale před třemi lety vyšlo “Horror Metal”, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při poslechu počinu Cadaverie (kapely) začal mít neodbytný pocit, že to trochu skřípe a že to není tak úplně ono. Abych byl férový, tak musím říct, že v době vydání jsem se do toho počinu přece jen trochu zažral a v dobové recenzi mu udělil velmi dobrou známku… již by si však “Horror Metal” už dnes neobhájilo, jelikož uběhl nějaký ten pátek, na album jsem snad s výjimkou chytlavé “The Days of the After and Behind” dočista zapomněl, na čemž nic nezměnila ani o rok mladší reedice, a když dostanu chuť si tuhle skupinu pustit… inu, k těm starším albům to člověka prostě táhne víc.

A tím se konečně dostáváme do současnosti, v níž se Italové prezentují novinkovou deskou “Silence”. I navzdory tomu, že mám starší desky docela rád, jsem se do poslechu aktuálního počinu zrovna nehrnul… snad při vzpomínce na ne úplně přesvědčivé “Horror Metal”, snad i proto, že už podruhé v řadě mě obal desky Cadaverie (kapely) diplomaticky řečeno neoslovil. Je sice pravda, že zrovna přebaly nikdy nebyly silnou stránkou této skupiny, ale požadavek na to, aby mi artwork (zvlášť podruhé za sebou) nepřišel vysloveně debilní, podle mě není přemrštěný… a přesto nebyl splněn. Ono co si budeme povídat – sice mohou být výjimky, ale většinou platí, že obaly hudební obsah skutečně odrážejí, takže když člověk vidí přebal, z něhož tečou tuny Photoshopu, bývá na místě očekávat přeprodukovanou nudu. Stručně řečeno, má-li kapela soudnost v grafice, mívá ji i v hudbě. Tím nechci tvrdit, že by snad Cadaveria (kapela) neměla soudnost, ale asi nebude náhoda, když byl už podruhé za sebou nevalný dojem z obálky potvrzen i nepříliš valným dojmem z hudby.

Nechci vzbudit dojem, že “Silence” je nahrávka, která je od začátku do konce na pytel, protože tak to není… je v tom cítit zkušenost, nepochybná řemeslná zručnost, schopnosti a v neposlední řadě – tvrdit, že ta hudba postrádá nápady, by byla lež. Formálně je vlastně všechno docela v pohodě a Cadaveria (kapela) pokračuje ve svém (a to se musí nechat) docela rozpoznatelném koktejlu trochu měkčího black metalu a nepříliš gotického gothic metalu, jaký byl v trochu syrovější podobě ke slyšení už v jejích začátcích, a to aniž by měl posluchač pocit, že poslouchá popáté za sebou stejnou desku jen pod jiným názvem a obalem…

…a přesto všechno tomu prostě a jednoduše cosi chybí. Sem tam pěkný nápad, slušný motiv, poslouchat se to dá a doposlouchat se to taky dá, ale něco, co by člověka opravdu zaujalo, tam moc není. Obecně mohu říct jen to, že mě to tentokrát nejvíce baví v momentech, kdy Cadaveria (zpěvačka) opravdu zpívá čistě, ale ani v těchto případech si z toho posluchač na zadek tak úplně nesedne. Naopak pasáže, kde se řve, se mi dost zdají trochu fádní a jaksi… prázdné… Ostatně, trochu fádním dojmem působí i celé “Silence” – dokonce tak moc, že i “Horror Metal”, kde to už docela skřípalo, je vedle novinky o třídu lepší nahrávkou.

Mám-li mluvit sám za sebe, pak Cadaveria (kapela) se v roce 2014/2015 ze skupiny, kterou jsem si kdysi pouštěl chutí, stala skupinou, jejíž poslech mě maximálně tak neobtěžuje, což mi přijde jednak jako škoda, jednak jako dost citelný propad. Nejsem však úplně zklamaný, protože jsem to tak trochu čekal… a docela rád bych řekl, že snad příště bude líp, ale nejsem si jistý, zdali tomu sám věřím, že to tak bude, když je “Silence” – a proč to konečně neříct naplno – vlastně úplně prachobyčejný průměr a doposud nejnudnější album formace. Kdyby se však příště sestupnou tendenci, která v tvorbě Italů prostě je, konečně podařilo nabourat, byl bych jen rád… kdyby ne, bylo by to už opravdu na pováženou (není-li to na pováženou už v případě “Silence”).

Minirecenze

2 Wolves – Shelter

Napsat komentář
2 Wolves - Shelter
Země: Finsko
Žánr: gothic / doom / melodic death metal
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finští 2 Wolves tedy v žádném případě nezahálí. Za svou krátkou kariéru, která započala v roce 2011, stihli již tři studiová alba. Debut “Gentlemen, Please” vyšel hned v prvním roce jejich fungování, o rok později následoval “Men of Honour” a nyní, po dvou letech od svého předchůdce, je tady “Shelter”, které dostává zemi svého původu. Finsko je doslova protkáno melodiemi a 2 Wolves nejsou výjimkou.

Asi nejjednodušší představení hudby, kterou posluchač na “Shelter” dostane, je kombinace mezi gothic metalem, doom metalem a melodickým death metalem, ačkoli ten je spíše okrajovou záležitostí, kterou kapela zmiňuje jen kvůli growlingu jednoho ze zpěváků, který tvoří jakýsi protipól k hlavnímu melodickému vokálu. Je škoda, že pánové si mezi sebou vokální linky nějak rozumně nedělí, protože v reálu to dopadá tak, že v refrénu se melodicky hladí a ve slokách se zpívá oběma hlasy zároveň, což znemožňuje oběma nějak výrazně vyniknout. Dokázal bych si představit, že profláklejší, ale efektnější střídání obou protichůdných poloh by hudbě 2 Wolves slušelo daleko víc. Takhle zní spousta skladeb velmi podobně a je těžké se v nahrávce nějak orientovat.

Tomu taky napomáhá fakt, že většina písní se odehrává v pomalejším tempu a vyloženě rychlá skladba, která by “Shelter” nějak oživila, bohužel nepřichází. Při prvních posleších to ještě není nijak na škodu, protože povedené refrény několika válů jsou opravdu líbivé a zábavné (“Surrounding Fields and Stars in the Sky”, “Visitors”), ale netrvá dlouho a i té největší devízy alba (samozřejmě, že je to charakteristická severská melodičnost) se přejíte. Albu prostě schází něco víc než jen další variace stokrát omleté téma; něco, díky čemu bych se k “Shelter” mohl pravidelně vracet. No, a protože to “něco” u 2 Wolves neslyším, tak nemůžu hodnotit výš než průměrně.

Recenze

Albez Duz – The Coming of Mictlan

Komentáře: 2
Albez Duz - The Coming of Mictlan
Země: Německo
Žánr: occult doom / gothic metal
Datum vydání: 12.9.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Heaven’s Blind
02. Fire Wings
03. Mictlan
04. Feathered Snake
05. Drowned
06. Servants of Light
07. Twist in My Sobriety [Tanita Tikaram cover]

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz…

Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér. Tak jako tak, Albez Duz jsou z Berlína a jejich název pochází ze staré hornoněmčiny – “albez” znamená “labuť” a “duz” cosi jako “hlučnost”. Samotný projekt funguje už nějakých pár let, ale ne zvlášť dlouho, a za tu dobu stihl vydat jeden demosnímek, eponymní dlouhohrající debut “Albez Duz” z roku 2009 a konečně v letošním roce i druhou desku “The Coming of Mictlan”, jež bude předmětem našeho skromného povídání.

Albez Duz svůj styl nazývají jako occult doom rock, což vlastně docela přesně říká, co lze od téhle skupiny očekávat. Němci totiž staví na hutném a rozvážném doom metalu, do něhož tu a tam promluví i lehký vliv gothic metalu. Jestli vás ale napadlo něco o princeznách v korzetu a tunách neoklasických kláves, tak na to okamžitě zapomeňte, protože v tomto případě mám na mysli takový ten starý gothic metal, který má spíš než k tomu, co si dnes většina lidí pod tímhle pojmem představí, blíže k death metalu… jednoduše něco jako staří Paradise Lost či Tiamat. A to vše zalijte oním zmiňovaným okultismem. Recept vcelku jednoduchý, ale výsledek je obdivuhodný.

Nelze tvrdit, že by Albez Duz objevovali Ameriku a přišli s něčím, co tu doposud nebylo. Naopak, z jejich hudby uslyšíte vliv nejedněch doomových velikánů jako třeba Candlemass, My Dying Bride, Saint Vitus, pokud nechceme jít ještě dál až někam k raným Black Sabbath. Důležité je ovšem to, že ačkoliv jsou všechny tyto vlivy na “The Coming of Mictlan” znatelné, Albez Duz na jejich základech pouze staví a navrch přidávají svou vlastní interpretaci a svůj vlastní ksicht. Jejich tvorba tím pádem v žádném případě nepůsobí dojmem nějaké laciné kopírky, nýbrž jako vyzrálá, promyšlená a působivá hudba, která s přehledem míří za titulem nejlepší doom metalové desky letošního roku.

Já jsem to tedy ještě natvrdo neřekl, neboť jsem nechtěl sypat superlativy hned od začátku, což by mohlo vypadat trochu nesoudně, ale déle už to nemá cenu odkládat – tím hlavním, díky čemu je “The Coming of Mictlan” tak úžasná deska, je atmosféra, která je naprosto fenomenální. Albez Duz totiž dokázali vytvořit přesně to, co od hudby postavené na atmosféře člověk očekává – naprosto hypnotická nálada, od níž se člověk nemůže odtrhnout, mrazení v zádech a schopnost posluchače doslova uhranout. To vše navíc Albez Duz podtrhli několika naprosto skvostnými momenty, v nichž je ukryta taková síla, že v těchto chvílích Němci sahají takřka po desítkovém hodnocení. A to zcela vážně.

Ono popravdě řečeno, rozjezd “The Coming of Mictlan” tomu tak úplně neodpovídá – i ten je sice výtečný, ale není až tak silný, aby vás opravdu srazil. Netrvá ovšem dlouho a Albez Duz začnou tahat z rukávu naprostá esa a i hodnocení “výtečný” pro ně začne být málo. Asi první z takových naprosto pohlcujících momentů přichází s “Feathered Snake” s několika úchvatnými pasážemi a zejména s excelentním závěrem, po němž už pokračuje jen čirá fantazie. Poklidná “Drowned” je naprostý skvost, u něhož se dostavuje ono zmiňované mrazení v zádech takřka při každém poslechu. “Servants of Light” pak v tomto ohledu nijak nepolevuje a díky monumentálním riffům a atmosféře tak hutné, že by se dala krájet, si člověk vzpomene třeba na poslední desku The Ruins of Beverast… což mi připomíná, že komu se “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” líbilo, pro toho je “The Coming of Mictlan” skoro povinnost, protože obě skupiny mají mnoho společného, aniž by snad jedna vykrádala druhou.

To však stále není všechno, protože na úplný závěr desky si Albez Duz připravili další klenot – naprosto fantastickou předělávku “Twist in My Sobriety” původně od německo-britské pop/folkové zpěvačky Tanity Tikaram. Už samotný originál má velice působivou atmosféru, jíž převod do mohutného doom metalu vůbec nijak neuškodil a vlastně ji v jistém slova smyslu ještě posílil. Co si budeme povídat, tohle je přesně ten způsob, jakým se mají dělat covery – vzít původní podobu, nezničit její esenci, ale předvést ji ve vlastní interpretaci a přidat k ní navíc něco vlastního.

“The Coming of Mictlan” je nahrávka, jež na mě opravdu mocně zapůsobila. Tohle je záležitost, jakou mohu s naprosto klidným svědomím doporučit všem, kteří chtějí slyšet hudbu, jež má duši. Celé album obepíná velice působivá atmosféra, díky níž jsou i ty písně, které jsou vedle těch vrcholných momentů zdánlivě “slabší”, stále naprosto skvělé. Zcela upřímně říkám, že lepší doom metalové album jsem letos doposud neslyšel, a vzhledem k tomu, že máme konec října, hodně bych se divil, kdyby se ještě objevil někdo, kdo by Albez Duz mohl vyzvat na souboj o žánrového krále roku.

Další názory:

Tak tomu říkám překvapení. Z naprosto neznámých Albez Duz a jejich druhého alba “The Coming of Mictlan” se vyklubal opravdu asi nejlepší žánrový počin, který jsem letos slyšel. Je tam vše, co od dobré doomové nahrávky v klasickém heavy metalovém střihu očekávám. Chytré skladby, podmanivý vokál Alfonsa Brita Lopeze a hlavně dechberoucí atmosféra, která album táhne nahoru až neskutečným způsobem. Jasně, není to nic nového pod sluncem, protože hudebně si ke snad ke každé z písní dokážu přirovnat odpovídající výtvor legendárních jmen, které už padly v hlavní recenzi, ale z Albez Duz je slyšet uhrančivě nenásilná nátlakovost, která funguje i bez vyloženě ničivých kytarových riffů, jež by zastínily vše ostatní. Taková “Fire Wings” nebo “Feathered Snake” jsou mi nejblíže, ovšem dělit takhle jednotnou záležitost na jednotlivé kousky není úplně fér, protože její síla je v celistvosti. A ten cover “Twist in My Sobriety” na závěr? Třešnička na dortu. “The Coming of Mictlan” je prostě od začátku do konce vynikající záležitost. Tečka.
Kaša

Kolegové nade mnou mluví o druhé desce německých Albez Duz jen v superlativech a já si nemůžu pomoci, ale musím taky. Protože jak už tu zaznělo, takhle dobrou doomovku jsem letos snad ještě neslyšel. Sedí naprosto všechno a já nevím, od čeho bych začal. Snad tím nejmocnějším – atmosférou. Hypnotická, uhrančivá, nasáklá černou magií, opiáty a silným nádechem okultna. Za vším tím kouřem z kadidla najdete velmi solidní porci hutných riffů, pasáží a především. Za nimi si do rytmu bicích brumlá baskytara. Nad celou scenérií se vznáší famózní vokál Alfonsa Brita Lopeze, jenž celou záležitost posouvá minimálně o třídu, dvě výš. Spolu s rychlejším tempem ve střední části “Mictlan” nebo v úvodu a závěru “Servants of Light” (která mi svojí monumentálností zůstala v hlavě nejvíc) dává vzpomenout, že Albez Duz svůj doom metal silně koření okultním gothic rockem. Kapela mě potěšila i neofolkovou krasotinou “Drowned”, která mi díky vokálům dost připomíná Fire + Ice, a kdybych neznal originál “Twist in My Sobriety”, ani omylem bych netipoval, že by to mohl být cover osmdesátkové popiny. “The Coming of Mictlan” je silná deska, a pokud další směřování Albez Duz bude mířit ještě výš, tak snad budu tahat devítky a vyšší.
Atreides

Minirecenze

Mortual – Autumn Requiem

Napsat komentář
Mortual - Autumn Requiem
Země: Polsko
Žánr: progressive death / gothic metal
Datum vydání: 17.5.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Polská čtveřice Mortual funguje na metalové scéně třetím rokem, a protože se doposud nestihla prezentovat ani na žádném demosnímku, ani krátkohrajícím EP, tak je jejich debutový počin “Autumn Requiem” vůbec prvním výtvorem, který pod hlavičkou Mortual vychází.

Při pohledu na stopáž je jasné, že tohle album se nebude točit kolem přímočarých vypalovaček, ačkoli své zastoupení tam ten death metal má, ale Mortual se rozhodli kombinovat hned několik různých hudebních poloh, které by tři troše šikovnosti daly vzniknout zajímavému počinu s neobvyklou atmosférou, nicméně snaha Mortual je asi tak jediná věc, které si na jejich debutu vyloženě cením, protože výsledek je prostě špatný.

V rámci jedné skladby jsou tito Poláci schopni násilně několikrát vystřídat death metalovou hrubost s gothic metalovou zasněností, na čemž by samozřejmě nebylo nic špatného, ale co mi na jejich hudbě schází, je ucelenost. Chrastivé pasáže jsou relativně v pohodě a i díky nedokonalém zvuku znějí autenticky, ale jakmile se zpěvák Wojtek snaží i ty rychlé momenty stojící na špinavých kytarách posunout dál svým rádoby melodickým zpěvem, který se nedá poslouchat, tak je všechno špatně. Ženské sbory v pozadí a násilné přechody k melancholicky melodickým pasážím, kde hraje prim piano, jsou vyvedeny špatně a taková “Rainy Ballad” a “Anhedonia” jsou typickou ukázkou, jak by to nemělo vypadat.

Středobodem celé desky by měla být dvojice “The Crucible: Prologue” a “Autumn Requiem”, ovšem jejich příšerná délka spojená s absencí jakéhokoli logického vývoje z nich dělají pouze několik různých motivů spojených v jeden předlouhý celek. Hůř je na tom prvně jmenovaná, která skáče čistě náhodně od gotiky k blacku, pak na chvíli k zatěžkanému doomu a na závěr nesmí chybět opět trošku chrastění. Prostě všechno špatně a nebýt těch několika úderných momentů, kde zní kapela alespoň trošku uvěřitelně, tak bych měl co dělat, abych to vůbec doposlouchal. Takhle to při trošce sebezapření občas i jde. Z mého pohledu se jedná o totální zbytečnost.