Nové album Italů Ecnephias se jmenuje „The Sad Wonder of the Sun“ a vyjde 7. července u My Kingdom Music. Tracklist a obal následují.
01. Gitana 02. Povo de santo 03. Sad Summer Night 04. The Lamp 05. Nouvelle Orleans 06. A Stranger 07. Quimbanda 08. Maldiluna 09. You
 |
| Země: Itálie Žánr: gothic / dark / death metal Datum vydání: 16.2.2015 Label: My Kingdom Music Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Uplynuly takřka dva roky od vydání předchozího alba “Necrogod” italských metalistů Ecnephias a vida, máme v redakci jeho přímého následníka, jímž je eponymní počin “Ecnephias”, který v diskografii kapely získal pořadové číslo pět mezi řadovými alby. Nebudu lhát a přiznám, že ačkoli mě v době svého vydání “Necrogod” docela slušně bavilo, tak od sepsání recenze jsem jej ani jednou neslyšel a na skupinu vlastně celkem úspěšně zapomněl, a protože nečekám, že byste na tom vy, čtenáři našeho blogu, byli jinak, tak mi dovolte osvěžit alespoň základní fakta spojená s historií skupiny.
Ecnephias vznikli v roce 1996 v italské Potenze, avšak této pětici kolem zakládajícího člena a zpěváka Mancana trvalo osm let, než se představila studiově prostřednictvím debutového alba “Domíníum noctís”. Od té doby je evidentně při chuti, protože v celkem pravidelných intervalech servíruje jedno album za druhým. A soudě dle posledních dvou počinů, které jsem měl možnost slyšet, jim to nejde vůbec špatně. Stejně jako minule je pro pětici škatulka “dark occult metal” vcelku spravedlivá. Přijde mi, že od minula ubylo čistokrevných death metalových pasáží a naopak přibylo více melodií, přičemž je jedno jestli tím myslím obšírněji pojaté vokály Mancana nebo klávesy v pozadí, jež si probily cestu skrze parádně ozvučené kytary, u kterých si milovníci krystalicky čitelných riffů užijí každý kontakt trsátka se strunami.
Tím, jak se Ecnephias posunuli jakoby více k melodickému vyznění, jemuž však vyložený optimismus schází a melodie hrají spíš na melancholickou strunu, tak znějí ještě o něco výrazněji jako Moonspell, což je umocněno i tím, že Mancan má hlas, který k tomu Fernandovu nemá zas tak daleko. Jen si poslechněte skvělou úvodní záležitost “The Firewalker” nebo třeba klipovku “Vipra negra” a pochopíte, o čem mluvím. Aby to ale zase nevypadalo, že chci Ecnephias obviňovat z bezmezného opisování, tak to není tak, že by se po celou dobu trvání “Ecnephias” nemohl člověk zbavit pocitu nutícího ke srovnání se slavnějšími Portugaly. Jejich hudba jen prostě a jednoduše vaří se stejnými ingrediencemi.
“Ecnephias” bohužel strádá v tom, v čem mělo “Necrogod” navrch. Je to počet skladeb a jejich celková hrací doba. Novinka v tomto ohledu přestřelila, protože 70 minut je vážně moc. Ony jednotlivě ty skladby jsou dobré, ale soustředěným poslech v takové délce Italové zatím neutáhnou. A to, že na závěr zařadí příjemnou hitovku v podobě “Vipra negra” nebo naopak košatě vystavěnou semi-baladu “Nyctophilia”, tomu bohužel nezabrání. Písně jsou dobře vyvážené pokud jde o kombinaci silných melodií a tvrdých metalových výjezdů ve středním tempu, z nichž je cítit death metal i navzdory všudypřítomným klávesám, ovšem na takové ploše to přijde vniveč, takže v tomto ohledu je novinka lehkým krokem zpět.
I přes celkovou jednotvárnost, která plyne z přemrštěné hrací doby, obsahuje páté album italských metalistů nemalý počet hodně slušných skladeb, přičemž ty nejlepší se dle mého názoru nachází v první polovině desky. To ale může být důsledek toho, že ke konci už zážitek z poslechu není tak intenzivní. Krom zmíněné“The Firewalker” jsou to “The Criminal”, “Lord of the Stars” nebo druhá “A Field of Flowers”.Ecnephias v posledně jmenované umně přecházejí od poklidných melodických momentů k těm kytarovějším, v této kompozici se ovšem nejedná pouze o temný, growlingem podpořený death jako v páté“Chimera”, ale i když Nikko s Mancanem hrábnou do strun, tak klávesák Sicarius Inferni nepouští “A Field of Flowers” z étericky klidnějších končin. Ona tvrdší pasáž se jako protiklad ke všem těm melodiím ke slovu nakonec dostane, ale Ecnephias ji dávkují opatrně a s rozmyslem a z této kompozice je rázem jeden z vrcholů celé kolekce.
Vyloženě nářezovou skladbu na albu nenajdete, protože i když to vypadá, že taková “Born to Kill and Suffer” bude po celou dobu zatěžkanou jízdou v neklidné atmosféře a Mancan se v ní slušně vyřve, tak se po chvíli zvrhne v pěkně melodickou píseň, jejíž vrchol přichází s refrénem. Jen škoda toho nekonečného prozpěvování ve stylu “la la la la”. Co mi na desce schází, je skladba, která by navázala na “Anubis (The Incense of Twilight)” z předchozí placky, která díky orientálnímu nádechu posouvala Ecnephias do vod blízkých Rotting Christ. Ale nedá se svítit, “Ecnephias” toho nabízí už tak dost, že každá další skladba by byla jen ke škodě věci.
Přestože to vypadá, že jsem desku docela shodil hlavně díky její dlouhé stopáži, tak vězte, že se pořád jedna o dosti kvalitní záležitost. Kdyby při nahrávání zakročil producent nebo sami Ecnephias a ubrali dvě až tři písně, tak bych neměl problém házet nadšené názory na všechny strany, protože sama o sobě mě hudba, která se pod pokličkou “Ecnephias” skrývá, strašně baví. Jen škoda, že je rozmělněná do tak šíleně široké plochy, takže dopad nahrávky není tak mocný, jako byl u “Necrogod”, které jsem při naslouchání novinky oprášil a musím mu přiznat vyšší kredit než “Ecnephias”.
 |
| Země: Itálie Žánr: gothic / dark / death metal Datum vydání: 1.6.2013 Label: Code666 Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Italská pětice skrývající se pod jménem Ecnephias má za sebou tři studiová alba, z nichž se ale žádnému nedostalo výraznější pozornosti. Nemůžu soudit, zda je to oprávněný stav, nebo ne, ale tato skutečnost by se mohla nyní změnit prostřednictvím novinky “Necrogod”. Když už ničím, tak faktem, že se v jedné skladbě jako host objevil Sakis z Rotting Christ a o mastering se postaral Dan Swanö ve svém studiu Unisound, by mohla vzbudit zájem posluchačů, kteří o existenci tohoto uskupení neměli nejmenší páru. A protože není jejich aktuální album vůbec špatné, tak pojďme nahlédnout pod jeho pokličku.
Ecnephias vznikli již v roce 1996, přesto si na své debutové album “Dominium Noctis” museli počkat až do roku 2007. Co se odehrávalo oněch jedenáct let, opravdu netuším, ale předpokládám, že jako každá začínající kapela vymetali každý klub, který jim umožnil postavit se na pódium, čímž se skupina slušně vyhrála. I když se ani jí nevyhnuly nějaké ty personální rošády, zní aktuální sestava vedená lídrem Mancanem dost soudržně a především profesionálně. Žádný underground, ale stylová nálepka “dark occult metal”, jak ji kapele přilepilo vydavatelství, je uvěřitelná a do jisté míry i charakteristická, protože pokud si pod tímto označením představíte totéž co já, tak jste doma. Hudebně se jedná o relativně melodický počin, kde jsou ony melodie zajišťovány všudypřítomnými kytarovými vyhrávkami a klávesovým podkladem, případně piánem, přičemž vokál je v drtivě většině momentů kontrastně death metalový s občasnými přešlapy do melodičtějších nálad.
Krátké instrumentální intro “Syrian Desert” zní přesně, jak napovídá titul. Orientální odér je znatelný a je škoda, že zbytek desky jej nerozvíjí ve větší míře, čímž by album získalo nový rozměr. Nicméně se tak neděje, takže první plnohodnotnou skladbu “The Temple of Baal Seth” spustí kytarová linka, jež se několikrát vrátí, a přestože jsou death metalové prvky patrné, nečekejte žádné zběsilé sypačky. Refrén se dokonce dotkne temnějších gotických spolků a mě okamžitě napadli Moonspell, ke kterým mají Ecnephias v některých skladbách blízko. Zajímavostí je, že kapela ve slokách sáhla k angličtině, nicméně v refrénech na vás zní portugalština, kterou jsem sice původně pokládal za italštinu, ale proč ne. Album obsahuje dost vyrovnaný materiál, ale to bych nebyl já, kdybych si i přesto nedokázal najít nějaké ty osobní favority, ke kterým dále řadím hned následující “Kukulkan”, již umně zjemňuje piáno. V titulní “Necrogod” se konečně dostane na kýžený orientální motiv a melodický vokál, ke kterému bych měl menší výtku. Přestože je Mancan slušný řvoun a proti jeho agresivnímu vokálu nic nemám, tak ten melodičtější mi moc nesedl, ale to je subjektivní, protože mě pouze nezaujala jeho barva.
První půlku desky končí skvělá “Ishtar (Al-‘Uzza)”, jež se natáhla na nějakých šest minut, ale postupným střídáním melodických a temnějších momentů nedává moc šancí k myšlenkám o zdlouhavost a povedené kytarové sólo v závěru potěší. Nebudu to ale natahovat, takže upozorním ještě na skočnou “Kali Ma (The Mother of the Black Face)” a orientální “Anubis (The Incense of Twilight)”, ktera přesně splňuje mé představy o tom, jak by album mělo znít, tedy trošku jako Rotting Christ, ale opravdu jenom trošku. Na samotném vrcholu se usadila “Voodoo (Daughter of Idols), v níž se ke slovu dostal zmíněný Sakis a svého kolegu vůbec nezahanbil, jak bych očekával. Skladba jako taková nevybočuje z toho, co je představováno po zbytek desky, ale mě ze všech skladeb baví suverénně nejvíc.
Když to shrnu, tak jsem nečekal zhola nic a dostal jsem velmi dobrou desku, která mě chytla a i po více než desítce poslechů nemám stále dost. Nevím, jak to své povídání nějak trefně zakončit, protože mám pocit, že už jsem řekl vše podstatné, takže jen ve zkratce… Ecnephias a jejich “Necrogod” můžu doporučit všem příznivcům spojení agrese s melodiemi. Padla tady jména jako Moonspell a Rotting Christ. Ne snad, že by se jednalo o úplně stejnou hudební sortu, ale jisté indicie mají tyto kapely společné a jednou z nich je slušná kvalita jejich posledních počinů, takže s chutí do toho.
Další názory:
Vesměs ve většině věcí souhlasím s kolegou. Taktéž jsem toho od Ecnephias nic moc nečekal, ale “Necrogod” nakonec docela překvapilo, byť se nejedná o žádný zázrak. Deska je relativně příjemně melodická, přesto však disponuje trochu syrovějším soundem, na což jsem si musel chvíli zvykat, ale nakonec je tato kombinace úplně v pohodě. Rovněž do puntíku souhlasím s přirovnáním k Moonspell a Rotting Christ, protože například v jistých momentech “Ishtar (Al-‘Uzza)” si na klidnější momenty portugalských veteránů nelze nevzpomenout, na řecké straně platí úplně to stejné o “Voodoo (Daughter of Idols)”. Mými favority jsou ovšem skladby, v nichž Ecnephias nejvíce popustili uzdu orientálním vlivům, takže si mě hned od začátku získala “Anubis (The Incense of Twilight)” a především titulní “Necrogod”, jež se pro mě stala jednoznačným vrcholem nahrávky. Naopak taková “Voodoo (Daughter of Idols)”, kterou vyzdvihuje kolega, mě zase moc nebaví, i když třeba na posledním albu Rotting Christ by se opravdu neztratila. Nicméně jako celek docela solidní prácička.
H.
