Země: Finsko Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. …and Now You’re…
02. Dead to Me
03. This Dying Soul
04. …and Gone Was I…
05. Deprived of Daylight
06. Clock That Ticks
07. Shallow
08. Suicide Patterns
Fractured Spine je klasický příklad kapely, o jejíž muzice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad byla vysloveně špatná nebo rovnou úplně marná… přesto však nefunguje. Mnohdy i takovým způsobem, že není od věci hovořit o promarněném potenciálu, protože jistou myšlenku na albu “Memoirs of a Shattered Mind” cítím, stejně tak bych se nebál tvrdit, že to Fractured Spine chytili ze správného konce a formálně se jedná o poměrně zajímavou záležitost. Přesto všechno to ovšem bohužel není tak úplně ono…
Než se ale pustíme do trochu podrobnějšího popisu toho, co na “Memoirs of a Shattered Mind” je nebo není špatně, podívejme se nejprve na trochu té obligátní omáčky okolo. Fractured Spine pocházejí z města Hämeenlinna v jižním Finsku a jedná se o dvoučlennou formaci. Tedy, původně to byl jednočlenný projekt pod vedením Anttiho Kirjavainena, který ovšem k sobě brzy přibral kolegu Timo Kirjavainena (jestli jde jen o shodu jmen, nebo se opravdu jedná o nějaké příbuzné, to věru netuším a nikde jsem se této informace nedopátral). Slovo dalo slovo, demo dalo demo, vzniklo pár pravěkých počinů a v loňském roce pak dvojice přišla s dlouhohrajícím debutem “Songs of Slumber”, na nějž nyní navazuje druhou deskou s již zmiňovaným názvem “Memoirs of a Shattered Mind”.
Žánrově se Fractured Spine pohybují někde na hranici mezi gothic metalem a doom/death metalem s občasným lehkým dotekem experimentu. Na jednu stranu je dozajista chvályhodné, že se Finové pokoušejí znít alespoň trochu netradičně, ale když tak o tom přemýšlím, nejspíš právě onen experiment (ačkoliv vlastně nejde o nic velkého a o nějaké opravdové experimentování se nejedná) je tím důvodem, proč jim ta muzika nefunguje. Co si budeme v některých případech je holt lepší znít tradičně, než násilně zkoušet něco netradičního, výsledkem čehož pak bývá paskvil.
Problém netkví v tom, že by snad Fractured Spine neměli vůbec žádné nápady. Naopak se dá bezpečně tvrdit, že s nějakým tím solidním motivem přijít dokážou, jak je to vidět kupříkladu na zajímavé vokální lince v “This Dying Soul”, povedených melodiích v “Clock That Ticks” či v jedné velmi dobré pasáži v závěrečné “Suicide Patterns”. Problém je v momentech, kdy snad díky oné snaze o experiment začne muzika znít zcela nesourodě a chaoticky. Fractured Spine navíc nijak neotálejí a takovýhle chaos vám s klidným svědomím předvedou hned na úvod – po vcelku pěkném intru “…and Now You’re…” se rozjede první regulérní skladba “Dead to Me”, přičemž její začátek patří právě mezi takové chaotické momenty – jako kdyby ty nástroje hrály každý něco jiného a přes sebe byly naházené bez ladu a skladu. Jakmile se po tři čtvrtě minutě Fractured Spine uklidní a zvolní, najednou se hudba vyčistí a začne to dávat smysl.
Tohle byl sice jen jeden příklad, ale takových pasáží, kdy Fractured Spine znějí takhle divně, tam je bohužel mnohem víc, a co je horší, na finální dojem z “Memoirs of a Shattered Mind” mají větší dopad než těch několik solidních momentů. Výsledek je tím pádem poměrně jasný a naneštěstí i poměrně nepříznivý – budete mít pocit, že by to klidně mohlo být fakt dobré album… akorát není. Určitě se Fractured Spine nedá upřít jistý potenciál, protože jak již padlo hned zkraje recenze, marná jejich muzika v žádném případě není, ale evidentně by potřebovali ještě o krapet víc odstupu od své vlastní tvorby. Nicméně rozhodně netvrdím, že by bylo nutné nad tímto jménem lámat hůl, protože není vyloučeno, že s trochu většími zkušenostmi budou tito Finové schopni s přehledem natočit počin, který fakt dobrý opravdu bude…
Země: Itálie Žánr: extreme gothic / black metal Datum vydání: 1.9.2014 Label: Masterpiece Distribution
Tracklist:
01. Lamma sabactani
02. Magma Flows
03. The Demiurge
04. Agnus Dei
05. Redemption
06. Joining the Maelstrom
07. Stabat mater
08. Of Ghouls, Maggots and Werewolves
09. Cyanide and Mephisto
Už pohled na obal “Lamma sabactani” ve vás možná vyvolá dojem, že dnešní recenze bude o albu, jež byste svým dětem pouštět nechtěli. Sama kapela k obalu dodává, že jejím úmyslem bylo “nakopat prdele konformistů a trendařských křesťanských metalcoristů” (mírně cenzurovaná verze) a mně nezbývá než říci, že to opravdu funguje. Zatímco samoúčelné kresbičky polorozpadlých mrtvol na obalech death metalových alb mě nechávají chladným a fotky téhož na obalech alb grindcorových mi přijdou přinejmenším nevkusné (a ani jedno ve mě nevyvolá chuť k poslechu alba), drsný a přesto chytrý obal “Lamma sabactani” na mě jednoduše zapůsobil. Dokonce bych zde viděl paralelu s hudbou, v obou případech totiž Necroart používají relativně běžné a staré prostředky, které nikoho nevyděsí, k dosažení působivého a atmosférou nasáklého výsledku.
Necroart, šestice muzikantů z italské Lombardie, tvoří hudbu již patnáctým rokem. Do vydávání alb se však příliš nehrnou, debut vyšel v roce 2005, šest let po založení, a na jeho nástupce se čekalo dalších pět let. Kapela však pokračuje v trendu zkracování období mezi jednotlivými alby, a třetí počin tak dostáváme již letos. A co na něm uslyšíme?
Jak jsem již naznačil, recept Necroart je vlastně docela jednoduchý. Přímočaré riffy (někdy opravdu až komicky primitivní) tvoří základ, na který se dále vrství zejména klávesy. Ty se nejen že nesnaží hrát si na jakoukoli imitaci smyčců, naopak svou klávesovost otevřeně přiznávají a při poslechu tak na mysl vytanou gothic metalové kapely z počátku 90. let. To při přítomnosti skladatelské zručnosti, kterou Necroart rozhodně oplývají, může tvořit dobrou hudbu samo o sobě, a tak nás může jen těšit, že Necroart mají co nabídnout i nad tento rámec. Tak předně jsou zde bicí, po většinu času hodně rychlé a agresivní. Zejména u nich je slyšet dosti specifické, chce se mi říct undergroundové, nazvučení alba. Bicí jsou hodně utopené a kopáky nenajdete nikde jinde než hluboko pod stolem, schované v subwooferu, ale právě díky tomu, že působí na zcela jiných frekvencích, vzniká dosti silný prostorový dojem – Necroart na vás utočí ze všech stran. To ve spojení s relativně dynamickou prací bubeníka, který vás rozhodně nebude nudit jedním tempem po celou desku, tvoří další úroveň, která přispívá k působivosti desky.
Tím se dostáváme k poslední zmíněníhodné složce (baskytary si totiž moc neužijete), a totiž ke zpěvu. Opět využiji samotné kapely, která posluchačům představuje zpěv slovy: “…[řev] má blízko k death/black metalu a čisté vokály jsou divné a zvláštní”. S prvním tvrzením lze naprosto souhlasit, řev Massima Finotella je opravdu na hraně zmíněných žánrů a jako takovému mu není co vytknout. Tvrzení o “divných a zvláštních” čistých vokálech však často bývá způsob, jímž kapela nepřímo říká, že její zpěvák neumí zpívat, a tak svou nezpůsobilost maskuje jako originálnost a odpor posluchačů jako neschopnost docenit věci netradiční. Ne však v případě Necroart. Čistý zpěv je jasně nedokonalý, ale není nijak zvlášť mimo a navíc je opravdu značně netradiční, na čemž atmosféra alba ve velkém staví. Zajímavé by navíc mohly být i texty, které kapela prohlašuje za krátké romány o náboženství a dalších tématech – ty však bohužel jednoduše není možné dohledat.
Necroart mají talent na povedené nástupy, a tak žádná skladba nezačne jen tak zhurta. Samotný úvod obstará nástup, který byste čekali možná od alba folk metalového, klávesy však brzy zaujmou svou pozici na pozadí a pozornost si vyžádají kytary. Ty pracují velkou většinu času v těsně semknuté dvojici a hraním “téměř, ale ne úplně” toho samého se bezvadně doplňují. Ačkoli je většina desky postavená na jednoduchém scénáři, Necroart ví, jak posluchače nenudit, a tak vždy chvíli těsně před tím, než začne být jakákoli část alba příliš dlouhá, přijde změna a posluchače osvěží.
Ze skladeb s “klasickým” zvukem (klasickým pro kapelu, k neklasickému se teprve dostaneme) jsem si oblíbil hlavně ohromně chytlavou “Magma Flows”. Po krutém death metalovém nástupu vstoupí do hry klávesy a nesmírně snadno vše změkčí. Každý řádek textu jako by ulpěl v mé paměti dávno před poslechem alba, takový ten pocit, kdy víte, že to co slyšíte, už dobře znáte, ale zároveň to není možné přisoudit žádné konkrétní vzpomínce a kapelu tak nařknout z plagiatorství. Některé části “Magma Flows” jsou pak až nesmírně dobré: stručný řev v refrénu (“Magmá”) či část po něm následující, kdy kytara hobluje pomalý primitivní riff, zatímco kopáky přecházejí z rychlého nášupu k pochodovému tempu a zpět. Necroart se nějak podařilo vydestilovat samotnou esenci metalu a vytvořit album, které mě po dlouhé době nutí zatočit pleší, jako by na ní byly dlouhé headbangingu chtivé kadeře.
Pokud máte dojem, že to co popisuji, zní dobře, ovšem na 50 minut hudby je to přeci jen poměrně málo, máte téměř pravdu. Albu by ke konci značně docházel dech, kdyby Necroart nepřivolali na pomoc zpěvačku Gaiu Fior a v několika písních značně nezvolnili tempo. Kdo by čekal, že zpomalením a zapojením ženského vokálu však hudba změkne, ten se bude hodně mýlit, neboť právě tyto písně nemají daleko k tomu nejtemnějšímu na desce. Předně je tu výborná “Redemption” postavená na akustické kytaře a klávesách. Právě zde zní čistý zpěv nejlíp, jako tichá esence skryté zvrácenosti, jako někdo, kdo se chová klidně a sympaticky a zároveň svým úsměvem prozrazuje přítomnost dětského chlapeckého sboru ve svém zamčeném sklepě. “Redemption” je nasáklá neofolkem a vřele mi připomněla výborné, byť málo známé Ordo Rosarius Equilibrio. V několika dalších písních je pak přítomnost Gaii Fior menší, a tak třeba v nesmírně pomalé “Stabat mater” vlastně jen pomůže kapele vystavit atmosféru a pak již nechá mluvit metal samotný. Po posledním závěrečném zrychlení v podobě “Of Ghouls, Maggots and Werewolves”, které však za skladbami z úvodu desky pokulhává, přijde ještě zvláštní elektronická “Cyanide and Mephisto”, jež celkové zaměření alba na atmosféru výborně korunuje.
Po dosti obšírné recenzi se tak dostáváme k závěru, který musí být jasně lichotivý. Silných stránek hudby Necroart je totiž nesmírně hodně a v jejich centru jasně stojí silná atmosféra s okamžitou chytlavostí. Na druhou stranu rukopis kapely nefunguje na sto procent vždy, asi bych si jednoduše dokázal vybrat o pár skladeb míň a album si postavit o deset či patnáct minut kratší. I tak jde ale o hodně zajímavý počin, jež si pozornost zaslouží, a já mu ji budu věnovat vždy, když dostanu chuť připomenout si, proč je pro mě metalová hudba stále číslo jedna.
Další názory:
Nemůžu tvrdit, že bych to tak nějak vyloženě očekával, ale podobně jako kolegu recenzenta i mě dost zaujal obal, na jehož základě jsem si říkal, že by mohlo jít o podařenou záležitost – a hle, ono tomu tak doopravdy je, jelikož v případě “Lamma sabactani” je hovořit o povedené nahrávce rozhodně na místě. Necroart se pochybují někde dejme tomu v extrémním gothic metalu s lehkou příměsí black metalu, ale funguje jim to skvěle, jejich muzika opravdu působí takovým sympaticky špinavějším dojmem, ačkoliv se rozhodně nedá tvrdit, že by šlo o počin nějak zpátečnický. Upřímně se mi hodně líbí především způsob, jakým Necroart využívají klávesy a ženské vokály, protože oba tyto prvky dodávají na “Lamma sabactani” to správné koření a dělají to album ještě zajímavější – a přesto ani na chvíli nemusíte pochybovat o tom, že opravdu posloucháte metal. Pokud bych měl volit vrcholy, bez váhání bych jmenoval dvě skladby, ačkoliv je ta fošna rozhodně vyrovnaná a kvalitní i jako celek. Touto dvojicí je temná a na poměry desky trochu netradiční “Redemption” a pak především zabijácká “The Demiurge”, v níž se ve velmi silné podobě koncentruje vše dobré, co jen lze na “Lamma sabactani” nalézt. H.
Jak známo, dnešní doba a její nezměrné možnosti umožňují kapelám tvořit způsobem, o jakém si ještě před nějakými 20 lety mohli muzikanti nechat jenom zdát. S tím, jak je to jednoduché, ale zákonitě vyvstal fenomén statisíců a miliónů zcela zbytečných rychlokvašek, tedy mladých kapel, které se sotva dají dohromady a už vydávají album. Že to až na vzácné výjimky většinou stojí slušně řečeno za vyližprdel, asi není třeba dodávat…
Jestli si ale myslíte, že tohle filosofické povzdechnutí mělo připravit půdu pro sestřelovací recenzi jednoho takového počinu, tak se pletete. Když nic jiného, April Weeps z Dunajské Stredy totiž rozhodně nemohou být považováni za horečný produkt doby – počátek existence kapely se datuje dlouhých deset let nazpět, a ať už je to důsledkem vleklých obtíží se sestavou nebo snad vůlí vydat pouze takový materiál, který je pro vydání zralý, deska “Outer Calm, Pain Within” je pro April Weeps řadovým debutem.
Hudební náplň alba tvoří takový mix gothic metalu, lehké progrese, moderny a kdoví čeho ještě a musí se nechat, že první dojmy hrají jednoznačně ve prospěch April Weeps. Elegantnímu digipacku, jehož parádní vizuál má na svědomí všeuměl Sachtikus, lze jen těžko něco vyčítat a podobně dobře zapůsobí i první letmý poslech. Deska je zvukově precizní, kompozičně i technicky bohatá, působí sebejistě a ve všech ohledech dotaženě. Jenže tohle zní trochu moc idealisticky na to, aby v tom nebyl žádný zádrhel, a také že tam je.
Ten nejdůležitější shledávám určitě v jisté schizofrenii, kterou “Outer Calm, Pain Within” trpí. Ono je sice pravda všechno, co padlo v předchozím odstavci – ta muzika zní promakaně, komplexně, je z toho jasně slyšet, že je kapela plná schopných hráčů, kteří svoje nástroje umí ovládat, a celé dohromady se to tváří vážně světově. Jenže právě proto docela zamrzí, že se pod vychytanými aranžemi a vší tou slávou skrývá sice ne úplně moc, ale taky ne úplně málo momentů, které znějí vyloženě amatérsky, nezkušeně a člověka, který už má něco naposloucháno, rozhodně praští do uší.
Projevuje se to pochopitelně v samotném jádru muziky, protože tam se to prostě neokecá. Zejména struktura některých riffů, kytarových přechodů nebo melodií je na úrovni podprůměrné lokálky vezoucí se na chvostu popularity některého z mainstreamovějších žánrů, a když na vás něco takového vybafne z desky, která byla podle všeho dělaná s velkou pečlivostí a perfekcionismem, je do docela pěst na oko a je na tom vidět, že přese všechno ostatní nejsou April Weeps zdaleka tak zkušení skladatelé, jak to zpočátku dělalo dojem.
Co se týče zpěvu, ani tam není vše úplně růžové. Growl je v pohodě, ale zpěvačka Marta – ač obdařena hezkým a silným hlasem – zjevně také není úplně ideálně vyzpívaná a ve spodních polohách to zkrátka není úplně ono. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že když se dostane trochu výše a muzika jí dovolí rozbalit to naplno, je to vážně paráda a právě její pasáže, které se nacházejí v “Buried” nebo v titulce “Outer Calm, Pain Within”, jsou pro mě rozhodně vrcholy alba.
A podobně je to vlastně se vším okolo téhle desky – má to sice své mouchy (a občas to jsou pěkné masařky, jen co je pravda), ale jindy je to zase až překvapivě slušné a dohromady se to poslouchá dost příjemně a na zřetelný nadprůměr to úplně v pohodě stačí. Když totiž přivřu oči nad těmi kompozičními přešlapy, které na “Outer Calm, Pain Within”April Weeps propašovali, zbývá mi materiál, v němž se skrývá zřetelný, sem tam dokonce v realitu proměněný potenciál. Upřímně doufám, že se April Weeps do příště trochu polepší, protože potom bychom se mohli dočkat něčeho opravdu dost dobrého. Zatím je to jen za solidních šest, ale zato s velkým příslibem do budoucna.
Recept Deathstars je a vždycky byl ve své podstatě vlastně docela jednoduchý – smíchat gotiku s industrialem, nadupat to pořádnou dávkou instantní chytlavosti a navrch přihodit starou známou a léty prověřenou image “vypadám jak děvka”. Podle muziky by sice asi nikdo z fleku netipnul, že kapela vznikla na základech dnes už zapomenuté (docela i právem) extrémně metalové smečky Swordmaster a že jejím skladatelským lídrem je mladší bratr Jona Nödtveidta z kultovních Dissection (navíc se tenhle mladší brácha Emil Nödtveidt v samotných Dissection také mihnul), ale nakonec proč ne, když to vlastně funguje… nebo spíš fungovalo?
Nebudeme se zdržovat s pravěkou historií před samotnými Deathstars a pojďme rovnou k samotné kapele. Nejpozději druhé album “Termination Bliss” z roku 2006 už šlapalo jak hodinky, stejně tak i jeho o tři roky mladší následovník “Night Electric Night”… nikdy to sice nebylo nic extra inteligentního, ale rozhodně se Deathstars nedalo upírat, že jejich muzika nepostrádá poměrně výrazný “ass-kicking” faktor. Nicméně už na “Night Electric Night” se pomalu začalo projevovat, že ten jednoduchý recept kapele nevydrží donekonečna – právě s tím albem jsem si totiž definitivně uvědomil, že Švédové vlastně drhnou jeden a ten samý song pořád dokola. Sice to ještě pořád docela bavilo, ale už tehdy jsem si říkal, že by s další deskou neškodil nějaký výrazný impuls, díky němuž by se Deathstars ve svém výrazu mohli posunout o kousek dál, jinak by totiž mohla hrozit nuda…
Na nástupce “Night Electric Night” se nakonec čekalo dost dlouho – Deathstars se s novinkou “The Perfect Cult” patlali celých pět roků, což už není úplně nejkratší doba, takže jsem doufal právě v to, co jsem naznačil výše, a sice že nepůjde opětovně o tu samou odrhovačku s deseti různými jmény. Jenže bohužel, přesně tohle se stalo. A tedy ne, že bych se chtěl nějak chlubit, ale výsledek je právě takový, jak jsem svého času předpokládal, tedy že pokud Deathstars opětovně vstoupí do stejné řeky, nebude to už fungovat.
Jakkoliv byla předcházející alba jenom pohodové a chytlavé nahrávky, nic extra úžasného a žádné supernovy, tak pořád se jedná o počiny, které jsou o několik tříd výš než “The Perfect Cult”. Ať se na to podívám z jakékoliv stránky, na téhle desce je špatně vlastně téměř všechno. A ten největší problém se přímo nabízí – sice to může znít hnusně, ale “The Perfect Cult” je jen výluh a recyklát předcházející tvorby. “Termination Bliss” bylo oukej, na “Night Electric Night” už to sem tam začínalo být na hraně, ale tehdy to Deathstars vynahradili silnější skladatelskou chvilkou a vysokou koncentrací parádních hitovek. “The Perfect Cult” už tu hranu překročilo.
Již jsem s nadsázkou řekl, že Deathstars hrají jednu a tu samou písničku pořád dokola, jenže ona to ve výsledku až zas tak velká nadsázka není. Všechny songy kapely plynou v jednom neměnném přímočarém tempu, kytarové riffy jsou snad ctrl+c, ctrl+v, protože to zní pořád na chlup stejně jako na minulých nahrávkách – v těchto dvou ohledech jsou Deathstars na “The Perfect Cult” už proklatě nudní. Zpěvák Whiplasher Bernadotte je na tom sice už o trochu lépe, ale ani ten tomu nijak zvlášť nepřidává… jeho vokál je sice pořád cool, ale zase – i on se zaseknul na jednom konkrétním projevu a stylizaci a podle všeho se odsud nehodlá hnout ani o píď, čímž onen pocit, že všechno, co se na “The Perfect Cult” nachází, jsme už v minulosti slyšeli, jenom umocňuje. Nejlíp z toho tedy nakonec vycházejí samply, které sice Deathstars rovněž používají dost šablonovitým způsobem, ale aspoň se ty melodie trochu mění a člověku u nich na rozdíl od kytar nepřipadá, jako kdyby si kapela na novinku půjčovala stopy nahrané už pro “Night Electric Night”. O samotné struktuře tracků ani nemluvě – i zde je to všechno pořád na jedno brdo.
Také už jsem řekl, že se toto přílišné opakování sebe sama začalo poprvé projevovat již na “Night Electric Night”, ale že tahle deska to nakonec přebila množstvím výtečných skladeb, díky nimž se nakonec jedná o asi nejlepší počin Deathstars. Jsem ochoten věřit tomu, že něco podobného by mohlo zachránit i “The Perfect Cult” – asi bych už si neodpustil kritiku na omílání toho samého dokola, ale kdyby mě ty písničky bavily, rozhodně bych nebyl tak tvrdý (žádné dvojsmysly) a nestřílel do Deathstars takovým způsobem. Jenže tady je možná ještě větší kámen úrazu nového alba – i samotné songy jsou jednoduše… no, slabé.
Deathstars nikdy nebyli mojí srdcovkou, tudíž jejich placky opravdu netočím pravidelně, jenže i když jsem “Night Electric Night” neslyšel pár roků, refrény písniček jako “Mark of the Gun”, “Night Electric Night” nebo “Babylon” si bez sebemenších problémů vybavím dodnes. “Termination Bliss” jsem neslyšel ještě déle, ale stejně si pamatuju, jak zní taková “Blitzkrieg”, “Cyanide” nebo “Motherzone”. Z debutu “Synthetic Generation” mám minimálně titulní kus také pořád v paměti. Ale “The Perfect Cult”? Upřímně řečeno, to album poslouchám právě teď, poslední dobou jsem jej přehrál poměrně dostkrát, ale pět minut po dohrání si nevybavím jediný refrén, jediný riff, ani žádnou melodii. A to je u skupiny jako Deathstars jasná známka toho, že je tu něco kurevsky špatně.
Popravdě řečeno jsem tušil, že tady nejspíš bude něco smrdět už po obou písničkách vypuštěných v předstihu. “Explode” a “All the Devil’s Toys” jsou prostě nic moc… a takovéhle songy mají nalákat na poslech celé placky? “Explode” se navíc později ukáže být ještě jednou z nejposlouchatelnějších věcí na albu – asi společně s “Fire Galore”, titulní “The Perfect Cult” a ještě “Bodies”, což je asi jediná skladba, jež mě trošku zaujala, především díky o něco výraznější elektronice. Jenže ani tyhle právě jmenované “vrcholy” nejsou žádné pecky a něco skvělého, jsou to spíš takoví jednoocí králové v zástupu slepých… Obecně jsou to pořád dost hluché záležitosti.
Oproti tomu “All the Devil’s Toys” nádherně prezentuje druhou početnou skupinu songů na “The Perfect Cult” – nudné, vyčichlé a totálně zbytečné odrhovačky o ničem. A to jsou v podstatě všechny zbývající, které jsem doposud nejmenoval. Nejvíce znát je to především v úplném závěru alba, protože po zmiňované “Bodies” nahrávce absolutně dojde dech (a opět připomínám, že ani před ní to není zrovna hitparáda), takže závěrečné tři kusy “Temple of the Insects”, “Track, Crush & Prevail” a “Noise Cuts” jsou těžce nepovedené. Zejména “Temple of the Insects” s vyloženě otravným refrénem je docela kvalitní blábol. À propos – fakt, že některé refrény mě vyloženě obtěžují, je dalším nemilým překvapením.
Zatím to tedy vypadá na pořádný průser, že ano? No, bohužel to tak vypadá zcela správně, protože “The Perfect Cult” bych se průserem opravdu nebál nazvat. Samozřejmě, v žádném případě od kapely jako Deathstars nečekám patnáctiminutové hudební eposy, avantgardní hrátky a dechberoucí atmosféru… ale i tak mě ta absolutní bezzubost, nevýraznost, nuda a nulová invence “The Perfect Cult” až zaskočila. Skoro si i říkám, jestli to samotným muzikantům není trapné vydávat po pěti letech takhle slaboučkou kopírku své předchozí tvorby. Prostě a jednoduše, tohle je obrovské zklamání… Inu, i přes název alba má tenhle kult do něčeho perfektního hodně daleko…
Další názory:
Deathstars mi před lety, kdy jsem se na metalové scéně teprve začínal orientovat, poměrně dost učarovali a jejich muziku jsem tehdy dost žral. Přesto (anebo spíš právě proto) jsem se dost bál, co po pěti letech vyplodí za dílo, neboť ani starší alba nejsou střízlivou optikou nijak extra úchvatná. Jak říká kolega, “The Perfect Cult” se od svých předchůdců formálně vlastně vůbec neliší (i když jistý posun ve zvuku kláves tam stejně vidím), ale na rozdíl od něj to nevidím zdaleka tak tragicky. Songy “Explode”, “Ghost Reviver”, “The Perfect Cult”, “Asphalt Wings” nebo “Bodies” mě úplně normálně baví a ten zbytek… Oukej, poslední trio fakt není nic moc, ale jako celek mě “The Perfect Cult” vlastně celkem potěšilo, protože to alespoň podle mě rozhodně není taková žumpa, jak se vám snaží namluvit H.. Nic chytrého to samozřejmě také není, ale to od Deathstars nemůže nikdo čekat, takže vlastně všechno v normě. Žádný zázrak se nekoná a nic nového to také nepřináší, ale na lehký nadprůměr “The Perfect Cult” má. Silnějších 5,5 a je možné, že si to ještě někdy poslechnu. Ježura
Země: Finsko Žánr: melodic black / gothic metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Secrets
02. The Forger of Celestial Sphere
03. Aino
04. Ukon Vakka
05. Rain of Blood
06. The Washed Yards
07. Demented Visions of Madness
08. Myrkkymieli
09. Lost
10. The Plains of Time
11. Rise with Norther Witchcraft
Finové Mirzadeh nejsou zrovna nějak zvlášť známou kapelou, obzvláště my z České republiky se k jejich jménu dostaneme asi jen stěží, když je to v podstatě jen jedna další finská metalová skupina z tisíce. Přesto se mi na ně před pár lety povedlo nějakým (a vážně už si nevzpomínám jakým) způsobem narazit. No, ono to vlastně tak úplně pár let není, ve skutečnosti je to už nějaký ten pátek…
S Mirzadeh jsem se totiž poprvé setkal, když vydali svou druhou řadovou desku “The Creatures of Loviatar”, což se stalo v roce 2006. Jenže poté se Finové nějak sekli a se třetí dlouhohrající plackou “Desired Mythic Pride” se vytasili až letos, tedy po dlouhých osmi letech. Nejsem si úplně jistý, proč příprava nového alba trvala takovou dobu… před několika lety jsem s jedním ze členů Mirzadeh komunikoval a bylo mi řečeno, že mají problémy s nahrávacím studiem… ale přece jenom, osm let? No, nevadí… sice už jsem si jeden čas pomalu začínal myslet, že se třetí fošna konat nebude, ale nakonec je přece jenom tu, tak se na ni pojďme zlehka podívat…
Mirzadeh produkují takový hodně přívětivý black metal… nečekejte žádné zlo, je to dost melodická a poměrně dost stravitelná muzika, navíc ještě trochu cáknutá gothic metalem (myšleno takovým tím “gothic” metalem, jenž s opravdovou gotikou nemá společného takřka nic) a typickou finskou melodikou. Takhle tomu plus mínus bylo na “The Creatures of Loviatar” a ve své podstatě je tomu tak i na novince – pouze s tím rozdílem, že “Desired Mythic Pride” se mi zdá posluchačsky ještě přívětivější a stravitelnější, lidově řečeno ještě měkčí.
Nemyslete si ovšem, že jsou Mirzadeh nějaký dobře skrytý klenot, protože to opravdu nejsou, ve své podstatě je to opravdu jen další skupina z mnoha, což nic nemění na tom, že se jejich muzika poslouchá docela příjemně. “The Creatures of Loviatar” nebyl žádný majstrštyk, ale svého času mě to album docela bavilo… dnes už si z něj sice pamatuju jen parádní hitovku “Tuonelan lasten tanssi”, ale matně si vzpomínám, že jsem tu nahrávku v době vydání míval poměrně rád. O to víc jsem byl ovšem zvědavější, jak budou Mirzadeh znít po osmi letech a jestli mě se svou novinkou dokážou opětovně chytnout.
“Desired Mythic Pride” je album v pohodě – nic víc, nic míň. Prostě pohodová melodicky metalová nahrávka, toť vše. A tentokrát bych se už opravdu nebál říct, že jde opravdu jen o melodický metal s trochu ostřejším vokálem (byť ani ten není žádným extrémem), protože po nějakém black metalu takřka nezbylo ani památky. Pokud byste po mně chtěli srovnání s předchůdcem, řekl bych, že “The Creatures of Loviatar” bylo o něco lepší, ale možná ze mě mluví trochu nostalgie… mimoto, osm let je přece jenom dlouhá doba a nijak nezastírám fakt, že během té doby se můj vkus značně proměnil, takže kdyby “Desired Mythic Pride” vyšlo tenkrát a “The Creatures of Loviatar” nyní, možná bych to viděl naopak.
Tak či onak, žvásty o mojí osobě vás už nejspíš trochu nudí, tak se pojďme podívat na jednotlivé písničky na “Desired Mythic Pride”… se všemi se sice zatěžovat nebudeme, ale pár jich za zmínku jistě stojí. Hned na ráně je videoklipová “Lost”, kterou si můžete pustit i někde okolo těchto písmenek. I když, je pravda, že ta za tu zmínku stojí především proto, že k ní vzniklo ono video, jinak se totiž nejedná o nějaký velký zázrak a na albu jsou podle mě i silnější kousky. Na druhou stranu, je pravda, že tenhle song vám dá poměrně přesnou představu o tom, jak muzika na “Desired Mythic Pride” vlastně zní, takže jestli byl právě tohle ten důvod, proč se Mirzadeh rozhodli se prezentovat právě s ní, tak je to v pořádku.
Když jsem před chvílí zmínil ty silnější kousky, tak se na ně rovnou vrhněme. Jako vrcholy “Desired Mythic Pride” bych označil především dvojici “Aino” a “Myrkkymieli”, o níž se nestydím prohlásit, že mě dost baví. Jsou zde některé dost solidní nápady, třeba v “Aino” je to ústřední klávesová melodie, která se dost povedla. “Myrkkymieli” mimo jiné potěší pěkně vygradovaným finále. Jako třetí nejlepší bych jmenoval asi “The Forger of Celestial Sphere”, jež mi sice něco strašně připomíná, nicméně vzhledem k tomu, že si prostě nedokážu vybavit, oč se jedná, tak jim to nemůžu dát sežrat. Jinak se ovšem jedná o solidní písničku, v níž se jako v jedné z mála objeví i čistý zpěv (další se ozve například v “The Washed Yards” a je tam možná ještě o chlup povedenější).
Jsou zde ovšem i skladby, které se zas tak nepovedly. Asi nejkřiklavějším případem je čtvrtá “Ukon Vakka”… pokud vám ten název nápadně připomíná jedno album od Korpiklaani, jste skoro na správné adrese. Tedy, ne, že bych snad Mirzadeh opisovali od svých známějších krajanů, spíš jen vycházejí ze stejného zdroje (ten název odkazuje na starý pohanský obřad)… měl jsem spíš na mysli to, že se v “Ukon Vakka” objeví znatelné folkové vlivy, zejména v první půli songu. Víc než na Korpiklaani jsem si ale vzpomněl na Finntroll. Tak jako tak, osobně mě tahle písnička moc nevzala, nicméně je pravda, že i tenhle nejslabší track není žádná sračka a dá se poslouchat bez problémů. Všechen ten zbytek, který jsem nezmínil, jsou pohodové kusy, jež z celku stylově ani kvalitativně nevybočují a poslouchají se dobře.
Jak si tedy “Desired Mythic Pride” stojí? Inu, budu se už poněkolikáté opakovat – nejedná se o žádný opus nebo vyloženou pecku, ale fakt hezky se to poslouchá, baví to a není to ztráta času. Není to nic extrémně trvanlivého, takže nečekejte, že vás Mirzadeh budou bavit třeba třicet poslechů, ale nějaká ta hodinka se v jejich společnosti strávit dá, je to vcelku příjemná společnost a posluchač neodejde zklamán. Pokud se vám líbí finský melodický metal, není jediný důvod, proč bych vám neměl “Desired Mythic Pride” doporučit…
Země: Řecko Žánr: gothic metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Rave to the Grave
02. Lady Cry
03. Terminate Me
04. Bleed Sister Bleed
05. Dancing Shadows
06. Suicide Girl
07. The Last Valentine
08. Creeping Skies
09. Angels Making Love (in the Dark)
10. Sexy and Undead
11. You Make Me Feel Like Nothing
12. On the Road 66
My tady v redakci máme takový obřad. To si vždycky uděláme kafíčko, zakousneme k němu nějakou tu máslovou sušenku, sedneme si k počítači a začneme licitovat o to, kdo si vezme jaké recenze. Je to vcelku zábavná činnost, člověk se naučí spoustu nových nadávek a ve výsledku si alespoň připadá důležitý, když se nakonec stejně nechá ukecat k recenzování desek, do nichž se mu vlastně vůbec nechce. Sem tam se ale stane, že se mezi těmi nepřebernými hromadami anonymního promo materiálu najde počin, který se i takhle na první pohled a bez bližšího ohledání tváří vcelku zajímavě. No, a přesně takhle se mi dostala do ruky deska “Grave Party” od řeckých SadDoLLs, neboť při pohledu na avizovanou škatulku jsem si totiž řekl, že by nakonec nemuselo být úplně od věci taky jednou zkusit něco, co se motá okolo darkwave…
Od chvíle, kdy jsem kývnul na recenzování novinky SadDoLLs uběhlo už docela dost vody, ale pořád nemám nejmenší tušení, co je to darkwave, a tím pádem už vůbec nevím, proč a jestli vůbec oprávněně je do spojitosti s ním kladeno jméno SadDoLLs. Album “Grave Party” mi totiž přijde jako veskrze klasická variace na takový ten taneční gothic metal. Znáte to – šlapavá rytmika, mechanické kytary, někde vespod rytmický sampl nebo aspoň klávesy a především nepostradatelný hluboký mužský vokál. Prostě přesně taková ta muzika, která hraje v klubech, kam se stahují gotici, co si chtějí taky trochu trsnout, ale bez rizika, že u toho přestanou vypadat temně. Jenže ačkoli to pro nezainteresovaného jedince může znít jako záruka muziky vpravdě retardované, tenhle žánr může mít (a v řadě konkrétních případů také má) hodně co do sebe, a když se ta kýžená gotická podmanivost vezme za správný konec, výsledek bývá velmi poslouchatelný. Otázka je tedy zřejmá – za jaký konec to vzali SadDoLLs?
Upřímně, žádný zázrak se nekoná. Ta muzika rozhodně není originální a není ani až tak působivá, aby to na člověka udělalo nějaký zásadní dojem. Celá “Grave Party” dělá dojem, že jste ji už někde a zdaleka ne jednou slyšeli, v jednom případě jde dokonce zdroj inspirace velmi snadno identifikovat ve švédských Deathstars (což ale nakonec není žádné velké překvapení, když si v tom songu zahostoval basák Deathstars, Skinny Disco, a přispěl minimálně svým řevem)… Jenže i přes tuhle ne úplně pozitivní vizitku nakonec “Grave Party” není ani zdaleka tak špatná, jak by se doposud třeba mohlo zdát.
Zdá se, že SadDoLLs podle všeho umí uchopit naprosto běžné žánrové výrazivo takovým způsobem, že to funguje a posluchač se u toho ještě baví. “Grave Party” je totiž vlastně docela dost chytlavá záležitost, a člověk jí tak snadno leccos odpustí, i když to není zřejmé úplně na první poslech. Elektronicko-atmosféricko-kdovíjakéještě intro “Rave to the Grave” není zlé, ale proti nátuře zbytku alba je trochu někde jinde. To podle prvního regulérního songu “Lady Cry” už se dá dost přesně odhadnou, v jakém duchu se bude pokračovat dál, ale je to tak chytlavé, až je to možná trochu ke škodě. Následující “Terminate Me” (to je ta, kde si střihnul vokál Skinny Disco) je poměrně obstojná, ale teprve “Bleed Sister Bleed” už je vyvážená a všestranně zdařilá skladba, která funguje takřka ukázkově. Dál se jede v obdobném stylu a z osmičky skladeb alespoň z mého pohledu vyčnívají nasamplovaná diskotéka “Dancing Shadows”, “The Last Valentine”, která boduje opravdu pěknými melodiemi, a potom “Creeping Skies”, což je suverénně nejtvrdší kus alba, a i když to sám o sobě není žádný zázrak, docela vkusně rozbíjí lehký stereotyp desky, což je rozhodně ku prospěchu věci.
“Grave Party” je tedy vcelku povedená nahrávka, jenže by byla poloviční nebýt vokální výkonu, který je dílem pána, jenž si nechává říkat George Downloved. Výše už jsem naznačil, že zpěv je pro tento druh muziky dost důležitý, a tady se to ukazuje v plné šíři. George je totiž vybaven velice příjemným hlasem, jaký se pro tuhle hudbu hodí naprosto přesně, a i když nijak zvlášť nevybočuje, práci odvádí velmi solidní, a to ať už zpívá čistě, pokouší se o něco na způsob growlu, je na to sám, nebo mu někdo pomáhá (krom “Terminate Me” mu ještě v “You Make Me Feel Like Nothing” pomáhá nějaká dáma).
Ačkoli se “Grave Party” tváří dost nenápadně a v zásadě nenabízí nic, co by ji mohlo vyčlenit ze zástupu podobných žánrových nahrávek, je provedena s dostatečnou řemeslnou zručností na to, aby dovedla vcelku obstojně zabavit každého, kdo od ní nežádá žádné velké umění. A protože jsem od ní také žádné velké umění nečekal, stačí mi to k tomu, abych hodnotil solidní, nadprůměrnou šestkou. Ne, že by se ze mě stal fanoušek SadDoLLs a “Grave Party” si už hověla na mojí poličce, ale čas, který jsem s ní strávil, rozhodně nebyl nepříjemný.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Monster
02. A War of Our Own
03. The Curse
04. Autophobia
05. Burning Star
06. For You
07. Exile
08. Delirio
09. Earthquake
10. Secrets
11. Don’t Let Go
12. Out of the Darkness
13. The Distance Between Us
Stream of Passion jsou jednou rybou z toho symphonic metalového hejna, jež se neustále množí a rozrůstá. Kdybyste chtěli vylovit a poznat každou jednu rybu, beztak se vám to nikdy nepodaří a vzhledem k tomu, jak tenhle žánr přetéká originalitou, nejspíše by vás to brzo přestalo bavit. Pár jmen za zmínku určitě stojí, zejména nakoukneme-li do holandských rybníků, kde lze zakopnout hned o několik světových uskupení, nicméně kolem a kolem to žádná sláva není a prorazit v dnešní době na poli symphonic metalu je docela prekérka. A to i v případě, že už máte něco za sebou.
Stream of Passion jsou jedním z příkladů kapely, jejíž jméno není kdovíjak známé – a to i přesto, že má na kontě tři alba, fungují skoro deset let a za jejich založením stojí sám Arjen Anthony Lucassen, který se výrazně podílel na první desce. Vdechl svému novému dítěti život, výrazně se promítl do jeho prvotní tváře a posléze se vytratil, aby jej ponechal vlastnímu osudu. A na to, jak Stream of Passion dospívá na své čtvrté desce “A War of Our Own”, se dnes podíváme.
Album začíná na sympho metal poměrně zostra: žádné intro, žádné dlouhé předehry. To něco málo se vleze zhruba do minuty na začátku prvního songu. Pak už nastupují kytary a všechny další náležitosti, které k metalu patří. Ačkoliv spojovat “A War of Our Own” s výrazem metal občas vyžaduje alespoň trochu nadsázky. Pochopitelně, že metal to pořád je, ale když jsem album poslouchal, měl jsem kolikrát opravdu velké potíže poznat, že jsou v kapele dva kytaristé. Z většiny riffů mám pocit, že si je šmrdlá jedna kytara a osazenstvo té druhé si někde dává cigárko za rohem. Na to, že deska má bez pár vteřin rovnou hodinu hrací doby to není na první dojem příliš dobrá vizitka.
Samozřejmě, ostřejší fláky se najdou, ačkoliv slovo “ostřejší” má v případě Stream of Passion značně otupené hrany a vzhledem k předchozímu odstavci mám častěji dojem, že album ženou kupředu především bicí, symfonické party a zpěvačka Marcela Bovio, a to v nijak výrazném tempu. Skladby jsou psané tak, aby Marcela dobře vynikla a posluchač se mohl jejího hlasu nabažit, nicméné na to by bohatě stačilo nějakých čtyřicet minut. Nemám v zásadě nic proti tomu, že “A War of Our Own” má poměrně klidný průběh, nehýří zvraty, ani nijak nepřekvapí. Poslouchá se docela dobře, Marcelin hlas je opravdu velmi příjemný, ale stavit album především na její osobě, jak se očividně děje, není úplně šťastný nápad. Najdou se výjimk, jako třeba úvodní “Monster”, “Burning Star”, “Earthquake” z druhé poloviny nebo předposlední “Out of the Darkness”, nicméně při pohledu na tracklist si každý, kdo prošel základkou, snadno spočte, že čtyři ze třinácti songů se nerovná ani třetině alba.
Netvrdím, že tohle je nutně špatně, ostatně pořád je to jenom můj názor a někomu jinému se “A War of Our Own” může líbit, mě ale zkrátka polovina písní nudí a ta druhá není natolik výrazná, aby nudu dokázala přebít. Pokud bych měl vyzdvihnout písně nebo momenty, které mě nějakým způsobem zaujaly, byla by to výše zmíněná čtveřice plus krásně melodické “The Curse” a “Delirio”. Naopak mě zaráží, že se na desce nachází hned několik variací na téměř čistě klávesovou “For You”, a to i v delších verzích jako například “Secrets”. Zmínit bych měl ještě produkci, která by mohla být o chlup lepší. Prokreslenější zvuk by rozhodně neškodil a mohl by posunout album o úroveň výš, přinejmenším několik skladeb by mohlo příjemně prokouknout a namísto plochého nic by se mohlo posluchači dostat dynamičtějšího zážitku.
Fakt, že muzikanti jsou protřelí harcovníci a mají svůj nástroj v ruce, na věci příliš nemění. Koneckonců byla by ostuda, kdyby téměř deset let fungující kapela byla banda amatérů, takže to dává alespoň jistotu zručnosti a dobře odvedené práce. Nicméně co je tohle platné, když hudba samotná je nic moc. Spíš nic, než moc. Chápu, že po první desce, na které jsou opravdu velmi výrazné Lucassenovy vlivy, si chtějí vypracovávat vlastní ksicht, na svém zakladateli nezávislý. Jenže i když pominu, že ten vlastní ksicht není zdaleka tak vlastní, pořád trpí spoustou dětských neduhů a zrovna Lucassenovy silné melodie by téhle desce prospěly jak praseti drbání, jakkoliv je jeho rukopis stokrát provařený minimálně v jeho domovském Ayreonu. Jak jsem psal výše, “A War of Our Own” se určitě někomu líbit může, své fanoušky si určitě najde. U mě ale příliš nepochodilo.
Další názory:
“A War of Our Own” v základě samozřejmě není žádný vyslovený fail (to bych ostatně nehodil pěti body, které značí sice průměrnou, ale stále pohodovou a poslouchatelnou nahrávku), ale trpí několika neduhy… ačkoliv je pravda, že nejeden z nich sužuje žánr symphonic metalu obecně. Stream of Passion totiž produkují klasické klišé, které je až moc zaměnitelné a předvídatelné. Už hned podle prvního songu “Monster” přesně poznáte, jak to bude probíhat dál, protože přesně takhle vypadá typický song u většiny stylových kapel – na začátek jakoby ostrý riff, pak najednou zvolnění a nástup zpěvačky, vzletný refrén a pak zase ještě jednou. Přesně dle tohoto jednoduchého mustru se samozřejmě odehrává většina “A War of Our Own”… a těch pár písniček, o nichž to neplatí, zase staví na jiném provařeném receptu v podobě klavírní balady, na konci ideálně vygradované jedním kytarovým výjezdem. Ono je pravda, že i když hrajete takovéhle klišé, tak i s tím to stále může solidně fungovat, ale je nutné to dohnat opravdu dobrými melodiemi, nápady a sympatickým vyzněním, jako to nedávno na své novince přímo ukázkově předvedli třeba krajané z Delain (jejichž novinku jsem možná lehce podcenil, měl jsem tomu střelit aspoň o půl bodu víc). Co se ovšem “A War of Our Own” týká, opravdu mě co do nějaké melodie nebo čehokoliv jiného zaujaly vlastně jen dvě písničky, jmenovitě “Exile” a “Earthquake”, což je prostě málo… Ten zbytek bohužel splývá v průměru… H.
Někdy po začátku nového tisíciletí se (s největší pravděpodobností především díky mocnému nástupu Nightwish) na metalové scéně rozmohl obrovský trend symfonických a gotických (gotických samozřejmě v uvozovkách) kapel, v jejichž čele vždy a bez výjimky stojí nějaká hezky vypadající slečinka, k jejíž povinné výbavě patří vyjma rádoby operního vokálu také nějaké ty sexy hadříky, ideálně pořádně upnutý korzet. Korzety jsou totiž přece nejlepší…
Problém je, že drtivá většina těchto skupin je mezi vzájemně rozeznatelná jen podle toho, jestli je ona zpěvačka bruneta, blondýna nebo zrzka (ti zbylí vocasi tam jsou jen na ozdobu a většinou moc nikoho nezajímají). Hudebně (občas se na to docela zapomíná, ale hudba by u hudební kapely fakt měla být to hlavní) je to ovšem všechno na jedno brdo a žádný velký rozdíl v tom až na pár výjimečných případů není. A přesně do téhle sorty naprosto a totálně zaměnitelných symphonic metalových formací patří rovněž Diabulus in Musica ze Španělska.
Aktuální počin “Argia” je už jejich třetí dlouhohrající nahrávkou, vydání jim zajistila relativně velká firma (což ostatně platilo i u minulých alb)… člověk by klidně mohl být tak naivní, že by očekával nějakou kvalitu a vlastní ksicht, ale bohužel. Diabulus in Musica hrají gothic metalové klišé jako čuně, je to nezáživná vyumělkovaná nuda, jež zní úplně stejně jako těch dalších sto podobných desek, které jste už slyšeli v minulosti. Nesmí chybět neškodné a nenápadité kytary, bombastické klávesy, zpěvačka vytažená nade všechno ostatní… co dál? Jo, dál vlastně ještě nesmí chybět pořádně procítěná balada a taky hodinová délka, protože jak to netrvá hodinu, tak to přece není pořádně epické!
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Macbeth je jedna z těch skupin, které jsem nikdy nechtěl poslouchat, protože… jednoduše, v žánrech, kde vás horko těžko baví úplná špička, se do poslechu béčkových kapel asi nikdo z nás zrovna nežene. Něco mi prostě říkalo, že tihle Italové fakt nebudou nic pro mě. Když ovšem v letošním roce vypustili novinku s hrdým názvem “Neo-Gothic Propaganda”, který by mohl slibovat trochu inteligentnější pojetí stylu, rozhodl jsem se, že dám téhle pětici v čele se zpěvačkou Morenou Rozzi šanci…
A klidně můžu hned na začátek předeslat, že jsem si to mohl úplně v pohodě odpustit. Výše jsem Macbeth zařadil do sorty béčkových gothic metalových kapel – a sedí to naprosto přesně. Kdo by od desky s názvem “Neo-Gothic Propaganda” čekal nějakou neo-gotiku podobně jako já, šeredně si spálí prsty, jelikož Macbeth nehrají nic jiného než naprosto nekonfliktní uhlazený čajíček, který má ke gotice asi tak stejně blízko jako Burzum k černošskému gangsta rapu.
Celá ta muzika je strašně hodná, jako kdyby jejím hlavním cílem bylo hlavně nikoho neurazit nebo nepohoršit. Nemá to žádné koule, kytary jsou tak k smíchu, že se pomalu cítím trapně to nazývat metalem, rytmika stejně tak… a klávesy vlastně taky, protože ani ty nenabízejí žádné zajímavé melodie, nápady nebo prostě cokoliv. Celé je to hlavně o zpěvu, který ovšem v případě frontwoman Moreny rovněž není extra trhák… není špatná, ale taková tuctová normálka. Trochu ujde jedině mužský řev, jenž se tam ozve, protože ten jediný tu bezzubou nekonfliktnost alespoň trochu nabourává, ale je to jen minimum hrací doby. Oproti tomu čistý mužský zpěv je naprostý průser a při každém poslechu si říkám, že ty lidi jsou snad hluší, protože mně se to zdá tak falešné, až z toho bolí uši.
Snad jediným trochu světlejším momentem alba je relativně příjemný refrén sedmé “Dogma”, ale taková drobnost na výsledku nezmění vůbec nic. Od kapely, která hraje skoro 20 let, by člověk nějakou úroveň čekal, ale “Neo-Gothic Propaganda” mi upřímně přijde jako… no, sračka.
