Země: Itálie Žánr: gothic / folk metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Herons
02. Drops of Amber
03. Seasons of Decay
04. Love Enslaves
05. The Newborn Spring
06. When the Sun Sets
07. Tears of Medusa
08. Devil’s Signs
09. The Lady of the Game
10. Wild Females
11. Aries [bonus]
Italská pětice Evenoire v čele se zpěvačkou Elisou Stefanoni se poprvé v docela příznivém světle předvedla již na svém dva roky starém dlouhohrajícím debutu s názvem “Vitriol”. Nebudu vám nijak kecat, rozhodně nešlo o žádný vyložený zázrak, z něhož bych si káknul do textilu, ani nemohu tvrdit, že bych si z té nahrávky po těch dvou letech vybavil nějaký konkrétní motiv nebo písničku. Rozhodně si ovšem pamatuju, že šlo o poměrně příjemný počin, který se dal poslechnout bez sebemenších potíží, aniž by si člověk připadal jakkoliv blbě, že mu zase hrají nějaké pseudo metalové slaďáky.
Matně si vybavuji, že “Vitriol” rozhodně nebyla bezchybná záležitost, ale že ta kombinace gothic a folk metalu nebyla v jádru vůbec marná – ostatně jsem sám svého času v dobovém hodnocení napsal, že v tom je potenciál do budoucna a že je na čem stavět. Dva roky se přehnaly jako velká voda, v mezičase vyšly tisíce dalších desek, Evenoire jsem během té doby neslyšel ani jednou – až doteď, kdy se Italové opětovně připomínají se svou druhou deskou “Herons”. Vsadím se, že jste na tom stejně jako já a napoprvé jste tam přečetli “Heroins”, ale bohužel – do zdrogovaného gothic metalu se stále ještě nikdo nepustil a přitom by to mohlo být hodně zajímavé… lajna na klávesách a princezna v korzetu s rozpíchaným předloktím od injekcí. Oukej, snad příště, teď se pojďme podívat na “Herons”…
Nevím proč, ale docela se mi líbí přebal “Herons”, ačkoliv podobný druh obálek, které jsou na první pohled protáhnuté počítačem, moc v oblibě nemám… artwork debutu byl sice ještě o trochu lepší, ale nakonec proč ne. S hudbou už to ovšem zpočátku bylo trochu horší… když jsem si totiž “Herons” pustil, první dva pokusy mi toho moc neřekly a nějak jsem se neměl čeho chytit, přestože by člověk očekával, že skupiny typu Evenoire by měly mít poměrně chytlavé písničky. Ne, že by Italové hráli něco složitého, možná jsem to ze začátku jenom pořádně nevnímal, nicméně zůstává faktem, že mě album začalo bavit až po dalších pár posleších.
Když totiž “Herons” trochu prokouklo, ukázalo se, že to opravdu je příjemně chytlavé, především co se týče zpěvu a refrénů, naštěstí však zároveň nejde o nic, co by bylo nesympaticky vlezlé nebo vtíravé. Slovo “příjemné” se na to hodí opravdu nejlépe… hezky se to poslouchá, je to poměrně sympatické, není to náročné, zároveň to z vás nedělá debila, což mi na velké spoustě podobných kapel prostě vadí – jako kdyby předpokládaly, že jejich posluchači budou blbci, takže se nechají opít rohlíkem. Ačkoliv Evenoire rozhodně nepředvádějí dechberoucí progresivní kejkle nebo extrémně sofistikovanou intelektuální hudbu, vyložené podceňování posluchačů tam necítím dokonce ani já, což je rozhodně pozitivní.
V neposlední řadě mají Evenoire v rukávu ještě jednu kartu, která možná ani není úplným esem, ale svrškem určitě. Je to již jednou zmiňovaná Elisa Stefanoni, ovšem ne jako zpěvačka, nýbrž jako flétnistka, což je role, jíž se neujímá zas tak často, ale stojí to za to, když se tak stane. V těchto chvílích totiž do hudby Evenoire vstoupí ona folk metalová složka, jež desku pěkně ozvláštňuje a samotnou kapelu aspoň trochu odlišuje od houfu na chlup podobných formací. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby Evenoire propříště nechali flétnu promluvit ještě ve větší míře, protože jak dokazuje třeba taková “Wild Females”, která je asi tou nejfolkovější písní na “Herons”, v téhle poloze jim to sluší.
Výše jsme se už jednou bavili o chytlavosti… ke cti Evenoire slouží, že téměř ve všech skladbách na “Herons” dokázali přijít s nějakým motivem nebo pasáží, které si člověk (i když třeba ne hned na první dobrou) zapamatuje a které jej budou bavit i po větším počtu poslechů. Stejně tak se mi líbí, že jsou ty nejlepší písničky, v nichž se toto objevuje, rovnoměrně rozprostřené takřka po celé ploše nahrávky. Díky tomu se rozhodně nemusíte bát, že by “Herons” trpělo dalším klasickým žánrovým neduhem, kdy jsou ty nejlepší songy naskládané zkraje alba a druhá polovina už je jenom vata – zde se v závěru nacházejí pomalu ty nejlepší kusy, viz třeba už jmenovaná “Wild Females” nebo “The Lady of the Game”.
Mezi dalšími povedenými skladbami bych jmenoval třeba třetí “Season of Decay” s několika zajímavě vypjatými pasážemi nebo šestou “When the Sun Sets”, která se zpočátku tváří, že bude baladou, ale nakonec se také rozjede do standardního tempa Evenorie a mimo jiné nabídne jeden z nejlepších kousků s flétnou. Myslím si však, že zrovna Evenoire by tu baladu klidně mohli zvládnout tak, aby to nebyl patetický cajdák, protože ta první půlminuta nezní vůbec tragicky, jak tomu většinou bývá. Takhle “Herons” jede celých 56 minut (včetně bonusu) v +/- stejné rychlosti a podle stejného receptu, ale z nějakého důvodu to vůbec nevadí, u žádné písničky se mi nezdá, že by byla vyloženě navíc nebo že by mě obtěžovala, takže ve výsledku je to vlastně… ano, relativně spokojenost.
Na první poslech se mi zdálo, že se bude jednat o další nudné album, ale finální verdikt je naštěstí o poznání pozitivnější – konečně nám někdo na recenzi poslal melodický metal z Itálie, při jehož poslechu člověk nemá chuť si vystřelit mozek z palice, jak je to debilní. Nechci zase vzbudit dojem, že by Evenoire měli být spasitelé žánru nebo nějaká extrémní bomba, nelze jim ovšem upřít, že v případě “Herons” natočili dost příjemnou záležitost, jež se mi líbí víc, než bych sám čekal…
To máte tak – když strávíte pár týdnů ve společnosti nového alba své oblíbené kapely a to album se vám zalíbí, většinou vám začne vrtat hlavou, že by to zasloužilo prubnout nový materiál i naživo. A jelikož od loňského Brutal Assaultu, kde jsem se definitivně utvrdil v tom, že moje náklonnost k Dying Passion nebyla jen mladickou nerozvážností, uplynulo už hodně vody a deska “Transient” se zabydlela jak v mé poličce, tak v mém srdci, bylo jasno v okamžiku, kdy se začalo proslýchat, že Šumperští mají v úmyslu obkroužit ve společnosti Finů Embassy of Silence nejprve naši republiku a následně také domovinu druhého hlavního taháku celého turné. A jelikož do Brna, Karviné, Šumperka a Finska je to pro mě daleko, prostory pražského Chapeau Rouge byly jasnou volbou.
Ačkoli původní informace hovořily pouze o výše zmíněné dvojici kapel, nakonec to na soupisku večera dotáhla ještě další dvě jména – belgičtí black metalisté Herfst a domácí Madgod rovněž ze Šumperka. A právě Madgod byli těmi, kteří večer otevřeli. A ne, že by jejich vcelku moderní melodický death s prvky coru nešel poslouchat, to tu nikdo netvrdí. Jen to prostě nebylo až tak dobré, abych tu mohl nahlas vykřikovat pochvaly, a když přemýšlím o tom, co mě na Madgod zaujalo nejvíc, ten výčet se omezí na několikeré zmatky v setlistu, chybný rozjezd jednoho ze songů nebo trochu podivně působící přebíhání mezi češtinou a angličtinou v mluveném projevu. Kluci jsou to sice sympatičtí, jejich muzika není úplně marná, na pódiu se rozhodně snažili a řada vyjmenovaných neduhů dost určitě vymizí s přibývajícími zkušenostmi, ale i tak bych si vystoupení Madgod dokázal v klidu odpustit.
Herfst, kteří po Madgod převzali štafetu, se při přeskakování nasazené laťky ani moc nezapotili. Z toho, co tvoří a čemu říkají necromantic metal, se sice vyklubala vcelku běžná variace na melodic black metalové téma, ale ukázalo se, že v podání Herfst to rozhodně má něco do sebe. Je sice pravda, že ve zběsilejších technických pasážích se obě kytary trochu slévaly v nečitelný randál, ale nebylo to zase tak hrozné, a navíc to znatelně vylepšovaly pasáže umírněnější. V nich totiž celkem zřetelně vynikalo, že ta muzika není vůbec špatná a že v sobě skrývá vesměs zajímavý potenciál, který v průběhu setu několikrát vytryskl na povrch a v takovém momentu to byla vážně epická bomba se vším všudy. Herfst navíc na pódiu nelenili ani co se týče choreografie a pohled jejich směrem rozhodně skýtal řadu důvodů, proč od kapely neodvracet zraky. Herfst se zkrátka předvedli v dobrém světle, a i když z nich moje vyloženě oblíbená kapela asi nikdy nebude, tohle jejich vystoupení mi rozhodně vylepšilo náladu.
To nejlepší však bylo stále ještě na pořadu dne. Embassy of Silence možná trochu překvapivě nastoupili třetí, a i když jsem se trochu bál, co z nich vypadne, nakonec si mě vcelku suverénně získali. Alternativní rock/metal, který v případě Embassy of Silence vyhrožovaly propagační materiály akce a od něhož jsem čekal něco tak trochu ve stylu Dying Passion, se sice nedostavil, ale svěží, chytlavý, sympatický a nečekaně chytrý rock s parádním tahem na bránu ano a bylo to skvělé. Vzrůstem nevelká zpěvačka Ines mi sice místy přišla lehounce pod tónem, ale vše vynahrazovala parádní barvou, variabilním zpěvem a zejména strhujícím optimismem a vřelým projevem, jímž doprovázela celé vystoupení. Jelikož je pódium v Chapeau Rouge poměrně malé, oba kytaristé trávili spoustu času pod ním a jejich komunikace s publikem tak byl těsná, jak jen to šlo, ale i když se vrátili na svá místa, z nasazení neubrali ani kousek a v závěru jsme se tak dočkali třeba i hraní vleže.
Předem jsem netušil, co od Embassy of Silence čekat, ale oni odehráli parádní, upřímné a nesmírně zábavné vystoupení, jež si kdykoli v budoucnu rád zopakuji, a všem, kteří by k tomu někdy měli příležitost, doporučuji to samé. Výtečná odezva, jaké se Embassy of Silence dostalo, mi v tomto rozhodně dává za pravdu.
Dying Passion jsem zatím viděl třikrát. Když v lednu 2010 v pražském Abatonu předskakovali proslulým The Gathering, ještě mi to nic moc neříkalo, ale přesto jsem usoudil, že je to asi dobré, pročež jsem o dva roky později na Masters of Rock dal Dying Passion přednost před programem na hlavní stagi a v okamžiku, kdy koncert skončil, jsem toho ani náznakem nelitoval, protože tentokrát už to bylo opravdu skvělé. A snad ještě lepší to bylo na loňském Brutal Assaultu, kde Dying Passion i přes technické problémy suverénně zastínili řadu prvoligových kapel a postarali se o asi nejlepší koncert prvního dne festivalu. Očekávání směrem k našemu čtvrtému setkání tedy byla značná, tím spíše s vědomím, že se setlist bude nejspíš točit okolo podařené novinky. Začátek vystoupení však poznamenal vcelku výrazný neduh, s nímž kapela nezmohla vůbec nic, ale který celý dojem docela dost kazil. Řeč je samozřejmě o zvuku, který byl tak přepálený, že snad první tři nebo čtyři skladby proměnil v jen obtížně čitelnou a místy až bolestivou zkušenost. Jak ale čas plynul, najednou už to šlo a teprve potom mohli Dying Passion zazářit naplno – a že se jim to povedlo! Charisma jejich hudby i tentokrát zafungovalo na výbornou a nikam se nevytratilo ani přes tvrdší živé vyznění, Zuzka Jelínková opět zpívala i vypadala fantasticky a celé to bylo prostě tak skvělé, že Standův kiks v “Highlight” i Zuzčin výpadek textu v jedné z dalších skladeb vyvolaly jen pár blahosklonných úsměvů a dojmu to vůbec neuškodilo.
Podle očekávání se hrálo hodně z novinky, ale zaznělo i několik vykopávek. Sice trochu zamrzela absence skladeb z výtečného “Amplify” (a teď doufám, že jsem žádnou nepřeslechl, protože to by bylo trapné), ale to je jen čistě subjektivní dojem. Za celou dobu totiž nezazněl jediný slabší kus a okřídlené rčení “co song – to pecka” je zde zcela na místě. Odezva publika byla zpočátku (zřejmě kvůli zvuku) poměrně vlažná, ale čím déle se hrálo, tím výše nálada na obou stranách sálu stoupala, a i když na nadšení lidí z koncertu Embassy of Silence se Dying Passion nedotáhli, ke konci už to bylo velice obstojné a dokonce došlo na dva přídavky. Dying Passion tedy prakticky bezvýhradně naplnili nemalá očekávání, která jsem do nich vkládal, a předvedli další vynikající vystoupení, z něhož jsem odcházel naprosto spokojen a s pocitem vrcholného kulturního uspokojení. Tvrzení, že Dying Passion neumějí zahrát špatný koncert, zde tak opět nabrala na věrohodnosti a až budu mít příště příležitost podrobit je další zkoušce, ochotně tak učiním.
Země: Česká republika Žánr: gothic metal Datum vydání: 28.9.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Unleash the Butterflies
02. Mechanical Ballerina
03. Shattered Memories
04. Shadow’s Love
05. Run Kitty Run
06. Have to Go
07. Deir Ez-Zor
08. Across the Void
09. And There Were Angels
10. Heavenhell
Pokud už máte co se metalové hudby týče něco málo za sebou, určitě to znáte – kapela s nějakou to krasavicí v čele, název v ženském rodě (nebo to tak aspoň zní) a v kolonce žánr pojem gothic. Skupin, na něž tohle sedí, je vážně ohromné množství a podstatné procento z nich tvoří muziku, která stojí diplomaticky řečeno za starou bačkoru, takže není divu, že je člověk většinou předem skeptický, když ho čeká setkání s další takovou grupou. A protože na brněnské Tezaura ten popis sedí do puntíku, těžko mi může někdo vyčítat, že jsem k desce “Unleash the Butterflies” nijak nadšeně nevzhlížel. Jenže jak jsem k poměrně značnému překvapení zjistil, skepse v tomto případě není úplně na místě a už vůbec není fér…
Pro jednou ale nebudeme předbíhat a vezmeme to pěkně postupně. Jak už zde padlo, Tezaura je brněnská kapela a pětice muzikantů to spolu táhne od roku 2010. Na kontě mají zatím jen demo “Daydreaming” z roku 2011 a pak už řadový debut “Unleash the Butterflies”, okolo kterého se točí dnešní recenze. Tezaura o sobě tvrdí, že hrají gothic rock, což je svým způsobem pravda, ale pozor – rozhodně nečekejte gothic rock ve stylu The Sisters of Mercy nebo Fields of the Nephilim. “Unleash the Butterflies” zastupuje spíše moderní pojetí téhle žánrové škatulky, tedy rock metalový základ, na němž jsou naroubované melodie typické pro většinu female fronted gothic metalových kapel současnosti a nedávné minulosti. A že je s tím spojená i řádná stylizace, to je spíš jen taková poznámka na okraj, ovšem jedním dechem je třeba dodat, že Tezaura mají tuto stránku věci zvládnutou velmi solidně, a když se člověk koukne na jejich fotky nebo stránky, rozhodně je z toho znát pečlivost a jasná vize.
Samotná muzika je na tom vlastně docela podobně. Čekal jsem nějakou patetickou blbost s napůl falešným zpěvem, kterou můžou ocenit tak maximálně rozervané náctileté gotičky a rodiče muzikantů, ale “Unleash the Butterflies” je překvapivě slušně provedená práce. Sice je fakt, že o nějakou originalitu tady asi nezavadíte, a nejednou jsem si říkal, že jsem ten který obrat už někde slyšel, ale to, že deska zní trochu jako Evanescence, a když se člověk snaží, tak v tom najde třeba Nightwish nebo Epicu, ještě neznamená, že je to vykrádačka a že to nemůže znít dobře. A že to vážně zní dobře…
Ono už to zaznělo výše, ale opakování je matkou moudrosti, takže pro velký úspěch… Gró desky tvoří rock metalové kytary, které jsou přesně tak nevyhraněné, jak to takhle z papíru (jasně, z obrazovky) zní. Žádné velké riffování ani sólování, tady se hraje spíš na rytmiku a zakládání melodií. Jisté ozvláštnění do toho přinášejí vlastně jedině klávesy. Ty jsou sice dost nenápadné, ale občasné rádoby elektronické ozdůbky instrumentální základ poměrně sympaticky osvěžují a také skvěle ladí s estetikou kapely. Žádný zázrak se zde tedy nekoná, ale vlastně proti tomu ani nic nemám, protože to svou práci vcelku odvádí a hlavní lákadlo celé desky leží někde jinde. Drtivou většinu pozornosti na sebe totiž strhává zpěvačka Lori, a že je věru o co stát. Její hlasový projev sice není úplně dokonalý, ale má opravdu hezkou barvu hlasu, a když se do toho opře, exceluje jak ve vysokých, tak v nižších polohách.
Explicitně to tu ještě nepadlo, ale “Unleash the Butterflies” je podle očekávání veskrze melodická deska, a protože právě vokál je strůjcem drtivě většiny melodií, co jich jen na albu je, je příjemné konstatovat, že se podařilo dát dohromady dostatečné množství melodií, které nechávají zpěv vyniknout a kterým naopak zpěv dodává na lesku. Nejvíc se to projevuje v refrénech, z nichž bych mohl jmenovat třeba ty skvělé v “Shadow’s Love”, “Run Kitty Run” nebo “And There Were Angels”, ale i zbytek desky je na tom z větší části melodicky dobře. Chytlavost se tu totiž podařilo zpracovat tak, že si člověk nemusí připadat nějak nepatřičně, neboť z něj nikdo nedělá vola. Je to prostě fajn, nikde se nepřestřelilo a ani se nesklouzlo k přílišnému patosu, který je nezřídka kdy morem podobných nahrávek.
Na druhou stranu je ale třeba férově zmínit, že ne všechno je na “Unleash the Butterflies” úplně v pořádku. Sem tam vykoukne na povrch pasáž instrumentálně jalovější, než aby šla přejít bez povšimnutí, a obecně vzato mám takový dojem, že i když muzikanti to, co dělají, dělají dobře, pořád to nejsou žádní extra virtuozní hráči a nejednou si to tak trochu říká o zajímavější uchopení. Stejně tak je pravda, že v předchozím odstavci tolik propírané melodie také nejsou dobré všechny a pořád, takže má deska rozhodně svá slabší místa. A zejména je třeba mít na paměti, že “Unleash the Butterflies” navzdory všem pochvalám není žádné zázračné dílo, ale “jen” taková pohodová žánrovka, a v tomto kontextu ji posuzovat.
Jenže v tomhle žánru je “taková pohodová žánrova” vlastně docela velká pochvala – tím spíše, jestli jde jako v tomto případě o debut. Od “Unleash the Butterflies” jsem nečekal nic a dostal jsem velice sympatickou desku, která se mi nevtíravým způsobem zalíbila víc, než jsem si byl předem vůbec ochoten připustit. Poslouchá se velice příjemně a její autoři se nějakým zázrakem vyvarovali snad všech typických neduhů, takže to prostě funguje. Upřímně řečeno, pustím si stokrát raději “Unleash the Butterflies” než tolik populární načančané západo- a severoevropské rádoby gothic kapely, které znějí všechny stejně stupidně – a to si solidních 6,5 bodu rozhodně zaslouží!
Země: Německo Žánr: industrial / gothic metal Datum vydání: 21.2.2014 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. Apocalyptic Vision
02. Until the End
03. Shadowmaker
04. If You Believe
05. Inside Your Eyes
06. Kommt näher
07. Irony of Fate
08. Virus
09. Back from the Dead
10. Welcome
11. Antiserum
Němečtí Crematory byli z mého pohledu vždy takovou trochu podivnou skupinou. Na jednu stranu už to táhnou fakt dlouho, vydali dvanáct regulérních řadovek a nespočet dalších neřadovek, mají dost slušnou fanouškovskou základnu, zanechali na metalové scéně solidní stopu… já osobně jsem jim ovšem nikdy nemohl přijít na chuť. Uznávám, že nějak zevrubněji znám v podstatě pouze novější tvorbu po roce 2000 (a ani tu ne úplně komplet), ale cokoliv jsem si od nich kdy pustil, to mě nudilo tak ohromným způsobem, že jsem jednoduše nikdy němel potřebu, chuť, vůli a náladu si od nich shánět a poslouchat něco dalšího. Hlavní důvody toho, proč mi jejich hudba tak neseděla, si však povíme až o něco níže…
Nabízí se ale klasická otázka, kterou si jistě nejeden z vás nyní položil – tak proč je tedy, ty debile jeden, recenzuješ, když stejně víš, že se ti to nebude líbit? Inu, ačkoliv se to může zdát trochu prapodivné, ten debil měl v případě dvanácté dlouhohrající desky “Antiserum” důvod, proč být zvědavý, jakkoliv měl předcházející alba suverénně na salámu. Oč se jedná?
Crematory už nějakou dobu produkují takový mix gothic metalu a industrial metalu… ačkoliv tedy s opravdovou gotikou a opravdovým industrialem to vždycky mělo prd společného, spíš to byla taková ta “gotika” a “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, nicméně dejme tomu. Rozhodně se však musí nechat, že ten styl Crematory je svým způsobem poměrně rozpoznatelný; formálně se sice jedná o hudbu kdesi na pomezí dvou jmenovaných metalových subžánrů, avšak nešlo o vyloženě typickou podobu těchto stylů…
Co se však “Antiserum” týče, kapela slibovala, že přisype mnohem víc na stranu té industriální složky, přičemž vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát se již nebudou snažit o “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, ale o opravdovou elektroniku. Německá pětice šla dokonce tak daleko, že do světa hlásala moudra, že “Antiserum” bude EBM metal… pro nezasvěcené pro jistotu dodáme, že zkratka EBM znamená electronic body music, což je – hodně vágně řečeno – prostě tvrdá elektronika. A to mně osobně zní setsakra zajímavě, jelikož EBM mám hodně rád. A aby svá slova stvrdili, tak si Crematory na pomoc s klávesami a elektronickou složkou “Antiserum” pozvali Elmara Schmidta, hlavní postavu brémské EBM řezničiny Centhron, kterou mám shodou náhod také hodně rád.
Jak se ovšem hodně rychle ukázalo, s očekáváním kombinace metalu à la Crematory s říznou elektronikou jsem byl velice naivní. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš – vážně jsem tak trochu věřil tomu, že půjde o EBM metal. Nejde. Crematory mají ve své tvorbě lehce industriálnější prvky už nějakou dobu, takže vzhledem k tomu, jakým stylem je “Antiserum” pojaté, to fakt není taková pecka, jak se podle klasicky přehnaných prohlášení muzikantů zprvu mohlo zdát. Jednoduše se nejedná o nic jiného než jen o další typické album Crematory nového tisíciletí, které má v některých vzácných chvílích mírně tanečnější klávesy. Zas takové terno to však není, takže pokud se vám tihle čtyři borci a jedna borkyně doteď líbili, je vysoce pravděpodobné, že se vám budou líbit i na “Antiserum”, a naopak pokud se vám doteď jako mně nelíbili, nové album na tom (podle mě bohužel) nezmění zhola nic.
Co se týče oné tolik proklamované spolupráce s Elmarem Schmidtem… při vší úctě se mi nezdá, že by dostal nějaký extra velký prostor, že by se mohl vyloženě vyřádit. Čekal jsem, že elektronika bude vraždit, ale to se neděje ani omylem, protože všechny ty náznaky industrialu jsou vlastně docela hodné. Buď ho Crematory drželi trochu na uzdě, což bych na jednu stranu chápal, že se nechtěli zas až tak extrémně vzdálit svému soundu, ale pak nechápu, proč si ho zvali, nebo se samotný Elmar zas tak nepředvedl a Crematory dal spíš slabší nápady, aby si ty opravdu dobré mohl nechat do Centhron, což bych na jednu stranu rovněž chápal, že vlastní kapela má přednost, ale pak zase nechápu, proč pozvánku přijal. Tak či onak je to pro mě po všech těch siláckých kecech o EBM metalu zklamání.
To znamená, že tu máme v podstatě takovou klasiku Crematory se vším, co mi subjektivně vždy vadilo, čímž mám na mysli především jednu jedinou věc, jež mě ovšem na druhou stranu v té muzice vždycky tak neskutečně iritovala (vlastně proč být diplomatický, řeknu to upřímně – vyloženě mě to tam vždycky totálně jebalo), až je to pro mě naprosto neposlouchatelné. Ta “věc” se jmenuje Matthias Hechler. Dokud Crematory jedou riffové sloky a vokální otěže pěvně třímá frontman Felix se svým chrčákem, je to pohodová muzika, ale jakmile do toho skočí kytarista Matthias se svým čistě zpívaným refrénem, tak je to na blití. Což o to, zpívat umí, to mu neupírám, ale vzhledem k tomu, jak násilný zlom to bývá a jak moc teplometsky to oproti tvrdším slokám zní… prostě mi to rve uši.
Ano, jsou i písničky, v nichž se to povedlo zapracovat poměrně slušně a nenásilně, ale těch mají Creamtory na kontě naprosté minimum a upřímně si takhle z hlavy vybavím pouze hitovku “The Fallen” z alba “Believe”… a to už je 14 roků. A ještě k tomu “The Fallen” oproti výše zmíněnému modelu, který Crematory rvou do drtivé většiny songů, vybočuje tím, že si Matthias a Felix prohodili role a kytarista má se svým čistým zpěvem sloky a Felix “zableje” v refrénu.
Na “Antiserum” se dá z písniček v tomto stylu trochu poslouchat jedině desátá “Welcome”, kde mě Matthiasův vokál nesere a nemám s tím problém, ale jinak… ty vole, jinak je to prostě děs. Stačí si vzít hned otvírák “Until the End”. Sloka je dobrá, líbí se mi to, baví mě výrazný klávesový motiv, který si “Until the End” vypůjčuje z předchozího intra “Apocalyptic Vision”, všechno je to úplně v pohodě… a pak nastoupí Matthias se svým homo refrénem a celá písnička je s prominutím v píči, protože se díky tomu pro mě stává neposlouchatelnou záležitostí.
Ale abyste si nemysleli, že mě otravuje jeden song a díky tomu dávám tak nízkou známku (nedělejte, že jste se na to číslo dole ještě nepodívali, já jsem vás viděl!), tak jedeme dál – “If You Believe”, “Inside Your Eyes”, “Irony of Fate”, “Back from the Dead”, “Antiserum”. Ve všech to je a ve všech se mi to krutě nelíbí. Šlape to dobře, dokud nenastoupí melodičtější pasáž s čistým zpěvem. Sice na toho chlapa furt nadávám, ale nechci říkat, že je Matthias nějaký kokot, který posílá do kopru celou kapelu… sám o sobě zpívá slušně, ale prostě se to mně osobně k tomu zbytku extrémně nehodí. A samozřejmě to není jen na jeho triko, protože tam asi nekdáká bez vědomí a souhlasu zbytku Crematory. Ale v některých případech je to vážně dost škoda, protože třeba u “If You Believe” nebo “Inside Your Eyes” jsou samotné sloky dost dobré. Ještě v “Back from the Dead” se jedná jen o jednu poměrně krátkou pasáž, ale i ta dokáže dojem z písničky pohřbít.
Možná jste si všimli, že ve výčtu výše nepadly názvy tří songů, což je záměr a není to jen náhodou nebo že bych na to zapomněl. Samozřejmě to má svůj důvod, který vás jistě napadl – ano, je to tím, že se tyto tři obejdou bez střídání tvrdších momentů s těmi čistě zpívanými. V případě singlové “Shadowmaker” to ovšem k ničemu lepšímu nepomohlo, protože je to odrhovačka jak prase a humpolácký refrén, jenž je snad přímo stvořený s úmyslem, aby si na to fandové na koncertech “zabékali”, je možná tím nejotravnějším, co “Antiserum” nabízí.
Zbývají nám tedy dvě poslední položky “Kommt näher” a “Virus”, které se jako jediné dají označit za to, co jsem od “Antiserum” čekal. Jedná se o nejindustriálnější tracky desky a navrch v nich neotravuje Matthias (sorry, chlape, že na tebe pořád nadávám, ale fakt mě ty refrény serou). Když byl vypuštěn klip “Kommt näher”, říkal jsem si, že je to slušná startovní pozice, snad se zbytek alba ponese v podobném duchu, akorát ještě trochu víc přitlačí na pilu. To se nakonec stalo pouze u “Virus”, díky čemuž se z “Kommt näher” vyklubal druhý nejlepší song. A co říct k “Virus”? Snad jen to, že refrén téhle pecky, v němž Felix suprově chrčí a elektronika konečně začne trochu kopat, je přesně tím, v co jsem doufal. Jeden jediný refrén…
V recenzi jsem do Crematory šil ze všech stran a nadával jak profesionální dlaždič (a ještě si jen tak bezdůvodně jednu kurvu řeknu, ať si to užiju, protože normálně to nedělám), vím to, ale jakkoliv se to teď může zdát divné, nechci zase kapelu úplně splachovat do záchodu a dát jí třeba dva body, které byste asi po takovéhle recenzi očekávali. Už jen proto, že poměrně solidní úroveň tam prostě je, Crematory jsou zkušení muzikanti a ne žádní neumětelové. Už jen proto, že když si odmyslím otravnou “Shadowmaker” a především ty gay refrény, tak pořád – jak už jsem ostatně říkal – ty sloky šlapou dost dobře a jsou docela zábavné. Že to není taková elektronika, jak jsem doufal, bych klidně přežil, kdyby to bylo i tak dobré. To nenaplnění očekávání vyloženě electro metalové desky je už jenom špička ledovce, která je oproti obrovské rozpačitosti z “normální” tvorby Crematory poměrně bezvýznamná.
S nadsázkou řečeno by Crematory měli svá alba vydávat ve dvou verzích – v jedné pro své stávající posluchače tak, jak jsou ty desky teď, a ve druhé s osekanými refrény pro mě, protože bez nich bych neměl problém nasypat mnohem vyšší hodnocení. Za současného stavu ale prostě jenom čtyři body, i když vím, že tady jsem hodně velká kunda vzhledem k těm kvalitním slokám.
Abychom si však po tom přívalu vulgarismů trochu zlepšili náladu a zakončili recenzi s úsměvem, řeknu vám na závěr nějaký vtip:
Jdou dva slepci po mostě, když vtom jeden z nich rukou zastaví toho druhého a zavětří… zohne se, sáhne na zem, olízne si prst a prohlásí: “Fuj, ještěže jsem do toho nešlápnul!”
Další názory:
Osobně jsem dlouho nevěděl, jak se k novince Crematory postavit. Nevím, jestli jsem v “Antiserum” hledal něco, čím ve skutečnosti ani omylem není (slušným industrialem), případně doufal, že není tím, čím bych nerad, aby byla (ufňukaným goth metalem). Upřímně můžu říct, že mě většina předchozí tvorby míjela, z velké části hlavně proto, že Rammstein jsem přestal poslouchat už nějakou dobu zpátky – a co si budeme povídat, Crematory k jejich rané tvorbě nemají zrovna daleko. Nicméně jak správně píše H. nade mnou, sliby příklonu k poctivému EBM vypadaly na první pohled docela zajímavě, a ač jsem k nim přistupoval střídmě, rozhodně jsem je nebral na lehkou váhu. A jak správně píše, k ničemu takovému v podstatě nedošlo, Crematory prostě pořád jedou téměř totéž, co si pamatuju z několika poslechů “Pray” a “Infinity”. Pro mě tedy nemastný, neslaný mix, který vytahují jedna, dvě zajímavé skladby, které na desce najdete, a zbytek je buď nuda, vata a případně obojí. Tedy za předpokladu, že jim přesně jejich styl nežerete horem dolem už deset let, nebo jak dlouho už jejich wannabe industrial hrají. Z “Antiserum” bych vypíchnul především již zmiňovanou “Virus” a případně i předposlední “Welcome”. Špatná není ani “Kommt näher”, ale tím výčet asi končí. Vím, že to moc chvály není, nicméně co víc říct o desce, z níž zdaleka nejlepší jsou bonusové remixy originálních skladeb. Atreides
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Inner Tales
02. The Last Dawn
03. Victoria
04. Cry of Mankind
05. To the Path of Loss
06. Song to Eros
07. Doom
08. The Calling Tree
09. An Aching Soul
Myslím, že není nic jednoduššího a trefnějšího, než si takhle z kraje recenze říct něco o samotné kapele, takže přeskočím kecy kolem a pojďme rovnou na věc. Lenore S. Fingers, jak zní jméno této italské pětice z Kalábrie, za sebou nemají nikterak výjimečnou kariéru. Historie sahá teprve do roku 2010, a protože kapela neuvádí ve svém dosavadním hudebním portfóliu žádné demosnímky, EP a jiné neřadové počiny, tak aktuální deska “Inner Tales” je vůbec první možností pro posluchače, jak s jejich hudbou přijít do styku. Jakkoli bych z výše uvedeného očekával další z mnoha nezáživných alb nevyhrané kapely, které stylem “jedním uchem tam – druhým ven” po několika nezbytných posleších odložím, tak říkám, že Lenore S. Fingers se poslouchají natolik příjemně, že mluvit v jejich případě jako o jednom z mnoha není úplně fér, protože tahle deska má v sobě takové to nepopsatelné něco, čím dokáže zaujmout. No, i když… ono to nepopsatelno není tak nepopsatelné, protože tím mám na mysli hlavně podmanivý hlas zpěvačky, ale k té se ještě dostaneme.
Lenore S. Fingers se celkem bez ostychu hlásí k odkazům velkých jmen jako Katatonia, Anathema či The Gathering, což má jednu výhodu. Posluchač už dopředu může alespoň náznakem tušit, co od debutového alba “Inner Tales” očekávat, protože sama kapela svou hudbu označuje jako “decadent melancholic art”, což může svádět k různým asociacím, takže to pro vás udělám jednodušší a prozradím, že výsledkem je uvolněná rock/metalová deska s prvky gotiky, která i přes svou přímočarou strukturu obtočenou kolem melancholicky melodických motivů netrpí syndromem nezáživnosti. Kapela kolem své zpěvačky Federicy Lenore Catalano roztáčí kolotoč plný podmanivých melodií, který se nezastaví ani v kytarovějších chvílích, jichž sice není moc, ale když už kupříkladu ve skladbě “Victoria” přejímají otěže, tak není výsledek o nic horší, než když hrají prim akustické plochy a klávesy, což je příklad třeba hned úvodní úvodní zasněné “The Last Dawn”.
Záměrně jsem vyzdvihl právě Lenoru, protože chtě nechtě je to hlavní hvězda kapely, potažmo tohoto alba, a nejenže dobře vypadá, ale je to hlavně vynikající zpěvačka. Její hlas je v některých hlubších polohách až nebezpečně podobný Anneke van Giersbergen, ale to nechám stranou. Zbylá čtveřice pánů nikterak nevyčnívá individuálními instrumentálními výkony, čímž netvrdím, že to je parta, která neumí hrát, protože jako kapela znějí dostatečně semknutě, jen se nedočkáte chvil, kdy by zářili vyloženě jako jednotlivci. Možná je to nevýrazným zvukem, který v kytarových pasážích zní spíš jako jedna koule kytar, bicích, kláves a někde nad tímto shlukem se pohybuje zpěv, ale tak či onak, na exhibiční momenty prostě zapomeňte.
“Inner Tales” na první pohled zaujme velmi příjemnou stopáží, která se při devíti skladbách zastavila na pětatřiceti minutách, ačkoli sám za sebe říkám, že tohle je jedna z těch desek, kterým by ještě nějaká ta minutka navíc neuškodila, spíš naopak. Skladby samotné se vlastně pohybují jen ve dvou rovinách. Akustická a kytarová. Nic víc, nic míň. Přestože jsou tyto polohy v rámci jednotlivých kousků kombinovány, nejsou jednotlivé skladby o tom, že se chvilku teskní v komorní atmosféře, kterou rozčísne hrubý riff a následně se vše ještě jednou opakuje. Kdepak. Výsledkem je semknutá hudební náplň, u níž – i přes jednoduchou strukturu – mám v jednotlivých písních pocit postupné gradace a momentů překvapení. Taková “The Last Dawn” sice zpočátku působí jako nevinná a křehká píseň stojící na akustickém vybrnkávání, v pozadí zastřených klávesách a hlavně něžnému vokálu Lenory, ovšem v druhé půli se instrumentální osazenstvo odhodlá k masivnějšímu útoku. Ten nepřináší ani hluboký growling, ani bicí sypačky, ale nese se spíš v rovinách pozdější Katatonie, takže nic vyloženě zničujícího.
Následující “Victoria” je patrně nejtvrdší věcí celého alba, ačkoli i ona v sobě skrývá mnoho vokálních melodií a díky zvonivým klávesám v pozadí je výsledek zjemňován tak, aby nepůsobil oproti zbytku až nepatřičně odvážně. Protože je pomalých skladeb na desce většina, věřím, že může “Inner Tales” působit utahaným dojmem, ovšem jedním dechem dodávám, že právě ony pomalé skladby mají něco do sebe. Nejenže v nich naplno vynikne hlas zpěvačky, který jsem si velmi oblíbil, ale vyplynou na povrch detaily, jež najednou získávají daleko větší prostor. Za mě je to hlavně teskná sólová kytara v “To the Path of Loss” nebo klávesy ve střední části “Song to Eros”. No, a protože jsou jednotlivé skladby melodicky velmi dobře vystavěné (vokální linka v “The Calling Tree” nemá chybu), tak nemůžu než tohle album doporučit všem milovníkům ženami vedených kapel, které se nebrodí symfonickými aranžemi, ale melodie jim v žádném případě není cizí.
Jasně, nemá cenu si nalhávat, že se za Lenore S. Fingers skrývá něco víc, než ve skutečnosti je, ale přiznávám, že ta deska je tak příjemná na poslech, že nemám důvod se šťourat v nějakých záporech plynoucí z nedostatku vlastní skladatelské originality, která na “Inner Tales” je, o tom žádná. Album je to poměrně jednoduché a hodně těží z charismatu své ústřední postavy, takže komu hlas Federicy Lenory vyloženě nesedne, nebude se mnou souhlasit, ale v opačném případě byste si mohli “Inner Tales” užít minimálně stejně dobře jako já. Poctivá sedmička je v tomto případě adekvátní známkou, protože na víc to není z důvodu zjevné neoriginality, nicméně na to, abych tomu napálil šest bodů, se zase bavím až moc dobře.
Další názory:
Patřičně navnazen kolegovou recenzí jsem si “Inner Tales” pouštěl s očekáváním velice příjemného alba, nicméně s prvním poslechem jsem říkal, jestli náhodou neposloucháme úplně jinou nahrávku. Lenore S. Fingers mi totiž na prvním rande přišli hodně nudní, utahaní, nezáživní a hodnotit jen na základě tohoto, dal bych možná tak pět bodů. Naštěstí však nemám ve zvyku alba hodnotit po prvním poslechu, přičemž se mimo jiné právě tady ukázalo, že je to tak správně. “Inner Tales” se totiž naprosto ukázově rozleželo a zanedlouho si mě tahle italská pětice získala na svou stranu. Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi – není to žádný originál nebo nic neslyšeného, ale ta deska se prostě poslouchá tak moc hezky… upřímně si z hlavy nevzpomínám na podobně laděné album, jež by mě bavilo takhle moc. Některé melodie jsou ve skutečnosti vážně úžasné, až se tomu pomalu nechce ani věřit, že to fakt funguje tak parádně. Zejména střed nahrávky je velice silný, vrcholem je pro mě dvojice “To the Path of Loss” a “Song to Eros”, v nichž se bezezbytku potvrzuje to o oněch úžasných melodií, které navíc podporuje samotná Lenore se svým sice civilním, ale i tak velice pěkným hlasem. Na to, že je téhle holce teprve 18 let, tak vážně klobouk dolů, že zvládne naprosto přirozeně utáhnout celou desku s takovým přehledem, že si o tom spousta zkušenějších muzikantů může nechat jenom zdát. Pro mě osobně hodně velké a velice příjemné překvapení… H.
Země: Rusko Žánr: gothic metal / gothic rock Datum vydání: 22.1.2014 Label: A&M Releases
Tracklist:
01. C новым гробом
02. Мертвый храм
03. Идем со мной
04. Тяжесть могильная
05. Соната
06. Последний путь
07. Кровь
08. До свидания
09. Нечеловек
10. Came from Hell
11. Пустые Глазницы
12. Morguenstern
13. Отдай свой разум
Upřímně můžu hned na začátek prohlásit, že poslechu alba “Тяжесть могильная” jsem se vlastně trochu bál. Ruské kapely jsou vždycky trochu nevyzpytatelné, údajná žánrová škatulka horror punk / gothic metal ve mně důvěru vůbec nevzbuzovala a hodně blbý obal dílo zkázy jenom dokonal. Formace s názvem Morguenstern tedy z mého pohledu neměla výchozí pozici úplně nejlepší… možná je to malinko nefér, ale nemám důvod lhát, když to přesně takhle bylo…
Historie Morguenstern začíná na samém konci 90. let, kdy formace vznikla a následně rovněž natočila také jeden demosnímek. Než ovšem stačilo dojít k něčemu dalšímu pořádnému, přichází v roce 2001 rozpad. Po mnoha letech bylo jméno Morguenstern v loňském roce opět oživeno a skupina konečně dala dohromady své debutové album, jímž je právě “Тяжесть могильная”.
Jedna věc se Morguenstern rozhodně musí nechat – kapela naprosto do puntíku potvrdila to o té nevyzpytatelnosti ruských kapel, naštěstí se však jedná o ten značně příjemnější scénář, tedy že nakonec jde navzdory všem předpokladům o překvapení pozitivní. Jakkoliv totiž výše nastíněná situace mohla klidně dopadnout jako monumentálně failové album, vlastně je výsledná podoba “Тяжесть могильная” docela opačná. Jedná se o velmi příjemnou a zábavou desku, která mě dost potěšila a hodně mile překvapila.
Poměrně diskutabilní je už ono žánrové zařazení. Na nějaký horror punk úplně zapomeňte, to je prostě kravina. Tedy alespoň já si pod tímto žánrem představím něco jako Misfits, Murderdolls nebo Wednesday 13… a upřímně se mi moc nezdá, že by to, co Morguenstern na “Тяжесть могильная” předvádějí, mělo s podobnými kapelami cokoliv společného. Druhá zmiňovaná škatulka už je mnohem přesnější, protože gotika na “Тяжесть могильная” zcela jistě je, přičemž s tím, jak se jí Morguenstern chopili, bych ji střelil někam přesně na pomezí gothic rocku a gothic metalu. Nebo ještě jinak – jako gothic rock s větším podílem nabroušenější kytarové práce. Ale takové slovíčkaření je nakonec docela šumák…
Ačkoliv je to právě kytara, jež činí onen odklon od čistého gothic rocku, protože poměrně zodpovědně riffuje po větší část desky, tím nejzajímavějším “Тяжесть могильная” jsou jiné dvě věci. Tou první jsou zcela jistě klávesy, které taktéž hrají hodně velkou roli – a nutno dodat, že nejen velkou, ale i zábavnou roli. Ani v jednom případě totiž nesklouznou do podoby, kdy by byly kýčovité, otravné, vtíravé nebo snad rovnou pitomé, právě naopak – v drtivé většině skladeb na nich Morgana střílí množství vysloveně parádních motivů. Zopakuju to radši ještě jednou… fakt beze srandy parádních motivů. Je to doslova radost poslouchat a strašně mě to baví, má to nápad, kapela s těmi nápady umí pracovat a výsledek je jednoduše… super.
Tou druhou věcí, jež mě na “Тяжесть могильная” baví asi nejvíc, je zpěv, který obstarává opět ta stejná holka jako klávesy. Sice nezpívá zrovna jako bohyně, ani nemá tu úplně nejoriginálnější barvu hlasu, ani nepředvádí velké množství různých poloh (žádné dvojsmysly, pánové), ale ve finále je to úplně jedno, jelikož způsob, jakým se Morgana zpěvu zhostila, do podobné hudby sedne úplně úžasně a hodí se tam jak nic jiného. Když se k ní občas přidá jeden z kolegů se svým zpěvem, je to také dobré, a když pak místy jeden z chlapáků zahrozí mohutným growlingem, je to vážně pecka… extrémní řev je využíván dost střídmě, o to větší má pak ale efekt.
Bohužel se zde objeví pár lehce slabších skladeb, které sice nejsou vyloženě špatné, poslouchají se úplně pohodově a člověk nemá sebemenší důvod je přeskakovat, nicméně na laťku nastolenou těmi nesilnějšími kusy nestačí. Jednou z takových je například titulní “Тяжесть могильная”, v níž se sice několik pěkných momentů také objeví, ale pasáže s čistým mužským zpěvem mi ne úplně sedí. Ale jak už bylo řečeno, pořád to není špatné, vlastně je to stále nad průměrem a výsledný dojem z výborné desky to nijak nesráží.
A co je hlavní – přítomnost těch několika lehce slabších písniček bohatě vyvažuje, vlastně tedy spíše převyšuje vysoká koncentrace naprosto parádních songů s výtečnou atmosférou a obrovskou kadencí excelentních nápadů. A nutno jedním dechem dodat, že právě takových je na “Тяжесть могильная” drtivá převaha. Hned úvod alba v podobě trojice “C новым гробом”, “Мертвый храм” a “Идем со мной” je doslova perfektní… zejména třetí jmenovaná “Идем со мной” je naprosto skvostná a zamiloval jsem se do ní hned na první poslech. Nicméně tím výčet těch skvělých songů zdaleka nekončí, klidně můžeme pokračovat dále – “Последний путь” s pěkně vrstvenými vokály, “Кровь” s ukázkovým zapojením growlingu, o němž byla řeč výše, “До свидания”, která místy může vzdáleně připomenout některé folk metalové skupiny z východní Evropy, sympaticky svižná “Нечеловек” s trochu pozitivnější náladou nebo další paráda “Пустые Глазницы”, jež je společně s “Идем со мной” možná vrcholem alba.
A aby to bylo úplně jasné, tak ještě jednou zopakujme, že ten zbytek, který tu nepadl, rovněž není vůbec špatný, v některých moment vlastně stále skvělý, a pořád se jedná o velmi sympatickou muziku. Když tohle všechno dáme dohromady, je jasné, že stojím před naprosto výtečným albem. Za ty roky, co se můžu neskromně považovat za hudebního fanouška, jsem si vypracoval takový čuch, díky němuž dokážu +/- předem odhadnout, zdali by se mi hudba mohla líbit… v případě “Тяжесть могильная” však tento odhad naprosto selhal, protože tam, kde jsem doufal alespoň v poslouchatelný průměr, jsem dostal desku, na níž jsem si v podstatě vypracoval závislost. Za mě vážně obrovské překvapení a hodně silná osmička; tohle rozhodně můžu s čistým svědomím doporučit dál jako věc, jež stojí za slyšení. Akorát vážně škoda toho silně nepovedeného obalu, který se k téhle hudbě vůbec nehodí…
Nebudu vás nijak lakovat… Coronatus mi odjakživa přišli jako fakt debilní kapela. Nicméně cokoliv nového, co pod svým jménem vypustí do světa, mi dává za pravdu, že je můj názor zcela oprávněný. Tohle je skupina, u níž mi smysl existence vážně uniká, protože jejich muzika je tak špatná, že z ní zvrací i zarytí příznivci žánru, přesto jim desky dlouhodobě vydává hodně solidní a zavedená firma Massacre Records a nějakým způsobem pořád hrají (a asi i nějaké publikum mají, jinak by nekoncertovali a netočili co dva roky album), přestože si tak nějak neumím představit, že by někdo vážně chtěl takovouhle sračku dobrovolně poslouchat.. Ale asi i takoví jsou mezi námi…
Řeknu to teď sice obecně o celých Coronatus, ale bezezbytku to bude platit i o novém opusu “Recreatio carminis” – je to a vždycky to byl totálně nudný a odporný kýč, úplně nijaký a bezpohlavní rádoby symphonic/gothic metal plný klišé, který ve skutečnosti nemá s nějakou opravdovou gotikou společného zhola nic. Kytary a rytmika jsou tak plytké a hodné, že mi pomalu přijde skoro jako urážka to vůbec nazývat metalem, ale ono je to vlastně úplně jedno, protože tam jsou stejně hlavní hned tři (!!!) zpěvačky, které jsou ovšem natolik osobité, že je na “Recreatio carminis” mezi sebou ani nerozeznáte a zní to, jako kdyby to zpívala jen jedna holka.
Veškerá tahle zcela jistě lákavá produkce se na vás vyvalí hned po začátku “Recreatio carminis”. Při prvním regulérním songu “Towards Horizon” si říkáte, že je to hovadské, ale jakmile se spustí nějaká pecka v němčině, tak je to ještě debilnější. Jediný trochu poslouchatelný kus je “Elisa (Seven Swans)”, protože je to mezihra bez kapely… s hodně velkým sebezapřením se dá snést ještě “The Monk”, která je sice pořád stejně blbá, ale z nějakého záhadného důvodu je to asi tak o level méně otravná (ale i tak pořád hodně). Zbytek je ovšem hnůj jak svině, a když už si myslíte, že horší to být nemůže, Coronatus vám tam vpálí naprosto totální žumpovitou vyjebanost “So tanzt!”. Blééé…
Země: Německo Žánr: gothic metal Datum vydání: 6.12.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Zwischen Menschen
02. Die Augen zu
03. Am Meer
04. Heimweh
05. Ein Nachruf
06. Himmelfahrt
07. Falsches Herz
08. Liebes Lied
09. Glück im Unglück
10. Wenn es am schönsten ist
11. Sanctum Imperium [bonus]
Možná někomu z vás utkvělo v paměti, o jakých jménech jsem spekuloval v prosincovém eintopfu. Vedle vítězné Panychidy se mým textem mihli rovněž Poláci Behemoth a také jistí Ewigheim patřící k početnému zástupu německých gothic metalových kapel. Už tehdy jsem vysvětloval, že Ewigheim prakticky neznám a jejich novinka “Nachruf” jitří moji zvědavost zejména proto, že se v řadách kapely angažuje dvojice Tobias Schönemann a Markus Stock, tedy ústřední duo mých oblíbených The Vision Bleak. S přihlédnutím ke kvalitativní úrovni tvorby The Vision Bleak to znamenalo jediné – naději, že se Ewigheim zařadí do nepočetné společnosti německých gothic metalových kapel, které nehrají kraviny. A jelikož je to radost pokaždé, když se na takovou světlou výjimku podaří narazit, teď si trochu popovídáme o tom, s čím že to jdou Ewigheim na trh.
Co se na desce “Nachruf” urodilo, jsem na jednu stranu tak nějak čekal, na druhou stranu ale ne až tak docela. Tím očekávaným je pojetí gothic metalu, s jakým Ewigheim nakládají. Jedná se o klasický střednětempý materiál, který staví na potemnělých melodiích, elektroniku ne zcela náhodou evokující rytmice a výrazném pěvcově vokálu. Ano, to je dost přesná charakteristika ne zcela nevýznamné části německé žánrové scény, a proto přichází na řadu mé druhé očekávání. Jak už jsem naznačil, právě od Ewigheim jsem si sliboval, že by mohli i v rámci relativně zprofanovaného žánru přinést opravdovou kvalitu a ukázat, že to jde. Jenže jak už zde padlo, nakonec to až taková sláva není.
A přitom vlastně ani nevím, proč to nijak zvlášť slavně nedopadlo, protože ať se na to koukám z jakéhokoli úhlu, vidím v “Nachruf” velkou spoustu materiálu, ze kterého šla vystavět alespoň v rámci žánru opravdu působivá nahrávka. Nechybí pěkné, ale ne kýčovité melodie, kytaristé se umí vytasit se solidními linkami i riffy, posluchačův jemnocit nijak neurážejí ani bicí a nade vším kraluje brilantní výkon Tobiase Schönemanna. Zejména jeho vokál vyloženě hladí, a i když náhodou ne úplně, tak nesnese výtky – jakkoli je podstatně civilnější, jemnější a méně zlověstný než v rámci The Vision Bleak, kde pan Schönemann předvádí nemalé pěvecké eskapády. A to není zdaleka všechno – klávesy jsou zde příjemně decentní, když se lehce připomene elektronika, neruší to (až občas pochybuji, jestli je to vážně elektronika), občasný příspěvek klavíru je také mimořádně svěží… Prostě samé vybrané ingredience, z nichž by měla dobrá muzika vzniknout tak nějak skoro sama od sebe.
A ono se to, byť asi ne samo od sebe, docela daří, neboť na “Nachruf” je k nalezení dost materiálu, který se nezdráhám označit za obstojný nebo rovnou dobrý. Ať už jde o melancholické kusy jako “Zwischen Menschen” (škoda té mrzké délky), “Am Meer” nebo “Liebes Lied”, vyloženě energickou a chytlavou hitovku “Glück im Unglück” nebo něco mezi tím; je to sice celkem jednoduché ale ve své jednoduchosti působivé a hlavně ozdobené různými drobnými detaily, které tomu dost přidávají na lesku. Tyhle skladby více méně naplňují moje představy o tom, jak má solidní gothic metal podobného ražení znít, takže o to více zamrzí, že snad polovina materiálu tu více tu méně sklouzává k povážlivě triviálním gothic hoblovačkám, které jsem z gustem odstřelil už v nejedné recenzi, protože tyhle typicky germánské umca umca gothic metaly na druhou těžkou dobu jsou prostě pitomé až hrůza. Jako jo, pořád to není žádná velká žumpa, pod průměr (tedy na tu vyloženě pitomou úroveň) se to dostane jen několikrát a ne na dlouho a i v těch slabších kusech se dají najít obstojné obraty, ale celkově vzato to vážně není nic moc. A přitom se to tváří, jako by nechybělo mnoho a mohlo to být o dost lepší. Ty slabší kusy jsou totiž tak strašně jednoduchoučké, že by jim pomohlo prakticky jakékoli ozvláštnění, jakýkoli výraznější moment, jakékoli překvapení. Takhle nějaká třetina desky vyloženě křičí a žadoní, aby se na ní ještě zapracovalo, protože v současném stavu to zní, jako by se kapela prostě přestala snažit, několik nápadů poskládala a zaretušovala tak, aby to nějak dávalo smysl, a prohlásila je za skladby.
I když je pro mě “Nachruf” docela zklamání, pořád se dá hovořit o poslouchatelné nahrávce. Vyloženě stupidní materiál se zde vyskytuje jen v minimálním množství, ten průměrný jakž takž poslouchat jde a dejme tomu polovina alba už se dá bez uzardění prohlásit za obstojnou, místy dokonce dost dobrou muziku. Slušné a slabší skladby jsou navíc poskládány tak šikovně, že nikdy nedojde k tomu, aby deska delší dobu nudila nebo obtěžovala, takže jako celek jde poslouchat vlastně docela v pohodě s tím, že si člověk sice občas říká, co to na něj Ewigheim zkouší za výmysly, ale zanedlouho zase musí upřímně uznat, že když se pánové snaží, tak jsou schopni vyprodukovat opravdu konkurenceschopný, nevtíravě působivý a poměrně inteligentní materiál. Je to docela škoda, protože osekat “Nachruf” o to slabší, mohlo by z toho být parádní EP a moje hodnocení by se pohybovalo dobře o bod výše. Takhle je to bohužel jen nadprůměr (a to si řekněme na rovinu – přese všechny výtky “Nachruf” skutečně nad žánrový i obecný průměr patří), ale i to je lepší, než hromada žánrové konkurence, takže vlastně proč ne. Nemusí pršet, stačí když kape a tohle kapání je nakonec celkem přívětivé.
Další názory:
Více či méně mohu z obecného hlediska souhlasit s tím, co řekl kolega v recenzi výše. “Nachruf” je vesměs taková příjemná pohodovka, která se vlastně moc hezky poslouchá, klepete si u ní nohou do rytmu, a když si to pustíte jako podklad k nějaké práci, tak vám to díky sympatické chytlavosti (ne ovšem laciné vtíravosti) půjde pěkně od ruky. Na druhou stranu se ovšem ani nedá tvrdit, že by Ewigheim nahráli nějaký opravdový zázrak – nic jiného než onu příjemnou pohodovku jsem totiž na “Nachruf” prostě nenašel. Na pár otočení funguje dobře, člověk se nenudí, osobně se mi to poměrně líbilo, ale jakmile vás album po těch pár posleších omrzí, tak už se k němu nejspíš nikdy nevrátíte a za měsíc už ani nebudete vědět, že jste něco podobného někdy poslouchali. Nemám tušení, s jakým záměrem Ewigheim tvořili, nicméně přesně takhle to na mě působí. Nedá se té nahrávce ovšem upřít, že se na ní nachází několik docela solidních hitovek jako “Die Augen zu”, “Heimweh”, “Ein Nachruf”, “Falsches Herz” nebo “Glück im Unglück”. Naopak mě moc nebaví pomalejší kousky (včetně těch, jež kolega vyzdvihuje), což je případ především “Am Meer”, “Liebes Lied” či obzvláště nepovedené “Wenn es am schönsten ist”. Ten zbytek mezi tím je neurážející. H.
Země: Austrálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: leden 2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes
Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.
Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.
Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.
Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.
Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.
Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.
Další názory:
Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější. H.
Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 11.11.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Black Universe
02. The Last Day on Earth
03. The Rose in Wind
04. Pulsar
05. Peace Denied
06. Four Steps in Gray
07. Immortal Force
08. Between
Po téměř dvaceti letech na scéně se italské dvojici Inner Shrine nepodařilo výrazně prorazit a vydobýt si tak jméno na přeplněné italské scéně, takže v poklidu a bez velkého humbuku kolem si na letošek nachystala svůj pátý řadový počin “Pulsar”, jenž se nakonec ukázal jako větší oříšek, než jsem před prvním poslechem očekával, ačkoli tentokrát není vina na mojí straně díky tomu, že bych snad nemohl přes srdce přenést hudební směřování kapely, ale prostě jsem dostal pod ruky něco docela jiné, než jsem čekal.
Propagační řeči totiž hovořily v podstatě o gothic metalu. Ten, ač není můj šálek kávy, jsem ochotný při pominutí několika stylových nešvarů úplně bez problémů strávit, ale někdy v průběhu prvního poslechu “Pulsar” se ukázalo, že tahle škatulka bude duu ve složení Claudio Tovagli a Luca Liotti poněkud těsná. Krom proklamovaného gothic metalu se na albu v nezanedbatelné míře prosazují bicí sypačky, melo-deathové kytary, blackové kytary a vokál, troška doom metalu, symfonického metalu a zřídka taky hrst ambientu a samplů. Možná to nezní zrovna lákavě, protože dojem nejednotného hudebního díla z tohoto koktejlu volá už na dálku, ale šanci si Inner Shrine určitě zaslouží. Za zmínku stojí vyrovnaný (na poměry toho, co všechno se do něj muselo nacpat) výsledný zvuk, jenž působí docela chladně. Kytary by mohly mít trošku víc průraznosti, ale chápu to jako oběť celkové atmosféře. Jen pro zajímavost – duo Claudio a Luca se (údajně poprvé v kariéře) nechalo pro potřeby nahrávání novinky a živých vystoupení loni obklopit dalšími dvěma muzikanty, takže album tak vzniklo v klasickém personálním složení.
Zpět ale k “Pulsar”. Začátek není vůbec špatný. “Black Universe”, jež celou desku uvádí, se rozjíždí pomalu a postupem času zklouzne do vod blízkých klasickému symfonickému black metalu, ale všudypřítomné kytarové melodie, kterých si hlavně v počátku této písně užijete dosytosti, tlačí píseň trošku jinam. Klávesově-orchestrální aranže, které ji celou podkreslují, nejsou vůbec špatné. Pominu-li vokál, který působí jako počítačem prohnaný Shagrath z Dimmu Borgir a jenž se mi netrefil do noty, protože postrádá přirozenost a útočnost, tak na začátek slušný kousek. Následující “The Last Day on Earth”, jejíž apokalyptickou atmosféru doplňují nasamplované sirény, které skladbu doprovází napříč celou délkou, je pomalá gothic-doomová melodka, která mi bohužel přišla zbytečně přetažená. Šest a půl minuty na dva povedené motivy je trochu moc, a pokud jedním z nich je klávesová linka v první polovině a tou druhou epicky vystavěný závěr pod taktovkou sólové kytary, tak troška střídmosti by neuškodila. Náladu zpraví “The Rose in Wind” s ambientním úvodem, nicméně v druhé polovině začne skladba slušně gradovat a pochybnosti o natahované mezihře, které jsou na základě poklidného úvodu na místě, se rychle rozplynou. Stylově mimo je ambientě klávesová “Between”, jež je dle mého názoru opět zbytečně rozmělněná, ale postaví-li se k ní člověk jako k takovému delšímu zklidnění atmosféry po předešlé “Immortal Force”, tak proč ne.
Ne moc pochvalně dopadla “Peace Denied” s tíživým elektronickým nádechem. Jediným pojítkem se zbytkem desky je blackový zpěv a kytarové melodie v závěru, ovšem jinak mi do celé desky zas tak moc nezapadá, přestože rozvíjí náznaky, které dosud jen probleskovaly. Ostatně, druhá půlka “Pulsar” je o něco víc rozmanitá (už jen díky závěrečné “Between” a “Peace Denied”). Titulka “Pulsar” přešlapuje od melodických šlapavých ploch k těm agresivnějším, ovšem i ty jsou zjemňovány všudypřítomnými klávesami. K tomuto kousku ještě drobnou pochvalu na adresu hostující zpěvačky, která si střihla pasáž v mezihře a jež by se mohla k mikrofonu postavit častěji. Třeba v zpackané “Four Steps in Gray”, kde hudebně slibný podklad totálně odrovnal robotický vokál Luca Liottiho, který zní skoro tak otravně jako Paul Masvidal z Cynic v nejhorších momentech. Blíží se konec a s ním “Immortal Force”, což je přímočarý, symfonickým black metalem prolezlý zářez, jenž sice nezůstane jen u toho, ale oproti zbytku přece jen hrozí víc. Při poslechu jsem si sice připadal jako na kolotoči, protože Inner Shrine skáčí s každou další skladbou z nálady na náladu a zorientovat se tak není zrovna jednoduché, ale přesto se nebojím tvrdit, že dohromady deska funguje stejně tak jako jednotlivé skladby separátně.
Nebudu-li poukazovat na dílčí nedostatky, které beztak pramení z mé osobní nelibosti k některým prvkům, jež pomáhají utvářet chladnou, relativně odtažitou, atmosféru “Pulsar”, tak se úplně vpohodě dá říct, že Inner Shrine dokázali spojit zdánlivě nespojitelné a vyváznout z tohoto souboje s hlavou vztyčenou. Netvrdím, že se jedná o album, jež od nynějška budu sjíždět denně, to ne, ale věřte mi, že z prvních poslechů, kdy působilo “Pulsar” zbytečně chaoticky a roztěkaně, se nakonec vyklubala deska, která má vlastní ksicht a která se díky oné rozmanitosti dá považovat za počin trvanlivý, jenž hned tak neomrzí.
Další názory:
K některým (oukej, vlastně v podstatě k většině) promáčům, které nám do redakce přijdou, přistupuji bez většího očekávání, v některých případech dokonce už předem s lehkým despektem, což byl vlastně tak trochu případ i Inner Shrine, od jejichž desky “Pulsar” jsem toho dle trochu nijakého obalu a nic moc fotek čekal úplné minimum, ale nakonec se z toho vyloupnul až překvapivě slušný a poslouchatelný počin. Ne, že by to byl vyložený zázrak a některé songy jsou trochu slabší, zejména poměrně nezáživný závěr v podobě “Immortal Force” a “Between”, ale jiné jsou naopak docela povedené, což je případ třeba hned úvodní “Black Universe”, pomalejší “The Rose in Wind”, titulní “Pulsar” nebo odtažité “Four Steps in Gray”. Podle poměru písniček, které jsem v obou kategoriích jmenoval, je asi zřejmé, že ty solidní kousky mají ve svém počtu navrch, což z “Pulsar” ve výsledku činí album, jehož poslech je víc zábavný než nudný. Hodně tomu napomáhá i příjemná žánrová nezařaditelnost Inner Shrine, která balancuje někde mezi gothic metalem, melodickým black metalem a industriálními vlivy, aniž by pořádně byla čímkoliv ze tří jmenovaných. Neříkám, že z toho sedím na prdeli, ale pořád je to docela příjemná nahrávka, která si podle mě – i za to překvapení – sedmičku klidně zaslouží. H.
