Země: Itálie Žánr: gothic / folk metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Herons 02. Drops of Amber 03. Seasons of Decay 04. Love Enslaves 05. The Newborn Spring 06. When the Sun Sets 07. Tears of Medusa 08. Devil’s Signs 09. The Lady of the Game 10. Wild Females 11. Aries [bonus] Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Scarlet Records

Italská pětice Evenoire v čele se zpěvačkou Elisou Stefanoni se poprvé v docela příznivém světle předvedla již na svém dva roky starém dlouhohrajícím debutu s názvem “Vitriol”. Nebudu vám nijak kecat, rozhodně nešlo o žádný vyložený zázrak, z něhož bych si káknul do textilu, ani nemohu tvrdit, že bych si z té nahrávky po těch dvou letech vybavil nějaký konkrétní motiv nebo písničku. Rozhodně si ovšem pamatuju, že šlo o poměrně příjemný počin, který se dal poslechnout bez sebemenších potíží, aniž by si člověk připadal jakkoliv blbě, že mu zase hrají nějaké pseudo metalové slaďáky.

Matně si vybavuji, že “Vitriol” rozhodně nebyla bezchybná záležitost, ale že ta kombinace gothic a folk metalu nebyla v jádru vůbec marná – ostatně jsem sám svého času v dobovém hodnocení napsal, že v tom je potenciál do budoucna a že je na čem stavět. Dva roky se přehnaly jako velká voda, v mezičase vyšly tisíce dalších desek, Evenoire jsem během té doby neslyšel ani jednou – až doteď, kdy se Italové opětovně připomínají se svou druhou deskou “Herons”. Vsadím se, že jste na tom stejně jako já a napoprvé jste tam přečetli “Heroins”, ale bohužel – do zdrogovaného gothic metalu se stále ještě nikdo nepustil a přitom by to mohlo být hodně zajímavé… lajna na klávesách a princezna v korzetu s rozpíchaným předloktím od injekcí. Oukej, snad příště, teď se pojďme podívat na “Herons”…

Nevím proč, ale docela se mi líbí přebal “Herons”, ačkoliv podobný druh obálek, které jsou na první pohled protáhnuté počítačem, moc v oblibě nemám… artwork debutu byl sice ještě o trochu lepší, ale nakonec proč ne. S hudbou už to ovšem zpočátku bylo trochu horší… když jsem si totiž “Herons” pustil, první dva pokusy mi toho moc neřekly a nějak jsem se neměl čeho chytit, přestože by člověk očekával, že skupiny typu Evenoire by měly mít poměrně chytlavé písničky. Ne, že by Italové hráli něco složitého, možná jsem to ze začátku jenom pořádně nevnímal, nicméně zůstává faktem, že mě album začalo bavit až po dalších pár posleších.

Když totiž “Herons” trochu prokouklo, ukázalo se, že to opravdu je příjemně chytlavé, především co se týče zpěvu a refrénů, naštěstí však zároveň nejde o nic, co by bylo nesympaticky vlezlé nebo vtíravé. Slovo “příjemné” se na to hodí opravdu nejlépe… hezky se to poslouchá, je to poměrně sympatické, není to náročné, zároveň to z vás nedělá debila, což mi na velké spoustě podobných kapel prostě vadí – jako kdyby předpokládaly, že jejich posluchači budou blbci, takže se nechají opít rohlíkem. Ačkoliv Evenoire rozhodně nepředvádějí dechberoucí progresivní kejkle nebo extrémně sofistikovanou intelektuální hudbu, vyložené podceňování posluchačů tam necítím dokonce ani já, což je rozhodně pozitivní.

V neposlední řadě mají Evenoire v rukávu ještě jednu kartu, která možná ani není úplným esem, ale svrškem určitě. Je to již jednou zmiňovaná Elisa Stefanoni, ovšem ne jako zpěvačka, nýbrž jako flétnistka, což je role, jíž se neujímá zas tak často, ale stojí to za to, když se tak stane. V těchto chvílích totiž do hudby Evenoire vstoupí ona folk metalová složka, jež desku pěkně ozvláštňuje a samotnou kapelu aspoň trochu odlišuje od houfu na chlup podobných formací. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby Evenoire propříště nechali flétnu promluvit ještě ve větší míře, protože jak dokazuje třeba taková “Wild Females”, která je asi tou nejfolkovější písní na “Herons”, v téhle poloze jim to sluší.

Výše jsme se už jednou bavili o chytlavosti… ke cti Evenoire slouží, že téměř ve všech skladbách na “Herons” dokázali přijít s nějakým motivem nebo pasáží, které si člověk (i když třeba ne hned na první dobrou) zapamatuje a které jej budou bavit i po větším počtu poslechů. Stejně tak se mi líbí, že jsou ty nejlepší písničky, v nichž se toto objevuje, rovnoměrně rozprostřené takřka po celé ploše nahrávky. Díky tomu se rozhodně nemusíte bát, že by “Herons” trpělo dalším klasickým žánrovým neduhem, kdy jsou ty nejlepší songy naskládané zkraje alba a druhá polovina už je jenom vata – zde se v závěru nacházejí pomalu ty nejlepší kusy, viz třeba už jmenovaná “Wild Females” nebo “The Lady of the Game”.

Mezi dalšími povedenými skladbami bych jmenoval třeba třetí “Season of Decay” s několika zajímavě vypjatými pasážemi nebo šestou “When the Sun Sets”, která se zpočátku tváří, že bude baladou, ale nakonec se také rozjede do standardního tempa Evenorie a mimo jiné nabídne jeden z nejlepších kousků s flétnou. Myslím si však, že zrovna Evenoire by tu baladu klidně mohli zvládnout tak, aby to nebyl patetický cajdák, protože ta první půlminuta nezní vůbec tragicky, jak tomu většinou bývá. Takhle “Herons” jede celých 56 minut (včetně bonusu) v +/- stejné rychlosti a podle stejného receptu, ale z nějakého důvodu to vůbec nevadí, u žádné písničky se mi nezdá, že by byla vyloženě navíc nebo že by mě obtěžovala, takže ve výsledku je to vlastně… ano, relativně spokojenost.

Na první poslech se mi zdálo, že se bude jednat o další nudné album, ale finální verdikt je naštěstí o poznání pozitivnější – konečně nám někdo na recenzi poslal melodický metal z Itálie, při jehož poslechu člověk nemá chuť si vystřelit mozek z palice, jak je to debilní. Nechci zase vzbudit dojem, že by Evenoire měli být spasitelé žánru nebo nějaká extrémní bomba, nelze jim ovšem upřít, že v případě “Herons” natočili dost příjemnou záležitost, jež se mi líbí víc, než bych sám čekal…