Lenore S. Fingers - Inner Tales

Lenore S. Fingers – Inner Tales

Lenore S. Fingers - Inner Tales
Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Inner Tales
02. The Last Dawn
03. Victoria
04. Cry of Mankind
05. To the Path of Loss
06. Song to Eros
07. Doom
08. The Calling Tree
09. An Aching Soul

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Myslím, že není nic jednoduššího a trefnějšího, než si takhle z kraje recenze říct něco o samotné kapele, takže přeskočím kecy kolem a pojďme rovnou na věc. Lenore S. Fingers, jak zní jméno této italské pětice z Kalábrie, za sebou nemají nikterak výjimečnou kariéru. Historie sahá teprve do roku 2010, a protože kapela neuvádí ve svém dosavadním hudebním portfóliu žádné demosnímky, EP a jiné neřadové počiny, tak aktuální deska “Inner Tales” je vůbec první možností pro posluchače, jak s jejich hudbou přijít do styku. Jakkoli bych z výše uvedeného očekával další z mnoha nezáživných alb nevyhrané kapely, které stylem “jedním uchem tam – druhým ven” po několika nezbytných posleších odložím, tak říkám, že Lenore S. Fingers se poslouchají natolik příjemně, že mluvit v jejich případě jako o jednom z mnoha není úplně fér, protože tahle deska má v sobě takové to nepopsatelné něco, čím dokáže zaujmout. No, i když… ono to nepopsatelno není tak nepopsatelné, protože tím mám na mysli hlavně podmanivý hlas zpěvačky, ale k té se ještě dostaneme.

Lenore S. Fingers se celkem bez ostychu hlásí k odkazům velkých jmen jako Katatonia, Anathema či The Gathering, což má jednu výhodu. Posluchač už dopředu může alespoň náznakem tušit, co od debutového alba “Inner Tales” očekávat, protože sama kapela svou hudbu označuje jako “decadent melancholic art”, což může svádět k různým asociacím, takže to pro vás udělám jednodušší a prozradím, že výsledkem je uvolněná rock/metalová deska s prvky gotiky, která i přes svou přímočarou strukturu obtočenou kolem melancholicky melodických motivů netrpí syndromem nezáživnosti. Kapela kolem své zpěvačky Federicy Lenore Catalano roztáčí kolotoč plný podmanivých melodií, který se nezastaví ani v kytarovějších chvílích, jichž sice není moc, ale když už kupříkladu ve skladbě “Victoria” přejímají otěže, tak není výsledek o nic horší, než když hrají prim akustické plochy a klávesy, což je příklad třeba hned úvodní úvodní zasněné “The Last Dawn”.

Záměrně jsem vyzdvihl právě Lenoru, protože chtě nechtě je to hlavní hvězda kapely, potažmo tohoto alba, a nejenže dobře vypadá, ale je to hlavně vynikající zpěvačka. Její hlas je v některých hlubších polohách až nebezpečně podobný Anneke van Giersbergen, ale to nechám stranou. Zbylá čtveřice pánů nikterak nevyčnívá individuálními instrumentálními výkony, čímž netvrdím, že to je parta, která neumí hrát, protože jako kapela znějí dostatečně semknutě, jen se nedočkáte chvil, kdy by zářili vyloženě jako jednotlivci. Možná je to nevýrazným zvukem, který v kytarových pasážích zní spíš jako jedna koule kytar, bicích, kláves a někde nad tímto shlukem se pohybuje zpěv, ale tak či onak, na exhibiční momenty prostě zapomeňte.

“Inner Tales” na první pohled zaujme velmi příjemnou stopáží, která se při devíti skladbách zastavila na pětatřiceti minutách, ačkoli sám za sebe říkám, že tohle je jedna z těch desek, kterým by ještě nějaká ta minutka navíc neuškodila, spíš naopak. Skladby samotné se vlastně pohybují jen ve dvou rovinách. Akustická a kytarová. Nic víc, nic míň. Přestože jsou tyto polohy v rámci jednotlivých kousků kombinovány, nejsou jednotlivé skladby o tom, že se chvilku teskní v komorní atmosféře, kterou rozčísne hrubý riff a následně se vše ještě jednou opakuje. Kdepak. Výsledkem je semknutá hudební náplň, u níž – i přes jednoduchou strukturu – mám v jednotlivých písních pocit postupné gradace a momentů překvapení. Taková “The Last Dawn” sice zpočátku působí jako nevinná a křehká píseň stojící na akustickém vybrnkávání, v pozadí zastřených klávesách a hlavně něžnému vokálu Lenory, ovšem v druhé půli se instrumentální osazenstvo odhodlá k masivnějšímu útoku. Ten nepřináší ani hluboký growling, ani bicí sypačky, ale nese se spíš v rovinách pozdější Katatonie, takže nic vyloženě zničujícího.

Následující “Victoria” je patrně nejtvrdší věcí celého alba, ačkoli i ona v sobě skrývá mnoho vokálních melodií a díky zvonivým klávesám v pozadí je výsledek zjemňován tak, aby nepůsobil oproti zbytku až nepatřičně odvážně. Protože je pomalých skladeb na desce většina, věřím, že může “Inner Tales” působit utahaným dojmem, ovšem jedním dechem dodávám, že právě ony pomalé skladby mají něco do sebe. Nejenže v nich naplno vynikne hlas zpěvačky, který jsem si velmi oblíbil, ale vyplynou na povrch detaily, jež najednou získávají daleko větší prostor. Za mě je to hlavně teskná sólová kytara v “To the Path of Loss” nebo klávesy ve střední části “Song to Eros”. No, a protože jsou jednotlivé skladby melodicky velmi dobře vystavěné (vokální linka v “The Calling Tree” nemá chybu), tak nemůžu než tohle album doporučit všem milovníkům ženami vedených kapel, které se nebrodí symfonickými aranžemi, ale melodie jim v žádném případě není cizí.

Jasně, nemá cenu si nalhávat, že se za Lenore S. Fingers skrývá něco víc, než ve skutečnosti je, ale přiznávám, že ta deska je tak příjemná na poslech, že nemám důvod se šťourat v nějakých záporech plynoucí z nedostatku vlastní skladatelské originality, která na “Inner Tales” je, o tom žádná. Album je to poměrně jednoduché a hodně těží z charismatu své ústřední postavy, takže komu hlas Federicy Lenory vyloženě nesedne, nebude se mnou souhlasit, ale v opačném případě byste si mohli “Inner Tales” užít minimálně stejně dobře jako já. Poctivá sedmička je v tomto případě adekvátní známkou, protože na víc to není z důvodu zjevné neoriginality, nicméně na to, abych tomu napálil šest bodů, se zase bavím až moc dobře.


Další názory:

Patřičně navnazen kolegovou recenzí jsem si “Inner Tales” pouštěl s očekáváním velice příjemného alba, nicméně s prvním poslechem jsem říkal, jestli náhodou neposloucháme úplně jinou nahrávku. Lenore S. Fingers mi totiž na prvním rande přišli hodně nudní, utahaní, nezáživní a hodnotit jen na základě tohoto, dal bych možná tak pět bodů. Naštěstí však nemám ve zvyku alba hodnotit po prvním poslechu, přičemž se mimo jiné právě tady ukázalo, že je to tak správně. “Inner Tales” se totiž naprosto ukázově rozleželo a zanedlouho si mě tahle italská pětice získala na svou stranu. Je to přesně tak, jak už řekl Kaša ve své recenzi – není to žádný originál nebo nic neslyšeného, ale ta deska se prostě poslouchá tak moc hezky… upřímně si z hlavy nevzpomínám na podobně laděné album, jež by mě bavilo takhle moc. Některé melodie jsou ve skutečnosti vážně úžasné, až se tomu pomalu nechce ani věřit, že to fakt funguje tak parádně. Zejména střed nahrávky je velice silný, vrcholem je pro mě dvojice “To the Path of Loss” a “Song to Eros”, v nichž se bezezbytku potvrzuje to o oněch úžasných melodií, které navíc podporuje samotná Lenore se svým sice civilním, ale i tak velice pěkným hlasem. Na to, že je téhle holce teprve 18 let, tak vážně klobouk dolů, že zvládne naprosto přirozeně utáhnout celou desku s takovým přehledem, že si o tom spousta zkušenějších muzikantů může nechat jenom zdát. Pro mě osobně hodně velké a velice příjemné překvapení…
H.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.