Archiv štítku: gothic metal

Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania

3.12.2013 Ježura Komentáře: 2

Datum: 27.11.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema

Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…

Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.

V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.

První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.

Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.

Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!

Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.

I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!

Minirecenze

Tenebrae – Il fuoco segreto

31.10.2013 Zajus Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: říjen 2012
Label: Masterpiece Distribution

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Tenebrae sami sebe popisují jako alternativně metalovou kapelu, ovšem takové označení je v jejich případě nesmírně zavádějící. Pro začátek tak můžeme říci, že se pohybujeme spíše ve vodách doom metalu či gothic metalu, tedy mezi žánry, se kterými nemám nejlepší zkušenosti. Ovšem Tenebrae, to je jiná liga. Přestože jde teprve o druhé album kapely, všechny jeho prvky do sebe zapadají s precizností zkušených matadorů, a zároveň nechybí svěží nápady, které v pozdějších fázích kariéry kapelám docházejí. Vše se odehrává v pomalých až středních tempech a ponuré náladě, kde hlavní roli hrají nepřekvapivě klávesy. Ty album místy táhnou do možná zbytečných žánrových klišé, poslech však v žádném případě nekazí. Překvapivě zásadní roli pak hraje baskytara, zejména musím vyzdvihnout skvělé linky v (téměř) titulní “Fuoco Segreto”.

Ačkoliv album začne mohutným a hlubokým growlingem, hlavní roli zde hrají skvělé čisté vokály. Důležitější než jednotlivé části je však celek a ten v případě “Il Fuoco Segreto” funguje jednoduše dobře. Je to možná velice krátkou hrací dobou (album nepřekročí pětatřicet minut), ovšem “Il Fuoco Segreto” je album, které se vám nebude chtít vypínat. Nemusíte mu věnovat plnou pozornost a ono pak bude jen nerušivě plynout v pozadí, ale když na něj pozornost upnete, prakticky vždy uslyšíte něco zajímavého. O to více zamrzí zvuk, který by v tomto případě asi mohl být lepší. Čitelnost jednotlivých nástrojů je velmi dobrá (snad až na kytaru, která nejvíce vynikne při sólech), produkce je však až příliš garážová, zatímco albu by prospěl zvuk propracovanější, zaměřený na atmosféru. Ta zde hraje klíčovou roli, jak je ostatně u žánrově spřízněných nahrávek cílem.

Celkově mě ovšem druhé album Tenebrae velmi potěšilo. Člověk od zcela neznámé kapely, která navíc hraje žánry jemu nesympatické, nečeká žádné zázraky, z “Il Fuoco Segreto” se ovšem vyklubalo album velice zábavné. A možná dost pomáhá i omamná italština, která v tomto případě perfektně ladí s náladou desky.

Recenze

The Vision Bleak – Witching Hour

30.10.2013 Ježura Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Witching Hour
02. A Witch Is Born
03. The Blocksberg Rite
04. Cannibal Witch
05. The Wood Hag
06. Hexenmeister
07. Pesta Approaches
08. The Valkyrie

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Pánové Markus Stock a Tobias Schönemann, kteří tvoří spíše pod svými pseudonymy Ulf Theodor Schwadorf a Allen B. Konstanz, nejsou tak neznámí, jak by se někomu třeba mohlo znát. Jeden, druhý nebo rovnou oba zanechali své stopy v kapelách jako Empyrium, Autumnblaze, Ewigheim nebo Noekk, což jsou spolky, jejichž hudba neurazí ani náročnějšího posluchače a rozhodně patří k tomu, za co se německá hudební scéna nemusí ani v nejmenším stydět – spíše naopak. A právě tihle dva pánové na přelomu století přišli s nápadem, který vyústil ve zformování nové kapely. Zaštítěni jménem The Vision Bleak si dali za úkol hrát hudbu, která bude zhmotňovat jedinečnou atmosféru starých hororových příběhů, a kdo má o dosavadní tvorbě téhle kapely trochu přehled, ten mi určitě dá za pravdu v tom, že tomuto závazku pánové vskutku dostáli. Od doby, kdy vyšlo čtvrté album “Set Sails to Mystery”, ale už uplynuly dlouhé tři roky, takže letos The Vision Bleak konečně uťali další čekání a vydali novou řadovku. Ta nese název “Witching Hour” a už z něj je jasné, že tentokrát se od Lovecrafta, Poea, přízraků, vlkodlaků a jiných motivů přikročilo k čarodějnictví, tedy fenoménu, který je střední Evropě víc než vlastní.

Novinka to popravdě neměla vůbec jednoduché. The Vision Bleak v minulosti stvořili několik hodin opravdu působivého materiálu a desky jako “Carpathia – A Dramatic Poem” nebo “Set Sails to Mystery” nastavily pomyslnou laťku hodně vysoko, neboť způsob, kterým je na nich nakládáno s atmosférou, by se dal označit za učebnicový příklad, jak tím nejlepším možným způsobem dostat posluchače tam, kde ho chcete mít. Pro milovníky temné estetiky hrůzných historek zasazených do doby okolo přelomu 19. a 20. století zkrátka takový menší Svatý grál. “Witching Hour” tak měla startovní pozici ztíženou navíc i skutečností, že se povaha čarodějnických příběhů – jakkoli je obojí fikce – třeba od takového Lovecrafta, jehož adaptací The Vision Bleak prosluli, dost zásadně liší, takže bylo otázkou, jestli se podaří pro kapelu typickou atmosféru a výraz na tuto předlohu naroubovat tak, aby to zafungovalo stejně dobře, jako jsme byli zvyklí z minula.

Začněme ale tím, co se v žádném případě nezměnilo, a to je především páně Schwadorfova kytara. Schwadorfův rukopis je zejména u The Vision Bleak velmi specifický a v kombinaci s typicky chroptivým zvukem jeho hlavního hudebního nástroje (pro album nahrál ještě baskytaru, klávesy a přispěl i vokálně) není po pár tónech nejmenšího sporu o tom, kdo že to hraje. Když už tu ale přišel na přetřes zvuk, zastavme se u něj na delší dobu, abychom zjistili, že se toho na “Witching Hour” změnilo vlastně docela dost. Přesně jak tvrdí řada studio reportů vzniklých při nahrávání, zvuk alba je o něco ostřejší, než jak tomu bylo doposud, a ačkoli je to jen můj laický dojem, připadá mi, že Schwadorf pro účely “Witching Hour” zvolil vyšší ladění, se kterým se následně svezl i zbytek alba. Díky tomu zní proti svým předchůdcům i při zachování skladatelského jazyka zákonitě odlišně. Dle studiových reportů byla velká péče věnována i zvuku bicích a i tohle je znát, když se na bicí člověk trochu soustředí. Pocitově jsou trochu odsunuty do pozadí, ale jejich zvuk je skutečně vypilovaný a dynamický. Posledním důležitým faktorem, který má vliv na zvuk desky, je hojné využití kláves. The Vision Bleak sice klávesy používali vždy, ale tady do celkového výrazu alba promlouvají asi nejvýrazněji a navíc jsou zakomponovány způsobem, který nedává moc prostoru pro představy, jak by to asi znělo bez nich. Jejich role je zkrátka dost důležitá. Navíc je deska plná příspěvků několika dalších nástrojů – zaslechl jsem flétny i jiné dechové nástroje, snad i brumle a pak řadu náladotvorných samplů, které dělají z “Witching Hour” po zvukové stránce poměrně barvitou záležitost.

Jedním z poznávacích znaků dosavadní tvorby The Vision Bleak byl jedinečný vokální projev, který v sobě kombinoval Konstanzův naprosto unikátně zabarvený čistý hlas se Schwadorfovým ostrým a štěkavým growlingem. Milovníci Konstanzova projevu budou stoprocentně spokojeni i s “Witching Hour”, protože pan zpěvák ani tentokrát neslevil ze své vysoké úrovně a opět předvádí, že je majitelem opravdu působivého pěveckého nadání. Proti předchozím počinům je ale jasně zřetelné, že zde zpívá přeci jen jinak. Dáno je to předně vyšším laděním celé nahrávky, o kterém byla řeč několik řádků nazpět, takže hluboké deklamace zde ustupují výše položenému zpěvu. Není to ale vůbec na škodu a naopak je to velice příjemná změna. Konstanzovi to totiž sedí i takhle, a navíc mu to dává prostor pro řadu nových poloh, které v minulosti buď nevyužíval vůbec nebo jen zřídka. Namátkou vyberu třeba skvostný řev v refrénu “Pesta Approaches” nebo sametově jemné pasáže v “The Valkyrie”, ale je tam toho víc a všechno stojí za to. Jestli ale Konstazův zpěv dostal víc prostoru, ten Schwadorfův byl stažen na naprosté minimum. Pokud se nepletu, deska je zcela prostá growlingu, což ale vzhledem k její nátuře není úplně na škodu. Namísto toho ale pan Schwadorf dává na odiv svůj špinavý zpěv hned v úvodní “A Witch Is Born” a zní při tom velice zajímavě, takže trochu zamrzí, že se na zbytku alba úporně drží kytary a maximálně si někde střihne druhý hlas.

Dost zajímavého výsledku doznala i kompoziční stránka alba. Když pominu několik jalových případů, o kterých bude řeč později, pan Schwadorf se jakožto hlavní skladatel rozhodně nemá za co stydět. Je zde jasně znát příklon k rozvážnějším, komplexnějším, variabilnějším a promyšlenějším konceptům, se kterými trochu koketovalo už předchozí album, a šlapavé riffování, na němž byla postavena třeba skvělá deska “Carpathia – A Dramatic Poem”, zde dostává podstatně méně prostoru než dřív. To ale možná není úplně přesný výraz. Schwadorfovy typické riffy jsou tu stále, akorát jsou více zapracovány ve prospěch celku. Tam, kde se skladatelsky zadařilo, není vůbec žádné překvapení, když instrumentál volně přechází mezi ostrým riffováním, vyloženě minimalistickým přednesem, táhlými vyhrávkami, scénickými polohami nebo třeba epickými klenutými masivy. Přitom to k sobě ale naprosto přirozeně pasuje a příslušné skladby tak působí živě, dynamicky a nechybí jim potřebný dramatický rozměr.

Jak už jsem ale několikrát naznačil, tento chvályhodný stav bohužel neplatí na celé ploše alba, a “Witching Hour” tak opět potvrzuje, že dědičnou chorobu desek The Vision Bleak, tedy větší či menší kvalitativní nevyrovnanost, se pořád nepodařilo vymýtit. Vezměte si třeba takovou klipovku “The Wood Hag”, která je zároveň první singlem alba. Zvonivé klávesy a pochmurně hravá melodie, jež ke skladbou vyprávěnému příběhu o Jeníčkovi a Mařence perfektně pasuje, jsou sice fajn, ale když je to jediný motiv celé “The Wood Hag”, tak to prostě moc fungovat nemůže, i když je všechno ostatní v naprostém pořádku. Podobně je na tom úvodní “A Witch Is Born”, která navíc dost krkolomně navazuje (nebo spíš nenavazuje) na trochu nijaké intro “Witching Hour” (když si vzpomenu na monumentální “A Curse of the Grandest Kind” z poslední desky, je mi trochu smutno). Jinak velmi dobrou skladbu, která dovede oslovit příjemně slizkou a kousavou slokou a skvělým instrumentálním závěrem, totiž vyloženě zabíjí refrén, protože jeho nulová invence (a dere se mi na jazyk slovo tupost) na posluchače působí jako rána kladivem mezi oči. Taková škoda! Dál už je to ale lepší. “The Blocksberg Rite” není špatná, jen trochu dojíždí na to, že se snaží jít po stopách klasických úderných a šlapavých songů ve stylu “Carpathia”, ale přitom nedosahuje jejich kvalit. Dvojice “Hexenmeister” a “The Valkyrie” už nějaké výtky snese jen sotva, protože v obou případech jde o dost podařené skladby, ačkoli každá funguje trochu jinak. První je přímočará a thrash metalem načichlá vypalovačka, rozhodně nejagresivnější skladba alba. Druhá pak velmi dobře zastává roli rozmáchlého závěru “Witching Hour”, nabízí řadu nesmírně povedených momentů, dobrých nápadů a disponuje parádní dynamikou. No a pak už tu zbývá jen duo “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, což jsou skladby, které mě osobně z celé desky oslovily nejvíce a nestydím se je zařadit po bok toho nejlepšího, co kdy The Vision Bleak stvořili. Zejména “Cannibal Witch” z celého alba opravdu vyčnívá a je ukázkou, jak správně uchopit a provést skladbu o legendární čarodějnici. A “Pesta Approaches”? Stačí málo a posluchači před očima ožívají obrazy řadění jmenované stvůry. Velmi působivé…

V úvodu jsem kladl “Witching Hour” do kontextu některých jejích předchůdců a nadnesl otázku, jestli s nimi může soupeřit na poli, které bylo pro The Vision Bleak doposud hlavní doménou – na poli atmosféry. A jakkoli se mi deska přes všechny oprávněné výhrady, které k ní mám, líbí, s tou atmosférou to zas taková sláva není. Jak už jsem rozebral výše, ta musí být z podstaty věci trochu jiná, než s jakou The Vision Bleak doposud pracovali, a zde to zkrátka tak úplně nepovedlo. Příslušné emoce sice vzbuzují třeba “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, závěr “A Witch Is Born” a s trochou shovívavosti i “The Valkyrie”, ale zbytek k tomu má zatraceně daleko a ve výsledku se mrazení v zádech a představivost na plné obrátky – pro The Vision Bleak tak příznačné atributy – skoro nedostavují. To však neznamená, že je “Witching Hour” špatné album. Až na těch pár zbytečných výjimek je to rozhodně slušný počin, který kapelu posouvá opět o něco dál a pro posluchače má nachystanou řadu příjemných zážitků. Kolik jich bude a jestli nezůstanou skryty pod závojem lehkého zklamání z nevyužitého potenciálu, to už záleží jednotlivě na každém.

Další názory:

Já na rozdíl od kolegy nejsem člověk, jemuž by vlhlo spodní prádlo pokaždé, když se někde objeví jméno Konstanze nebo Schwadorfa nebo ještě lépe obou, což bude asi také nejspíš ten důvod, proč budu bodově o něco méně shovívavější. A to i přesto, že “Witching Hour” je vlastně dobré album. Když se podívám na jednotlivé skladby, tak v podstatě každá z nich je minimálně slušná, každá z nich se moc příjemně poslouchá a v podstatě každá obsahuje nějaký zajímavý nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete. V některých případech se to povedlo na výbornou a vznikly tak skvělé písničky, jako je třeba “Cannibal Witch” nebo bonusová “The Call of the Banshee” pouze na digipackové edici, někdy to jsou třeba jen jisté momenty, jako je třeba výtečná sólová kytara v “The Valkyrie”. Jako celek mě ovšem “Witching Hour” nebaví tak jako po jednotlivých kouscích, rozhodně ne tak, jak by asi papírově mělo, což je dost škoda. Rozhodně jde o kvalitní album, proto také dostává nadprůměrnou známku, ale asi jsem čekal o trochu víc…
H.

Recenze

Rublood – Star Vampire

15.10.2013 H. Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Star Vampire
02. Heart
03. Through the Looking Glass
04. Electro Starfuckers
05. Rainfall
06. True Blood
07. Policy of Truth
08. Negative Bride
09. Goth Love
10. Ignition
11. In Love We Trust

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Mám-li být hned na začátek upřímný, řeknu vám, že “Star Vampire” je album, bez jehož poslechu bych se úplně v pohodě obešel a vy se bez něj myslím obejdete taky. Tedy za předpokladu, že zrovna nejste fanatičtí příznivci (pod)průměrné gotiky…

Nějakou úvodní omáčkou se není třeba příliš zdržovat, jelikož se v tomto případě nejedná o nic zajímavého. Italové Rublood vznikli tak čtyři, pět roků zpátky, v roce 2011 vydali svůj první demáč a nyní, 28. října, vydají svůj dlouhohrající debut “Star Vampire”. Kapela se rozhodla, že hudební svět oblaží další nahrávkou, která bude plná soft elektronikou načichlé gotiky, přestože jsou podobných skupin stovky a tisíce. Což o to, v zásadě nic proti tomu nemám, já taky poslouchám tuny nového black metalu, přestože takových kapel už bylo… a asi to už dnes platí o většině žánrů. Nicméně, nemusíte zrovna přicházet s něčím neslyšeným, aby vaše muzika byla i tak dobrá. Pro množství hudebníků je ovšem i tohle nedosažitelnou metou…

Ze “Star Vampire” mám poměrně rozporuplný pocit. Když se nad tím pořádně zamyslím, tak vlastně skoro všechno, co ta deska nabízí, je buď nic moc, nebo rovnou špatně. Přesto nemůžu tvrdit, že by mě ten poslech vyloženě obtěžoval, že bych se pokaždé díval na hodinky, kdy už to album konečně vypadne z přehrávače, a že bych se vyloženě těšil na to, až budu mít recenzi napsanou a budu tu nahrávku moct smazat, což se mi všechno mnohdy stává i u formálně lepších počinů. Netvrdím, že by mě debut Rublood navzdory svým nedostatkům nějak bavil, stejně tak klidně přiznám, že jak tuhle recenzi dopíšu, “Star Vampire” okamžitě letí do koše, jen říkám, že by to mohlo být i mnohem horší, byť tohle tvrzení asi tou největší pochvalou pod sluncem není.

Výše jsem zmínil, že na “Star Vampire” skoro žádná složka pořádně nefunguje. Pojďme to nyní osvětlit trochu podrobněji. Ta muzika by v základě pořád měla být hlavně metalová nebo alespoň přinejmenším rocková… ale kytary při vší úctě hrají úplnou tužku. Kytaristé Billy Russian a J.A.C. vám v podstatě za celé album předvedou jenom jeden motiv, který je tak primitivní, až se ho pomalu zdráhám nazvat riffem. A vlastně abych řekl pravdu, vůbec nechápu, proč má tahle kapela dva kytaristy, když se tam toho po téhle stránce děje dost málo pomalu i na jednoho. Kolega Lester Daniels na baskytaře na tom není o moc lépe… údajně tam ten jeho nástroj někde je, ale nemůžu tvrdit, že bych si pamatoval, že jsem ho na “Star Vampire” aspoň jednou zaslechnul… vlastně jo, jednou v “True Blood”, ale tak to máme tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. Ani bubeník Demon G dojem příliš nevylepší… na začátku prvního songu “Star Vampire” nasadí jedno tempo a přestane s tím až na konci závěrečného songu “In Love We Trust”. Jedinou pořádnou změnou ohledně bicích je maximálně tak ticho mezi písničkami.

Posledním hřebíčkem do rakve (když si Rublood hrají na ty upíry, tak se tohle přirovnání akorát hodí) je pak vokál hlavní postavy projektu, zpěváka Rubena Rolla. Právě jeho hlas je podle mě tím nejslabším článkem nahrávky – jednoduše řečeno, co nezabíjí dost triviální instrumentál, to spolehlivě dodělá právě Ruben. Čím déle “Star Vampire” hraje, tím víc mě vždycky jeho zpěv začíná srát. Ze začátku alba v průběhu prvních pár songů to ještě jde, ale postupně je to čím dál tím únavnější. On ten vokál je nic moc sám o sobě, navíc dost monotónní, a aby toho náhodou nebylo málo, někde tak od čtvrté, páté písničky mi začíná připadat, jako kdyby se ani nesnažil, jako kdyby ho to vůbec nebavilo. A to je něco, jak zpěvák nesmí NIKDY působit; pokud zrovna nehrajete nějaký misantropický black metal nebo nihilismus jako Bethlehem, nikdy prostě nemůžete znít, jako kdyby vás to za tím mikrofonem nudilo a těšili jste se, až to zkurvený nahrávání skončí a vy si konečně budete moct jít vylejt držku někam do hospody. Ale přesně takhle na mě projev Rubena Rolla působí. Jasně, já to chápu, že záměr byl asi ten, aby to byl takový ten typický gotický vokál, jakoby hluboký a zastřený, ale sorry, pánové, fakt se to nepovedlo. Viz třeba v “Negative Bride”, to je s prominutím děs.

Zatím to vypadá na totální průser, co říkáte? Jak je tedy možné, že jsem někde výše prohlásil, že to není zas tak hrozné a jednou, dvakrát se to otočit dá? Odpověď je docela jednoduchá… tedy vlastně odpovědi, protože ty důvody jsou dva. První je ten, že i když to všechno zní formálně vlastně dost blbě, ve finále to není až takový extrémní klystýr, jak by si člověk myslel, přestože celá nahrávka vyznívá opravdu hodně naivně (tohle slovo si prosím zapamatujte, ještě jednou vám ho na konci připomenu). To je ovšem jen ten menší důvod, proč “Star Vampire” okamžitě nevyhodit do hajzlu a pořádně nespláchnout. Tím druhým a podstatnějším je poslední složka hudby Rublood – složka, jež jako jediná drží placku aspoň trochu nad vodou…

Touhle složkou jsou klávesy a synťáky. Ne, že by šlo o takový zázrak, který by vám konečně dokázal vyrazit dech, ale oproti tomu zbytku to působí vážně docela příjemně a osvěživě, když tam Rublood sem tam prsknou nějakou skoro až diskotékovou melodii. Krásným příkladem je třeba “Policy of Truth”, která sice sama o sobě – podobně jako zbytek celého “Star Vampire” – stojí docela za prd, ale ten praštěný klávesový taneční motiv má alespoň nějaký nadhled a snad jako o jediném v té písničce se o něm dá říct, že se netěšíte, až vypadne ze scény. Možná, že za normálních okolností by takhle blbský nápad spíš otravoval, ale vzhledem ke všemu okolo jsou to právě tyhle popové klávesové výjezdy, které na “Star Vampire” baví nejvíce a vlastně jako jediné.

Pamatujete si ještě na to slovo, o kterém jsem vám říkal, že si jej máte zapamatovat? Byla to “naivita”, že je to tak? Právě tohle slovo je totiž pro popis celého počínání Rublood velice výstižné. “Star Vampire” totiž opravdu vyznívá velice naivně. To album na mě působí jako snaha vytvořit nějakou pořádnou gotiku, ale vylezl z toho těžce nezáživný a neobjevný pop s kytarou. Celá tahle scéna je vlastně do jisté míry divadélko a hra, ale i to se dá provést s lehkostí, mnohé vyloženě gothic-pop kapely vyznívají mnohonásobně uvěřitelněji a temněji než takovéhle naivní šmidlání Rublood (viz třeba skvělá letošní deska Blutengel). Téhle kapele tu pózu nevěříte, hudebně je to navíc slaboučké, a přestože to i navzdory všemu řečenému není až takový průser, aby se to nedalo poslechnout, dělal by to jen vůl, protože k tomu není vůbec žádný důvod, když je venku množství tisíckrát kvalitnější muziky…

A jestli vás to zajímá, pak ano, hned teď to jdu hodit do toho koše…

Recenze

Sorronia – Words of Silence

11.10.2013 Ježura Napsat komentář

Země: Maďarsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Intro
02. Fallen Angel
03. Enemy of Yourself
04. Serenade of Memories
05. Lost in Falling
06. Shattered
07. My Eternal Land
08. Leave It Behind
09. This Is the End

Hodnocení:
Ježura – 4,5/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Symfonický metal má doby svého největšího boomu asi už nenávratně za sebou a v poslední době to dokonce vypadá, že už ani tak houfně nevznikají nejrůznější nové žánrové kapely, které sice nepřinášejí zhola nic nového, nicméně se i tak snaží s větším či menším úspěchem ukousnout svůj kus z koláče popularity. Ať už ale moje pozorování odráží realitu či nikoli, sem tam se nějaké to nové jméno objeví a maďarská kapela Sorronia je toho takřka ukázkovým příkladem. Muzikanti jsou to mladí, soudě podle formálních náležitostí jejich debutu “Words of Silence” to myslí docela vážně, takže je na místě vynést rozsudek nad materiálem, se kterým se snaží zaujmout.

Asi to není úplně košer způsob, jak začínat vlastní recenzi, ale nic lepšího mě nenapadá, takže… pokud jste už někdy slyšeli nějaký female-fronted symfonický metal klasického střihu, tak vás Sorronia nepřekvapí vůbec ničím. Je to zkrátka miliontá první variace na nespočetněkrát slyšené postupy a záleží jen a pouze na posluchači respektive na jeho vkusu a toleranci, jak se k tomu postaví. Album “Words of Silence” je vážně jedno velké žánrové klišé. Nepřináší zhola nic nového a místy je docela slyšet, u jakých zavedenějších kapel se Sorronia inspirovali. Jednou vykoukne pasáž, kterou jako by napsal Mark Jansen (ovšem po hodně vydatné pařbě a navíc z donucení), jindy je tu zase melodika nápadně podobná pozdějším Within Temtation… Jenže věřte nebo ne, ona to přeci jen není bohapustá vykrádačka, a i když je místy zdroj inspirace dost zřejmý, album zdaleka nezní jako slepenec několika cizích desek. Nechci tvrdit, že Sorronia disponují těžko zaměnitelným skladatelským jazykem, protože tak to skutečně není a hudba je to navýsost ordinérní, nicméně jistý zárodek něčeho, co by se dalo označit za autorský rukopis, by se tu přeci jen našel. Skrývá se v celkem konzistentní instrumentální práci, která je hlavním důvodem, proč “Words of Silence” rovnou nesestřelit. I přes minimum invence je totiž jasně znát, že muzikantům zručnost rozhodně nechybí a dokonce od svých vzorů pochytili způsob, jak napsat skladby, které netlučou do uší a mají jistou, byť nikterak závratnou úroveň. Potěšující je rozhodně skutečnost, že si album svou nepříliš oslnivou, ale pořád jakž takž dostatečnou skladatelskou úroveň drží po celou dobu a navíc se musí nechat, že pánové občas dokonce potěší ucho nějakým celkem pěkným obratem. Nad instrumentální stránkou věci tedy můžeme celkem bez výčitek přimhouřit oko. Že to nepřináší zhola nic nového v tomto případě totiž ještě neznamená, že je to úplně špatné.

Kde to ale skřípe o poznání víc, to je pole vokální. Je mi docela líto většiny sestavy, protože naznačovat zpěvačce, která navíc kapelu před dvěma lety zakládala, že vlastně moc neumí zpívat, je asi docela prekérka… jenže když ono to vážně nejde přeslechnout. Dotyčná sice disponuje polohou, ve které jí to intonuje správně, její hlas tam zní vážně dobře a je příjemné ho poslouchat, jenže kdykoli zamíří výš nebo níž, pak už je to opravdu na pováženou. Variabilní a vesměs civilní zpěv (tedy žádné rádoby operní árie), který zde byl zřejmým záměrem, je disciplína dost náročná a já vážně nechápu, kde milá pěnice bere přesvědčení, že je se svým současným hlasovým potenciálem schopna utáhnout symphonic metalovou desku. Bohové, vždyť perfektní vokál je takřka žánrové dogma a navíc je ještě tak na ráně! Jak už jsem zmínil o trochu výš, když se zpěvačka drží ve své komfortní zóně, není si nač stěžovat a občas se vytasí s opravdu hezkou vokální linkou, ale vzato širší optikou, vokál je prostě neuspokojivý a desce víc než co jiného škodí.

A co dál? Dál nic, vážení. Moc víc se toho o “Words of Silence” totiž napsat nedá a hlavně to ani není třeba, takže zbývá resumé. Po instrumentální stránce je to bez nápadu byť s určitou řemeslnou zručností stvořená deska, která tu a tam nabídne moment, který není vyloženě k zahození. Nic víc, nic míň. Pod hranici čistokrevného průměru ale debut Sorronia míří díky značně rozporuplnému příspěvku zpěvačky, neboť takový výkon podle mého skromného názoru na vážně míněném albu nemá co dělat. A tím jsem vlastně odpověděl i na nerudovskou otázku, která se u takového počinu vyloženě nabízí. Materiál prezentovaný na “Words of Silence” určitě není kdovíjaká žumpa a na lokální scéně případně na koncertech pro pár desítek lidí může sklízet zasloužený úspěch. Jestli si ale muzikanti myslí, že s něčím takovým udělají díru do světa, tak potom je tu něco špatně a polemiky nad soudností jsou docela na místě. Ocenit “Words of Silence” totiž může jedině fanatický konzument veškerého symfonického metalu, co ho na světě je. Ostatní s deskou vážně nemusí ztrácet drahocenný čas, bylo by to zbytečné.

Další názory:

Pořádně se na “Words of Silence” podívejte – a uvidíte zcela nádherný příklad desky, která je absolutně zbytečná. Jasně, Sorronia jsou debutující kapela, takže člověk tak nějak příliš velké zázraky neočekává, což ale neznamená, že by neměl mít vůbec žádné nároky, zvlášť s ohledem na to, že maďarská partička evidentně dělá všechno proto, aby se prezentovala na úrovni, což se jí vlastně do jisté míry i daří, ale… no, jak se to vezme. Photoshopový obal i fotky, všechno vyleštěné, vypulírované a bezpohlavní – všechno včetně samotné hudby i celkového zvuku “Words of Silence”. Celé je to strašně zaměnitelné, neosobní a neškodné. Není to vyložený průser, ale celé počínání Sorronia trpí až obtěžující neoriginalitou a absolutně nulovou snahou o jakoukoliv inovaci, “Words of Silence” je ukázkový extrakt všech nejprovařenějších klišé symfonického metalu. Dobře, je pěkné, že evidentně hrát docela umí, ale na to upřímně sere pes, když je ta muzika úplně prázdná a nijaká. Ke cti Sorronia však slouží přinejmenším to, že poslech alba alespoň neotravuje, což se mnohdy stává, ale jenom si tak pluje okolo, až si skoro ani nevšimnete, že něco hraje; že má “Words of Silence” jen půl hodiny, takže brzo skončí; a že si Sorronia odpustili obligátní slaďáky, z nichž se člověku zvedá pajšl. Ale jak sami uznáte, ani jedno z toho není kdovíjaká pochvala. Jestli to slečnu a její čtyři kolegy baví, proč ne, nic proti tomu nemám, ale pro posluchače se “Words of Silence” rovná ztrátě času; všechno, co se zde nachází, jste už stokrát slyšeli jinde a v lepším provedení. Sorry, ale ne moc dobře provedenou nevím kolikátou kopírku známějších skupin prostě nemá cenu poslouchat, zvlášť když Sorronia nedokážou přijít s čímkoliv aspoň trochu zábavným nebo svěžím, žádná pořádně chytlavá melodie, vůbec nic. Další nahrávka, u níž už teď vím, že si ji nikdy v životě nepustím znovu, a až ji smažu z harddisku, už si na ni ani nikdy nevzpomenu.
H.

Reporty

Snovonne, Amendfoil, Minority Sound

6.10.2013 Atreides Napsat komentář

Datum: 20.9.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Snovonne, Amendfoil, Minority Sound, Hecate

Páteční večer v pražském klubu Exit-Us sliboval poměrně pestrou směsici žánrů z nejrůznějších koutů světa. Coby hlavní hvězda večera byla oznámena slovensko-americká zpěvačka Snovonne prezentující poslední album “Nightmare Bride” a finská death/thrashová smečka Amendfoil jedoucí turné k letošní desce “Skyline Escape”. K nim se ještě měli připojit slovenští alternativci Hecate a zavedená domácí diskotéka Minority Sound. Ač z celého line-upu jsem znal jen a pouze je, byl jsem zvědavý i na ostatní jména. Především Snovonne slibující mix pestrého vokálu, rockové melodiky a divadelního pojetí vypadala velmi zajímavě nejen podle popisu, ale i podle poslechu skladeb z jejího Bandzone profilu. Nechal jsem se tedy překvapit, s čím každá ze čtyř kapel přijde…

Začátek byl podle všech dostupných informací stanoven zhruba na osmou večerní, přesto jsem vsadil na zpoždění, jež mi v případě Exit-Usu (a většiny hudebních akcí vůbec) přijde spíše jako zavedený standard, nežli nemilá náhoda, jakkoliv nemusí být na vině zrovna klub, jako spíše nešťastné okolnosti – a ty byly ostatně na vině i tentokrát, takže jsem ve výsledku nezameškal vůbec nic, ačkoliv jsem přišel dobře o půl hodiny později. Dopravní problémy, které postihly slovenské Hecate zpozdily jejich příjezd natolik, že začínali ladit hodinu po stanoveném začátku, a aby toho nebylo málo, čekalo se ještě na chybějící části bicí soupravy. Hrát se tedy začalo se značným zpožděním. Jakmile zvuky ze stage začaly u baru připomínat zvuky začínajícího vystoupení a ne zvukové zkoušky, odebral jsem se o patro níže, abych se podíval, co pětice pánů na pódiu předvede. První překvapní byl zvuk, který byl nad očekávání dobrý. Zdaleka ne tak dobrý, jak jsem si ho pamatoval třeba z onoho památného vystoupení Umbrtky, ale vzhledem k předchozím zkušenostem s klubem a časovému presu mě velice potěšil. Metal někde na pomezí (snad) melodického blacku a nezařaditelné moderní alternativy okořeněný slušnou porcí elektronických samplů byl dost živý a energický, překvapily slušně propracované melodie i rytmika. Kapela navíc působila jistě, sehraně a profesionálně. Ostatně korzuje vody československého undergroundu již od roku 1996 a má něco za sebou – o to víc bych ovšem očekával profesionální výkony ve všech ohledech, což zpěv frontmana Mária Maslíka poněkud kazil. Dokud Mário řval a growloval, bylo všechno v pořádku, ale čistý zpěv dost často tahal za uši, občas až nepříjemným způsobem, což byla podobně zásadní vada na kráse jako špatně vyslovovaná angličtina. Česká scéna už dávno není v plenkách a nemyslím si, že po téměř pětadvaceti letech od revoluce se pro mizernou angličtinu najde omluva. Na druhou stranu ale nemůžu Máriovi upřít notnou dávku charismatu a nasazení, které do vystoupení dával, a hádám, že u dámského publika navíc sbíral body i za namakanou postavu. Začátek setu byl tedy našláplý dobře a nijak mi nevadilo, že neznám tvorbu a nevím, co za skladbu zrovna pánové hrají. Ale možná, že kdybych písně znal (a nejspíše hlavně poslední album), užil bych si vystoupení Hecate více do hloubky, protože zhruba po polovině se mi hudba začala slévat v celek, ve kterém skladby sice byly jasně odděleny, přesto se začínaly jedna druhé navzájem nebezepčně podobat. A když jsem k tomu přičetl nepříliš uspokojivý vokál, stage jsem se rozhodl někdy po čtvrté skladbě opustit

Po krátké přestávce strávené u baru jsem se vrátil zpět do spodní části klubu, abych si nenechal ujít pražskou formaci Minority Sound, kteréou jsem tak konečně viděl i na vlastní oči. Ačkoliv jsou na scéně pár let, stihli vydat již dvě alba, přičemž poslední “The Explorer” nám bylo představeno loni. Setlist ovšem nebyl poskládán jen z aktuálního materiálu, nýbrž i ze starších, přímočařejších skladeb a toho večera nejpočetnějšího publiku se tak dostalo jak propracovanějšího industriálu, tak diskotékových tancovaček. Celý setlist vám tu z hlavy nevysázím, ale zcela určitě zazněly skladby “Load of Destruction”, “The End of All”, “Hostile in Your Skull” z posledního alba nebo “Cyberkitty” a tuším i “Never Enough” ze starší desky “Analysis”. Dobrý výběr skladeb i nasazení celé kapely, obzvláště pak frontmana Guleshe, bylo strhující a ani já se moc nenechal přemlouvat k pohazování hlavou. Nicméně zahanbit se nenechal ani zbytek kapely v čele s kytaristou Otusem, který na sebe rovněž strhával část pozornosti. Už jen proto, že když hrál, hrál seč mohl, a když zrovna nehrál, snažil se vzbudit dojem duševně nemocného člověka na vycházkách – a i to zvládal na výbornou, čímž dodával vystoupení špetku humoru a psychedelie. Technická stránka věci byla skvělá, zvuk měli pánové výborný. Jediná výtka by putovala k utopeným samplům (podobným problémem trpěli i Hecate), které místy nebyly slyšet. Nicméně jak mi bylo posléze vysvětleno, pro velkou rozmanitost a rozsah elektroniky je nejde nazvučit tak, aby byly slyšet vždy a všude a zároveň pod sebou nepohříbvaly vše ostatní. Byly tedy obětovány na úkor zbytku kapely, což se pochopit dá, nic to však nemění na tom, že mi místy docela chyběly a musel jsem si je spíš domýšlet. I přes tento nedostatek to ovšem bylo z mého pohledu nejlepší vystoupení večera a publikum to umělo patřičně ocenit – navíc v případě Minority Sound bylo, jak jsem již naznačil, největší a nejživější, bylo tedy poměrně jasné, na koho lidé přišli především.

Po Minority Sound jsem si dopřál na regeneraci trochu delší pauzu než po prvních Hecate, občerstvil se, prohodil pár slov s kapelou, pročež jsem se na stage odhodlal až zhruba v polovině setu Amendfoil – a dopředu můžu říct, že jejich směska deathu a thrashe nijak nezaujala. Vzhledem k tomu, že žánru zrovna dvakrát neholduji, jsem se šel na podívat spíše ze zvědavosti a po jedné, dvou skladbách znuděný odešel vyčkávat, až na pódium nastoupí Snovonne. Technicky nebylo moc co vytknout, zvuk také stále velmi slušný, avšak první, co mi vytanulo na mysl po pár minutách produkce, bylo něco ve smyslu “další z mnoha”. Zato zpěvačka původem ze Slovenska, v současnosti žijící ve všech možných koutech světa, přišla s mnohem zajímavější hudební náplní i vzevzřením. Dostal jsem víceméně to, co jsem očekával – divadelní kreace v hravém, progrockovém hávu se skvělým pěveckým obsazením. Tahle mladá pěnice má určitě ještě co říci, minimálně během živého vystoupení, kdy narozdíl od alba může nabídnout i poměrně originální pódiovou prezentaci plnou různých propriet (třeba mikrofon skrytý ve starožitně vyhlížejícím sluchátku byl opravdu efektní). Zhruba po polovině vystoupení se ale dostavil podobný efekt, jaký provázel i vystoupení Hecate – jednotvárnost. Tentokrát na tom byla hudba pořád docela dobře, v tom by problém nebyl, ale na první pohled originální show se začínala poněkud zajídat. Snovonne opakující stále ty samé pohyby a pózy přestala být tak přesvědčivá, jak se jí to dařilo na začátku, a ani statická kapela, která si odehrála to své a nic víc, nijak neumocňovala dění na pódiu. Únava nakonec rozhodla, že i díky značně pokročilé době je čas nabrat směr domov, a tak jsem vystoupení opustil hadám ve druhé třetině s tím, že to, co jsem slyšel nebylo marné, ale mohlo by to skončit i dřív namísto toho, aby Snovonne do značně prořídlého publika ládovala jeden song za druhým.

Shrnuto podtrženo, rozhodně to nebyl marný večer (jak by se možná mohlo zdát), ač jasně vévodili domácí Minority Sound, kteří platili za nepsaného headlinera a tento neoficiální statut si skvělým výkonem i sympatickým vystupováním rozhodně zasloužili. A ačkoliv jsem toho od zbytku vystupujících příliš mnoho neočekával, rozhodně mohli podat i lepší výkon, neb k plné spokojenosti vždy něco chybělo

Recenze

Raving Season – Amnio

5.9.2013 Ježura 1 komentář

Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 5.8.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Turandot
02. Dusk Dance
03. My Last Murderer
04. Silent Lake
05. Restless Rain (il rumore della pioggia)
06. My Darkest Season (pt. 2)
07. Testament
08. Suspended in a Spiral
09. Amnio

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Těžko po někom chtít, aby si držel přehled o všech kapelách, které v posledních letech vyrůstají jak houby po dešti a dohromady chrlí statisíce až miliony demáčů, EPček nebo rovnou plnohodnotných alb. Není tedy divu, že českému posluchači jméno Raving Season nic neřekne a nebýt proma, které mi přistálo na harddisku, nebyl bych teď na tom jinak a vůbec by mě to netrápilo. Jenže zrovna v případě italských Raving Season jsem nakonec docela rád, že nás cesty osudu svedly dohromady, protože ačkoli je recenzovaná deska “Amnio” pro kapelu dlouhohrajícím debutem, vyvrbil se z ní počin, který má k amatérismu dost daleko.

Asi jsem ale nezačal úplně šťastně, protože takhle to vypadá, že je “Amnio” dílem nováčků, kterým se podařilo nahrát na první pokus obstojnou desku, jenže skutečnost je taková, že v případě Raving Season se o vyložené zelenáče v žádném případě nejedná. Kapela existuje již osmým rokem a musí se nechat, že na vydání desky její členové nijak zvlášť nespěchali a namísto toho evidentně pilovali svůj výraz až do takové podoby, s jakou se nemusí stydět přijít na firmu a následně před lidi. EP “The Brightness of My Disaster” z roku 2009 jsem bohužel neslyšel, takže je to jen můj odhad, každopádně materiál, jakým se Raving Season snaží zaujmout na své prvotině, tuhle moji teorii podporuje. Už při prvním poslechu jsem totiž zůstal konsternovaný skutečností, jak nečekaně vyzrálou hudbu “Amnio” nabízí, a doteď se na tom nic nezměnilo.

Raving Season hrají hudbu, která balancuje na pomezí gothic a doom metalu, a už z tohoto zařazení se dá celkem snadno odvodit, že k tomu, aby to za něco stálo, je zapotřebí notná dávka zručnosti. V opačném případě by se totiž mohl výsledek zvrhnout v hloupý kýč na jedné straně nebo nudné rádobyumění na straně druhé, přičemž ani jedna varianta není nikterak lákavá. Naštěstí to vypadá, že skladatelé “Amnio” disponují dostatkem zručnosti na to, aby se obou nelichotivých extrémů vyvarovali. Výsledkem je tak velmi umírněné, ale přesto silné album, co místo jakýchkoli prvoplánových haló efektů staví především na promyšlených instrumentálních linkách a pečlivě obhospodařované atmosféře. Instrumentální stránka “Amnio” je vůbec hodna obdivu. Nejde o nic převratného a žádných novátorských postupů nebo virtuozních hráčských výkonů se nedočkáte. Namísto toho ale Raving Season bodují chytrými melodiemi a jejich důmyslnými kombinacemi, které ze zdánlivě jednoduché hudby dělají dost působivou záležitost. Nejvíc je to znát asi na kytarách, které jsou napsány vyloženě skvěle a k jakýmkoli náznakům nudy mají dost daleko. Ani nápadité bicí však albu v žádném případě nedělají ostudu a klávesy mohou mnohým posloužit za příklad vkusného užití tohoto nástroje. Další dobrotu pak dělá parádní dynamika skladeb. Ty se totiž pohybují od velmi minimalistických a maximálně klidných pasáží až k polohám, které nemají daleko k death metalu; ani ty nejostřejší riffované a growlované pasáže však ani náznakem nenarušují integritu alba a naopak ji spíše pomáhají upevňovat. Desce to na každý pád ohromně pomáhá.

Náladu si “Amnio” drží velmi jednotnou a všechny výrazové prvky, se kterými deska pracuje, ji pomáhají budovat, byť různými způsoby. O pestrém instrumentálu tu již zmínka padla, ale netýká se to jen jeho. Dalším důležitým a neméně pestrým prvkem alba jsou vokály, o které se stará dvojice dam – Judith a Federica. První jmenovaná má na svědomí klasicky školený zpěv, kterým přispívá k umírněnější, gotičtější stránce alba, a ačkoli mi její výkon nepřijde úplně bezchybný, rozhodně to není nic, co by zasloužilo nějakou zásadnější kritiku. Slušnou práci odvádí i growlující Federica. Její vokál sice neoslňuje uhrančivou hloubkou death metalových řvounů, ale možná i díky tomu, že je relativně tenký a ne moc silný, perfektně zapadá do celkové atmosféry alba, aniž by přitom rezignoval na agresivitu, se kterou “Amnio” operuje ve svých ostrých, k doom a death metalu bližších pasážích. A ta atmosféra je dalším pilířem, o který se deska opírá. Je to taková melancholická zamyšlenost s lehkou příchutí fatality; sice není nijak zvlášť strhující, ale zato je trvanlivá, a když jí člověk věnuje dostatek pozornosti, nenechá ho sklouznout k nudě a apatickému poslechu po celou dobu, co deska hraje. No a jelikož – jak už jsem výše potvrdil – je zde po čistě hudební stránce hodně co poslouchat, stačí to všechno dát dohromady a najednou nám před očima vyvstává album, které má hodně co nabídnout.

Nerad bych ale čtenářům téhle recenze podsunul dojem, že je “Amnio” opomenutý zázrak undergroundové scény, který svými kvalitami může směle aspirovat na mety nejvyšší. Kdepak, do opravdového mistrovského díla mu ještě pěkný kus cesty chybí. To však nic nemění na faktu, že jde o velice solidní album, které dovede zaujmout výhradně svojí kvalitou a nepotřebuje k tomu jakékoli berličky ve stylu “na debut je to fajn”. Skutečnost, že jde o první řadový počin, se kterým se Raving Season ucházejí o přízeň publika, se ale projevuje trochu jinde. Upřímně totiž doufám, že tohle je jen začátek a že až Raving Season přijdou s další deskou, bude to ještě o úroveň výš. “Amnio” je totiž debut, od kterého se dá odrazit hodně vysoko, ale také laťka, kterou nebude úplně snadné překonat, takže snad to tedy bude ta první varianta. Pro mě velice příjemné překvapení a dost možná objev roku.

Recenze

In Silentio Noctis – Disenchant the Hypocrites

26.8.2013 H. Napsat komentář

Země: Finsko
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 5.8.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Chapter I – The Pit
02. Chapter II – Of Deception
03. Chapter III – Haunted

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

In Silentio Noctis je gothic metalová kapela z Finska, jejíž vznik se datuje do roku 2006. Po čtyřech letech se formace dopracovala k dlouhohrajícímu debutu “Through Fragments of Christianity”, jenže hned rok poté zpěvačka Armi Päivinen, hlavní postava projektu, činnost In Silentio Noctis ukončila kvůli nedostatku motivace zbylých spoluhráčů. Nicméně moc dlouho jí to podle všeho nevydrželo, jelikož po nějakých 14 měsících ticha přichází obnova s novou sestavou a nyní konečně i nějaký comebackový materiál v podobě třískladbového EP “Disenchant the Hypocrites”, které zdobí poměrně pěkná obálka. Tak se na ten zázrak pojďme podívat…

Ze všeho nejdříve by se asi slušelo zmínit, že ačkoliv jsem hned v první větě nazval In Silentio Noctis gothic metalovou kapelou – což je dle mého skromného názoru formálně správně, jinak bych to ostatně neříkal – nejedná se tak úplně o klasickou klišovitou podobu plnou cukrkandlové kýče s panenkou za mikrofonem. Stejně tak se In Silentio Noctis snaží na “Disenchant the Hypocrites” oprostit i od standardní písňové formy střídání sloky a refrénů, naopak je zde zcela jasně viditelná snaha o dílko s nějakým sdělením, ne jen bezduchou kravinku. A to je zcela jistě chvályhodné.

Chvályhodná je bezesporu i instrumentální stránka. Na počinu je sice poznat, kdo má ve skupině hlavní slovo, protože vokál Armi Päivinen hraje jasný prim a je poměrně dost vytažen nad všechny nástroje, což je na jednu stranu vlastně docela škoda, protože právě v instrumentální rovině mi “Disenchant the Hypocrites” přijde o něco zajímavější. Ta je dost pestrá, neustále se tam něco děje, objevuje se zde spousta motivů, vyjma klasického metalového obsazení se zde nacházejí i docela zajímavé klávesy a také housle, které však bohužel nejsou příliš slyšet, ale místy v pozadí docela hezky nahrávají atmosféře. I samotné metalové nástroje sem tam vyklouznou z gothic metalové škatulky a vydají se třeba na výlet až někam k hodně melodickému black metalu, jenže většinou si toho posluchač všimne až na několikátý poslech, protože díky vokálu to člověku ani moc nepřijde.

To všechno je samozřejmě dobré a z toho ohledu je pro mě “Disenchant the Hypocrites” sympatickým počinem a relativně příjemným překvapením. Na druhou stranu ovšem musím říct, že přesto všechno mi na tom EP cosi nesedí a mám takový pocit, že to není až tak dobré, jak by to mohlo být. Nicméně ani pořádně nedokážu říct, v čem to vězí… vytažený vokál za až zas takový problém nepovažuji. Místy se tam toho možná děje až trochu moc, ale zase i díky tomu je ta nahrávka tak pestrá a do jisté míry i jen díky tomu zajímavá, takže v tom to podle mě také nevězí. I tak mě ale “Disenchant the Hypocrites” nesebralo až tak moc.

Přesto se však jedná o počin určitě solidní, a jak už bylo řečeno, přinejmenším sympatický. I přes onen pocit, že to není úplně dokonalé, však jde “Disenchant the Hypocrites” schroupat v naprosté pohodě a bez problémů, už jen z důvodu svojí délky, která čítá něco málo nad čtvrt hodinou. Ale tak mě napadá, že možná právě v tom to je – nejsem si totiž jistý, jestli bych to v takovéhle podobě dokázal vstřebat na ploše dlouhohrající desky – tedy pokud by na ní In Silentio Noctis předvedli ten stejný přístup jako zde, čili všechny skladby sice v rámci své vlastní struktury dost pestré, dohromady ovšem více či méně podobné a nepříliš rozeznatelné. Pokud by se ale skupina tohoto asi největšího neduhu na příštím velkém albu vyvarovala, mohlo by jít o setsakra dobrou záležitost, o tom žádná…

Recenze

Sirenia – Perils of the Deep Blue

24.8.2013 Ježura Napsat komentář

Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Ducere me in lucem
02. Seven Widows Weep
03. My Destiny Coming to Pass
04. Ditt endelikt
05. Cold Caress
06. Darkling
07. Decadence
08. Stille kom døden
09. The Funeral March
10. Profound Scars
11. A Blizzard Is Storming

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Je tomu už dva a půl roku, co na Sicmaggot vyšla moje recenze alba “The Enigma of Life” od gothic metalového tělesa Sirenia, a někdo si možná vzpomene, že tohle album ode mě dostalo pěkně do kožichu. Aby taky ne, protože “The Enigma of Life” představovala (a pořád představuje) zhmotnění snad všeho, co je v současnosti na tomto druhu gothic metalu špatně. Ta deska je zkrátka tak moc špatná, že jsem s ní v podstatě pohřbil celou kapelu, protože tento počin jen završil strmý kvalitativní sestup, jaký Sirenia od vydání opravdu slušného debutu “At Sixes and Sevens” prodělala. Není tedy divu, že pokud jsem od letošní novinky “Perils of the Deep Blue” něco očekával, byl to jen další příval uchcaného a rádoby epického hudebního odpadu, jaký kdysi schopný skladatel Morten Veland v posledních letech produkoval ve větší než únosné míře. Jenže věřte nebo ne, “Perils of the Deep Blue” nakonec nedopadla zdaleka tak zle, jak se dalo čekat.

Jestli o posledních počinech kapely smýšlíte podobně jako moje maličkost a prohlášení, že novinka není zase takový odpad, vás překvapilo, věřte mi, že já byl (a vlastně pořád jsem) překvapený úplně stejně, protože od “Perils of the Deep Blue” jsem čekal vážně všechno, jen ne jakkoli solidní materiál. Jenže člověk míní, pámbu mění, a tak se zkrátka může stát, že i dvojice Morten Veland – Ailyn příjemně překvapí. Ale jestli si náhodou myslíte, že se stal až takový zázrak, že by Sirenia vydala opravdu dobré album, to zase prrr. Že “Perils of the Deep Blue” není vyloženě špatné album ještě neznamená, že je kdovíjak dobré. Bude tedy asi nejlepší, když se mu podíváme na zoubek trochu blíže, protože má dosavadní prohlášení toho o jeho podstatě moc nevypovídají.

Jedním z hlavní plusů celé desky je skutečnost, že pan kapelník asi konečně přišel na to, že nechutně přeslazené, vlezle líbivé a v neposlední řadě zoufale pitomé nápěvy, které táhly zejména předchozí počin na dno žumpy, asi opravdu dobrotu nedělají. Udělal tedy to nejlepší co mohl – zbavil se jich a na jejich místo dosadil melodie, co by se s trochou shovívavosti daly označit za takovou solidní žánrovou klasiku, jež neurazí a naopak v některých případech dovede příjemně potěšit. S nimi se vrátila sice trochu kýčovitá, ale bez větších problémů stravitelná temnota, která k takové muzice tak nějak patří, a najednou bum – rázem jsme někde jinde. Samotná obměna melodického výraziva by ale zdaleka nestačila a bohudík nezůstalo jen u ní.

Od posledně se tak výrazně sympatičtější podoby dočkala i instrumentální stránka věci a proti vyložené kompoziční impotenci “The Enigma of Life” je najednou i na tomto poli co poslouchat. Týká se to zejména kytar, protože ačkoli by to bez bicích a basy nešlo, tyhle nástroje zde nic strhujícího nepředvádějí a akorát tam tak nějak jsou. Na svém místě pochopitelně zůstaly i klávesy a sbory, které jsou dnes už tak nějak poznávacím znakem všeho, na co Morten Veland sáhne, a nevím, jestli je to jen moje domněnka nebo fakt, ale tentokrát snad ani nepůsobí tak děsně kýčovitě jako dříve. Jako ano, kýč to pořád je a ne zrovna malý, ale tentokrát mi to připadá ještě celkem v normě… Řeč ale byla především o kytarách, takže s nimi se to má následovně: kytarové party sice nelámou rekordy v nápaditosti riffů a sólíček, ale když jim člověk věnuje dostatek pozornosti, zjistí, že se místy vyloupnou docela příjemné nápady nebo rovnou celé pasáže, jež celku dost zásadně pomáhají, a to je proti “The Enigma of Life” posun o pěkných pár koňských délek.

Díky těmto dvěma zásadním změnám proti poslední tvorbě kapely (tedy melodiím a kytarám) vznikla deska, která je bez problémů poslouchatelná, a i když v širším kontextu nejde o jakkoli zvlášť hodnotné dílo, některé její fragmenty a dokonce i některé celé skladby dovedou posluchači přichystat nejednu příjemnou chvíli. Když bych měl jmenovat, vyberu asi norsky zpívanou “Ditt endelikt”, která je sama o sobě velmi sympatická a navíc v ní exceluje hostující zpěvák Joakim Næss, jehož bych si v sestavě Sirenia klidně dovedl představit natrvalo. Krom toho je tu několik dalších kusů, jež nejsou k zahození, ale které to jsou, to už si asi musí rozhodnout každý sám.

Bohužel jsou tu ale i faktory, které slibně založenou desku potápí. Tím rozhodně nejvýraznějším je bezesporu délka alba. Upřímně nechápu, co se panu Velandovi honilo hlavou, když si usmyslel, že je dobrý nápad vydávat desku dlouhou 67 minut. To je stopáž, již mají problém utáhnout i kapely, které produkují o světelné roky silnější hudbu, než jaká vzniká pod hlavičkou Sirenia, takže je dost nasnadě, že v kombinaci s přes všechny klady nikterak zázračným materiálem, jaký se na “Perils of the Deep Blue” urodil, to nemůže dopadnout dobře. A taky ne. Naprosto úmorná délka totiž album v jeho celkové podobě dost úspěšně dusí a místo aby se člověk radoval z celkem přívětivé muziky, skončí lehce za půlkou naprosto otrávený.

A přitom by stačilo docela málo. Vyházet pár zbytečných skladeb a možná trochu zahustit dobré nápady, rázem bychom tu měli album, které by se nemuselo kdovíjak stydět ani před dodnes solidními prvními počiny kapely. Jenže bohužel je zřejmé, že megalomanie mistra Velanda asi jen tak neopustí. Jak jinak si vysvětlit, že se po hlavě pouští nejen do víc jak hodinu dlouhých alb, ale také skoro čtvrthodinových rádoby opusů. Skladba “Stille kom døden”, které se to týká, sice obsahuje jakous takous atmosféru a dokonce i nějaký ten nápad, ale na utažení třinácti minut to prostě nestačí ani náhodou. A tenhle zamýšlený vrchol alba si vybírá ještě jednoho černého Petra. Jak už název napovídá, celá skladba je nazpívaná v norštině a já užití rodných jazyků v muzice určitě schvaluji, jenže mi přijde jako pěkná zhovadilost nechat zpívat norsky Španělku, která se svým přízvukem zápasí i v anglických textech. Dotyčná Ailyn, o které je řeč, jinak zpívá pěkně a tentokrát využívá spíše klasičtějších poloh, což jen přispívá ke staromilštějí nátuře alba. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že se ten její tenký a sladký hlásek k téhle hudbě úplně nehodí a rozhodně by se našly zpěvačky, jimž by to na jejím místě asi slušelo více. To však nejde dávat Ailyn za vinu, takže zůstanu u toho, že v rámci svých možností předvádí dobrý výkon.

“Perils of the Deep Blue” je pro mě příjemným překvapením. Po nejméně dvou totálních zhovadilostech v řadě je to první album Sirenia, které nejen že nepůsobí krvácení z uší, ale má dokonce něco do sebe. Je ovšem třeba mít na paměti dvě věci. Předně jde o to, že i když jsou všechny v recenzi zmíněné klady reálné a chvályhodné, pořád nejde o kdovíjak silný materiál a moje pozitivní smýšlení o něm pramení především z toho, že proti takřka neposlouchatelnému průseru, jakým je “The Enigma of Life”, jde minimálně o třídu lepší věc. No a pak je tu ta nešťastná délka, která albu opravdu nesmírně škodí. Kdyby bylo “Perils of the Deep Blue” kratší o všechnu zbytečnou vatu a vměstnala by se do pětačtyřiceti minut, rozhodně bych hodnotil výš, protože když se dá dohromady všechno dobré, co deska nabízí, se zavřenýma očima a při dobrém rozmaru by to možná vystačilo i na sedmičku. Takhle bohužel musím zůstat o celý bod níž, a to jsem to oko ještě trochu přimhouřil. Na druhou stranu potom, co dvojice Veland–Ailyn plodila v ne až tak vzdálené minulosti, jde pořád o značnou pochvalu…

Druhý pohled (H.):

Morten Veland je hudebník, jenž už dávno upadl do hlubokého tvůrčího stereotypu, z něhož se již – zdá se – snad nikdy nevyhrabe. Nemůžu si pomoct, ale když už dlouho dopředu před vydáním víte, jak to album bude znít, a ono tak opravdu zní a navíc se opět nejedná o nějaký zázrak, tak je to prostě špatně. Ne vždy tomu tak ale bylo, po svém odchodu z Tristanie Veland v rámci Sirenia páchal poměrně slušnou muziku. Přestože to ani tehdy nebyl žádný extrémní zázrak, minimálně první dvě alba “At Sixes and Sevens” a “An Elixir for Existence” jsou dodnes docela příjemná a čas od času si je pustím. V současné době už je ovšem Sirenia jen pseudo-bombastický, vyleštěný a přeprodukovaný kýč, který mě absolutně nudí.

Musím uznat, “Perils of the Deep Blue” je přece o něco poslouchatelnější, než bylo předcházející, úplně sračkové “The Enigma of Life”, což byl prostě totální ústřel po všech směrech, ale i přesto o novince platí vše výše řečené. Ono se to dá poslouchat, to zase ne, že ne – ostatně jak už jsem řekl, oproti “The Enigma of Life” je to krok nahoru, ale to prostě nestačí, protože i tak “Perils of the Deep Blue” není ničím jiným než naprosto neškodným čajíčkem, v němž žádný větší smysl nevidím. Za světlé body bych označil především “Cold Caress” s docela pěkným refrénem a také “Ditt endelikt”, jež díky hostujícímu čistému mužskému vokálu působí oproti zbytku docela osvěžujícím dojmem. Na druhé straně však stojí také zvěrstvo jako téměř třináctiminutová (!!!) uchcanost “Stille kom døden”… tady se Sirenia s prominutím posrali v kině, protože ta délka je absolutní vražda, zvlášť s tím, co se v té písničce děje.

Dalším problémem je klasicky přestřelená délka… téměř 70 minut je prostě mimo mísu, takovou délku utáhne málokterá skupina, přesto všichni pořád budou točit takhle neopodstatněně dlouhé věci. Delší se vážně nerovná lepší a mnohem radši si dám našlapanou půl hodinku než hodinové album, u něhož se ke konci nudou rýpu v nose. To samozřejmě není jen případ Sirenia, dělá to dnes spousta skupin, ale “Perils of the Deep Blue” je jeden z mnoha exemplárních příkladů. Kdyby se hodnotil vzhled zpěvačky, dám 10/10, ale hudebně je to sotva průměr. Slaboučká pětka. Ale vzhledem k tomu, že očekávání byla pod bodem mrazu a tipoval jsem to někde okolo 3/10, tak je to vlastně svým zvráceným způsobem ještě úspěch.

Recenze

A Pale Horse Named Death – Lay My Soul to Waste

7.8.2013 Atreides Napsat komentář

Země: USA
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: 21.5.2013
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Lay My Soul to Waste
02. Shallow Grave
03. The Needle in You
04. In the Sleeping Death
05. Killer by Night
06. Growing Old
07. Dead of Winter
08. Devil Came with a Smile
09. Day of the Storm
10. DMSLT
11. Cold Dark Mourning

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Díky poměrně osobnímu vztahu ke kapele, z níž dnes recenzovaná skupina vychází nejen hudebně, ale částečně i personálně, dnes začnu svoji recenzi tak trochu nostalgicky, od událostí, které se udály před třemi lety, léta Páně 2010. Od onoho nešťastného úmrtí Petera Steela a rozpadu Type O Negative, který neodvratně následoval vzhledem k tomu, jak moc zásadní postavení Peterův temně medový hlas v kapele zastával, jsem potichu a naivně doufal v nějaké pokračování s tím, že tohle nemůže být naprostý konec. Toho se fanouškům Type O Negative (mě nevyjímaje), ač poněkud nepřímo, dostalo o něco později, konkrétně roku 2011, založením kapely A Pale Horse Named Death bývalým bubeníkem Type O Negative, Salem Abruscatem, který bubenickou sesli obýval v letech 1989-1994, a Mattem Brownem ze Seventh Void, která během stejného roku vydala debutovou desku “And Hell Will Follow Me”.

Hudebně se dá opravdu mluvit coby o nástupci padlého krále gothic metalu (ano, opravdu bych byl velice nerad, kdyby si čtenáři spojovali s gothic metalem takové věci, které se obvykle označují škatulí “symphonic power”, to vážně není gothic metal), ačkoliv Sal s Mattem dali více prostoru doomové složce před gothic rockovým soundem. Ostatně, prachsprosté kopírování hudby Type O Negative by ani nefungovalo, už jen proto, že Peter Steele byl skutečně nezaměnitelnou persónou, která svým vokálem a černou magií byla schopna omámit zástupy fanoušků, kteří by nejspíše A Pale Horse Named Death poslali do pekel, kdyby se o to byť jen pokusili. “And Hell Will Follow Me” tak přímo odkazuje na své kořeny, ale zároveň ukazuje, že kapela nechce jen žít z odkazu Type O Negative, ale nýbrž že jde o navazující článek k něčemu dalšímu. A to něco další představuje letos vydané album “Lay My Soul to Waste”.

Že kapela nepřešlapuje na místě, ale pomalu posouvá své výrazivo kupředu, můžete zaslechnout už docela zkraje. Ve třetí skladbě “The Needle in You” s poměrně ostrým nástupem je možnost zaslechnout i nějaký ten growl, který se objevuje i v některých dalších skladbách, takhle namátkou třeba v předposlední “DMSLT”. Obecně lze říct, že nahrávka je oproti svému předchůdci ještě o něco tvrdší a o něco málo více energická, přesto pořád laděná do temného hávu doom metalu. V tomto ohledu se nesnaží přiblížit žánrovým velikánům, stále jde o fúzi s gothic metalem (tady už o gothic rocku vážně nemůže být řeč, leda v náznacích), tak jak jej známe z tvrdší stránky Type O Negative, což nejvíce připomíná skvělá “Growing Old” svými melancholickými klávesami nebo “In the Sleeping Death” s dosti charakteristickou kytarovou linkou. Těžko instrumentální stránce něco vytknout. Pokud však, pak že by občas potřebovala trochu koření navrch. Něco, co se nejen dobře poslouchá (a že tohle se poslouchá safra dobře a samo), ale něco, co vás zaujme a nevyženete to z hlavy, dokud se toho nepřejíte. Pořád mi tu chybí něco, co mě vyloženě zašlape do země a přikryje mramorovým náhrobkem, který mě už nepustí ven. Mám tu před sebou dobrý gothic/doom metal s dobrými nápady, riffy, sóly a vším, co k takové hudbě patří, ale ty opravdu skvostné zatím chybí. Krok kupředu ze stínu svého předchůdce úplně nestačí, ačkoliv za něj má kapela nemalé plus.

Medově utahaný vokál Sala Abruscata se od přechozí desky v čistých polohách téměř nezměnil, jak jsem ale naznačil výše, občas přitvrdil až k agresivnímu řevu, který vybraným skladbám dává pořádnou hromadu energie navrch. Občas by mu možná prospělo, kdyby zkusil vystřídat i více než jen tyhle dvě polohy, neb první je občas až příliš a člověk se jí občas přejí, protože pořád jde sice o dobrý, ale nepříliš výjimečný vokál, a druhá je spíš doplňkovou záležitostí, které je na albu poměrně málo. Co ovšem musím jednoznačně vyzdvihnout, je vyváženost celé desky. Drží při sobě, nemám problém ji vyslechnout od začátku do konce, aniž bych byl nucen cokoliv přeskakovat. Žádná ze skladeb vyloženě nezapadá, na druhou stranu ani nevyčnívá. Album si díky tomu drží jednotnou úroveň, ale přijde mi, jako by nemělo ambice na něco víc a působí tak na mě poněkud bezzubě.

Vážně tím nechci říct, že by to bylo špatné album. Několik důvodů, proč nakonec hodnotím “pouze” za sedm z deseti, jsem již popsal výše. Závěrem bych chtěl pouze říct, že pánové si coby de facto přímí pokračovatelé gotické legendy vybrali nelehký úkol. Vždy totiž budou s hudbou Type O Negative srovnáváni, přinejmenším tak dlouho, než plně vystoupí z jejího stínu něčím, co buď přirozeným vývojem dojde někam zcela jinam, anebo nějakým způsobem posune hranice gothic metalového žánru zase o kus dál. A vzhledem k tomu, že zatím nedošlo ani k jednomu, ani k druhému (a kdo ví, jestli kdy vůbec dojde), je sedm bodů adekvátní hodnocení, za které se “Lay My Soul to Waste” nemusí vůbec stydět.

Od hudebních fandů pro hudební fandy