Němci The Vision Bleak vypustili detaily o svém novém albu. To se jmenuje „The Unknown“ a vyjde 3. června skrze Prophecy Productions jako CD, 2CD box a LP. Song „The Kindred of the Sunset“ (vyšel už tento měsíc na stejnojmenném EP navnazujícím na desku) poslouchejte ne YouTube. Obal tady, tracklist následuje (poslední dva songy jen v dvoudiskovém boxu):
01. Spirits of the Dead 02. From Wolf to Peacock 03. The Kindred of the Sunset 04. Into the Unknown 05. Ancient Heart 06. The Whine of the Cemetery Hound 07. How Deep Lies Tartaros? 08. Who May Oppose Me? 09. The Fragrancy of Soil Unearthed Bonus CD (box): 01. The Ghost in Me 02. Luster Nocturnal
Němečtí The Vision Bleak vypustili detaily o svém novém minialbu. To se bude jmenovat „The Kindred of the Sunset“ a vyjde 25. března u Prophecy Productions na CD a LP. EP bude nejprve prodáváno pouze na nadcházejícím evropském turné, které proběhne v březnu a dubnu (v ČR žádná zastávka), a až poté bude možno případný zbytek z limitovaného nákladu koupit online. Dva songy z „The Kindred of the Sunset“ se objeví i na chystané desce „The Unknown“, zatímco zbylé dva jsou exkluzivní pouze pro tento počin. Obal zde, tracklist následuje:
01. The Kindred of the Sunset 02. The Whine of the Cemetery Hound 03. The Sleeping Beauty [Tiamat cover] 04. Purification Afterglow
Němci The Vision Bleak hlásí, že pilně pokračují v práci na své nové desce, která naváže na nahrávku „Witching Hour“ (2013). Hotové už prý jsou bicí a rytmické kytary.
Němci The Vision Bleak se nechali slyšet, že aktuálně pracují na svém novém, celkově šestém dlouhohrajícím albu. Následovník počinu „Witching Hour“ (2013) by měl být natočen v zimě a s vydáním se počítá na jaro 2016.
Země: Německo Žánr: gothic metal Datum vydání: 6.12.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Zwischen Menschen
02. Die Augen zu
03. Am Meer
04. Heimweh
05. Ein Nachruf
06. Himmelfahrt
07. Falsches Herz
08. Liebes Lied
09. Glück im Unglück
10. Wenn es am schönsten ist
11. Sanctum Imperium [bonus]
Možná někomu z vás utkvělo v paměti, o jakých jménech jsem spekuloval v prosincovém eintopfu. Vedle vítězné Panychidy se mým textem mihli rovněž Poláci Behemoth a také jistí Ewigheim patřící k početnému zástupu německých gothic metalových kapel. Už tehdy jsem vysvětloval, že Ewigheim prakticky neznám a jejich novinka “Nachruf” jitří moji zvědavost zejména proto, že se v řadách kapely angažuje dvojice Tobias Schönemann a Markus Stock, tedy ústřední duo mých oblíbených The Vision Bleak. S přihlédnutím ke kvalitativní úrovni tvorby The Vision Bleak to znamenalo jediné – naději, že se Ewigheim zařadí do nepočetné společnosti německých gothic metalových kapel, které nehrají kraviny. A jelikož je to radost pokaždé, když se na takovou světlou výjimku podaří narazit, teď si trochu popovídáme o tom, s čím že to jdou Ewigheim na trh.
Co se na desce “Nachruf” urodilo, jsem na jednu stranu tak nějak čekal, na druhou stranu ale ne až tak docela. Tím očekávaným je pojetí gothic metalu, s jakým Ewigheim nakládají. Jedná se o klasický střednětempý materiál, který staví na potemnělých melodiích, elektroniku ne zcela náhodou evokující rytmice a výrazném pěvcově vokálu. Ano, to je dost přesná charakteristika ne zcela nevýznamné části německé žánrové scény, a proto přichází na řadu mé druhé očekávání. Jak už jsem naznačil, právě od Ewigheim jsem si sliboval, že by mohli i v rámci relativně zprofanovaného žánru přinést opravdovou kvalitu a ukázat, že to jde. Jenže jak už zde padlo, nakonec to až taková sláva není.
A přitom vlastně ani nevím, proč to nijak zvlášť slavně nedopadlo, protože ať se na to koukám z jakéhokoli úhlu, vidím v “Nachruf” velkou spoustu materiálu, ze kterého šla vystavět alespoň v rámci žánru opravdu působivá nahrávka. Nechybí pěkné, ale ne kýčovité melodie, kytaristé se umí vytasit se solidními linkami i riffy, posluchačův jemnocit nijak neurážejí ani bicí a nade vším kraluje brilantní výkon Tobiase Schönemanna. Zejména jeho vokál vyloženě hladí, a i když náhodou ne úplně, tak nesnese výtky – jakkoli je podstatně civilnější, jemnější a méně zlověstný než v rámci The Vision Bleak, kde pan Schönemann předvádí nemalé pěvecké eskapády. A to není zdaleka všechno – klávesy jsou zde příjemně decentní, když se lehce připomene elektronika, neruší to (až občas pochybuji, jestli je to vážně elektronika), občasný příspěvek klavíru je také mimořádně svěží… Prostě samé vybrané ingredience, z nichž by měla dobrá muzika vzniknout tak nějak skoro sama od sebe.
A ono se to, byť asi ne samo od sebe, docela daří, neboť na “Nachruf” je k nalezení dost materiálu, který se nezdráhám označit za obstojný nebo rovnou dobrý. Ať už jde o melancholické kusy jako “Zwischen Menschen” (škoda té mrzké délky), “Am Meer” nebo “Liebes Lied”, vyloženě energickou a chytlavou hitovku “Glück im Unglück” nebo něco mezi tím; je to sice celkem jednoduché ale ve své jednoduchosti působivé a hlavně ozdobené různými drobnými detaily, které tomu dost přidávají na lesku. Tyhle skladby více méně naplňují moje představy o tom, jak má solidní gothic metal podobného ražení znít, takže o to více zamrzí, že snad polovina materiálu tu více tu méně sklouzává k povážlivě triviálním gothic hoblovačkám, které jsem z gustem odstřelil už v nejedné recenzi, protože tyhle typicky germánské umca umca gothic metaly na druhou těžkou dobu jsou prostě pitomé až hrůza. Jako jo, pořád to není žádná velká žumpa, pod průměr (tedy na tu vyloženě pitomou úroveň) se to dostane jen několikrát a ne na dlouho a i v těch slabších kusech se dají najít obstojné obraty, ale celkově vzato to vážně není nic moc. A přitom se to tváří, jako by nechybělo mnoho a mohlo to být o dost lepší. Ty slabší kusy jsou totiž tak strašně jednoduchoučké, že by jim pomohlo prakticky jakékoli ozvláštnění, jakýkoli výraznější moment, jakékoli překvapení. Takhle nějaká třetina desky vyloženě křičí a žadoní, aby se na ní ještě zapracovalo, protože v současném stavu to zní, jako by se kapela prostě přestala snažit, několik nápadů poskládala a zaretušovala tak, aby to nějak dávalo smysl, a prohlásila je za skladby.
I když je pro mě “Nachruf” docela zklamání, pořád se dá hovořit o poslouchatelné nahrávce. Vyloženě stupidní materiál se zde vyskytuje jen v minimálním množství, ten průměrný jakž takž poslouchat jde a dejme tomu polovina alba už se dá bez uzardění prohlásit za obstojnou, místy dokonce dost dobrou muziku. Slušné a slabší skladby jsou navíc poskládány tak šikovně, že nikdy nedojde k tomu, aby deska delší dobu nudila nebo obtěžovala, takže jako celek jde poslouchat vlastně docela v pohodě s tím, že si člověk sice občas říká, co to na něj Ewigheim zkouší za výmysly, ale zanedlouho zase musí upřímně uznat, že když se pánové snaží, tak jsou schopni vyprodukovat opravdu konkurenceschopný, nevtíravě působivý a poměrně inteligentní materiál. Je to docela škoda, protože osekat “Nachruf” o to slabší, mohlo by z toho být parádní EP a moje hodnocení by se pohybovalo dobře o bod výše. Takhle je to bohužel jen nadprůměr (a to si řekněme na rovinu – přese všechny výtky “Nachruf” skutečně nad žánrový i obecný průměr patří), ale i to je lepší, než hromada žánrové konkurence, takže vlastně proč ne. Nemusí pršet, stačí když kape a tohle kapání je nakonec celkem přívětivé.
Další názory:
Více či méně mohu z obecného hlediska souhlasit s tím, co řekl kolega v recenzi výše. “Nachruf” je vesměs taková příjemná pohodovka, která se vlastně moc hezky poslouchá, klepete si u ní nohou do rytmu, a když si to pustíte jako podklad k nějaké práci, tak vám to díky sympatické chytlavosti (ne ovšem laciné vtíravosti) půjde pěkně od ruky. Na druhou stranu se ovšem ani nedá tvrdit, že by Ewigheim nahráli nějaký opravdový zázrak – nic jiného než onu příjemnou pohodovku jsem totiž na “Nachruf” prostě nenašel. Na pár otočení funguje dobře, člověk se nenudí, osobně se mi to poměrně líbilo, ale jakmile vás album po těch pár posleších omrzí, tak už se k němu nejspíš nikdy nevrátíte a za měsíc už ani nebudete vědět, že jste něco podobného někdy poslouchali. Nemám tušení, s jakým záměrem Ewigheim tvořili, nicméně přesně takhle to na mě působí. Nedá se té nahrávce ovšem upřít, že se na ní nachází několik docela solidních hitovek jako “Die Augen zu”, “Heimweh”, “Ein Nachruf”, “Falsches Herz” nebo “Glück im Unglück”. Naopak mě moc nebaví pomalejší kousky (včetně těch, jež kolega vyzdvihuje), což je případ především “Am Meer”, “Liebes Lied” či obzvláště nepovedené “Wenn es am schönsten ist”. Ten zbytek mezi tím je neurážející. H.
Země: Německo Žánr: gothic metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Witching Hour
02. A Witch Is Born
03. The Blocksberg Rite
04. Cannibal Witch
05. The Wood Hag
06. Hexenmeister
07. Pesta Approaches
08. The Valkyrie
Pánové Markus Stock a Tobias Schönemann, kteří tvoří spíše pod svými pseudonymy Ulf Theodor Schwadorf a Allen B. Konstanz, nejsou tak neznámí, jak by se někomu třeba mohlo znát. Jeden, druhý nebo rovnou oba zanechali své stopy v kapelách jako Empyrium, Autumnblaze, Ewigheim nebo Noekk, což jsou spolky, jejichž hudba neurazí ani náročnějšího posluchače a rozhodně patří k tomu, za co se německá hudební scéna nemusí ani v nejmenším stydět – spíše naopak. A právě tihle dva pánové na přelomu století přišli s nápadem, který vyústil ve zformování nové kapely. Zaštítěni jménem The Vision Bleak si dali za úkol hrát hudbu, která bude zhmotňovat jedinečnou atmosféru starých hororových příběhů, a kdo má o dosavadní tvorbě téhle kapely trochu přehled, ten mi určitě dá za pravdu v tom, že tomuto závazku pánové vskutku dostáli. Od doby, kdy vyšlo čtvrté album “Set Sails to Mystery”, ale už uplynuly dlouhé tři roky, takže letos The Vision Bleak konečně uťali další čekání a vydali novou řadovku. Ta nese název “Witching Hour” a už z něj je jasné, že tentokrát se od Lovecrafta, Poea, přízraků, vlkodlaků a jiných motivů přikročilo k čarodějnictví, tedy fenoménu, který je střední Evropě víc než vlastní.
Novinka to popravdě neměla vůbec jednoduché. The Vision Bleak v minulosti stvořili několik hodin opravdu působivého materiálu a desky jako “Carpathia – A Dramatic Poem” nebo “Set Sails to Mystery” nastavily pomyslnou laťku hodně vysoko, neboť způsob, kterým je na nich nakládáno s atmosférou, by se dal označit za učebnicový příklad, jak tím nejlepším možným způsobem dostat posluchače tam, kde ho chcete mít. Pro milovníky temné estetiky hrůzných historek zasazených do doby okolo přelomu 19. a 20. století zkrátka takový menší Svatý grál. “Witching Hour” tak měla startovní pozici ztíženou navíc i skutečností, že se povaha čarodějnických příběhů – jakkoli je obojí fikce – třeba od takového Lovecrafta, jehož adaptací The Vision Bleak prosluli, dost zásadně liší, takže bylo otázkou, jestli se podaří pro kapelu typickou atmosféru a výraz na tuto předlohu naroubovat tak, aby to zafungovalo stejně dobře, jako jsme byli zvyklí z minula.
Začněme ale tím, co se v žádném případě nezměnilo, a to je především páně Schwadorfova kytara. Schwadorfův rukopis je zejména u The Vision Bleak velmi specifický a v kombinaci s typicky chroptivým zvukem jeho hlavního hudebního nástroje (pro album nahrál ještě baskytaru, klávesy a přispěl i vokálně) není po pár tónech nejmenšího sporu o tom, kdo že to hraje. Když už tu ale přišel na přetřes zvuk, zastavme se u něj na delší dobu, abychom zjistili, že se toho na “Witching Hour” změnilo vlastně docela dost. Přesně jak tvrdí řada studio reportů vzniklých při nahrávání, zvuk alba je o něco ostřejší, než jak tomu bylo doposud, a ačkoli je to jen můj laický dojem, připadá mi, že Schwadorf pro účely “Witching Hour” zvolil vyšší ladění, se kterým se následně svezl i zbytek alba. Díky tomu zní proti svým předchůdcům i při zachování skladatelského jazyka zákonitě odlišně. Dle studiových reportů byla velká péče věnována i zvuku bicích a i tohle je znát, když se na bicí člověk trochu soustředí. Pocitově jsou trochu odsunuty do pozadí, ale jejich zvuk je skutečně vypilovaný a dynamický. Posledním důležitým faktorem, který má vliv na zvuk desky, je hojné využití kláves. The Vision Bleak sice klávesy používali vždy, ale tady do celkového výrazu alba promlouvají asi nejvýrazněji a navíc jsou zakomponovány způsobem, který nedává moc prostoru pro představy, jak by to asi znělo bez nich. Jejich role je zkrátka dost důležitá. Navíc je deska plná příspěvků několika dalších nástrojů – zaslechl jsem flétny i jiné dechové nástroje, snad i brumle a pak řadu náladotvorných samplů, které dělají z “Witching Hour” po zvukové stránce poměrně barvitou záležitost.
Jedním z poznávacích znaků dosavadní tvorby The Vision Bleak byl jedinečný vokální projev, který v sobě kombinoval Konstanzův naprosto unikátně zabarvený čistý hlas se Schwadorfovým ostrým a štěkavým growlingem. Milovníci Konstanzova projevu budou stoprocentně spokojeni i s “Witching Hour”, protože pan zpěvák ani tentokrát neslevil ze své vysoké úrovně a opět předvádí, že je majitelem opravdu působivého pěveckého nadání. Proti předchozím počinům je ale jasně zřetelné, že zde zpívá přeci jen jinak. Dáno je to předně vyšším laděním celé nahrávky, o kterém byla řeč několik řádků nazpět, takže hluboké deklamace zde ustupují výše položenému zpěvu. Není to ale vůbec na škodu a naopak je to velice příjemná změna. Konstanzovi to totiž sedí i takhle, a navíc mu to dává prostor pro řadu nových poloh, které v minulosti buď nevyužíval vůbec nebo jen zřídka. Namátkou vyberu třeba skvostný řev v refrénu “Pesta Approaches” nebo sametově jemné pasáže v “The Valkyrie”, ale je tam toho víc a všechno stojí za to. Jestli ale Konstazův zpěv dostal víc prostoru, ten Schwadorfův byl stažen na naprosté minimum. Pokud se nepletu, deska je zcela prostá growlingu, což ale vzhledem k její nátuře není úplně na škodu. Namísto toho ale pan Schwadorf dává na odiv svůj špinavý zpěv hned v úvodní “A Witch Is Born” a zní při tom velice zajímavě, takže trochu zamrzí, že se na zbytku alba úporně drží kytary a maximálně si někde střihne druhý hlas.
Dost zajímavého výsledku doznala i kompoziční stránka alba. Když pominu několik jalových případů, o kterých bude řeč později, pan Schwadorf se jakožto hlavní skladatel rozhodně nemá za co stydět. Je zde jasně znát příklon k rozvážnějším, komplexnějším, variabilnějším a promyšlenějším konceptům, se kterými trochu koketovalo už předchozí album, a šlapavé riffování, na němž byla postavena třeba skvělá deska “Carpathia – A Dramatic Poem”, zde dostává podstatně méně prostoru než dřív. To ale možná není úplně přesný výraz. Schwadorfovy typické riffy jsou tu stále, akorát jsou více zapracovány ve prospěch celku. Tam, kde se skladatelsky zadařilo, není vůbec žádné překvapení, když instrumentál volně přechází mezi ostrým riffováním, vyloženě minimalistickým přednesem, táhlými vyhrávkami, scénickými polohami nebo třeba epickými klenutými masivy. Přitom to k sobě ale naprosto přirozeně pasuje a příslušné skladby tak působí živě, dynamicky a nechybí jim potřebný dramatický rozměr.
Jak už jsem ale několikrát naznačil, tento chvályhodný stav bohužel neplatí na celé ploše alba, a “Witching Hour” tak opět potvrzuje, že dědičnou chorobu desek The Vision Bleak, tedy větší či menší kvalitativní nevyrovnanost, se pořád nepodařilo vymýtit. Vezměte si třeba takovou klipovku “The Wood Hag”, která je zároveň první singlem alba. Zvonivé klávesy a pochmurně hravá melodie, jež ke skladbou vyprávěnému příběhu o Jeníčkovi a Mařence perfektně pasuje, jsou sice fajn, ale když je to jediný motiv celé “The Wood Hag”, tak to prostě moc fungovat nemůže, i když je všechno ostatní v naprostém pořádku. Podobně je na tom úvodní “A Witch Is Born”, která navíc dost krkolomně navazuje (nebo spíš nenavazuje) na trochu nijaké intro “Witching Hour” (když si vzpomenu na monumentální “A Curse of the Grandest Kind” z poslední desky, je mi trochu smutno). Jinak velmi dobrou skladbu, která dovede oslovit příjemně slizkou a kousavou slokou a skvělým instrumentálním závěrem, totiž vyloženě zabíjí refrén, protože jeho nulová invence (a dere se mi na jazyk slovo tupost) na posluchače působí jako rána kladivem mezi oči. Taková škoda! Dál už je to ale lepší. “The Blocksberg Rite” není špatná, jen trochu dojíždí na to, že se snaží jít po stopách klasických úderných a šlapavých songů ve stylu “Carpathia”, ale přitom nedosahuje jejich kvalit. Dvojice “Hexenmeister” a “The Valkyrie” už nějaké výtky snese jen sotva, protože v obou případech jde o dost podařené skladby, ačkoli každá funguje trochu jinak. První je přímočará a thrash metalem načichlá vypalovačka, rozhodně nejagresivnější skladba alba. Druhá pak velmi dobře zastává roli rozmáchlého závěru “Witching Hour”, nabízí řadu nesmírně povedených momentů, dobrých nápadů a disponuje parádní dynamikou. No a pak už tu zbývá jen duo “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, což jsou skladby, které mě osobně z celé desky oslovily nejvíce a nestydím se je zařadit po bok toho nejlepšího, co kdy The Vision Bleak stvořili. Zejména “Cannibal Witch” z celého alba opravdu vyčnívá a je ukázkou, jak správně uchopit a provést skladbu o legendární čarodějnici. A “Pesta Approaches”? Stačí málo a posluchači před očima ožívají obrazy řadění jmenované stvůry. Velmi působivé…
V úvodu jsem kladl “Witching Hour” do kontextu některých jejích předchůdců a nadnesl otázku, jestli s nimi může soupeřit na poli, které bylo pro The Vision Bleak doposud hlavní doménou – na poli atmosféry. A jakkoli se mi deska přes všechny oprávněné výhrady, které k ní mám, líbí, s tou atmosférou to zas taková sláva není. Jak už jsem rozebral výše, ta musí být z podstaty věci trochu jiná, než s jakou The Vision Bleak doposud pracovali, a zde to zkrátka tak úplně nepovedlo. Příslušné emoce sice vzbuzují třeba “Cannibal Witch” a “Pesta Approaches”, závěr “A Witch Is Born” a s trochou shovívavosti i “The Valkyrie”, ale zbytek k tomu má zatraceně daleko a ve výsledku se mrazení v zádech a představivost na plné obrátky – pro The Vision Bleak tak příznačné atributy – skoro nedostavují. To však neznamená, že je “Witching Hour” špatné album. Až na těch pár zbytečných výjimek je to rozhodně slušný počin, který kapelu posouvá opět o něco dál a pro posluchače má nachystanou řadu příjemných zážitků. Kolik jich bude a jestli nezůstanou skryty pod závojem lehkého zklamání z nevyužitého potenciálu, to už záleží jednotlivě na každém.
Další názory:
Já na rozdíl od kolegy nejsem člověk, jemuž by vlhlo spodní prádlo pokaždé, když se někde objeví jméno Konstanze nebo Schwadorfa nebo ještě lépe obou, což bude asi také nejspíš ten důvod, proč budu bodově o něco méně shovívavější. A to i přesto, že “Witching Hour” je vlastně dobré album. Když se podívám na jednotlivé skladby, tak v podstatě každá z nich je minimálně slušná, každá z nich se moc příjemně poslouchá a v podstatě každá obsahuje nějaký zajímavý nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete. V některých případech se to povedlo na výbornou a vznikly tak skvělé písničky, jako je třeba “Cannibal Witch” nebo bonusová “The Call of the Banshee” pouze na digipackové edici, někdy to jsou třeba jen jisté momenty, jako je třeba výtečná sólová kytara v “The Valkyrie”. Jako celek mě ovšem “Witching Hour” nebaví tak jako po jednotlivých kouscích, rozhodně ne tak, jak by asi papírově mělo, což je dost škoda. Rozhodně jde o kvalitní album, proto také dostává nadprůměrnou známku, ale asi jsem čekal o trochu víc… H.
