Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 11.11.2013 Label: Bakerteam Records Tracklist: 01. Black Universe 02. The Last Day on Earth 03. The Rose in Wind 04. Pulsar 05. Peace Denied 06. Four Steps in Gray 07. Immortal Force 08. Between Hodnocení: Kaša – 6,5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records / Bakerteam Records

Po téměř dvaceti letech na scéně se italské dvojici Inner Shrine nepodařilo výrazně prorazit a vydobýt si tak jméno na přeplněné italské scéně, takže v poklidu a bez velkého humbuku kolem si na letošek nachystala svůj pátý řadový počin “Pulsar”, jenž se nakonec ukázal jako větší oříšek, než jsem před prvním poslechem očekával, ačkoli tentokrát není vina na mojí straně díky tomu, že bych snad nemohl přes srdce přenést hudební směřování kapely, ale prostě jsem dostal pod ruky něco docela jiné, než jsem čekal.

Propagační řeči totiž hovořily v podstatě o gothic metalu. Ten, ač není můj šálek kávy, jsem ochotný při pominutí několika stylových nešvarů úplně bez problémů strávit, ale někdy v průběhu prvního poslechu “Pulsar” se ukázalo, že tahle škatulka bude duu ve složení Claudio Tovagli a Luca Liotti poněkud těsná. Krom proklamovaného gothic metalu se na albu v nezanedbatelné míře prosazují bicí sypačky, melo-deathové kytary, blackové kytary a vokál, troška doom metalu, symfonického metalu a zřídka taky hrst ambientu a samplů. Možná to nezní zrovna lákavě, protože dojem nejednotného hudebního díla z tohoto koktejlu volá už na dálku, ale šanci si Inner Shrine určitě zaslouží. Za zmínku stojí vyrovnaný (na poměry toho, co všechno se do něj muselo nacpat) výsledný zvuk, jenž působí docela chladně. Kytary by mohly mít trošku víc průraznosti, ale chápu to jako oběť celkové atmosféře. Jen pro zajímavost – duo Claudio a Luca se (údajně poprvé v kariéře) nechalo pro potřeby nahrávání novinky a živých vystoupení loni obklopit dalšími dvěma muzikanty, takže album tak vzniklo v klasickém personálním složení.

Zpět ale k “Pulsar”. Začátek není vůbec špatný. “Black Universe”, jež celou desku uvádí, se rozjíždí pomalu a postupem času zklouzne do vod blízkých klasickému symfonickému black metalu, ale všudypřítomné kytarové melodie, kterých si hlavně v počátku této písně užijete dosytosti, tlačí píseň trošku jinam. Klávesově-orchestrální aranže, které ji celou podkreslují, nejsou vůbec špatné. Pominu-li vokál, který působí jako počítačem prohnaný Shagrath z Dimmu Borgir a jenž se mi netrefil do noty, protože postrádá přirozenost a útočnost, tak na začátek slušný kousek. Následující “The Last Day on Earth”, jejíž apokalyptickou atmosféru doplňují nasamplované sirény, které skladbu doprovází napříč celou délkou, je pomalá gothic-doomová melodka, která mi bohužel přišla zbytečně přetažená. Šest a půl minuty na dva povedené motivy je trochu moc, a pokud jedním z nich je klávesová linka v první polovině a tou druhou epicky vystavěný závěr pod taktovkou sólové kytary, tak troška střídmosti by neuškodila. Náladu zpraví “The Rose in Wind” s ambientním úvodem, nicméně v druhé polovině začne skladba slušně gradovat a pochybnosti o natahované mezihře, které jsou na základě poklidného úvodu na místě, se rychle rozplynou. Stylově mimo je ambientě klávesová “Between”, jež je dle mého názoru opět zbytečně rozmělněná, ale postaví-li se k ní člověk jako k takovému delšímu zklidnění atmosféry po předešlé “Immortal Force”, tak proč ne.

Ne moc pochvalně dopadla “Peace Denied” s tíživým elektronickým nádechem. Jediným pojítkem se zbytkem desky je blackový zpěv a kytarové melodie v závěru, ovšem jinak mi do celé desky zas tak moc nezapadá, přestože rozvíjí náznaky, které dosud jen probleskovaly. Ostatně, druhá půlka “Pulsar” je o něco víc rozmanitá (už jen díky závěrečné “Between” a “Peace Denied”). Titulka “Pulsar” přešlapuje od melodických šlapavých ploch k těm agresivnějším, ovšem i ty jsou zjemňovány všudypřítomnými klávesami. K tomuto kousku ještě drobnou pochvalu na adresu hostující zpěvačky, která si střihla pasáž v mezihře a jež by se mohla k mikrofonu postavit častěji. Třeba v zpackané “Four Steps in Gray”, kde hudebně slibný podklad totálně odrovnal robotický vokál Luca Liottiho, který zní skoro tak otravně jako Paul Masvidal z Cynic v nejhorších momentech. Blíží se konec a s ním “Immortal Force”, což je přímočarý, symfonickým black metalem prolezlý zářez, jenž sice nezůstane jen u toho, ale oproti zbytku přece jen hrozí víc. Při poslechu jsem si sice připadal jako na kolotoči, protože Inner Shrine skáčí s každou další skladbou z nálady na náladu a zorientovat se tak není zrovna jednoduché, ale přesto se nebojím tvrdit, že dohromady deska funguje stejně tak jako jednotlivé skladby separátně.

Nebudu-li poukazovat na dílčí nedostatky, které beztak pramení z mé osobní nelibosti k některým prvkům, jež pomáhají utvářet chladnou, relativně odtažitou, atmosféru “Pulsar”, tak se úplně vpohodě dá říct, že Inner Shrine dokázali spojit zdánlivě nespojitelné a vyváznout z tohoto souboje s hlavou vztyčenou. Netvrdím, že se jedná o album, jež od nynějška budu sjíždět denně, to ne, ale věřte mi, že z prvních poslechů, kdy působilo “Pulsar” zbytečně chaoticky a roztěkaně, se nakonec vyklubala deska, která má vlastní ksicht a která se díky oné rozmanitosti dá považovat za počin trvanlivý, jenž hned tak neomrzí.

Další názory:

K některým (oukej, vlastně v podstatě k většině) promáčům, které nám do redakce přijdou, přistupuji bez většího očekávání, v některých případech dokonce už předem s lehkým despektem, což byl vlastně tak trochu případ i Inner Shrine, od jejichž desky “Pulsar” jsem toho dle trochu nijakého obalu a nic moc fotek čekal úplné minimum, ale nakonec se z toho vyloupnul až překvapivě slušný a poslouchatelný počin. Ne, že by to byl vyložený zázrak a některé songy jsou trochu slabší, zejména poměrně nezáživný závěr v podobě “Immortal Force” a “Between”, ale jiné jsou naopak docela povedené, což je případ třeba hned úvodní “Black Universe”, pomalejší “The Rose in Wind”, titulní “Pulsar” nebo odtažité “Four Steps in Gray”. Podle poměru písniček, které jsem v obou kategoriích jmenoval, je asi zřejmé, že ty solidní kousky mají ve svém počtu navrch, což z “Pulsar” ve výsledku činí album, jehož poslech je víc zábavný než nudný. Hodně tomu napomáhá i příjemná žánrová nezařaditelnost Inner Shrine, která balancuje někde mezi gothic metalem, melodickým black metalem a industriálními vlivy, aniž by pořádně byla čímkoliv ze tří jmenovaných. Neříkám, že z toho sedím na prdeli, ale pořád je to docela příjemná nahrávka, která si podle mě – i za to překvapení – sedmičku klidně zaslouží.
H.