Země: Portugalsko Žánr: raw black metal Datum vydání: 1.5.2020 Label: Signal Rex Tracklist: 01. The Flame of Purification 02. Dense Fog 03. Black Devotion 04. Circumscribing the Circle 05. Eternal Night 06. As the Dark Moon Rises 07. Vultfigures 08. Obscure 09. In the Catacombs 10. Echoes From a Distant Past Hrací doba: 26:08 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Signal Rex

Ztrouchnivělý a zaprášený raw black metal chlemtající inspiraci z pravěké studnice žánru je v posledních letech na vzestupu. Těch kapel a projektů lze najít mraky a mnohé z nich se chápou dávno představených postupů s obdivuhodnou vervou a nasazením, díky nimž jejich přístup dává smysl, ačkoliv na první poslech a pro necvičené ucho to může vypadat jen jako další revival něčeho, co kdysi bylo a co už dávno odvál čas.

Portugalští Armnatt nepochybně patří k formacím, které uctívají blackmetalovou primitivnost a stavějí na primordiálním soundu. Tady se ani nikdo nesnaží předstírat, že by snad mělo jít o umění, neboť důraz je kladen výhradně na barbarství, nespoutanost a pudy.

Hudební směřování plně ilustruje také vizuální stránka Armnatt. Slovo nepsané švabachem nepřipadá v úvahu. Obaly nepotřebují víc než dvě barvy – černou a bílou. Ne odstíny šedé, opravdu jen dvě barvy v nejzákladnější možné barevné hloubce 1 BPP. Kdo používá víc než dvě barvy, je pozér.

Vlastní muzika a její provedení tomu všemu samozřejmě do puntíku odpovídá. Sice máme opět co do činění s raw black metalem z Portugalska, ale podání Armnatt se nedá úplně srovnávat se syrovou aristokracií formací jako Black Cilice, Voëmmr nebo Candelabrum. Tohle má mnohem blíž k hrubému a primitivní rouhání smeček jako Vetala. Na rozdíl ale právě od Vetala nezní Armnatt tak zkurveně humpolácky, až to skoro vypadá jako trolling. Jakkoliv je produkce syrová až do pekla, bicí nepřipomínají mlácení do hrnců v kuchyni a kytara se pořád může chlubit docela metalovým zvukem.

Taktéž dramaturgie desek je přesně taková, jakou byste dle doposud řečeného nejspíš očekávali. Nahrávky jsou krátké, jen něco okolo dvaceti pěti minut, a skladby taktéž – většina se jich vleze do rozmezí tří až čtyř minut. Namlátit to bez žádného sraní, zajebat nějakou tu nesvatost a odejít do piče. Recept jednoduchý jak hřešení v bordelu. Vzhledem k nastavenému pojetí černého kovu nicméně zcela dostačující.

Grafiku i dramaturgii obě dosavadní desky sdílejí, tudíž by se mohlo zdát, že letošní novinka „Dense Fog“ nepřináší žádný posun v porovnání s debutem „Darkness Times“ z roku 2014. Opak je však pravdou. Obě alba znějí trochu jinak. Průměrný metalový posluchač by nejspíš považoval už „Dense Fog“ za neposlouchatelný bordel, ale věřím, že průměrní posluchači sem moc nechodí (samozřejmě nic proti nim, ale o jejich sortě kapel zde typicky nepíšeme), takže se mnou jistě budete souhlasit, že „Darkness Times“ bylo mnohem syrovější. „Dense Fog“ nesporně přišlo s určitým „vylepšením“ zvuku, ale naštěstí se to odehrálo stále v rámci raw-BM produkcem, jak to máme rádi.

Také v hudební rovině lze cítit posun. „Dense Fog“ zná vesměs dvě základní polohy. Tou první je nepříčetné sypání a tou druhou zase překvapivě chytlavá tupá dupačka. První jmenovaný stav převažuje, tudíž dám konkrétnější příklady jen k té druhé tváři. Tu reprezentují hlavně songy „Circumscribing the Circle“ a „In the Catacombs“, které mají jeden prakticky stejný riff. Obě mi jen tak mimochodem docela připomínají „Hřbitov“ od Root. Díky soundu a občas fakt primitivním rytmům / riffům má každopádně „Dense Fog“ oproti „Darkness Times“ trochu punkový nádech.

Představené polohy občas pročísne nějaký pomalejší pasáž, viz třeba v „Obscure“, ale těch už není mnoho. Za naprosté zbytečnosti pak považuju stopy „The Flame of Purification“, „As the Dark Moon Rises“ a „Echoes from the Distant Past“, hlavně ty druhé dvě mi připadají snad jako vtip. Naštěstí mají všechny tři dohromady cca dvě a půl minuty.

„Dense Fog“ rozhodně nepatří k albům, která by se mohla chlubit nějakými zásadními kvalitami nebo snad uměleckou hodnotou. Což jsou věci, jež lze nalézt i v raw black metalu. Očekávat něco takového od Armnatt by ovšem bylo bláhové. Neměli byste od toho chtít víc než prachobyčejnou primitivní nesvatost. Jako taková na pár poslechů obstojí bez problémů, ačkoliv není ničím zvláštní nebo zajímavá. Je ale evidentní, že víc než těch pár poslechů si „Dense Fog“ nezaslouží. Všehovšudy tu totiž celou dobu mluvíme spíš o průměrném počinu.