Archiv štítku: raw black metal

Dodenbezweerder – Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels

Dodenbezweerder - Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels

Země: Nizozemsko
Žánr: ambient raw black metal
Datum vydání: 28.3.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels
02. Als het vuur van mijn toorn is ontstoken zal het branden tot in het diepste dodenrijk
03. Opgeslokt door de ontzielde leegte
04. Glimmende zwaarden door de mist van het evangelie
05. Zalf de voeten van het hoofdeloze lichaam
06. Haat in het aangezicht van de verscheurde zielen

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Dodenbezweerder je docela nové jméno, které se vylouplo na nizozemské blackmetalové scéně. Kapela vznikla teprve v loňském roce, kdy také začala do světa pouštět krátké počiny. Výsledkem jejich snažení byly dva rehearsal záznamy, jedno minialbum a jeden demosnímek. Letošek pak konečně přinesl plnohodnotný debut „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ (zkuste to říct třikrát rychle za sebou… vlastně si to zkuste alespoň zapamatovat!).

Hned zkraje mohu prozradit, že „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ by mělo zaujmout ty vás, kdo si libujete v ohavném black metalu, protože ten Dodenbezweerder rozhodně nabízejí, a to v uspokojivé kvalitě. Jakmile se ale člověk podívá na sestavu formace, přestane být vysoká úroveň dlouhohrající prvotiny překvapivá.

Dodenbezweerder tvoří dva muzikanti. Za bicími sedí S, jehož jinak můžete najít v současné sestavě švédských Hypothermia. Důležité jméno pak přijde hned vzápětí. Kytar a vokálů se chopil borec říkající si M, což ve skutečnosti není nikdo jiný než Maurice de Jong neboli Mories, tedy mozek hromady projektů jako namátkou De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon, Hagetisse a v neposlední řadě samozřejmě i Gnaw Their Tongues.

Mories ty nahrávky mrdá v tak obrovském tempu, až je prakticky nemožné to všechno sledovat a poslouchat. Vždyť jen letos se už vedle „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ stihnul podepsat pod další dvě velké desky s projekty Golden Ashes („In the Lugubrious Silence of Eternal Light“) a Hagetisse („The Seven Sorrows of the Virgin“). A můžu jen doufat, že snad nevyjde nic dalšího, než stačím tuhle recenzi dopsat a nahodit online.

Na druhé straně ale musím říct, že cokoliv si z Moriesovy tvorby pustím, tak se mi to líbí. Možná bych hovořil jinak, kdyby měl najeté všechno, ale takovou oběť fakt odmítám podstupovat. Stačí mi, když si sem tam něco vyzobnu, abych si to pořádně užil. K Dodenbezweerder jsem se sice dostal jako slepý k houslím, poněvadž jsem si tu kapelu k poslechu vybral díky vydání na značce Iron Bonehead Productions, a zapojení Moriese jsem si všimnul až zpětně, ale i tak mi „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ opět potvrzuje, že tenhle frajer prostě ví, jak udělat kvalitní kus hnusné muziky.

Dodenbezweerder každopádně hrotí syrový blackmetalový tlak s ambientními vlivy. Neměli byste si ale představovat klasickou raw orthodox garáž. „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ zní trochu jinak, oproti tomuhle podání černého kovu se může pochlubit vysokou intenzitou a silně klaustrofobickou atmosférou. Asi nebude nijak těžké si odvodit, že takové vyznění má Mories nacvičené z množství dalších projektů, které si často hrají s noisem či dronem, takže tenhle sound lze u Dodenbezweerder považovat za vcelku logický důsledek. Nehledě na to, že „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ díky své zahuhlanosti skutečně místy působí až trochu „hlukově“. Pokud bych měl vytáhnout nějakou asociaci mimo personálně související projekty, které vás jistě nepřekvapily, poukázal bych třeba na album „III“ od Borgne.

Dodenbezweerder

„Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ dle očekávání stojí primárně na zabahněném kytarovém běsnění a nepříčetném ryku, i když práce živého bubeníka je desce také cítit, a samozřejmě také na celkové ošklivé atmosféře. Ta se mi zdá výborná, tudíž mi nijak nevadí, že skladby se mezi sebou vyzněním nijak zvlášť neliší, snad jedině s výjimkou třetí „Opgeslokt door de ontzielde leegte“, jež se vyladila do ambientnějšího vyznění. Svou náladou nicméně do kontextu nahrávky zapadá bez jakýchkoliv obtíží.

Debut Dodenbezweerder je každopádně mazec pro náročnější kunčafty, pro něž má přednost zvuk před kompozicí. Obtížnost „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugel“ samozřejmě netkví v náročnosti vlastních hudebních motivů, nýbrž v ohavnosti soundu a nihilistické atmosféře. Kdo na nastavená pravidla přistoupí, dostane silný zážitek.

P.S. Název kapely znamená „Nekromancer“ a u názvu desky překladač hlásí „Strach z hněvu tvorů skrytých za majestátními křídly“. Hodně cool.


Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Lamp of Murmuur - The Burning Spears of Crimson Agony

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part I)
02. Meditating in the Poisonmists
03. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)
04. Eternally Banished to Agony

Hrací doba: 24:21

Odkazy:
bandcamp

Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny.

Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu. Z black metalu jde slyšet například raný Leviathan a hnusnější Judas Iscariot. Z ambientu pak smrdí pásky z katalogu Les légions noires nebo třeba nemetalové předehry od Demoncy.

Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ představí obě hudební spektra. Více se však věnuje black metalu, který navzdory špinavému zvuku a zpátečnickému přístupu není vůbec pitomý. Lamp of Murmuur i navzdory oddanosti fundamentální absurditě žánru tvoří dlouhé a rozmanité kompozice, které dokážou překvapit změnami v rytmech, riffy i vokálem. Dvě poslední zmíněné složky táhnou hudbu nejvíce. Riffy jsou místy atmosférické. Vzápětí se však chytře překlápí do dřevitých poloh. Vokál nejčastěji sází na tradičně zastřený blackmetalový ryk. Místy jej však obmění modernější ztrápené halekačky nebo attilovské nápěvy.

Díky kvalitně odvedeným dílčím aspektům tak „The Burning Spears of Crimson Agony“ dokáže i navzdory šablonovitosti zapůsobit. Památných momentů je zde dost. Lze zmínit třeba druhá polovina „A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)“, ve které se zničehonic utne chaotická sypačka, skladba se překlopí do primitivní polky a na tu vzápětí naváže ambientní kytarová vyhrávka doprovázená sklíčeným polo-zpěvem. Plusem je i vyvážený zvuk – dostatečně čitelný, ale dost hnusný na to, aby posluchače obestřel správně hnusnou aurou.

První a druhou část „A Burning Spear to the Heart of Dawn“ od sebe dělí ambientní mezihry, které sice nezapůsobí stejnou silou jako dlouhé skladby. Nedá se však říct, že zde své opodstatnění nemají. Lamp of Murmuur to s ambientem umí. Dokazují to třeba počinem „Cursed Deambulations of the Nocturnal Entities“, na kterém pomocí syntezátorů přetváří svůj předchozí materiál do umírněnější polohy. Skladby „Meditating in the Poisonmists“ a „Eternally Banished to Agony“ působí spíše jako ochutnávky, a v tomto ohledu fungují dobře. První zmíněná připomene synthy ze soundtracků herní série „Blood Omen“; druhá zakončuje demo kolísavou melodií chátrajícího piana.

Projektů podobných Lamp of Murmuur je po kokot. Jen málo se jich pro tristní nedostatek hudebního charakteru ale vyplatí sledovat. Lamp of Murmuur do té trochy patří a „The Burning Spears of Crimson Agony“ slouží jako krátký, ale úderný úvod do kapelního katalogu.


Unbegotten – Manifestion

Unbegotten - Manifestion

Země: Španělsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.12.2019
Label: Nebular Carcoma Records
Původní vydání: 13.1.2019, Altare Productions

Hrací doba: 41:56

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Anonymní španělská kapela Unbegotten se poprvé předvedla v roce 2016 s demo nahrávkou „Proem of the Unknown“, o které vám nic chytrého neřeknu, protože jsem ji neslyšel. V lednu roku minulého roku jí na vinylu vyšlo debutové, dlouhé album „Manifestion“ v režii Altare Productions, jež by měl znát každý fanoušek labelů Signal RexHarvest of Death a jim podobným. Já Unbegotten a jejich předmětné album zaznamenal až letos v lednu s kazetovým vydáním (a promem zaslaným pod nos), tentokrát díky Nebular Carcoma.

„Manifestion“ mě zaujalo hned na první pokus. Úvodní poblouznění ale výtečně vyzrálo, takže se po více jak třech měsících k desce pravidelně vracím. Nevím co vy, ale takových si kolikrát vážím víc než jednohubek, ze kterých dva dny chčiju maggi v kostkách a pak si na ně za půl roku nevzpomenu. „Manifestion“ se neohrává, protože navzdory svojí monotónnosti je dobře složené a silné riffy dávkuje pravidelně v každé jednotlivé skladbě. Z toho důvodu mám třeba problém vybrat ty nejvýraznější nebo nejslabší; laťka je od začátku vyzdvižena docela vysoko a kolísá jen málo.

Zhasnout, pustit „Manifestion“ tak akorát nahlas a nechat ho působit až do posledních akustických a klávesových tónů uhrančivého outra „Dormancy“ je hodnotný zážitek. V prvé řadě to je způsobeno silnou atmosférou, kterou určuje rozléhavá zaprášená produkce. Kvůli ní mi Unbegotten nejvíce připomínají Sortilegia. Španělé ale kanadské duo v mých uších dokonce kompozičně, zvukově i hráčsky překonávají. To proto, že tu není tolik vaty, prostor parádně vyplňuje ponurá basa a navzdory zmíněné jednotvárnosti jsou skladby dost proměnlivé. Snad jen ten vokál by mohl být zajímavější. Kapela se také neštítí modernějších kytarových disharmonií a melodií nebo zajímavých změn tempa, i když ty samozřejmě nijak neruší temný a monotónní ráz hudby. Unbegotten jsou sice ortodoxní kapela určená blackmetalovým fanatikům, ale zpátečnické amatéřiny za každou cenu se obávat nemusíte.

Netřeba vymýšlet slohy. S úvodní skladbou budete mít okamžitě jasno, jestli vám „Manifestion“ za poslech stojí, nebo ne. Pokud preferujete surovější manifestace černého umění, Unbegotten vám určitě padnou do noty. Monotónní, temná špína je podána kompetentně bez retardovaných „trve“ excesů a hlavně tu jsou RIFFY!


The True Werwolf – Devil Crisis

The True Werwolf - Devil Crisis

Země: Finsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 28.2.2020
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. My Journeys Under the Battlemoon
02. Thy Deviant
03. Spellbound
04. Chi No Namida
05. 0373
06. The Witch of My Heart
07. Magick Fire

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers

Můžete si klidně myslet, že Lauri Penttilä je debil (a věřím tomu, že si to i spousta lidí skutečně myslí), ale nedají se mu upírat dvě věci. Za prvé že jde o výraznou persónu finského black metalu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že právě on se svými projekty patří k tomu nejviditelnější a snad i nejposlouchanějšímu, co se v zemi tisíců jezer zrodilo, budeme-li se bavit o black metalu. No, a za druhé je to právě vášeň k syrovému ortodoxnímu podání black metalu, jejíž absenci Laurimu vyčítat nemůžete. Že to nezní jako moc ortodoxní jméno? Co takhle radši Werwolf, Graf Werwolf, Satanic Werwolf Tyrant nebo Vaërlv?

Za nejznámější Werwolfův projekt lze samozřejmě považovat Satanic Warmaster. Nebál bych se říct, že tahle formace si vydobyla kultovní status a přinejmenším na její starou tvorbu mnozí přísahají. Nedá se jim to úplně vyčítat. Desky jako „Opferblut“ nebo „Carelian Satanist Madness“ jsou vážně skvělé; třeba druhou zmiňovanou mám osobně hodně rád a myslím, že se jedná o skutečný blackmetalový majstrštyk. Není ovšem žádným tajemstvím, že Werwolf má těch projektů na kontě asi tak milion, přičemž některé z nich se nedostaly dál jak za pár krátkých nahrávek. Připomenout nicméně můžeme třeba jeho dávnou účast u dalšího velkého jména finského black metalu Horna, u nichž nařval první tři desky, anebo podíl v kapele White Death, jež před třemi lety vydala debut. Za zmínku stojí také jeho vydavatelská činnost pod značkou Werewolf Records.

The True Werwolf je jedním z mnoha projektů tohohle činorodého muzikanta, jenž zde vystupuje pod jménem Graf Werwolf. Mimochodem, zdá se to jenom mně, anebo má tenhle borec fakt seriózní fetiš na lykantropii? Jen doufám, že si po nocích doma v pelíšku nečte nějaké paranormální shifter romance s vlkodlaky, protože jestli jo a někde veřejně by se k tomu přiznal, tak už by se jeho muzika nikdy nedala poslouchat bez záchvatů smíchu.

Ale to jsme trochu odbočili – zpátky k The True Werwolf. Tenhle vedlejšák funguje už dost dlouho, jen o něco málo kratší dobu než Satanic Warmaster. Až doposud ale pod jeho hlavičkou vycházely pouze krátkohrající nahrávky. Možná se mezi nimi nachází nějaký zajímavý počin, ale v tomhle případě nemůžu sloužit, poněvadž jsem The True Werwolf až doteď ignoroval. „Devil Crisis“ – dlouho očekávaná dlouhohrající prvotina skupiny – je tedy prvním počinem The True Werwolf, jemuž jsem kdy věnoval pozornost. Tím pádem mě ani nijak nesere skutečně, že téměř polovinu alba tvoří staré tracky, které v nějaké podobě vyšly už dříve, i když předpokládám, že v odlišných verzích („My Journeys Under the Battlemoon“, „Chi No Namida“ a „0373“ se objevily na nějakých ípkách, plus „Magick Fire“ už byla ke slyšení na live albu).

Werwolfův rukopis a sound jsou jasné, takže i bez znalosti starších neřadovek The True Werwolf by „Devil Crisis“ nemělo zásadně překvapit. Hobluje se tu syrový, poměrně melodický black metal. Nic novátorského, obzvlášť jestli jste obeznámeni alespoň se zvukem Satanic Warmaster, byť musím jedním dechem dodat, že zase nejde o nemlich to samé, jemné rozdíly tu jsou. The True Werwolf se mi zdá o něco melodičtější a určitý posun v náladové rovině by se našel taky, i když hnidopich by mohl říct, že se jedná o marginální záležitost. Bohužel pro The True Werwolf, jde o dost velký rozdíl na to, aby z pomyslného srovnání vyšel jako jednoznačný vítěz Satanic Warmaster

The True Werwolf

„Devil Crisis“ mě totiž nijak zvlášť nezaujalo, až bych dokonce řekl, že v jistých pasážích desky je to docela slabota. Možná paradoxně mi nejhůře znějí ty už dříve vydané songy. Jedna několikrát opakovaná část „My Journeys Under the Battlemoon“ mě začal srát už někdy při druhém poslechu. „Chi No Namida“ a „0373“ se mi zdají zbytečně melodické a v prvním jmenovaném případě i chytlavé. Když si odmyslíte zastřený zvuk a občasné „vichřicovité“ sypání bicích, tak ty kytary a klávesy by se daly z fleku vzít a jebnout do nějakého teplého melodic blacku pro děcka. To teda nežeru, sorry. Vrchol zhovadilosti je vidlácká hardrocková halekačka „Magick Fire“, která se jednak skoro nedá poslouchat, jedna na albu působí jako dramaturgický přešlap.

Jako nejpovedenější songy se mi jeví desetiminutovka „Thy Deviant“ a předposlední „The Witch of My Heart“, ale ani v jejich případě se nejedná o nějaký vyložený zázrak a nemůžu říct, že by byly bez výhrad. Kdyby ale jejich kvalitu drželo celé album, hned by se to poslouchalo o poznání lépe. Poslední dosud nezmíněná stopa, „Spellbound“, už je slabší a má blíž k sortě diskutované v předešlém odstavci. Alespoň ale neobsahuje žádnou pasáž, která by mě regulérně vysírala, spíš si jen neškodně prohučí okolo.

Pro „Devil Crisis“ tedy nemám moc slov chvály. Na albu mě víc věcí nebaví než baví, většina skladeb je podle mě slabá a jen dvě mi přijdou slušné. Celkově jsem na desce nenašel nic, kvůli čemu bych si ji měl zapamatovat, a co hůř – ani nic, kvůli čemu by měla stát alespoň za pár poslechů. Dost velké zklamání.


Malevolum – Veritas et violentiam

Malevolum - Veritas et violentiam

Země: Bosna a Hercegovina
Žánr: raw black metal
Datum vydání: únor 2020
Label: Black Gangrene Productions

Tracklist:
Actus Primus:
01. Veritas I
02. Violentiam I

Actus Secundus:
03. Veritas II
04. Violentiam II

Hrací doba: 37:09

Odkazy:

Kdybych uměl chrlit kvalitativně konzistentní články, určitě bych tu častěji psal o bosenském seskupení kapel Black Plague Circle a vydáních spřízněného labelu Black Gangrene Productions. Se svou kadencí můžu být rád, že jsem tu kdysi aspoň zmínil ohavnost jménem Obskuritatem, ale loni odtud například vyšel solidní full-length Sulphuric Night nebo působivá dema Tergum Ambulare a Vrač. První uvedené demo je prostě hnusná, satanská zkurvenost, ale v případě Vrač a jejich „U vječnoj magli života“ vám radím zpozornět, protože ty melodie a atmosféra jsou vynikající! Teď ale bude řeč o nahrávce, která vyšla velice nedávno u Black Gangrene Productions, a i když se jedná o druhé album kapely, já o její existenci ještě před pár týdny netušil.

Názvy Malevolum a „Veritas et violentiam“ smrdí klasicky laxním přístupem metalistů k latině, ale význam je jasný a nic jiného než zlo, nepříjemná pravda o bytí a násilí posluchače nečeká. Nikoliv násilí ve smyslu warmetalových brutalit, ale spíše aspektů a důsledků, které se k němu pojí, tedy strachu, lítosti či zhnusení, i když zde nechybí ani klasická agrese, jež zbavuje rozumu a dodává na síle. Přístup kapely k žánru má do laxnosti také daleko. Hudebně lze Malevolum přirovnat k ortodoxním kapelám z přerodu milénia, případně mladším věcem, které bez avantgardního přístupu obcují s disharmoniemi jako divé; těch by šlo vychrlit určitě spousta, zvláště vzpomeneme-li si, co se dělo ve Francii cca před deseti roky. Jenže já mám opravdu problém uvést, co a koho „Veritas et violentiam“ přesně připomíná. V případě Black Plague Circle, a Malevolum nejsou výjimkou, je rovněž nutné brát v potaz hudební a stylistické dědictví Belkètre a dalších zvratků Les légions noires.

Jistě by šlo nalézt argumenty, proč je „Veritas et violentiam“ obyčejné „raw BM“ album. Pravda, nic převratného se tu opravdu neděje, ale svébytnost a uhrančivé nápady Malevolum nechybí, protože jinak bych v posledních týdnech necítil tak silné nutkání se k „Veritas et violentiam“ vracet i vícekrát za den. Zároveň jsem si ale vědom pasáží, zvláště v druhé půli desky, které ji v delším časovém horizontu nejspíš zlomí vaz, ale uvidíme, co se ještě bude dít. Malevolum u mě totiž bodují v jedné zásadní věci.

„Veritas et violentiam“ je totiž od začátku do konce veskrze negativní album a jeho poslech mi dovedl vícekrát navodit tíhu a zhnusení, jako když jsem si jednoho památného večera četl o zvěrstvech války v Jugošce. Jasné, mluvíme tu o black metalu, žánru, kde je negativita inherentní, ale možná vnímáte tendence i těch jakože satanistických kapel vzhlížet k ďábelskému jako k prostředku vykoupení a povznesení. Tady se nic jako útěcha, spása nebo snad odměna neslibuje. Tedy pokud nejste natolik narušení, abyste si něco takového našli ve shánění obětin pro lačná ústa masového hrobu.

Malevolum

Malevolum jsou jednoznačně určeni těm, pro které je black metal prvořadým žánrem, i když tím nemyslím tupce, co sežerou kdejakou uměle surovou sračku s xeroxovaným obalem. Vysoký standard lze očekávat ve všech ohledech a moc se mi například líbí, jak poslední vydání Black Plague Circle zní. Sice se evidentně jedná o DIY produkci, ale ta má vlastní ksicht, stopy se příliš neslévají a vůbec zvukový háv hudební složce parádně sedí; některé disharmonické linky zní tak hnusně, až jsou nepříjemné! Posluchači tudíž nic nebrání si užívat skvělé basové linky nebo se vcítit do mocných vokálů. Nevím teda, kdo vlastně v Malevolum hraje a řve, ale podobně výtečný přednes šlo například slyšet z nahrávek Arjen a Obskuritatem. Až mi je líto, že tady až na pár slov nerozumím textům.

„Veritas et violentiam“ je objektivně dobře zvládnuté album s několika ukrutnými nápady a pár slabšími místy, jehož největší význam tkví v negativní, zlé atmosféře a ukázkově undergroundovém přístupu ke korunnímu metalovému žánru.


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Vothana – Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit

Vothana - Khong Bao Gio Nop / Never to Submit

Země: Vietnam / USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Darker Than Black Records / Darkness Attack Records

Tracklist:
01. Death Before Dishonour
02. Sau Khi Khói Tan / After the Smoke Dissipates
03. Trong Chiến Thắng Hay Trong Cái Chết / In Victory or in Death
04. Tớ Quốc. Danh Dự. Trách Nhiệm / Fatherland. Honour. Duty
05. Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit
06. Vinh Quang / Glory
07. Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo

Hrací doba: 69:25

Odkazy:

Raw black metal z Vietnamu člověk asi nepotkává každý den, takže už jen z tohohle důvodu bude zajímavé si zde kapelu jako Vothana představit. I když je možné, že mi to „z Vietnamu“ bude někdo rozporovat. Všechny texty a většinou i názvy nahrávek / skladeb jsou sice vietnamsky a Lord Vô Thần Nebulah, hlavní předák Vothana, pochází z Vietnamu, avšak aktuálně přebývá ve Spojených státech amerických. Někdo by tedy mohl Vothana vnímat spíše jako americkou skupinu. To už ponechám na vašem vlastním uvážení.

Nelze nicméně rozporovat, že vietnamské kořeny jsou tu dost cítit, ať už kvůli jazyku použitém pro texty, textové tématice (vedle standardního anti-náboženského postoje se lyrika věnuje i vietnamské historii) nebo názvům. To samé už nicméně nejde tvrdit o hudební stránce věci, protože tady je produkce Vothana relativně standardní. Což může jeden chápat jako promarněnou příležitost na stvoření originálně znějící záležitosti – a osobně bych takovému dojmu určitě rozuměl.

Na druhou stranu je ovšem svým způsobem i sympatické, že se Lord Vô Thần Nebulah ani nesnaží o takhle jednoduše se nabízející koncept (něco se objeví prakticky jen v krátkém intru „Death Before Dishonour“ a v krátkém outru „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“, což je na bezmála sedmdesátiminutové nahrávce úplné nic) a radši dává přednost žánrové ortodoxnosti a věrnosti stylovým kořenům.

Většině z vás to asi nebude na první pohled znít jako něco chvályhodného, protože vás zcela logicky napadne, jestli k tomu milionu worship-kapel fakt potřebujeme ještě další. U Vothana mám nicméně dojem, že se nejedná o pouhou pózu a tupé následování žánrových dogmat, nýbrž upřímné přesvědčení a životní filozofii. O tom svědčí i manifest uvnitř „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ odsuzující komercializaci či snahu o posun hodnot black metalu a tvrdící, že skutečný black metal nemá uspokojovat ani bavit, nemá se zajímat o úspěch, slávu či finanční zisk a vždy by měl být netolerantní.

O tom, že se nejedná jen o plané pindy, svědčí hned několik skutečností. Vznik Vothana se datuje až do roku 2003, přičemž první dlouhohrající deskou je právě až letošní „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“. Předcházela jí dlouhá éra vydávání kazetových demosnímků nebo maximálně sedmipalcových ípek, obojí ve velmi omezených nákladech, což jasně ukazuje, že snaha o zviditelnění nebo snaha prorazit pro Vothana nikdy nebyla na pořadu dne. O kompletní ignoraci sociálních sítí a obecně webové prezentace snad ani nemá cenu hovořit.

Přístup sám o sobě nicméně nezaručuje také kvalitní hudební výsledek. „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“, které jen tak mimochodem prozatím vyšlo pouze na LP a MC, své nedostatky určitě má. Desku lze po tolika letech chápat jako definitivní manifest Vothana nejen díky zmiňovanému textu, ale celkově, jako monument toho, o čem svět téhle skupiny je. Proto lze rozumět rozmáchlosti alba.

Vothana

Přesto je sedmdesát minut syrového a ve své podstatě neinvenčního black metalu příliš, a to i pro posluchače, který se v raw black metalu vyžívá. Dovolím si tvrdit, že tahle odnož černého kovu mě oslovuje, ale i tak mi „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ přijde hrozivě dlouhé. Určitě jsem zvládnul sjet nahrávku na jeden zátah celou, a to nejednou, ale nemohu tvrdit, že bych jí vždy celou vnímal a dokázal jí věnovat pozornost. Ani nemluvě o tom, že veškeré skladby mezi sebou dost splývají.

To všechno ale plyne z jediné věci, a sice že muzika Vothana prostě není žádná extrémní síla. Řekl bych, že nabízený materiál je maximálně lehce nad průměrem, výš ani omylem. A to jak kvalitou, tak i svým vyzněním, poněvadž „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ neexceluje ani atmosférou, ani agresí. Ještě první čtyři písně na stranách A a B znějí poměrně slušně (ačkoliv netvrdím, že by byly v celé své délce nějak úžasné), ale druhý vinyl už se mi zdá výrazně horší a songy jako „Vinh Quang / Glory“ či „Nghe Tiếng Còi Báo / Hear the Sirens Echo“ (paradoxně dva nejdelší z celého alba) obsahují i vyloženě slabé a mdlé pasáže.

Nechci na „Không Bao Giờ Nộp / Never to Submit“ nakydat zbytečně moc špíny, protože pohoršení nebo odpor si Vothana určitě nezaslouží. Přístup je mi sympatický, poslouchat se to určitě dá a vlastně to bylo i zajímavé slyšet. Moje sdělení je, že se tu prostě v jádru neodehrává nic zvláštního a na elitu raw black metalu hodně schází. Jméno si pamatovat asi budu, ale vracet se rozhodně nehodlám.


Black Cilice – Transfixion of Spirits

Black Cilice - Transfixion of Spirits

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Darkness and Fog
02. Maze of Spirits
03. Outerbody Incarnation
04. Revelations

Hrací doba: 36:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Portugalský raw black metal je na vzestupu a Black Cilice patří k jeho čelním představitelům. Nemůžu sice tvrdit, že bych měl z tvorby tohohle projektu pečlivě naposlouchané úplně všechno do posledního demosnímku a posledního splitka, ale řadové desky mám myslím docela rozumně najeté, což mi stačí k tomu, abych Black Cilice řadil ke svým oblíbencům. Doposud mě ani jedno album téhle jihoevropské syrovosti nezklamalo, tudíž nebylo co řešit a na pátou velkou fošnu „Transfixion of Spirits“ jsem se těšil jak panic na první šukačku.

O tom, že se z Black Cilice stává docela pojem, svědčí i zběsilá rychlost, s jakou se prodávají vinyly „Transfixion of Spirits“. První pressing v černé barvě zmizel během jediné hodiny a druhý na bílém asfaltu se v e-shopu Iron Bonehead neohřál o moc déle. Nicméně skutečnost, že druhý se na shopu objevil ihned po vyprodání prvního a třetí se objevil ihned po vyprodání druhého, jasně svědčí o tom, že to stejně všechno nechali vylisovat najednou a jen se tu ždímá sběratelská vášeň.

Pojďme nicméně k samotné nahrávce. Nejprve bych si dovolil pohovořit o zvukové stránce, protože právě v tomto ohledu je vývoj Black Cilice nejpatrnější. Od dob debutové řadovky „A Corpse, A Temple“ (2011) se sound kapely výrazně posunul. Prvotina svého času nabízela hrubozrnný binec, který se blížil skoro až k noisu, jaký to byl kanál. Následující dvě desky „Summoning the Night“ (2013) a „Mysteries“ (2015) rovněž sázely na velice syrové mrazivé pojetí.

Již na předešlém počinu „Banished from Time“ byl nicméně cítit odklon od ortodoxní syrovosti a příklon k atmosféricky zastřenému zvuku. „Transfixion of Spirits“ tento směr dotahuje ještě o kousek dále, a přestože se z hlediska metalového mainstreamu stále jedná o kurevskou špinavost, jakou průměrný posluchač neskousne, v rámci diskografie Black Cilice se jedná o doposud nejčitelnější nahrávku. Předpokládám nicméně, že příznivci katalogu Nuclear Blast k nám moc často nechodí, takže si dovolím prohlásit, že pokud jste „Transfixion of Spirits“ ještě neslyšeli, možná budete s prvním puštěním překvapeni, že novinka zní vlastně docela (a relativně) stravitelně. Přinejmenším já jsem překvapený byl.

Tohle ladění dává ještě víc na odiv jednu složku hudby, již si pozorný posluchač mohl povšimnout už dříve, a to i na nahrávkách, kdy si ještě Černé cilicium rochnilo ve zvukovém marastu: Melodie není sprosté slovo, ani hereze vůči pravověrným pořádkům, a i v raw black metalu má svoje místo. Kytarových vyhrávek je na „Transfixion of Spirits“ hodně a výrazně přispívají k atmosféře alba, jako se tomu děje kupříkladu v „Revelations“. Když si ale vezmete „Maze of Spirits“, tak to už je v jisté míře regulérně melodická píseň, jejíž všeobecná extrémnost a nepřístupnost plyne víc z ušpiněného zvuku, chladných monotónních bicích a nelidského ryku. „Outerbody Incarnation“ je na tom podobně.

Black Cilice

To všechno mělo za následek, že jsem „Transfixion of Spirits“ zpočátku považoval trochu za zklamání, protože větší hnus a špína mi vyhovují víc, a skoro jsem si už začínal říkat, jestli i pro Black Cilice nenastal čas, abych jejich nahrávky přestal vyhlížet s nadšením, jako se to stalo už u mnohých jiných skupin. Všeobecný trend postupného „zlepšování“ zvuku totiž neminul ani tuhle portugalskou smečku a zrovna v jejím případě se nejedná o úplně žádoucí jev. Postupně jsem si ale na „Transfixion of Spirits“ přivykl a myslím si, že v jádru se pořád jedná o solidní nahrávku. Přinejmenším „Darkness and Fog“ a „Revelations“ jsou fakt dobré kusy a „Maze of Spirits“„Outerbody Incarnation“ také nepatří k songům, které by urážely můj jemnocit.

Bylo by tedy příkré a tmářské zapírat kvality „Transfixion of Spirits“ a tvrdit, že to album je na piču, protože rozhodně není. Kdo ovšem hledá skutečný akustický jed, toho bezesporu víc uspokojí první tři alba. Kdo chce podobně laděný raw-atmo přístup, pak minulé „Banished from Time“ se mi zdálo působivější. Celkově tedy asi nejméně sugestivní deska Black Cilice. Plus doufám, že zmiňovaný trend zpřístupňování zvuku (byť hodně relativní) nebude do budoucna pokračovat, protože „Transfixion of Spirits“ je tak strop, co jsem ochoten u raw smečky tolerovat.


Voëmmr – O ovnh intot adr mordrb

Voemmr - O ovnh intot adr mordrb

Země: Portugalsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 20.4.2019
Label: Harvest of Death

Tracklist:
01. Coecr od doemrz (Part II)
02. Dorbd divn
03. Vin ad mordrb
04. Del ed ovtmn
05. Profvndr
06. Carpatr tzaeb

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

V black metalu není výjimečné, že se několik interpretů srocuje do širšího seskupení formací, které spolu mnohé sdílejí. Většinou lze nalézt podobnost hudební, místní, leckdy mezi sebou sdílejí členy a asi můžeme docela bezpečně prohlásit, že zde panuje i jisté vzájemné porozumění po stránce myšlenkové.

Nejznámějším takovým seskupením bude nepochybně parta lidí, která se začátkem devadesátých let scházela ve sklepě hudebního obchodu Helvete, jejž vlastnil Euronymous, protože právě zde se psala jedna z nejvýraznějších kapitol blackmetalového žánru. Opomenout ale jistě nelze ani francouzské Les légions noires. Jistý věhlas má v současné době také Black Twilight Circle v čele s formacemi jako Volahn, Arizmenda či Blue Hummingbird on the Left. Podobný okruh bychom mohli vidět i v provázané islandské mini-scéně okolo skupin jako Misþyrming nebo Naðra, ačkoli tito se navenek jakožto ucelená entita neprezentují.

Podobné koalice můžeme nalézt i v Portugalsku, odkud v posledních letech proudí silná raw-blackmetalová vlna. V Black Circle najdeme spřízněné smečky Vetala, Mons veneris, Irae, Decrepitude a Rainha cólera. Do „konkurenčního“ Aldebaran Circle pak patří Ordem satânica, Trono além morte, Occelensbrigg, Mallitiae, Degredo, Espírito Aldebaran, Nox insultum a Voëmmr, přičemž jsou to ti posledně jmenovaní, jimž se dnes budeme věnovat podrobněji.

Projekt Voëmmr v minulosti vydal řadovku „Nox maledictus“, jedno demo a splitko s americkou formací Sanguine Relic. Letošní „O ovnh intot adr mordrb“ je tedy druhým dlouhohrajícím počinem a o jeho vydání se dle očekávání postarali Harvest of Death, pod jejichž křídly kapely z Aldebaran Circle vycházejí dost běžně, tudíž lze předpokládat, že určitá provázanost zde bude i tímhle směrem.

Hudební a zvukový rámec „O ovnh intot adr mordrb“ vám je asi dopředu jasný. Však co byste chtěli analyzovat na raw black metalu, hm? Někoho to může překvapit, ale něco se přece jenom najde. Stačí kupříkladu srovnat s letos recenzovaným chlívkem Vetala a ten obrovský rozdíl uslyšíte okamžitě, přestože obě kapely drhnou syrový portugalský black metal. Produkce Voëmmr není punkový kanál, kde bicí znějí jak třískání do hrnců, zdejší podání raw black metalu je vznešenější, víc elitářské a jednoznačně zaměřené na atmosféru.

Tomu odpovídá sound, jenž oné kýžené syrovosti dosahuje pomocí zastřenosti a mlhavosti, jako kdyby všechny nástroje hrály jakoby „pod dekou“. Velkou měrou k vyznění „O ovnh intot adr mordrb“ přispívají také klávesy, které sice nikdy nepřevezmou hlavní slovo, ale jemná ambientní linka v pozadí dokresluje náladu mnohem větší část hrací doby, než by se na první letmý poslech mohlo zdát. Ani kompozičně byste od „O ovnh intot adr mordrb“ neměli očekávat vyloženou neurvalost, zběsilost či snad primitivismus. Čistě skladatelsky jsou písně vlastně relativně čitelné, což ale nechává prostor pro vytvoření silných a zapamatovatelných momentů. A ty tu jsou, ne že ne.

Mohlo by se tedy zdát, že nejextrémnějšími prvky „O ovnh intot adr mordrb“ jsou vřískavý vokál a zahuhlaný sound, přičemž minimálně ten druhý ještě není dotažen do nejvyššího extrému, jaký lze na slyšitelné části zvukového spektra vyloudit. Není to ale špatně. Ze všeho nejdůležitější je, zdali nahrávka dokáže zapůsobit a vyvolat nějaké pocity, a v tomto ohledu „O ovnh intot adr mordrb“ nestrádá, protože sugestivnost tomuto počinu nepochybně nechybí. Není tedy třeba prahnout po extrému pro extrém, k tomu ostatně můžete nalézt ještě vhodnější žánry než zrovna black metal. Ale to nic nemění na skutečnosti, že druhá řadovka Voëmmr je vysoce povedená záležitost, již by si neměli nechat ujít příznivci atmosférického raw black metalu.