 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 55:36 Odkazy:
|
K francouzskému magorovi Igorrrovi jsem měl vždycky velký respekt. Jeho hudební záběr je úctyhodný a jeho schopnost nakombinovat zvrhle obrovské množství zcela odlišných žánrů do velkého smysluplného a koherentního celku stejně tak. Kupříkladu deska „Nostril“ z roku 2010 je proudem nespoutané kreativity, jež musí potěšit snad každého fanouška hudební avantgardy a experimentů. Nejde však o jediné album, kde Igorrr otevřel svou mysl všem možným vlivům a nenechal se svazovat zažitými konvencemi toho, „jak se to má hrát“. Interpretů, kteří by něco podobného dělali ve takové míře jako Igorrr a zároveň ta jejich krasojízda měla hlavu a patu, není mnoho. O to víc si jich pak ale člověk cení.
Nikdo nicméně není nedotknutelný a ani velký respekt k interpretovi nezaručuje, že mu musím sežrat všechno, co vykaká na hudební nosič a vyšle do světa. Pro Igorrra to platí stejně tak, což mi potvrdilo minulé album „Savage Sinusoid“. To bylo na můj vkus příliš metalové a „normální“ a ani po skladatelské stránce mě tolik nesebralo. Samozřejmě to musíte chápat relativně, protože do standardní metalové produkce měla deska pořád sakra daleko. Do té doby prakticky bezchybný Igorrr v mých očích (uších) bohužel klopýtl.
Nemyslím si, že by se „Savage Sinusoid“ dalo považovat za skutečně nepovedené album, přesto mě zklamalo. A zklamání z alba, které je dobré, ale ne dostatečně dobré, mnohdy bývá výrazně bolestivější než poslech desek, které jsou formálně horší, ale člověk od nich nic nečekal. U mě se tohle zklamání mimo jiné projevilo i v chuti, respektive nechuti, poslouchat letošní novinku „Spirituality and Distortion“. Zatímco dříve jsem se na Igorrrovy nové desky těšil, tentokrát mě vydání čerstvé řadovky nechávalo docela chladným.
Musím nicméně uznat, že to byla z mojí strany docela chyba, protože „Spirituality and Distortion“ si takové apriorní podcenění rozhodně nezaslouží. Novinka sice nedosahuje kvalit těch nejlepších Igorrrových počinů z minulosti, ale oproti „Savage Sinusoid“ se z mého pohledu jedná o návrat na správnou kolej a zároveň i mnohem nápaditější nahrávku. Igorrr byl vždycky o hledání divných kombinací a určité šílenosti, což právě „Savage Sinusoid“ scházelo, protože deska zněla na Igorrrovy poměry poněkud konvenčně. „Spirituality and Distortion“ opět jeden na vlnách divnosti a s neuvěřitelnou lehkostí míchá tvrdou elektroniku, tvrdý metal, elementy neoklasické hudby a avantgardu.
I „Spirituality and Distortion“ má bohužel slabé momenty – to nemohu zastírat. Dnem alba se pro mě stala šestá „Parpaing“, v níž hostuje Corpsegrinder z Cannibal Corpse. Kombinace Igorrra a Corpsegrindera na papíře vypadá hodně vtipně a slibně, ale s výjimkou prostřední breakcorové pasáže s několika nintendocore pazvuky to je vlastně docela nuda, která se svou kytarovou orientací příliš podřizuje hostujícímu zpěvákovi. Škoda. Ale upřímně, mně osobně by klidně stačilo, kdyby u Igorrra zpívala primárně Laure Le Prunenec, takže možná nejsem ten správný posluchač, abych to docenil.
Naštěstí se ale jedná o jedinou takhle nezáživnou písničku na albu. Těch zábavnějších najdeme víc. Výborná mi přijde skoro až taneční „Camel Dancefloor“ nebo výpravněji vystavěná „Himalaya Massive Ritual“ se skvělými atmo-plochami. Neoklasičtější stránku představují stopy jako „Nervous Waltz“, „Hollow Tree“ a „Barocco Satani“, ale samozřejmě i v nich uslyšíte mnohem víc. Igorrrovi nakonec není nic svaté, jak ostatně dokazuje finální „Kung-Fu Chèvre“, kde se ozve i nějaká balkánská (?) odrhovačka. U Igorrra nicméně podobné zhovadilosti dávají perfektní smysl. Když tedy ve zmiňovaném songu zamečí koza, sedne to tam jak ánus na hrnec.
Celkově mi „Spirituality and Distortion“ přijde jako povedené album, které mimo jiné chápu i jako důkaz toho, že si Igorrr pořád nevystřílel veškerou invenci. A to považuji za hodně příjemné zjištění!
