Země: Austrálie Žánr: black metal Datum vydání: 30.4.2020 Label: World Terror Committee Tracklist: 01. Blood to Dust 02. Gleaming Night 03. Raging Idols 04. Snares and Thorns 05. Crowned in Brass 06. Dawning Light Hrací doba: 39:36 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: World Terror Committee

Při další výpravě do Austrálie za satanským metalem nebude nutné, abychom se sjetí svíjeli v znesvěceném hrobě. Order of Orias totiž hrají black metal usilující o vznešenější podoby duchovně-hudebního pátrání. Tvorbu předcházející grupy Eidölon, ani první dvě dema Order of Orias jsem neslyšel, ale dlouhý debut „Inverse“ z roku 2011 mi svého času dost uhranul. Zpětně se nejedná o kdovíjak výjimečnou nahrávku, ale i po letech si z ní bezpečně vybavím pár čarokrásných momentů, ze kterých mi bylo těžko. Očekávání do budoucna byla tedy vysoká, jenže kapela se v následujících letech zřejmě potýkala s různými problémy, sestava se zredukovala na tvůrčí jádro kytarista / zpěvák a ticho přerušilo pouze výborné splitko s Aosoth. Tamní skladba „Ruinous Hope“ svou ponurou naléhavostí na debut patřičně navázala a jen povzbudila má očekávání, co si Order of Orias pro své nepočetné fanoušky připraví dál.

Takže jak na tom „Ablaze“ tedy je? Cool-occult koláž na obalu z dílny Fenomeno Design vypadá na piču, ale to byl případ i obalu „Inverse“ od Metastasis. Zvuk, jehož tvůrcem je Jarro Raphael z Nocturnal Graves, který tady rovněž nahrál bicí, doznal změn k lepšímu. Zastřená produkce „Inverse“ možná působila svébytněji, ale po raných rozpacích mi v tomhle směru začala vyhovovat i novinka. Dalo by se tedy říct, že „Ablaze“ na dřívější album a split navazuje a posouvá jejich vyznění dál tak akorát.

Celkově a snad objektivně řečeno je kvalita jednotlivých songů vyrovnaná, což lze přisoudit dlouhým létům tvorby. Až na to minimum totálně vyprázdněných pasáží je riffáž konzistentní a dobře provázaná. Order of Orias příjemně oscilují mezi intenzitou a atmosférou, zvlášť si cením skutečnosti, že každá skladba nabízí své vyvrcholení. Jenže bohužel tu také platí, že Order of Orias mohou náročnější posluchače zaujmout pouze povrchně.

Určitě jsem od kapely nechtěl kdovíjaké progresivní kejkle a prvotřídní channelling Satanovy kvintesence, jenže po přijetí proma jsem album nějakou dobu pečlivě zkoumal a nikdy jsem nepocítil tíhu spojenou právě s debutem. Tkvěl snad problém v přehnaných očekáváních? Nah, spíše v neschopnosti Order of Orias stvořit dostatečně silné pasáže. Těch poslechů, jak je u mě zvykem, nebylo jen pár, jenže stačilo, abych „Ablaze“ odložil na pár týdnů bokem a všechny jakože-ty-výraznější riffy se mi totálně vypařily z paměti. Když jsem si desku z povinnosti později připomněl bez debilních co-by-kdyby, tak opět působila slušně, jenže „Ablaze“ pod náporem jiných čerstvých nahrávek rychle ustoupilo na druhou kolej. Teď, půl roku po vydání, když jsem si uvědomil, že by recenze přišla vhod, se mi Order of Orias poslouchají zase dobře, jenže vím, jak to dopadne.

Takže takhle: Fanoušci švédské a francouzské školy (například v podání Dissection, Watain, Merrimack, Aosoth) by si k Order of Orias mohli najít cestu a ve společnosti „Ablaze“ kráčet dál alespoň pár hodin. Pokud si libujete ve vydáních World Terror Committee, tak ani tohle nezklame. Jenže v kontextu dnešní doby se jedná „pouze“ o kvalitně zvládnutý, lepší „průměr“. Soud možná přísný, i když ho nemíním zrovna negativně, ale víte jak: neurazí, nenadchne.