Země: USA Žánr: slasher Originální název: Halloween H20: 20 Years Later Český název: Halloween: H20 Rok vydání: 1998 Režie: Steve Miner Hrají: Jamie Lee Curtis, Josh Hartnett, Michelle Williams, Adam Arkin Hrací doba: 86 min Odkazy: web / facebook / twitter Zdroj fotek: IMDb.com

Velkým neduhem dlouhých hororových sérií bývá značně nevyrovnaná kvalita jednotlivých částí. Ale to je asi logické, protože jen těžko lze udržet laťku kvality třeba v deseti filmech, na nichž se střídají různí režiséři, scénáristé a další filmařská chamraď. Samozřejmě, že takový osud neminul ani legendárního sériového vraha Michaela Myerse a jeho sérii „Halloween“.

S pětkou a šestkou se „Halloween“ dostal dost hluboko. Nebudeme-li počítat třetí díl, jenž sice nese jméno „Halloween“, ale s Michaelem Myersem nemá zhola nic společného, tak se zde série dostala na samotné dno. Navíc se při sešupu povedlo nasměrovat příběhovou linku do vod, odkud nebylo smysluplného úniku. Pětka byla ostudná co do kvality; šestka sice úroveň malinko zvedla, a dokonce nabídla několik slušných mordů, ale příběhově šlo o neskutečnou hovadinu, která z Myerse udělala duté hovádko ovládané runami, seskupením hvězd a fanatickou sektou. Navíc oba díly vykazovaly nadprůměrnou míru tuposti v míře, jakou už nelze dost dobře tolerovat ani u béčkového hororu. Kam byste tohle chtěli posunout, aby to dávalo smysl a nebyla to už od začátku píčovina na kvadrát?

Je jasné, že nemohlo přijít nic jiného než radikální řez, který celkově sedmý „Halloweenský“ film opravdu nabízí. A sedmička s podtitulem „H20“ se toho skutečně nebojí a řízla dost radikálně – ignoruje vše od trojky (včetně) dál. Maže se tedy návrat Michaela Myerse ve čtyřce, maže se pětková nuda, mažou se i runy a sekta v šestce. „Halloween: H20“ přímo navazuje na „Halloween II“ z roku 1981 respektive na úvodní dvojfilm tvořený prvními dvěma díly.

Zároveň byl „Halloween: H20“ zamýšlen jako pocta původnímu snímku k jeho 20. výročí a o jeho vznik se hodně zasadila Jamie Lee Curtis, jež se zde opět vrací na scénu. Bohužel bez Johna Carpentera, jenž se odmítl k „Halloweenu“ vracet, i bez Donalda Pleasence, který v roce 1995 zemřel. Nicméně tvrzení, že jde o čistokrevné stylové navázání, ať už bychom tím mysleli temnou atmosférickou lahůdku (první díl) nebo oldschool slasher (druhý díl), by bylo dost zavádějící. Víc než 80. léta je totiž z „Halloween: H20“ cítit tehdy aktuální vlna zájmu o teenagerské vyvražďovačky, již nastartoval mohutný úspěch prvního „Vřískotu“ (1996). Jde tedy o takový mix nostalgie a (tehdejší) moderny, který vrací do hry Jamie Lee Curtis a s ní i postavu prvních dvou částí, a zároveň k ní přidává bandu náctiletých klacků, jejichž největší starostí je chlastat a souložit… tedy jen do té doby, než na scénu nastoupí Michael Myers, protože pak své priority hodně rychle přehodnotí na útěk a přežití. A stejně jako se ne všem podaří ve věku 17 let smočit, ani v tomhle případě nedokážou všichni uniknout Michaelovu nabroušenému noži.

Jak už název, rok vzniku i motivace vzniku napovídají, „Halloween: H20“ se odehrává dvacet let po událostech z „Halloween“ a „Halloween II“. Pokud by vám to z toho názvu zas tak jednoznačné nepřipadalo, vězte, že v originále se to pro jistotu jmenuje „Halloween H20: 20 Years Later“, aby to pochopili úplně všichni. Laurie Strode (Jamie Lee Curtis) už je dospělá a žije pod falešným jménem Keri Tate v Kalifornii, kde pracuje jako ředitelka zazobané soukromé školy, do níž chodí i její synátor John (toporný Josh Hartnett ve svém filmovém debutu). A vrátného jim dělá rapper LL Cool J v jedné z mála svých rolí, kde nehraje afroamerického drsoně, ale pořádného troubu.

Co čert nechtěl – skoro celá škola odjede na Halloween na výlet, takže v areálu zbude jen pár lidí (včetně ředitelky, jejího potomka a jeho holky), a přesně v tom momentě se staví na návštěvu Michael Myers, aby si s Laurie pokecal a vyměnil trochu té sourozenecké lásky. Během takového dialogu se běžně používají argumenty typu nůž nebo sekera. Jenže pozor – Laurie už věčný strach a schovávání začne trochu srát, takže se jej zbaví přesně tehdy, když se s Myersem poprvé setká, a nehodlá dát bráškovi nic zadarmo. Tentokrát tedy půjde o značně vyrovnanější partii než před dvaceti lety.

„Halloween: H20“ rozhodně není tak špatný, jak tvrdí jedni, ani tak dobrý, jak tvrdí jiní. Je tak někde na půl cesty, nicméně na rozdíl od předchozích částí (které sedmička strká s přehledem do kapsy) se tentokrát podařilo snímek nasměrovat správným směrem. Dokonalé to ale není, protože se výsledek neobešel bez několika nelogičností a hlavně – „Halloween: H20“ je tak strašně předvídatelný a očekávatelný, až to bolí. Vůbec není problém odhadnout, co se bude dít za chvíli nebo kdo zemře, což samozřejmě značně otupuje případné napětí, jež by jinak v některých momentech mohlo být vcelku solidní. Podobně nepotěší, že ve stylu tehdejších teenage vyvražďovaček je „Halloween: H20“ zbytečně přístupný, stravitelný a popcornový, což v překladu znamená velmi skromný příděl krve a mrtvol. Michael Myers se v tomto ohledu v sedmičce příliš nevyznamená. Snad jen výkuch zimní bruslí na začátku pobavil. Můžete argumentovat, že v krvavosti nevynikala ani jednička, ale ta to kompenzovala koňskou dávkou tísnivé atmosféry. A ta v sedmičce také není.

Přesto „Halloween: H20“ odsýpá docela slušně, i když se tu poměrně dlouhou dobu mnoho neděje a Myers do školy vtrhne až v závěru. Nicméně jsem se nenudil a finále je docela v cajku. Výsledku hodně napomáhá i skutečnost, že na poměry celovečerních snímků je velmi krátký, takže končí dřív, než se divák stihne začít pořádně nudit. Což je v pohodě, protože třeba dvacet minut navrch by to nejspíš neutáhlo. Radši takhle, i když některé scény v druhé polovině působily lehce zbrkle a mohly dostat o kousek víc prostoru na úkor kecání z první půlky.

Celkově vzato však „Halloween: H20“ díky svému tempu a auře slabšího, leč relativně důstojného následovníka patří někam do poloviny tabulky celé série. Na jedničku s dvojkou samozřejmě nemá, ale trojku, pětku a šestku „Halloween: H20“ překonává levou zadní a s naprostým přehledem. Se čtyřkou vyjde sedmička cca nastejno, ale kdybych musel volit, o kus sympatičtější mi je „Návrat Michaela Myerse“ z roku 1988. A i když se mi nyní „Hádvacítka“ nelíbila tolik, jako když jsem ji viděl poprvé v o dost nižším věku, pořád se to dá.