Země: Rusko Žánr: psychedelic doom / stoner metal Datum vydání: 24.4.2017 Label: Solitude Productions Hrací doba: 37:23 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

Evoke Thy Lords jsou další položkou v nikdy nekončícím zástupu čekajícího u svého dealera ještě na jednu čtvrtinku. Záměrně používám slovo “další”, poněvadž Evoke Thy Lord je přesně tím typem kapely, která je prostě jen „další“.

V podstatě se nedočkáte ničeho, co jste už někde neslyšeli, což nemusí být nutně špatně, pokud provedení působí přirozeně a aspoň trochu čerstvě. To ale není tenhle případ. Ani ta jediná věc, u níž byste si možná řekli, že byste ji v tomhle žánru nečekali, zpěv, totiž není nic, nad čím by se dalo jásat. Tam, kde běžně uslyšíte trochu vyšší, možná mírně nakřáplý hlas s větším množstvím efektů než do kolika jsou zaobaleny všechny nástroje dohromady, se tentokráte nachází syrově působící deathový growl, který naopak těch efektů pár postrádá a celkově do nahrávky příliš nezapadá (nebo někdy zapadá až moc). Kytary, ať už se starají o rytmickou linku nebo sóla, hrají přesně TY akordy a přesně v TOM pořadí, jaké byste u stoneru čekali, a jak už bylo řečeno, ani provedení nijak nepomáhá tomu, aby šlo o alespoň částečně zajímavý zážitek.

Tím vším neříkám, že se jedná o špatné album, jen o album nudné a naprosto průměrné, což je z mého pohledu mnohem horší, protože u těch špatných se aspoň zasmějete nebo si nad jejich tragikomičností pobrečíte. V tomto případě krom spruzenosti žádné emoce nečekejte.

Je zřejmé, o co se tahle ruská banda pokoušela – o vytvoření hypnotické pohodové atmosféry, která by posluchače přivedla do transu podobného stavu –, a ke cti jí slouží, že občas se výsledek tomuto záměru přiblíží, nicméně většinou zůstává jen u toho záměru, který je hacen předvídatelností a stejnou měrou i zpěvem, protože growl znějící jako z každé druhé garážové deathmetalové kapely je na podobnou hudbu až moc agresivní a působí nepatřičně. To ve mně vyvolává pocit, že Evoke Thy Lords se za každou cenu snažili nějak svou hudbu obohatit, ale nevěděli jak na to. Ačkoli říct, že byli úplně mimo, by bylo nepřesné, protože jedna věc, která se jim v tomto ohledu docela podařila, by se našla. Je jí flétna, jíž lze slyšet takřka po celou délku hrací doby, a která je zároveň jedním z nejsilnějších aspektů desky. Hlavně díky ní bych takové „Heavy Weather“ a „Stuff It“ byl ochoten zařadit do kategorie skladeb, které si čas od času rád poslechnu. A jsem rád, že to můžu říct zrovna o „Heavy Weather“, poněvadž kdyby se svými necelými 12 minutami byla tak nudná jako první „Regressed“, asi bych to nevydržel.

„Heavy Weather“ a „Stuff It“ se tak stávají jedinými skladbami, jež stojí za to okoštovat. Zbytek alba je jen nudná a nezajímavá, vyčpěle znějící šlichta. V minulém roce vyšlo mnoho placek, které stojí za to slyšet podstatně více. Ostatně proto tahle recenze vychází až teď, ačkoli se u mě „Lifestories“ ohřívají už od května nebo června.