Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 12.2.2011 Label: AFM Records Tracklist: 01. Intro 02. Hajdútánc 03. Hozd el, Isten 04. Mennyei harang 05. Ígéret 06. Igazi tûz 07. Kinizsi mulatsága 08. A hadak útja 09. Leszek a csillag 10. Leszek a hold 11. Outro Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, na niž se v našem dnešním povídání pokusíme nalézt odpověď.

Nic extrémně objevného sice Dalriada nikdy nepředváděla, ale stejně nebyl důvod se vzhledem k úrovni předcházejících nahrávek na “Ígéret” netěšit. Tím spíš, že se skupina opět vrací ke svému “měsíčnímu” cyklu, kdy každou desku pojmenovává podle jednoho měsíce v roce (aktuálně jsou v květnu). Minulý počin, “Arany – Album”, byl totiž prozatím jediným úkrokem z konceptu, na němž Dalriada zhudebnili některé poémy maďarského básníka Jánose Aranyho. Ale to jsme už trochu odbočili, takže honem zpátky k “Ígéret”… Intro, vskutku originálně nazvané “Intro”, je vcelku zajímavým úvodem do děje, který člověka správně navnadí na věci příští. A tak to má být, to je přesně to, co by intro mělo splňovat. Posluchač je tedy pěkně navnazen, muzika může začít hrát…

Desku, pokud vynecháme ono intro “Intro”, otevírá kousek s názvem “Hajdútánc”, jímž jsme se mohli kochat už nějaký ten pátek před vydáním díky videoklipu (pokud jste neviděli a máte náladu na trochu otřesné animace, najdete o kousek níže). Což o to, pecka je to celkem energická, se zajímavou strukturou, folková složka tomu dodává správný náboj, avšak jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších položek “Ígéret”. Když tak o tom ale přemýšlím, “nejlepší” nejspíš není to správné slovo, ale “nejvýraznější” – to je ono. Následující skladby nejsou o mnoho horší, ale “Hajdútánc” velice napomáhá fakt, že jednak stojí hned na začátku a jednak že má ještě videoklip. Následující trio písniček už není natolik chytlavé, aby člověka zaujalo nějak výrazněji, ale neexcelují nijak moc ani v atmosféře nebo jakési řekněme “přemýšlivosti”, která nutí člověka vracet se i k věcem, jež nejsou nějak chytlavé.

Světlejší moment nastává až se šestou “Igazi tûz”, v níž mne osobně zaujala především velice povedená houslová linka a rovněž jedno z nejlepších kytarových sól na desce. Ona “Igazi tûz” celkově předznamenává tu lepší, druhou polovinu “Ígéret”, která se poslouchá o mnoho lépe. Kupříkladu taková “A hadak útja”, vyprávějící maďarskou legendu o stvoření Mléčné dráhy, je opravdu výtečná. Následující “Leszek a csillag” člověka oproti tomu dostane hlavně velice vkusnými melodiemi (byť mi jsou setsakramentsky povědomé, jen si nemohu vybavit, kde jsem to slyšel, takže nemůžu kritizovat :)). Každopádně se v každém songu z druhé půli dá najít nějaký zajímavější moment, což bych o některých položkách z první poloviny moc neprohlašoval.

Ve své podstatě “Ígéret” není špatným albem, ale když to vezmu kolem a kolem, předchozí počiny se mi líbily o mnoho více. Takové “Arany – Album” bylo minimálně o jednu třídu víš. Přijde mi, jako kdyby se Dalriada jaksi snažili přiblížit se k současnému folk metalovému mainstreamu (a že ona ta hostovačka Jonne Järvely z Korpiklaani nebude zas taková náhoda), díky čemuž ztratili část své osobitosti. Jako kdyby brali ty samé ingredience, ale dosazovali je do obecnějšího vzorce a ta starší (dle mého názoru lepší) tvář Dalriada vystrkovala růžky jen sem tam. Nechápejte mě špatně, i “Ígéret” je vcelku solidní placka, jež si své fanoušky jistě najde, a jediný její problém tkví v tom, že ty předchozí holt byly lepší. Čímž si na závěr hezky odpovíme na v prvním odstavci položenou otázku – do okoštování téhle maďarské papričky se stojí za to pustit, ale pokud bych mohl doporučit – do toho staršího materiálu.