Země: Austrálie Žánr: depressive black metal Datum vydání: 2.4.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Promise of Oblivion 02. With Tears of Callous Lust 03. I’ll Buy the Rope 04. The Clouds Won’t Shade the Pain 05. Oblivion 06. Schadenfreude 07. Pain’s Grey 08. In the Coldness of the Darkest Night Hrací doba: 34:20 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

Je sranda, jaké zdánlivě úplné voloviny mohou člověka přimět k tomu, aby si pustil muziku nějaké kapely. Vzpomínám si třeba, že jsem před nějakým časem objevil jeden hodně zajímavý black metal z Portugalska jen proto, že mě zaujaly fotky, na nichž má kapela podobné kápě jako Cult of Fire. Obdobně vtipně jsem si pustil i Deadspace – klidně se smějte, ale vlastně jediným důvodem, proč jsem si z desítek pro mě bezejmenných skupin vybral k poslechu právě tuhle, je to, že její název zní podobně jako Darkspace. Se švýcarskými kosmickými bohy však Deadspace nemají společného nic – pomineme-li tedy fakt, že hudební jádro je v obou případech black metal.

Inu, tak co že jsou tedy ti Deadspace vlastně zač? Tahle aktuálně pětičlenná formace pochází z Perthu v Austrálii a vlastně jde o hezký prototyp mladé kapely. Australané se dali dohromady v loňském roce (a podle všeho to vypadá, že až někdy na konci) a ještě v jeho průběhu stihli dát dohromady splitko s podobně „zavedeným“ ambientním projektem Onomy (za nímž, jestli se nemýlím, stojí jeden bývalý – i když tehdy asi ještě stávající – člen Deadspace). V letošním roce pak následoval dlouhohrající debut s názvem „The Promise of Oblivion“ vydaný vlastním nákladem – a právě na ten se nyní podíváme. Nějaké známé muzikanty v sestavě Deadspace rovněž nehledejte… dle dostupných informací sice někteří členové něco málo nahráno mají a už kdesi působili, ale ve všech případech to jsou (v našich končinách) v podstatě neznámé skupiny lokálního významu.

Povídání o „The Promise of Oblivion“ by samozřejmě bylo záhodno začít tím, do jakého žánru že se to Deadspace vůbec pustili. Výše jsem sice řekl, že se jedná o black metal, ale to je poměrně vágní označení, neboť jak známo, tento styl může nabývat mnoha rozličných podob. Deadspace se tedy rozhodli přispět svou troškou do sebevražedného mlýna a jali se orat pole depresivního black metalu.

Nicméně, stejně jako u mnoha dalších depressive black metalových formací, i u Deadspace mám takový ten pocit, že to „depressive“ je čistě formální označení hudební formy. Samotná muzika mi totiž nijak zvlášť depresivní nepřijde. Jasně, samozřejmě to není žádná rozjuchanost, vedle níž by i Maxim Turbulenc měli vypadat zachmuřeně, ale prostě to ani zdaleka není taková nálož hnusu, abych měl chuť při poslechu spáchat seppuku, vyskočit z okna, natáhnout si penis na skřipec a následně se na něm oběsit, umlátit se gumovou kachničkou, prostřelit si hlavu brokolicí nebo zvolit jakýkoliv jiný způsob sebevraždy.

Zrovna v případě Deadspace bych jako přívlastek, jenž nejlépe vystihuje náladu té hudby, nevolil depresi, nýbrž melancholii. Jak říkám, depresivní black metal je to jen formálně co do výraziva, ale co do atmosféry v tom žádnou depku prostě nevidím. Jasně, grafická podoba „The Promise of Oblivion“ je žánrová a jsou to takové ty typické výjevy zkrachovalce s flaškou v jedné ruce, cigárem ve druhé ruce a s utrápeným výrazem na ksichtě (je-li do ksichtu vůbec vidět), ale vizuální podoba to „nezachrání“. Neříkám, že je to negativum, když ta muzika působí pocitově takto – jen říkám, jak to (podle mě) zní.

Na poměry svého subžánru jsou ovšem Deadspace v jedné věci malinko zvláštní – touto věcí je výrazná melodika. Což o to, mrazivé kytarové vyhrávky samozřejmě patří k základnímu arzenálu každé DSBM skupiny, o tom se s nikým ani náznakem nepřu, nicméně u Deadspace ty melodie nijak mrazivé nejsou. Naopak jsou skutečně „melodické“ (chápu, že spojení „melodická melodie“ zní poněkud retardovaně, ale snad si rozumíme), někdy až takřka „přívětivé“. Jistě, třeba zpěvák se snaží ječet, jak depresivní zákon káže, nicméně třeba výrazné melodické, skoro až rockové kytarové sólo v hned úvodní titulní skladbě mi stran té přívětivosti dává za pravdu.

Rád bych ale upozornil na jednu věc – až doposud jsem říkal jen a pouze to, jak to z mého úhlu pohledu zní a působí. Stále však nepadla jediná zmínka o tom, jestli je ten výsledek dobrý nebo špatný… pokud vám ono žehrání na to, že se nejedná o muziku tak odpornou, že z toho dostanete lepru, přišlo jako něco, co by bylo Deadspace vyloženě vytýkáno, pak jsem to takhle nemyslel. „The Promise of Oblivion“ je totiž stále poměrně slušná a relativně zajímavá nahrávka, u níž se lze na chvíli solidně pobavit… pobavit v tom smyslu, že se při poslechu člověk nebude nudit, nikoliv v tom smyslu, že by se tomu smál.

Atmosféra (byť melancholická, ne depresivní) docela funguje a nějaké dobré skladatelské nápady Australané také mají. Například „With Tears of Callous Lust“, „I’ll Buy the Rope“ nebo „Pain’s Grey“ bych se nebál označit za vcelku povedené skladby; třeba závěrečná „In the Coldness of the Darkest Night“, která přesáhla hranici sedmi a půl minut a stala se tím pádem nejdelší písní na desce, má také něco do sebe. A ten zbytek nějakou ostudu taktéž nedělá, a když nic jiného, alespoň ctí celkovou náladu alba a udržuje posluchačovu náladu v „patřičných mezích“… vlastně zde není jediný song, o němž bych si řekl, že tu je navíc nebo že bych jej tam radši neviděl (neslyšel). Záživnosti ostatně napomáhá i střízlivá hrací doba 35 minut.

Celkově vzato je tedy „The Promise of Oblivion“ poměrně pohodovou nahrávkou, s jejíž pomocí si Deadspace hned napoprvé suverénně nakráčeli do příjemného mírného nadprůměru – a to není na debutující formaci úplně málo.