Země: Indie Žánr: black / death metal Datum vydání: 13.7.2014 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. The Assassination 02. Facing the Faceless 03. The Promise of Never 04. Death, Desolation and Despair 05. The Demon King 06. Architect of Destruction 07. Trail of Devastation 08. Shattered Equilibrium 09. Even Gods Do Fall 10. The End Paradox Hodnocení: H. – 5,5/10 Ježura – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

O indických Demonic Resurrection jsem poprvé slyšel úplně stejně jako asi většina z vás – když se v roce 2010 objevili na soupisce Brutal Assaultu, což tehdy bylo – jestli si správně vzpomínám – jedno z jejich prvních vystoupení v Evropě. Stalo se tak nedlouho po vydání jejich třetího alba s názvem “The Return to Darkness”. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl, rok se s rokem sešel… vlastně se spolu sešly čtyři roky, po jejichž uplynutí se Demonic Resurrection opět hlásí o slovo se svou čtvrtou dlouhohrající deskou “The Demon King”…

Byly doby, kdy jsem se stavil trochu odmítavě k metalovým skupinám z “nemetalových” zemí, ale to je naštěstí dávno pryč a dnes bych se nebál tvrdit, že se na poslech kapel ze států, které nejsou považovány za typicky metalové a které nám z našeho středoevropského pohledu mohou připadat exotické, docela těším a přijde mi to zajímavé. Především takřka vždy doufám, že se do tvorby té či oné formace nějakým způsobem promítne její původ, z čehož pak mohou vznikat vysoce interesantní nahrávky, jejichž atmosféra je mnohdy natolik neotřelá, že jim lze odpustit jiné případné nedostatky. Řečeno jednoduše, mám rád exotiku v metalové hudbě, baví mě to, protože je to pro mě něco nezvyklého.

Nicméně Demonic Resurrection… jak jen to říct… pokud u kapel ze zemí, jako je třeba Indie, doufáte v něco podobného jako já, jak jsem to popsal o kousek výše, tak u téhle party pod vedením zpěváka a kytaristy The Demonstealera to (bohužel) rozhodně nenajdete. Kdyby vám totiž tuto formaci někdo pustil jen tak, takřka nijak byste nepoznali, že nepochází z Evropy. Tohle samozřejmě nutně nemusí být problém, to jen abyste si nemysleli… problém je v tom, že se Demonic Resurrection od melodicko-extrémně metalového standardu nijak zvlášť neodlišují ani co do kvality.

Když to vezmeme z jiného konce, Demonic Resurrection nelze po formální stránce nic moc vytýkat, protože po všech stránkách splňují vše, co by současné klávesové black/death metaly měly splňovat, aby se o nich dalo říct, že to myslí vážně. Chcete pořádnou dávku epičnosti? Máte ji mít, je to tam! Pořádně naleštěný sound? Jasně, taky to tam je (a na můj vkus asi až moc naleštěné, jen tak mezi námi)! Klávesové kudrlinky a pořádné metalové riffy? No problemo, taky máme! Což takhle ke growlingu přidat sem tam nějaký čistý vokál, aby to bylo ještě epičtější? Pche, že o tom vůbec pochybujete! Stejně tak je na výsledku znát, že kapela maká a snaží se působit na úrovni. Ačkoliv Demonic Resurrection pocházejí z Asie, jejich produkce je z technického hlediska na takové úrovni, že se nemusejí bát srovnání v podstatě s jakoukoliv podobně laděnou formací odkudkoliv, a z tohoto úhlu pohledu je vlastně docela pochopitelné a zasloužené, že jsou nejspíš nejznámější metalovou skupinou své země.

Nyní to však vezmeme z pohledu toho člověka, co vždycky na něco remcá. Ten by totiž mohl na vše řečené v předcházejícím odstavci zcela trefně poznamenat: A co jako? Je pěkné, že Demonic Resurrection naplňují nějaký standard, ale… je to vůbec takový klad? Ne nadarmo se tomu totiž říká standard. Demonic Resurrection se za ty roky dokázali zcela jistě vyrovnat metalové produkci západního světa a rozhodně nepůsobí jako nějací neználkové odnikud, kteří ani nevědí, jak se drží kytara, ale povedlo se jim to do takové míry, že od té celosvětové produkce nejsou jakkoliv k rozeznání a znějí jako stovky dalších kapel všude okolo.

V žádném případě těmto Indům neupírám jejich schopnosti, protože zcela evidentně umí hrát a vědí, jak vyprodukovat profesionální desku, ale… nemůžu si pomoct, nic jiného v tom prostě není. “The Demon King” je jednoduše nádherná, epická a profesionální nuda. Taková pestrobarevná barevná slupka, pod níž toho nic moc nenajdete. Demonic Resurrection jistě zvládnou přijít s nějakým tím solidním riffem nebo motivem, celkově vzato je to však jen album, které neuráží a zvládne fungovat jako slušná kulisa. Hledáte-li něco, co by vás vyloženě posadilo na zadek nebo vás nějak uhranulo, nějakou silnou atmosféru nebo cokoliv jiného, díky čemuž byste měli mít chuť to točit pořád dokola, tak zde to bohužel nenajdete. A co je horší, rozhodně to není poprvé, co mám u alba Demonic Resurrection tento pocit načančané prázdnoty, jelikož minulé “The Return to Darkness” v tomhle bylo úplně stejné.

Abych však nebyl jen za kazišuka, pojďme se v rychlosti podívat alespoň na těch pár momentů, jež bych mohl označit za solidní (a že takové – jak už jsem naznačil výše – tam jsou, to zase buďme féroví). Osobně mě asi nejvíc zaujal rozjezd “The Promise of Never”, který zní, jako kdyby vypadl ze starší tvorby slovenských Galadriel, které mám dost rád (i přes trochu rozpačité poslední dvě desky)… nepochybuji ovšem o tom, že je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak pasáž na začátku šesté minuty téhož songu je vyloženě parádní. Povedené chvilky, především co do klávesové práce, se jistě dají najít i v titulní “The Demon King”… a když tak o tom uvažuji, tak nějaký nápad, který bychom mohli nazvat přinejmenším slušným, se vlastně nachází ve většině skladeb, nějaká vteřinka se vždycky najde. Akorát těch vteřinek není tolik, abych celé album nesplývalo v jedno velké a epické, stále však amorfní nic. A tím jsme se dostali zpátky k našemu problému…

Co si tedy s Demonic Resurrection vlastně počít? Svým způsobem je mi ta skupina vlastně poměrně sympatická, nedají se jí upřít schopnosti ani vůle zahrát to kvalitně a rozhodně je znát, že se neflákají a naopak se snaží, aby to za něco stálo. Přesto mě to však nebaví, nechci to poslouchat a přijde mi to tak trochu o ničem. Na druhou stranu, jestli si myslíte, že jsou současní Dimmu Borgir fakt super kapela, tak se vám “The Demon King” bude určitě líbit.

Další názory:

Já mám Demonic Resurrection vlastně rád. Sice to není kvůli hudbě (desku “The Return to Darkness” jsem onehdá protočil tak dvakrát a od té doby na ni nesáhl), ale je mi fakt sympatické úsilí kapely, s jakým se snaží pozvednout indickou scénu blíže světové úrovni – nebo to na mě alespoň dělá ten dojem. Proto mě celkem mrzí, že ani nové dítko Demonic Resurrection nemůžu moc chválit. Což o to, zahrané je to dobře, jistou (a ne úplně špatnou) úroveň to má a napříč albem se vyskytuje celá řada pěkných momentů. Ty se ale většinou soustřeďují v sólech nebo pasážích s čistým zpěvem (což je docela sympatické zpestření) a zbytek je sice poslouchatelný, ale mě osobně dost nudí. A vzhledem k tomu, že to stopáž desky dotáhla na 52 minut a já se u toho nervózně ošívám už v polovině, je asi nasnadě, že mě to nudí opravdu hodně. Objektivně 5,5 ale “The Demon King” u mě zjevně dopadne stejně jako jeho předchůdce – v zapomnění.
Ježura