Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 14.9.2018 Label: Folter Records Tracklist: 01. Intro 02. The Eternal Darkness I Adore 03. Pandemonium 04. Black Drapes 05. Reaping the Flock 06. Canticle of Thorns 07. Hopestrangler 08. Gruesome Portrait 09. Devourer of the Night Hrací doba: 44:15 Odkazy: facebook

Italští Kult jsou v jistých ohledech trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu mám u nich pocit, jako kdyby se jednalo o stálici blackmetalové scény, a přitom je jejich diskografie relativně chudá. Což o to, doba vzniku se datuje už relativně dávno (2002), ale nahrávek za tu dobu zas tolik nebylo. Letošní „The Eternal Darkness I Adore“ je teprve třetí dlouhohrající – na svět přišla přesně pět let po minulém záseku „Unleashed from Dismal Light“.

Podobně nerozhodně si nemohu ani vybrat, jestli a nakolik jsou Kult známou kapelou. Nemyslím si, že by Kult byli úplně neznámí. Subjektivně si myslím, že přinejmenším v rámci italského black metalu má jejich jméno nějaký zvuk. V tomto ohledu asi nelze přehlížet ani vliv protřelých muzikantů v sestavě. Vokalista Tumulash aktuálně hraje na basu v Chaos Invocation a v minulosti se mihnul i u Borgne, Valkyrja nebo Deathrow. Největší „star“ samozřejmě sedí za bicími – Gionata Potenti, jehož mamutí portfolio ani nemá cenu vyjmenovávat (zájemci nechť se podívají sami).

Na straně druhé se mi ale zdá, že se Kult nedostává nějaké vysoké pozornosti z širší obce a že zůstávají stát trochu ve stínu (nikoliv nutně kvalitou) skupin, které jsou mediálně mnohem vděčnější. A přitom Italové produkují vlastně docela sympatickou muziku. V jejich případě by asi bylo bláhové očekávat jakékoliv průkopnictví, vizionářství nebo hledání nových žánrových obzorů. Kult praktikují prosté žánrové řemeslo, nicméně to dělají způsobem, jehož si vlastně docela cením.

Z hudby Kult jsem měl totiž vždycky dojem jakési poctivosti, upřímnosti a snahy udržovat při životě plamen žánru bez ohledu na současné trendy nebo stylové proudy. Z tohoto prohlášení mohou mnohým naskákat osypky, ale pokud se takový přístup potká s dobrými skladatelskými schopnosti (protože ne každý, kdo má talent black metal poslouchat, má i talent jej hrát) a s věrností peklu (netvařte se, holomci, že nic takového v black metalu není!), pak z toho může vylézt hodně fajn záležitost. U Kult právě takový pocit mám.

Dokonce bych si i dovolil tvrdit, že „The Eternal Darkness I Adore“ je doposud nejlepší deskou skupiny. Líbí se mi, že Italové nemají potřebu dávat nové album ven co dva, tři roky a klidně si dají delší oddech, dokud se na nahrávku nenastřádá dostatek nosných nápadů, aby to vystačilo na kvalitní počin. Možná v tom má prsty i vytíženost některých členů jinde (kurva nechápu, jak to ten Potenti může stíhat… asi je fakt potentní, haha!), kdo ví. Mám nicméně dojem, že Kult si kvalitu svých řadovek hlídají, což je samozřejmě dobře.

A ten důvod, proč mi „The Eternal Darkness I Adore“ přijde jako nejlepší dlouhohrající počin Kult? Subjektivně bych řekl, že letošní novinka je skladatelsky nejpropracovanější a může se pochlubit větší hustotou těch fakt dobrých pasáží. Což o to, i „Winds of War“ a „Unleashed from Dismal Light“ měly nesporně svoje kvality, ale po nějakém čase se mi nakonec přece jenom docela obehrály. „The Eternal Darkness I Adore“ zatím drží déle.

Nevěřím tomu, že „The Eternal Darkness I Adore“ otevře Kult cestu do široké povědomí. Při dnešním přesycení scény se deska docela ztratí a nedostane se jí tolik pozornosti jako jiným spolkům. Což ostatně naznačuje i skutečnost, že počin vyšel bez většího humbuku. Na jednu stranu je to možná škoda, ale na druhou je to tak možná i dobře. V rámci svého pojetí black metalu se každopádně jedná o kvalitní fošnu, která jistě potěší ty, kdo ji chtějí slyšet.