 |
| Země: Polsko Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz Datum vydání: 5.12.2014 Label: Arachnophobia Records Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.
Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.
Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.
Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).
Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.
Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.
Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.
