Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 14.1.2011 Label: Aural Music Tracklist: 01. Keeper of Secrets 02. Carmilla 03. Moonlight Waltz 04. Fly Away 05. Sangue 06. Figlio della luna [Mecano cover] 07. An Illusion 08. Black Madonna 09. Le grand guignol 10. Obsession 11. The Secret Gates of Hades 12. Medousa Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook

Ačkoliv rozhodně nemám nic proti vývoji skupin, ba naopak, pokud jde formace smysluplným směrem, dokážu jej ocenit, ale Theatres des vampires, ti na to jdou z mého pohledu tak nějak… divně. Od roku 2004, kdy se podoba jejich muziky zlomila, mě jejich desky už prostě přestaly bavit. “Nightbreed of Macabria” (2004) se jim těžce nepovedlo, “Pleasure and Pain” (2005) se ještě relativně dalo poslouchat, ale za to hned s následující “Anima noir” (2008) opět spadli do těžkého průměru. Reputaci má opět napravit novinka “Moonlight Waltz”… daří se jí to však?

Abych ještě rozvedl onu změnu stylu, což nám rovněž poslouží jako jedna z definic “Moonlight Waltz”, jelikož se aktuální počin nijak výrazně neodchyluje od cesty nastolené posledními alby… Především mi vadí, že Theatres des vampires prostě a jednoduše děsně vyměkli. Netrpím samozřejmě klasickými metalovými mindráky a předsudky typu “to je moc měkký, to kurva poslouchat nebudu”, patnáct už mi přece jenom dávno není, ale to neznamená, že bych měl chválit progres tím, diplomaticky řečeno, ne zrovna šťastným směrem. Ono, pokud předchozí tvorbu Theatres des vampires neznáte, nemyslete si, že by staré desky byly nějaké geniální počiny, ale hrálo jim to tehdy dobře, navíc disponovali docela zajímavou upírskou image (uvědomme si, že začínali v polovině devadesátých let, tenkrát ještě nebyly žádné “Twilighty” a internety plné třináctiletých pseudo gotiček), které se, pravda, zuby nehty drží do teď, ale image vám dobrou hudbu prostě neudělá, byť si někteří stále myslí opak.

Jde o to, že tenkrát se do toho ještě uměli pořádně opřít, stále tam sice byly přítomny gotické prvky i nemalá porce kláves, ale když se rozjeli, znělo to jako metal; navíc měli nápady a nebáli se je použít, ale dnes? Zbylo jen jakési torzo nenáročného, ale obyčejného a průměrného pop metalu bez nějakého hlubšího nápadu či čehokoliv, co by vás vytrhlo z jakési posluchačské letargie, do níž vás poslední alba Theatres des vampires (“Moonlight Waltz” nevyjímaje) uvrhnou.

Pravda je taková, že “Moonlight Waltz” je sice lepší než minulé “Anima noir” ale to stále ještě neznamená, že by novinka byla nějaká velká výhra. Když si to pustím, tak to tak nějak plyne kolem mě, jedním uchem hudba leze dovnitř a druhým hned zase ven… poslouchat se to dá a nijak výrazně mě to neobtěžuje, ale otázka zní: proč bych to poslouchat měl? Proč bych měl ztrácet čas s průměrem, když mohu poslouchat opravdu hodnotné desky? Sem tam sice z té změti neškodného zvuku a tuny kláves vykoukne obstojný nápad, například, dejme tomu, housle v závěrečné pasáži videoklipovky “Carmilla”, ale to je pouze jeden z mála případů. Těch kousků, které by vás nějak zaujaly, je na “Moonlight Waltz” zoufale málo. A tak člověka ani nepřekvapí, že paradoxně tím jednoznačně nejzábavnějším songem na albu je předělávka starého popového hitu “Figlio della luna” od španělské skupiny Mecano. Úplně nejhorší nejsou na závěr ani “Obsession” a “Medousa”, ale jinak marně hledám nějaké vyloženě světlé momenty.

Napadla mě ještě možnost, že chyba není přímo v Theatres des vampires, nýbrž ve mně samém, že se můj vkus změnil natolik, že skupina, jíž jsem kdysi míval vcelku rád, už mě přestala bavit. Pustil jsem si tudíž počiny jako “Suicide Vampire” a “Blood Lunatic Asylum” a neslyšel na nich nic špatného, bavilo mě to. Současná podoba Theatres des vampires je už prostě na můj vkus příliš nevýrazná, nezajímavá, bezzubá. Pokud to někomu vyhovuje, poslouchat obyčejný gothic metal, jeho věc, ale já osobně čekám od hudby trochu víc, tudíž nemohu dát vyšší hodnocení…