 |
| Země: Francie Žánr: thrash metal Datum vydání: květen 2014 Label: Great Dane Records Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Nebudu se s tím tentokrát moc párat a zdržovat úvodními řečmi, takže přejděme rovnou k představení této sebranky, která letos vydává svou novinku “Dreams Are Dead”. Francouzská čtveřice Arcania vznikla již v roce 1999, ačkoli tehdy započala svůj jepičí život pod jménem Silverskull, od něhož kapela upustila ani ne po roce a přetransformovala se na svou současnou podobu. První počiny pak na sebe nenechaly dlouho čekat, protože v letech 2001 a 2002 kapela vyrukovala s prvními demosnínky, na něž navazovalo živé album “Live Is Not Dead” a hlavně eponymní EP z roku 2004. Poté, jako by se voda nad Arcania na pár let zavřela a trvalo šest let, než borci vydali svůj regulérní debut “Sweet Angels Dust”. No, a správně tušíte, že se rychle přesouváme do současnosti k “Dreams Are Dead”, jež tak získává pořadové číslo dvě v diskografii této mladé čtveřice.
Koukám, že jsem ještě nezmínil hudební styl, který by tento počin charakterizoval, tak vězte, že se jedná o thrash metal. Přesněji řečeno melodický a moderně laděný thrash metal. Ne, že bych nezaznamenal nějaké odkazy na klasická alba (přeci jen ty riffy jsou místy dost provařené), ale přesto se Arcania rozhodla atakovat mladší posluchače, kteří se neštítí kapel jako Trivium, dnes už nefungujících Sanctity nebo vzdáleně franouzské drtičky Gojira. Prvně jmenovaní by mohli stahovat vaše úvahy o “Dreams Are Dead” směrem k metalcoru, ale toho se bát nemusíte. Arcania se shlédla někde tam, kde Trivium byli s albem “The Crusade”. Některé momenty mi dokonce znějí, jako by je zámořským hvězdám Arcania ukradla, ale to je pouze můj dojem.
Co je hlavní, je fakt, že Arcanii se podařilo sestavit album, které prostě a jednoduše baví. Není to žádné velké umění, ale poslouchá se to úplně pohodově. Tedy, alespoň zpočátku, ale k tomu se ještě dostanu. Zprvu jsem měl totiž dojem, že jediným slabým článkem, který mě vyloženě sral, byla 11minutová instrumentálka “Dreams End All Days”, jež se nachází na pozici číslo sedm a strašně brzí dobře rozjeté album. Ne, že bych neměl pochopení pro instrumentální kusy, mám je rád, ale tenhle neřadím k nejpovedenějším, protože krom krátké akustické pasáže v šesté minutě a několika krátkých výjezdů kytar v druhé polovině mi pořád přišla tak nějak stejná. Žádné změny nálad nebo temp. Nic. Nekonečné omílání jedné kytarové linky není to, co bych chtěl snášet takhle dlouhou dobu, takže sorry, ale tohle zcela určitě ne.
Abych ale dokončil nakousnuté tvrzení, že se album poslouchá úplně bezproblémově, tedy hlavně zpočátku… “Dreams Are Dead” je jedním z těch alb, která strašně rychle odpadnou. Zkraje si mě dokázalo udržet i navzdory své téměř hodinové stopáži, ale s přibývajícími poslechy to bylo čím dál horší. Přiznávám, že po nějakých třech týdnech už jsem ho měl spíš jako podklad k jiné práci na počítači, protože není potřeba se nějak snažit a to album je tak příjemně melodické, že neruší a na pozadí si hezky plyne, ale na druhou stranu dodávám, že i přesto, že jsem jej neposlouchal soustředně, tak si ke mně často našlo cestu skrze velmi povedené refrény (neplést s vlezlým čístým zpěvem), které některé vyloženě průměrné kusy táhnou vzhůru (“A Scar in Our Mind”).
Osobně považuji první polovinu alba za lepší a rozhodně vyrovnanější, protože tu druhou hyzdí už zmíněná instrumentálka, dále instrumentální závěr “Days End All Dreams”, jehož orchestrální nádech je sice příjemný a postupná gradace druhé půle mi vzdáleně připomněla postupy Hanse Zimmera, ale je zbytečně rozvláčná, a nakonec ještě nevýrazná “Suffering for an Answer”. To takové “Watch Us Dying” a “Dreams Are Dead” jsou jiné kafe a posluchače parádně nastartují. Hlavně “Watch Us Dying” je z mého pohledu jasná hitovka a jedna z nejlepších skladeb na desce, která si svou pozici otvíráku alba plně zaslouží, protože je to taková ta píseň, kteřá hned na úvod správně nakopne. Velkým kladem je zpěvák Cyril Peglion, jehož vokál je tak akorát melodický a agresivní zároveň, že připomíná něco jako mutanta mezi Mattem Heafym a Joe Duplantierem a do takto melodicky pojatého thrashe vážně padne.
Nemyslím si, že má smysl provázet vás první půlí desky skladbu po skladbě, takže si vyberu už jen “Rise and Never Fall”, která vyniká výrazným kontrastem mezi rychlejší kytarovou slokou a velmi melodickým refrénem. Někde v půli její stopáže pak Peglion sáhne po death metalovém chropotu, ke kterému se jinak běžně neuchyluje, a ve spojení s rychlými technickými kytarami máte najedou pocit, že posloucháte death metalovou partu. Vážně skvělý kus, který nabourává předešlé tvrzení o nedlouhé zábavnosti nahraného materiálu. Další velmi zdařilou věcí je delší “Inside the Crown”, která své sedmiminutové délky využila báječně a místo toho, aby nudila omíláním stále stejného, tak překvapí několika změnami temp, kdy hlavně to utahané riffování ve čtvrté minutě mě baví. Připočtěte fešné kvílivé kytarové sólo, která jsou mimochodem obecně velmi povedená. Ale bavit se o instrumentální jistotě jednotlivých členů je naprosto zbytečné. Stejně tak se pozastatovat nad čistým, melodickým, ale přesto hutným zvukem, který už je samozřejmost. Ovšem potěší, to zase jo.
Přiznávám, že kdybych albu nedával tak moc času a recenzi psal někdy před dvěma týdny, kdy jsem album točil takřka bez ustání, tak tomu vyvalím snad i vysokou osmičku a nemám s tím žádný problém, ale “Dreams Are Dead” se časem uleželo, usadilo a počáteční nadšení holt vyprchalo. Arcania sice nenatočila špatné album (tomu ostatně svědčí i výsledná známka), ale střízlivým pohledem musím říct, že žádná pecka to taky není. Ať mě to bavilo sebevíc, tak druhá polovina je prostě výrazně slabší a táhne album zbytečně dolů. I tak si budu tuhle partu pamatovat jako velmi zdařilou odpověď na melodičtější variantu thrash metalu, kterou si čas od času mile rád dopřeji. Lepší šestka.