Země: Kanada Žánr: indie pop Datum vydání: 28.8.2015 Label: Dare to Care Records Tracklist: 01. Carry On 02. Crier tout bas 03. I Don’t Want to Break Your Heart 04. Drapeau blanc 05. Undone 06. Oceans Brawl 07. Our Love 08. Cast Away 09. Tu oublieras mon nom 10. The Way Back Home 11. Oublie-moi (Carry On) Hrací doba: 40:13 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Cœur de pirate je pseudonym, pod nímž se skrývá jistá Béatrice Martin, což je zpěvačka, která se pohybuje ve vodách indie popu nebo také – pokud se vám takové označení líbí více – french popu. Druhý, poměrně specifický druh hudby ovšem není nijak v rozporu s tím, že Cœur de pirate nepochází z Francie. Jak vás asi nejspíš napadlo, domovinou Béatrice je frankofonní část Kanady, což je s nadsázkou řečeno taková „Francie číslo 2“.

Snad i proto neměla Cœur de pirate nikdy problém, aby její hudba dýchala takovým tím charakteristickým francouzským šarmem nebo vlivy šansonu. Přesně tahle francouzská elegance na poli jemného indie popu je jedním z hlavních důvodů, proč jsem si hudbu Cœur de pirate nepokrytě oblíbil a proč mě její první dva počiny – bezejmenný debut z roku 2008 a druhá deska „Blonde“ z roku 2011 – baví dodnes. Po vydání „Blonde“ se Béatrice pustila na soundtrackové pole a vytvořila počiny „Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5)“ a „Child of Light“ (oba 2014). Ten první byl doprovodem k páté sérii kanadského seriálu „Trauma“ a navíc ani nešlo o její původní tvorbu, jelikož nahrávka byla složena z předělávek. V době vydání jsem si to poslechl a poměrně se mi to líbilo, byť na předcházející alba to ani zdaleka nemělo… což byl asi taky ten hlavní důvod, proč jsem se k tomu už potom nevracel. „Child of Light“ je pak soundtrackem ke stejnojmenné počítačové hře, ale ten jsem již přešel bez většího povšimnutí a radši jsem se těšil na další klasické dlouhohrající album.

Třetí deska nakonec byla pojmenována „Roses“ a vyšla koncem srpna letošního roku. Do jejího poslechu jsem šel s jasným očekáváním – doufal jsem, že se novinka minimálně vyrovná svému výtečnému předchůdci „Blonde“. Jak se ale bohužel velmi rychle ukázalo, toto očekávání zůstalo nenaplněno. Fakt, že nová nahrávka na svou starší kolegyni nestačí, ovšem nemusí obecně nutně implikovat to, že by snad mělo jít o špatný počin, jenže v tomhle případě to tak naneštěstí je. „Růže“ totiž nejenže nenaplnily očekávání, ono se z nich nakonec vyklubalo regulérní zklamání…

Ten důvod k tomuto zklamání je nasnadě – Cœur de pirate na svojí novince totiž tak trochu zahodila to, kvůli čemu jsem její hudbu poslouchal s takovou chutí. Jako by totiž přišla o onen francouzský šarm, o němž jsem mluvil výše, a namísto toho se vydala do vcelku uniformně znějícího indie popu. Trochu to věštil už seznam skladeb, v němž je dle názvů jednotlivých písniček hned na první pohled vidět, že Cœur de pirate až na několik málo výjimek upustila od francouzštiny a přešla k obyčejnější angličtině. To samo o sobě nemusí být špatně (ostatně, vrcholem „Roses“ je nakonec stále anglicky zpívaná skladba), ale že se ten dřívější feeling z hudby dočista vytratil, to mě skutečně mrzí. Samozřejmě, nic proti vývoji, ale pokud jde ten vývoj směrem, který se mi nelíbí, nikdo mi nemůže zakázat jej nepřijmout za svůj.

Právě tohle „odfrancouzštění“ a posun blíže ke střednímu proudu mě na „Roses“ nebaví. Ta dřívější Cœur de pirate probleskuje jen místy a jen matně a mnohdy jen díky tomu vzácnému využití francouzštiny („Crier tout bas“, „Tu oublieras mon nom“). Je sice pravda, že obecně vzato se nahrávka pořád poslouchá poměrně pohodově, taková „Our Love“ překvapí relativně „ostřejším“ nábojem a tu a tam se objeví nějaké příjemné aranže, ale vzato kolem a kolem je tu pouze jedna jediná skladba, jež se mi zcela upřímně líbí v celé její délce – tou je výtečná „Oceans Brawl“, která jasně dokazuje, že když se chce, tak to prostě pořád jde, a pokud by byl i zbytek „Roses“ na takovéhle úrovni, tak bych asi tolik neremcal.

Těch zklamání jsem tam ale našel víc… ještě bych dokázal přimhouřit oko nad prvním singlem „Carry On“, který se neskutečně rychle ohraje a později už spíš obtěžuje (kde jsou ty časy „Adieu“?), ale přes co se už fakt přenést nedokážu, to je třetí „I Don’t Want to Break Your Heart“ s vysloveně otravným refrénem a hostovačkou černého rappera. Hostování rapujících černochů v popové hudbě obecně nesnáším, a jakkoliv proti samotnému rapu nic nemám, v popu je to „blekotání“ prostě krutě nepatřičné a kolikrát slušné písničky to regulérně splachuje do hajzlu. Sere mě to i u mnohem komerčnějších interpretů, ale u zpěvačky jako Cœur de pirate to vyloženě bolí…

Vzpomínám si, že když jsem poprvé slyšel „Blonde“, takřka ihned jsem zatoužil mít tu desku ve svojí sbírce – a netrvalo dlouho a už jsem z Kanady elegantní LP objednával. Oproti tomu „Roses“ je album, které mi vlastně nestojí ani za zabírání těch pár desítek megabytů na disku – až takovýhle rozdíl to je. Jak jsem již řekl, poslouchat se to vlastně dá a vyloženě dementní to (až na pár momentů jako „I Don’t Want to Break Your Heart“) zase není; taky nepopírám, že kdyby ta sama deska vyšla pod jiným jménem než Cœur de pirate, možná bych ji přijal smířlivěji, ale na kdyby se to nehraje… Pro mě osobně je „Roses“ suverénně nejslabším počinem, jaký Béatrice Martin prozatím vydala, a silně pochybuji o tom, že si jej ještě někdy v životě pustím…