Země: Francie Žánr: medieval black metal Datum vydání: 15.9.2014 Label: Those Opposed Records Tracklist: 01. Strongholds Eternal Rivalry 02. Le castellas du moine brigand 03. Majestic Dusk Over the Sentinels 04. Glorious Horns 05. Feodus Obitus 06. Le souffle des vieilles pierres 07. L’incandescence souterraine 08. Mountains Wayfaring Call 09. The Bulwarks Warlords 10. Medium Aevum Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Ollo Promotion

Francie je jednou z nevyčerpatelných líhní black metalových kapel a dnešní kousek pochází opětovně právě z této země. Darkenhöld jsou ovšem v jistém ohledu zajímaví – jejich pojetí černého kovu není ani klasicky satanistické / antináboženské, ani třeba okultní, jak se to poslední dobou nosí; je totiž středověké.

Možná si řeknete, že období středověku se k black metalu a vlastně obecně metalu přece hodí, tak co je na tom tak zvláštního… jistě máte pravdu, já s tím souhlasím. I podle mě k sobě metalová hudba a středověká stylizace pasují. Když se však nad tím člověk zamyslí, ono těch skupin, které by něco takového dělaly, není zas až tak moc a navíc ještě spousta z těch, jež se touto cestou vydaly, chápe ono středověké pojetí metalu velice tendenčně, výsledkem čehož pak bývají takové ty kolotočářské metálky à la In Extremo. Když tedy narazím na formaci, která se tváří, že by onen středověk v metalu mohla prezentovat v nějaké serióznější formě, tak mi to prostě zajímavé přijde.

Samotní Darkenhöld ještě nemají na pažbě ani jednu dekádu fungování, ale za těch nějakých osm let se nijak zvlášť neflákali. Svůj dlouhohrající debut „A Passage to the Towers…“ vydali dva roky po svém vzniku, tedy v roce 2010, a od té doby si drží pravidelné dvouleté tempo vypouštění nových desek do světa. Počítáte dobře, „Castellum“ z loňského roku je tím pádem třetí řadovou nahrávkou Darkenhöld, a aby bylo formalitám skutečně učiněno zadost, tak ještě dodejme, že navazuje na počin „Echoes from the Stone Keeper“ z roku (ano, tušíte správně) 2012.

Po etudě na téma středověkého black metalu asi nikoho nepřekvapí, že je muzika Darkenhöld trochu epičtějšího ražení, nechybějí v ní klávesy ani melodie. Je však docela příjemné, že to Francouzi s těmito elementy zbytečně nepřehánějí a dávkují je poměrně s rozumem. Tím pádem tam jsou a napomáhají celkovému pocitu z alba, a když už se objeví, jedná se o dost zajímavé pasáže (zářným příkladem budiž třeba „Glorious Horns“ či „L’incandescence souterraine“, v nichž to funguje na jedničku), ale nikterak to Darkenhöld neubírá na jejich black metalovém vyznění. Jinými slovy, stále je to black metalová nahrávka (čemuž ostatně hojně napomáhá i mírně zastřený syrovější zvuk), nikoliv skočný cirkus.

Je ovšem nutno zmínit ještě jednu věc, již také desce (potažmo kapele) připisuji k dobru – onen středověký feeling je na „Castellum“ skutečně cítit, a to i bez „nápovědy“. Nepotřebujete tedy vidět fotky Darkenhöld, na nichž muzikanti pózují v kápích na hradě s meči a halapartnami v rukou, aby vám došlo, oč na tomto album běží. A právě tohle je podle mě tím, co lze u podobné skupiny považovat za úspěch – zůstat rovnýma nohama v klasičtějším pojetí black metalového žánru a přesto dokázat vytvořit tu atmosféru, jež byla – alespoň tedy předpokládám – záměrem.

Co se týče soundu Darkenhöld, musím však zmínit, že ten mi poměrně dost připomíná jednu jinou kapelu, přestože tato sama o sobě nehraje na středověkou notu. Touto formací jsou norští Dimmu Borgir, avšak ve své prvotní éře. Především „Stormblåst“ (samozřejmě myšlen ten původní, nikoliv přetočená verze z roku 2005) je z „Castellum“ hojně cítit a někdy je ta podobnost až taková, že mi to skutečně znělo jak něco ze „Stormblåst“ a pak jsem překvapeně koukal, že nenavázala očekávaná pasáž, kterou člověk zná zpaměti z tohoto přelomového alba norských rarachů. Skoro bych se nebál tvrdit, že si hudbu Darkenhöld můžete představit jako staré Dimmu Borgir, u nichž si odmyslíte vzletné epické klávesy a namísto nich přimyslíte středověkou atmosféru.

Kromě inspirace (ať už chtěné či nechtěné) u známějších kolegů lze „Castellum“ úspěšně vytýkat už jen jednu věc – obecně vzato je to sice kvalitní nahrávka, rozhodně však není nesmrtelná a po nějakém čase se prostě oposlouchá. Nicméně, pozitiva z mého pohledu stále převažují a i vzhledem k tomu, že docela příjemnou desítku poslechů s tím stále lze strávit bez jakýchkoliv problémů, mohu „Castellum“ klidně i doporučit, protože se jedná o poctivou a sympatickou práci.