Země: USA Žánr: death metal / deathcore Datum vydání: 28.7.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Facebreaker
02. The Battle of J. Casey
03. Undivine Prophecies
04. Bringer of Plagues
05. Redefine
06. Anarchaos
07. Monolithic Doomsday Devices
08. Letter to Mother
09. Enemy Kill
10. Darkness Embedded
11. The End Begins
12. Forever the Failure
Divine Heresy je na první pohledmožná trochu neznámá skupina, ale po představení jejích členů vám dojde, že se nejedná o žádné amatéry. Nejznámějším z kapely bude určitě robustní kytarista Dino Cazares (Fear Factory), který celou formaci táhne a dokazuje, že je pro ni nepostradatelný. Už jen tím, že si místo klasické šestistrunné kytary vybral nástroj s osmi strunami, na který to zvládá stejně dobře. Někdo takový by se těžko nahrazoval. Mikrofonu se chopil Travis Neal (ex-The Bereaved, Pushed), který je pro toto album nový a nahradil dosavadního Tommyho „Vexta“ Cummingse. Za bubny usedá excelentní Tim Yeung (ex-Nile) a na basu hraje Joe Payne (ex-Nile).
„Bringer of Plagues“ je teprve druhým studiovým albem, takže Divine Heresy je poměrně mladá skupina. Prvním albem bylo „Bleed the Fifth“ a vyšlo taktéž pod firmou Roadrunner Records, se kterou Dino Cazares spolupracuje po několik let.
Začneme s hodnocením obalu na CD. V tomto směru skupina skoro nemá konkurenty, už na minulém albu vypadal obal velice skvěle, jedním z nejlepších, co se poslední dobou rodí. Ani „Bringer of Plagues“ nezklamal, dostává se podobného vzhledu. Opět je zde hlavní postavou kostlivec a vše je v takovém temném stylu, což k Divine Heresy prostě patří.
Při poslechu alba občas některé písně vyzní tak, jako by zde byl souboj Cazarese s Yeungem. Máte tu tvrdé kytarové riffy osmistrunné kytary a skvělé ukázky „double-bass“ bubnovaní, které je dle mého vkusu až moc nahlas a převyšuje vše ostatní, takže občas zvuk kytary není až tak slyšet, jak by to chtělo. To samé se týká basy, kterou jsem na celém albu vůbec nezaslechl, ale zase nevím, jak by to znělo bez ní, moc velký rozdíl to být stejně nemůže. Ale nebojte, ne, že by to s tou kytarou bylo až tak drastické, ostatně hned s prvním riffem první písně vám Dino ukazuje, že umí…
Určitě ještě stojí za zmínku srovnání předchozích vokálů s nynějšími, každý má něco do sebe, oba zpěváci jsou si hodně podobní stylem, Tommy Vext byl velice dobře nahrazen, důkaz toho, že skupina si pečlivě vybírá lidi a nevezme prvního chlápka na ulici. Vext měl přeci o něco lepší growlovací část než tu s čistým zpěvem, u nového zpěváka je to naopak, kde se mi od něj čistý zpěv velice libí, výborný důkaz je hned v druhé písni „The Battle of J. Casey“ anebo ve čtvrté „Bringer of Plagues“. Uvidíme, jak Travis Neal bude vypadat na živých koncertech, protože podle videí, co jsem viděl, tak Tommy Vext naživo exceluje, je plný energie a dokáže dobře zapojit a rozhýbat publikum, což je jeden z hlavních úkolů zpěváka.
Divine Heresy je celkově skupina se skvělými živými koncerty, které patří mezi její přednosti. Po jejich akci budete rádi, jestli budete vůbec moct chodit. Doufejme, že občas zavítají i k nám. Typickým songem na koncerty je šestá „Anarchaos“, kde si můžete perfektně vyřvat hlasivky při refrénu, kdy zpěvák sám vyřvává „Anarchaos“, naživo to k tomu přímo vybízí. Skupina ale umí i zpomalit a trošku „změkčit“, tato poloha se k vám dostane v posledních dvou písních „Darkness Embedded“ a „The End Begins“.
Abychom si to tu nějak shrnuli, co od desky očekávat… Pokud jste fanouškem Fear Factory, Chimairy či All That Remains, toto album bude přesně pro vás. Na „Bringer of Plagues“ můžete očekávat nejlepší prvky právě jmenovaných skupin. Z Fear Factory tu máte riffy od stejného kytaristy, z Chimairy a All That Remains jejich brutalitu, podobné vokály a zhruba stejnou rychlost songů. Zkrátka očekávejte brutální nářez, pokud máte chuť si vyčistit hlavu headbangingem a nevíte u čeho, zkuste toto album, které je pro tuhle zálibu mnoha lidí jako dělané. „Bringer of Plagues“ je průměrným albem, nikoho neurazí, ale žádnou velkou díru do světa neudělá. Hodnocení našich redaktorů se nijakým velkým rozdílem neliší, tudíž zde panuje povětšinou stejný názor.
Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 30.6.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Wake Up
02. Lifted
03. Smoke
04. Something Invisible
05. No Time to Bleed
06. Suffer
07. …and Then She Bled
08. Wasted
09. Your Creations
10. Genocide
11. Disengage
V dnešní době se nevyplatí zastavovat. Pokud jen trošku zaváháte, budete nemilosrdně smeteni vlnou pokroku, kterou si prošel i celý hudební průmysl za posledních několik let. Suicide Silence tvrdí to samé: „Není čas krvácet!“ Zástupci moderní vlny deathcoru se vyšvihli z ničeho a vypracovali se na samotný vrchol potravního řetězce z prachu, špíny a hniloby. První deska „The Cleansing“ byla a v podstatě stále je precizně nahraná, její následovník, čerstvě narozené album „No Time to Bleed“, se vrací spolu s celou kapelou daleko silnější, nacpaný steroidy, ovšem stejně tak daleko smyslnější. Při poslechu si uvědomíte, kdo je tu vlastně král deathcoru. Pokud se vám tedy líbila předchozí deska, nebudete na tom jinak ani s „No Time to Bleed“.
V dnešní době je velice obtížné nahrát takový počin, který se bude líbit všem. Jen málo kapelám se podaří vyvážit čistou údernost a alespoň trošku rozumný podtext, který z nahrávky vyzařuje. Ačkoli se to nepovedlo ani SS s NTTB (ještě než mne začnete kamenovat, SS – Suicide Silence; NTTB – „No Time to Bleed“), jsou na dobré cestě, aby se tak stalo. Album není ani zdaleka tak jednotvárné jako „The Cleansing“.
Že to hoši s nahrávkou myslí vážně, vyplývá už jen z toho faktu, že vydání alba předcházela masivní reklamní kampaň. Letáky, billboardy, promo akce, hádanky, nebo například uměle vytvořená hra (viz jedna z předchozích novinek), ve které se chopíte role vyšetřovatele a hledáte příčiny úmrtí několika mladých lidí. Nejenže vás podobná snaha vetřít se lidem do mozku extrémně nabudí, ale zároveň si říkáte: „Kurva to bude nářez!“ Ačkoli se nám tato vlna reklamy takřka vyhnula, v zahraničí nebyl ušetřen nikdo! Kdo neutekl, byl nemilosrdně přejet. Kapela začala hrát songy z alba i během některých vystoupení, aniž by byla deska venku, což také pomohlo k určité publicitě.
Nahrávání probíhalo vcelku poklidně. O to lépe, neboť se ke klukům připojil známý producent s přezdívkou Machine (nechtějte po mně výčet jím produkovaných desek, jejich vyjmenování má účinky jako kop s otočkou Chucka Norrise). Právě on se postaral o celkový feeling desky, který vás obejme a nepustí jako svěrací kazajka. On sám si práci se Suicide Silence velice pochvaloval.
Teď už ale dost PR keců a pojďme se podívat na samotné dílo. „No Time to Bleed“ je čirý masakr, doprovázený jakýmsi vyprávěním. Nebo lépe, „No Time to Bleed“ je příběh vyprávěný písněmi! Pokud jste se zaposlouchali do posledního alba kapely Oceano, určitě mi dáte za pravdu, že podoba mezi Suicide Silence a Oceano je až nezměrně veliká. „No Time to Bleed“ je nesmírně atmosférická deska, plná zvratů, překvapení a přeludů. Při jejím poslechu byste si totiž měli vybavit jakýsi příběh – násilný příběh člověka, který je psychicky zdrcen a sražen až na samotné dno společnosti, což ho donutí k vyjádření se pomocí vražd. Celá deska mapuje jeho vzestup, pád a činy, kterými se provinil, ale zároveň obhájil. Dodávám, že nic takového nebylo nikde řečeno, ale pokud se do desky zaposloucháte, je to v ní slyšet! Jen málo kousků na vás zapůsobí stejně jako dávka drog. Stejně tak tam ale můžete slyšet a vidět růžové poníky pasoucí se na přebarvené louce plné psychotropních květin a motýlů.
Tím chci narazit na to, že pokud se pokusíte o pouhopouhé poslouchání rytmů desky, pravděpodobně přijdete o polovinu zážitku. „No Time to Bleed“ totiž není deska na jeden večer. A možná ani na dva. Je prostě cílená na vaší mysl, ačkoli se Mitch Lucker (vokály) vyjádřil v tom smyslu, že texty obsahují spíše dávku osobních problémů, na rozdíl od první desky, která se vyžívala v kritizování politiky a náboženství. Což je ostatně v dnešní době téměř povinnost. Kdo si alespoň jednou nešťouchne do politiky USA, nemá téměř šanci uspět. Nedoufejte ovšem v to, že ačkoli je deska příběhově naladěna, že přijdete o brutalitu, sílu a nárazovost jednotlivých písní. Už úvodní píseň 2Wake Up“ jde přímo na věc a řve do světa, že Suicide Silence jsou zpět a silnější než kdy předtím. Krom velice hlasitých bicích, znějících ještě kovověji než kdy předtím, si nelze nevšimnout parádně podladěných kytar, které dodávají písni patřičnou šťávu. Právě v tomto ohledu si jdou Oceano a noví Suicide Silence po krku.
Několik minut na to začíná další zabíjačka v podobě „Lifted“. Startuje nenápadně, zní lehce jako psycho-thriller, který se pomalu rozhoupává a snaží se diváka dovést k šílenství napínavými scénami. Bum! Tupa tupa ratata! A jede se nanovo. Nízko položené vokály bez upozornění skáčou do výšky oblak. Nezaměnitelný growling Mitche je opravdu výborný. Zdá se, že na sobě od „The Cleansing“ opravdu zapracoval, neboť zní plněji a daleko sytěji než u předchozí desky. Odpočinkové sekundy střídají kulometné momenty s bicími a perfektně znějící basou. Navzdory tomu, že Mitchův hlásek zní jako solidně seřízený motor, jeho rozmanitost už na tom není až tak dobře. Pravdou je, že toto je problém celé desky. Ne, že bychom proti Mitchovi něco měli, ovšem jeho vokály mají takřka dvě stálé podoby, které se pravidelně prolínají, což je mírně řečeno škoda. V útrobách jeho hlasivek je výborný potenciál pro další růst. Jen po něm skočit a roztrhat ho na cucky jako dárek na Vánoce. Pojďme dál!
„Smoke“. Název třetí skladby, která pokračuje a takřka navazuje přesně na „Lifted“. Pískání. To je to, oč tu běží. Další psychologicky naladěná píseň. Zní jako ty psychopatické hlasy v hlavě, které vám říkají, abyste dělali ty nejhorší věci. Ačkoli není doposud nic známo o videoklipech a písních, které pro ně poslouží, „Smoke“ je ideálním kandidátem na jeden z nich. Mocné údery narážející do vašich sluchovodů budete rozdýchávat ještě dlouho. Co se týká samotného obsahu písně, není problém ji přiřadit k velikánům jako třeba píseň „What Is Said and Done“ od Napalm Death. „Something Invisible“ přichází neohlášeně jak blesk z čistého nebe. Nebo spíše soused na nedělní oběd. Nedostanete ani chvilku vydechnout, aby se vaše bránice měla šanci ubránit přívalům energie. Pokud jste se doposud nudili, vezte, že touto písní to končí.
„No Time to Bleed“, titulní píseň, se parádně hodí na pogování někde v kotli a nezřízené destrukci objektů, hmot a lidí kolem sebe. Výkřiky vycházející z Mitche během písně by vás měly vyburcovat tak, abyste začali něco dělat. Přesto se jedná o takovou horskou dráhu, kdy jste chvilku nahoře a chvilku zase dole, rozdrceni pod koly jedoucího vláčku. Zvuky podobné těm ze strojírenských dílen vás budou doprovázet celou dobu. „Suffer“ pokračuje v tom, co započala předchozí skladba. Asi vám bude jasné, že toto není ten love song, který si pouští barbie slečny a zženštilí chlapci před spaním. Ledaže by rádi, aby jim někdo před úpadkem do hlubokého spánku přál dobré utrpení. Ano, i extrémně kvičící kytary jsou přítomny. Nezastavujeme, máme zpoždění! Další zastávkou je „…and Then She Bled“, jejíž povaha je lehce depresivní. Od samotného počátku se stanete terčem psychologického teroru ve formě depresivních samplů a úryvků z hororových filmů. Jedná se spíše o takovou pauzu, před další částí desky a jakýmsi uvědoměním sebe sama. Anebo si prostě chtěl dát zpěvák pauzu. Jak jinak si vysvětlit nepřítomnost vokálů v této části desky, že?
Pokud jste se přemáhali k návštěvě zubního lékaře, počítejte s tím, že po poslechnutí písně „Wasted“ k němu budete muset chtě nechtě zaskočit. Jemné a pomalejší znění písně vám amputuje čelist údernou kombinací na sebe navazujících kytarových riffů a blastbeatů, doprovázených prasečím kvikotem Mitche. Luckera, ne Buchannona. Bohužel, stejně jako v předešlých případech, nečekejte moc rozdílů, v podstatě je to jedno a to samé, akorát neustále přežvýkávané dokola. Totéž se dá říci o písních „Your Creation“ a „Genocide“ (druhá zmiňovaná je mimochodem velice excelentně znějícím nářezem), proto si je dovolím přeskočit a skočíme na úplný závěr. „Disengage“ je taková forma loučení ve stylu Suicide Silence. Jako když dokoukáte večerníček, který vás uspí smrští kytarových riffů. Pro mnohé z nás je to ovšem velice příjemné uspávání. A jsme na konci! Deska vám uteče jak voda, což je důvod pro to, abyste si ji poslechli ještě několikrát po sobě. Jen je škoda toho šíleného stereotypu ke konci. Copak je tak těžké posluchače něčím překvapit? Očividně ano.
Zvuk alba je jednoduše velkolepý. Představte si ho jako návštěvu kvalitního kina s high-end ozvučením. Koncert kovových rytmů doprovázených sympatickými kytarami a podmanivými vokály. Celá deska je také lehce přikryta filtrem, který jí dodává lehký šum, což ji vystřeluje tak vysoko, neboť tento efekt parádně podtrhuje onu psychopatickou atmosféru, vznášející se kolem vás. „No Time to Bleed“ je rozhodně velice kvalitním počinem, ovšem bez špetky nových nápadů. Na druhou stranu. atmosféra, která z desky kouká, je neocenitelná a ničím nenahraditelná. I kdyby tedy celý stál za nic, představte si celou hudbu jako jeden dlouhý film, a vše náhle půjde samo.
Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 18.9.2007 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Revelations (Intro)
02. Unanswered
03. Hands of a Killer
04. The Price of Beauty
05. The Fallen
06. No Pity for a Coward
07. The Disease
08. Bludgeoned to Death
09. Girl of Glass
10. In a Photograph
11. Eyes Sewn Shut
12. Green Monster
13. Destruction of a Statue
Ještě než se pustím do samotného článku, rád bych upozornil, že se budu snažit přispívat spíše starším materiálem, který neměl tu čest se dostat na tento web. Recenze sice nebudou aktuální, o což se starají zejména kolegové, ale zaměřím se spíše na někdy více, někdy méně retro desky, o kterých tu není zmínka. Pokud zde tedy uvidíte článek, který vám nepřijde ani zdaleka tak aktuální jako světová krize, prosím nevytahujte své kytary, abyste mne jimi umlátili, jsem takový a jiný nebudu. Dneska tu máme kapelu Suicide Silence, která zastupuje vlnu moderní deathcore školy, a pro začátek nutno dodat, že se jí to daří více než dobře.
Deathcore je sám o sobě relativně mladý styl, který začal na veřejnost pronikat v 90. letech tohoto století, přičemž velice silně graduje právě nyní. Zachovává si temnou tvář death metalu, přičemž je spojen s takzvaným „core“ žánrem. Z toho lze snadno odvodit, že vás tato hudba chytne za koule svojí rychlostí a silou, do čehož vloží část temné atmosféry a kus prasečího chlívku. S nadsázkou lze říct, že doslova! Ukončíme ten dějepis a konečně se vrhneme na kluky z Kalifornie.
Dá se říct, že Suicide Silence jsou spíše v začátcích svého působení na poli hudby. Teprve v roce 2002 se zformovali, aby do roku 2007 vydali několik demo nahrávek, na kterých předvedli cestu, jakou by se rádi vydali. Rok 2007 se stává kritickým, jelikož s producentem Johnem Travisem (podílel se i u kapely Static-X) vydávají své debutové album „The Cleansing“, což je katapultuje na vysoké příčky v prodejnosti. Nyní když se do našich přehrávačů pomalu, ale jistě blíží nová deska s názvem „No Time to Bleed“, povíme si něco o „The Cleansing“. Nejde sice o album roku, ani o nejlepší hudební zážitek století, přesto si hoši zaslouží trošku více prostoru a alespoň šanci projevu.
Už při prvním nárazu zvukových vln do vašich sluchových ústrojí vám bude jasné, že se nejedná o ledajaké deathcore dílko. Ve většině písní jsou dosti patrné i grindcore prvky kterých se prostě nezbavíte, ať se snažíte, jak jenom chcete. Rychlejší tempo pak vynahrazují i velmi vzácně slyšitelné pomalejší části. Nejvíce potěšující ale je, že zvuk desky má neskutečné grády, přičemž vás rozkope jako domeček z karet. Všechny linky jsou pečlivě vyváženy, přesto místy basová část značně převyšuje vše ostatní, ruku v ruce s kovově znějícími bicími. Tento surový zvuk působí naprosto skvostně ve srovnání s kapelami jako například Despised Icon nebo All Shall Perish, jejichž počiny bývají místy nevyvážené a v mnoha aspektech nedotažené. Ale samozřejmě záleží na vkusu každého zvráceného jedince. Jakmile totiž stisknete tlačítko Play, všechno na vás spadne, mohutný zvuk desky je znát v každé části písně, které mohou někomu znít lehce monotónně.
Ač tedy kapela nepřináší zhola nic nového, ve srovnání například s The Black Dahlia Murder působí daleko svěžeji a příjemněji. Holt nová krev se nezapře. Momentální složení je tedy následující. Docela extrémně tetovaný Mitch Lucker se stará o veškeré vokály, jak vysoko položené kvičáky, tak celkem zajímavě nízko postavený growling. Zní totiž, jako kdyby se mu zasekla kost v bolavém krku, přičemž by se neustále snažil „zpívat“. Svými strašidelnými tóny vás tak může během minuty dostat do lehce depresivního až schizofrenického stavu. Chris Garza a Mark Heylmun se starají o pořádně chrčení v podobě kytar. Nečekejte na desce moc sólových chvilek, ale pokud se zaposloucháte, budete si chrochtat blahem, jelikož na albu najdete i technické části. Basák Mike Bodkins se zasloužil o ten mohutný a temný zvuk desky (pokud nepočítáme všechny ty přístroje) a je to dost znát. Nebýt temně znějící a úderné baskytary, deska by postrádala o jeden punc kvality méně. To všechno završíme Alexem Lopezem, který řeže do škopků více než statečně. To vše tvoří unikátní celek, našláplou desku, jež vás oběsí na střevech a dá vám sežrat vlastní srdce.
Celou desku otevírá půlminutové intro „Revelations“, složené pouze ze samplů. Hned poté bez varování nastoupí píseň „Unanswered“, která vám svůj příchod oznámí jasným a stručným úderem do bicích. Dle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších, ba dokonce snad nejlepší píseň z celé desky. Mitch jasně předvede, čeho je schopný, postupně stoupající vokály náhle střídá s hlubším growlem. Dobře si zapamatujte frázi „…where is your goood… wheeerre is youur goood… WHEEERE IS YOUR FUCKING GOD!“. Oficiální videoklip můžete zhlédnout nad odstavcem. Ten byl pořízen na Rockstar Energy Mayhem Tour 2008. „Hands of a Killer“ pokračuje v tom, co začal předchozí song. Začátek si asi snadno zapamatujete kvůli vkusně zkreslenému zařvání. Poté už jen lehce houpavé kytary a přívalové nárazy brutálních rytmů. V pořadí čtvrtá píseň „The Price of Beauty“ (která se mimochodem také dočkala klipu) je jedna z těch pomalejších a klidnějších, v porovnání s celou deskou.
Jelikož nějak nevidím důvod proč popisovat všechny songy, vzhledem k tomu že znějí vcelku podobně, zakotvíme u předposlední vypalovačky s názvem „Green Monster“. Na normální desce tento song uzavírá celé album (na speciálce ještě poté následuje jedna část) a nutno dodat, že ho uzavírá naprosto skvěle. Celý tak nějak připomíná kurevsky silnou a hlasitou střelbu z brokovnice. V jednu chvíli brnká kytara a ozývá se jenom pobouchávání do bicí. Zničehonic se ale všichni zblázní a začíná zlo, které je zakončeno samplem z intra. Zakončení odpovídající mému vkusu, posluchač by totiž měl vědět, kdy končí a začíná deska, což mnoho kapel nerespektuje. Bonusová část s názvem „Destruction of a Statue“ křičí do světa svůj názor na politiku nejen na domácí půdě. I celkový podtext všech písní se odlišuje od mnoha kapel, většinou se totiž setkáte s narážkami na společnost, politiku či náboženské proudy. Po poslechu desky tak máte lehce poučný a nasraný pocit.
Ač Suicide Silence nepřinesli na pole extrémní hudby vůbec nic nového, nelze si nevšimnout parádní odvedené práce na desce „The Cleansing“. Ta se totiž odlišuje od ostatních autorů zejména ve svém neurvalém a surovém podání. Je z ní cítit dávka sebejistoty, která rozhodně této, s nadsázkou řečeno, začínající skupině rozhodně nechybí. Nemusíte být fanoušci takovýchto žánrů, aby vám došlo, že „The Cleansing“ zní fakt perfektně. Bohužel se nezbavíte lehce stísňujícího pocitu při poslechu, stejně jako jednotvárnosti takřka drtivé většiny songů. Nezbývá než doufat, že se kluci do budoucna polepší a natočí stejně našlapané, ale rozmanitější album.
