Další album kanadského muzikanta Devina Townsenda ponese název „Transcendence“ a vyjde 2. září letošního roku. Počin se aktuálně nachází ve fázi masteringu. Venku už je ale obal, který si můžete prohlédnout zde.
Archiv štítku: Devin Townsend
Devin Townsend Project: nahrávání
Kanadský muzikant Devin Townsend ohlásil, že se koncem března vydá do studia natáčet své další album, které vyjde pod hlavičkou Devin Townsend Project. Pracovní název novinky zní „Transcendence“ a vyjít by měla v září.
Devin Townsend: nové DVD na cestě
Kanadský muzikant Devin Townsend ohlašuje vydání nového živého alba, jehož záznam byl pořízen letos na vyprodaném vystoupení v Londýně. Počin s názvem „Ziltoid Live at the Royal Albert Hall“ bude k mání od 13. listopadu na DVD a Blu-ray. Obal najdete tady.
Devin Townsend – Z2
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy:
|
Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.
Devin Townsend Project – Sky Blue
Kam “Sky Blue” v kontextu Townsendovy tvorby zapadá? Malá odbočka do historie nemůže uškodit. V roce 2006 se tehdejší frontman Strapping Young Lad a The Devin Townsend Band rozhodl odejít dočasně ze scény, aby se po mnoha letech neustálého koncertování a skládání zotavil a nabral nové síly. Nečinnost však nevydržela dlouho, a proto hned následující rok vydal dvě sólová alba – ambientní “The Hummer” a extravagantní metalovou operu “Ziltoid the Omniscient”. Výhradně sólová kariéra mu však nejspíše také nevoněla, a tak již po dvou letech vypustil do světa první dvě alba nově vzniklého uskupení Devin Townsend Project. A právě pod něj spadá první polovina “Z2”, album pojmenované “Sky Blue”.
Nebudu asi jediný, kdo je přesvědčen, že právě pod značkou Devin Townsend Project nahrál kanadský umělec některé ze svých nejlepších počinů. Obdivuhodná je i neustálá tendence přicházet s něčím novým, aby žádné z alb neznělo jako desky předchozí, ale zároveň zachovával charakteristický skladatelský rukopisu Na progrockové “Ki” tak Townsend navázal mírně industriálně laděným “Addicted”, symfonicky progmetalové “Deconstruction” vyšlo společně s ambientně-výtahovým “Ghost” a dosud poslední počin “Epicloud” proťal pomyslnou spojnici mezi velkolepostí “Deconstruction” a chytlavostí “Addicted”. Kde v této změti stojí “Sky Blue”? Někde na pomezí “Epicloud”, “Ki” a “Ghost”. Devin Townsend Project si tak poprvé z minulosti bere více, než kolik přináší nového.
Je to ale špatná zpráva? Nenastal čas, aby excentrický Kanaďan konečně začal pilovat to, co už umí, a to nové si nechal třeba až na příště? Na to odpovědět nemohu, ovšem minimálně “Sky Blue” podle mě dopadlo všelijak, ale jen málokdy jsem si při poslechu říkal, že to, co slyším, je lepší než to, co jsem slyšel dříve. Jeho problém je totiž v první řadě v roztříštěnosti: jmenováním tří odlišných alb jsem chtěl jasně naznačit, že se na “Sky Blue” setkává až moc vlivů. Ty se pak neprojevují v celé jeho délce, nýbrž izolovaně v jednotlivých písničkách, a album tak působí nesoudržně. Lze poměrně snadno rozdělit skladby do tří škatulek, které se na desce navíc příliš nemísí a stojí v osamocených hloučcích, mezi nimiž není lehké přecházet. Rychlejší a veselejší písně “Rejoice”, “Fallout”, “Universal Flame” a “Silent Militia” jako by vypadly z “Epicloud”, zatímco trojici “Midnight Sun” a “A New Reign” bych si uměl představit na “Ki”, pokud by při jeho nahrávání již Townsend spolupracoval s Anneke van Giersbergen, jež se na jeho poslední počiny zapisuje čím dál tím výrazněji. Poslední skupinku pak tvoří poslední čtyři písně alba, které v sobě nesou melancholii a nenápadnost, jakou oplýval jedině “Ghost”. Jen jedna skladba pak nejspíše nespadá ani do jedné z těchto kategorií a právě v ní je Townsend nejsilnější – ale k tomu se dostaneme později.
Jaké skladby se vám budou líbit záleží víceméně zejména na tom, které konce Townsendovy tvorby vám sedly více a které méně. Mně samotnému na “Sky Blue” asi nejvíce sedly písně rychlé a veselé, ačkoli i mezi nimi existuje slabší výjimka. Tou je hned úvodní “Rejoice”, jež jako by se snažila vrstvit až příliš mnoho nápadů na stísněný prostor čtyř minut. Některé její části jsou dobré, ale jako celek prostě ne a ne fungovat. To naštěstí neplatí pro “Universal Flame”, skladbu postavenou v podstatě okolo několika málo výborných nápadů. Na jejím konci se navíc ukáže, jak výborně dovede Townsend do jinak veselé skladby zapracovat sborový zpěv. “Silent Militia” pak už od nástupu naznačuje, jak chytlavá mrška to bude, a tento předpoklad se naprosto vyplní. Na lehce vážnější notu brnkne druhá “Fallout”, další z nejsilnějších písní alba, ve které prim hraje hlavně Townsendův výtečný zpěv.
Jestliže výše zmíněné skladby mají jasně rozpoznatelný hitový potenciál, dvojice pomalejších písní “Midnight Sun” a “A New Reign” vyžadovala pro plné docenění o něco více než jen pár poslechů. První zmíněná připomíná starší Townsendovu písničku “Where We Belong”, byť její směřování je spíše vážnější. “A New Reign” je její klidnější a dojemnější sestrou.
Pokud si ještě vybavíte rozdělení písní z počátku recenze, víte, že již zbývá jen škatulka poslední. Zatímco v případech minulých jsem převážně chválil, zde tomu bude naopak. Čtveřice songů album uzavírající je i po mnoha posleších taková… nijaká. Nemá vývoj, nemá náboj, nemá nápad. “Rain City” svou délkou atakuje osm minut, přitom se v ní nestane nic zaznamenáníhodného. To samé platí pro ještě delší “Before We Die”, kterou alespoň jakž takž zachraňuje solidní sborový refrén a druhá, čistě ambientní polovina. O něco lepší je snad jen primitivní “Forever”, jež staví jen na nenápadných klávesách a několika vokálních linkách. I ta ale v druhé polovině značně zeslábne.
Zmiňoval jsem jednu píseň, která se vymyká ostatním škatulkám, a z dobrého důvodu si ji nechal nakonec. “Sky Blue”, titulní track alba, je nejlepším popovým počinem, jaký dosud Townsend vytvořil. Inspirován refrénem jedné ze skladeb amerického zpěváka Ushera napsal Devin jednoduchou píseň, jež díky chytrému míchání vokálů a jemné rytmice svou zábavností poráží vše, co v posledních letech Townsend napsal. Kdyby tohle byl další ze směrů, který se rozhodne v budoucnosti prozkoumat, nemohl bych se v žádném případě zlobit.
Townsend neproslul jen jako dobrý skladatel, nýbrž také jako výborný zpěvák, a i tato skutečnost se na “Sky Blue” výrazně podepsala. Jeho hlas exceluje prakticky ve všech písních, spolupráce s Anneke van Giersbergen je navíc již tak zaběhlá a přirozená, že si lze Townsendův zpěv jen stěží představit bez přítomnosti ženského protipólu. Skladatelsky však podle mě “Sky Blue” dopadlo rozpačitě. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby z něj zmizely poslední čtyři písně. Zbylých 35 minut by jako předkrm k druhému disku, jež je podle autora tou důležitější částí “Z2”, bohatě stačilo. Townsend tak neučinil, a já tak místo pěkné osmičky musím hodnotit a bod a půl níže.
Další názory:
S poslechem “Sky Blue”, tedy prvního disku novinkového počinu “Z2″, se zdá, že kanadský excentrik Devin Townsend vyzkoušel snad už úplně všechno a pomalu a jistě začíná stagnovat, nebo mu aktuální poloha sedí natolik, že nemá potřebu se posouvat se dál. Pravda bude zřejmě v obou těchto extrémech, nicméně s příchodem Anneke, která se od vydání “Addicted” stala nepostradatelnou součástí Townsendovy tvorby, jako by se našel v kombinaci metalu, elektroniky, rocku a špetky relaxačních ploch, přičemž to vše je na “Sky Blue” posunuto směrem k líbivějším vodám a vzletnějším refrénům, než tomu bylo minule. A já se tomu vůbec nebráním, protože poslouchat to album je až na pár výjimek (zbytečná “Forever” a slabá “Warrior”) vážně radost. Stejně jako kolegovi v hlavní recenzi se mi nejvíc líbí rychlejší a hravější songy jako “Fallout”, “Universal Flame” (ta vážně nemá chybu) a “Silent Militia”. Vrchol je pak v nesmírně chytlavé titulní věci, která s jistou dávkou nadsázky ukazuje, jak suverénně by se Devin mohl uplatnit i na poli popové hudby. Oproti Zajusovi však nevidím problém v závěru desky, jenž se prostřednictvím křehké “Rain City” dotkl “Ocean Machine: Biomech”. Předposlední epická “Before We Die” mě uhranula fantastickým sborem a připravuje posluchače na disk druhý. Celkově se mi “Sky Blue”, na které jsem se těšil o něco méně než na druhý disk, líbí snad ještě o malý kousek víc než jeho přímý předchůdce, takže tomu odpovídá vysoké hodnocení.
Kaša
Osobně jsem nebyl příliš nadšený, když jsem zjistil, že “Z2” má být dvojalbem, neboť jsem očekával skutečně pokračování čistě navazující na prvního “Ziltoida” – tedy jedno album bez žádného přídavku. První disk “Blue Sky” jsem proto bral spíš jako bonus s tím, že když mě nezaujme, svět se rozhodně nezbortí. Neočekávat nic byl rozhodně dobrý tah, protože sic mě klidnější část “Z2” docela baví, zdaleka není perfektní. Na vině je hlavně hodinová stopáž, kterou “Blue Sky” prostě nezvládá, obzvlášť pokud na něj koncentrujete svoji pozornost. Dokud poslouchám první disk spíš na podkres, při relaxaci nebo usínání, je to paráda (ostatně jako u většiny klidnější hudby, kterou poslouchám), ale ke konci už albu chtě nechtě dochází dech, ač zajímavých momentů nenabízí zase tak málo. Nejvíc z nich září hlas Anneke van Giersbergen, nicméně kombinace silných refrénů, elektroniky a etérické atmosféry je místy vážně parádní – “Warrior”, titulka “Sky Blue”, “Fallout” či “Universal Flame”, oblíbil jsem si ale i klidnější (na poměry alba) “Rain City”, zejména střední část, nebo “New Reign”. Jak říkám, “Blue Sky” rozhodně v mnoha ohledech není špatná deska, nicméně v porovnání s hudbou podobného ražení (porovnání s druhým diskem “Z2”, “Dark Matters”, je tu zcela mimo), pořád mi na ní chybí hlavně silnější závěr a jasnější, sevřenější kontury. V této podobě působí na úkor pestrosti možná až příliš nesourodě – proto “pouze” šest a půl bodu
Atreides
Devin Townsend mě nepřestává překvapovat. Tentokrát se mu to však nepodařilo hudební složkou, ale formátem, který si pro své dva nové přírůstky vybral. V Devinově tvorbě se dá vysledovat několik linií, přičemž (pro mě) dva striktně oddělené směry se na “Z2” nepochopitelně protínají. Já vám nevím. Kdyby vyšlo pokračování “Addicted” a především “Epicloud” zcela odděleno od druhého “Ziltoida” s nějakým rozumným časovým rozestupem, u Townsenda dejme tomu půl roku, z výsledku bych byl o poznání šťastnější než nyní. Člověk se totiž nevyhne srovnávání obou disků a v tomto případě, kdy jde o dvě naprosto různorodá díla, je to nepochybně na škodu. Druhá věc se má tak, že “Sky Blue” je fakt hodně povedené. Uznávám, že podobnost “Sky Blue” je s “Epicloud” opravdu velká, ale jelikož se novinka svému předchůdci kvalitativně vyrovnává, dnes mi je to ještě ukradené a problém by mohl přijít až příště. Vzhledem k souběžnému naposlouchávání pokračování zelené příšerky jsem ze začátku neměl ani moc chuť se do poslechu “Sky Blue” nějak zběsile pouštět, ale nakonec si mě ten disk získal sám. Pecky jako “Fallout”, “Universal Flame” nebo “Sky Blue” představují Townsenda opět v té nejlepší formě. Je fakt, že je tu sice pár kousků, které mě zas tak nezaujaly – “A New Reign” a “Forever” – ale kvalitativně dolů příliš nejdou. Celkově až na peripetie s formátem tedy velká spokojenost a já už netrpělivě čekám na 14. březen, kdy si to Devin střihne v Praze naživo.
Skvrn
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,4/10
|
Devin Townsend – Ziltoid: Dark Matters
Příběh mimozemšťana jménem Ziltoid hledajícího na zemi tu nejlepší kávu, který Townsend zvěčnil na svém sedm let starém albu “Ziltoid the Omniscient”, byl mým úplně prvním setkáním s Townsendovou hudbou. Nutno podotknout, že toho tenkrát bylo na albu až příliš, a tak jsem si oblibu a respekt k tomuto hudebníkovi vybudoval až s pomocí následujících desek. Zpětně bych se však nebál označit Ziltoida za jeden z jeho povedenějších výtvorů. Asi není překvapením, že “Dark Matters” je napjatě očekávaným pokračováním mimozemšťanova příběhu.
V roce 2011 v rozhovoru pro Metalsucks padla otázka právě na Ziltoidovo pokračování. Místo odpovědi Townsend jen naznačil: “Rychle si uvědomuji, že humor a metal… to prostě nejde dohromady.” Vše tak napovídalo, že pokud dojde k pokračování Ziltoidova příběhu, nebude to formou hudby. Čemu vděčíme za to, že si “Dark Matters” nakonec našlo cestu na světlo světa, nevím. Po jeho poslechu však tuším, že měl Townsend pravdu. Humor a metal fakt nejdou dohromady.
Zatímco na počátku prvního příběhu byl Ziltoid jen mimozemšťanem přiletěvším na zem ze své rodné planety, v úvodu “Dark Matters” je již obdivovanou celebritou. Jeho sláva však nepokračuje věčně, neboť si ze Saturnova měsíce Titanu na Zemi přiveze “poozera”, jakési blíže neidentifikovatelné stvoření. Když však královna Blattaria, matka všech “poozerů” (a že jich je mnoho) zjistí, že jedno z jejích dětí chybí, vyhlásí Zemi válku, v níž sehraje klíčovou roli nejen Ziltoid sám, ale i další postavy známé z prvního alba, Planet Smasher a Captain Spectacular. Nebudu prozrazovat, jak bude příběh pokračovat a zda se ze všeho kafechtivý ufon nakonec dostane, ale… bože můj, to je ale blbost. První Ziltoidův příběh byl možná bláznivý, ovšem už jen proto, že byl první, byl přinejmenším zajímavý. Ale tohle? Townsend jednoduše při psaní příběhu zvolil takovou nadsázku, jakou nedokážu docenit.
Takto komplikovaný příběh se jistě nedostane k posluchači jen prostřednictvím zpěvu. Proto je album proloženo množstvím mluveného slova, a to jak slovy vypravěče (jenž své promluvy situuje převážně na kraje skladeb), tak dialogy různých postav. Přestože zápletka samotná je jen relativně malým problémem, který lze snadno ignorovat, vlezlá přítomnost monologů a dialogů na každém kroku je problém zcela zásadního rázu. Rozpravy vypravěče jsou dlouhé a nudné a dialogy často uvnitř skladeb překrývají jejich instrumentální stránku. Shnilou třešničkou na plesnivém dortu je pak namluvení postav. Za všechny jmenujme královnu Blattarii (jež ztvárnila jinak skvělá Dominique Lenore Persi ze Stolen Babies), jejíž hlas je i při běžném dialogu přímo odporně zpěvný, a Captaina Spectaculara, který zní jako předpubertální princátko snažící se zapůsobit na vysněnou slečnu.
Townsend měl naštěstí tolik rozumu, že vytvořil i verzi “Dark Matters” bez mluveného slova. Ta oproti ukecanému originálu zhubla o solidních sedm minut a mé bodové hodnocení v podstatě zdvojnásobila. Kdybych měl ovšem hodnotit jen na základě hlavní (nezapomínejme, že disk bez dialogů je pouze v limitovaném digipacku) verze, nezbylo by mi než “Dark Matters” strhat způsobem zcela nevídaným.
Po oproštění od mluveného slova se posluchač konečně může zaměřit na hudbu, která není zdaleka tak špatná, jak se mi zpočátku zdálo. Stejně jako většina Townsendových posledních alb je i “Dark Matters” plné mnoha vrstev a různorodých nápadů. Pokud bych ho měl porovnat se “Sky Blue”, vyvstanou na povrch dva velké rozdíly. Zaprvé, různorodost “Sky Blue” spočívala v nesourodosti jednotlivých písní. V případě “Dark Matters” je různorodost integrální vlastností skladeb samotných a album tuto vlastnost přejímá. Není zde tedy žádný velký žánrový zlom mezi skladbami, všechny změny jsou plynulé, přirozené a na albu jich najdeme mnohem víc. Druhým rozdílem je samotné hudební směřování. Zatímco “Sky Blue” navazuje tam, kde ostatní alba Devin Townsend Project končila, “Dark Matters” pod tuto kapelu nespadá z dobrého důvodu. Hudebně totiž pokračuje v tom, co započal původní Ziltoida. Rozhodující tak je, že vznikl v roce 2007, kdy byl Townsend na rozdíl od dneška ještě pevně zakotven v metalu. Ano, úlety do všech směrů jsou zde také, ale základem “Dark Matters” je metal. To o “Sky Blue” říci nemůžeme.
I na mluvení-prosté verzi alba hrají velkou úlohu hlasy, tentokrát naštěstí již hlasy zpěváků. Kromě Townsenda si ohromnou část vokálů na starost vzal sbor, zaslechneme i Anneke van Gierbergen a výborná je při zpěvu i již zmíněná Dominique Lenore Persi. Kvůli vokálnímu přetlaku sice zbylo méně místa pro samotného Townsenda, ten si naopak díky tvrdšímu materiálu dovolil několikrát sáhnout i k řevu a učinil tak vokální stránku alba ještě rozmanitější. Hudebně je “Dark Matters” stejně střelené, jako byl původní Ziltoid, což se po více posleších ukázalo jako dobrá zpráva. Ve všech písních se mísí různé hravé elektronikou prosáklé části s typicky metalovými základy, které mají obvykle skvělý náboj. Někdy bych k plnému docenění hudby ocenil ještě syrovější podání (i na verzi bez mluvení zůstávají občas některé ruchy v pozadí a velice zřídka i samotné proslovy). Z jednotlivých skladeb bych vypíchl pomalejší “From Sleep Awake” a dvojici delších excentrických skladeb “Ziltoidian Empire” a “War Princess” oplývající možná až geniální souhrou zdánlivě nesourodých prvků. “Deathray” nese ohromnou porci energie a je tak nějak příjemně přímočará. Méně mi sedly některé části “Wandering Eye” a “Earth”, ale v jejich případě jsou to spíše jednotlivosti, přes které se dá snadno přenést.
A tak zde vidím dvě zcela kontrastní stránky alba. Tu s dialogy, kterou si nedokážu užít a nejspíše si ji už v životě nepustím, a tu bez nich, ke které jsem si nakonec po nějaké době cestu našel. Rád bych byl k Townsendovi milý a na konec recenze připlácl číslo 7 jakožto hodnocení limitované verze alba. Jenže tu já nehodnotím, a tak se musím držet toho, co si může každý z nás koupit v obchodě. Tohle “Z2” je podle mě jedním z nejslabších Townsendových počinů. Já vím, že jsem neobjektivní a že i takové album má stále vysokou hodnotu. Přesto mi však starý dobrý zdrogovaný Devin, který vydal legendární “City” jen rok před takřka dokonalým “Ocean Machine: Biomech”, byl mnohem milejší než čistý Devin tvořící hyperkomplikované zpívánky s nerdími texty.
Další názory:
Jak prozradilo hodnocení “Sky Blue”, tak na “Dark Matters” jsem se těšil více. Do pokračování bláznivého “Ziltoid the Omniscient” jsem vnášel nemalé naděje, nicméně je fakt, že výsledek zůstal lehce za očekáváními. Oceňuji, jakým způsobem Devin “Dark Matters” pojal a že druhý disk svým velikášstvím předčil jak první album o kávychtivém emzákovi, tak “Deconstruction”, které jsem si představoval jako předlohu, jak by “Dark Matters” mohlo vypadat. O tom, že si Devin nebyl přijetím takto pojatého konceptu vůbec jistý, svědčí právě třetí disk, kde jsou ony mluvené pasáže vystřiženy a hlavním nositelem příběhu se stává hudba. Ačkoli nemám s rozmluvami na začátcích a koncích skladeb takový problém jako kolega v hlavní recenzi, tak uznávám, že bez nich to album šlape lépe. Hudebně je totiž “Dark Matters” nacpané skvělými momenty, zvraty a rozhodně se nejedná o počin, jehož poslech by byl jednoduchou záležitostí, a žádá si hodně času. Stejně tak nemusí leckomu sednout množství sborů a okatá snaha přenést na plochu hodiny hrací doby ujetý příběh a zabalit to do co nejvíce epického hávu. V tomto ohledu byl první “Ziltoid” přeci jen albem lepším. Původně jsem se chtěl zdržet nějakého vyzdvihování jednotlivých skladeb, protože mě “Dark Matters” baví v celé své délce (no dobře “Through the Wormhole” je z hudebního hlediska naprosto zbytečná), ale vrchol přichází v dvojici “Earth” a “Ziltoid Goes Home”. Za mě skvělá nahrávka, jíž nemůžu hodnotit výš kvůli rušivým mluveným pasážím a protože minule jsem se bavil víc.
Kaša
Na “Dark Matters”, přímé pokračování prvního Ziltoida, jsem se upřímně dost těšil. Byl to právě “Ziltoid the Omniscient”, který mě přivedl k Devinově tvorbě. A když to vezmu kolem a kolem, docela mě překvapilo, jakou cestou se na “Dark Matters” Devin vydal. Po stránce instrumentální to až takové překvápko není. Je dobrá, o tom žádná, ale čelist ze země nesbírám. Hudba samotná je postavená na ohromném kvantu motivů, jež se ve struktuře skladeb prolínají a ve většině případů jsou zatraceně chytlavé a správně monumentální. Co mě baví o poznání víc, je pěvecká stránka, která je vážně úchvatná, hra vokálů a sborů mě na celé desce baví asi nejvíc. “Dark Matters” ale stejnou vahou, jakou přikládá hudbě, stojí i na příběhu, a když to vezmu kolem a kolem, album není ani tak albem, jako spíš muzikálem. Naprosto živě si dokážu tohle naprosto zběsilé šílenství představit zfilmované (klidně i zinscenované, nevím ale, zda by divadelní prkna dokázaly sci-fi ztvárnit tak dobře jako film). Z tohoto pohledu funguje 60 minut hudby takřka na výbornou, nicméně pokud k němu přistupujete jako k plnohodnotnému albu, přecejen vyznívají mluvené pasáže trochu v jeho neprospěch. Pokud se ale dostanete do fáze, kdy znáte proslovy takřka nazpaměť a u každého emocionálně gestikulujete a odříkáváte spolu s vypravěčem, nejspíše nic takového řešit nemusíte. “Dark Matters” prostě nabízí mnohem víc než samotnou hudbu a to mě na něm baví snad nejvíc.Atreides
Hodnocení druhé strany, “Dark Matters” alias “Ziltoid vol. 2”, je o poznání složitější. Ačkoliv skvělou jedničku nemám v nejživější paměti, vím, že mě hodně bavila a na její pokračování jsem se hodně těšil. No, a to je právě to, prostě jsem čekal víc. V první řadě tu jsou ony nešťastné dialogy, které veškeré pokusy o napínavou akci kazí již v zárodku, a jestli měly být jakýmsi pojícím elementem, staly se pravým opakem – děj kouskují. A právě nekompaktnost je největší a dost možná jedinou výraznou slabinou “Dark Matters”. Několik kousků Townsenda opět představuje ve velké formě a je prostě škoda, že takové fantastické momenty musím vnímat v rozporuplném kontextu celého alba. Alba, jehož koncept – vytvořit parodii bombastických hymen za pomoci ztřeštěného mimozemšťana, mi vždycky imponoval. Netřeba tedy dodávat, že s kolegovým (a původně i Devinovým) názorem, kdy prý metal a humor k sobě jednoduše nepasují, hrubě nesouhlasím. S tím, že “Dark Matters” byl pokus ne úplně zdařilý, však už bohužel souhlasit lze.
Skvrn
Redakční eintopf #68 – říjen 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Devin Townsend – Z2 |
| H.: Mysticum – Planet Satan Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Thy Mirra:
|
Před časem jsme v eintopfu trochu nenápadně zavedli takové zajímavé pravidlo, že při počítání indexů pro jednotlivá alba se začaly započítávat i desky, jež každý redaktor zmíní, a to za poloviční počet bodů oproti té hlavní nahrávce, kterou si ten který redaktor vybere. Když si tedy jako nejočekávanější album měsíce zvolí X a dá index třeba 9/10, ale v textu zmíní, že se těší i na Y a Z, pak X dostane 9 bodů a Y i Z každé 4,5 bodu. Jednoduché.
Zdánlivě to vypadá jako kravinka, ale v říjnu toto pravidlo poprvé ukázalo svůj smysl. “Be All End All” od norských experimentátorů Manes si hned tři redaktoři zvolili jako nejočekávanější album měsíce. Přesto nakonec v součtu celé redakce vyhrálo “Z2” od Devina Townsenda, ačkoliv to si jako nejočekávanější zvolil jediný redaktor. Nicméně nové dvojalbum legendárního kanadského nezmara jinak zmínilo hned šest lidí z osmi, díky čemuž se Devin vyšvihl do čela indexové tabulky. Avšak nutno dodat, že to bylo velice těsně, protože “Z2” nad “Be All End All” zvítězilo o pouhý půlbod. Na třetí příčce se pak umístila očekávaná novinka “.5: The Gray Chapter” od populárních maskovaných Američanů Slipknot.
H.:
Původně jsem se tu vykecával víc, ale abych vás příliš nenudil, budu tentokrát trochu stručnější a zmíním jen jednu záležitost, o níž se moc nemluví, i když by se podle mě mělo a vlastně si myslím, že by to měla být pro každého fanouška black metalu jedna z nejočekávanějších událostí za dlouhé roky. Mysticum jsou možná první skupinou, jež začala kombinovat chladný industriální sound se syrovým black metalem a byli to právě oni, kdo položil základní kámen kapelám jako Aborym nebo Dødheimsgard. Debutová a doposud jediná dlouhohrající nahrávka “In the Streams of Inferno” je i přes své stáří dodnes neskutečný náser, který svou zvířecí nehostinností ponižuje i současné skupiny. O pokračování v podobě “Planet Satan” se začalo mluvit už na konci 90. let, ale bude to až letos, po dlouhých 18 letech od první desky, kdy novinka vyjde. A očekávání jsou sakra vysoko!
Ježura:
Září se zlomilo do října, z léta se stal podzim a pro hudebního fanouška začínají žně. Krom toho, že nejedna peněženka zapláče nad bezpočtem koncertů, které už teď plní bílá místa v kalendáři, také nabírá na intezitě koloběh vydávání zajímavých nahrávek a říjen rozhodně není výjimkou, neboť toho vychází spoustu a včetně velkých nebo význačných jmen. Můj výběr třech nejočekávánějších říjnových desek míří dvakrát do vod avantgardy a jednou někam na pomezí folk a black metalu ve značně netradičním podání; ve všech třech případech však do Norska. Oním netradičním mixem folku a blacku mám na mysli bergenské Galar s jejich třetí řadovkou “De gjenlevende” a bylo by to pro mě velké překvapení, kdyby tahle dvojice přišla s něčím jiným než výtečným a neotřelým materiálem. Druhé místo si odnáší slovutní Solefald, kteří se chystají namlsat své fanoušky na dlouho očekávanou řadovku “Kosmopolis sud” minialbem “Norrønasongen kosmopolis nord”. Ano, prosím. A neméně proslulí experimentátoři to u mě dnes také vyhrávají. Desku “Be All End All” od obnovených Manes jsem sice už (jednou) slyšel, ale ten jeden speciální poslech, který mně a řadě dalších Manes dopřáli na Brutal Assaultu, mě ujistil v tom, že až se mi album dostane do spárů, rozhodně s ním strávím dlouhé hodiny a budu se ochotně nimrat v tom, co mi napoprvé přišlo dobré a s potenciálem k růstu k hvězdným výšinám. Už se na to vážně těším, ujetému přebalu navzdory…
Kaša:
Říjen je zatraceně nabitý měsíc, protože bych dokázal vybrat snad desítku alb, na která se (jedno jestli více, čí méně) těším. Nicméně, protože můžu uvést pouze tři kousky, tak musím sáhnout po novince Exodus, kteří se celkem nečekaně opět dali dohromady s navrátilcem Stevem “Zetrem” Souzou a od jejichž “Blood In, Blood Out” čekám thrashový počin roku. Další návrat, tentokrát však ještě zajímavější, přináší “At War with Reality” severských At the Gates. Navázat po 19 letech na takový opus jako “Slaughter of the Soul” bude obrovská výzva, takže doufám, že se borci pochlapí a přijdou s fantastickým materiálem. No, a samozřejmě nesmím opomenout Devina Townsenda a jeho očekávané dvojlabum “Z2”. Devina já prostě žeru a od návratu kávychtivého Ziltoida si slibuju opravdu velké věci. Druhý kotouček, jakožto novinka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je pro mě už jenom třešnička na dortu. Dvojité porce nové muziky se nebojím, takže věřím, že tenhle poťouchlý Kanaďan dostojí svému jménu a očekávání se mi vrátí na konci října zpět.
nK_!:
Začínám mít takové neblahé tušení, že asi žádnou očekávanou hudbu neposlouchám. No vážně, každý měsíc mám dost problém vybrat tři desky, které bych sem mohl napsat a tento říjen je to ještě horší. Přitom mám pocit, že oproti mému hudebnímu okolí toho sjíždím strašně moc. Nebo je jenom celý rok 2014 okurkový? No nic, každopádně v říjnu vyjde po nekonečných šesti letech nová fošna kapely, na které jsem kdysi svou metalovou dráhu začínal. Ano, řeč je samozřejmě o Slipknot a jejich novince “.5: The Gray Chapter”. Jestli tohle nebude nahrávka roku, rituálně smažu harddisk s muzikou a odinstaluji všechny hudební přehrávače v počítači (brát, prosím, s rezervou). Zkrátka se hodně těším a doufám, že i přes loňské nucené odejití bubeníka Joeyho Jordisona a smrt baskytaristy Paula Graye (v roce 2010) bude “Pětka” (stejně jako starší tvorba) stát za to.
Atreides:
Byť v říjnu je víc desek, které mě zajímají, jejich seznam vážně nemá cenu vypisovat. Namísto toho vyberu všehovšudy dvě. První z nech je “Z2” z dílny Devina Townsenda, nástupce prvního Ziltodia, který u mě byl onou seznamovací deskou s tímto umělecem, a který mě svojí mentální vyjetostí baví dodnes. Druhou deskou je má dnešná volba, a to “Be All End All” od Manes. Sedm let stará “How the World Came to an End” sice má pár much, jinak jde ale o excelentní a nadčasovou desku. Novou desku jsem již slyšel v rámci Brutal Assaultu a tak o ono překvapení z prvního poslechu jsem již nějakou dobu připraven, zatraceně mě ale zajímá, jak se album vyvine v průběhu času, což je vlastnost, která je v případě Manes dá se říci esenciální. Očekávání jsou tedy vysoká, stíny pochybností minimální a nedočkavost ohromná.
Zajus:
Jestliže si pravidelně stěžuji, že fakt nevím co zvolit, či hůře nevím z čeho zvolit, tentokrát to snad ani nemohlo být jednodušší. Ne snad, že bych byl nějaký dlouholetý fanoušek Anaal Nathrakh, popravdě jsem se dosud stále neprokousal celou diskografií. Na “Desideratum” se však těším opravdu hodně. Když jsem poprvé slyšel jejich poslední počin “Vanitas”, doslova mě sestřelil ze židle s razancí, s jakou se to povedlo kdysi snad jen Converge. Pokud by se někdo sháněl po hudbě, jejíž agresivita a intenzita je vyhnaná do naprostých extrémů, a přesto nejde jen o samoúčelné mlácení do nástrojů, doporučil bych mu právě Anaal Nathrakh. “Vanitas” bylo perfektně vyvážené, energické a zapamatovatelné a přesně to čekám od jeho nástupce. “Análové” nejsou jedinou kapelou, na kterou se v říjnu těším, ale odstup je velký. EP se staronovými skladbami vydají moji progmetaloví oblíbenci Haken. Ačkoli tato kapela zatím vypouští zásadně samé klenoty, na “Restoration” nahlížím skepticky. První vypuštěná “Darkest Light” mě totiž dost zklamala a obávám se, že v podobném duchu se ponese i zbytek disku. Kdo však téměř zaručeně nezklame, je Devin Townsend. Sice se obávám jeho typického problému, tedy přebujelé stopáže, ovšem i tak nepochybuju, že “Zet na druhou” přinese tunu skvělého materiálu.
Skvrn:
Říjen je fakt brutálně natřískaný. Těch desek je neskutečný kotel a na své si musí přijít snad každý. Volba říjnové jedničky na rozdíl od září hrozně složitá a po delším váhání jsem ukázal na “Be All End All” z dílny norských experimentátorů Manes. Upřímně vůbec netuším, jak bude nástupce skvostného “How the World Came to an End” (2007) znít, co je však jisté, je to, že jen jeho kvalitativní vyrovnání by znamenalo otřesy v letošní albové špičce. Původně jsem tu měl sice úplně jiné album, ale zkrátka sedm let je sedm let, zvlášť když Devin Towsnend své desky seká jak Baťa cvičky a Solefald přichází “jen” s předzvěstí dlouhohrajícího alba. To, že se na nového Townsenda čeká vždycky sotva rok, je věc první. Věc druhá je, že na nového Ziltoida se opravdu těším. První část z dílny téhle zelené příšerky mě majestátně bavil a já pevně věřím v to, že i dvojcédéčko “Z2” zaboduje. Jediného, čeho se trochu bojím, je formát, jelikož jde vlastně jen o takového “poloZiltoida” – na druhém CD totiž najdeme řekněme klasickou Devinovu desku. V neposlední řadě tu je již zmiňované “Norrønasongen kosmopolis nord” od Solefald. A i když jde opravdu jen o minialbum, neříkejte, že škatule “progressive folk-pop-noise” ve vašich uších nezní dostatečně zajímavě. Jak jste zřejmě pochopili, příští týdny budou opravdu výjimečné a nebude tedy žádný překvapením, že v čele s datem 10. 10. bude říjen za 10/10.
Thy Mirra:
Mohl bych se lehce opakovato po kolegovi nK_!, protože letos to s deskami mám hodně podobně. A vlastně to dost podobně mám i se Slipknot. Rozhodně to nebyla moje první metalová kapela, dostal jsem se k nim až celkem pozdě přes mého taťku, ale jsem za to možná rád, těžko říct, co bych si z tak komplexní hudby, jakou Slipknot tvoří, vzal v nějakých třinácti letech. Každopádně vymodlená deska všech maggots je zde a těším se na ni fakt dost. Netřeba asi dodávat, že Slipknot je divadlo od začátku do konce a i celé několikaleté přecitlivělé drama po smrti Paula Graye je možná lepší brát trochu s nadsázkou, každopádně Slipknot jsou tu a jejich šaráda s novými maskami, tajnosti s novými členy a celkové zahušťování atmosféry jim obrovsky hrají do karet, proto musí být index očekávání vysoko snad u všech, kteří s nimi kdy přišli do styku. Pánové totiž odjakživa ví, co dělají. V těsném závěsu jsou Emigrate, možná lehce nedoceněný side project Richarda Kruspeho z Rammstein. Jejich debutové album mám jako skalní fanoušek Rammstein tisíckrát najeté a zadřené hluboko pod kůží, takže zklamání neočekávám ani v nejmenším. Další věcí, kterou si s radostí poslechnu je “Z2” od Devina Townsenda, pokračování Ziltoida, což je jedna z mých nejoblíbenějších desek od tohoto kanadského Voldemorta, a tak čekám s nadějí, že to dopadne skvěle, což, řekněme si na rovinu, taky dopadnout nemusí, protože Devinův rozptyl je široký a ne s každou deskou se každému může trefit do vkusu, natož právě mně!
Brutal Assault 19 (pátek)
 |
| Datum: 8.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean
|
Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.
Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…
Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.
Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.
Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.
Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.
Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.
Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!
|
Setlist Fleshgod Apocalypse: |
Ježura: Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.
Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.
Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!
Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.
Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.
Atreides: První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.
Ježura: První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.
Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.
Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.
Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!
Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.
Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.
|
Setlist Devin Townsend: |
Skvrn: The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!
Ježura: Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.
Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.
|
Setlist Manes: |
Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.
Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.
Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.
|
Setlist Shining: |
Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…
Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.
Atreides: “We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.
Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.
|
Setlist Mgła: |
Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.
Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.
Casualties of Cool – Casualties of Cool
 |
| Země: Kanada Žánr: country / rock / ambient Datum vydání: 14.5.2014 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy:
|
Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…
…Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.
Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki” s “Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.
Přestože lze tuto desku chápat v kontextu tvorby jako experimentálnější kus, tak i na ní lze najít jistý vodící prvek, který většinu jednotlivých písní spojuje v jeden celek. Pominu stranou něžné vokální spolupráce ústřední dvojice, ale klasická skladba Casualties of Cool těží z minimalistické atmosféry, jíž tvoří jednoduchá akustická kytara, jež brnká melodie, takže na hradbu kytarových stop à la ©Devin Townsend rovnou zapomeňte. Výsledek pak jen podtrhují velmi přímočaré bicí, u nichž byste zvrat čekali jen marně. Zní to jednoduše, možná až nezáživně, ale takové prostě “Casualties of Cool” je. Tedy až na tu nezáživnost, protože i když je album nejlépe charakterizovatelné jako minimalistické a volně plynoucí, tak nenudí a má v sobě takovou tu pověstnou sílu, která nutí pouštět si jej stále znovu.
Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.
Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.
“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.
Další názory:
Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend a Ché Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend…
H.
Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek.
Zajus
Devin Townsend Project – Epicloud
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.9.2012 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
V souvislosti s kanadským podivínem Devinem Townsendem jsou velice často asociována označení jako hudební mág, či génius. Já se tomu vůbec nebráním, naopak, tento názor sdílím, protože už při pohledu na jeho diskografii, která (včetně Strapping Young Lad, ambientních pokusů “Devlab”, “The Hummer” a punkového Punky Brüster) čítá dvacítku alb, přičemž ani o jednom se nedá říct, že by bylo vyloženě špatné. Aktivita, kterou Devin hýří, je nevídaná, a ruku v ruce s ní jde obdivuhodná vysoká kvalitativní laťka. Své současné rozpoložení se rozhodl zvěčnit na pátém albu svého aktuálního působiště, tedy Devin Townsend Project.
V druhé polovině minulé dekády byl Devin psychicky vyčerpán a rozhodl se proto k odpočinku, který naštěstí netrval dlouho, a poté, co se očistil od veškerých svých závislostí, se hudebně posunul k zdánlivě rozmanitější tvorbě. Čtveřice alb, která “Epicloud” předcházela – “Ki”, “Addicted”, “Deconstruction” a “Ghost” – představovala čtyři odlišné polohy jeho tvorby. Od akustické, přes pop-rockovou, progmetalovou až po odpočinkový new age. Pro mě osobně bylo vrcholem rozmáchlé “Deconstruction”, na kterém se objevily momenty, které by se hodily i pro Strapping Young Lad, ovšem bez negativní agrese a v poněkud epičtějším podání. Myšlenka vydat čtyři odlišná alba byla přirozený krok, sám jsem si nedokázal úplně živě představit, že by různé skladby z této tetralogie mohly fungovat i společně na jednom počinu. A světe div se, ono to jde. Přesně o tomhle je “Epicloud” – spojení několika poloh, které dopadlo přirozeně a deska nepůsobí nikterak nesourodě. Samotný Devin charakterizoval “Epicloud” jako “nádhernou, romantickou a pozitivní” hudbu a uznávám, že to je označení naprosto trefné.
Kapitolou samou o sobě je technické a grafické zpracování nahrávky. Obal s vesmírným výjevem je doplněn neméně povedeným bookletem, kde jsou texty skladeb vyobrazeny spolu s postranními vesmírnými oblaky a planetami. Fakt hezké. Krom toho, že je Devin nadaným skladatelem, zpěvákem a kytaristou, má jeho jméno váhu také na poli albové produkce. Výčet alb, na kterých se zpoza mixážního pultu podílel, se rok od roku rozrůstá a nemyslím si, že je to jen díky etablovanému jménu. Album od alba je jeho rukopis čitelnější, a přestože se stále jedná o hradbu velkého množství stop kytar, vokálů, elektroniky a různých efektů, je zajímavé, že se oproti minulosti jeho desky stávají čitelnějšími a do jisté míry i zvukově stravitelnějšími. Jako by s každým počinem posouval hranici zvukově dokonalé nahrávky.
Přistupme k samotnému “Epicloud”, na kterém opět dostala prostor Anneke van Giersbergen, bývalá to pěvule Holanďanů The Gathering, ovšem není ho zase tolik jako na “Addicted”, na němž se jejich vokály prolínaly neuvěřitelně plynule a nenásilně. Novinka představuje komerčnější, přístupnější a líbivými refrény prošpikovanou hudební vizi progresivního metalu a věřím, že leckomu může být tato forma proti srsti, ale Devin se nikdy netajil, že je milovníkem dobré popové hudby, která utváří jeho hudební cítění. Úvod obstarává nezvyklé vokálně-sborové intro “Effervescent!”, jež plynule přechází v “True North”, které dominuje Anneke se svým nádherným vokálem a chytlavou melodií, která je prostoupena celou skladbou. Dojem jakési kompilace toho nejlepšího z předchozích alb je umocněn také podobností některých vokálních linek či aranží s předchozími alby. “Lucky Animals” leží někde na pomezí “Addicted” a “Deconstruction” a představuje asi nejchytlavější věc na desce. K její propagaci se celkem rychle uchytil “videoklip”, na němž Devin předvádí to nejlepší ze svých tanečních kreací.
“Liberation” je rychlejší skladba, která evokuje dřívější tvorbu z přelomu tisíciletí, samozřejmě zabalenou do modernějšího hávu. “Where We Belong” a “Divine” jsou naopak pomalejší písně, které po většinu času stojí pouze na vokálech a akustické kytaře. Prvně jmenovaná se sice dočká velkolepého finále, ale pořád působí jako jedna z těch umírněnějších písní. Poněkud rozpačitých názorů se dostává “Kingdom”, kterou netřeba představovat, protože se jedná o předělávku vlastní skladby z alba “Physicist” a k jejímu přepracování jsem zaznamenal, mimo jiné, názor o absenci dostatečného množství nápadů. Mně se nová verze líbí víc než ta původní a není to jen lepším zvukem, ale i zapojením Anneke, jejíž prostor sice není kdovíjak omračující, ale i s tím málem si poradila na jedničku. Relativně tvrdší skladbu hledejte v “More!”, ovšem i tady se žádného běsnění jako za časů “City” od Strapping Young Lad nedočkáte. Žádná z písní nijak výrazně nevyčnívá a dohromady tvoří jeden organický celek, který se dobře poslouchá, aniž by začal nudit. Snad jen závěrečná “Angel” mne příliš nezaujala a přišla mi nevýrazná. Naproti ní bych postavil odlehčenou elektronickou “Save Our Now”, kterou bych si dokázal představit i v mainstreamovém rádiu, a “Grace”, která svou propracovaností nejvíc připomíná “Deconstruction”.
Že má Devin nápadů na rozdávání, dokazuje druhý disk, který je součástí “deluxe edice”, nazvaný jednoduše “Epiclouder”. Na něm se nachází deset nových skladeb ve stádiu demo verze, jež se na standardní kotouček nevešly z důvodu, že by na něj nezapadly, a někde jsem zaslechl, že prostě nezbyly finance. Kdo ví, ale fakt je, že ne všechny z oněch deseti skladeb jsou natolik kvalitní, aby si své místo na albu zasloužily. Třeba takové “Woah No!”, “Happy Birthday” nebo “Love Tonight” bych na konečné podobě alba slyšel moc rád, ale nevadí, radši bonusový disk nedodělků jako zpestření, než přeplněné album s množstvím hluchých míst.
Když budu hovořit za sebe, tak jsem s novinkou spokojený. Devin opět dokázal přijít s albem, které, ač není nikterak novátorské, tak si z minulosti bere jen to nejlepší a pojí to dohromady takovým způsobem, že o nějaké stagnaci nemůže být řeč. Kompozičně rozmanité a hlavně silné album jako “Epicloud” si rozhodně zaslouží pozornost všech fanoušků progresivně laděného rock/metalu. Aktuální počin nese všechny poznávací prvky Townsendovy tvorby, takže předpokládám, že kdo si k němu nenalezl cestu na předchozích albech, neučiní tak nejspíš ani nyní. Když budu srovnávat s předchozími čtyřmi alby, jež pod hlavičkou Devin Townsend Project vznikly, tak bych “Epicloud” zařadil za “Deconstruction”, na které sice nestačí, ale vzhledem k jeho kvalitě se není co divit. Na příští rok si holohlavý pošuk přichystal nové album “Casualties of Cool”, na kterém spojil síly s Ché Aimee Dorval, a snad se konečně dočkáme dlouho slibovaného pokračování “Ziltoid the Omniscient”. Po “Epicloud” nemám vůbec žádný důvod obávat se, že by oba počiny dopadly zle, protože Devin je pořád ve formě.
Další názory:
Pouhý rok po takřka dokonalém “Deconstruction” se asi nedalo čekat, že by Devin Townsend – i přes svou (a v tomto případě oprávněnou) pověst hudebního boha – dokázal nastavenou laťku vyrovnat nebo dokonce překonat, což se tedy opravdu nepovedlo, nic to ovšem nemění na faktu, že i “Epicloud” je výborná deska, kterou nejenže mohou mnozí jiní muzikanti tiše závidět, ale která hlavně nekalí doposud čistý štít svého autora. “Epicloud” se nese v duchu novější tvorby, čili hravého a nápaditého progresivního metalu, který má v sobě velké množství nápadů – a to je také nutné ocenit, že Devin dokáže alba vydávat ve vcelku velké rychlosti a stále mu inspirace nedochází. I přes mírný pokles oproti “Deconstruction” se tedy jedná o velice dobrou věc a některé skladby se setsakra povedly, jmenoval bych zejména skvělou “Lucky Animals”. Celkově jsem více méně spokojen.
H.
Čistě podle papírových předpokladů by pro mě hudba Devina Townsenda měla být jako stvořená. Všechny jednotlivé prvky, ze kterých svou hudba skládá, mám v oblibě. Jeho hlas mi je velmi sympatický, dokonce bych ho zařadil poměrně vysoko mezi své nejoblíbenější zpěváky. Přesto však když dojde na samotný poslech, vždy něco selže. A protože “Ziltoid the Omniscient” byl moc ujetý, “Deconstruction” moc komplikované a “Ghost” moc nudný (a mohl bych ještě chvíli pokračovat), jediná Townsendova nahrávka, kterou jsem si nefalšovaně užíval, byla “Addicted“. A právě díky tomu, že “Epicloud” má s “Addicted” mnohé společné, mohu opět upřímně prohlásit: tohle album mě fakt baví. Fascinuje mě, jak Devin dokáže poměrně složitým postupem dojít k tak chytlavým a snadno zapamatovatelným melodiím. Od vlezlé “Lucky Animals”, přes punkovou “Liberation” až po dojemnou “Where We Belong”, vše na tomto albu funguje, jak má. Navíc se za hlavním motivem vždy něco děje, takže vás skladby neomrzí po prvním poslechu. Bohužel, po tak intenzivním poslechu, jakému se albu v mém případě dostalo, se začíná přeci jen projevovat oposlouchání některých melodií. Jednoduše řečeno, po nějaké době už to není ono, což je pochopitelně velké mínus. Pokud to však nepřeženete a budete “Epicloud” poslouchat s mírou, jistě si ho užijete.
Zajus
Redakční eintopf #41 – září 2012
|
| Nejočekávanější album měsíce: Devin Townsend – Epicloud |
| H.: Santa Hates You – It’s Alive! Index očekávání: 9/10 Ježura: Kaša: nK_!: Zajus: Ellrohir:
|
Je každoročním zvykem, že po dvou letních měsících, během nichž se scéna soustředí spíše na probíhající letní festivaly, bývá září přecpané očekávanými deskami od velkých kapel. Přestože se na první pohled může zdát, že v letošním roce to není zas až tak markantní, jako tomu bylo loni, rozhodně je z čeho vybírat. Redakční chuťové pohárky tentokráte nejvíce slintají nad progresivními počiny – nejvyšší očekávání směřují k novince “Epicloud” kanadského mága Devina Townsenda, nicméně za pozornost jistě budou stát také Norové Enslaved nebo legendární Neal Morse se svými počiny “RIITIIR” a “Momentum”. Kdo má radši tvrdší věci, z atmosféricky black metalového ranku doporučuje Ellrohir debut Američanů Oak Pantheon. Našel se ovšem i jeden drzoun, kterého nějaký trapný metal v září skoro netankuje a na jeho místo doporučuje čistokrevnou diskotéku “It’s Alive!” od německého industrial/EBM projektu Santa Hates You.
H.:
Září pro mě ukrývá čtyři velice zajímavá alba, z nichž nejvíce se samozřejmě těším na Blut aus Nord a jejich završení sedmičkové trilogie v podobě “777 – Cosmosophy”, nicméně vzhledem k faktu, že tito avantgardní Francouzi jsou relativně častým hostem na naší stránce, rozhodl jsem se vypíchnout kapelu, o níž zde ještě nebyla ani zmínka, což se však není co divit, protože sem vlastně ani nepatří. Santa Hates You se totiž pohybují na poli šlapavé elektroniky, převážně industrialu, avšak se znatelnými přesahy do oblasti EBM či gotiky (v tomto případě zejména ve vizuální stránce). Za vše asi hovoří fakt, že Santa Hates You je ve skutečnosti vedlejším projektem nezmara Petera Spillese z kultovních Project Pitchfork (i když kultovních jak pro koho… nepochybuji o tom, že většina posluchačů metalu o tom v životě neslyšela (smích)), který si vzal na pomoc nádhernou zpěvačku Jinxy a společně s ní tvoří setsakra chytlavou a zábavnou sexy muziku. Už jenom vzhledem k faktu, že poslední deska “Jolly Roger” z loňského roku mne stále nesmírně baví, nevidím sebemenší důvod pro to, abych neměl vysoká očekávání i na novinku “It’s Alive!”. Závěrem jen dodám, že onu třetí desku, na kterou se těším, mají na svědomí finští black metalisté Behexen, jejichž poslední opus “My Soul for His Glory” byla vskutku výstavní blasfémie, tudíž i pokračování “Nightside Emanations” jistě bude stát za pořádné prubnutí; posledním očekávaným albem na mém zářijovém menu jsou pak Rumuni Dordeduh, projekt dvou někdejších tahounů Negură Bunget, a jejich dlouhohrající debut “Dar de duh”…
Ježura:
Nebýt jedné drobné události, měl bych ohledně svého favorita pro měsíc září jasno. Tou kapelou by byli nizozemští The Gathering se svou očekávanou novinkou “Disclosure”, jenže co čert nechtěl, milí The Gathering pár dní nazpět celé album 24 hodin streamovali na svém Bandcamp profilu a já, oddaný fanoušek téhle neortodoxní skvadry, jsem nemohl jinak, než těch 24 hodin využít k co nejvíce poslechům, takže psát do eintopfu album, které se mi už teď zatraceně líbí, by bylo kapku hloupé. Krom The Gathering však září nenabízí skoro nic, co by mi jakkoli zrychlovalo tep, i když svoje novinky vydávají bezesporu velcí umělci, jako jsou Blut Aus Nord nebo Devin Townsend. Jedno album, na které jsem velmi zvědavý, se však přeci jen našlo (a ne, nejsou to šéfredaktorovi Santa Hates You, i když to bude bezesporu velká pecka), pochází z Norska, jmenuje se “RIITIIR” a jsou pod ním podepsaní vizionáři Enslaved, které po zkušenostech s poslední řadovkou a dvěma EP chovám ve značné úctě. Uvidíme tedy, jestli své poctivě vybudované pověsti dostojí i s dvanáctým albem…
Kaša:
Přestože bude září doslova nabité kvalitními alby, neměl jsem s volbou nejočekávanější desky měsíce skoro žádnou práci. Jakožto dlouholetý obdivovatel všeho, čeho se kdy Devin Townsend dotkl, se v září těším nejvíce na novinku “Epicloud”, která vyjde pod hlavičkou Devin Townsend Project, a původně zamýšlené kvarteto alb se tak dočká pokračování, což kvituji s povděkem. Poslední spolupráce s Anneke van Giersbergen dopadla velice dobře a podle prvních ukázek by Epicloud mohlo být někde na půli cesty mezi popovějším “Addicted” a progresivně-teatrálním “Deconstruction”, takže na konečný výsledek jsem velice zvědavý. Uniknout si rozhodně nenechám progrockové “Momentum” Neala Morse, který si již dlouhá léta udržuje vysokou kvalitativní laťku, a věřím, že nejinak tomu bude i letos. Samozřejmostí je pro mě koncertní záznam “Get All Your Deserve” z posledního turné Stevena Wilsona. Vizuální stránku si vzal na starosti Lasse Hoile, který s Wilsonem spolupracuje již delší dobu, což je dobře, protože každá jejich vzájemná spolupráce (nejen) v oblasti videoklipů je prvotřídní. Čas si určitě najdu na třetí díl pokračování albové trilogie Blut aus Nord v podobě “777 – Cosmosophy”, “RIITIIR” z dílny severských Enslaved a konečně nové album milovníků rockového retra, Witchcraft, kteří nechali své fanoušky na novinku “Legend” čekat dlouhých pět let. Nakonec jsem zvědavý na dlouho očekáváné album “Catalyst” progresivních Prototype a “Awakened” metalcorových As I Lay Dying. Rozhodně se máme na co těšit.
nK_!:
Podzim se nezvratně blíží, a to v hudebním světě znamená jediné – letní suchá sezóna je již definitivně za námi a pomalu se na nás hrne obrovská masa nového materiálu, který je také potřeba řádně zrecenzovat. Pro mě se toto září sice moc neurodí a tak musím opět štráchat v celkem neznámých vodách, ale o to více se těším na další měsíce, kdy by si měl vybrat snad opravdu každý. Ačkoliv se v jeho tvorbě příliš neorientuji, volba Devina Townsenda mi přišla jako nejpřirozenější. Tak uvidíme, s čím chlapík přijde.
Zajus:
Po dvou slabších letních měsících je tu září a s ním obrovská várka alb, na která se těším jako muslim na 72 panen. Tak tedy postupně. Progresivní rockeři The Pineapple Thief plánují deváté studiové album “All the Wars”. Dva roky staré “Someone Here Is Missing” bylo opravdu skvělé a vsadil bych se, že novinka bude přinejmenším stejně dobrá. Devin Townsend plánuje vydat další album, a ačkoliv nejsem jeho fanoušek, určitě si “Epicloud” nenechám ujít. Po dlouhých šesti letech vydají dlouhohrající desku Prototype, progresivní metalisté ze zámoří. Předcházející počin “Continuum” mě zaujal přinejmenším skvělou úvodní skladbou “The Way It Ends”; doufám tedy, že novinka nazvaná “Catalyst” udrží přinejmenším stejnou úroveň. V poněkud obskurnější rovině se jistě ponese “Sonderkommando” avantgardních black metalistů The Meads of Asphodel, jasný kandidát na nejočekávanější album měsíce. O něco více se však těším na progového hrdinu Neala Morse a jeho sólové album “Momentum”. I přes značné množství desek, které tento velikán již vypustil do světa, má stále nápadů na rozdávání a na novince nám to jistě dokáže. Na podobné vlně se ponese i plánovaná novinka Marillion, další z téměř jistých tutovek. Metalcore sice již téměř neposlouchám, ovšem na plánovaná alba svých bývalých oblíbenců z řad All That Remains, The Chariot a As I Lay Dying si jistě čas udělám. A v neposlední řadě je zde nesmrtelný Steven Wilson. Ze svého sólového turné sice již jedno album vytěžil, ovšem šlo jen o nahrávku zvukovou. DVD s názvem “Get All You Deserve” bude obsahovat i obrazový záznam, o jehož kvalitu se postaral prověřený Lasse Hoile. Jako usvědčený Wilsonoholik si tak “Get All You Deserve” v žádném případě nenechám ujít. Vám doporučuji to samé.
Ellrohir:
Tento měsíc si na nedostatek vzrušení nemůžu stěžovat. Do poslední chvíle jsem čekal, jak se to vyvrbí s Therion, nakonec je to tak, že je radši vynechám. Od The Meads of Asphodel taky nejsou konkrétní zprávy, a tak se mi jako třetí vážný kandidát jevil švédský projekt Lustre… Ovšem pak jsem zjistil, že své debutové album chystají také američané Oak Pantheon, a bylo rozhodnuto. Jejich loňské EP “The Void” bylo něco vyloženě skvělého. V kategorii “následovníci Agalloch” patří k naprosté špičce, možná by je mohl překonat Gallowbraid, ale tam není o nějakém novém materiálu ani zmínka. Vítěz pro září je tak zcela jasný. Sami velcí učitelé Agalloch se už letos předvedli, co nám přinesou jejich žáci?
Devin Townsend Project – Deconstruction / Ghost
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 20.6.2011 Label: HevyDevy / Inside Out Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 9,5/10 Odkazy:
|
Snad každý, kdo se trochu pohybuje v metalu a extrémnějších hudebních odnožích, už zavadil o jméno Devin Townsend. Přezdívají ho šílený profesor, blázen, zároveň se o něm velmi často mluví jako o géniovi. Tenhle chlapík většinu své kariéry ujížděl na alkoholu a na drogách, a když s těmi neřestmi skoncoval, vydal se na hudební dobrodružství, na cestu skrz svoji mysl. Tím dobrodružstvím je myšlen Devin Townsend Project, který nabízí čtyři alba alias čtyři složky skladatelovy mysli, každé v trochu jiném stylu, zároveň ale stále s jasným rukopisem mistra Townsenda. Před dvěma lety spatřily světlo světa první dvě části, “Ki” a “Addicted”, nyní je celá sága dokončena s vydáním “Deconstruction” a “Ghost”. Obě alba jsou protikladná asi jako fašismus a komunismus. Zatímco “Deconstruction” je zástupcem brutality a tvrdosti Devinovy duše, “Ghost” představuje něžnost a krásu. Nejdříve se podíváme na zoubek třetí části ságy – “Deconstruction”…
Deconstruction:
Kde začít? O “Deconstruction” by se dalo diskutovat celý večer v hospodě, jak je to nabitá deska. Tolik nápadů pohromadě jsem ještě jaktěživ nezažil, a to se pohybuju výhradně mezi žánry, u nichž se to nápady jenom hemží. Zpracovat všechno, co se děje při poslouchání alba, se dá opravdu těžko, obzvlášť kvůli Devinově klasické zvukové zdi a mnoha, mnoha vrstvám, tak typickým pro jeho tvorbu. U Devina posluchače dokáže překvapit nějaký zakopaný detail i po padesáti posleších. Ačkoliv jsem měl čest s celou Townsendovou tvorbou a byl jsem připraven na velké věci, opravdu jsem nečekal něco takového. Po prvním poslechu jsem jenom tupě koukal do zdi a nechápal, co se to právě stalo. Významným příspěvkem k dalšímu vrstvení hudby a k celkovému vyznění alba byla Česká filharmonie, poslední dobou na metalové scéně poměrně populární (Blind Guardian, Septicflesh). Geniální využití orchestru a hlavně sborů je opravdu podstatnou částí “Deconstruction”.
Velkým tahákem pro fanoušky je určitě hromada hostů z kultovních metalových kapel. Na albu můžete slyšet takové legendy, jako je Ihsahn (ex-Emperor), Mikael Åkerfeldt (Opeth), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan) nebo Tommy Rogers (Between the Buried and Me). Nehostovali ale jenom vokalisté, můžete se dočkat i bicích partů od Dirka Verbeurena (Soilwork) nebo kytarového sóla od Fredrika Thordendala (Meshuggah). Výčet hostů je samozřejmě mnohem delší, kromě poslední skladby “Poltergeist” se na každé pecce vyskytuje minimálně jeden. Mnozí obviňovali Devina, že nalákání hostů je pouze marketingový tah, ale on sám řek, že prostě po napsání skladeb cítil, že určité pasáže vyžadují jejich přítomnost. Bůhví jaká varianta je pravdivá, každopádně Devy udělal moc dobře. I když není jejich podíl na skladbách příliš velký, stejně jako orchestr jsou dalším geniálním prvkem, bez něhož si album nejde představit.
Už jsme si vyjasnili, že je to brutální album, je na něm orchestr, sbory a hosté a můžeme očekávat spoustu vrstev. Je to tak trochu průřez celou Devinovou kariérou, samozřejmě správně okořeněnou o další prvky a je to možná vůbec to nejlepší, co jsme od něj zatím mohli slyšet. Zvukově mi nejvíc připomíná album “Ziltoid the Omniscient”. Hutné riffy, šílené bicí, několikrát i mluvené slovo a příběhové pasáže. V titulní skladbě, což je nepochybně největší úlet alba, můžeme být dokonce svědky několika uprdnutí. Ano, nechybí ani klasický Devinův humor. I přesto, že panuje zvláštní atmosféra, často temná a dramatická (“Stand”) a přesto, že je polovina vokálů na albu extrémní tak, že by někdo bez zkušeností s metalem s brekem utíkal schovat se do kouta, má album v mnoha částech až optimistické vyznění a přetéká energií.
Nejlepší kombinací všech prvků je epos “The Mighty Masturbator”, který jako by v téměř sedmnácti minutách shrnoval celou Devinovu hudební pouť. A věřte mi, rozhodně nebude chtít pryč z hlavy. Začíná lehce, tiše, melodicky, s čistým Devinovým zpěvem a pomalu ale jistě pár minut graduje. Najednou se vše zastaví a začne pasáž, která chvílemi připomíná atmosféru westernového saloonu. Pak přichází další twist a prostě neskutečná pasáž, jedna z nejlepších na albu. Elektronické rytmy a efekty, postupná gradace a zesilování kytarového riffu a hlasu diktujícího: “Give it up… your world!” Do toho se zapojuje již zmíněný Greg Puciato se svým nelidským projevem. Opravdu nelze vystihnout slovy, jak neskutečně geniální je tato část. Určitě to všichni znáte, když je nějaká pasáž, u které byste si přáli, aby nikdy neskončila. Následuje chytlavá a optimistická část, ta se ale ke konci zvrhne v jakési cirkusové vyvolávání, v němž Devin dospěje k šokujícímu (smích) závěru skladby. “Ladies and gentlemen, I now see my life’s purpose: I AM THE MIGHTY MASTURBATOR!!!”
Devin Townsend se prostě narodil proto, aby dělal muziku, ale až spoustu let po začátku kariéry se mu podařilo vydat opravdu jedinečné a téměř dokonalé mistrovské dílo. Abych řekl pravdu, původně jsem měl v plánu ohodnotit “Deconstruction” devíti nebo devíti a půl body. Jenže když tak sedím, píšu a poslouchám a rozebírám to neskutečné album, uvědomuji si, že nemůžu jinak než dát plný počet. Sakra, vždyť já už ani nemám chuť poslouchat od Devina cokoliv jiného! Pokud vám není extrémní metal cizí a máte trochu trpělivosti, pak je tohle album povinnost, o tom nehodlám diskutovat. Jedinečné mistrovské dílo!
Další názory:
Přiznám se vám, že jsem nikdy nějaký velký fanoušek Devina nebyl (vždy jsem ho měl radši ve Strapping Young Lad, i když mám samozřejmě oblíbené kousky i z jeho sólových projektů), ale “Deconstruction” se mnou absolutně zametlo. Napoprvé jsem to poslouchal doslova s otevřenou hubou. Prvních pár (spíše více) dní jsem se od toho za žádnou cenu nemohl odtrhnout a otáčel to pořád do kola a do zblbnutí. S lehkým odstupem času ta extáze malinko ustoupila, ale stále je to jako výbuch atomovky. Minimálně první polovina desky je zhudebněný perfekcionismus dovedený k naprosté dokonalosti. “Praise the Lowered” se ještě rozjíždí vcelku nenápadně, až jsem si myslel, jestli náhodou omylem neposlouchám “Ghost”, avšak houstnoucí atmosféra mne brzy vyvedla z omylu. “Stand” zaujme naprosto vychytanou gradací a nebojím se říci, že geniálním intrem. “Juular” chvílemi zní jako Danny Elfman na tripu. Každá skladba na albu má některé vskutku úžasné a dechberoucí momenty, které vás zarazí do křesla a nedovolí vám hnout ani brvou. Přesto si dovolím označit za absolutní vrchol “Deconstruction” více jak čtvrthodinový opus “The Mighty Masturbator”, což je veškerá pověstná Devinova šílenost – ulítlým textem počínaje, ulítlou hudbou konče – převedená do muziky. No, zkráceně řečeno, “Deconstruction” je bomba a kdo jí ještě neslyšel, ten by to měl okamžitě napravit. Takovýhle skvost se zjeví málokdy.
H.
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 20.6.2011 Label: HevyDevy / Inside Out Music Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,75/10
|
Ghost:
“Ghost” je přesný protiklad toho geniálního chaosu. Jak jsem tak při brouzdání internetem pochopil, toto album je dobrou ukázkou žánru New Age. Kdo by to byl řekl, ale sám Devin se někde vyjádřil, že přesně toto je hudba, kterou si pouští, když je doma v klidu a nyní měl konečně šanci něco takového udělat. Jistěže pěkně po svém, se svým znatelným rukopisem.
Celé album je vlastně akustické, bez jakéhokoliv náznaku zkreslení nebo tvrdosti. Hlavní role získává Devinův vokál, překrásnější a uklidňující víc než kdy dřív, akustická kytara a flétna. Nemůžou chybět ani pro Devinovu tvorbu velmi důležité klávesy a syntezátory. Kromě flétny a kytary je ale většina nástrojů (např. banjo) na albu hlavně pro dokreslení atmosféry absolutního klidu, o žádné melodické bomby se nejedná. Hudba je úplně dokonalá pro usínání nebo pro natáhnutí se na zahrádce při slunečném odpoledni a snění o tom, jak si užíváte přírody v lese a ovívá vás studený vítr nebo jak se večer procházíte po pláži za zvuku šumění vln.
Poměrně dost prostoru si získala zpěvačka Katrina Natale, kterou Devin oslovil pro natočení desky po tom, co ji slyšel zpívat někde v kostele. Tahle amatérka možná není žádná pěvecká hvězda, ale její hlas je dostatečně přátelský a uklidňující na to, aby se dokonale hodil pro účely alba. Devin měl holt zase jednou štěstí, že potkal ty správné lidi.
Deska se nese od začátku až do konce v jednom duchu, pokouší se o navození totálního klidu pro mysl, o zapomenutí na jakýkoliv stres. Skladby se do sebe nepoznatelně vlévají, až by se mohlo zdát, že jde vlastně o jednu dlouhou kompozici. To se ale bohužel stává jednou ze slabin alba. Při délce přes 70 minut materiálu je opravdu těžké udržet si pozornost nebo se nenudit, když se v podstatě nekonají žádné velké zvraty a jednotlivé skladby nejsou dostatečně nápadité. Abych řekl pravdu, ke konci alba často usínám a pokud neusnu, tak mě to, co slyším nijak nezvedá ze židle.
Dalším problémem alba je to, že se vlastně hodí JENOM pro již zmíněné usínání nebo relaxování. Má prostě tak typickou atmosféru, že při jiných příležitostech se efekt tolik nedostavuje a třeba představa, že by se toto album dalo poslouchat při cestě do práce v autobuse, je opravdu směšná. Možná je to jen můj problém, ale většinu času hudbu poslouchám když cestuji nebo když provádím jiné aktivity mimo domov a “Ghost” je prostě deska, která chce čas, přinejlepším strávený o samotě. Pouze člověk, jeho mysl a hudba, která posluchače unáší do jiných krajů.
Suma sumárum je “Ghost” decentním zakončením ságy Devin Townsend Project, ukazující zase trochu jinou odnož hudby. Na jednu stranu, k podobné muzice bych se asi nikdy nedostal, kdyby nebyla pod nálepkou Devin Townsend, na druhou stranu se ale album podle mého nemůže příliš prosadit, protože většinu Townsendovy fanouškovské základny tvoří metalová komunita a ta možná nebude schopna strávit podobný druh hudby.
Další názory:
Nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo by měl hodnotit album jako “Ghost”. Jsem od přírody člověk, který upřednostňuje hudbu extrémní a temnou. Když už chci relaxaci, pustím si například Kaviar Kavalier nebo nějaký mrazivý ambient, “Ghost” je na mě chvílemi relaxační až moc. Čímž ovšem nevtrdím, že by ta deska neměla jisté kouzlo; je to moc příjemná oddechovka. Jestliže “Deconstruction” je onen pověstný dort pejska a kočičky (který se však na rozdíl od původní knižní verze tuze povedl), “Ghost” bych přirovnal spíše k lehkému zeleninovému salátu, jenž sice není špatný, ale jakožto masožravec dám radši přednost jinačím lahůdkám. Pryč ale s kulinářskými přirovnáními. Na “Ghost” oceňuji minimálně ten fakt, že si při jeho poslechu člověk definitivně uvědomí, že Devin Townsend je opravdu génius. Tvořit tak rozmanitou hudbu tolika žánrů (myslím v rámci celé jeho tvorby) a přitom v tak obrovské kvalitě, to je nepochybně udivující. A nejen proto před ním smekám pomyslný klobouk, i když “Ghost” není zrovna mým šálkem kávy.
H.