 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 50:00 K recenzi poskytl:
|
Na jméno Drug Honkey jsem svého času narazil díky tomu, že zde v určitou chvíli působil jeden malý feťáček známý jako Blake Judd. Lídr Nachtmystium ovšem v Drug Honkey nikdy nebyl stěžejní postavou, pouze se tu mihl a jako host se podílel jen na jednom albu „Ghost in the Fire“ (2012). Nicméně myslím, že jeho jméno, které má navzdory nechvalně proslulým rip-off praktikám v undergoundu stále zvuk, k Drug Honkey přinejmenším přitáhlo nějakou pozornost.
V posledních letech však o zámořské čtveřici nebylo příliš slyšet. Doposud poslední deskou bylo právě „Ghost in the Fire“, které je nyní staré už celých pět járů. Což ale naštěstí neznamená, že by to kapela zabalila – důkazem budiž skutečnost, že už je venku nová (celkově pátá dlouhohrající) fošna „Cloak of Skies“, již Drug Honkey pustili do světa s doposud nejohavnější obálkou ve své diskografii – jejím autorem je jen tak mimochodem známý italský kreslíř Paolo Girardi (Inquisition, Diocletian, Power Trip).
Zdráhal bych se ovšem tvrdit, že je „Cloak of Skies“ největší humus i po hudební stránce. Spíš bych řekl, že třeba zmiňované „Ghost in the Fire“ bylo ještě o kousek hnusnější, ale jak už to tak bývá, vše je relativní. „Cloak of Skies“ totiž na tradici zvrácenosti předcházející tvorby Drug Honkey navazuje důstojně a opětovně se tedy jedná o odpornou pomalou prasárnu určenou otrlejším (nikoliv však těm úplně nejotrlejším – zase to nepřehánějme, protože existují i ještě chlívky) posluchačům. A to je jenom dobře, vždyť od kapel jako Drug Honkey přece chceme nechutnou, zvrhlou a negativní temnotu. Jestli chce někdo nějakou rozjuchanou pohodovku, tak ať ten pičus radši táhne zdechnout do škarpy s Avantasií ve sluchátkách.
Až doposud padala slova, která jistě vzbudila zvrácené choutky u všech příznivců hudebního zla. Je ovšem nutné zmínit, že pokud byste čekali agresivní bestiální námrd, budete zklamáni. Drug Honkey na to jdou přesně z druhé strany a jejich produkce je naopak pomalá a trýznivá, táhne se jak mrtvolný puch z tlejícího těla, ale o to neodbytněji se dokáže zadrat pod kůži a zalézt za nehty. Když někomu ustřelíte palici brokovnicí, bude z toho bordel, hromada krve, bude to na zvracení, ale oběti to bude jedno, ta to bude mít okamžitě za sebou – teprve při pomalém mučení si onen nešťastník patřičně užije. A přesně na takovém principu „Cloak of Skies“ funguje. Představte si chladnou odtažitost Godflesh, zpomalte ji na minimum, pokapejte hnisem, a přiblížíte se tomu, co Drug Hokey produkují.
Na druhou stranu, ne všechno je nutně dokonalé. Hned úvodní skladba „Pool of Failure“ dle mého mohla dopadnout lépe. Některé její motivy se sice slušně zarývají, ale posluchače nedokáže zadusit s takovou přesvědčivostí, s jakou se to daří následujícím kusům. O trochu lépe myslím vyšel industriálněji pojatý remix od Justina Broadricka (Godflesh, Jesu a hromada dalších projektů) přilepený na závěr „Cloak of Skies“.
Od druhé „Sickening Wasteoid“ s výtečným „industriálním slajdem“ už ale deska maká bez větších zádrhelů. Basa duní jako smrt, kytary i vokál naberou kýženou ohavnost a vše je na svém místě. „Outlet of Hatred“ je relativně podobná „Pool of Failure“, ale je o malinko lepší. To nejlepší nabízí druhá půlka alba – „(It’s Not) The Way“, desetiminutová zfetovanost „The Oblivion of an Opiate Nod“ a titulní „Cloak of Skies“, která se blýskne bezútěšnými saxofonovými tóny v podání hostujícího Bruce Lamonta (Yakuza, Corrections House), jsou přesně tím, co chci od Drug Honkey slyšet.
>
„Cloak of Skies“ je určitě výborná deska, na čemž nic nezmění ani skutečnost, že minulé „Ghost in the Fire“ mě sešrotovalo s ještě větší nekompromisností. Přesto je i nejnovější dílko Drug Honkey počinem, jejž byste neměli minout, chcete-li si zkurvit den.