Archiv štítku: Enisum

Enisum – Arpitanian Lands

Enisum - Arpitanian Lands

Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.11.2015
Label: Dusktone

Hrací doba: 62:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Se jménem italské formace Enisum se na našich stránkách nesetkáváme poprvé. Svého času jsem tu totiž já sám osobně recenzoval předcházející počin kapely, jímž bylo album s názvem „Samoht Nara“. Pokud byste prahli po nějakém podrobnějším výkladu, co jsou tihle Italové zač, co mají za sebou anebo co třeba znamená jejich jméno, pohodlně vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi, kde jsem to psal vcelku podrobně, abych se nemusel opakovat a abychom se tím dnes nezdržovali.

Pro nějaké usazení novinky „Arpitanian Lands“ do kontextu bych si ovšem dovolil v rychlosti zopakovat verdikt kritiky na „Samoht Nara“. Jednalo se o desku, na níž bylo formálně vše v pořádku a u níž poznat, že za tím stojí poměrně zkušená a ne neschopná skupina. A přesto ten atmosférický black metal v jejím podání neměl žádný velký účinek, protože trochu postrádal to hlavní – onu atmosféru. Jestli v něčem byli Enisum alespoň trochu poutaví, bylo to pronikání vlivů neofolku, což Italům šlo o poznání lépe od ruky než black metal.

Jinými slovy, „Samoht Nara“ na mě příliš velký dojem neudělalo, takže jsem neměl moc v plánu ještě někdy téhle skupině věnovat svůj čas. Nicméně v momentě, kdy se objevilo „Arpitanian Lands“, nedokázal jsem překonat zvědavost, zdali Enisum ten svůj potenciál přece jen nakonec nenaplnili, pročež jsem jim dal druhou šanci. Byla využita?

Vzhledem k tomu, že v minirecenzích není tolik prostoru, nebudu to prodlužovat – ani druhá šance nebyla využita a ani napodruhé mě Enisum nepřesvědčili. „Arpitanian Lands“ je opětovně nahrávkou, jež se zdá být technicky vzato zcela v pořádku a objektivně dobrá, ale vnitřně mě nechává naprosto chladným a působí na mě spíše průměrně. Nemohu si pomoct, ale ten atmosférický black metal v podání Enisum mi připadá strašně generický a rovněž předvídatelný. Jistě, tento druh „přírodního“ black metalu asi nepatří k žánrům, od nichž předem čekáte originalitu, ale když té muzice vidíte až do žaludku (to je jogurt?), tak to prostě není úplně ono.

Jestli se Italové na minulé desce blížili cascadian black metalu, na „Arpitanian Lands“ to platí jen částečně. Zato se tu však ozývají jiné vlivy – jestli mi novinka něco nejvíc připomíná, je to slabý odvar z Agalloch, jejichž vliv je zde dost patrný. Nicméně jsem narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na Falkenbach. Navíc mě mrzí, že se Enisum na „Arpitanian Lands“ zbavili toho, co bylo na „Samoht Nara“ nejzábavnější – neofolk zde zůstal maximálně ve stopovém množství, jestli vůbec aspoň to.

Je pravda, že několik vcelku solidních melodických linek se průběhu hrací doby objeví, ale když to vezmu kolem a kolem, nevidím na „Arpitanian Lands“ jedinou věc, proč bych to měl dále poslouchat anebo se k tomu snad dokonce i zpětně vracet. Snaha tu je, jakási úroveň také, ale výsledku cosi schází a do špiček stylu mají Enisum hodně daleko. Vedle nezáživnosti pak nahrávce už definitivně podraží nohy i přílišná hodinová délka. Inu, třetí šanci už dávat nehodlám…


Enisum: novinka za rohem

Atmospheric black metalový projekt Enisum z Itálie vydá již za několik dní další album. Novinka s názvem „Arpitanian Lands“ oficiálně vychází 15. listopadu firmy Dusktone. Ukázku poslouchejte na Vimeo, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. Arpitanian Lands 02. Alpine Peaks 03. Chiusella’s Waters 04. Mountain’s Spirit 05. Rociamlon 06. Fauna’s Souls 07. The Place Where You Died 08. Desperate Souls 09. Sunsets on My Path


Enisum – Samoht Nara

Enisum - Samoht Nara
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Civrari
02. Samoht Nara
03. L’arvoiri du cüdlit
04. Rüvat Rùciaj
05. Still Life
06. Battle of the Trees
07. Lo Coòrs

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Být v dnešní době originální je bezesporu velice těžké. Netvrdím, že to možné není, nicméně se nejspíš shodneme na tom, že to rozhodně není nic lehkého a že kapely, o nichž by šlo tvrdit, že je jejich projev nějakým způsobem originální, člověk skutečně nepotkává na každém rohu. Tím spíš, pokud budeme myslet skutečně hudební originalitu bez dalších „berliček“ typu vizuální stránka. Ne nadarmo je tedy zvuková unikátnost a nezaměnitelnost nejen nedostatkovým zbožím, ale také vysoce ceněným artiklem.

Pokud však originalitou nedisponujete (a že jí disponuje vážně málokdo, přestože má každá druhá kapela plnou hubu keců o tom, jak má svůj vlastní zvuk), neznamená to, že je ta muzika automaticky na draka. Existují totiž i jiné cesty vedoucí k cíli, jímž je dobrá hudba. Kupříkladu v black metalu (avšak samozřejmě nejen v něm) je jednou z těchto cest silná atmosféra – přinejmenším já jsem schopen a ochoten obětovat na oltář hypnotické nálady klidně i tu originalitu, dokud výsledek stojí za to. Jenže i když je tato cesta k dobré hudbě asi o něco lehčí (a také běžnější), ani ona není vysloveně jednoduchá a ne každý je schopen po ní k onomu cíli skutečně dorazit…

Formace Enisum pochází z italského údolí Susa, které se nachází na úplném severu země těsně u hranic s Francií. Kromě krásné krajiny (soudě alespoň dle fotografií) s okolními horami (ostatně, právě u jedné z nich Enisum hledali inspiraci pro své jméno, konkrétně Monte Musinè… vztah mezi slovy Enisum a Musinè jistě objevíte sami) zde najdete i mnoho kulturních památek, především klášterů a dalších náboženských komplexů. Enisum o sobě tvrdí, že jsou první black metalovou skupinou z této oblasti, což nejsem schopen ani vyvrátit, ani potvrdit.

Tak či onak, historie Enisum se začala psát před necelou dekádou, kdy skupina – konkrétně v roce 2006 – také začala vydávat své první počiny. Těch počinů má podle všeho na kontě doposud šest, ale o třech nejde dohledat příliš informací s výjimkou toho, že existují. Nicméně, budeme hodní a budeme Italům věřit, že ty nahrávky vážně vznikly a že si jen nepřimýšlejí něco navíc, aby diskografie vypadala bohatší. Důležité je však to, že prvních pět alb Enisum pustili do světa nezávisle v (asi) trochu pokoutní formě. Prvním oficiálně a profesionálně vydaným nosičem se stala až „šestka“, jejíž název zní „Samoht Nara“.

Pokud se mi vše podařilo pochopit správně – kupříkladu na základě odpovědí z různých rozhovorů – na starších nahrávkách se Italové nedrželi striktně jednoho hudebního žánru a podle všeho se dokázali pohybovat od depressive black metalu až po čistokrevný dark ambient. V takovém případě ovšem vyvstává otázka, v jakých vodách se pohybuje „Samoht Nara“. Základem, na němž je vystavěna největší část hrací doby desky, je atmosférický black metal přírodního střihu. Mnohdy se Enisum feelingem blíží i na dohled cascadian black metalu, což vlastně není nic zas tak překvapivého, jelikož hory a lesy v jejich okolí zjevně nechybí, ale osobně bych si bez problémů vystačil čistě se škatulkou atmospheric black metalu.

Nicméně, řekl jsem, že je to základ, tudíž je asi zřejmé, že hudebních poloh bude na „Samoht Nara“ přece jen o něco více. Jednoznačně nejvýraznější z těch „nezákladních“ je neofolk, jehož probleskování v průběhu celé nahrávky není nic vysloveně vzácného. Místy však lze narazit i na náznaky post-metalu, byť v tomto případě už se skutečně jedná jen o doplňkové koření (což není myšleno jako negativum). Tu a tam potěší rovněž čistý ženský vokál, který je výtečný a ne nadarmo patří k tomu nejvýraznějšímu na celém počinu.

Takovýhle koktejl od pohledu originalitou asi neoplývá – a realita je taková, že „Samoht Nara“ se nějakým unikátním soundem chlubit skutečně nemůže. Jak jsme si ale řekli na začátku recenze, tohle ještě nemusí být překážkou dobré hudbě. Avšak kosa na kámen narazí v momentě, kdy člověk zjistí, že ani ona atmosféra, s jejíž pomocí je nutno v případně takto laděné muziky onu neoriginalitu vyvážit, není nijak závratně silná…

Tenhle stav je ale vlastně docela zvláštní, jelikož Enisum ve své podstatě nedělají nic špatně a po formální stránce to zní všechno „správně“. Jsou v tom znát zkušenosti i vcelku ujasněná představa o tom, jak by měl výsledek znít. Přechody mezi black metalovou černotou se sypačkami (které ovšem nepůsobí agresivně, stále spíš atmosféricky – právě v těchto momentech je podobnost s cascadian black metalem největší) a melodičtějšími chvilkami až k onomu neofolku je vždy nenásilný, vlastně uvěřitelný a dává smysl.

Přesto všechno jsem ale – nemalé snaze navzdory – nedokázal v „Samoht Nara“ najít něco opravdu hlubšího. Jakous takous atmosféru to má, poslouchá se to velice příjemně a obecně to na mě vlastně působí sympaticky, ale jednoduše to není tak silné, aby si mě Enisum dokázali podmanit. A to je u podobně laděné záležitosti zásadní handicap, jenž ze „Samoht Nara“ dělá vlastně poměrně zapomenutelné album. Je to škoda, protože schopnosti zde evidentně nechybí, bohužel je to ale tak.

Ne, že by to Enisum neuměli vůbec, protože jak dokazuje velmi povedená skladba „Still Life“, tak to jde, když se chce. Jako celek však „Samoht Nara“ zůstalo poměrně za očekáváním. Možná by neškodilo se zaměřit spíše na neofolkovou stránku a ubrat na black metalu, neboť právě s konejšivou akustikou a čistým vokálem jsou Italové nejpřesvědčivější.

Enisum již na začátku června vstoupili do studia, kde začali natáčet svou další desku s názvem „Arpitanian Lands“. Přestože mě „Samoht Nara“ nedokázalo přesvědčit tak, jak bych si představoval, potenciál v tom cítím, takže určitě budu ochoten dát Enisum další šanci. Snad tedy bude „Arpitanian Lands“ stejně dobré po té formální stránce a mnohem lepší po té pocitové, jež je pro mě důležitější…