Země: Itálie Žánr: avantgarde jazz metal Datum vydání: 19.11.2013 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Feathers Under My Skin 02. Tracking the Path of Blood 03. When Mind Escapes Flesh 04. Within This Soil 05. Those Gates to Nothing 06. Through Flames I Shield 07. Hemmed by Light 08. Shaped by Darkness Hodnocení: Atreides – 9/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: facebook

Italské město Padova ve světě neproslavil pouze William Shakespeare s jeho hrou “Zkrocení zlé ženy”, jež se v něm odehrává. Již drahnou dobu své rodné město na koncertních šňůrách propaguje i avantgardní smečka Ephel Duath. A popravdě ani nevím proč, ale až do letošního listopadu se mi kapela vyhýbala jako čert kříži – anebo já jí, přičemž ani jedno není nijak oprávněné. Jednak proto, že podobně laděnou hudbu opravdu můžu, experimentování a objevování není nikdy dost. A jednak proto, že Ephel Duath jsou kapelou, která si pozornost bez řečí zaslouží. Nejen proto jsem se rozhodl podívat se jejich aktuální tváři sestávající se z metalu a jazzu na zoubek.

Listopadová fošna “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” už se některým z vás jistě točí v přehrávači. Já jsem si před jejím pečlivým náslechem dal krátké dostaveníčko s předešlou řadovkou “Through My Dog’s Eyes“, abych měl alespoň nějakou představu o vývoji mezi tvorbou minulou a současnou. Usoudil jsem, že brouzdat do minulosti více nemá smysl, především díky tomu, že Ephel Duath jsou známí právě neustálým hudebním vývojem. A že změn je tu oproti poslednímu zářezu (nepočítám krátké EPko “On Death and Cosmos“, které loni zrecenzoval kolega Zajus) požehnaně. “Psí oči” jsou charakteristické spíše pohodovým poslechem, tedy alespoň na poměry kapely. Progresivní složka střídající se s klidnými pasážemi se vyznačuje především přístupností, otevřeností. Nic z toho však na “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” nenajdete. Aktuální počin je od začátku do konce napěchován zběsilým kytarovým orkánem. Celý materiál je bez výjimky postaven na precizní práci šesti strun a za sebe můžu říct, že po kompoziční stránce jde o jedno z nejpropracovanějších alb, jaké jsem v poslední době slyšel. Po celou dobu se něco děje, téměř po celých jedenapadesát minut člověku nestačí padat čelist v údivu nad tím, co Tiso sype z hmatníku. Přitom nelze mluvit o kdovíjakých kytarových onaniích, základ tkví především v rozvíjení jednotlivých motivů, jejich postupné gradaci, některé postupy jako by z oka vypadly vrcholným dílům vážné hudby. Stejně časté jsou ale i zvraty a proměny nejen motivů, Davide Tiso sem tam skáče i z rytmu do rytmu a sem tam do toho stíhá i změny tempa, čímž dává nahrávce charakter nekončícího proudu jazzové inspirace.

Z předchozího odstavce je tedy hádám jasné, že “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” rozhodně není nijak zvlášť přístupné album a s posluchačem se nikterak nepáře. Jeho poetika se skrývá právě za nepřístupnou a náročnou změtí na první pohled monotónní kytarové stěny, která jako by se za celých padesát minut ani nezměnila – po proniknutí do jednotlivých písní se však ukáže, že opak je pravdou. Jedinou písní, ve které Ephel Duath sleví, je předposlední dvouminutovka “Hemmed by Light“, akustická vybrnkávačka nesoucí se tak trochu v duchu Umbrtčího “Kovového háje“. Na tu však již navazuje vrchol alba “Shaped by Darkness“, sedmiminutová zběsilost, kterou se ovšem motiv předchozí skladby volně prolíná a tu a tam vykukuje na povrch. Vůbec starší tvorba Umbrtky je jednou z tváří, kterou jsem na několika málo místech zaslechl, to je ale spojitost zakládající se na mé fantasii. Naopak nestálost, těkavost skladeb vám spíše než co jiného připomene kanadské Unexpect, kteří prosluli právě hýřením riffů, rytmů, melodií a vůbec všeho, co může v průběhu skladby evolvovat či naopak degradovat.

Davide Tiso k progresivním postupům přidává kopu distorze, kytarové linky tak i přes dokonale čistý a vyvážený zvuk znějí asi stejně neučesaně a hrubě, co ranní kocovina. Připočtěte drsný harsh vokál pěnice Karyn Crisis, která na albu opravdu nezkrocenou, zlou ženou, a dostanete opravdu velmi těžko stravitelné album. Karyn totiž pěje ne zrovna vybíravým způsobem, který nemusí zdaleka každému sednout – po bližším prozkoumání však naleznete cosi, co žije vlastním životem a z čeho stéká hnus a zloba po litrech, čímž koresponduje s celkovým vyzněním Tisova počinu. V případě “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” se totiž dá mluvit opravdu jen o jakýchsi světlých konturách, které tu a tam lemují celkový tvar alba, kterým není nic jiného, než spletitý labyrint plný těch nejodpornějších a zároveň nejkrásnějších hnusů zároveň. Jediné, co bych na závěr albu vytkl, je hrací doba, ale to už je spíše záležitost každého jedince. Někdo padesát minut takhle náročné hudby zhltne s radostí, jiný, třeba já, by uvítal nahrávku o něco kratší, aby byl spokojen ještě o něco více – a věřím, že se najdou i tací, kterým album přijde jako kardinální, nesrozumitelná pitomost. Pro mě je však i přes výtku k délce desky jedním z aspirantů na počin roku.

Další názory:

Co k tomu říct… “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” je jednoduše řečeno deska, která je hodná jména Ephel Duath. A pokud jste s předcházející tvorbou Ephel Duath seznámeni a novinku jste doposud neslyšeli, po předchozí větě už asi tak zhruba víte, co máte očekávat – záležitost, která se značně vymyká běžnému pojetí hudby. Jak vidno, předcházející EP “On Death and Cosmos” bylo takovým předkrmem a ukázkou toho, v jakém rozpoložení se Davide Tiso nachází a jak by mohla znít další deska – “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” totiž více či méně pokračuje v obdobném duchu jako zmiňované minialbum. To znamená, že celým 52 minutám dost suverénně dominují dva prvky – prvním z nich je neuchopitelný a nekonečný proud jazzem načichlých kytarových zvuků a výjezdů v podání hlavního mozku skupiny. Ať už ale předvádí sebevětší šílenosti (a že je teda vážně předvádí!), ani jednou jsem neměl pocit, že by mělo jít o nějakou samoúčelnou onanii nebo ukázku toho, co ještě ten člověk dokáže zahrát – zkráceně řečeno, jakkoliv je kytarová linka složitá a na několik prvních poslechů ukrutně nepřehledná, pořád zůstává hudbou, nejde o “sport”. Druhým klíčovým elementem pak je řev Karyn Crisis, na nějž se nejvíce hodí označení “surový”. Ačkoliv jsou to právě tyto dvě věci, jež si člověk při prvních posleších z “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” odnese, velice brzy se ukáže, že rytmická sekce Ephel Duath rozhodně nedělá jenom křoví pro kytaru Davideho Tisa a vokál jeho manželky, protože i ona obsahuje spoustu fines a je na nejvyšší úrovni. Samozřejmě se jedná o ten druh hudby, pro který prostě musíte mít pochopení, jinak to ani omylem nebudete dávat a produkce Ephel Duath vám přijde jako neskutečná a zbytečná hovadina, ale jestli patříte k těm, jimž se podobné věci líbí, “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” si rozhodně užijete.
H.

Země: Itálie Žánr: avantgarde jazz metal Datum vydání: 21.6.2012 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Black Prism 02. Raqia 03. Stardust Rain Hodnocení: Zajus – 6,5/10 H. – bez hodnocení Odkazy: facebook

Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio a bicí si vzal na starost talentovaný Marco Minnemann. S takovými jmény by instrumentální stránka alba měla být takřka automaticky dokonalá. Když se navíc přidá produkce Erika Rutana, měl by být jistotou i fantastický zvuk. O to více tak vše stojí na skladatelských schopnostech Davida Tisa. A právě to je důvod, proč “On Death and Cosmos” není zdaleka tak dobré album, jak by se dalo čekat.

Od vydání debutu před dvanácti lety prošli Ephel Duath zásadním vývojem. S každým novým albem posouvali laťku složitosti své hudby o něco dál, a tak zatímco “The Painter’s Palette” bylo vcelku dobře poslouchatelné avantgardně metalové album (což zní tak trochu jako protimluv), “Through My Dog’s Eyes” již bylo mnohem hůře stravitelné. “On Death and Cosmos” v tomto trendu pokračuje a jeho vstřebání se tak snadno může stát noční můrou posluchače.

Tisova práce s kytarou je ovšem přinejmenším zajímavá. V podstatě si ji lze představit jako zcela nesouvislý tok tónů, mnohdy disharmonicky pospojovaných v těžko uchopitelné celky. Tyto rozsáhlé plochy neobsahují nic k zapamatování. Výjimkou je snad jen pár chvil, kdy Tiso hraje mnohem vyšší tóny, které vystoupí z okolního ruchu a upoutávají na sebe pozornost, ale těch je jen pár. Jediné místo oddechu se pak nachází na rozhraní první a druhé skladby, jelikož zde převládají jemné, téměř akusticky znějící melodie.

Hlas Karyn Crisis je neméně významnou složkou. Její řev je zcela nekompromisní, což je dále podpořeno vrstvením jejich vokálů. Její hlas tak dostal velikou sílu. V některých místech je možné zaslechnout v jedné z vrstev velmi intenzivní čistý zpěv, ovšem jde spíše o výjimku. Bohužel vokály velmi rychle spadnou do jakési rutiny a těžko vás pak mohou překvapit. Podobné to je i s basou Steva DiGiorgia. Většinu času obdivuhodně kopíruje Tisovy nepředvídatelné kytarové výpady a do osamělých výletů se pustí jen několikrát. Pokaždé je však o příjemné osvěžení. Marco Minnemann se ukázal jako člověk na svém místě. Tisovi je důstojným partnerem a jeho neustálé změny tempa mě vážně baví.

Problém celého EP “On Death and Cosmos” je však víc než jasný. Přestože jde o hudbu značně netradiční, kvůli nemožnosti zapamatovat si víc než jen ojedinělé střípky se vám snadno vše slije do jediného zmateného guláše. Je jedno, o kterou ze tří skladeb jde, všechny jsou stejně neuchopitelné. Na starších albech Ephel Duath přitom Tiso dokázal skloubit avantgardu s poměrně solidní poslouchatelností. “On Death and Cosmos” je deska mnohem komplexnější, a posluchač tak musí být na stejné vlně s jeho autorem, aby dokázal ocenit jeho potemnělou zmatenost. V mém případě k takovému propojení nedošlo a kvalit starších alb Ephel Duath tak “On Death and Cosmos” v mých očích zdaleka nedosáhlo.

Další názory:

Ephel Duath, co dodat. Není žádným tajemstvím, že muzika tohoto uskupení byla vždy řádně šibnutá, na čemž EP “On Death and Cosmos” nemění zhola nic. Dost těžko se ten jejich hodně svojský mix jakéhosi avantgardního jazz metalu, který má však v současné době blíže k nadžánrovému pojetí hudby než k čistému metalu, popisuje, je však jisté, že to rozhodně má své nevšední kouzlo a ve všech třech sladbách na “On Death and Cosmos” se nachází dost lahůdek a různých hudebních vtípků. Ačkoliv má EP jen necelých 20 minut, nepochybuji o tom, že drtivá většina lidí se ve víru všech těch najazzlých riffů naprosto ztratí a po chvíli tenhle vodopád nápadů znechuceně vypne, i já sám se v tom stěží orientuji a to jsem zrovna člověk, jemuž se podobné vyhulenosti velmi líbí. Ostatně to je také důvod, proč v rozhodování mezi 8/10 a bez hodnocení vyhrála právě možnost nehodnotit. Nicméně není pochyb, že “On Death and Cosmos” rozhodně má něco do sebe, byť to většina lidí asi nebude schopna strávit.
H.