 |
|
Země: Itálie Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme.
F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.
Aktuální album „Origamystical“ však není novou záležitostí. Jedná se o 14 let starou, kdysi ztracenou nahrávku, která nyní byla přivedena zpět k životu a vydána pod značkou Beyond… Productions. Bohužel jsem nedohledal detaily, za jakých okolností měla být deska ztracena a jak se ji povedlo přinést zase na světlo. Škoda, možná by to bylo zajímavé vědět, ale asi se dá bez takové informace žít.
Dle prvního odstavce jste nejspíš pochopili, že „Origamystical“ bude spíš introvertní a minimalistickou nahrávkou, což jsou rysy, jimiž album skutečně disponuje. Ono ticho nejznatelněji (asi nepříliš šťastné pojmenování) nabízí hned první kompozice „第一段階 – First Step“, v níž se vážně neděje takřka nic. Pokud nebudete mít na svém audio zařízení nastavenou vyšší hlasitost, pak vážně neuslyšíte vůbec nic. Až při silnějším volume objevíte, že se tam kdesi vzadu převaluje matně znatelný šum. Bez melodií, bez jakýchkoliv výraznějších prvků, s minimálním nárůstem z ničeho do o trochu hmatatelnějšího skoro-ničeho.
Následující „内省 – Introspection“ navazuje plynule, ale zde již Luigi Maria Mennella nabídne nějaký vývoj. Sice je to kdesi až na začátku čtvrté minuty, kdy se objeví první nápadnější motiv, ale nakonec – je tam a docela rychle naroste do krásné pasáže. Ještě před chvílí se jen někde v hlubokých sférách převalovala jemná mlha a pak se z ní v poměrně krátké době vynoří koncert zvuků, které dohromady rozehrají jeden z vrcholných momentů „Origamystical“. Popravdě řečeno, za mě osobně je to rovnou ten, jehož si cením nejvíce.
V minimalistickém pojetí se pokračuje i nadále a některé následující písně opět nabízejí jen monotónní šumění. Ve zpravidla delších skladbách ale opět dochází ke gradaci do výraznějších zvukových kontur, přičemž asi nejznatelněji se tak děje v šesté „瞑想 – Meditation“. V závěrečné „諦観 – Abandonment“ se zase objeví doteky lehčího noisu, jindy dojde i na temné deklamace jako v „観想 – Contemplation“, nicméně i ty ctí ráz celé desky – neznatelně, minimalisticky. Žádné předkládání jasně definovaných zvuků, jen ať si posluchač sám hledá v hlubinných proudech. Když bude mít štěstí, třeba něco najde.
Tím se dostávám k jednomu… nevím, jestli přímo negativu, ale zvláštní věci určitě. „Origamystical“ má totiž jasně definovaný tematický koncept, což mi u takto abstraktní hudby přijde skoro až zbytečné, ne-li dokonce kontraproduktivní, byť musím uznat, že jde o téma jistě zajímavé a pro hudební počin netradiční. Název desky by vám něco mohl připomínat – skutečně jde o spojený slov „origami“ a „mystical“. Album se zabývá krásou a čistotou papíru a uměním skládat z něj tvary, typickým pro japonskou kulturu. Však také proto všechny názvy písní i grafika vypadají tak exoticky.
Nicméně, jakkoliv průvodní materiály tvrdí cosi o orientálním nádechu, já se přiznám, že bez oné vizuální nápovědy bych tohle rozklíčovat nedokázal. Nemohu si pomoct, ale na „Origamystical“ nic moc orientálního sám od sebe neslyším. Po tomhle popostrčení možná někde vzdáleně, třeba v „観想 – Contemplation“ nebo v „瞑想 – Meditation“, ale jinak… v šumu exotiku nenacházím, našel jsem si tam něco jiného. A to je právě to, o čem hovořím – vždyť takhle abstraktní zvukové koláže přece vybízejí k tomu, aby se v nich posluchač ztrácel a v labyrintu zvuků a myšlenek hledal vlastní řešení, jak se dobrat nějakého smyslu. Proč tedy předkládat jasný koncept? Avšak i přesto opakuji, že tematicky jde o hodně zajímavou záležitost, na jakou jsem při své pouti hudebními vodami doposud nenarazil.
Vedle toho by asi šlo vytýkat ještě jednu věc. Minimalismus, neminimalismus, něco málo výraznějších momentů by „Origamystical“ asi sneslo. „Šumivé“ momenty možná podněcují představivost, ale ty nejlepší pasáže přicházejí tehdy, když Mennella nabídne o trochu víc. A těch myslím není tolik, kolik by si posluchač přál.
Přesto se mi „Origamystical“ poměrně zalíbilo, zafungovalo na mě. Vím, že není dokonalé a že jsem už v rámci žánru slyšel mnohem lepší věci, ale i tak jsem počin poslouchal s chutí. Ne s takovou chutí, abych cítil nutkavou potřebu okamžitě prozkoumat všechna zákoutí tvorby F.ormal L.ogic D.ecay, ale to nakonec nevadí, protože mi deska pořád něco málo předala. A to se počítá.