Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 10.5.2019 Label: Code666 Records Tracklist: 01. An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae) 02. Before Me (The Womb of Spite) 03. Carved in Disharmony (Void and Essence) 04. Severed and Reversed (Feudal Attitude) 05. Down Lower (Men and Ruins) 06. Celebrate Consume… Burn! 07. Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity) 08. Thorns to Redemption (Gemendo germinat) 09. Idols to Hung 10. Icons with Devoured Faces Hrací doba: 43:04 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Řekl bych, že italští Handful of Hate bezezbytku naplňují význam slovního spojení „veteráni scény“. Jejich kořeny sahají až do začátku devadesátých let, a přestože tuhle ranou éru pamatuje v aktuální sestavě jediný člen Nicola Bianchi a přestože kapelu neminulo ani krátké přerušení činnosti (mezi lety 2008 a 2009), pořád tu káru táhnou dál a vesměs pravidelně vydávají nové desky. Sestava se sice proměňuje a v minulosti se v ní mihla i zajímavá jména jako Claudio Alcara z Frostmoon Eclipse, Asmodeus z Naer Mataron anebo blackmetalová bubenická star Gionata Potenti (pro jeho úctyhodné portfolio navštivte metalové archivy, tohle tady odmítám vypisovat).

Mně osobně Handful of Hate k srdci nikdy výrazně nepřirostli. Dokonce jsem ani neslyšel všechna jejich řadová alba a znalosti střední části jejich diskografie mi vesměs chybí. Na druhé straně, co jsem slyšel, to úplná píčovina nebyla. Nikdy žádný zázrak, ale ani mě to vyloženě neuráželo. Třeba debut „Qliphothic Supremacy“ z roku 1997 je oukej a navzdory jeho naivitě se mu nedá upřít solidní 90’s feeling. Minulé album „To Perdition“ jsem v čase jeho vydání také relativně poslouchal, ale nebudu vás tahat za fusekli – dneska si z něj nepamatuju ani riff a od té doby jsem jej neslyšel ani jednou.

Na letošní novinku „Adversus“, která přichází po nejdelší – šestileté – přestávce v historii Handful of Hate, jsem se tedy nijak zásadně netěšil. Víc než ze skutečného zájmu o muziku Handful of Hate jsem se do poslechu pustil spíš z akademických důvodů, abych si udržel profesionální povědomí o tom, co tihle Italové produkují. A vykoumal jsem, že ani „Adversus“ na mém vztahu ke kapele nic nezmění. Stále se jedná o poslouchatelný průměr, který člověka neurazí, ale nějaké velké zázraky byste od téhle desky čekat neměli.

Začněme tím pozitivnějším. Handful of Hate dokážou tu a tam přijít s nějakou slušnou pasáží či relativně zapamatovatelným (nikoliv však pamětihodným) motivem a/nebo melodií. Hned úvodní „An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)“ je díky docela chytlavé ústřední lince pohodová hitovka. Něco podobného by se dalo říct také o páté „Down Lower (Men and Ruins)“, kterou bych nejspíš prohlásil za nejlepší track „Adversus“, kdybych musel vybírat, a nějak mi utkvěly ještě „Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)“ a „Thorns to Redemption (Gemendo germinat)“.

Musím nicméně dodat, že ani ty nejlepší chvíle „Adversus“ nejsou skutečně strhující. Jde pouze o oukej momenty, leckdy i relativně líbivé (ne nutně v tom negativním slova smyslu), ale nic, kvůli čemu byste album měli potřebovat slyšet. Vata a obyčejné pasáže totiž bohužel převažují. Většina desky jedním uchem vchází a druhým prakticky okamžitě teče ven. Člověka to nesere, ale to rozhodně nic nezmění na skutečnosti, že se jedná o regulérní průměr. A vzhledem k tomu, že takhle vyznívá většina vyhrazeného hracího času, nebude od vůbec od věci prohlásit za průměr i celé „Adversus“.

Dojmy nijak zvlášť nevylepší ani příliš čistý a nekonfliktní zvuk, který blackmetalovému rouhání prostě nesedí. Kdyby to Handful of Hate alespoň zabalili do zastřené špíny, z níž by vystupovaly melodie (jichž je na „Adversus“ relativně dost, o nijak zásadně agresivní materiál nejde, přestože rychlejší tempo není výjimečné), myslím, že by to celé vyznělo lépe. Takhle mi to ale bohužel zní moc sterilně.

Jak vidno, „Adversus“ není žádný zázrak. Handful of Hate hrát umějí a také se na své nástroje hrát nebojí, o čemž svědčí množství různých vyhrávek a evidentní snaha udělat propracovanější black metal. Na vytvoření něčeho zvláštního jim ale schází větší kompoziční umění a odvaha dát zvuku punc undergroundu. Za stávající situace to za pozornost vlastně nestojí. Osobně si za týden ani nevzpomenu.

Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 12.11.2013 Label: Code666 Records Tracklist: 01. To Perdition 02. Far Beyond All Scourges 03. Swines Graced Gods 04. Cursed Be Your Breast 05. Caro data vermibus 06. Larvae 07. Ornaments for Derision 08. Ex abrupto 09. Words Like Worms 10. Feeding Suggerings 11. Damnatio ad bestias Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records

Handful of Hate jsou kapelou, která by se svým způsobem dala považovat za kultovní. Není to takový ten kult, který uznávají všichni posluchači black metalu napříč scénou po celém světě, ale spíš takový ten lokální kult, který má nesporný význam pro místní scénu, ale těžko se o něm dá tvrdit, že by byl nějak zvlášť zásadní pro vývoj svého žánru nebo že by jej uctívali všichni, kam až oko dohlédne. Však řekněte sami, kolik z vás někdy dříve o Handful of Hate slyšelo? Moc se vás tedy nehlásí, jak tak vidím. A přesto tihle neznabozi patří mezi nejdéle fungující black metalové kapely v Itálii, v letošním roce slaví kulatých 20 roků prznění nástrojů a 11. listopadu vydávají svou šestou dlouhohrající desku “To Perdition”…

Nějakou progresi nebo avantgardu od Handful of Hate nečekejte ani omylem. Italové se o něco podobného ani nesnaží, cíl jejich muziky tkví v něčem jiném a někde jinde – a po poslechu “To Perdition” je nad slunce jasné, kde to asi bude. Jednoduše řečeno, Handful of Hate prostě hoblují rychlý a agresivní black metal – a to je jejich devízou a zároveň i jejich nevýhodou, protože nic dalšího od jejich hudby prostě nedostanete, ani kdybyste stokrát chtěli.

Abychom si ale rozuměli, nejedná se o úplně bezhlavou rubanici. Black metal v podání Handful of Hate je sice poměrně agresivnějšího střihu a kapela zjevně směřuje spíš k té ostřejší větvi svého žánru, nicméně produkce jejich desky v žádném případě není žádný kanál – naopak, z tohoto pohledu je “To Perdition” stravitelnou záležitostí, žádný chlív. Zároveň s tím – a to je právě to, co z toho alba nedělá tu bezhlavou rubačku – se Handful of Hate neštítí ani melodií a vlastně je dávkují v poměrně solidním množství, deska je jimi doslova prošpikovaná. Jsou to ovšem takové ty melodie, při jejichž použití ta hudba zůstává stále pravověrná a o jakékoliv podbízivosti se nedá mluvit ani v nejmenším. Je to podobný přístup, jaký praktikují dejme tomu Marduk v rychlejších polohách své pozdější tvorby – a ne nadarmo jsou právě k Marduk Italové v promo materiálech přirovnáváni.

Na rozdíl od svých severských kolegů se však Handful of Hate neobtěžují sem tam zvolnit a pustit na posluchače i nějaký ten song ve středním až pomalém tempu, což je prvek, s nímž Marduk umí pracovat velmi dobře a právě díky chytrému dramaturgickému zařazení takových skladeb jsou jejich nahrávky tak výborné. Na “To Perdition” se to ovšem sype bez jakýchkoliv větších výkyvů od začátku do konce, což je ve výsledku tou největší slabinou fošny, jelikož hrací doba se ustálila na 43 minutách, takže ke konci už se pomalu začíná dostavovat menší jednotvárnost a jednotlivé songy napříč celým albem mezi sebou trochu splývají. Rozhodně se nedá tvrdit, že by písničky, které se nacházejí v druhé polovině “To Perdition”, byly jakkoliv horší než kolegyně z poloviny první, ale vzhledem k tomu, že zde chybí nějaké ozvláštnění nebo moment překvapení, to postupem času trochu ztrácí na atraktivnosti. Možná by někdo mohl říct, že jako takovýhle osvěžující prvek by měl fungovat minutový předěl “Caro Data Vermibus”, ale to je trochu málo, zvlášť když se – snad až na ještě trochu výraznější melodiku – od zbytku nijak zvlášť neliší.

Co ale týká samotného materiálu, tak jeho kvalita je na úrovni, kterou se vůbec nebojím označit za hodně dobrou. Na desce je znát, že Handful of Hate nejsou žádní mladí cucáci, kteří zrovna vylezli z garáže, ale že se jedná o starší páky, které to mají v ruce a nechybí jim vyhranost a cit pro muziku. Handful of Hate evidentně mají poměrně jasno v tom, co chtějí hrát a jak to chtějí hrát, což se do finálního výsledku vždy pozitivně promítne. Nemají důvod se na albu nějak hledat, experimentovat a zkoušet nějaké vylomeniny, protože už se zjevně dávno našli a nyní jen svůj projev maximálně tak lehce pilují a obrušují. A tady samozřejmě záleží na tom, jak se k tomu postavíte, protože někdo takovýhle přístup uvítá, dokonce i ocení, jinému takovéhle pojetí black metalu naopak vyhovovat nebude ani v nejmenším.

Mně osobně se album líbí. Black metal mám prostě rád téměř ve všech jeho myslitelných podobách, takže když to někdo umí dobře složit a zahrát, rád mu to sežeru. Právě to je – jak už asi vyplynulo z předcházejících řádků – i případ Handful of Hate. Čistě po skladatelské stránce je “To Perdition” určitě povedená placka, o tom žádná. Na druhou stranu ji trochu táhne dolů to, co už jsem také zmiňoval – poměrně velká jednotvárnost. Osobně si myslím, že by desce prospělo buď nějaké solidnější ozvláštnění (stačilo by doprostřed umístit jeden valivý opus ve středním tempu a hned by to podle mě bylo o něčem jiném), nebo zkrátit hrací dobu na rovnou půl hodinku, než se to všechno začne definitivně slévat dohromady. Na jednu stranu by to sice možná byla škoda, protože třeba taková předposlední “Feeding Suggerings” se vyloženě povedla a patří k nejzajímavějším kusům “To Perdition”, ale na druhou stranu by pak možná celek fungoval lépe. Takhle je to “jenom” na slabou sedmičku.