Indové Heathen Beast svou činnost sice v loňském roce ukončili, ale po pár měsících se vracejí s novým minialbem. „$cam“ vyjde 1. června u Transcending Obscurity a na rozdíl od minulých nahrávek bude laděné do grindcoru. Song „It’s Only a Minor Inconvenience“ poslouchejte na webu Decibel Magazine.
Indičtí blackmetalisté Heathen Beast, kteří mají na kontě čtyři ípka a jednu kompilaci (na níž vyšla první tři EP pospolu), ukončili svou činnost. Důvod konce nebyl zveřejněn.
 |
|
Země: Indie Hrací doba: 14:31 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Není to zas tak dávno, co jsem tu poprvé psal o indické kapele Heathen Beast – minulý měsíc zde vyšla recenze na jejich kompilaci „Trident“, v jejíchž útrobách se nacházela všechna tři dosavadní minialba, která vyšla v letech 2010, 2012 a 2015. Už tehdy jsem psal, že Heathen Beast mají těsně před vydáním svého čtvrtého EP, které ponese název „Rise of the Saffron Empire“. A vzhledem k tomu, že mě ta muzika na kompilaci bavila, rád jsem se pustil i do téhle novinky.
Heathen Beast si na „Rise of the Saffron Empire“ drží svůj nastolený standard a jako vždy nabízejí tři skladby o celkové délce cca čtvrthodiny (v tomto mírně vybočovalo jen třetí EP „The Carnage of Godhra“, které se vyšplhalo na bezmála dvacet minut). A svůj standard si vlastně Indové udržují nejen co do formy nového minialba, nýbrž i co do jeho obsahu. A tím mám na mysli jak styl, tak kvalitu muziky.
Právě hudební styl, jaký Heathen Beast předvádějí, je tím hlavním, proč téhle skupině věnovat pozornost. Indové totiž míchají black metal s folklórem oblasti svého původu, což v překladu znamená, že se jedná o extrémní metal s náladou Přední Indie. Možná, že dneska už si člověk z takové kombinace nesedne na prdel tak jako kdysi, ale pořád je to zajímavé a působí to svěže. Tím spíš, když to Heathen Beast dokážou přetavit do zábavného výsledku.
Navíc mi připadá, že na „Rise of the Saffron Empire“ je ono propojení folklóru a typických metalových propriet jako tvrdé kytary či extrémní řev ještě organičtějští než na předcházejících počinech. Jistě se zde najdou i momenty, kdy se jedná o regulérní metalovou vypalovačku, ale takové rozhodně netvoří majoritní část hrací doby. Naopak je čím dál tím častější situace, kdy pod blackmetalovou smrští stále jedou orientální rytmy. Docela by mě zajímalo, zdali Heathen Beast používají nějaké v „titulcích“ neuvedené perkusní nástroje, anebo to fakt všechno hrají na klasické bicí, jelikož čistě dle sluchu mi to připadá spíše jako ta první možnost. Tak či onak je to ale dobré.
Skutečná lahůdka se ovšem nachází v závěru „Rise of the Saffron Empire“ ve skladbě „Swachh Bharat“. Až doposud byli Heathen Beast vždy metalovou kapelou s orientálními prvky, ale právě v téhle kompozici se ten poměr pocitově když ne přímo obrací, tak přinejmenším vyrovnává, a ačkoliv tam kytary, bicí i řev stále jsou, metal zde hraje roli jen jakéhosi doplňku védským rytmům a také jedné skutečně nádherné melodii, jež tu a tam probleskne na povrch. Za mě je tohle asi doposud ten nejlepší kus, jaký mají Heathen Beast na kontě, a pokud by do budoucna takových věcí chtěli udělat víc, já jsem pro všemi deseti.
Každopádně, „Rise of the Saffron Empire“ je povedenou orientálně blackmetalovou jednohubkou i jako celek, a jestli máte míchání takových věcí dohromady, určitě se na Heathen Beast. Svou dosavadní krátkohrající tvorbou mě Indové získali na svou stranu, tak doufám, že příště už bude následovat dlouhohrající porce, která definitivně rozhodne, jak na tom kapela je…
 |
| Země: Indie Žánr: oriental black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Transcending Obscurity India Tracklist: II. The Drowning of the Elephant God III. The Carnage of Godhra Hrací doba: 50:54 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Je to už nějakých pár let, co na metalové scéně vrcholil trend pohanského metalu. Metalová obec tehdy letěla po čemkoliv folkovém či vikinském jako slepice po flusu a vydavatelství a promotéři s vidinou výdělku podobné bandy posluchačům s radostí servírovaly ve velkém. Tak nějak mi připadá, že celá tahle vlna vykrystalizovala do stavu, kdy se metalové pohanství pojilo především se severskou mytologií (mnohdy znásilněnou romantikou a pohádkovým přístupem, ale to už je zase jiná věc), protože právě do Skandinávie ve své tvorbě mířila podstatná část podobně laděných kapel, a to i když z téhle oblasti třeba nepocházely.
Nicméně ve skutečnosti taková rovnice, že vše pohanské je severské, neplatí a dnešní formace toho bude důkazem, jelikož se už jen podle názvu jedná o hrdé neznabohy, ale nějakému severu se nevěnují ani náznakem, dokonce ani Slovanům, Keltům nebo čemukoliv jinému evropskému. To je ovšem dobře, protože už jen vzhledem k původu Heathen Beast by něco takového bylo dost zvláštní. Tahle smečka totiž pochází z Kalkaty v Západním Bengálsku, což je – ano, vzpomínáte si správně na zeměpis na střední – v Indii.
Nepochybuji o tom, že vám je po tomhle důvodu docela zřejmé, v jakém duchu a v jaké atmosféře se muzika Heathen Beast bude nést, nicméně i přesto by – přinejmenším alespoň z formálních důvodů – mělo explicitně zaznít, že oblast původu skupiny je zde skutečně cítit. Heathen Beast drhnou pohodový black metal, který je takový příjemně neurvalý a disponuje hodně uřvaným vokálem. To by v zásadě nebylo nic špatného, avšak ani nic výjimečného. Nicméně důvod, proč téhle skupině věnovat pozornost, tkví právě v tom, že Indové onen metalový základ kombinují s orientálními melodiemi a rytmy Přední Indie.
Pokud byste tuhle složku, jež produkci Heathen Beast dodává ten patřičný šmrnc, škrtli, tak by vám vlastně nezbylo nic jiného než pohodová hoblovačka, ale na kdyby se nehraje, protože to tam je a zní to prostě zajímavě. Jistě, tihle Indové rozhodně nejsou prvními ani posledními, kdo něco takového zkouší – ostatně, několik takových kapel jsme si tu již v průběhu let také představili, namátkou třeba singapurskou stálici Rudra nebo nepálský objev Dying Out Flame. Ale to nic nemění na tom, že to není přístup, na nějž byste narazili u každé druhé kapely – zvláště pak to platí pro nás Evropany, jelikož zas tolik podobně laděných formací sem k nám nepronikne ani v době internetu.
Ale zpátky k Heathen Beast a tentokrát už konkrétně k jejich počinu „Trident“, protože by se rozhodně slušelo vysvětlit, co je tahle nahrávka vlastně zač. V minulosti Indové vydali tři EPčka, jmenovitě „Ayodhya Burns“ (2010), „The Drowning of the Elephant God“ (2012) a „The Carnage of Godhra“ (2015), z nichž každé obsahuje celkem tři skladby (první dvě minialba trvají cca čtvrthodinku, to poslední necelých dvacet minut). Zcela záměrně jsem tu ta tři ípka takto otrocky vypsal, protože právě ta jsou také náplní „Trident“. Nejedná se totiž o řadové album, nýbrž jen o kompilaci, jež shrnuje dosavadní tvorbu Heathen Beast. Svým způsobem by tedy skoro šlo „Trident“ chápat i jako uzavření jedné části historie kapely a nadcházející čtvrté EP „Rise of the Saffron Empire“, jež vyjde 15. března, považovat za cosi jako druhý začátek. Ale nutno dodat, že takhle to působí možná jen na mě, protože jinak samozřejmě netuším, zdali to tímhle způsobem bylo míněno.
U podobných kompilaček, kde se schází materiál z různých období, mnohdy nastává problém nevyrovnanosti, ať už co do kvality skladeb či co do jejich formy, když se skupina v průběhu let vyvíjí. Je pozitivní, že v tomto ohledu u „Trident“ nevidím žádný problém. Už na prvním ípku „Ayodhya Burns“ totiž Heathen Beast hráli poměrně zajímavě a veškeré ty etno prvky tu již byly. Sice je znát, že v samotném závěru kompilace (všechny tři počiny jsou na ní seřazené chronologicky) je to propojení metalu a orientálních prvků ještě organičtější, čehož je nejlepším důkazem asi „Gaurav Yatra (The Aftermath)“, ale není to zas až tak zásadní rozdíl, aby to při poslechu „Trident“ nějak výrazněji rušilo.
Z téhle stránky by se tedy skoro mohlo zdát, že člověk neznalý starší tvorby Heathen Beast by „Trident“ klidně mohl vzít jako normální desku a tak ji také poslouchat. Ve skutečnosti to však zas tak lehce nejde, protože tomu přece jen brání jedna věc – zvuk. Zdá se, že jednotlivá ípka neprošla žádnou zvukovou úpravou či sjednocením a byla zde ponechána ve své původní formě. To sice má svůj smysl, ale na druhou stranu to taky znamená, že sound na „Trident“ trochu kolísá a vždy po třech písničkách jakoby přeskočí. Obzvláště mezi „Ayodhya Burns“ a „The Drowning of the Elephant God“, to jest mezi třetím a čtvrtým songem, je ten skok opravdu citelný a doslova praští přes uši.
Nicméně předpokládám, že účelem „Trident“ asi nebylo pohodlným způsobem suplovat první řadovku, spíš šlo o představení dosavadního snažení Heathen Beast novým posluchačům v ucelené formě jednoho počinu. A to se vlastně povedlo. Třeba já jsem starší počiny vůbec neznal, takže pro mě šlo o první seznámení – které zafungovalo. Muzika Heathen Beast je zajímavá, bavila mě a je v ní cítit velký potenciál. Pokud budou Indové pokračovat v nastolené cestě a nevydají se opačným směrem k omezení orientálních prvků, což by dle mého názoru byla velká škoda, pak se na jejich další tvorbu rád podívám.
