Archiv štítku: HRV

Chorvatsko

HerezA: „Uništi, Pali, Ruši“ video

HerezA je mladá chorvatská smečka, která nevymýšlí nic moc nového a sype punkově nasraný death metal. Formace má doposud na kontě jednu desku „Misanthrope“ z roku 2014, ale její následovník „I Become Death“ je už na cestě. Vyjde v půlce února příštího roku pod značkou polských Godz ov War Productions.

Do vydání alba je ještě relativně daleko, ale to nebrání servírování ukázek. První zvěřejněný videoklip „Jebem Vas U Usta Ladna“ najdete na YouTube. Nyní je čerstvě venku druhý klip ke skladbě „Uništi, Pali, Ruši“, který vám přinášíme v exkluzivní premiéře pro Českou republiku. Sledujte zde:

„I Become Death“ tracklist:
1. Tombcrawler
2. Neplodna Jama
3. Homo Homini Lupus Est
4. Uništi Pali Ruši
5. I Become Death
6. In the Name of God
7. Jebem Vas U Usta Ladna
8. Full Moon Slaughter
9. Pošast
10. Torn From The Deat’s Bed

HerezA:
Slobodan Stupar – Guitars, Bass, Backing vocals
Ivan Kovačević Kova – Vocals

HerezA - I Become Death

HerezA online:
Facebook
Bandcamp

Godz ov War Productions online:
Website
Bandcamp
Facebook
Soundcloud
YouTube


Pogavranjen – Jedva čekam da nikad ne umrem

Pogavranjen - Jedva čekam da nikad ne umrem

Země: Chorvatsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Keres
02. Maitreya
03. Parahaoma
04. Xolotl
05. Kalpa
06. Olam Ha-ba

Hrací doba: 44:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V zemích bývalé Jugoslávie sice blackmetalové podhoubí také kvete, ale jen málokteré skupině se podaří dosáhnout nějakého mezinárodního ohlasu. O skutečném proniknutí do povědomí průměrného metalového fanouška ani nemluvě, to se nepovedlo takřka nikomu… s přivřenýma očima leda tak The Stone ze Srbska, ale i těm jen v nějakém omezenějším měřítku. Naše kroky však dnes nebudou mířit do Srbska, nýbrž do sousedního Chorvatska, oblíbené to destinace českých turistů.

Zrovinka o Chorvatsku by šlo říct, že zde není asi žádná blackmetalová kapela, jež by udělala díru do světa. Pár zajímavých jmen se ovšem najde, o tom žádná. Já osobně mám třeba hodně v oblibě avantgardní Johann Wolfgang Pozoj, které si pod sebe ne náhodou stáhla firma formátu Code666. V loňském roce šlo zaznamenat vydání debutu Durthang, což byl takový pokus o atmo black à la Summoning, a našinci si jistě vzpomenou na folkověji orientované Stribog, jejichž debut svého času vyšel pod českými Murderous Music. My se však dnes podíváme ještě na jiné jméno, které v undergroundových kruzích začíná poutat čím dál tím větší pozornost. A hned na začátku lze prozradit, že ne neprávem, jelikož tato formace za poslech rozhodně stojí.

Pogavranjen šlo zaznamenat už s minulou, celkově druhou dlouhohrající deskou „Sebi jesi meni nisi“, jež vyšla v půli roku 2014 samonákladem (koncem loňska pak následoval i vinyl pod patronátem polských Arachnophobia Records, kteří ostatně zaštítili i letošní novinku). Šlo o velmi dobrý, chytře vystavěný black metal s výbornou atmosférou a některými skoro až hypnotickými momenty. A v neposlední řadě šlo také o album, jež slibovalo zajímavé věci do budoucna. A budoucno už je tu v podobě „Jedva čekam da nikad ne umrem“, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Na začátek je nutno říct, že hned na první poslech je znát, že oproti „Sebi jesi meni nisi“ udělali Pogavranjen znatelný krok, ne-li přímo skok kupředu. Minulá deska byla stále čistokrevný black metal, jakkoliv nešlo o tuctové uctívání Satana, ale na „Jedva čekam da nikad ne umrem“ Chorvaté k základnímu žánru přistupují progresivnějším způsobem. Zcela přirozeně se do jejich hudby vkradly post vlivy, nicméně pozor – v tomto případě to výjimečně myslím dobrém. Nejedná se totiž o žádnou generickou pózu, rozhodně nečekejte nějaký hipster pseudo-black, jaký tu s náramnou chutí stírám při každé příležitosti, protože mi to přijde teplejší než raná filmografie Jaro Slávika. Přesně takhle Pogavranjen neznějí, což je super. V jejich případě ono magické „post“ skutečně značí spíše otevřenou hlavu a neortodoxní přístup k black metalu.

Pogavranjen

Ten důvod, proč lze onen posun považovat za krok správným směrem, však tkví v tom, že i „Jedva čekam da nikad ne umrem“ si uchovává vysokou kvalitu a skvělou atmosféru. A i když mám „Sebi jesi meni nisi“ vlastně rád a baví mě to dodnes, skoro bych i řekl, že Pogavranjen svou předcházející nahrávku překonali a s „Jedva čekam da nikad ne umrem“ vystoupali na svůj dosavadní vrchol. Chorvaté totiž k citu pro uhrančivou atmosféru a k výborným nápadům přidali právě onu otevřenost a jakýsi přesah nad rámec blackmetalové škatulky, čemuž lze jen těžko odolat.

Asi je zřejmé, že bych nebyl z „Jedva čekam da nikad ne umrem“ tak nadšený, pokud by si Pogavranjen nedokázali udržet vysokou laťku po celou hrací dobu alba. Tohle je ten druh desky, kde se vrcholy volí velice těžko, protože vás to prostě baví celé od začátku do konce a vlastně každá skladba dokáže nabídnout fakt hodně dobré pasáže a obhájit si svou přítomnost. Pokud byste však přece jen trvali na tom, abych se z toho nevyvlíknul takhle lehce a něco echt dobrého zmínil, pak mohu jmenovat krásně vygradovaný působivý závěr „Xolotl“. V momentě, kdy se přidají naprosto boží klávesy, to je prostě ono, tohle je přesně ten moment, jenž obrovský talent Pogavranjen nesporně dokazuje.

Abych ale nebyl úplně nekritický, tak musím zmínit, že jedna výjimka se na „Jedva čekam da nikad ne umrem“ přece jen najde. Upřímně mi totiž nesedla úvodní „Keres“, což je do jisté míry víc intro než regulérní píseň (tomu ostatně napovídá i skutečnost, že se jedná o instrumentální kousek). Ta se oproti zbytku nahrávky nese v docela jiném duchu a nabízí nelibozvučnou disharmonii, která mi vzhledem k celkové atmosféře alba přijde rušivá. Naštěstí jde jen o dvě minuty, na něž dá zbylých pět skladeb hravě zapomenout.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Jedva čekam da nikad ne umrem“ je skvělá deska, jež sice není příliš vhodná pro ortodoxní příznivce syrového black metalu, ale pokud prahnete spíš po chytré muzice, pak jste na správné adrese. Pogavranjen totiž dokážou uspokojit i náročnějšího posluchače, aniž by byli nějak extrémně nestravitelní, a navíc jejich nové dílko disponuje obrovskou trvanlivostí, protože ta muzika je vážně tak dobrá, že to člověka jen tak neomrzí. Hodně výrazná záležitost, která jednoznačně stojí za slyšení i za zařazení do sbírky.


Overpower – Greatness Within

Overpower - Greatness Within
Země: Chorvatsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 7.4.2014
Label: Geenger Records

Tracklist:
01. Paid Trip to Nightmare
02. Final Laughter
03. Conqueror
04. Life in a Lie
05. Gratness Within
06. Roulette
07. Monster
08. Outro

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Přestože thrashové retro je aktuálně v plném proudu a frčí snad všude na světě, tak Overpower si řekli, že se přidají k těm, kteří to dělají trošičku jinak. Pochopili, že cpát se mezi nespočet stejně znějících part nemá žádný smysl, takže si prošli seznam svých oblíbených interpretů a vedle Metallicy se jim začaly objevovat party jako Pantera, Machine Head a třeba i pozdější Sepultura. Tedy spolky, které svůj vrchol zažily v 90. letech a které svým způsobem předurčily nástup nu-metalového hnutí, když začaly hrát takový pomalejší a zemitější thrash metal, pro nějž se velmi rychle ujalo označení groove metal. Kraťoučký výlet do historie mi odpusťte, ale přišlo mi to jako nejjednodušší způsob, jak hned v úvodu uvést potenciálního posluchače do děje hry jménem “Greatness Within”, kterou rozehráli Overpower.

Ještě předtím, než se na “Greatness Within” mrknu podrobněji, tak si dovolím představit vám tuhle čtveřici, protože nevěřím, že by někdo z vás měl to potěšení. Overpower pocházejí z chorvatského Záhřebu, a přestože vznikli už v roce 2006, tak debutové album vychází až letos. Co se dělo oněch osmi let a jak moc aktivní kapela ve skutečnosti byla, opravdu netuším, nicméně když řeknu, že na debutové album znějí dosti vyhraně, tak předpokládám, že se asi nenudili. Je fakt, že kdejaká parta už dnes z desky zní jako ostřílení profíci, ale u Overpower nemám dojem z rychle seskládané rychlokvašky. To, že mi jejich materiál není vyloženě po chuti, už je něco jiného.

Overpower na to teoreticky nešli vůbec špatně. Vždyť hudba výše uvedených kapel frčí dodnes, takže proč by to nemělo vycházet i jiným… A tady narážíme na kámen, který láme pověstnou kosu. Overpower jsou sice techničtí hudebníci, kteří svou albovou prvotinu vyzdobili tím nejlepším možným zvukem, na němž je mi hodně sympatické vytažení baskytary do popředí, ale to, co je v hudbě nejdůležitější, tedy samotná hudba, je v jejich podání celkem obyčejný groove/thrash, který postrádá jakoukoli vlastní myšlenku a kterému bohužel schází takové to něco, co by posluchače ohromilo. I když, ohromilo je silné slovo, nečekám zázraky, takže přinejmenším na přiměřenou dobu zabavilo. A pokud nemůžu o desce říct alespoň toto, tak je něco špatně.

Naproti tomu hraje Overpower do karet fakt, že vlastních skladeb je na “Greatness Within” pouhých sedm kousků (nepočítám závěrečné “Outro”), díky čemuž se z poslechu nestala záležitost jen pro otrlé. Ony totiž ne všechny kompozice jsou vyloženě špatné. I bez většího nátlaku nemám problém s úvodní natlakovanou jízdou jménem “Paid Trip to Nightmare” a jsem ochotný skousnout relativně odlehčenou “Life in a Lie”. Rychlovka “Roulette” je zase dosti živelná jízda, jíž jsem si zpočátku při poslechu užíval. Zpěvák Frane Velčić je pro tuhle hudby skvěle stavěný (myslím hlasově), takže jeho hrubě agresivní zpěv, jenž není úplně po celou dobu bezútěšným řevem a nebojí se občas sáhnout po melodičtější lince, padne k hutným kytarám a přesné rytmice jako prdel na hrnec.

Bohužel na každou dobrou skladbu připadá i jedna slabší, jíž jsem navzdory veškeré mé snaze (věřte, že jí nebylo málo a albu jsem dával šanci formou snad jedné desítky poslechů) nepřišel na chuť. Chronologicky je to zejména utahaná “Conqueror”, která je postavena na příliš průhledné kytarové lince, jež je při všem tom opakování na téměř pět minut dlouhou skladbu nevhodná. Dále titulní “Greatness Within” a nakonec i to zbytečné “Outro” jsou na poměry materiálu, který se mi k rukám donesl, příliš obyčejné a nezajímavé.

To “Monster”, kterou jsem jako jedinou vynechal, je tak trochu stranou všech skladeb. První půle je veskrze akustická a přesto je v ní cítit spousta energie, která jako by měla každou chvíli explodovat. Samozřejmě se tak stane, takže někdy ve třetí minutě opustí Frane příjemnou melodickou polohu, která mu fakt sluší a přejde do útoku se svým hlasem, jenž zní jako kříženec HetfieldaMetallicy a AnselmaPantery. Tohle je pro mne nejlepší věc celé desky, na níž je vidět, že to jde i trochu jinak než klasickým riffováním na ploše čtyř minut, proti kterému nelze v zásadě nic namítat, ale i to se musí dělat s grácií a nejen spoléhat na to, že to nějak dopadne.

Kdybych měl “Greatness Within” nějak rozumně shrnout, tak řeknu, že se nachází někde pod linkou, jež označuje hranici průměru. Neříkám, že všechno, s čím se Overpower na svém debutu vytasili, je špatně, ale pro člověka, který už má posluchačsky něco za sebou, nebude mít tahle placka vlastně žádný náboj a důvod, proč se k ní vracet. Přeci jen, v dnešní uspěchané době, kde je možné si během několika kliknutí najít zajímavější alternativu, je tohle vcelku obyčejný a místy bohužel velmi nezáživný groove metal s melodickými kořeny, kvůli kterému jsem si na zadek nesedl.