 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 41:22 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Vlastně ani nevím, proč jsem se do alba „Ascension to Apotheosis“ pouštěl, když jsem už tak nějak v předstihu očekával, že nepůjde o nějaký opus, na nějž pak v recenzi budu muset pět chválu. Ani jeho obálka se mi moc nelíbí, ukázky mě zas tak nezaujaly… snad jedině z nudy jsem se toho ujal, což je trochu paradoxní, protože zrovna já jsem se nenudil už pěkně dlouho. Přesto všechno jsem „Ascension to Apotheosis“ zkusil. A aniž bych se chtěl nějak přehnaně chvástat, to album je skutečně takové, jaké jsem jej čekal – poslouchatelné, leč nevýrazné. Jinými slovy, žádné zázraky se v rámci nabízených 40 minutách nekonají, takže pokud recenze čtete, abyste hledali tipy na zajímavou muziku, protentokrát můžete rovnou přestat. Tedy za předpokladu, že vám nepřijde zajímavý poctivý průměr.
Nejprve si ovšem jen tak ze slušnosti představme formací, s níž máme tu čest. Ačkoliv by k tomu jejich název mohl svádět, Narvik nepocházejí z Norska, nýbrž z jižního Německa (konkrétně spolková země Bádensko-Württembersko). Jméno kapely ovšem s oním norským městem souvislost má. Pocházel totiž odsud kytarista Robert Burås z rockové formace Madrugada, jenž zemřel v roce 2007. Tento muzikant prý byl inspirací pro všechny členy Narvik, pročež se na jeho počest rozhodli pojmenovat svou skupinu.
Co se týče dosavadních hudebních aktivit, něco málo už za sebou Narvik mají. V minulosti vydali dva demosnímky, dvě ípka a v neposlední řadě i jednu řadovou desku „Triebe nach der Endlichkeit“, jež pochází z roku 2013 (a jejíž obal byl rozhodně snesitelnější než ten u „Ascension to Apotheosis“). Já osobně však nic z toho neslyšel a na novince se s muzikou Narvik setkávám poprvé. Jak to na mě zapůsobilo, to jsem naznačil v prvním odstavci.
A přitom začátek „Ascension to Apotheosis“ se tváří poměrně slibně. Intro „Invokation II“ (první „Invokaci“ hledejte na EP „Fecundity of Death“ z loňského roku) se mi poměrně líbí a příjemným narůstáním dokáže navnadit. Stejně tak první tóny „Wounds of Aspiration“ neznějí vůbec špatně. Když se kapela posléze rozjede, není už to tak poutavé, protože z toho začne lézt dobře zahraný a poslouchatelný, leč docela obyčejný black metal moderního střihu. A i díky nepříliš nebezpečnému soundu, který vás pod krkem teda nechytne, to celé působí – jak se říkává v jazyce englickém – poněkud „cheesy“.
Tu a tam nějaká slušnější pasáž vykoukne, jednu takovou lze slyšet kupříkladu ve třetí „Geist zu Scherben“ nebo v páté „Fecundity of Death“. Obecně pak na „Ascension to Apotheosis“ mohu pochválit sólovou kytaru, jejíž hra je jednoznačně tím nejzajímavějším, co Narvik nabízejí. Bohužel nic moc navíc tu ale není a ani ta kytara a) není tak dobrá, aby to celé dokázala utáhnout sama; b) za chvíli omrzí, jelikož Němci kolem ní staví všechny skladby a vesměs i dle podobného receptu. Občasné vykouknutí baskytary nebo trochu slušnější přechod na bicích na tom nezmění zhola, protože to jsou ve finále jen malé detaily, které nic moc neřeší.
Vyloženě hloupé „Ascension to Apotheosis“ není. Popravdě bych kecal, kdybych vám tu tvrdil, že mě ten poslech extrémně iritoval. Abych byl úplně upřímný, tak jsem se vlastně trošku bál, že album bude ještě horší, než ve skutečnosti je. Na druhou stranu, ten poslech mi ani nic nedal, nijak mě to nestrhlo, atmosféra mě nepohltila (však jak by mohla, když jí tam moc není)… prostě si to člověk jen poslechne, je to relativně v cajku, ale ani náznak jakékoliv přidané hodnoty. A právě to je největším neduhem „Ascension to Apotheosis“. Člověka, jenž má v žánru něco málo naposloucháno, takováhle deska jednoduše nemůže ničím překvapit, natožpak uhranout.